Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Z legrace se stala vážná věc

V čase kulturní války je legrace vnímaná jako zbraň a debatuje se o ní s odpovídající vážností a zhusta i hysterií. Veřejný život zdaleka ne jenom v Česku přitom nabírá dimenze čím dál většího „bizáru“, který jako kdyby si o zparodování říkal. V nějaké míře se to i děje, z „dělání legrace“ se ale stává v něčem riskantní byznys, obdoba přecházení minového pole. Stačí špatně došlápnout a následky mohou být fatální.

Starostka v akci, vlaky v hlavě

Hitem sociálních sítí a vůbec československého internetu se minulý týden stala paní starostka východoslovenské obce Fekišovice. A v tomhle případě se dá rezolutně prohlásit, že lid volil správně, pro jednou se masová popularita potkala s nezpochybnitelnou kvalitou. Paní starostku proslavil dvanáctiminutový sestřih tříhodinového záznamu zasedání zastupitelstva, během nějž se vážená funkcionářka ke kolegům chová jako krajně rozčilená učitelka občanské nauky za časů normalizace neblahé paměti.

Šok! Roky končí a v zimě sněží

V mém okrese virtuálního světa minulý týden ještě dobíhalo naplňování formálních náležitostí konce roku, k nimž patří taky obsáhlá debata o petardách. Moje bublina jim rozhodně nakloněna není, což mnozí její příslušníci dávali najevo – statusy pobouřenými, případně žertovnými. Zvlášť osvědčené je k tomuto účelu současné užití slov „petarda“ a „retard“.

Prezident – prodejce

Prezident Miloš Zeman se dlouho a s jistou hrdostí prezentoval jako člověk nedotčený vlivem moderních technologií. Četl teletext a byl pyšným uživatelem, řekněme co do škály funkcí značně rudimentárního, mobilního telefonu Aligator. Nic proti tomu. Ale lidé se vyvíjejí a i hlava českého státu odhalila kouzlo virtuální světa, stala se pilným uživatelem „informační dálnice“. Došlo při tom sice i k nějakým těm karambolům – viz dětské porno, které do prezidentova počítače propašoval jakýsi „hacker z Alabamy“ –, ale Zeman se nakonec s technologiemi spřátelil: je schopný si na internetu najít zajímavé a nepochybně ověřené informace, díky němu se naučil používat termín „lepšolidé“ – už jen to by stačilo. A kdo ví, jak je to dnes s pověstným prezidentovým Aligatorem.

Temný případ potřetí. A tentokrát lépe

Není to špatné, když se autoři drží témat a postupů, které se jim už jednou osvědčily. Třetí řada pověstného seriálu Temný případ (True Detective) toho budiž důkazem, od příštího týdne ji bude vysílat HBO. Její autor Nic Pizzolatto se v ní vrací k tématům a postupům, kterými Temný případ ve svých lepších časech strhl publikum i kritiku. Jistě, nová řada proto nepůsobí vysloveně objevně, v něčem představuje návrat do známého světa.

Cuarónův intimní epos

Film mexického režiséra Alfonsa Cuaróna Roma má ve světě skutečně mimořádný ohlas, nejenom proto, že vyhrál festival v Benátkách. V nadšených recenzích a reakcích filmových publicistů zaznívá, že ten film svým významem přesahuje měřítko ročních bilancí, zaslouží si být zmiňován v kontextu toho nejlepšího, co vůbec kdy ve filmu vzniklo. Nejeden s historií filmového umění obeznámený kritik označil Cuarónův snímek za vůbec nejlepší, jaký v životě viděl.

Osude, tvé jméno je Dáda

Úkolem této nové rubriky bude přinášet čtenářstvu stručný vhled do dění na sociálních sítích podaný značně subjektivně – daný zorným polem autora a také jeho zcela subjektivním výběrem. Takže. Vánoční čas na síti působí tak nějak vánočně. Hodně obrázků. Stromečky. Rozesmáté dětské tváře. Pokrmy v různých stadiích připravenosti. Kapři. Sváteční vtípky. A obligátní sarkastické glosy těch, kdo svátky zrovna nemusejí a cítí potřebu o tom zpravit svět.

Pyšná princezna: napravená feudálka

Česká filmová či televizní pohádka pro mnoho lidí představuje součást koloritu Vánoc. Navážet se do ní, rýpat se v ní navíc ve sváteční době může působit jako projev „kazisvětství“, snahy nedopřát lidem radost nebo nad nimi aspoň ohrnovat nos proto, že si dovolili ji mít. Inu, co se dá dělat... Obliba českých filmových pohádek, především těch starších, ani nemusí souviset s jejich kvalitami, se zdejší pohádkařskou tradicí, o které se často mluvívalo – spíš může mít jednoduchý, osobní základ.

Hudba na poslední chvíli

Rozumný člověk řeší problémy, až když nastanou, případně si ještě nějaký čas počká. A právě těm, kdo až plus minus touhle dobou začínají pomýšlet na to, jaké dárky blízkým nadělí pod stromeček, je určen následující výběr pozoruhodných desek, které se objevily během posledních týdnů a měsíců. Selekce je orientována na zákaznictvo věku, řekněme, zralejšího.

Když novináři „onemocní“

Jsem nemocný člověk a potřebuju pomoc. Těmito slovy měl podle německého týdeníku Der Spiegel reagovat reportér Claas Relotius, když byl konfrontován s důkazy, že si ve svých oceňovaných reportážích právě pro Spiegel často bohapustě vymýšlel. V něčem je to dobově velmi příznačná reakce – útěk od odpovědnosti k diagnóze, zaujímání pozice oběti nebo také oběti. Nemocný člověk nemůže nést vinu za to, jak se jeho nemoc projevuje. Vyčítat Relotiusovi jeho vylhané texty by z toho hlediska mělo být stejně nesmyslné jako vyčítat kašel chorému tuberkulózou. Skandál kolem Relotiuse (komentář mu včera věnoval také kolega Marian Kechlibar) ale skutečně o nějaké nemoci vypovídá, postižený jí ovšem není jenom jeden nepoctivý novinář, ale i širší mediální svět.

Joyce Mitchellová: žena, která cosi chtěla

Svět filmu je svět krásných lidí nebo spíš lidí, kteří si dávají záležet na tom, aby krásně vypadali nebo o tom aspoň byli schopni sami sebe přesvědčit. Vypadat špatně je noční můra, katastrofa, která v dnešních časech bude velmi pravděpodobně zachycena a uchována pro věčnost, opatřena peprnými komentáři. Asi i proto se často dočkají vrcholných ocenění herečky a herci, kteří jsou schopni na tohle zapomenout, nechají se kvůli práci důkladně zošklivit.

„Mlčící většina“ promluvila. Zmateně

Protestní hnutí francouzských žlutých vest získalo v Česku i jinde v Evropě nemálo sympatizantů, vidí v něm „autentický“ protest proti odcizeným evropským elitám a vůbec krizi evropské politiky. Hlas lidu, který si uchoval zdravý rozum a bouří se proti shora naordinovanému šílenství. Někteří z těch fanoušků jsou u nových oblíbenců ochotni přehlížet pouliční excesy, které by u politických protivníků považovali za důvod reakce ve stylu generála Pinocheta. Může za tím být uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, přičemž tím nepřítelem je v dané situaci vágně definovaný evropský politický establishment. Může za tím taky být zaměňování symptomu choroby za její léčbu.

Nicolas Roeg: mistr dezorientace

Gramofonová deska plnila v časech mého dospívání funkci, řekněme, totemu. Předmětu, jímž člověk prokazoval svou kmenovou příslušnost. Také bývala velmi výrazným módním doplňkem, grafické dílo ve formátu elpíčka se barevností a zobrazenými lidskými typy vymykalo socialistickému realismu československých ulic. Mezi moje oblíbené „totemy“ patřila deska Davida Bowieho Low, jedna z jeho vůbec nejlepších, s výrazným obalem v ohnivých barvách, dominoval mu portrét umělce v jeho nejvíc androgynní nebo spíš mimozemské poloze. Sošný muž ztracený někde v ohnivém světě, oči upřené k něčemu konkrétnímu a zároveň vůbec nikam. Na tom obalu byl záběr z filmu Muž, který spadl na Zemi britského režiséra Nicolase Roega, jednoho z formálně nejvýraznějších tvůrců přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, jehož nejlepší filmy také dokázaly postihnout temné spodní proudy „vysmáté“ kultury té doby.

Patty Hearstová: unesená princezna

Historie údajného únosu premiérova syna Andreje Babiše mladšího hodně lidí vyprovokovala k reakci typu „něco tak šíleného jsem v životě v porevolučním Česku nezažil a ani si nemyslel, že zažiju“. Docela pochopitelná reakce, sám příběh i některé jeho postavy vykazují příbuznost s postavami devadesátkových thrillerů o matláckých zločincích. Zároveň tak reakce i její četnost dokládá, v jak rozumném světě v posledních desetiletích žijeme. Předkové byli uvyklí šílenějším storkám.

Filmový Sergej Dovlatov: frajer ztracený v sovětském Rusku

Krátkodobé vzrušení v českém veřejném prostoru vyvolala cesta Jaromíra Nohavici do Moskvy. Písničkář tam v Kremlu převzal Puškinovu medaili od Vladimira Putina, dojatě přitom pohovořil o svém vztahu k ruským básníkům a jejich poezii. Taky jsem si to video pustil. Přivedlo mě k myšlenkám na různé ruské umělce, které drtila ruská moc, v jejíž přízni se zdejší hvězda tak potěšeně vyhřívala.

Zachránce filmu? Zabiják kin?

Streamovací společnosti, které uživatelům umožňují dívat se přes internet na filmy a seriály, svět kinematografie rychle dost možná nenávratně mění – nejenom jeho zákulisí, ale i produkty, obsah. Nejvýraznějším tahounem téhle revoluce je firma Netflix, která se velice rychle stala dominantní silou audiovize – od jednoduchých záznamů vystoupení stand up komiků po velkofilmy za stamiliony dolarů. Jako všechny jiné revoluce bude mít i tahle svoje oběti: kina a vůbec film v tradičním slova smyslu, možná se k těm „padlým“ nakonec zařadí i Netflix samotný. Obchodní a distribuční model, s nímž ta firma přišla, ale pravděpodobně přežije. V tom ohledu budou dalekosáhlé výsledky „revoluce“ trvalé.

Jeff Cohen: muž, který nevnímá „hluk“

Robertovi Bowersovi je šestačtyřicet let, těch několik dostupných informací o jeho životě skládá v něčem až stereotypní obraz soudobého amerického ztracence. Osaměle žijící muž bez přátel, kterého sousedi prakticky neznali, nedokončil střední školu a pracoval pak jak řidič náklaďáku. Hodně času trávil na internetu, aktivně se účastnil provozu na stránkách, kde se scházeli stoupenci krajní pravice, letos se přihlásil na sociální síť Gab, která nepromazávala tak či onak závadný obsah, a byla proto oblíbená také mezi extremisty.

Na „svého“ Zemana se Čína může spolehnout

Prezident Miloš Zeman se tento týden vrátil z další cesty do Číny, jež tentokrát nevyprovokovala větší debatu, širší veřejnost zaujal jenom... jak to popsat... velice sebevědomý prezidentův klavíristický výkon při interpretaci skladby Sentimental Journey. Neznamená to přitom, že to byla cesta bezvýznamná, její důležitost se ale vymykala rámci, v němž se zdejší debata o vztazích k Číně vede. Většinou je to spor mezi stoupenci lidských práv a, řekněme, pragmatiky.

Nové písně od „umělkyně s příběhem“

Umělcům prý prospívá utrpení, přinejmenším se tak domnívá část publika, která má ráda „umění s příběhem“, pokud možno tragickým, jenž v jejich očích dodává vnímanému dílu tu správnou „autenticitu“, váhu. V populární hudbě může být tenhle druh poptávky docela bohatě uspokojen – tragédií nebo aspoň velkých průšvihů se v životních historiích jejích osobností najde dostatek. Takovou „hudbu s příběhem“ hraje také Američanka Chan Marshallová, která vystupuje pod jménem Cat Power.

Je správné být quislingem?

Před třemi roky měla premiéru první sezona norského seriálu Okupace (Okkupert), dílo přitáhlo mezinárodní pozornost především svou v tehdy aktuální politické situaci explozivní zápletkou. Byla to spekulativní fikce, zachycovala dění v Norsku potom, co část země je okupována ruskou armádou. Moskva se tehdy proti seriálu diplomaticky ohradila, možná trochu zbytečně. Po odvysílání druhé řady, již během podzimu uvedla ČT, už žádné diplomatické protesty nezazněly, nebyl k tomu totiž nejmenší důvod, skoro naopak – ze zmateného děje seriálu vycházejí Rusové skoro nejlíp. Nevím, jestli to byl autorský záměr, ten seriál od začátku a v druhé sérii zvlášť působí dojmem, že jeho autoři žádný jasnější záměr ani neměli, prostě se těch osm dílů snažili nějak, jakkoli, dotlačit k finále.

Pavel Minařík: muž, na kterého zapomněli

Republika si připomínala sté narozeniny a byla to krásná oslava. Kulminovala slavnostním večerem na Pražském hradě, kde jako by se na jednom místě shromáždilo to nejlepší z dnešního Česka, velikáni práce i ducha se navzájem těšili svou přítomností a naplňovali hrdostí srdce vděčných televizních diváků. Neviděné, ale o to silněji vnímané byly v tu chvíli velké postavy české minulosti, všichni Komenští, Masarykové, Karlové, Janové, Antonínové, Václavové, Mileny...

Starší články