Americký snímek Brutalista režiséra Bradyho Corbeta je obdivovaný a v některých ohledech taky obdivuhodný film. Už po jeho světové premiéře na festivalu v Benátkách, kde získal Stříbrného lva za režii, se o něm psalo jako o události, která svým významem přesahuje dimenzi jednoho roku. Následovala další ocenění, na Oscara je nominovaný v deseti kategoriích včetně ceny pro nejlepší film. Brutalista je film nesený vskutku obdivuhodnou ambicí. Nenatočila ho režisérská hvězda. Brady Corbet je původně herec, před Brutalistou natočil dva celovečerní filmy – Mládí vůdce (2015) o dospívání chlapce, z nějž jednou vyroste diktátor, a Vox Lux (2018) o mladé ženě, která přežila střelbu na střední škole a později se z ní stala popová hvězda. Ty filmy byly přijaty spíš pozitivně, nepřitáhly ale významnější pozornost. Corbet jistě nebyl režisér, s nímž by se spojovala očekávání něčeho převratného.

Svůj třetí film chystal několik let, přípravy zkomplikovala také pandemie, režisér ho musel prakticky kompletně přeobsadit. V maďarských ateliérech i exteriérech vzniknuvší Brutalista je dlouhý tři a půl hodiny (plus patnáctiminutová přestávka), natočený je na 35mm film systémem Vista Vision, se kterým se v Hollywoodu pracovalo v padesátých letech. Je to historické drama, odehrává se těsně po druhé světové válce a v následujících letech, Corbetovi a jeho týmu se ho ale podařilo vyrobit za deset milionů dolarů, což je na hollywoodské poměry skutečně malinko. Brutalista se zároveň nepodobá pohlednicově výpravným hollywoodským dobovkám, pracuje jinak s obrazem a zvukem, má jinou intenzitu. Zároveň usiluje o jaksi románové měřítko, snaží se jaksi neošizeným způsobem ukázat na osudech jednoho hrdiny „život a dobu“ a zároveň se dotknout univerzálnějších témat – umění jako posedlosti i jako sebevyjádření, zkušenosti imigranta a honby za americkým snem, způsobů, jak se probít dějinami, traumaty a ponížením, jež mohou přinést. Brutalista je film plný silných obrazů, skvělých hereckých výkonů, je velký rozměrem a dotýká se velkých věcí. Přes všechny nesporné kvality toho filmu se ale domnívám, že hodnota celku nepřesahuje součet jednotlivých částí, spíš ho ani nedosahuje.

László Tóth (Adrien Brody) byl před druhou světovou válkou uznávaný architekt a člen Bauhausu, nacisté ho jako maďarského žida odvlekli do koncentračního tábora, přežil a dostal se do Ameriky. Jeho manželka Erzsébet (Felicity Jonesová) spolu s neteří Zsófií zůstaly v Maďarsku. László se všelijak protlouká v New Yorku, později se dostane do města Doylestown v Pensylvánii, vezme ho k sobě bratranec Attila (Alessandro Nivola), majitel nábytkářské továrničky, kde se László při práci dostane do kontaktu s patricijskou rodinou Van Burenových. Když po různých peripetiích architekt spadne na společenské dno, vyhledá ho magnát Harrison Lee Van Buren (Guy Pearce) a nabídne mu prestižní zakázku. Chce na kopci nad Doylestownem postavit novou dominantu, společenské centrum s knihovnou a modlitebnou. Práce na projektu zabere s přestávkami řadu let, během nichž se mu také podaří dostat Erzsébet a Zsófii do Států, mezitím László propadne drogám, s Harrisonem naváže podivný vztah vzájemné závislosti a v něčem i parazitismu – magnát chce tvůrce ovládat a zároveň mu závidí...

Corbet a kameraman Lol Crawley film natočili velice vtahujícím způsobem. V blízkých záběrech kamerou, jež je zhusta v pohybu, ve zřídka užívaném užším formátu 1,66 : 1 (podobně jako Eggersův Nosferatu). V Brutalistovi absentují velké celky, pro historické filmy typické, v nichž svět minulosti bývá zobrazován ve vší velkoleposti a „širokoúhlosti“. Autoři Brutalisty se bez nich obešli, čímž ušetřili dost peněz za výpravu, ale především je způsob jejich práce s obrazem velice funkční a filmu pomáhá. V Corbetově filmu je ten širý svět cítit někde za okrajem plátna, zatímco kamera se drží postav, zobrazuje minulost jako bezprostředně prožívanou, v něčem snad až klaustrofobní osobní bublinu, v níž je hrdina uvězněný a svět do ní neúnavně doléhá, v prchavém okamžiku do něj může proniknout krása. Skvěle provedená je třeba úvodní sekvence Lászlóova příjezdu na lodi do New Yorku, v něčem velice intimní a zároveň nesoucí jakousi dějinnou monumentalitu (podepřenou hudbou Daniela Blumberga, jež má blíž k vážné hudbě poloviny minulého století než k hollywoodskému standardu), která vrcholí často zmiňovaným záběrem sochy Svobody, již László poprvé vidí jakoby obrácenou vzhůru nohama. Působivý obraz, který ale je co do významu značně polopatický. Předzvěst věcí příštích.

Postavy jako věšáky na teze

„Je to tu prohnilé. Krajina, jídlo, které jíme. Celá ta země je prohnilá,“ řekne Erzsébet o Americe ve druhé půli filmu. A jistým způsobem tak Brutalistu shrne. László – uprchlík z Evropy devastované vražděním a válkou – najde ve Státech především tohle. Předsudky, bezohlednost a arogantní dravost, potřeba dominance, které člověku s vizí mohou přinášet jedno ponížení za druhým. Jeho americký sen je iluze, jež se rozbíjí o zeď neměnné reality. Za umanutou snahu naplnit svou vizi se v takovém prostředí platí sebezničením, nový začátek v nové zemi není možný, protože v ní člověk může najít jen jinou variantu toho, co už zná. Jistě by se dalo diskutovat o tom, jak tahle teze a vůbec příběh filmového Lászlóa Tótha odpovídá zkušenosti evropských židů, kteří po válce přišli do Ameriky. Ale to nemusí být podstatné, pokud by se Corbetovi a jeho týmu podařilo vyjádřit ji přesvědčivým způsobem, který by v sobě skutečně měl tu anoncovanou „románovost“. Schopnost nějak zpřítomnit člověka a jeho úděl jako něco individuálního i univerzálního, vnímat postavy nejenom jako pokusné králíky, na nichž je možné před publikem demonstrovat skutečné či domnělé zákonitosti života, ale jako nositele toho života včetně jeho nedořečenosti, unikavosti a rozpornosti. Úlohou skoro všech postav v Brutalistovi je být věšákem na teze, případně na velmi zřetelné symbolické významy.

Brutalista je film rozdělený přestávkou do dvou částí, přičemž ta druhá je výrazně horší. Počátečních cca devadesát minut Corbetova filmu má plynulost a tah, tezovitost snímku ještě není tolik zjevná – díky výborným hereckým výkonům především Adriena Brodyho a Guye Pearce a někdy i literárním kvalitám scénáře. Jak film postupuje, je ale čistě mechanická úloha některých postav čím dál zjevnější. Tělesně postižená Erzsébet vždy představuje svědomí filmu a ve vztahu k Lászlóovi také hlas rozumu. Oněmělá neteř Zsófia jistě v klíčovém okamžiku promluví tak, aby to mělo náležitou symbolickou váhu. Lázslóův celoživotní přítel Gordon (Isaach De Bankolé) bude se stoickým klidem procházet filmem dobře si vědomý toho, že jediným smyslem té postavy je ukazovat, že László má černého kamaráda, a to, co Gordon prožívá, jak vidí svět, je proto pro autory podružné. Otec a syn Van Burenovi musejí svou predátorskou povahu ilustrovat tím nejdoslovnějším možným způsobem... Kvůli tomu zjednodušujícímu a také trivializujícímu pojetí jednotlivých postav tak mohou ztrácet přesvědčivost scény, jež by měly být katarzní, stane se z nich klopotně inscenovaná křeč.

Do kapitol členěný film uzavírá epilog, který se odehrává na bienále v Benátkách někdy v osmdesátých letech. Jedna z postav tam má projev, během nějž se publiku sdělí informace, jež předcházející děj postaví do nového světla. Je to, mírně řečeno, zvláštní autorská volba ukončit film tím, že sám sebe vysvětlí a shrne. A je dost sporné, zda film typu a ambicí Brutalisty potřebuje „překvápko na konec“. Ze sdělení, které mělo mít nějakou osudovou a emocionální váhu, se tak stane taky efekt, součást konstrukce, jež snad měla být důmyslná.

Pořád si myslím, že Brutalista je úctyhodný film nesoucí atributy velikosti. Sama velikost mu ale uniká, někdy také proto, že snaha autorů jí dosáhnout je až příliš očividná. Nadšené až extatické recenze stavějí Corbetův snímek na roveň filmům Paula Thomase Andersona Až na krev a Mistr, skvělým dobovým snímkům s fascinujícími hrdiny, v nichž styl, forma, příběh a postavy se navzájem umocňují, vytvářejí synergický efekt a vyjadřují něco těžko postižitelného jiným způsobem než právě filmem. Právě ve srovnání s nimi ale vynikne jeden zásadní problém Brutalisty. Je to film mnoha výrazných a někdy i výborných jednotlivostí. Po jeho zhlédnutí ale v člověku nemusí zůstat žádná otázka, nemusí být o čem s tím filmem vést rozhovor, který by tak vzpomínku na něj udržoval živou.