Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Z krále Trumpa brzy bude jen prezident

Zvolený prezident Spojených států Donald Trump to svým oddaným fanouškům doma i v zahraničí nedělá jednoduché, úkol hájit a interpretovat různá jeho vyjádření může být dost nelehký. Například tenhle týden, když na tiskové konferenci nevyloučil možnost vojenské intervence v Grónsku, které by prý rád připojil. Na Kanadu, již by do Států začlenil taky, prý ale útočit nebude, vystaví ji jenom ekonomickému nátlaku. To jsme si oddechli. Někomu to může připadat jako imponující projev síly. Jsem tu a vezmu si, co chci. Je to ale síla spíš performativní, na odiv stavěná.

Když v sobě rodič najde sílu, nepotřebuje děti bít

Jak na tom česká rodina skutečně je a jak se proměňuje? Přispívají poměry v rodinách ke zhoršování duševního zdraví dětí a dospívajících? Co může přinést novela občanského zákoníku, která označuje veškeré tělesné tresty za nepřípustné? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s psycholožkou Alenou Paloušovou, Petrou Wünschovou, psychoterapeutkou a ředitelkou organizace Locika, která se snaží pomáhat rodinám žít bez násilí, a psychologem Petrem Hrochem.

Krasavcův konec

Justin Trudeau včera oznámil odchod z funkce kanadského premiéra a předsedy vládní liberální strany, jejíž preference v prosinci spadly na v kanadském kontextu propastných šestnáct procent. V úřadu předsedy vlády končí po deseti letech, to je v politice docela dlouho, z hlediska „výdrže“ byl spíš úspěšný. „Odchod na vrcholu“ ale rozhodně nepředvedl.

Starý známý mrtvý svět

Dracula (Nosferatu) je pro dnešního diváka něco jako starý známý, mile staromódní prapředek monster, jimiž se strašíme dnes, postava tak důkladně „vytěžená“, že jakékoli její další zpracování nemůže nikoho překvapit nebo hlouběji zasáhnout, otřást jím. Je jako domestikovaná šelma, asociující spíš pohodu a příjemné teplo domova než hrůzu. Dracula je retro strašák. V jeho příběhu se může umírat a srdce (ne)mrtvých čekají na vysvobození zásahem ostrého kůlu, v knize Brama Stokera a mnohých jejích adaptacích to je ale taky romantická story.

Nepozornost jako nový standard

Copak nám asi přinese rok 2025? Tu otázku touhle dobou dostávají experti v nejrůznějších oblastech, mně ji neklade – z dobrých důvodů – nikdo. Nevadí. Položím si ji sám. A moc toho neřeknu. Troufám si ale odhadnout, že na konci toho roku budeme trochu hloupější než dnes, na počátku ledna, kdy po českých městech a vesnicích svěží vánek rozfoukává úpornou rýmičku. Nemusí to ani tolik souviset s tím, jaké má kdo vrozené dispozice. Ale člověk je přizpůsobivá bytost, má ve zvyku vycházet vstříc očekávání okolí. A to okolí, svět, v němž žije, od něj dnes očekává značnou míru stupidity, alespoň to tak vypadá.

Dobře odvyprávět povědomý příběh

O začátku století se často píše jako o „zlatém věku televize“, myslím, že právem. Mimořádnost té pro televizní produkci šťastné doby vyniká právě teď, když už ji máme za sebou. Existuje pro to mnoho důvodů, kvůli neukojitelnému apetitu streamovacích společností, jež potřebují chrlit dostatečný počet novinek, proměně diváckých návyků, produkčních podmínek a tak dále a tak podobně. I v takto proměněném prostředí jistě mohou vzniknout a vznikají skvělé věci. Jenom to už těžko mohou být díla, která by měla mít tak široký divácký zásah,

Ztracená schopnost nudit se

Sváteční dny na přelomu roku jsou čas, kdy svět (aspoň ten západní) trochu přibrzdí, autoři tzv. názorových textů (například já) tak mohou trpět nedostatkem témat k instantním analýzám. Přichází tedy čas prognóz, vytváření hypotetických scénářů pro dění v roce, který se užuž rodí. Přispěju svou troškou do mlýna a troufnu si odhadnout, že rok 2025 nebude nudný. Píšu to s lítostí a lehkou obavou. Často bývá citováno přání „dejž Bůh, aby nežil ve vzrušujících časech“. Je to přání velmi rozumné, časy totiž většinou nebývají vzrušující způsobem, který by si lidé – zvláště my starší – zrovna užívali. Nudná doba v nudné zemi se zdá být jako ideál.

Rozhovor s Konečnou jako zrada

Úspěšný novinář Čestmír Strakatý nedávno na svém placeném kanálu zveřejnil rozhovor s šéfkou tuzemských komunistů a koalice Stačilo! Kateřinou Konečnou. Část angažovaného publika ho za to ostře (a někdy taky vulgárně a agresivně) kritizovala. Tím, že jí dal prostor, jí prý pomáhá šířit její propagandu, legitimizuje ji a podobně. Kdyby s Konečnou nikdo z etablovaných novinářů nemluvil, bylo by v Česku lépe. Tím, že prostor dostává, získává i šanci vyrůst, a kdo jí ho poskytne, k tomu přispívá, nese za to část odpovědnosti. Je to velmi optimistický pohled na věc.

Mé potupené Vinohrady

Z hlediska velkých témat dneška, budu psát o naprosté prkotině. Ale nemohu si pomoci, cítím se dotčen, snad i potupen. Doneslo se mi totiž, že městská část Praha 2 má hymnu. Jako první v Česku, kde prý žádná jiná obec nebo její část svou hymnu nemá, což je prý chyba a mělo by se s tím něco dělat. A Praha 2 udělala, hymnu objednala i k té realizaci došlo, takže si na závěr posledního předvánočního jednání mohli zastupitelé stoupnout do pozoru a ten kus si vyslechnout. Bylo to zaznamenáno a sdíleno, vyslechl jsem ho i já, už se to nemůže odestát. Beru si to osobně.

Radost není únik, ale úkol

Bob Dylan na stará kolena pořád umí překvapovat, je to podle mě také tím, že překvapit, nebo dokonce šokovat nebývá jeho záměrem, prostě dělá, co musí. Nedávno začal psát na X (dříve Twitter) i něco jiného než promo oznámení, která dřív na jeho účtu výhradně byla. Činí tak spíš sporadicky, většinou sdílí suše (a proto i zábavně) podané momentky z cest. Byl na večeři a chutnalo mu, v hotelovém výtahu v Praze jel spolu s hráčem Buffalo Sabres. V Paříži se Bob Dylan šel podívat na koncert Nicka Cavea a The Bad Seeds.

Co s „hororem“ rodičovství?

Ve sněmovně projednávaná novela občanského zákoníku by měla obsahovat také deklarativní pasáž, která mluví mimo jiné o odpovědnosti rodičů za „tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dítěte bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření“. Je to kompromisní formulace, část veřejnosti by byla raději, kdyby na tělesné tresty „byl paragraf“. Jistý rozruch v listopadu vzbudila lidovecká poslankyně Nina Nováková, která se postavila proti paušálnímu odsudku tělesných trestů, jsou podle ní přijatelnou výchovnou metodou, pokud jsou přiměřené (plácnutí přes zadek).

S Matrixem až na věky

Do Prahy se o víkendu sjeli motoristé, stoupenci jedné ze stran, která může mít šanci vstoupit po příštích volbách do sněmovny coby reprezentant voličů nespokojených se současnou vládou. Spíš než jako o politické události se o akci psalo jako o zdařilé show. Tak jsem se podíval. A ano, obrázky se promítaly, dynamicky sestříhané byly způsobem, který mohl oslovit mladšího voliče, zvyklého sledovat videa na sociálních sítích. Jedna věc mě ale na tom „vizuálu“ (nemám to slovo rád) zarazila. I když vlastně neměla. Prolínaly jím padající zelené fragmenty kódu odkazující k filmu Matrix.

Mlčenlivost chrání nás?

Pravda tě osvobodí. To je taky imperativ, výzva, která je v základech naší civilizace po tisíciletí. Nemůžeš být skutečně svobodný, jestli nejsi i pravdivý, neznáš pravdu a nežiješ ji. V sekularizované verzi to znamená neskrývat pravdu, tu faktickou ani tu „svou“. Neskrývat ji, i kdyby to mělo přinést ohrožení, protože společnost, která mlčí o sobě, o tom, co prožila i prožívá, co dělala i dělá, se nemůže pohnout k něčemu lepšímu. Proti tomu ale může stát jiný imperativ. Neříkej nic. Naplnit ho může být v některých situacích projevem veliké statečnosti.

Někoho zastřelili! Sláva!

V New Yorku byl na ulici nedaleko hotelu Hilton zastřelen šéf zdravotní pojišťovny UnitedHealthcare Brian Thompson. Ta vražda byla podobná těm, jež je člověk zvyklý vídat ve filmových thrillerech. Chladnokrevný zabiják střílí na rušném místě, rychle zmizí a ztratí se v chaosu velkoměsta plného kamer (jeho totožnost doposud není známa, na veřejnost se ale dostala vrahova fotka pořízená v okamžiku, kdy střelcova bdělost na okamžik polevila a dovolil si flirtovat s recepční v hostelu, kde přespával).

Stárnout ve staré zemi

V Česku se rodí málo dětí a lepší to hned tak nebude. Takovou perspektivu vykresluje rozsáhlý sociologický průzkum, který vznikl na Masarykově univerzitě. Vyplývá z něj, že klesá počet lidí, kteří plánují mít v nejbližších letech dítě (často z ekonomických důvodů), zároveň roste skupina těch, kdo děti nechtějí mít vůbec. Klesající počet nově narozených dětí je v poslední době často diskutované téma, v – řekněme – alternativních kruzích je momentálně populární teorie, podle níž je za oním poklesem očkování proti covidu.

„Buržoazní nádhera“ StarDance

Je sezona debat o StarDance a rozjíždí se docela pěkně. Obvykle se spory o ten pořad týkají tématu veřejnoprávnosti, řeší se v nich, zda Česká televize má vysílat takovou komerci pro masy. K tomu nenapíšu nic, protože na to nemám silný názor a nejsem v té věci ani divácky zainteresován, StarDance jsem párkrát viděl, ale už dlouho ne, nijak mi to nechybí, ale vysílání toho pořadu Českou televizí mě ani nijak nenadzvedává. Zaujala mě ale jedna formulace z obsáhlého rozhovoru o StarDance, který serveru Seznam Zprávy poskytla socioložka z pražské fakulty sociálních věd Irena Reifová.

Elon Musk – padouch z bondovky, nebo hrdina boje za svobodu?

Jako o vítězi amerických prezidentských voleb se kromě Donalda Trumpa mluví také o Elonu Muskovi. Ke své veliké ekonomické moci a mediálnímu vlivu tak přidal i moc politickou, byla pro něj vytvořena funkce v rodícím se Trumpově kabinetu. Musk je jistě inspirativní postava – hodně lidí o něm hodně přemýšlí. Vnímán je ale velice rozporuplně, někdo ho vidí pomalu jako padoucha z bondovky, jiní s ním spojují velké naděje. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o Muskovi debatoval s Annou Shavit, Adamem Růžičkou, Jakubem Zelenkou a redakčním kolegou Martinem Weissem.

Potřebujeme víc Mikeů Tysonů!

Stárnutí má svoje výhody. Například člověka přivádí k tomu, aby nacházel vzory a inspirace ve zdrojích dříve nečekaných. Tím se dostávám k Mikeu Tysonovi, plus minus vrstevníkovi, pověstnému boxerovi. V dobách jeho sportovní slávy v očích lidí mého typu dokonale naplňoval stereotyp násilnického primitiva – bijec neschopný sebekontroly, který soupeřům ohryzává uši, sotva dá dohromady větu, je neuvěřitelně nafoukaný. Tysonovy osudy jako kdyby tohle vnímání podporovaly, mimo jiné seděl za znásilnění. Jeho životní příběh se ale, myslím, vyvíjí dost zajímavě, je inspirativní.i.

Nuda a žraloci v Římě

Karel Marx v našich končinách právem nemá nejlepší pověst. Ale občas ten člověk na něco kápl. Například na jeho poučce, podle níž se historie opakuje nejprve jako tragédie a podruhé jako fraška, něco je a taky je široce aplikovatelná. Dá se uplatnit třeba i na čerstvě premiérovaný film známého režiséra Ridleyho Scotta Gladiátor II. Jistě je možné klást si otázku, zda je fraškovitost toho filmu záměrná, jak se někteří kritici domnívají, nebo se do něj dostala nepozvána v důsledku některých sporných autorských voleb, nadbytku témat, protichůdně působících záměrů, nejednotné stylizace.

Existuje ještě „reálný život“?

Twitter není reálný život, dočtu se občas (jméno sociální sítě v té sentenci lze variovat). Je to výrok svým způsobem plný naděje, taky pro lidi, kteří – jako já – pracují v tzv. tradičních médiích. Vyplývá z něj totiž, že z bzučícího provozu na sociálních sítích se nedá vyvozovat, čím lidé skutečně žijí, a na způsobu, jímž se tam lidé projevují, nelze založit představu, jací skutečně jsou. Že existuje ještě jiná, „reálná“ sféra, kterou je potřeba zkoumat, prohlížet, osahávat, pokud má člověk ambici nějak, třeba žurnalisticky, postihnout, co obnáší být dnes člověkem ve světě.

Stát jako matka, otec, šašek

V předvečer prezidentských voleb v USAse mnohé tamní vysoké školy snažily vyjít vstříc potřebám těch studentů, pro něž by volební výsledek mohl znamenat velký stres. Nabízely různé formy psychologické podpory. Na fakultě veřejné politiky Georgetownské univerzity ve Washingtonu byla pro ten případ připravena místnost určená k „sebepéči“, k dispozici tam bylo mj. kakao, sušenky, stavebnice lego a omalovánky. Vzbudilo to předvídatelné reakce. Co se to děje, když budoucí diplomaté a političtí činitelé potřebují klid, kakao a lego, aby dokázali zpracovat situaci, na níž v demokracii není nic neobvyklého.

Vraťte nám naše pokrytectví!

Svět se v něco ošklivého obrací. Už dlouho se to tak nějak ví. Jednou začas se objeví kauza, která ten proces obracení se velice výstižně ilustruje. V posledních dnech to byl případ fotbalového rozhodčího Davida Coota. Je to navíc kauza zcela apolitická, nenutí tedy každého, aby ji posuzoval podle toho, na jaké straně její aktéři politicky či ideologicky stojí. Takže David Coote. Fotbalový rozhodčí. Před dvěma roky nadával na tehdejšího populárního a úspěšného trenéra FC Liverpool Jürgena Kloppa, došlo i na vyjádření antipatie k samotnému klubu, to vše s pomocí termínů spíše nepublikovatelných.

Piráti – strana mladá a přežitá

Čeští Piráti mají nového předsedu, stal se jím náměstek pražského primátora (a také někdejší primátor) Zdeněk Hřib. Pár známějších straníků na to reagovalo vystoupením ze strany. Zdeněk Hřib nepřebírá stranu v bůhvíjak dobré kondici, jeho plánem je posunout ji blíž k politickému středu, učinit ji víc salonfähig, ne tolik iritující všelijakými výstřelky. Otázka ale je, co pak z Pirátů zbude, v čem bude spočívat jejich identita, jak se v tom přecpaném českém politickém centru odliší. Nepíšu to coby fanoušek politické radikality ani se nesnažím novému vedení poradit, co by mělo dělat, aby strana pro mě byla přijatelnější.

Za všechno můžou voliči?

Proč Kamala Harrisová prohrála a proč tak výrazně? Pro mnoho a mnoho lidí, kteří v Americe i mimo ni doufali ve vítězství demokratů, to je dost naléhavá otázka. Část z nich – včetně lidí veřejně známých a těšících se jisté intelektuální autoritě – přichází s variantou jednoduché odpovědi: Prohrála, protože voliči morálně selhali. Jsou to větší rasisti a misogynové, než jsme – zaslepeni ušlechtilým idealismem – čekali, jsou ještě nevzdělanější, než jsme čekali, tolik jsme toho pro ně udělali (často řečeno směrem k početným „přeběhlíkům a přeběhlicím“ z řad a menšin), a takhle se nám odvděčili.

„Chcípáci“ pro dnešní dobu

Minisérie Vlastně se nic nestalo, dostupná na internetovém vysílání České televize, je docela ambiciózní projekt. Ne v produkčním smyslu – šest ani ne půlhodinových epizod, výrobně spíš nenáročných, žádná ojedinělá podívaná, a to ani v českém kontextu. Je to ale pokus nějak postihnout současnost a také generační zkušenost dnešních plus minus třicátníků.

Vyznání monarchistovo

V předvečer vyhlášení výsledků prezidentských voleb, na něž čeká celý svět – a i já kvůli nim budu vstávat v nekřesťanskou hodinu –, je asi nejvhodnější příležitost k tomuto coming outu. Ano, jsem monarchista. Pokud by někoho zajímalo proč, dokážu odpovědět krátce nebo to trochu rozepsat a dopředu se omlouvám, budu se při tom muset zabývat sám sebou, což ve chvílích, kdy je v sázce osud civilizace, záchrana demokracie a kdesi cosi, může kdekomu připadat velmi nepřípadné. No nic.

Dilemata „národního konzervatismu“

Republikánský kandidát na viceprezidenta J. D. Vance byl hostem podcastu Joea Rogana, podobně jako Donald Trump se s ním bavil tři hodiny. Nemůžu říct, že bych patřil mezi jeho fanoušky, rozhodně bych mu ale neupíral inteligenci. Projevil ji, myslím, když mluvil o motivaci stoupenců Demokratické strany a vůbec soudobých amerických velkoměstských elit. Podle něj ti lidé vyrůstali v době, kdy v americké společnosti existoval široký konsenzus a vysoká důvěra. Obojí je pryč a demokratické elity se snaží důvěru obnovit jaksi shora, společnosti ji vnutit, přivést ji k tomu, aby přijala jejich vnímání, hodnoty a společenské představy.

Pošetilost bezmocných

Americký režisér Sean Baker patří mezi nejvýraznější filmové tvůrce současnosti, je to filmař s velmi osobitým viděním, čímž nemyslím jen styl, formální stránku filmového díla, ale také pohled na svět, který se tím stylem zprostředkovává. V něčem je to typický „nezávislý“ filmař – jeho snímky jsou velice levné, často do nich obsazuje neherce, jeden z jeho filmů (Tangerine, v české verzi Transdarinka) je natočený na iPhone. I témata, která si Baker vybírá, tomu obrazu odpovídají, jeho filmy bývají o lidech ze společenského okraje, nemálo Bakerových postav nějak prodává svoje tělo.

Předvolební bitva o apostrof a sebeklam mediálního světa

Důležitost interpunkčních znamének je radno nepodceňovat. Mohou se stát i horkým tématem předvolebního boje. Například... apostrof. Pár dní před americkými prezidentskými volbami ho část tamní novinářské obce velmi intenzivně "řeší". Klade si v té souvislosti i otázku, jak apostrof správně vyslovit. Do vrcholící předvolební kampaně totiž dost kontraproduktivním způsobem zasáhl končící prezident Joseph Biden.

Slyšet Harrisovou, slyšet Trumpa a zoufat si

O každých volbách říkají účastnící se kandidáti, stranické aparáty, politicky angažovaní občané i média, že jejich význam je až historický, že jsou to ty nejdůležitější volby za posledních x let a podobně. Podobné přesvědčení o amerických prezidentských volbách, které vyvrcholí příští týden, sdílí daleko víc lidí než obvykle a zdaleka ne jenom v Americe, třeba i v Česku. Ovšemže by se pro to našly tzv. objektivní příčiny – ve světě se toho dost děje, zdá se chaotičtější, z toho chaosu by se mohlo něco zrodit, pohled na lidi, kteří na sociálních sítích propadají různým formám davového šílenství, naznačuje, co asi by to mohlo být.

Starší články