Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Unaveni historií

Od dramatického umění se očekává, že by mělo – aspoň někdy – promlouvat k dnešku, vyjadřovat se k tématům, která aktuálně hýbou světem nebo společností v té které zemi. Nakonec i různá díla dnes vnímaná jako klasická, a proto i nadčasová, měla také výrazný dobový rozměr. Otázka ale je, jestli je něco takového dnes možné, respektive je-li možné vytvořit drama, nad nímž by se skutečně vedla debata, nesloužilo by jen k utvrzování petrifikovaných postojů té či oné strany.

Pohřbívání slavíka: argument pro digitální detox

Asi se tomu není možné vyhnout. Bylo by to jako psát o dění v červenci 1969 a pominout při tom přistání na Měsíci. Takže. Zemřel Karel Gott, názory byly projeveny. Nebo přesněji recyklovány. Karel Gott byl – Havlovými slovy – „součástí české krajiny“ dost dlouho na to, aby si o něm každý stihl něco pomyslet, nějak to sesumírovat a dát to vědět světu. Po zveřejnění zprávy o zpěvákově smrti se pochopitelně objevilo mračno „ripů“, některé z nich předvídaly, že Gottova památka okamžitě začne být nízce tupena. Aspoň v mé bublině to tak nevypadalo, nanejvýš tu a tam někdo prohlásil, že na pár dní odchází z Facebooku (moc věřit se tomu stejně nedalo) nebo že mu zpěvák byl lhostejný, stejně jako jeho hudba.

S Jokerem na exkurzi v pekle

Americký film Joker režiséra Todda Philipse předchází ohromná reputace. Zvítězil na letošním festivalu v Benátkách, jedné z nejprestižnějších přehlídek filmového umění. Přitom v něm je možné vidět typický produkt hollywoodského průmyslu – komiksový velkofilm v režii tvůrce, jehož největší dosavadní „zářez“ je chlapácká komedie Pařba ve Vegas.

Greta a Greta a Greta

Nedá se to pominout. Sociálním sítím minulý týden kralovala Greta Thunbergová. Už zase. Na její projev na půdě OSN reagoval kdekdo, projevilo se přitom, že tahle šestnáctiletá holka, nebo spíš její veřejná persona, má zvláštní dar. Provokuje lidi k dost hloupým reakcím – mezi jejími stoupenci i odpůrci v tom ohledu často není velký rozdíl.

Písně pro podzim

Pořád vycházejí nějaké nové desky, je to tak. Redaktor Týdeníku Echo dychtivému čtenářstvu předkládá další osobní výběr z novinek, které přinesly poslední týdny.

Prezident dialektik

Z politiky do sociálních sítí minulý týden padalo hodně materiálu ke zchroustání, uživatelé skoro nestíhali. Nejdřív zveřejnění návrhu státního zástupce Šarocha zastavit trestní stíhání premiéra, respektive spousty začerněných stránek a nějakých fragmentů textu. To inspiruje k adekvátně černému humoru. V zastrčeném zákoutí Facebooku jsem zahlédl odkaz na článek o publikaci textů Lou Reeda, v níž byly taky začerněné stránky, třeba to byl hoax. Ale představa, že v těch tajemných pasážích zveřejněného dokumentu jsou písňové texty, je docela lákavá, nabízí se třeba nevyvratitelně pravdivý song dua Kotvald–Hložek Je těžké brát věci tak, jaké jsou, jenomže jinak to nejde. Prezident republiky do rozběhnuvší se debaty vstoupil sdělením o případné abolici, pokud by Babišovo trestní stíhání pokračovalo. Někomu to mohlo přijít jako moment až přelomový – důvody by se našly. Představa, že s odstupem let budeme dnešní časy vnímat jako éru před vystoupením Miloše Zemana na TV Barrandov a éru po vystoupení Miloše Zemana na TV Barrandov, o dnešku, myslím, vypovídá docela hodně. Rychle se objevily citace Zemanova staršího výroku, v němž prezident tvrdí, že abolici udělovat nikdy nebude, a později i vyjádření premiéra Babiše ze začátku letošního roku, podle něhož by případnou abolici vlastního stíhání odmítl kontrasignovat. Uživatelé upozorňující na zdánlivou protikladnost prezidentových slov v různých dobách by si ale měli uvědomit, že hlava státu je člověk „staré školy“ – mám tím na mysli, že podobně jako všichni, kdo získali vysokoškolské vzdělání v dobách komunismu, byl proškolený ve filozofii marxismu-leninismu. V ní se probírala i marxistická dialektika, to, že se věci zákonitě mění ve svůj protiklad, zákon negace negace a bůhvíco všechno dalšího. Takže nevím, čemu se tady lidé diví.

Za rovnost „mluvících hlav“

České ženy se nemohou dostat ke slovu. Vyplývá to z místy emotivních debat o tzv „all male panels“, o situacích, kdy se na nějakém veřejném fóru na pódiu objeví skupina moudrých, kteří by měli debatovat o nějakém problému, a všichni to jsou muži. Poslední projevy pobouření vyvolala publikace dvou knih (Česko na křižovatce a Na hraně budoucnosti), pro něž byla vyzpovídána, případně napsala článek řada veřejně známých osobností – žena mezi nimi ale nebyla. Podobně to tak bývá v diskusních pořadech v televizi a rozhlase, problému se v posledním čísle Respektu věnovala Kateřina Šafaříková.

Ke hvězdám raději mlčky

Pojmenovat výpravnou filmovou sci-fi Ad Astra je mile staromódní nápad. Evokuje také školní učebnu dávnějších časů, tradiční klasické vzdělání, jistý optimismus, který se s ním spojoval. Per aspera ad astra. Přes překážky ke hvězdám. Žádný cíl není nedosažitelný, když se budeš dost snažit. Dnes ta latinská slova zároveň říkají: už je to dávno.

Fandíme nadšeně, (ne)přechylujeme vášnivě

Na sociálních sítích došlo v minulých týdnech k relativně hojnému výskytu projevů radosti (Ano! Někdo měl radost! Proč jste s tím něco neudělali! Teď už je pozdě!). Způsobil ji svými výkony, vystupováním a vůbec „uměleckým dojmem“ český basketbalový tým, který na mistrovství světa v Číně dosáhl až na dříve nemyslitelné šesté místo. Cesta k němu nebyla nijak ušmudlaná, podepřená rozmarem náhody. Vedla přes slavná vítězství a heroické porážky.

Masové barvení ptáčat

Opět se na sociálních sítích debatovalo o filmu, to hned srdéčko radostí poskočí. Důvodem bylo uvedení Nabarveného ptáčete Václava Marhoula na benátském festivalu (zdejší dílo se do soutěže na skutečně prestižním festivalu dlouhé roky nedostalo) a recenze na ně, z nichž některé byly nadšené (jiné zase ne). Rozhodně nepůsobily dojmem, že snímek v soutěži prošuměl bez zájmu, názory na něj byly tak či onak silné. Tak o tom pojďme diskutovat...

Vystrašeni Jokerem

Většina kritiky přijala Jokera s nadšením (někdy až podezřelým), někteří recenzenti a angažovaní uživatelé sociálních sítí to dílo ale mají za „toxické“ a nezodpovědné.

Česko-čínská reminiscence

Ta výroční třicítka je jenom číslo, stejně ale nějak funguje. Člověk si čte o dalších srážkách policie a prodemokratických demonstrantů v Hongkongu, o slzném plynu a gumových projektilech, výhrůžných slovech čínského premiéra a uvědomuje si, jak podobné je to dění v roce 1989. A jak je to jiné.

Posvátné krávy bučí bolestí

Doba má prý tep a je na něm prý dobré držet prst. Pokud by jeden dnes měl takové spády, je tu snadná pomoc – pustit si na Netflixu tzv. komediální speciál Davea Chapella, jedné z největších hvězd amerického stand-upu. Umělcův comeback je v médiích za oceánem intenzivně diskutovaný, v recenzích a komentářích pokrokářských autorů je cítit zvláštní druh zuřivosti – té, která je vyhrazena renegátům, těm nejhorším zástupcům lidského druhu.

Druhá světová fraška

Jedno se tomu Karlu Marxovi musí přiznat. Ten jeho bonmot o historických tragédiích, které se opakují jako frašky, je trefný. Člověk si to silně uvědomí právě v těchhle dnech, kdy uběhlo osmdesát let od začátku druhé světové války. Doba toho konfliktu je v současném českém i vůbec západním „dyškurzu“ velice silně přítomná. Kdejaký státník okresního formátu se přirovnává k Churchillovi, trvalou součástí snad všech vzrušenějších výměn názorů je Adolf Hitler, protože smyslem každé debaty zřejmě je odhalit, který z jejích účastníků je chabě zakamuflovaný Hitler, vykřičet tu pravdu do světa a připadat si při tom jako Jan Kubiš. Z nacismu a jeho představitelů se pro mnoho lidí stal internetový mem nebo součást většinou bezobsažných vět „přesně takhle to dělal Goebbels“ – oblíbený argumentační trumf debatérů, kteří nemají ponětí ani o Goebbelsovi, ani o předmětu sporu. Není nad to, zabojovat si ve druhé světové válce. 

Staré dobré strašné časy

Seriál Město na kopci, jehož první řada právě skončila na HBO, je dílo v dobrém slova smyslu tradiční. Docela se tak vymyká soudobé prestižní televizní produkci, od níž se očekává, že přinese něco dřív neviděné, spojí nespojitelné, řekne nevyřčené atd. Jenže originalita se může snadno přejíst, zvlášť je-li v jádru spíš konformní a navenek okatá a chtěná, jak se někdy stává. Při volbě mezi ní a pokusem naplnit ambici dobře odvyprávět dobrý příběh nemá cenu moc váhat. A může být jedno, jestli ta story obsahuje především staré známé elementy.

Pan mluvčí soptí a žehná

Na českých sociálních sítích ještě dobíhalo období, kdy zdejší ministerstvo kultury přišlo mnohým a mnohým uživatelům zajímavější než světové ústředí iluminátů. Situace se už ovšem vrací k normálu. Do úřadu přichází Lubomír Zaorálek, v němž – jak píše kolega Petr Fischer v Hospodářských novinách – vidí „všichni“ ideálního kandidáta. Jeden se samozřejmě zamyslí: vidím i já ideálního kandidáta v Lubomíru Zaorálkovi? A pokud ne, co to o mně vypovídá? Zamyšlení ale naštěstí nebylo dlouhé, uvědomil jsem si totiž, že moje kritéria ideálnosti v případě téhle konkrétní instituce nejsou zrovna nenaplnitelná. V zásadě stačí elementární (nebo aspoň rudimentární) gramotnost a schopnost příležitostného mlčení. O tom, že Lubomír Zaorálek umí číst a psát, v zásadě nepochybuji, s tou schopností mlčet (aspoň občas) je to už složitější, ale budeme si držet palce. Kolega Fischer přicházejícímu ministrovi vytýká, že je „bez vize“, tato skutečnost na mě ovšem působí dojmem spíš uklidňujícím. Ještě nějaká vize do toho všeho, to by nám tak scházelo.

Český problém s krásou

Pražský magistrát kontroloval napodobeniny historických vozidel, které v centru Prahy vozí turisty na vyhlídkové jízdy, skoro na každé našel nějakou podivnost – často jsou třeba registrované jako traktory či sněhové pluhy. Samozřejmě je to taky forma byrokratického nátlaku, přiznávám, že ho vítám. Ta auta historický střed hlavního města především hyzdí, způsob jejich registrace je v tom ohledu druhotný problém. Zároveň ale mám obavu, že se ty káry do centra Prahy v jeho dnešním stavu hodí.

Česká válka generací

Současná „kulturní válka“ má i výraznou generační dimenzi – na jedné straně starší dámy a pánové, kteří hájí výdobytky starého dobrého světa proti autoritářství ospravedlňovanému zájmy pokroku, mladšími jsou přitom vnímáni jako překážka nastolení poměrů nových a lepších, někdy i jako přímé ohrožení na životě.

Hraboši a hračičky

Zanedbával jsem na tomto místě zpravodajství o facebookových aktivitách předsedy KSČM a místopředsedy Poslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa – ke škodě své i čtenářů. Názorů má totiž hodně a formuluje je pronikavě. Před časem na sebe výrazněji upozornil vyjádřením, v němž naznačoval souvislost mezi vyšší cenou vepřového a zrušením prasečáku v Letech. Ale to už je dávno – začátkem srpna, podle internetové časomíry někdy v pravěku. Vojtěch Filip si od té doby taky našel nové téma, boj proti hrabošům.

Mizantropický socialismus dneška

Mezi mladou generací Američanů roste popularita socialismu. Například podle průzkumu agentury Axios z letošního jara by prakticky polovina (49,6 procenta) dotázaných mileniálů a příslušníků mladší, tzv. generace Z raději žila v socialistické zemi, v jednašedesáti procentech mladých lidí mezi 18–24 lety slovo socialismus vyvolává pozitivní asociaci. Podobný posun se v různé míře dá vysledovat i v jiných zemích Západu.

Starší články