Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Ljuda běží o život

O kinematografii i literatuře postkomunistických zemí se někdy píše jako o přesycených historií, kritici údajné zahleděnosti do dějin ji popisují jako bezpečnou volbu. A taky vycházení vstříc publiku, které má vstřícně podaná vyprávění o dějinách rádo, dokládá to třeba komerční úspěch próz Aleny Mornštajnové nebo Karin Lednické, filmů Krajina ve stínu a Šarlatán, jež si letos rozdělily České lvy, Nabarveného ptáčete, které posbíralo nejvíc těch cen loni.

Princ Philip a jeho fórky

Minulý pátek kolem poledne se mnoho uživatelů rozličných světonázorů i pohlaví sjednotilo v zármutku – zemřel vévoda z Edinburghu a manžel britské královny Alžběty princ Philip. Připomínala se v té souvislosti jeho v mnoha ohledech příkladná životní dráha. A samozřejmě se objevovaly i výběry jeho pověstných fórků, mnohdy neuctivých, nejenom podle dnešních měřítek.

Po pandemii zůstanou jizvy na duších

Pandemie nemoci covid-19 nepůsobí jenom ztráty na životech a tělesné oslabení těm, u koho choroba měla vážný průběh. Poslední dobou se často mluví také o psychických dopadech pandemie – jak ve vztahu k nákaze samotné a úzkostem a dalším psychickým potížím, jež může vyvolávat, tak o vlivu omezení, vyhlášených jako reakce na ni. O psychice dětí, které nemohou do školy a přicházejí nejenom o možnost plnohodnotného vzdělávání, ale i o sociální kontakty, o dopadech uzavírky na dospělé, kteří mohou být vystaveni existenčním potížím, zakoušejí nejistotu, život v izolaci může neblaze ovlivňovat jejich vztahy.

Co bude s ČSSD? Bude s ní vůbec něco?

Sociální demokracie bude dál stranou, jíž ve volbách hrozí anihilace. Ale třeba Jan Hamáček vyrazí do Moskvy, získá tam pro český lid cisterny vakcín, v zemi se všechno v dobré obrátí a lid předsedovi sociální demokracie ve volbách projeví neskonalou vděčnost (skoro by se zdálo, že sputnik v tuzemském diskurzu hraje podobnou úlohu jako svého času lithium).

Velké divadlo kolem ČT

Vypadalo to, že Karel Marx tenkrát trefil hřebík na hlavičku: „Historie se opakuje. Poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška.“ V českých podmínkách ale tahle zásada zhusta neplatí. Na frašku dojde už při „premiéře“, u „reprízy“ ovšem existuje značná šance, že stupeň fraškovitosti bude ještě vyšší. Ukazuje se to na současném dění kolem České televize, které v mnohém připomíná památnou televizní krizi na konci roku 2000.

Na „vybombené“ koronavirové umění není proč se těšit

Pandemická doba má být časem velké změny, měla přinést ojedinělou historickou zkušenost, otřást do základů světem, rozdělit čas na předtím a potom. Události tohoto typu se většinou také nějak projeví v umění, stávají se tématem či kulisou románů a filmů, jejich vliv se projeví ve výtvarném umění. Vstupují do představivosti lidí, proměňují ji. O umění se v posledních měsících psalo především jako o omezené oblasti lidského života – o zavřených divadlech a galeriích, o strádajících tvůrcích, kteří přišli o možnosti příjmů.

Střídání na trůnu?

Je to čím dál zjevnější. Proces, jehož existenci jsem na tomto místě zatím jen naznačoval, pokračuje a stává se nezvratným. Přinejmenším na pár týdnů, což je v čase sociálních sítí doba, jejíž obdobou je ve skutečném světě plus minus pleistocén. Mluvčí prezidenta Zemana Jiří Ovčáček přestává být nekorunovaným králem českých sociálních sítí, poslední dobou především žehná, což je z hlediska těžby citátů k ironickému využití docela úhor. Jeho místo zaujímá ministryně financí Alena Schillerová, taky proto, že její statusy jsou jakýsi internetový gesamtkunstwerk, nespoléhají se na pouhou sílu slov, sestavených do zároveň bizarních i exaltovaných spojení, jako tomu bylo v Ovčáčkově případě.

Balkon s vyhlídkou na konec světa

Začalo jaro a svět i díky tomu vypadá trochu líp, i rozčepýřený profesor Flegr předpovídá ústup viru, až rozkvetou pampelišky. Člověk si pomalu začíná připouštět možnost, že lockdown jednou skončí, představovat si, jaké dny asi nastanou, až se tak stane, a co si v nich počne on. Jestli bude celé noci trojčit v zařízeních zábavního charakteru a užívat si tam společnosti známých i neznámých, nebo se jen mátožně ploužit ulicemi jak popletený brouk a podvědomě očekávat další neohlášenou ránu.

Průplavy a penisy

Ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky, je světový obchod už pár dní ve stavu kolapsu. Suezský průplav – klíčová tepna dopravy zboží – byl zablokován čtyři sta metrů dlouhou lodí Ever Given, která se vodní cestou postavila jaksi na štorc a uvázla, důvody v tuhle chvíli nejsou se stoprocentní jistotou známé, zdá se ale, že příčinou byl „jenom větříček“

Vytěsňování smrti mluvením

Ta debata se na sociálních sítích i jinde opakuje prakticky pokaždé, když zemře nějaká všeobecně známá a v něčem třeba i sporná osobnost (prakticky všechny všeobecně známé osobnosti jsou v něčem sporné).

Identita jako podvod

Britská novinářka Helen Lewisová v americkém časopise The Atlantic třeba píše o řadě kauz bílých lidí (většinou žen), kteří ve Spojených státech vystupovali jako příslušníci menšin a z té smyšlené identity si „udělali živnost“.

Dětství v černém stínu

Koncem osmdesátých let se do zdejších kin dostal sovětský (lotyšský) dokumentární film Je lehké být mladý?. V zemi původu byl velice populární a chodilo se na něj i v tehdejším Československu, naprosto se vymykal způsobu, jímž se v „táboře míru“ o mládí mluvilo, jak se ukazovalo – jako stav prakticky nepřetržitého nadšení z možností člověka v socialistickém zřízení, radostná cesta, na níž se sice mohou vyskytnout nějaké ty problémy, ale na jejím horizontu je všeobecné štěstí.

Všechnu moc miminům!

Dost dobře se to nedá obejít. Sociální sítě byly koncem týdne zahlceny výměnami názorů (občas, přesněji zhusta) přecházejícími do výměn invektiv mezi fanoušky pražské Slavie a glasgowských FC Rangers. Tématem byl údajný rasismus stopera Ondřeje Kúdely vůči Glenu Kamarovi, jemuž měl v závěru emočně dost vypjatého a především ze strany Rangers mimořádně a nesportovně hrubého utkání říct rasistickou nadávku. Kamara a další jeho černošští spoluhráči už na hřišti vehementně protestovali, Kúdela prý měl soupeři říct „You are fucking monkey“, slávista se hájil tím, že ve stavu citového rozrušení soupeři řekl „You are fucking guy“.

Skotské fotbalové války

S jistým pobouřeným uspokojením zaznamenala česká – zvlášť ta o fotbal se zajímající – veřejnost brutální vraždu, k níž došlo o víkendu ve skotském Glasgow. Pětatřicetiletý Polák Kamil Charyszyn byl zavražděn nedaleko svého domova, zaútočila na něj čtveřice lidí, jeden z nich ho podřezal mačetou (policie už údajného pachatele obvinila). Podle výpovědi jednoho svědka mohla být motivem zločinu fanouškovská rivalita.

Princ Harry – Hamlet mileniálů

O drobné vytržení z nekončícího proudu tabulek a interpretací epidemické situace se postarala britská královská rodina – přispěchat na pomoc ve chvíli, kdy je nouze nejvyšší, má tak nějak ve zvyku. Díky ní mohli uživatelé pro změnu řešit něco nového, spěšně se proto rozřadili do bitevních šiků a jali se válčit, někdo za královnu, jiní za strašným příkořím vystavenou vévodkyni Meghan.

Padouška pro naše časy

Americký film Jako v bavlnce (I Care a Lot) je příklad díla, které mohlo (a snad i mělo) být o hodně zajímavější, než je. Zapadá mezi společenskokritické, satirické filmy, v nichž se míchají žánry (podobný je v tom ohledu třeba snímek Nadějná mladá žena), v něčem ale staví soudobé kinematografické konvence na hlavu. Jeho hlavní postavou je ambiciózní žena, která se snaží prosadit v mužském světě, žije v lesbickém vztahu a i v jiných ohledech naplňuje typus soudobé kladné hrdinky.

ANO, Piráti a přetrvávající kouzlo českého technokratismu

Nedělní zprávy se Andreji Babišovi a jeho marketingovému týmu musely číst dost těžko. Podle průzkumu společnosti Kantar pro Českou televizi by volby s velkým náskokem vyhrála koalice Pirátů a STAN, ANO na ni ztrácí deset procent. I v partajním žebříčku jsou Piráti první. Jistě – je to jeden průzkum. Náznaků toho, že dlouhodobá dominance ANO v české politice se schyluje ke konci, se ale poslední dobou objevuje víc, kritici Babišova hnutí nad tím pochopitelně jásají.

Režisérka, která se vymyká

Zlaté glóby a především jejich organizátor – značně pofiderní Hollywoodská asociace zahraničních korespondentů (HFPA) – nemají zrovna skvělou pověst. Letos se jim sice vytýkal především obligátní nedostatek diverzity, dlouhodobě ale způsob jejich fungování budí spíš podezření ze „staré dobré“ korupce. V historii ceny včetně té nedávné se dají najít příklady velice suspektních nominací. Letošní ceremonie navíc probíhala on-line, což se neobešlo bez menších i větších trapasů, čísla sledovanosti byla katastrofální.

Ten naprosto neschopný patriarchát

Lockdownová nouze naučí leckoho lecčemu. Třeba mě naučila ocenit ten nejtradičnější internetový žánr – legrační videa se zvířátky. Třeba to s francouzským buldočkem, kterému chce panička ostříhat drápky. Nepřekonatelné. Strhující. A přitom má jenom deset vteřin! A kolik se toho do nich vešlo! Chci se na něj dívat pořád! Jiní uživatelé mají jiné zájmy, nic proti tomu. Hodně populární se koncem minulého týdne staly zenové koány ministra zdravotnictví Jana Blatného („Je to něco, co se nějakým způsobem děje“).

Celebrity versus Windsoři. Debatujme, přemýšlejme. Ehm

Nejnovější rozepře uvnitř britské královské rodiny je ideální „substrát“ pro nekončící debatu – v médiích, na sociálních sítích, hospodách (byly-li by nějaké otevřené). Je tam všechno – údajný rasismus, otázky mentálního zdraví, rodinná dysfunkce, střet mezi modernou a tradicí, Británií a Amerikou a bůhvíco dalšího. To vše navíc dokořeněno značnou dávkou bulvárního „rajcu“.

Pár slov za Františkem Líznou

Zemřel katolický kněz František Lízna, v téhle zemi nebylo mnoho takových lidí. V různých médiích a na sociálních sítích je možné si přečíst různé osobní vzpomínky na něj, v některých může být znát až dotek mystéria –⁠ třeba ve vyprávění spisovatele Pavla Kosatíka zveřejněném na Facebooku.

Pitomé? Chytré? Záleží na tom?

Má se za to, že žánrovým filmům a seriálům pomáhá, když v závěru připraví pro diváka nějaký veliký zvrat. Nemyslím tím obvyklý zvrat ve smyslu vrah je někdo jiný, než jsme si mysleli, jde o něco jiného, než jsme si mysleli. Ale ten skutečně veliký zvrat, kdy se divák po konfrontaci s ním vzmůže jen na bezmocné a udivené WTF.

Přichází s Netflixem i uniformita?

Pandemické uzavírky lidi naučily ledačemu – třeba využívání streamovacích služeb, především Netflixu. V době vynucené nečinnosti doma lidem nabídly zabíjet čas mnoha a mnoha hodinami audiovizuální zábavy. Jejich zrychlený nástup, kombinovaný s uzavřením kin, může působit jako revoluční událost, která důkladně změní svět filmu a televize, způsob, jakým se audiovizuální díla k lidem dostávají, i obchod s nimi. Bude ta změna skutečně tak zásadní?

Jak jsem se nezapojil

Životy uživatelů v čase tvrdší uzavírky asi nejsou zrovna pestré, ten můj taky ne. V mé bublině těch posledních pár dnů působí, jako kdyby desítky a desítky lidí potřebovaly snížit tlak v kotli a šly na věc přes jakési upouštění páry v naději, že pak „bude líp“. Výsledkem jsou dlouhé řady statusů vyjadřujících některé z několika málo dělení: lockdown je absurdní, lockdown je málo tvrdý, lockdown je příliš tvrdý, Česko se rozpadá a nezaslouží si to, Česko se rozpadá a zaslouží si to (plus možná ještě pár dalších).

Dokumentární monstrproces s Woodym Allenem

„Nikdy se pravděpodobně nedozvíme, co se 4. srpna 1992 stalo,“ píše se v rozsudku soudce Wilka, který v roce 1993 rozhodl o svěření dětí (dvou adoptovaných a biologického) herečky Mii Farrowové a režiséra Woodyho Allena do výhradní péče matky. Onoho dne měl Woody Allen pohlavně zneužít svou tehdy sedmiletou adoptivní dceru Dylan. V důsledku obvinění a obnoveného zájmu o něj souvisejícího s hnutím MeToo se vnímání dřív ikonického umělce změnilo, především v jeho vlasti.

Starší články