O dokumentárním filmu Petera Jacksona Nikdy nezestárnou se v době jeho uvedení na podzim (čeští diváci ho budou mít šanci vidět na Febiofestu) psalo jako o mimořádném technickém výkonu. Režisérovi a lidem z jeho firmy Weta se podařilo dosáhnout toho, že filmové záznamy z fronty první světové války v něm vypadají (alespoň podle dnešních měřítek) „jako živé“. To je jistě pravda. Nikdy nezestárnou je ale také pozoruhodné filmové dílo.
Pokud u nás přijde řeč na prefabrikaci ve spojitosti s cenově dostupným bydlením, asociace většiny lidí jsou jasné. Paneláky. Co když se ale k tématu přistoupí trochu jinak?
Slovenskému prozaiku Pavolu Rankovovi (1964) vyšly v českém překladu dva romány (Stalo se prvního září a Matky), jež byly vlídně přijaty kritikou, která na nich ocenila solidní a bytelné realistické řemeslo a řekněme společenský rozměr. Rankov je tradicionalista, píše spořádaně a přehledně, pro některé čtenáře to může být suchopárné a přízemní, jiní právě tohle od četby žádají.
Kurátor Josef Moucha připravil výstavu sedmi fotografů ze spolku 400 ASA (Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Tomki Němec, Jan Mihaliček, Martin Wágner). Každý autor bude představen monotematicky, zhruba dvanácti až patnácti fotografiemi.
Možná nejslavnější knížka o Praze, která byla kdy napsaná, román-esej Magická Praha (Praga magica), vrcholí velkolepou bolestnou tirádou svého autora, Angela Maria Ripellina: „Už se tam nevrátím,“ opakuje se v několika variacích. „Už se tam nevrátím,“ zní jako refrén, do toho milovaného města, kde nechal svůj život. „Už se tam nevrátím, když tam teď znovu vládne doktrinářská arogance, policejní zvůle a tautologická nuda.“
Když mu bylo čtrnáct let, atomové bomby zasáhly Hirošimu a Nagasaki. Jeho rodné město Óita, vzdálené pár set kilometrů od nich, během druhé světové války lehlo popelem. Nezbylo nic – jen ruiny a nesmazatelné vzpomínky na děsivé zážitky.
Příručka nazvaná Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989) přináší profily komunistických pohlavárů. Dvoudílná kolektivní práce, dílo 48 autorů (dva z nich, Petr Anev a Matěj Bílý, jsou editory) a 24 recenzentů.
Lekce současného umění pro děti nabízí pražská Galerie Rudolfinum. Děti se dozvědí, zda současní umělci vůbec umějí malovat, proč dnes vypadá umění jinak než před sto lety nebo jestli může být záchod umění. Na vlastní kůži lze zkusit různé techniky, materiály, přístupy.
Pokud se zeptáte (kvalitních) současných architektů, na základě čeho navrhují své budovy, nejčastěji uslyšíte slovo kontext – kontext ve smyslu prostředí, pro které je projekt určen. Oceňovaná současná architektura totiž už rezignovala na dogmatické vyznávání stylů a jimi předepsané tvary. Jak ale přistoupit k návrhu, když smysluplný kontext chybí?
Po sváteční pauze se zvolna roztočila i „kola pop music“ (ehm). I v produkci počátku roku 2019 najde citlivější posluchač, řekněme, středního věku pár alb uzpůsobených svému vnímání, která je možné si pustit i nepřipadat si přitom beznadějně včerejší. Nic proti nostalgii, ale jenom z ní člověk nevyžije.
Z iluzí o velké slovanské říši na východě byl Karel Havlíček Borovský po roce stráveném v Rusku vyléčen: „… když si vzpomenu, s jakou horlivostí, s jakou láskou ke všemu ruskému jsem překročil hranici v Radziwiłłově, musím se věru zasmát,“ svěřil se v lednu 1844 v dopise publicistovi Karlu Vladislavu Zapovi a dodal ironicky: „Bůhví je-li to ve vodě, nebo v povětří, nebo v čem jiném, že člověk tak promění smejšlení své! Co míníte? Já to připisuji kvasu a svatému M. (co naděluje dětem do punčoch).“
Rockovou kapelu Horkýže Slíže založili roku 1992 v Nitře Peter Hrivňák a Mário Sabo. Začali v malé zkušebně na nitranském koupališti a scházejí se tam doteď. Fandové jejich hudby se v březnu dočkají koncertů např. v Praze, Brně, Pardubicích i v avizovaném Liberci.
Přestože Češi patří k největším ateistům v Evropě, mají k božím mukám a kaplím roztroušeným prakticky všude po české krajině silný vztah. Od revoluce proto u nás došlo kromě nespočtu rekonstrukcí také k výstavbě několika výjimečných kaplí od výborných architektů. Příkladem může být malá soukromá kaple u Sedlčan, kterou minulý rok v září vysvětil osobně kardinál Dominik Duka.
Převézt prózy Jáchyma Topola na scénu je asi jako pokusit se dělat divadlo ze tmy nebo ze snu. Může se to povést jen omezeně a jen za jistou cenu. Složitý literární text můžeme číst několikrát, a když nerozumíme odstavci, dáme šanci dalšímu, když tápeme v ději, nahradí nám to jiná kvalita: u Topola bychom ji mohli nazvat groteskně-mytickou dimenzí magického světa. Někdy tomu moc nerozumíme, bloudíme, ale baví nás to právě proto, jak je to zvláštní, záhadné a nejednoznačné.
Šestý ročník festivalu science fiction filmů a kultury zavítá do čtyř měst, a sice do Prahy, Brna, Plzně a Šumperku. Bude plný filmových premiér, legend žánru, hostů, besed, koncertů nebo dokumentů. Tématem letošního festivalu je životní prostředí a jeho vyhlídky.
V Los Angeles se v noci na pondělí udělovaly ceny Akademie, největší (aspoň co do masové pozornosti) filmová událost roku je za námi, ceremonie proběhla bez větších zádrhelů. Počítám, že organizátoři si oddechli, možná ještě mohutněji než po skončení dřívějších ročníků. Už „dělostřelecká příprava“ před letošními Oscary působila místy až fraškovitě, je to také důsledkem dvojího tlaku, jemuž jsou ceny Akademie vystaveny, od Oscarů se očekává posun – bohužel pro ně – dvěma opačnými směry zároveň.
Říkávalo se za socialismu, že filmy by měly být laskavé. Že všude žijí lidé a v zásadě je na světě dobře. Filmy, které tehdy vznikaly, podporovaly tzv. kladného hrdinu v jeho boji za lepší zítřky. Doba publikem bojkotovaných filmů socialistického realismu je sice pryč, ale přece jen něco zůstalo. Dnes jsou naše filmy laskavé opět. Romantické komedie s kladným hrdinou se točí ve zběsilém tempu a mají publikum, o kterém se socialistickým hrdinům ani nezdálo.
Po dlouhých šestadvaceti letech byly dokončeny devítisvazkové Spisy Jiřího Ortena, což je mimochodem o čtyři roky delší doba než ta osudem vyměřená pro krátký život velkého básníka, ukončený tragickým střetem s německou sanitkou. Možná není náhoda, že téměř osmisetstránkový soubor Korespondence se objevil v době, kdy už je na dohled 100. výročí narození autora Čítanky jaro, Ohnice či Elegií.
Audiokniha Jiný T. G. M. (čte Pavel Batěk) je nezkrácenou verzí titulu, který vyšel v roce 2018. Jeho ambicí je představit prvního československého prezidenta ve světle 21. století. Věnuje se jeho imponujícím vlastnostem i omylům a dává důraz na informace vztahující se k současnosti.
Umění jako síla v něčem až nadlidská a třeba také dost temná, v mnohém protikladná tomu, co se za tvorbu dnes vydává.Takové je téma (nebo jedno z témat) dvou nových filmů – hororové komedie Sametová cirkulárka (Velvet Buzzsaw) scenáristy a režiséra Dana Gilroye a nové verze klasického hororu Suspiria v režii italské hvězdy Lucy Guadagnina. Oba ty snímky jsou – každý po svém – výmluvným příkladem toho, proč soudobé filmové umění té v dobrém či zlém magické síly dosahuje jenom málokdy.
Kdo by to byl řekl, že byly doby, kdy se v Praze uváděly operní šlágry čtyři měsíce po světové premiéře. Takže v roce 1927 se krátce po prvním uvedení v Lipsku hrála v pražském Novém německém divadle (dnes Státní opera) poprvé „opera o dvou dějstvích“ rakouského skladatele s českými kořeny Ernsta Krenka (1900–1991) Jonny vyhrává (Jonny spielt auf), která se stala v Evropě ve svém žánru senzací.
Morbidní komedie o jedné návštěvě. Manželé Molovi přijali pozvání na večeři do Morové ulice. Hostitelé však neumějí vařit a uprostřed místnosti stojí zamčená truhla. Naštěstí je možné objednat si pizzu a věnovat se společenským hrám. Aspoň na chvíli.
K charakteristikám umělce patří i schopnost „provokovat měšťáky“, tak to aspoň odpovídá romantickému stereotypu nespoutaného tvůrce. Literáti mohou napříště mít s pobuřováním utrum, pokud se udrží a dál do světa rozšíří praxe, k níž v současnosti přistupují největší nakladatelské domy na světě. Soudobý měšťák (myšleno jako zástupce úzkoprsé společenské vrstvy, která má ve společnosti nebo některé její sféře zásadní mocenský vliv) totiž odmítá být provokován.
Psát o Stančíkových knihách a neopakovat stále dokonala, jak jsou bizarní, obskurní, pitoreskní, fantasmagorické, prostě se rozplývat, jak jsou nápadité a kolik má ten Stančík imaginace, není právě snadné. Je-li totiž obvyklou součástí recenze tzv. vylíčení děje či aspoň jeho náznak, tak právě Stančíkovo divoké a krkolomné rozvíjení obvykle několika souběžných linií klade této bohulibé snaze velké překážky, ba činí ji nemožnou. Platilo to o Mlýnu na mumie, platilo to o Andělím vejci a platí to o posledním románu, Nulorožci.
The Residents je skupina s experimentálním přístupem nejen k hudbě a novým médiím, bývají považováni za autory prvního videoklipu v dějinách hudby. Vystupují maskovaní, nedávají rozhovory. Po oslavě 40. výročí založení připravili nový velkolepý program.
Samizdat byl univerzálním produktem sovětského systému. Kam se dostal, tam zavedl represivní cenzuru – a vznikl samizdat. Rusům vděčíme i za to slovo: běžně se uvádí, že ho poprvé použil v roce 1949 básník Nikolaj Glazkov (1919–1979), ale potřeba šířit informace bez cenzury je samozřejmě starší, asi odvěká. Za první „samizdat“ v totalitním státě se má dopis moskevského patriarchy z roku 1919, v němž protestoval proti bolševickým zločinům.
Detektiv Hercule Poirot je pro čtenáře a diváky instituce, publikum má o něm a světě příběhů Agathy Christie zažitou představu, představují cosi starého a známého, k čemu se člověk čas od času rád vrátí. Přicházet proto s novou adaptací klasických poirotovských detektivek může být docela riskantní. Natočit Poirota nově a přitom klasickým způsobem může působit jako zbytečná práce – jsou tu přece filmy s Peterem Ustinovem, seriál s Davidem Suchetem a další divácky vděčné adaptace.
Na letošní rok připadá sté výročí zavedení československé měny. ČNB připravila řadu akcí, které připomenou vznik měny, ale také činnost centrální banky a její roli. Na avizované výstavě budou k vidění například zlaté slitky, mince a medaile, originální návrhy bankovek atd.
Vytvořit pro film nebo televizi politické drama vycházející ze skutečných událostí je dnes v mnohém obtížnější než v dřívějších letech.
U příležitosti dvaceti let odchodu „Jestřába“ Foglara nazkoušel Minor slavnou Záhadu hlavolamu. Lze na ni zakoupit vstupenku nedotovanou, nebo s dárcovským příspěvkem na podporu aktivit Skautské nadace Jaroslava Foglara, jejíž členové mají přednostní vstup.
