Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Clint Eastwood: muž, který si uměl počkat

V půlce prosince – ve vrcholící oscarové sezoně – bude mít premiéru film Mezek, založený na skutečném příběhu Lea Sharpa, veterána druhé světové války, který se po osmdesátce stal drogovým kurýrem ve službách mexického kartelu, svou dodávkou po Spojených státech rozvezl tuny kokainu, než ho jako devadesátiletého zatkli. Ve filmu ho hraje Clint Eastwood, snímek také režíroval. A už trailer přivede jednoho skoro k slzám. Clint Eastwood jako kajícný stařec – ve filmu se snaží napravit vztahy s rodinou a vyřešit drogovými penězi její existenční problémy. Ale o to nakonec nejde.

Hloupé malé světy

Doba moc nepřeje legraci, zábavných historek je potřeba. A udělat legraci je někdy hodně velká práce – tvůrci komických děl o tom taky rádi vyprávějí. Ale něco na tom je. Příkladem té hodně pracné legrace je kousek Američanů Jamese Lindsaye a Petera Boghossiana a Brtiky Helen Pluckroseové. Napsali pod různými pseudonymu dvacet článků založených na absurdních tezích, doprovodili rádoby výzkumy a především je sepsali dokonale napodobeným newspeakem soudobých společenských věd. Než podraz vyšel najevo, bylo jich sedm přijato k publikaci v časopisech, které jsou v rámci svých oborů (většinou disciplín, v jejichž názvu jsou slova gender či rasa) respektované, v některých případech snad i prestižní.

Lars von Trier tvořící, vraždící a trpící

Chtěl bych to jednou v umění dotáhnout tak daleko, abych mohl děla sra*ky a prošlo mi to, měl zamlada podle vzpomínkového textu pamětníka říci jeden dnes světoznámý výtvarný umělec. Nejmenuji ho, protože ta citace je možná až moc výstižná na to, aby byla pravdivá. Přesné vyjádření ambice, z jejíhož úspěšného naplnění lze podezírat nemálo významných veličin současného uměleckého světa.

Jason Pierce: osamělý kosmonaut

Rokenrol má už dlouho jakési svoje "kosmické oddělení". Může to souviset s mladickým okouzlením hvězdnou oblohou, kterému nejenom rockeři určitého věku ochotně  podléhají. Taky s tím může mít co do činění záliba v halucinogenech, představa, že texty se s výskytem slova "kosmos" stanou automaticky hlubokými, zhusta legračním rokenrolovým mesianismem, jemuž nestačí pobavit pár lidí v klubu, ale cítí se hned líp, když se prohlásí za hlas hlubin vesmíru.

Jak muži poznali, co je to pořádný šok

K nejdiskutovanějším letošním událostem na Západě patřil vznik kampaně #MeToo, která měla původně poukázat na časté sexuální obtěžování v americkém filmovém průmyslu. Dá se ale chápat i jako projev daleko širšího procesu, snahy nějak nově upravit, nebo dokonce předefinovat vztahy mezi muži a ženami, způsob komunikace mezi nimi. A dosáhnout toho prostředky fakticky mocenskými. Snaha upozornit na situaci konkrétních obětí se tak v současné atmosféře potkává s úsilím o proměnu tradičních konceptů, jako jsou presumpce neviny nebo svoboda slova, roli v tom hraje i "internetová spravedlnost" provozovaná kampaňovitě na sociálních sítích. V anglosaských médiích se zažil termín #MeToo era a ta potřebuje také díla, která by nějak vyjadřovala jejího ducha i rozpory.

Dáma s váhami. Slepá, bohužel

Spor o nominaci Bretta Kavanaugha do Nejvyššího soudu Spojených států je vděčné téma. Jde v něm o víc než o jednoho právníka, kolega Martin Weiss přesvědčivě argumentuje, že je obrazem toho, jak se ze světové supervelmoci stává země, jíž fakticky není možné vládnout. Týká se politiky a také tématu sexuálního násilí, jímž západní společnost v posledních měsících dost intenzivně žije. Představuje pro ni jistým způsobem ideální předmět sporu. Kde je v něm pravda, je totiž prakticky nezjistitelné...

Hlavně nepublikovat „zavržené“

Americký intelektuální svět zažil docela velký otřes, z postu šéfredaktora prestižního časopisu New York Review of Books musel odejít Ian Buruma. Prosadil totiž zveřejnění textu Jiana Ghomeshiho, druhdy velice populárního kanadského rozhlasového moderátora, který byl před čtyřmi roky asi dvaceti ženami obviněn ze sexuálního obtěžování, byl proto propuštěn z práce, napadl to u soudu a prohrál.

Spencer Reinhard: aspirující umělec, neúspěšný lupič

Mladí muži mají dnes dost špatnou pověst – přinášejí problémy. Existuje u nich větší pravděpodobnost, že se dopustí násilí, mohou trpět sexuální frustrací a různě si ji vybíjet, být bezcílní, nenávistní, společnosti s větším podílem mladých mužů snáze rozpoutají válku… Jsou to bytosti budící strach. „Mladí muži s iPhony“ slova, která jsou pro část veřejnosti vyjádřením přicházejícího kataklyzmatu, střetu civilizací, jejž má přinést migrační krize. A mladí muži jsou skutečně bytosti potenciálně nebezpečné – okolí a především sobě. Taky proto, že být jedním z nich může být hodně těžké, takový člověk je sužovaný potřebou vyznat se v sobě a ve světě, i když to v danou chvíli ani není možné, chce sladit potřebu osobního uznání s touhou stát se někým jiným… Jednou z toho třeba vyrostou, spíš si ale jenom zvyknou.

Obrazy z rozděleného Polska

O Polsku se často píše jako o společnosti ve stavu silného vnitřního konfliktu – na jedné straně městské a europeizované elity, na druhé tradiční Polsko, především venkovské a katolické. O intenzitě toho střetu vypovídá i polská kinematografie, také tím, jak se v ní jeho strany navzájem zobrazují, jaké charakteristiky si přičítají. Značně nelichotivým portrétem toho „druhého Polska“, jehož výrazem má být i současný režim strany Právo a spravedlnost, je v českých kinech čerstvě premiérovaný film Tvář režisérky Malgorzaty Szumowské.

Pozdvižení v Lidových novinách

Petra Procházková, jejíž specializací jsou především postsovětské státy, asi ani po Babišově nástupu nebyla nijak omezována ve výběru témat a způsobu jejich zpracování. Neznamená to ale, že by se tím pádem nezúčastnila „babišizace“ médií, naopak, dávala jim svůj kredit, pomáhala udržet iluzi normálního fungování.

Camille Preakerová: hrdinka naší doby

I mediálním provozem omlácený filmový publicista může někdy při práci zažít stav hlubokého údivu. Třeba když věří, že kvality nějakého díla – v dobrém i špatném smyslu – jsou natolik zjevné, že snad ani nezaslouží hlubší rozbor. A pak jen s úžasem zjišťuje, že asi tak zjevné nebyly, že nemálo kolegů je vnímá naprosto opačně. Jeden se pak zamyslí, jaké jsou důvody té zásadní rozdílnosti pohledu. Koncem léta jsem ji pocítil při hodnocení minisérie Ostré předměty z produkce HBO, v krátké recenzi jsem ji po odvysílání prvních dílů smetl ze stolu. Když skončila, přečetl jsem si na více místech včetně, řekněme, prestižních, že šlo o nejlepší televizní počin přinejmenším tohoto roku. Došel jsem k názoru, že by stálo za to se k tomu dílu vrátit, rozpor v pohledu na něj je, myslím, taky generační a možná i genderový.

Dobré kádry se vracejí

Hnutí ANO nominovalo do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petra Štěpánka, je to osobnost, řekněme, dost výrazná. Někdejší tiskový tajemník ODS v éře Václava Klause. Později člen vysílací rady, v níž nejprve ostře vystupoval proti mocnému řediteli televize Nova Vladimíru Železnému, aby později – po Železného roztržce s americkými investory – oddaně hájil jeho zájmy. Výrazně se angažoval na straně opoziční smlouvy v časech televizní krize, činorodě publikoval – články to byly asi tak myšlenkově pronikavé a stylisticky zvládnuté jako Štěpánkovy písně, které s vytrvalostí hodnou lepší věci nahrává s kapelou Unisono. Z rady musel odejít, nějakou dobu byl stranou veřejného života, na Twitteru se velmi ostře vyjadřoval o Babišově hnutí, ale teď, zdá se, se pro něj může vše zas v dobré obrátit.

V hororu teď „frčí“ beznaděj

Hraný film čím dál obtížněji dokáže držet krok s dobou, dotýkat se toho, čím společnost v daném historickém okamžiku žije. Není to jednoznačně chyba filmařů, ani dějin, které by se hnaly překotněji než obvykle. Taky se cosi stalo s tou společností, její schopností udržet pozornost a pamatovat si. Problémy, jimiž žila třeba před čtyřmi roky, po uplynutí té doby působí jako pomalu pravěké, týkající se nějakých jiných lidí přebývajících v nějakém jiném světě. A vytvořit film trvá nějakou dobu. Možná „nejpružnější“ mezi filmovými žánry je horor. Většinou nestojí moc peněz a je natočený relativně rychle, proto je to taky žánr, ve kterém často získávají první zkušenosti s filmem tvůrci, kteří později dosáhnou v kinematografii velkého významu.

Burt Reynolds: muž s vousem

Ve dvaaosmdesáti letech zemřel 6. září americký herec Burt Reynolds, vpravdě ikonická postava, muž, který ztělesňoval dobový ideál krásy. A taky herec, který na přelomu 70. a 80. let ve Státech byl tím nejspolehlivějším diváckým magnetem (lepším než v nedávné minulosti třeba Tom Cruise), filmy s ním vydělávaly nejvíc. Reynolds byl pro tehdejší publikum velice atraktivní persona, oblíbilo si ho v rolích chlapíků, kteří byli trochu drsní, trochu „easy“ a vtipní. Měli v sobě dost jižanskou ležérní suverenitu, která se – samozřejmě – opírala taky o hercův exteriér.

Média jako nepřítel lidu

Důvěra v tzv. mainstreamová média je v Česku velice nízká, v mnoha jiných zemích současného Západu je to podobné. Co se stalo? Může to souviset s klesající důvěrou ve společenské elity vůbec, významným přelomem ve vztahu části veřejnosti k elitám přitom byla krize roku 2008, jejíž desáté výročí si teď připomínáme. Lidé, kteří do médií přicházeli třeba před dvaceti lety, zažili prudkou proměnu vnímání vlastní profese, která na žebříčcích úctyhodnosti spadla hodně dolů. Co se stalo a proč? A dá se s tím něco dělat?

Ta nejhlasitější tichá kapela

Lidský život se v moderní době prodlužuje, bohužel ale na tom „nesprávném“ konci, kdekdo by asi bral prodloužené mládí namísto delší penze. S kapelami je to podobné, vydrží teď o dost déle než v dřívějších časech, taky těžko říct, jestli jim to je ku prospěchu. A velká část těch zasloužilých stejně přitahuje publikum písničkami z těch dávnějších dob. Málokdy se stane, že by nějaká kapela řekla svoje zásadní slovo až v pozdějších fázích své kariéry, že by v ní přišla s něčím skutečně novým.

Podivný „odboj“ v Bílém domě

Prazvláštní ale je spíš pisatelova motivace – pokud to kolem Trumpa skutečně vypadá tak, jak líčí, je docela nemoudré ohrožovat lidi z „odboje“ i sebe tím, že se článkem pořádně „rozfajruje“ ohýnek údajné Trumpovy paranoie. Snaha získat trochu toho uznání bez ohledu na potenciální ohrožení „mise“.

Michael Jackson: sám sobě Frankensteinem

Koncem srpna by se Michael Jackson dožil šedesátky. Třeba by touhle dobou byl už trochu zapomenutý, a proto i trochu šťastnější. Třeba by – a to už je skutečně těžké si představit – v něčem dospěl. Dovolil si vyrůst, uznal konečně, že to dětství, které ztratil, si už zpětně nemůže vynahradit. Jenomže protahovat životy těch, kdo už odešli, k nějaké zvnějšku určené pointě je až moc snadné a taky zbytečné. Michael Jackson je už devět roků mrtvý.

Imaginace v obležení

Sporům, které ostře rozdělují veřejné mínění dnešního Západu, se za oceánem někdy říká „kulturní války“, právem, chápeme-li termín „kulturní“ v širším smyslu. V něčem to koriguje marxistickou představu ekonomiky jako základny, toho podstatného, od něhož se odvíjí kulturní nadstavba. Představu, kterou v jistém smyslu sdílejí i věrozvěsti všeléčivé síly volného trhu, která nakonec dá i odpověď na všechny otázky. Jako by se tedy v časech, často kritizovaných jako nekulturní, potvrzoval zásadní význam kultury, do boje za ni a o ni se vrhají i lidé, kteří toho o ní tak moc nevědí. Pro kulturu a především pro umění je to ale špatná zpráva, obě „válčící“ strany přicházejí s vlastními představami restrikce, které přitom z velké části vycházejí ze stejného základu – čím dál víc sílící politiky identity, která má dnes mocné stoupence nalevo i napravo, v obojím provedení je podobná, jen různě akcentovaná. Pár příkladů.

Asia Argentová: oběť i pachatel?

Italská herečka Asia Argentová patřila mezi první, které zveřejnily v článku Ronana Farrowa v New Yorkeru obvinění ze sexuálních útoků proti hollywoodskému mogulovi Harveymu Weinsteinovi, přispěla tak ke startu kampaně #MeToo. Na letošním festivalu v Cannes vystoupila se zapáleným projevem, v němž Weinsteinovi předpovídala, že si u filmu neškrtne, komunita, která ho dřív uznávala a kryla jeho zločiny, ho zavrhne. Pro ostatní sexuální násilníky „z oboru“ měla varování: „Víte, že jste to vy. A my víme, že jste to vy.“ Ty skutky i ta slova se jí teď vracejí (nejen) pro ni nečekaným způsobem.

Komenským na Italy?

Mám takovou idealistickou představu, že čtenáři Týdeníku Echo moc neoperují na sociálních sítích. I z dat, která o našich čtenářích máme – tedy překryvu z digitálních platforem mezi Echo24.cz a EchoPrime.cz –, vyplývá, že 40 procent našich čtenářů žije v Praze, zhruba pak po 10 procentech jich je ze Středočeského kraje, Brna a Ostravy, pak naše zastoupení v jednotlivých aglomeracích klesá. To ovšem neznamená, že na méně zastoupená místa země rezignujeme.

Písně pro přicházející podzim

Je už skoro po prázdninách, čas, kdy je namístě oživit zájem o svět a v rozumné míře projevit zvědavost o to, co je v něm nového. Třeba v hudbě. I fanoušek pamětník si totiž může připustit, že to dobré v ní neskončilo s kapelami, které uctíval v mládí. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl vybral z nahrávek, jež se objevily v posledních týdnech, pět, které to podle jeho názoru potvrzují.

John McCain, odešel idealista

V jednaosmdesáti letech zemřel republikánský senátor John McCain, výrazná postava americké i mezinárodní politiky posledních desetiletí. A muž s bohatou a v pravém slova smyslu hrdinskou osobní historií. V nekrolozích za něj se objevují různé varianty věty „takoví se už dneska nerodí“, snad rodí – ale vidět to moc není, přinejmenším v politice ne. S McCainem totiž jako kdyby odcházel také určitý způsob vnímání politiky i vlastní role v ní, jemuž jsou dnešní normy politického chování dost často protichůdné. McCainova kariéra byla v něčem netypická – to vůbec neznamená prostá selhání a omylů, neúspěchů. Byla ale také založena na pevnějším základě, než je účelovost, představa, že v politickém boji se dá použít všechno, a cokoliv, co by mně či mojí straně momentálně mohlo pomoci, je také nutně správné.

Karel Gott: Hlas

K řadě letních povyražení na české scéně, která umožňovala konzumentům médií a uživatelům sociálních sítí přežít vlnu veder, přispěla Asociace spisovatelů svou snahou dosáhnout zrušení anoncovaného vystoupení Karla Gotta na plese u příležitosti Roku české kultury v Lipsku. Forma protestu v tomhle případě výrazně přebila jeho obsah.

Tak kdo nás v roce 1968 vlastně okupoval?

Padesáté výročí sovětské invaze do Československa tu vyvolalo docela pestrou debatu na docela hodně témat; dosvědčuje to, že půlstoletému odstupu navzdory je ta událost pořád ještě nějakým způsobem živá, neuzavřená. Lidé se také vyjadřovali k otázce, která může působit až nepřípadně: Kdo nás to tenkrát vlastně okupoval? Nebo přesněji: Byla ta okupace také a především ruská? Jeden by řekl, že alespoň v tomhle bychom po padesáti letech mohli mít jasno.

Zdrženlivý film o Janu Palachovi

Jan Palach zůstává i padesát let po invazi postavou zneklidňující a snad i záhadnou, především pro generace, které mají žitou zkušenost s komunistickým režimem, ale nejenom pro ně. Je to postava, jež může působit velice nečesky, protože se naprosto vymyká, podobně jako jiné velké figury.

Andrej Babiš vykládá dějiny

Na premiéra Andreje Babiše lidé během připomínky výročí sovětské okupace pískali, jeho vystoupení skoro nebylo slyšet. Pískali na něj kvůli politice, již reprezentuje a která pro mnohé premiérovy kritiky zavání nějakou modernizovanou a třeba i „light“ verzí té normalizace, již okupace před půlstoletím odstartovala.

Starší články