Světová výstava se po 55 letech vrátila do Ósaky. Ve zcela jiném společenském kontextu a se značně odlišným pojetím architektury. Vzhledem k dobrým česko-japonským vztahům v politické, obchodní i architektonické rovině najdeme mezi stavbami od předních světových studií také tuzemský národní pavilon. A v silné konkurenci rozhodně nijak nezaostává.
"Už nikdy válku, ponížení a nespravedlnost!" Česká televize si v rámci osmdesátiletého výročí od konce 2. světové války přichystala dokumentární minisérii My, budovatelé nové republiky. Třídílná televizní série ukazuje obyčejný život a budování poválečného Československa v mozaice deníkových zápisků, Režisér, scenárista a střihač Ondřej Veverka navazuje na svůj rok starý cyklus My, občané Protektorátu a znovu staví do popředí autentické deníky, dopisy a unikátní rodinné filmové záznamy.
Nedávno vyšla v českém překladu kniha Leszka Kolankiewicze Svatý Artaud. Kolankiewicz (nar. 1954) je polský divadelní antropolog a kulturolog, osobností Antonina Artauda se zabývá od svého mládí, dalo by se tedy říct, že je pro něj jeho životní prací. Kniha shrnuje a uvádí do kontextu Artaudovy myšlenky obsažené ve sbírce esejí Divadlo a jeho dvojenec i v jiných textech, jejichž hlavním tématem je hledání takových forem divadla, které by byly lékem na – podle Artauda – nemocné lidství, nemocný svět.
Všechno ví jenom pánbůh – a hned po něm psychiatři. Problém pánaboha v naší době je, že mlčí, což je jaksi součást jeho moderní identity, proto to za něj v rámci svých možností musí vzít oni, psychiatři. Ty lze považovat za následovníky starozákonních mudrců a proroků, což ovšem kryjí svým jakoby civilním povoláním. Klasickým vtělením proroka byl Sigmund Freud, vlídnější a lidštější podobou proroka naší české současnosti se jeví Radkin Honzák, který vedle toho zosobňuje archetypální roli moudrého starce (senex či moderně: wise old man).
Už jste se oklepali z prohraného tiketu na vítěze ceny Magnesia Litera? Nebuďte rozmrzelí, skutečná literatura je stejně jinde. Po výjimečně špatné kvalitě většiny nominovaných děl na českou prózu roku by místní čtenář snadno mohl propadnout dojmu, že velký evropský román dnes už snad ani napsat nejde. Na letošní ročník Světa knihy přijedou těžké váhy, které mu to snadno vyvrátí.
„Jsem ze zahradnické rodiny, takže moje pěšinka je zdánlivě vyšlapána, ale světe, div se, musí se stále udržovat. Zahradnický svět se tuze mění, a snad proto jsem o něm kdysi začal psát,“ říká zahradník Ondřej Fous, který již čtyři roky píše pro Echo. Nyní vychází výběr jeho autorských textů v knize s názvem Lodyhy v řádcích. Úvahy, postřehy, zážitky a rady zkušeného zahradníka Ondřeje Fouse se objevují na stránkách Týdeníku Echo v rubrice zvané Zahrada, záběr však mají mnohem širší
Kladenské Sládečkovo muzeum, které jsem chtěl konečně poznat zevnitř, zrovna na hodinu zavíralo kvůli polední přestávce. Paní, která vycházela ze dveří, mi doporučila, ať si zajdu na oběd. Jenomže mně se nechtělo vracet se do města, tak jsem vlezl na elkolo a pokračoval z Kladna ven, dál tou nadreálnou krajinou industriálních druhohor a třetihor, jury, triasu a karbonu, zaprášených ruin, skeletů, potrubí, rour a plechů, dávných a docela nedávných technických útvarů, které působily, jako by je někdo uvedl do spánku a nechal je pomalu se rozpadat a měnit v kulisy zapomenuté divadelní hry.
Lehce předjarní les umí být velkou krásou. Stromy ještě neraší a spousta kytek jako by se naráz rozhodla, že veškerou svou krásu rozbalí předtím, než se zatáhne zelená opona listoví dubů, buků, osik či habrů. Proč to dělají? Inu, je to jejich velice dobře promyšlená strategie a stojí za povšimnutí, kde najdeme tyto podrosty nejbohatší. Luhy jsou doslova přeplněné dymnivkami a orsejemi, vzácněji pak křivatci, ladoňkami či sněženkami. V sušších dubohabřinách a bučinách se pak flóra dost vydatně liší, na žule chudší a na vápenci bohatší.
Nenápadná, útlá stavba na Zlínsku se pokorně i hrdě současně hlásí ke kontextu místa, historii regionu i symbolice františkánského světce, jemuž je zasvěcená. Kapli vytvořili architekti s využitím naprostého minima – ať už jde o materiály, tvar, velikost, nebo výzdobu. Nechal ji postavit místní podnikatel Antonín Zátopek a v roce 2019 ji posvětil olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Dlouho však o ní věděl jen málokdo.
„Jaké bude příští téma Lindy Bartošové, kde asi je podle ní další šedá zóna?“ ptal jsem se nedávno v komentáři Utrpení Lindy Bartošové (Echo 48/2024). Na odpověď jsme nemuseli čekat příliš dlouho. Kniha někdejší finalistky České Miss a později novinářky nese slibný název Jako by mě opustila všechna síla, pokud ale čekáte syrovou reportáž například ve stylu Saši Uhlové o vykořisťování dělníků, budete zklamáni. Mít výhrady ke knize, ve které jde několik mladých lidí s kůží na trh a vypráví o svých psychických obtížích, to je chůze po velmi tenkém ledě.
Pro začínající české autory je Cena Jiřího Ortena jedním z nejprestižnějších ocenění, která v našem literárním prostředí existují. Může za to jednak velká mediální sledovanost a garance odbornosti poroty, ale také dlouhá tradice. Ocenění udílené autorům prózy a poezie, kterým nesmí být v době dokončení díla více než třicet let, se totiž uděluje pravidelně (vyjma roku 2001) už od roku 1987. Cena tehdy vznikla v samizdatovém podhoubí zásluhou překladatele Jindřicha Pokorného a spisovatele Vladimíra Pistoriuse.
Když ve Vídni mrholí, je výborné schovat se někam, kde prší, ba přímo leje. Někam do přírody, nejlépe do parku, kde se vlhkost projevuje obzvlášť silně. Jako ideální místo pro tento záměr se ty dny nabízel Laxenburg. To je obec asi dvacet kilometrů od centra Vídně, směrem na jih, v krajině kdysi již vesnické a idylické, v rovině s dohledem na první alpské kopce, na které ale ty dva dny nebylo vůbec vidět, neboť je halila po celou dobu hustá mlhovina. Za jiného počasí to tam nejspíš vypadá velmi jinak
Vyprávění v oboru dendrologickém, tedy mezi znalci stromů, se předávají z generace na generaci a obvykle je člověk nakonec někde najde i zapsaná v některé z významných knih. Přesto, nebo snad právě proto je občas zajímavé setkat se s informací velice původní. Obě války nás totiž připravily o mnohé a kolektivní paměť hodně utrpěla. Při historických rešerších, které jdou až k původním zdrojům, zjišťujeme, jak je ta naše paměť zrádná. Vzpomínky nemusí být fakta, a za dekády se tak lecjaká historka putující z úst do úst může docela proměnit.
Jeden rozhlasový pořad proti sobě nedávno postavil dva muže, kteří svedli vzrušivou polemiku o muži, jenž je skoro dvacet let mrtvý. Debata skončila invektivami, z čehož bylo patrné, o jak citlivý předmět sporu jde. Přitom muž, o kterého se hádali, zajímal vždy jen poměrně úzkou vrstvu obyvatelstva, naprostá většina o jeho existenci nevěděla nebo tušila jen málo. Zato v těch kruzích, které naopak zajímal a kam patřili i oba diskutéři, se těšil mimořádné pozornosti, vážnosti, ba až kultickému uctívání. Jmenoval se Zbyněk Fišer, ale v literárně-kulturní historii byl a bude zapsán jako Egon Bondy.
S odstupem času bude tento projekt výmluvným svědectvím o pomalosti, nepromyšlenosti a nekoncepčnosti pražského stavebního prostředí současné doby. Příprava nevelkého bytového domu totiž trvala přes dvacet let, vedla k demonstracím veřejnosti a následně i k odstoupení původního italského investora. Na pozadí tohoto chaosu je skoro zázrak, jak kvalitní stavbu se v pražských Stínadlech nakonec podařilo nyní dokončit.
Německý, v angličtině natočený film Mnichov 1972 (původní název September 5) je příkladem toho, jak ve skromných podmínkách natočit historický film, v němž dějinná událost působí jako v přítomném okamžiku se odvíjející, ještě neuzavřená a nezpracovaná realita. Je to thriller, jemuž neubírá napětí to, že publikum dobře ví, jak to všechno dopadne. Pátého září 1972 během olympijských her v Mnichově zaútočilo teroristické komando palestinské organizace Černé září v olympijské vesnici.
Začátek jara přinesl hned několik nových desek, které si můžeme žánrově zařadit do populární škatulky „stárnoucí muži se dojímají nad světem (a nad sebou)“. Není to špatný žánr, leckterému čtenáři (a čtenářce!) nad čtyřicet se taková letmá exkurze může hodit.
Po staré karlovarské silnici jel kdosi na kole. Neměl žádný zvláštní důvod ani cíl, jen se tak kochal z prvního jarního slunce. Muž jel na svém elkole opatrně, pomalu a každou chvíli zastavoval, slézal a něco si fotil. Nebyl daleko od Prahy, ale provoz byl slabý, od té doby, co se na Vary jezdí kus po dálnici, se té slavné silnici ulevilo, teď po ní jezdí jen ti, co k tomu mají místní důvod, což je správné.
Po zahradnictví se prochází pár a vybírá si tu ovocné stromky, tam nějaký ten stříhaný zimostráz. No a zem? Nehodila by se? Není moc těžká? Kamera se na ně dívá svrchu a zákazníci jsou podivně teple oděni, dokonce bych řekl nabaleni. Aha, oni to jsou neplatící zákazníci. Troufale bych si dovolil říci: zloději za bílého dne.
Koncem března uběhlo 130 let od narození jednoho z nejvlivnějších a současně nejplodnějších českých architektů minulého století. Přestože dovedl Bohuslav Fuchs československou architekturu meziválečného období na špici světové produkce, dodnes zůstává ve stínu svých slavnějších kolegů. Bohuslav Fuchs za sebou zanechal neobyčejně rozsáhlé a kvalitativně ucelené dílo. Jen počet jeho realizací sahá ke sto padesáti, což je nezvykle mnoho i na tehdejší – na architektonickou tvorbu bohatou – dobu.
The Walkmen na prvních dvou deskách zvuk Jonathan Fire*Eater ještě rozvíjeli. Není divu, když tři čtvrtiny kapely zůstaly stejné. Skvělá je především deska z roku 2004, Bows + Arrows. Na čtvrté desce (You & Me z roku 2008) se jim už podařilo najít svůj vlastní zvuk. Je méně divoký, v něčem snad až antirockový. Tímhle svým přístupem připomínají The Velvet Underground (jejich duchu se dokázali přiblížit jako málokdo jiný).
Skoro třicet let, které recenzenta věkově dělí od autorky knihy Lover/Fighter Kristiny Hamplové, ho staví do poněkud ožehavé situace: neboť co o takové knize, kde se holky baví tím, že se do krve mlátí a natáčejí to na sociální sítě, může takový muzeální exponát asi tak soudit? Že to ti mladí mají dneska těžké a že za jeho adolescentních let, to jsme se panečku bavili jinak? Že jsme sice vypili dost piva, ale o steroidech, o droze z modrého papouščího masa, psychonautech, dystopické depresi a podobných radostech jsme věru mnoho nevěděli?
„I v této sérii jsme svědky rituálů, které se odehrávají v pro autora typických kulisách roubenek či horských masivů. Tyto odkazy k folkloru, stejně jako vytékající oko a reference k hororovému naturalismu, jsou pro autora typické. Na obrazech se objevují téměř výhradně dívky, nebojácné (spíše melancholické) hrdinky, které otevřeně stojí proti samotnému zlu,“ píše kurátor Otto M. Urban o nové výstavě Jana Vytisky Zjevení.
„Prosím vás, nevíte, kde tady bydlel malíř Václav Žák?“ zavolal jsem směrem ke střeše, na níž prováděli nějací muži cosi pracovního. Hned jsem věděl, že to je nesmysl, že si něco takového nemohou pamatovat, navíc na střechách většinou dnes pracují Ukrajinci. A i kdyby to byli Češi, nic nebudou o nějakém bláznivém malíři, který zemřel před čtyřiceti lety, vědět. Ale já už byl trochu netrpělivý, protože jsem chtěl ten „dům radosti“, jak se to fantazmagorické obydlí jmenuje ve filmu Perličky na dně, nalézt.
Kolem stolu se sejde pár lidí a mají něco projednat, dohodnout. Čeština nám krásně nabídla nastolování problému: můžeme ho hodit na stůl a vyřešit. Málokdo, když už na jednání přijde, z něho odchází s tím, s čím přišel. Obvykle máme vůli se vzájemně vyslechnout a při troše soustředění hledat východiska. Protože právě udržet pozornost všech u stolu je čím dál větší problém, rozšířil se nám pojem „zavnímat“. V éře vzdálených připojení a chytrých telefonů či hodinek se tak trochu „melioruje“ reálná přítomnost dotyčných.
Únavným refrénem tuzemské veřejné debaty je periodické vyjadřování nadějeplné jistoty, že už jsme skoro tam: že nastupující generace změní upatlané české poměry, protože je jimi nedotčená – vzdělanější, svobodnější, víc rozhleděná do světa, formovaná jinými vlivy než ty starší. Ne snad že by se česká společnost během pětatřiceti porevolučních let nijak nevyvíjela, ale ten očekáváný prudký zlom zatím žádná generační výměna nepřinesla. Údělem každé generace nakonec může být projít si v očích části společnosti podobný oblouk jako ta plus minus moje.
Po dekádách plíživé degradace přivedla k životu jednu významnou rokycanskou památku až nynější nákladná rekonstrukce. Investice místního podnikatele přitom nedala druhou šanci pouze stavbě samotné, ale také důležité a rovněž dlouhodobě opomíjené lokalitě poblíž centra města. Mezigenerační dialog Tři objekty, jeden celek. To je dnešní podoba Villy Fitz ve třináctitisícových Rokycanech na Plzeňsku.
Třináctiletý kluk čelí obvinění z vraždy spolužačky. Jeho rodina, terapeutka i vyšetřující detektiv se snaží za každou cenu odhalit, co se vlastně stalo. Je celkem pravděpodobné, že jste seriál Adolescent už viděli, v posledních týdnech mu úplně uniknout nešlo (nasbíral 24 milionů diváků za první čtyři dny). Seriál je to velmi chválený. Pokusím se vysvětlit, proč mi to přijde ještě záhadnější než ona vražda. V posledních letech se u popisů audiovizuální tvorby začalo používat vágní spojení „sound design“, každý druhý umělecký film najednou nepředvídatelně pracoval se zvukem. Uvítal jsem, že zvuk tady nikoho nezajímá.
Literárními oceněními se to v posledních týdnech jenom hemží. V půlce března byla premiérově v pražské galerii DOX udělena Cena literární kritiky, která dle vyjádření organizátorů měla do literárního prostoru vnést nejen propagaci nominovaných knih, ale především širší uvažování o podstatě a funkci literatury. Prvními laureátkami ceny se staly Emma Kausc v kategorii próza za svůj román Narušení děje a v kategorii poezie Iryna Zahladko za svou sbírku Jak se líčit v nemoci.
Poválečné Polsko obdrželo tvar čtverce a v jeho úplném levém spodním rohu se nachází město Lubań, česky Lubáň, německy Lauban. Je to městečko působící, jako by na něj někdo zapomněl, uložil ho někde na kraj světa, poněkud ho zhypnotizoval, uvedl do mdlobného spánku – a nechal ho být. Tak se pomalu rozkládá a rozpadá, zarůstá plevelem a ošklivostí naší doby, plechovými haluznami, cedulemi a krabicemi, mezi nimiž zůstalo trčet několik střepů minulosti. Ty naznačují, že to bylo hezké historické místo, jedno z těch mnoha civitas
