Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Zpověď kajícného opičáka

Jsou projekce, které člověku utkví v paměti nejen kvůli tomu, jaký film se na nich promítal. Nezapomenu na Tenkou červenou linii ve velkém sále pražského Světozoru, plném trampů, čerstvě se – ještě v maskáčích – navrátivších z víkendového vandru, odhodlaných vychutnat velkofilm o bitvě o Guadalcanal a přiváděných lyrizujícím a kontemplativním stylem Terrence Malicka k nelíčenému, hlubokému a hlasitě projevovanému zoufalství.

Po dvaceti letech jsme všichni (tak trochu) Američané

Západní svět se zvolna a s obtížemi vymotává z pandemie nemoci covid (snad se to vyvine dobře), její společenské, ekonomické a další následky ale bude pociťovat ještě roky, nástup infekce představuje předěl v životech společenství i jednotlivců. Člověk často v konverzaci slyší nebo používá termíny „před covidem“ a „po covidu“, jako kdyby ta nemoc přinesla nový letopočet.

Babišovi užiteční uživatelé

Se suverenitou starého praktika ovládl koncem minulého týdne českou část sociálních sítí Andrej Babiš. Lidé mu to s chutí baštili. Ve čtvrtek oznámil, že následujícího dne „řekne pravdu“. A vydal předvolební spis napsaný žoviální a „kámošovskou“ babišovštinou, jak ji už umí používat premiérův PR tým. Uživatelé spolupracovali docela ochotně, udička asi byla příliš velká a návnada příliš lákavá na to, aby nezareagovali.

Nečekaní dědicové kolonialismu

Reakce médií a společenských elit na to byla pochopitelně ostře odmítavá. Do těch odsudků se ale vešli fotbaloví fanoušci jako společenská skupina, jako reprezentanti nižší třídy anglického obyvatelstva, proti nimž jako celku je potřeba rázně zakročit. Přitom – video ze rvačky v útrobách Wembley je skutečně nechutné, víc bitek ale tímhle způsobem dokumentováno nebylo.

Plánovači v nesnázích

Jsme uprostřed sezony divných filmů. Kina jsou sice již otevřená, není v nich ale moc co hrát, část pozdržených velkých premiér si studia „suší“ na pozdější dobu, během uzavírek se toho navíc moc nenatočilo, některé filmy, které se do zdejších kin teď dostaly, mohli diváci vidět už dřív, pokud o to hodně stáli. Nejde jen o pandemií způsobenou krizi, filmová distribuce prochází výraznou změnou modelu, stále větší část kinematografické produkce kinosály míjí úplně a směřuje rovnou na streamovací služby

Angličané na hřišti, Piráti na síti

Skončil evropský šampionát ve fotbale, ve finále Italové porazili Angličany, uživatelé měli názory. Až překvapivě častá byla vyjádření spokojenosti s výsledkem, kontinentální Evropa na Angličany zanevřela. Po prohraném zápase ovšem fanoušci Anglie dostali příležitost projevit to, v čem tradičně vynikají, tedy schopnost zachytit, verbalizovat svoje zoufalství a identifikovat je jako důležitou součást údělu osobního i národního. Přinejmenším u mě si tím trochu vyspravili reputaci.

Apokalyptický optimismus Paula Kingsnortha

Mašina. Velice zlověstné slovo. Sugeruje neúprosnou sílu napřenou jedním směrem, s níž nemá praktický význam smlouvat nebo se proti ní stavět, sešrotuje vše, co jí stojí v cestě, pohltí jednotlivce a promění ho ve svou součástku, jednající a myslící jen v mezích, které mašina stanoví, účastnou strojové synergie, která mašinu udržuje v chodu. Za takovou mašinu je možné považovat i současnou veřejnou debatu v podobě, již zprostředkovávají sociální sítě a jejich algoritmy, tzv. kulturní válku, která na současném Západě probíhá.

Anglie hraje finále Eura, a já jí nefandím. Co se to děje?

Tyto řádky vznikají ještě před výkopem včerejšího finále fotbalového Eura, mohlo se během toho utkání něco stát, co by změnilo rozpoložení, v němž to rozhodující utkání očekávám. Ale divil bych se. Zjišťuju také, že v té své rozpolcenosti zdaleka nejsem sám. Zjednodušeně řečeno: kdyby se mě někdo před cca pěti lety zeptal, komu budu fandit, budou-li proti sobě ve finále velkého turnaje hrát Anglie a Itálie, bez váhání bych odpověděl, že Anglii. Jedenáctého července 2021 je ale moje odpověď opačná. Důvodů pro to je víc.

Písně k letním tripům

Truismus na úvod: žijeme v éře nadbytku hudby. Posloucháme ji i na místech, kde bychom o to třeba ani nestáli (viz mj. dlouholeté boje proti hudebním rádiím v hospodách). A ve chvílích, kdy o ni stojíme, jí máme v dosahu několika málo kliků tolik, že člověk často skončí u věcí, které slyšel tisíckrát, případně se nechá vést počítačovým algoritmem. Jenomže počítačové algoritmy to s námi nemyslí dobře, to je třeba mít na paměti.

Mít tak kvalitu...

Na sociálních sítích nerušeně pokračoval fotbalový diskurz a tak to máme rádi. Jeden pečlivý uživatel se pokusil dohledat „pacienta nula“ moru, který nakazil komentování fotbalu v televizi a debatování o něm. Samozřejmě mám na mysli nadužívání slova „kvalita“, často jako součásti surreálného slovního spojení „kvalita na míči“.

Selektivní paměť vojenského prokurátora

Igor Stříž, kterého ministryně spravedlnosti Marie Benešová vládě navrhuje do funkce nejvyššího státního zástupce (v současné době úřad po rezignaci Pavla Zemana vede jako první náměstek), před revolucí pracoval jako vojenský prokurátor, rovněž byl členem komunistické strany. Seznam Zprávy včera přinesly článek o některých případech, jež v době komunistického režimu žaloval.

Zvěst strašná od břehů moře Kaspického

Slyšte, ach, slyšte, Češky a Češi roduvěrní, strašnou to novinu od břehů moře Kaspického nesu. Pobita a poražena tam družina reků českých leží, slunce kavkazské do jich těl praží krutě. Z rozmaru chána Alijeva konala se tam bitva, rozmařilý vladař za šňůrky zatahal, a v jeho aréně dvě vojska se střetla na cestě k vítězství v turnaji rytířském.

Jak se „objevují“ videa?

Jednu dobu byly na sociálních sítích populární skupiny, které měly v názvu slovo přiznání, některé byly a jsou parodické, v jiných se uživatelé svěřují s věcmi, které by o sobě člověk dbalý své dobré pověsti neměl šířit. Učiním jedno takové. V těchto dnech byly zveřejněny fotografie oblečení, v němž bude česká výprava nastupovat při zahajovacím ceremoniálu na olympiádě v Tokiu. A moje první reakce byla něco jako: Trochu divné, to ano, ale vlastně proč ne.

Neodolatelný seniorský šarm Jeane Smartové

Hollywood je, jak známo, továrna na iluze a sluncem prozářené happy endy, realita světového centra zábavního průmyslu ovšem bývá – opět jak známo – všelijaká. I tam si lidé mohou se zvěčnělým Janem Vodňanským říkat: „Naše lesy nejsou žádným disneylandem.“ V místě, kde lidem jde o slávu, peníze a třeba taky realizaci nějakých jejich osobních vizí, to asi nemůže fungovat výrazně jinak. Život se tam s nikým moc mazlit nemusí a taky to nedělá.

Fotbal jako politika, kšeft a pohádka

V mnoha místech Evropy pokračuje mistrovství kontinentu v kopané. Dnes sledujeme podivným způsobem zorganizovaný turnaj, v němž jsou slyšet i silné ozvěny politických sporů a prohlubujícího se rozdělení uvnitř Unie. Na druhou stranu – nic nového. Fotbal je dlouhou dobu víc než jenom sport. Také o společenské či politické dimenzi probíhajícího mistrovství a jeho vnímání v různých zemích se debatovalo v Salonu Týdeník Echo.

Veliká poziční bitva na nebi nad Londýnem

Je krásné žít na kontinentu, kde po mnoho desetiletí panuje mír (s nějakými těmi výjimkami), kde národy nesoupeří na poli bitevním, ale jen na sportovních kolbištích, kde spory minulosti jsou již dávno zapomenuty a každý gentleman (woman) se řídí pravidlem, jež před lety zformuloval velmistr diskrétní komunikace Basil Fawlty: „Hlavně nemluvit o válce.“

Jak nenapomáhat deziluzi

Po tornádu na jižní Moravě se mezi českou veřejností vybralo velké množství peněz na pomoc obětem. Samozřejmě to mnoho komentátorů dávalo do kontrastu s násobně menší sumou, již do postižených oblastí slíbila poslat vláda, rozhodnutí Agrofertu potěšit lidi z postižených oblastí pečivem, uzeninami a mléčnými výrobky, image vládní garnitury, jíž je koncern neformální součástí, zrovna nevylepšilo.

Za umění čistší

O umění včetně literatury se na současném Západě poslední dobou debatuje daleko víc, daleko zaujatěji, do debat se zapojuje širší skupina účastníků, než bylo před několika lety obvyklé. Tvůrce by to mělo potěšit. Jejich ambicí přece často je oslovit lidi – a co může být větším důkazem, že osloveni byli, než to, že o knihách a jejich autorech mluví. Ve velké části případů je ale ta dnešní debata o literatuře velice reduktivní, nevede se tolik o tom, co číst a proč, ale o tom, koho nečíst a proč.

Hamlet přemýšlí o fotbale

Ozývám se z hlubin času, přátelé. Z těch šťastných dob, kdy jsou sociální sítě nejenom v Česku vytapetované druhým gólem, který dal Patrik Schick Skotsku v prvním utkání na letošním Euru. Co chviličku někdo postuje to video, pokaždé si ho pustím, pokaždé mi to udělá radost. Radosti je třeba.

Zakázat ty, kdo zakazují?

Vlna „probuzeného“ aktivismu, která zasáhla některé zásadní země, poutá i ve zdejších končinách velkou a často dost kritickou pozornost – například na těchto stránkách, v článcích různých autorů – mě nevyjímaje. Domnívám se, že právem. Velice autoritářská a vnitřně velice rozporná ideologie, která získává dominanci v kulturním a mediálním světě některých zemí, ve světě velkých firem, je potenciál až destruktivní ve vztahu ke klasicky chápané liberální demokracii.

Zpráva o líté řeži na poli hampdenském

Sluneční žár zalil pole hampdenské, kde skotský lid se shromažďuje, aby se oddával kratochvílím skotským, a žhnulo to tam včera, v podvečer sobotní, víc než zvykem bývá v tom drsném kraji, kde zarputilí muži v sukních svou svobodu jsou zvyklí hájit, po vřesovištích běhat a kopců strmých jak kamzíci skákat a tváře si do bitvy modře zdobit.

Je někdo tam uvnitř?

Dá se čekat, že s postupně odcházející (doufejme) pandemií bude publikum vystavováno značnému množství koronavirového „artu“, to by taky bylo, aby se tahle nečekaná a nějakým způsobem skutečně mimořádná zkušenost – navíc globálně sdílená – nedočkala mnohého zpracování. A zdá se, že se už objevilo první pandemické mistrovské dílo. Je za něj označován komediální speciál Bo Burnham: Uvnitř, streamovaný na Netflixu.

Bavíme se s „držáky na magnety“

Setrvalým zdrojem dobré zábavy jsou v mé bublině v posledních týdnech screenshoty těch bizarnějších vyjádření odpůrců očkování na sociálních sítích. Velký ohlas měla paní, která řešila, jestli se má rozejít se svým očkovaným přítelem, přece jenom je těžké ubránit se tomu, aby na ni dýchal, a zanesl tak to svinstvo i do jejího organismu. Až dojatou sympatii vzbudila její ideologická souputnice, jež se světu vyděšená svěřila, že v přítomnosti jejího manžela po očkování přestaly fungovat elektrické spotřebiče.

Fotbal nemá logiku. Naštěstí

Mezinárodní fotbalové turnaje také často bývají přehlídkou výrazů víry, snah vyprosit si přízeň vyšší moci – tolik křižujících se a k nebesům ukazujících lidí člověk v televizi (mimo přenosy poutí a bohoslužeb) nevídá. Před několika lety jsem na to téma četl hezkou esej, autora si už nepamatuju. Psal o fotbalistech nejenom jako o lidech často věřících, ale lidech, kteří jsou v každém utkání konfrontovaní s jakousi základní realitou života.

Babiš jde do boje s migrací

Andrej Babiš je odhodlaný zachránit tuto zemi před přílivem migrantů, které sem chtějí přivést Piráti, jejich politika – jak premiér napsal pro sobotní Právo – „... může přepsat kulturní prostředí celé naší země k nepoznání a kvůli ní se naše děti a vnuci mohou ve své vlastní zemi ocitnout v menšině. A samozřejmě i v nebezpečí.“ Předseda vlády v tom textu čtenářům poskytuje jakousi ochutnávku toho, jak bude v podání vládního ANO vypadat předvolební kampaň.

Přátelé a „přátelé“ v nouzi

Na sociálních sítích dojížděla aféra bývalého poslance Dominika Feriho a sexuálních agresí, z nichž je obviňován. Skandál měl jaksi módní dodatek – v mnoha médiích byla zveřejněna exposlancova fotografie po návštěvě holiče, kde shodil svůj typický účes (ustálilo se pro něj označení „ikonické afro“) a dal se ostříhat na krátko, snímek pocházel z Feriho Instagramu. Rozhodnutí bylo vykládáno jako projev snahy stát se méně nápadným, obtížněji rozpoznatelným, snad anonymním.

Odcházení v kráse

Existují hlasy, u nichž nemusí tolik záležet na tom, co zpívají. Stačí jejich barva, výraz, aby se vyjevilo něco přesahujícího jednotlivou píseň, nějaký obraz života a jeho tíhy. Britská zpěvačka a herečka Marianne Faithfullová má takový hlas a historie, která se v něm ozývá, je skutečně bohatá. Být Faithfullová literární postavou, mohlo by se zdát, že až přehnaně naplňuje stereotyp tragické heroiny, již stíhá pohroma za pohromou (často si je také uchystala sama), aby se pokaždé nějak oklepala, vstala a vlekla se životem dál.

Apatický muž v českém pekle

Umění může člověku umožnit, aby zahlédl svět očima někoho jiného. Jistě to nemusí znamenat, že se čtenář s tím pohledem musí ztotožnit. Měl by ale být doveden k přijetí toho, že takový pohled je možný a taky reálný v tom smyslu, že za ním je víc než jenom potřeba vejít se do zvnějšku (třeba momentální módou nebo ideologií) stanovených parametrů. Snaha se skutečně podívat, vidět a nějak to vyjádřit, ať už dokumentárním realismem, nebo třeba výrazně stylizovanou fikcí.

Starší články