Umění a kritika

Vločka sněhu

Beletrizovanou kroniku svého života předkládá čtenářům Pavel Kohout (93), dávaje si jí vlastnoručně vyrobený dárek k červencovým 94. narozeninám. V krátkých kapitolách, až na tu poslední důsledně dvoustránkových, píše o politice, válce, vědě a technice, kultuře, sportu…, zkrátka o všem možném dobově příznačném, a to formou rozmanitých stylistických cvičení, ohlíží se za léty, jež uplynula od jeho narození, čině u každého roku jednu zastávku; teprve u letopočtu 2022 toto pravidlo porušuje, vročení 2022 nesou dva texty.

Abrhám

Smrt Josefa Abrháma (1939–2022) nastartovala v médiích desítky dojemných, plačtivých i veselých vyprávění o hercově životě i jeho takřka pohádkovém soužití s nejpopulárnější českou filmovou Popelkou. Donekonečna se opakovala slova jako „noblesa“, „slušnost“, „galantnost“, „cudnost“, popřípadě „věčné klukovství“, a skloňoval se přitom nejčastěji doktor Blažej z Dietlovy Nemocnice nebo podvodný číšník a knihkupec Vrána ze Smoljakova a Svěrákova Vrchní, prchni! (ačkoli ani jedna z těchto postav zmíněnými osobními vlastnostmi zrovna nevyniká).

Hle, jací to muži v Jeně!

Když už jsem minule psal o Goethovi v Jeně, tak se musím také zmínit o Janu Kollárovi, jenž někdy býval slovanským Goethem nazýván. Těžko někomu vnucovat četbu jeho díla, ani já s ní neuléhám, ale před pár lety vydal Slávy dceru Martin C. Putna s obsáhlým komentářem a kniha je zcela rozebraná, kdo si ji tehdy neobstaral, tak už ji lehce nesežene, takže nějaký zájem o něj být musí.

Koprový mýtus

Rostliny mají různé podivné mimikry. Existuje javor, co se tváří jako habr, denivky, co vypadají jako orchideje, tulipány, co vypadají jako pivoňky, a pivoňky, co vypadají jako kopr. Proč zrovna jako kopr? Odpověď je vlastně docela jednoduchá. Tyto úzkolisté pivoňky rostou na východ od nás ve stepích a řada rostlin se brání velkému odparu v suchých měsících právě úzkými listy. Takový hlaváček jarní by v listu mohl také leckoho zmást.

Pocta industrializaci

Rekonstrukce, konverze a obecně nakládání s historickým dědictvím jsou velkými tématy soudobé architektury, která se dotýkají památkové ochrany i udržitelné výstavby. Typickým příkladem jsou vysloužilé průmyslové areály, jejichž budoucnost řeší města po celé Evropě. Zprávy o chystaných demolicích továren jsou u nás denním chlebem. Areály postindustriálních brownfieldů zpravidla zaujímají lukrativní pozemky v rámci roztahujících se měst, takže logicky přitahují pozornost developerů a dalších investorů.

Architektura geometrie

Ve sbírkách českých sběratelů umění najdeme nemalou skupinu, která se orientuje na geometrickou abstrakci. Každý z autorů má jinou filozofií přístupu, uvažování a techniku. V mladší generaci k nim bezpochyby patří Karel Štědrý, který se dřív prosadil svými hravě prostorovými obrazy malovanými na motivy barevných tvarů plastelíny. Reálný prostorový model se mu pak stával skicou k akrylovému obrazu.

Škrtiči na brněnském hvězdném nebi

Už v předchozí knize Nevstoupíš dvakrát do téže řeky (2020) se Jiří Kratochvil v autorské poznámce zmínil, že je to jeho „jakési rozloučení s literaturou“. Nyní, v právě vydané knize Škrtiči bohyně Kálí to opakuje a píše o ní v závěru přímo jako o svém „rozloučení s příběhy“. Knížku nazývá svou „poslední povídkovou knihou“, což ovšem také může znamenat, že chystá ještě delší prózu, v což jako jeho oddaný čtenář věřím a doufám. Nejvýznamnějšímu současnému českému spisovateli je osmdesát dva let.

Dramatcký život Karla Havlíčka, můj otec zabiják, bolest jménem deprese

Středočeské muzeum v Roztokách prezentuje výstavu připomínající život Karla Havlíčka Borovského, který za své názory skončil ve vyhnanství, zprvu bez manželky Julie (zemřela krátce před jeho návratem) a dcery Zdeňku. A právě jí – tedy kromě Havlíčka – věnuje výstava náležitou pozornost. Směle kupředu! Svět Karla Havlíčka, Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, do 31. 10. 2022.

Canneské přísliby

V polovině dubna přichází obyčejně okamžik, kdy fanoušci umělecké kinematografie a tzv. filmoví profesionálové se vzrušením vyhlížejí oznámení přibližně stovky filmů vybraných do programu festivalu v Cannes. Faktický šéf nejvýznamnějšího filmového svátku, obdivovaný a zatracovaný umělecký ředitel Thierry Frémaux, hraje roli svého druhu trendsettera, jeho selekce slouží jako výkladní skříň aktuálních audiovizuálních lahůdek a buzola pro navigaci exkluzivní částí filmové produkce, jejíž ambicí je přinutit diváka i přemýšlet.

Šťastné setkání v Jeně

Když bylo Johannu Wolfgangu Goethovi skoro 45, hodil za hlavu světodějné události a politiku, která ho přestala zajímat. Bylo to v roce 1793. Usoudil, že sledováním pomíjivého pohybu historie by jen ztrácel svůj drahocenný čas. Ten chtěl věnovat důležitějším věcem, především vědě, geologii, mineralogii, botanice, nauce o barvách a takovým opravdu podstatným věcem, a samozřejmě také tvůrčí činnosti, tedy literatuře, kterou v posledních letech zanedbával. Odjel tedy do Jeny. Já teď taky.

Mšice nepřítel

Jihomoravské městečko postihlo nanejvýš nepravděpodobné rozhodnutí. Na začátku stála docela obyčejná stížnost na medovici opatlávající v sezoně auta parkující pod stromy. Výsledkem je zničené stromořadí krásných mladých babyk v nejlepších letech. Co by za to jiná města dala! Ne, vážně, takové pěkné babyky jsou velká drahocennost. Dnes patří mezi nejčastěji sázené stromy, jelikož jsou odolné vůči suchu, městskému prostředí, mají velmi pěkný střední vzrůst a ještě k tomu jsou domácí, tudíž vyhoví i v okrajových částech sídel v kontaktu s krajinou. Babyka bývá dokonce až trochu nadužívána právě z toho důvodu, že nemá žádné květy a plody, které by zatěžovaly údržbu. Suché nosy odfoukne vítr a kvítky jsou spíš drobné. Ani to ovšem nemusí stačit.

Na piedestal

Rušná čtvrť hlavního města Ekvádoru ukrývá zapomenutou perlu modernistické architektury, která nese výraznou československou stopu. V meziválečné Praze patřili bratři Karl a Otto Kohnové mezi nejpokrokovější architekty, kteří navrhovali přesně podle zásad funkcionalismu. Společně se jim ve dvacátých a třicátých letech podařilo vyprojektovat a zrealizovat mnoho staveb od vil přes interiéry soukromých rezidencí až po velké bytové domy.

Metafyzika věčnosti

Přáním většiny umělců bývá v skrytu duše nesmrtelnost jejich díla, které bude provokovat pozornost po staletí, zanechá hodnotné stopy v dějinách umění a bude jistým odrazem nadčasovosti uvažování či dokonalosti řemeslného uchopení jejich tvůrce. Pojmy jako pomíjivost a časnost věcí v realitě našeho plynoucího času, zrození a zánik, někdy chladná prázdnota a jindy naopak silné emoce a kontrasty, které se vzájemně doplňují, podmiňují a potřebují, jsou častá témata, o něž se opírá fotograf a „malíř“ světelných kompozic Ivan Pinkava.

Telecí řízek ve vídeňském osudu

Méně nápaditým čtenářům knihy Pavly Horákové Srdce Evropy, třeba mně, může chvíli trvat, než jim dojde, že ta divná oranžová věc na obálce je smažený řízek. Tedy měl by to být asi vídeňský řízek, který by se ovšem v takové podobě před začátkem konzumace správně vyskytovat neměl, neboť jeho normativní forma je tzv. sloní ucho, tedy „koláč“ překrývající plochu talíře: brambor, respektive bramborový salát, se podává zvlášť.

Unipolární svět skončil

Válka na Ukrajině ukazuje v USA střet idealistů, stoupenců intervenční zahraniční politiky, a realistů, kteří ji kritizují. Jsou to dva legitimní postoje v západní myšlenkové tradici, jež se odvíjejí od Platona a Aristotela. Dnes mají podle všeho navrch idealisté, ale v minulosti se realistický přístup uplatnil často: namátkou v 19. století po napoleonských válkách v „koncertu mocností“ či za druhé světové války ve spolupráci Roosevelta a Churchilla se Stalinem.

Přiskřípnuté prsty u Benešova

Potkal takhle jednou Karel Hynek Mácha přítele Macha a ten ho pozval do Benešova. Mach se chtěl Máchovi předvést v jedné roli ve vlastenecké hře Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec, kterou tam nacvičili ochotníci, jenže se mu udělalo špatně, možná trémou, a tak to Mácha vzal za Macha, neboť roli studenta uměl shodou okolností nazpaměť. Mácha roli vyšvihl bravurně, snad i proto, že byl motivován přítomností sličné ochotnice.

Kapela

Když vysvětluji podstatu komponování záhonu, využívám přirovnání k hudební skupině. Může to být samozřejmě jakákoli jiná skupina, tlupa lovců nebo Rychlé šípy. Ale ta hudba se hodí vcelku dobře, a když trvalky, tak Beatles, že? Jsou nicméně i záhony letničkové a podobně je to jistě i s hudebními tělesy. Ta přirovnání mi ale slouží k něčemu docela jinému než k hledání dlouhověkosti. Květiny, stejně jako my, na sebe berou nějakou tu životní roli. Mají svou strategii, z významné části danou geneticky. Neméně podstatnou šancí je i místo jim přisouzené.

Poprvé a naposled

Po delší době neovládl největší evropskou cenu za soudobou architekturu projekt postavený primárně na společenské a sociální odpovědnosti, ale architektonicky precizně zpracovaná stavba od irských architektek, pokračujících ve své neuvěřitelně úspěšné jízdě posledních let. Cena EU za soudobou architekturu Mies van der Rohe Award je nejrespektovanější a nejsledovanější oborové ocenění starého kontinentu. Udílí se jednou za dva roky a každý ročník se vyplatí pečlivě sledovat.

Magická derivace současnosti

Stopy ve vnímání okolního světa na Jiřím Černickém zanechalo mj. toxické prostředí periferie – mezi skládkou a chemičkami v panelákovém předměstí Ústí nad Labem 70.–80. let minulého století, tříměsíční předrevoluční studijní pobyt v Sovětském svazu, tříletá brigáda v hnědouhelných dolech nebo cestování šestnácti zeměmi Afriky. Už tituly jeho materiálově i obsahově pestrých a vynalézavých děl naznačují obsah: První sériově vyráběná schizofrenie, Pluh na rytí držkou v zemi, Bin Ladinova lampa, Pomník obětem ruské mafie, Anatomie sněhuláka, Děvka svobody atp.

Normalizace v Germanii

Leoš Šedo (1952) je autor čtivých próz, v nichž čerpá ze své profese a z prostředí jemu blízké rockové hudby, a také je trochu fantasta a hypotetik. Alternativní historii si poprvé vyzkoušel před lety v novele Beatles přistanou v Praze dnes večer (2009), v níž zhmotnil vroucí přání (nejen) své generace a skoro uspořádal v roce 1966 v Praze na Strahově koncert Beatles, který byl jen těsně předtím zmařen (jistou roli v tom hrál KGB), takže se dějiny o tom nedověděly a šly si dál svou smutnou cestou.

„Nejprve jsem mu sdělil, že se bude jmenovat Pátek...“

Po celé devatenácté století se objevovaly nové a nové české verze populární četby, „počet dalších edic vzrostl tou měrou, že by bylo nesnadno pořídit jejich úplnou bibliografii. Zdá se však, že by nám tento soupis nebyl valně ke cti. Teď je tu konečně překlad nový, jemuž budou dnešní čtenáři asi dávat přednost před poctivým pokusem Vyskočilovým. A řekněme rovnou, že Robinson má štěstí, protože nyní se ho ujal Martin Pokorný (1973), erudovaný překladatel, jehož jméno je příslibem kvality.

Život v matčiných poutech, fenomén samota, mladí, ale klidní

Bernarda Alba chce po smrti manžela svůj dům neprodyšně uzavřít a své dcery v něm. Všechny jsou ovšem už dospělé a touží po svobodě, po vlastním životě. Jenže Bernarda se rozhodla uzavírat sňatky svých dcer jen s muži jim rovnými. Dokážou se dívky osvobodit z těsných pout matky? Federico García Lorca: Dům Bernardy Alby, Divadlo na Vinohradech, Praha, premiéra: 20. 5. 2022.

Nad soutokem dvojího zániku

Zaniklé město, vesnice, ba i osada, to je něco, co vždycky potěší srdce, oko a mysl melancholického romantika. A pochopitelně též archeologa, který se vždy zaraduje, když něco zanikne rychle a definitivně a neplete se tam nic jiného, díky čemuž si kope, dalo by se říct, v čisté hlíně. V téhle zemi zanikly poměrně nedávno desítky, či spíš stovky obcí, ale to bylo v pohraničí a ze známých důvodů. Něco jiného jsou zaniklá lidská sídliště, dokonce města ve vnitrozemí, která zmizela už dávno a nezůstalo po nich nic, nebo skoro nic.

Krvavé orgie pohádkového dědečka

Bylo to na začátku devadesátých let, vše se nadějně otevíralo, do konečně svobodné země proudily nové podněty a myšlenky, dychtivost poznat „zakázané ovoce“ byla veliká. Na Pražském hradě se konaly výstavy aktuálního světového umění, znalci, snobové i prostě ti, kteří to mají rádi, mohli konečně vidět na vlastní oči díla velkých jmen, o kterých dosud jen něco četli nebo zaslechli.

Honba za útlostí

Během uplynulé dekády se na Manhattanu zrodil úplně nový typ mrakodrapů. Vyrůstají v lokalitě zvané Billionaires’ Row při jižní straně Central Parku, jedné z vůbec nejdražších adres planety, kde se postupně objevilo několik obytných věží na extrémně malých pozemcích. Důvod pro vznik takto formovaných staveb je nabíledni. Zoufalý nedostatek volné plochy na hustě zastavěném ostrově motivuje developerské skupiny v touze po maximálním zisku k tomu, hnát své budovy do závratných výšek.

Jak se má lípa?

Stromy sázené na podzim roku 2018 při oslavách století republiky procházejí právě nyní klíčovým obdobím, kdy se rozhoduje o tom, zdali jednou budou krásné, či nikoli. Mají za sebou tři vegetační sezony a vstupují do čtvrté. Přírůstky jsou již patrné po celém obvodu koruny a zejména v její horní části by měl jednoletý výhon být už na loket dlouhý. Jak to poznáte? Letorost je hladký a podle druhu lípy může být zelenkavý, žlutavý nebo s červeným či oranžovým líčkem.

Ať mu barvy stále netmavnou

Často se setkáváme se zkreslením a mylnou představou, pokud na umění, případně i životní zkušenosti nahlížíme z dálky a takzvaně z rychlíku. Přenést dojem z barevnosti, působení formátu a celkového vyznění zkrátka nelze, ať se jako galeristé na dálku snažíme sebevíc, kontakt a zážitek naživo je nepřenosný. Stejně tak tomu je mezi umělci s inspirací a vlivem vlastních zkušeností, cest, které jim výrazně ovlivnily život, tedy jak cest za uměním, tak třeba za světlem a barvami.

Jedině loseři zachrání svět

Úvodní skladbu pro šestidílnou britskou minisérii Slow Horses nazpíval Mick Jagger. Zní v něčem povědomě, ale docela svěže, nic nového pod sluncem, ale je fajn, když někdo tu osvědčenou formuli předvede pěkně, s pobavenou přidrzlostí a lehce ironickou distancí. Zastavuji se u ní proto, že celá ta minisérie je taková. Její autoři jistě neobjevili Ameriku, nijak zásadně neposunuli hranice toho, o čem a jak je možné v televizi vyprávět.