Jednou z hlavních myšlenek amerického filozofa Nassima Taleba je „skin in the game“ neboli kůže ve hře. Mimo jiné tvrdí, že tíha rozhodování má spočívat na lidech, kteří nasazují svou kůži a na něž dopadnou důsledky jejich činů. V případě dětí jsou to rodiče, kteří v průměru trpí mnohem víc než experti, když se jejich dětem něco stane. Tento svůj princip Taleb připomněl v souvislosti s úmrtím britského chlapečka Alfieho Evanse.
Často se mi stává, že když čtu současné diskuse o suchu a klimatických změnách, říkám si: „Ale o tom jsme se přece bavili před deseti lety!“ Občas dávám různým médiím rozhovory a dochází k tomu, že redaktoři přicházejí podle jejich názoru s úplně čerstvým materiálem, ale já vím, že podobnou otázku mi pokládali již po roce 2000.
V souvislosti s tím, jak se u nás v poslední době hovoří o veřejnoprávním charakteru zpravodajství, jež má být devízou ohrožených veřejnoprávních médií, je zajímavé sledovat příběh, jenž v minulých dnech kulminoval kolem slovutného amerického časopisu The Atlantic. Týká se toho, co je to názorová vyváženost.
Za zvuku písně Kde domov můj? vyplula z přístavu v Simbirsku flotila dvaceti lodí. Bylo 1. srpna 1918 a tisíc legionářů zamířilo na sever proti proudu Volhy na dobrodružnou výpravu do Kazaně, odkud měli vyhnat bolševiky. O pět dní později, 6. srpna večer, se legie pod vedením poručíka Josefa Švece vylodily na jižním kazaňském předměstí a s podporou srbského praporu majora Blagotiče přes noc ovládly centrum města.
Rozhodujícím argumentem pro spolupráci sociálních demokratů s miliardářem Andrejem Babišem byl sám předseda Jan Hamáček. V předsednictvu své strany vysvětlil, že ve funkci končí, pokud s jeho projektem koalice ANO–ČSSD–KSČM nebudou souhlasit. Kdo by si ze sociálních demokratů chtěl přivázat na krk odpovědnost za další osud strany, a to ještě s cejchem anarchisty, který odmítl účast ve vládě.
Krátce po půlnoci na 14. března 1918 opustil nádraží v ukrajinském Bachmači poslední vlak odvážející vojáky 4. pluku československých legií dál na východ. Tři pluky legionářů zdržovaly v Bachmači necelý týden dvě německé divize, aby zabezpečily ústup jediným směrem, kterým se 40 tisíc československých vojáků mohlo vrátit do Evropy.
Datový tunel Cambridge Analytica, v němž byla zneužita data až osmdesáti sedmi milionů uživatelů Facebooku k volební manipulaci ve Spojených státech, Velké Británii a desítkách dalších zemí, promění internetový byznys. Ten dosud funguje jako svět bez řádu a pravidel. Mocné monopoly Facebook a Google proplouvají mezi zákony.
V šestaosmdesáti letech zemřel Miloš Forman, měl za sebou dlouhý a dobrý život, jistě ne jednoduchý. Byl to ten jediný český a zároveň skutečně světoznámý filmař. Kinematografie stárne rychle, jistě rychleji než třeba literatura, těžko odhadnout, jak moc se budou Formanovy filmy sledovat třeba za třicet let, zda v pohledu zpátky bude mezi současníky tak čnít, jako to působilo za režisérova života.
Miloš Forman říkal, že „smysl života je v tom ho žít a kecat o něm“. Těžko v téhle záměrně jednoduché větě hledat nějakou velkou moudrost. Člověk v ní ale může slyšet to, co možná bylo na té skvělé éře české kultury, jíž byl Forman nejjasnější a nejsvětovější hvězdou, nejlepší. „Žít“ rovná se žít svobodně, ano, svobodně, jinak to nemá smysl.
Příklad Kapského Města, kde jsou omezovány dodávky vody pro skoro čtyři miliony lidí a kde hrozí, že od příštího měsíce se voda po městě bude rozvážet cisternami, obrátil pozornost na další podobné případy.
Prvních padesát let vesmírného věku patřilo velkým státním organizacím. Do vesmíru nelétaly společnosti, ale vlády. Duch soutěživosti, umocňovaný ideologickým soupeřením mezi Východem a Západem, umožňoval tehdejším politickým reprezentacím utrácet prostředky daňových poplatníků velmi štědře.
Jak šílený je Donald Trump? Jako by nestačilo, že tato otázka hraje roli při konfrontaci s jadernou Severní Koreou, znovu je na stole, když americký prezident vykročil k obchodní válce. Na jedné straně má Donald Trump se svou impulzivností, ješitností a obrněností vůči faktům k šílenství blízko. Na druhé straně se od dob Richarda Nixona mluví o „teorii šílence“ v mezinárodních vztazích. Nixon chápal, že v neprůhledné velmocenské konfrontaci je výhodné, když se nepřítel musí bát, že jste všehoschopný šílenec, který neblufuje. Tuto image záměrně pěstoval, nechával uniknout jakoby důvěrné informace, že jeho vlastní generálové se děsí toho, čeho je schopen. Jde o to, jak nejlépe hrát šílence.
Věděli jste, že ve východním Německu se dalo do pohybu volné intelektuální hnutí, které se odvolává na Chartu 77? Po knize Benediktova cesta amerického konzervativce Roda Drehera, který se inspiruje Havlovou Mocí bezmocných a Bendovou Paralelní polis, je to v krátké době už podruhé, co se ke svobodomyslné tradici českého disentu hlásí konzervativci a politicky nekorektní pravice.
Týden po vernisáži velké retrospektivy díla fotografa Josefa Koudelky v Uměleckoprůmyslovém museu se za jeho přítomnosti konalo v pražském kině Světozor speciální uvedení filmu Koudelka fotografuje Svatou zemi. Dokumentární film Gilada Barama je z roku 2015 a zachycuje fotografa během fotografování „bezpečnostní bariéry“, již Izrael staví od roku 2003 na hranicích se Západním břehem Jordánu.
Koncem září to bude deset let od začátku velké finanční krize roku 2008, která výrazně proměnila svět. Proměnila Západ jako žádná jiná událost po konci studené války. Zvolení Donalda Trumpa, rozhodnutí Britů odejít z Evropské unie, posílení katalánského separatismu i nástup Andreje Babiše mají kořeny právě v ní a v následcích, které vyvolala.
Již několik měsíců platí ve Spolkové republice Německo zákon o odstraňování nezákonného obsahu ze sociálních sítí (NetzDG). Norma, kterou její kritici označují za protiústavní, ukládá soukromým firmám od určité velikosti povinnost mazat příspěvky, které by mohly odporovat zákonu. Za nedodržení mazací povinnosti hrozí společnostem, jako je Twitter či Facebook, vysoké pokuty.
Říká se, že chybami se člověk učí, ale lidstvo je nepoučitelné. Jednou z myšlenek, které si už mnohokrát v praxi vyzkoušelo, a nikdy se to nepovedlo, je iluze, že se statky dokáže srovnatelně nebo lépe hospodařit někdo jiný než jejich majitel. Teď se tento návod s mnoha úspěchy na kontě rozhodli otestovat pro změnu v Jihoafrické republice.
Kdysi, když slezská Vratislav byla pruským městem Breslau, tady byl „exerzierplatz“, náměstí pro vojenské přehlídky a jiné atrakce. Obrovská rovná plocha byla obklopena reprezentativními budovami státní moci, rezidenčním zámkem Hohenzollernů, jenž dal náměstí jméno Schlossplatz, dále tu byla burza, justiční palác s věznicí, opera a samozřejmě kasárna.
Mnozí ekonomové a politici automaticky předpokládají, že lidé jsou nespokojeni se současným stavem, a proto chtějí změnu. Toto slovo se stává sloganem firem či politických hnutí a proniká i do volebních kampaní hlásajících „Změna, to jsme my“. Kdy a jak tento koncept vznikl? Neznamená, že touha po změně ve skutečnosti podrývá stabilitu společnosti? Nejsou to nové otázky.
Zemi konečně řídí manažer. Efektivně začíná napravovat zlořády minulosti a modernizovat společnost, abychom obstáli v mezinárodní konkurenci. Není pochyb o tom, že Andrej Babiš se snaží, jeho aktivity spolehlivě naplňují veškerá média. Přesto sto dnů jeho vlády nemělo viditelný efekt. Naděje Babišových příznivců se v lepším případě splní později.
Od hlasování Britů pro vystoupení z EU a zvolení Donalda Trumpa prezidentem se liberální Západ snaží odhalit onu závadu, podvod, spiknutí či díru v matrixu, kvůli které k těm nedopatřením došlo. V naději, že když se tento defekt podaří nalézt a izolovat, vše se vrátí k normálu. V posledních týdnech se zdá, že se konečně podařilo ulovit jednoho z dlouho podezíraných viníků, firmu Cambridge Analytica.
Francouzský ekonom Thomas Piketty je hvězdou současné levice. Pozornost upoutal v roce 2013 knihou s titulem Kapitál v 21. století. Zabývá se příjmovou nerovností a distribucí bohatství v Evropě a Spojených státech. Tvrdí, že když je v dlouhodobém horizontu míra návratnosti kapitálu vyšší než tempo hospodářského růstu, je výsledkem koncentrace bohatství a jeho nerovnoměrné rozdělení.
Mluvčí prezidenta a emeritní redaktor komunistických Haló novin Jiří Ovčáček nedávno na sociální síti zveřejnil dvě kompromitující fotografie Miroslava Kalouska – jak se k nim dostal, zůstalo zatajeno, nejspíš mu je nějaká dobrá duše podstrčila. Je na nich hoch nejspíše čtrnácti- či patnáctiletý, který stojí na pódiu a něco recituje nebo předčítá: na obou má otevřené desky a též ústa.
Přiznejme si to: posledních pár let je docela znepokojivých, přinejmenším pro generaci, která zažila a přivítala pád komunismu. A jde o víc než o to, že se ty či ony ukazatele nevyvíjejí povzbudivě nebo se „našim“ v politice nedaří.
Bez předčasných voleb to už nepůjde. Pokud se nestane něco nečekaného, budou voliči dříve nebo později vyzváni, ať svůj verdikt z konce loňského října opraví. Nesouhlasí s tím jediný, zato významný hráč, prezident Miloš Zeman. Má dost silné páky, aby čekání na volby protáhl o dlouhé měsíce.
Zrušení limitu dvou funkčních období pro čínského prezidenta na právě probíhajícím zasedání „parlamentu“ (Všečínského shromáždění lidových zástupců, VSLZ) vyvolalo značný rozruch ve světových médiích. Trochu ve stínu tohoto symbolického aktu schvaluje přitom VSLZ řadu dalších zásadních změn v čínské ústavě, jejichž výsledkem bude razantní proměna politického systému v zemi.
Když se v roce 2010 uskutečnila výměna deseti ruských „ilegálů“ odhalených v USA za čtyři Rusy vězněné za práci pro západní rozvědky, panovala jiná doba. Bylo to čerstvě po Obamově „resetu“ rusko-amerických vztahů a ani jedna strana se nesnažila dávat výměně publicitu. Jednoho ze čtyř Rusů si do výměny prosadila britská rozvědka. Jmenoval se Sergej Skripal.
Byl by v tom čert, kdyby Češi v tomto volebním období nedostali možnost rozhodovat o svém státu v referendech. Ve sněmovně se sešly už tři návrhy, jak lidové hlasování umožnit. K prosincovému materiálu Tomia Okamury z SPD přibyly počátkem března ještě iniciativy sociálních demokratů a komunistů. Okamurovci a komunisté si přitom vzali za vzor Švýcarskou konfederaci.
Přesně rok po americkém vydání vychází péčí nakladatelství Hesperion i česky kniha, která v USA vyvolala širokou diskusi v konzervativních kruzích. Benediktova cesta (v originále: The Benedict Option), jejímž autorem je spisovatel a komentátor Rod Dreher, se svým názvem vztahuje nikoli k papeži Benediktu XVI., jehož pět let po jeho rezignaci tolik postrádají právě konzervativnější kruhy v katolické církvi, ale přímo ke svatému Benediktovi.
Případ čínských křesťanů, kteří v České republice zhruba před dvěma lety požádali o azyl, zatím pro většinu z nich nemá šťastný konec. S médii se teď hovořit zdráhají, mají strach z návratu a perzekuce. České úřady a politici jsou také skoupí na slovo, přestože veřejné mínění údajně zatvrzele xenofobního národa je více na straně čínských křesťanů než proti nim.
