Umění a kritika

Smutné mušle na zámku Frankopanů

Na stole v zámecké krčmě trůnil hrnec s mušlemi, z něhož se jemně kouřilo. Vedle byl hrnec prázdný, do něhož se měly prázdné skořápky po vydlabání obsahu přemístit. Naproti visel na zdi naivní portrét vlasatého muže s velkým nosem a povislým knírem, takže vypadal jako člen nějaké hardrockové skupiny ze sedmdesátých let. Byl to poslední potomek chorvatského šlechtického rodu Frankopanů, básník a národní hrdina Fran Krsto Frankopan. Své hrdinství potvrdil popravou stětím 18. dubna 1671 ve Vídeňském Novém Městě.

Máte sklep?

Banální a dotěrná otázka mile vlezlé filmové babičky Jechové byla v její generaci kruciální, protože mít kam dát potraviny „na uskladnění“ byla skutečně zásadní otázka. Sklepy jsou dnes zejména skladem lyží, kol a odkladištěm nepotřebností, o kterých se domníváme, že by k něčemu mohly být. Mnohé z nich se dokonce už i vytápějí, či aspoň temperují, a někdejší větračky jsou beznadějně utěsněny. Svého času ovšem byl dobrý sklep zásadní hodnotou domácnosti a dědictvím pokolení.

Nic netrvá věčně… Nebo přece?

V pátek 1. listopadu, na svátek Všech svatých, vyšla nová deska kultovní britské kapely The Cure Songs of a Lost World. Je to deska v něčem trochu přeceněná a v jiném možná zas podceňovaná. Při nejlepší vůli nepatří mezi její vůbec nejlepší nahrávky, tam mají své místo první čtyři desky kapely (vyšly v manickém tvůrčím období 1979–1982) a pak dvě desky z konce 80. let, Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me a Disintegration. Nová deska, na kterou fanoušci The Cure čekali šestnáct let, si ovšem nezaslouží, aby se o ní psaly pouze prázdné a zaměnitelné lichotky typu „kapela zraje jako víno“ či „výborný soundtrack k našemu pohřbu“.

Silné a slabé stránky

Uznání za inspirativní práci se starými stavbami, výtka za nedostatečnou environmentální šetrnost, údiv nad délkou stavebních procesů v Česku. To jsou hlavní závěry mezinárodní poroty letošního ročníku nejsledovanějšího oborového ocenění u nás, České ceny za architekturu. Česká cena za architekturu (ČCA) má jasná kritéria. Z přihlášených staveb, které vznikly během posledních pěti let na území České republiky, vybírá mezinárodní porota tzv. od stolu nejprve třicítku nominovaných projektů, které následně osobně navštíví.

Od Pluháčka k Reinerovi

Skoro pětisetstránkový rozhovor, v němž je hlavním, vlastně jediným tématem sám zpovídaný, může vést k předčasnému závěru, že se tu setkáváme s megalomanem, jenž navíc trpí slovním diaré. Takový dojem potvrzuje i název knihy, jímž je příjmení dotyčného, takže kniha by se rovnou mohla jmenovat jen Já nebo Ego… Ale jmenuje se skromněji Reiner, a přestože platí vše, co bylo řečeno v prvním odstavci, jde o knihu v jistém smyslu adekvátní rozměru osobnosti, jíž se týká.

Ten Donald není špatný chlap, a bude tu ticho, raketa letí dál

Na novém filmu o byznysových začátcích Donalda Trumpa je fascinující, že se s trochou dobré vůle může líbit jak jeho odpůrcům, tak jeho obdivovatelům. Sám Trump se ve svém stylu vyjádřil k režisérovi a scenáristům, když řekl, že jsou to „strašní, opravdu strašní lidé“, a pokusil se uvedení filmu zastavit. Je dobře, že se mu to nepovedlo. Příběh začíná ve chvíli, kdy je Trump ambiciózní, ale poněkud nervní a vyplašený mladík, a končí na jeho podnikatelském vrcholu, kdy otvírá svůj megalomanský projekt Trump Tower.

Zakutálená pivní lahev na Jadranu

Noční pohled z výšky asi dvou set metrů na zářící městečko Bakar, jehož světla se odrážela v temnotě mořské hladiny, vypadal romantičtěji, než byla denní skutečnost. Ale pořád to byl pohled hrozivý, přitom krásný. Na mapě jaderského pobřeží vypadá Bakarski zaljev jako takový hluboce vykousnutý oblouček do pevniny, takže trochu připomíná fjord nebo prostě nějakou skrytou zátoku, ne-li přímo zátočinu. Geolog by vysvětlil, že tam kdysi bylo krasové údolí, kterému se nějak provalilo hrdlo, takže ho zalilo moře.

Sukces

V naší vlasti máme velice rádi silné příběhy a ty, které se rozkládají někde mezi Baťou a Jágrem, se těší větší oblibě než ty v oblasti od Schwarzenbergů po postprivatizační zbrojovky. Ale příběh je příběh, a jelikož nás práce fascinuje, rádi si o ní poslechneme. Když nějaký Čech prolomí globální ledy a ocitne se ve světových sdělovacích prostředcích, má to různé důvody. Někdy jde o náhodu, jindy o čin, anebo také o nápad či výsledek letité píle. Doma se to odrazí buď tradičně tak, že si ničeho nevšimneme, anebo tak, že uděláme z komára velblouda.

Slovenská inspirace

Na Slovensku rozdali ceny za nejlepší architektonické realizace. Letošní ročník ocenění Slovenské komory architektů CE ZA AR se zaměřil především na otázky spojené s bydlením v různorodých souvislostech. Každé architektonické ocenění má svou specifickou organizační strukturu a kritéria hodnocení. Společným jmenovatelem většiny relevantních cen napříč zeměmi je prakticky jen snaha organizátorů nechat stavby posuzovat odborníky a odbornicemi ze zahraničí.

„Mnoho rozdělaného, nic hotového“

Zůstává-li v našem povědomí Jiří Kolář (1914–2002), mimořádný a úctyhodný zjev české kultury dvacátého století, víc jako výtvarník než literát, má to vcelku jasnou a pochopitelnou příčinu: díky výstavám máme jeho výtvarný odkaz průběžně na očích; i v těchto týdnech, od 27. září 2024 do 26. ledna 2025, je k vidění aspoň malá kolekce koláží Voilà la femme v pražském Veletržním paláci (kde je Kolář samozřejmě zastoupen i v dlouhodobé expozici 1939–2021: Konec černobílé doby).

„Chcípáci“ pro dnešní dobu

Minisérie Vlastně se nic nestalo, dostupná na internetovém vysílání České televize, je docela ambiciózní projekt. Ne v produkčním smyslu – šest ani ne půlhodinových epizod, výrobně spíš nenáročných, žádná ojedinělá podívaná, a to ani v českém kontextu. Je to ale pokus nějak postihnout současnost a také generační zkušenost dnešních plus minus třicátníků.

Italská telenovela pro intelektuály

Ferrante je občas literárními kritiky očerňována tím, že její knihy zabředávají do červené knihovny, že píše literaturu pro lidi, kteří neumějí číst... I seriál může někdy připomínat limonádové telenovely, v nichž emoce padají jako prudký déšť. Ferrante ale tuto emoční intenzitu nikdy nepředkládá prvoplánově a bezobsažně. Veškerý děj se odehrává velmi obyčejně a příběh nespěchá za žádnou lacinou katarzí ani doslovným posláním.

Racek chechtavý na Jadranu

Plán to byl dokonalý. Dopravit se do Rijeky, tam se i s bicykly nalodit na trajekt, přeplout na ostrov Cres a pak na těch elkolech dojet na ostrov Lošinj, kde nás čekala kuča zapůjčená od laskavých přátel. Ach, jaký to báječný plán: samozřejmě, kola s sebou, na ostrově se výborně jezdí na kolech, nanejvýš vrazíte do zmatené ovce, provoz minimální, výhledy mořské, prostě úžasné, dobro došli!

Vize

Před dvaceti lety se v zahradě objevil chlap, kterému Šumava koukala z očí. Václav Kraml ze Zdíkovce přijel do Mělníka, protože mu chyběly tři bohyšky odrůdy Blue Angel a já jsem byl tehdy v republice jediný, kdo je měl. Před vstupem do Evropské unie bylo poměrně obtížné dostat ze Západu rostliny k nám a řada zajímavých odrůd byla výrazně obtížněji dostupných než dnes.

Houbovité město

V době klimatické změny přinášející extrémní dešťové srážky a povodně není možné, aby města s vodou bojovala a bránila se jí. Stávající protipovodňová opatření se ukázala jako nefunkční, a proto je nutná radikální změna praxe. Taková stanoviska zastává jedenašedesátiletý krajinářský architekt Kongjian Yu, který díky svému mimořádnému vlivu změnil svůj obor v celé Číně.

Pošetilost bezmocných

Americký režisér Sean Baker patří mezi nejvýraznější filmové tvůrce současnosti, je to filmař s velmi osobitým viděním, čímž nemyslím jen styl, formální stránku filmového díla, ale také pohled na svět, který se tím stylem zprostředkovává. V něčem je to typický „nezávislý“ filmař – jeho snímky jsou velice levné, často do nich obsazuje neherce, jeden z jeho filmů (Tangerine, v české verzi Transdarinka) je natočený na iPhone. I témata, která si Baker vybírá, tomu obrazu odpovídají, jeho filmy bývají o lidech ze společenského okraje, nemálo Bakerových postav nějak prodává svoje tělo.

Jak jsem si jel pro Oscara

Stejnou sošku má Robert Zemeckis, Spike Lee, John Lasseter nebo Jan Svěrák. Cena Student Academy Award, kterou každoročně uděluje americká Akademie filmového umění a věd, je tím nejvyšším oceněním, jaké může získat student filmové tvorby. Je to obrovská čest a současně velká zodpovědnost. A teď jsem se do této vybrané společnosti dostal i já se svým kolegou, režisérem a kameramanem Pavlem Sýkorou.

Poslouchat hudbu srdcem

„Ale já nechci proplakat celý svůj život. Chci se taky trochu smát,“ zpíval Owens před šestnácti lety na Hellhole Ratrace. Obloukem se ke své nejslavnější písni kariéry vrací na poslední písni nové desky, Do You Need A Friend. Nejdřív na posluchače pomrkává větou a melodií z písně Roxette It Must Have Been Love, i to však zní v jeho podání jako něco mnohem fatálnějšího, zbaveno jakékoli podbízivosti.

Podzim kvalitních žen

Bere si to nejlepší ze současné taneční klubové scény, zároveň se díkybohu vyhýbá únavnému tematizovaní jejích aktuálních „hitů“: přehnaně urputnému intelektualizování obyčejné pudovosti, falešně moralistických obžalob hédonismu, jakési podivné dnešní mantry o tom, že svůj smutek si máme vytančit na parketu. Vrací elektronickou hudbu do jednodušších časů, kdy o „pouhé zábavě“ ještě nebylo nutné psát akademické eseje, jen aby se naše provinilé potěšení něčím ospravedlnilo.

Oudolf Landscape

V našich končinách není úplně zvykem otevřít zbrusu novou květinovou zahradu jen tak samu pro sebe, a tak zahradník musí za podobnými kratochvílemi trochu popojet. Rozkvetlostí často maskujeme nepovedenost, ale aby tak nějak byla sama o sobě květina příčinou i důsledkem, to je vzácné.

Komplexní dílo

Architektura digitálního věku, která využívá nejmodernější technologie pro vytvoření výjimečného zážitku z prostoru. Tak popsal vítězný projekt jedné z nejprestižnějších architektonických cen planety prezident Královského institutu britských architektů Muyiwa Oki. Zatímco každoročně obvykle laureáti (nejen) Stirlingovy ceny vyvolávají pochybnosti, zda jde opravdu o tu nejlepší volbu, letos panuje vzácná shoda.

A co ty kočky?

Streamovací služby čas od času (teď už méně často než dřív) vytáhnou prestižní projekt. Dílo, které by mělo přitáhnout už jen jmény a kreditem autorů a představitelů a od nějž si producenti slibují ne tolik finanční zisk, spíš posílení reputace, případně i nějakou tu cenu. Nedávno premiérovaná minisérie Dokonalý cizinec uváděná na Apple TV+ je příkladem takového výtvoru.

Všechno na tobě je intuitivní

Lauru Marlingovou sleduji od jejích začátků. Když vydala svůj debut Alas, I Cannot Swim (2008), bylo jí 18 let. Člověk si připadá trochu zvláštně, být u tohoto typu umělkyň tak dlouho nablízku. Jejich texty totiž jsou tak extrémně osobní, že sledovat bedlivě jejich kariéru by se snad dalo nazvat jistým druhem voyeurství. Tři singly z novinky Patterns in Repeat (vychází 25. října) jsou v tom nejlepším slova smyslu naprosto obyčejné, a přitom povznášející, kombinace, ve které Marlingová už léta exceluje. Dnes je jí čtyřiatřicet, písně jako Child of Mine, Patterns a No One’s Gonna Love You Like I Can nepřipouštějí pochyby, že to bude deska o mateřské lásce.

Kádrové problémy s venuší ve Welsu

Už v Bad Ischlu měl vlak Rakouských spolkových drah snad kvůli následkům záplav na Solnohradsku slušné zpoždění, takže když jsem přijel do Lince, byla tma a vlak do Prahy už odjel. A protože jsem měl lístek jen do Lince, nemohl jsem žádat po Rakušanech hotel, ten jsem si musel najít a zaplatit sám. Jenže v Linci, věřte tomu nebo ne, mají asi jenom dva hotely, a ty byly plné, prostě žádný normální pokoj pro pána z Čech nebyl volný, tak jsem se pozdě večer ocitl ve městě Wels, kam jsem musel ještě vlakem dojet. Tam pokoj měli.

Ocún

Naše flóra je obecně velice bohatá na druhy kvetoucí v první polovině roku. Od prášících lísek se naše lesy začnou zdobit celými koberci květeny předjaří, a sotva se koruny zavřou listovím, začnou zářit stepi a za nimi hned louky. To vydrží pěkně až do senoseče – a pak jako když utne. Já vím, hnedka mi tu začnete sázet roztomilou květenu, kterou znáte z prázdnin tu či onde, a vést svou o tom, jak nemám pravdu. Mám i nemám. Mnohé z těchto květů budou u nás mile zdomácnělé, leckdy po staletí.

Ďábel se vrací do Moskvy

V dusném jarním podvečeru se vynořili na Patriarších rybnících dva muži. Pro čtenáře mnoha generací ta věta byla na počátku zkušenosti až iniciační – setkání s velkým dílem světové literatury, jež v nich zanechalo stopu, možná ještě jinou, než člověku přináší setkání s mistrovstvím. Je to první věta románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, díla vytvořeného v časech strašných represí v Moskvě konce dvacátých a ve třicátých letech. Jeho autor na něm pracoval, jednu verzi spálil.

Nesentimentálně citlivá

Zachovat to podstatné z původního charakteru historické stavby, současně se ale nebát výrazných novodobých vstupů. Přístup mladé architektky Jitky Mácové k rekonstrukci původní roubenky prokázal, že i stísněné dispozice takových stavení lze proměnit ve vzdušné a světlé prostory. Schopní architekti dovedou odhadnout potenciál místa, odhlédnout od aktuálního stavu věcí a jasně si představit, jak lze s prostorem pracovat, aby nabídl to nejlepší.

Portrétista hradních pánů

Když v roce 1909 psal devatenáctiletý oktaván Karel Čapek o pražské kolektivní výstavě členů spolku Mánes, všiml si i prací svého jen o pět let staršího současníka: „Debutant Vratislav Nechleba prezentuje se jako vážný a vyspělý portrétista, jenž miluje laditi bledé tváře s očima hystericky zanícenýma a distingovanou temnotu v pozadí v dojem šťastně lavírující mezi portrétem psychickým a salonním; jeho dobrá rutina a zručná jistota štětce, což je u portrétisty rozhodující, řádná snaha vystříci se v karnaci ledabylosti

Zpět na hlavní stranu