Umění a kritika

(Ne)právem nenáviděný

Před čtyřiceti lety přestřihl Gustáv Husák pásku nového kulturního a společenského komplexu, který nikdy neměl v očích veřejnosti (a vlastně ani odborníků) zrovna dvakrát pozitivní obraz – také proto se v minulosti vedly diskuse, zda budovu na prominentním místě hlavního města nesrovnat se zemí. Když ale odhlédneme od poněkud neforemného zevnějšku, díky kterému stavba získala výmluvnou přezdívku Moby-Dick, a vstoupíme dovnitř, objevíme ve spletitých útrobách úchvatné interiéry v nevídaně zachovalém stavu.

Ljuda běží o život

O kinematografii i literatuře postkomunistických zemí se někdy píše jako o přesycených historií, kritici údajné zahleděnosti do dějin ji popisují jako bezpečnou volbu. A taky vycházení vstříc publiku, které má vstřícně podaná vyprávění o dějinách rádo, dokládá to třeba komerční úspěch próz Aleny Mornštajnové nebo Karin Lednické, filmů Krajina ve stínu a Šarlatán, jež si letos rozdělily České lvy, Nabarveného ptáčete, které posbíralo nejvíc těch cen loni.

Tíha pádu ořechového listu

Matěj Hořava (nar. 1980) vydal v roce 2015 prvotinu Pálenka / Prózy z Banátu, kterou když člověk četl, pomyslel si: ideální autor pro naši dobu a naše literární poroty. Útlá knížka dostala Literu za objev roku a další ceny. Vyhraněně umělecká próza psaná senzitivním a plachým světoběžníkem, jenž je poháněn neklidem z místa na místo, nemaje kde spočinout, nenacházeje k tomu ani důvod.

Jak jsem zrušil a pak zas obnovil Lipany

„Cos to, ty kluku nešťastná, vyvedl!? Vždyť ty jsi zrušil Lipany!“ S tímto zvoláním se někdy na sklonku roku 1990 objevil ve dveřích dávno již zaniklého Středočeského nakladatelství a knihkupectví, U Prašné brány 3, Praha 1, historik Zdeněk Jelínek, autor epochálního díla Kolínsko, které právě v onom nakladatelství vycházelo. Zoufalý výkřik byl věnován mladému redaktorovi, jenž do toho podniku nastoupil před půl rokem nevěda, kam se v tom bouřlivém čase vrtnout.

O mé oběti nepíši, jest samozřejmá

V pamětech Křik Koruny české připomíná Václav Černý, že represivní akce zavedli nacisté sice proti celému našemu národu, vyhlazovací akce však jen proti dvěma jeho složkám – proti inteligenci a proti bývalému důstojnickému sboru: hodlali zlomit národní páteř mravní a národní páteř brannou. A tento fakt se nějak cestou ztratil. Aniž si jej národ uvědomil. Ze slov profesora Černého promlouvá bolestný pocit nevděku a nedocenění jistěže vůči sobě, ale i vůči těm obětem, které šly na smrt kvůli věrnosti národu, republice a přísaze, kterou složily.

Adekvátně radikální

Jak se vypořádat s nutnými stavebními úpravami sto let starých domů, řeší v dnešní době řada lidí. Rekonstrukce, zateplení, celková přestavba, nebo nahrazení novostavbou. Univerzální recept neexistuje. Své o tom ví rodina z pražského Suchdola, pro kterou přední český architekt Jan Šépka navrhl odvážnou přestavbu založenou na mimořádně silném architektonickém konceptu s úzkým propojením estetické a technické stránky věci.

Masaryk podle Engliše

Když se Karel Engliš (1880–1961), komunisty sesazený rektor Univerzity Karlovy, pustil v březnu 1948 do sepisování Vzpomínek na T. G. Masaryka, mínil je jako „druhý oddíl svých pamětí“, nikoli jako samostatný spisek. Přesto jejich rozsah parametrům tenké knížky ještě odpovídá, a snad proto je Masarykova univerzita, v jejímž čele Engliš stanul hned v roce 1919, nyní vydala jako úvodní svazek plánované ediční řady Dílo Karla Engliše. Je to pěkné čtení k jednomu šálku kávy. Možná ke dvěma.

Obrazy ze starých časů zbraslavských

Když člověk v Praze neví kudy kam, může jet na Zbraslav. Vystoupí na náměstí z městského autobusu a už je vlastně na venkově, ale úředně ještě v Praze. Je to formálně Praha 5, ale s atmosférou samostatného maloměsta vhodného pro pomalejší druh žití. Okamžitě si všimnete, že tam lidé chodí rozvážněji, automobily jsou staršího druhu a v pár obchodech, nyní samozřejmě zavřených, vymetli mouchy z výkladů naposled před finanční krizí. V cukrárně v rohu náměstí mají kremrole a věnečky tak archaické, že z nich je cítit duch první republiky, takže hypotetický žlučníkový záchvat je tentýž, jaký by utrpěla třeba Adina Mandlová.

Balkon s vyhlídkou na konec světa

Začalo jaro a svět i díky tomu vypadá trochu líp, i rozčepýřený profesor Flegr předpovídá ústup viru, až rozkvetou pampelišky. Člověk si pomalu začíná připouštět možnost, že lockdown jednou skončí, představovat si, jaké dny asi nastanou, až se tak stane, a co si v nich počne on. Jestli bude celé noci trojčit v zařízeních zábavního charakteru a užívat si tam společnosti známých i neznámých, nebo se jen mátožně ploužit ulicemi jak popletený brouk a podvědomě očekávat další neohlášenou ránu.

A jaký je váš budget?

Víc než přípravu na umělecký projekt to připomíná plánování špionážní mise. Andi Schmied nesměla podcenit žádný detail, protože jinak by hrozil krach celé akce. Namísto křestního jména začala používat své druhé rodné jméno a pro své nové alter ego vymyslela snadno uvěřitelný životní příběh: se svým bohatým manželem se z pracovních důvodů stěhuje do New Yorku, a pro rodinu proto intenzivně hledá byt.

Návrat dobrého rodáka

Vojtěch Jasný byl, dalo by se snad říct, antipod Miloše Formana, ač s ním měl hodně společného. Oba byli tvůrci vyloženě autorského typu, oba natočili základní filmy 60. let, oba s nimi měli mezinárodní úspěch, oba odešli na začátku normalizace do emigrace, kde, každý po svém a jinak, uspěli. Filmový historik Jiří Voráč se dlouhodobě věnuje historii českého filmu v exilu, tedy jevu spojenému s totalitní minulostí (není třeba francouzský nebo švédský film v exilu) a výraznými tvůrci.

Kouřim stará, možná úplně nejstarší

Na východním okraji Kouřimi je do země zastrčený mytologický špunt, který čeká na nebeskou vývrtku. Ta se jednoho dne sesune z oblak, do špuntu se zapíchne, zakroutí, vytáhne ho, země se vyfoukne, splaskne a bude konec světa. To je tajná pověst kouřimská, o které nevědí ani Kouřimáci a Kouřimačky. Ti setrvávají u toho, že jde o Lechův kámen, odborně výchoz ruly, obrovský šutr, kolem kterého o Vánocích poskakují po jedné noze v naději, že za to něco dostanou.

Dětství v černém stínu

Koncem osmdesátých let se do zdejších kin dostal sovětský (lotyšský) dokumentární film Je lehké být mladý?. V zemi původu byl velice populární a chodilo se na něj i v tehdejším Československu, naprosto se vymykal způsobu, jímž se v „táboře míru“ o mládí mluvilo, jak se ukazovalo – jako stav prakticky nepřetržitého nadšení z možností člověka v socialistickém zřízení, radostná cesta, na níž se sice mohou vyskytnout nějaké ty problémy, ale na jejím horizontu je všeobecné štěstí.

Prosíme, nebourat

Minulý týden jsme se dověděli jména letošních laureátů Pritzkerovy ceny, nejvyššího architektonického ocenění za celoživotní dílo. Proti výsledkům neprotestoval snad nikdo, Nobelovku za architekturu, jak se ceně také přezdívá, totiž získali velmi respektovaní architekti, kteří soudobé architektuře ukázali, že demolice by měla být vždy až tím posledním možným řešením.

Scény z nordistova života

Knížka překladatele Zbyňka Černíka Cesty na sever patří k žánru, který by se dal nazvat kapesní životopis pro rychlé použití. V určitém věku, obvykle středně pokročilém, na člověka přijde chuť shrnout svůj životaběh do písemné formy, jednak pro sebe, případně pro ty, které by to mohlo zajímat. Nejde přitom o žádné paměti, které by poskytovaly „obraz doby a společnosti“, ani o žádné memoáry s literárními ambicemi pro věčnost.

Dystopická trilogie se uzavírá, zdánlivě dokonalé manželství, zamyšlení saleziána Heryána

Děj celé bestsellerové série Smrtka (Zvon, jenž právě vychází, je závěrečný díl trilogie) se odehrává v budoucnosti, kdy lidstvo našlo způsob, jak obejít smrt. Onemocníte – na vše je lék. Skočíte ze střechy – přivedou vás zpět k životu. Stárnete? Nevadí. Jednoduše se neumírá. Lidstvu kvůli tomu ale hrozí přelidnění. A proto jsou tu tzv. smrtky.

Paví perutě nad smíchovskou Santoškou

Byly doby, kdy z jednoho domu v ulici Na Václavce, která se prudce zvedá k hřbitovu Malvazinky, vybíhal komický muž středních let, který se touto činností snažil nějak regulovat narůstající tukovou vrstvu na svém těle. Byla to samozřejmě naivní snaha, takže ho po pár minutách nepříjemný pohyb přestal bavit, zvolnil a jen se tak procházel a kochal. Měl – a stále má – tu část horního Smíchova rád, prožil tam několik let, měl někdy pocit, že tam žije pod ochranou andělů, i když někdy třeba pekelných.

Krása na druhé koleji

Hlavní přínos sledované Ceny Evropské unie za současnou architekturu – Ceny Miese van der Rohe spočívá v propojení architektonické scény starého kontinentu, takže může dojít k její celkové reflexi a porovnání úrovně jednotlivých zemí. Jak název napovídá, za udílením ocenění stojí unijní orgány. Cenu dvacátým rokem organizuje barcelonská Nadace Miese van der Rohe společně s Evropskou komisí.

Jak hezky pocukrovat islám

Papež František byl na začátku března několik dní na návštěvě v Iráku. Konala se za mimořádných bezpečnostních opatření, ale vše proběhlo v klidu. Svatý otec se sešel s nejvyššími představiteli země, soukromě ho přijal ajatolláh Alí al-Sistání (irácký Chomejní), pozdravil se se zástupci náboženských menšin, mezi nimiž chyběli zbylí iráčtí židé, kteří odmítli plnit roli stafáže: v průběhu minulého století prakticky ze země zmizeli.

Padouška pro naše časy

Americký film Jako v bavlnce (I Care a Lot) je příklad díla, které mohlo (a snad i mělo) být o hodně zajímavější, než je. Zapadá mezi společenskokritické, satirické filmy, v nichž se míchají žánry (podobný je v tom ohledu třeba snímek Nadějná mladá žena), v něčem ale staví soudobé kinematografické konvence na hlavu. Jeho hlavní postavou je ambiciózní žena, která se snaží prosadit v mužském světě, žije v lesbickém vztahu a i v jiných ohledech naplňuje typus soudobé kladné hrdinky.

Švehlova selská palice u Ždánice

Těsně předtím, než se zavřely hranice Velké Prahy, podnikla skupina mužů statečnou výpravu, při níž byly zatím ještě legálně překročeny hranice dvou okresů: Praha-východ a Kolín (nad Labem). Prostředkem pro tuto akci jim byl autobus linky 381, jenž vyjíždí z turisticky přitažlivé stanice Háje (kdysi Kosmonautů) na Jižním Městě a dere se idylickou industriální krajinou skladišť a smetišť směrem orientálním, tedy někam za Kostelec nad Černými lesy.

Na vlně nového luxusu

Glamping, hygge, ekoturistika. To jsou v současnosti nejskloňovanější trendy hýbající turismem a rekreací, jejichž dopad ještě posílila aktuální pandemie. Na těchto principech stojí také nový hotel ve francouzské vesnici zaručující maximální komfort v přírodě s ohledem na region a životní prostředí. V údolí malebného východofrancouzského regionu Alsasko, necelou hodinu cesty autem jižně od Štrasburku, leží malá a nenápadná vesnice Breitenbach. Ta nyní upoutala pozornost architektonických médií po celém světě díky otevření nového hotelu.

Režisérka, která se vymyká

Zlaté glóby a především jejich organizátor – značně pofiderní Hollywoodská asociace zahraničních korespondentů (HFPA) – nemají zrovna skvělou pověst. Letos se jim sice vytýkal především obligátní nedostatek diverzity, dlouhodobě ale způsob jejich fungování budí spíš podezření ze „staré dobré“ korupce. V historii ceny včetně té nedávné se dají najít příklady velice suspektních nominací. Letošní ceremonie navíc probíhala on-line, což se neobešlo bez menších i větších trapasů, čísla sledovanosti byla katastrofální.

Básník básníků

O tom, že básník, překladatel a esejista Josef Palivec (1886–1975) uměl „psát formálně pěkné a literárně cenné dopisy“, jsme věděli z memoárů Jaroslava Seiferta, jenž na něho vzpomínal jako na jednoho ze svých tří životních přátel (vedle nich měl „hromadu dobrých známých“ a „dost kamarádů“). Avšak teprve teď, dávno po vydání Všech krás světa, se o Palivcově epistolografickém umění můžeme přesvědčit. Konečně je tu objemný svazek odeslané i přijaté korespondence, kompletující slovesný odkaz tohoto muže pohnutého osudu.

Na návštěvě u pana Ostoje na Levém Hradci

Na Levém Hradci bydlí pan Ostoj. Znáte ho? Je to oráč a raně středověký zemědělec. Obývá prosté stavení, pošta mu tam nechodí, stejně by si s ní nevěděl rady. Přes den doma nebývá, pořád má co dělat v okolí, na sprašových polích a v lese, který tam za jeho života ještě okolo byl. Do stavení se vrací večer, něco pojí, nějakou tu kaši, pak si lehne a spí. A ráno jde zas něco dělat. Kromě neděle, tu už drží. Pan Ostoj je křesťan, sice pro jistotu má někde na dobrém místě schovaný nějaký amulet a určitě věří na upíry, ale na mši v neděli chodí.