O tom, že malíř a sochař Jiří Sozanský (nar. 1946) chová lásku k boxu, a to nikoli platonickou, obdivovatelé jeho umělecké tvorby snad vědět nepotřebují (mimochodem, možnost spatřit nové dílo pražského rodáka se naskytla 21. srpna t. r., kdy byla na Kampě poblíž galerie založené Medou Mládkovou slavnostně odhalena působivá dvojplastika připomínající oběti sovětské agrese v roce 1968 i tuzemské policejní brutality o rok později).
Filmu režisérů Pavla Sýkory a Viktora Horáka se podařil nebývalý úspěch, po letech získal pro český film ocenění americké Akademie filmového umění a věd. Snímek Krajan porazil řadu zahraničních konkurentů a vyhrál studentského Oscara v kategorii hraných filmů. „Chtěli jsme poukázat na to, že každý pohled a každá strana má nějakým způsobem svůj názor, který pro ně může být relevantní,“ popisuje v rozhovoru s deníkem Echo24 jeden z režisérů a zároveň náš redakční kolega Viktor Horák.
Chytl se vás s deštivými a šedivými dny splín? Nezoufejte, jsou tu lidé, kteří na tom vždycky budou hůř než vy. Třeba takový Alfred Kubin. Ten člověku při návštěvě Vídně skoro i zkazí chuť na řízek. Výstava odhaluje pohled tohoto rodáka z Litoměřic na vše, co je marné a děsuplné. Tedy na život.
Celík je přehlíženou žlutě kvetoucí kytkou našich humen, roste na stráních, okrajích lesa, světlinkách a pasekách. Vzrůstem a silou umí být poměrně výraznou kytkou a jeho štíhlá nevětvená květenství ho na první pohled odlišují od jeho péřitého příbuzenstva s metlami květů. V mnoha varietách prochází celým eurasijským prostorem a všude léčí neduhy ledvin.
Na blankytné obloze se vznášel citronově zlatistý vůz tažený bělostnými oři. Člověk musel mhouřit oči, aby se před vším tím jasem ochránil. Bylo to, jako když je na stropě hodně výkonná žárovka nebo tam někdo rozprskl na rozžhavenou plotnu vajíčko a to se pomalu smažilo, proměňujíc se ve volské oko.
V okrajové části Osla vyrostla stavba pozoruhodná progresivním konceptem ekologické šetrnosti. Na první pohled velmi nenápadná kancelářská budova je takřka výhradně ze dřeva, a to i včetně hřebů a technických spojů. Stavba je navíc navržena tak, aby ji bylo možné po jejím dožití celou rozebrat a materiál z ní znovu použít nebo šetrně zlikvidovat.
Čtrnáct dní po smrti Václava Havla přišla z Kanady zpráva, že 3. ledna 2012 tam ve věku 87 let zemřel Josef Škvorecký. Dva tak rychle po sobě následující odchody jako by symbolizovaly konec té éry české kultury, v níž těm dvěma patřila klíčová role. Každému samozřejmě jiná, ale v něčem se přece jenom překrývající a v lecčem i velmi blízká. Byli to možná dva poslední velcí aktéři literatury jako společenského jevu par excellence, spisovatelství jako svého druhu národního poslání, národní záchrany.
Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Chcete jako první třeba tu špatnou? Tak tedy v neděli 8. září skončila ve vídeňské Albertině úchvatná retrospektiva Gregoryho Crewdsona. A teď ty dobré zprávy. V německém Kunstmuseum Bonn bude tatáž výstava k vidění příští rok (od 9. 10. 2025) a do té doby si lze kvalitně ukrátit čas s touto knihou. Ta totiž nabízí mnohem víc než pouhý sborník zmenšených fotografií, dokonce si troufám tvrdit, že lepší publikaci o fotografii si letos asi nepořídíte.
Isaak Babel kdysi napsal, že rodina je temná věc. Pokud toto tvrzení převedeme do současné doby, společnost mu dává spíš za pravdu, ale trochu zjednodušeněji a možná i hloupěji. Přívlastek temná v kontextu rodiny nahrazuje něco jako nefunkční, přežitá nebo zastaralá. Být temný přitom v tom výroku neznamená jen nástroj útlaku, traumat a bolesti. Babelův bystrý komentář v sobě jistě obsahuje něco zlověstného, ale zároveň i metaforicky produktivního v tom smyslu, že rodině přisuzuje i jakousi psychoanalytickou archetypální hloubku. Ta se nemusí zrcadlit pouze ve fatalistickém odmítání, ale i v nějaké prapůvodní síle, jíž jsme postiženi/obdarováni úplně všichni. V autorské inscenaci brněnského Divadla 3KK nazvané Franz Kafka žije! – Žranice je rodina vykreslena na pozadí šikany, drbů, patriarchátu a neschopnosti sebelásky.
Z Brna pocházeli dva moji nejoblíbenější herci klasického typu, Karel Höger a Hugo Haas. Oba sice odtamtud odešli, Haas už po dvacítce, Höger jako pomalu čtyřicátník, ale Brno je utvořilo a jistě v nich hodně brněnského zůstalo. Je to slyšet v jejich řeči, v její měkké a jak jen možno líbezné moravské intonaci, která ovšem u obou byla dokonale kultivovaná a zjemnělá, tedy žádný hantec, nebo když, tak jen trochu, ale ta nejlibozvučnější forma češtiny. Vůbec si myslím, že lidé na Moravě mluví pěkněji a zpěvněji, i když už i to bohužel mizí, skoro všichni už mluví, jak slyší od Pražáků čili Švédů v televizi nebo na YouTube nebo kde všude.
V italských Benátkách se propojí umělecké a vědecké přístupy s důrazem na ochranu přírody. Cílem interdisciplinární výstavy s názvem Confluence, která v galerii Marignana Arte potrvá od 6. do 30. října, je ukázat, jak mohou umělci přispět k řešení environmentálních problémů skrze svou tvorbu, aniž by projekt sklouzl k aktivismu. Výstava se zaměřuje na pozitivní aspekty adaptace přírody a její schopnost reagovat na lidskou činnost.
Zní to možná jako češtinářská rozmarnost, že někde mezi divno a blaho by leželo i rdesno. Drsně rvavé ale ono na první pohled není, i když na druhý pohled ano. Zrovna tak máte vůli nevěřit básníkovi, že měla oči „krásně rozestlaný“, a přece mu nakonec uvěříte. Takhle nějak si zkuste představit rdesno. Štíhlá až přeštíhlá, tanečně velice nadaná květenství drobných kvítků nadekorovaných kolem dokola koukolem a ty si tak čnějí nebo se vrtí nahoře na té kytce jeden vedle druhého. No a to bývaly časy, kdy se jenom vrtěla, ale ty už jsou pryč, protože člověk si přál zas o něco víc.
Vymlácená okna, plesnivé stěny, hory odpadků. Takové scenerie čekají na ty, kteří se odhodlají dírou v plotě vejít do jedné z nejnákladnějších a nejmodernějších staveb prvorepublikového Československa. Případ funkcionalistického klenotu ukazuje v první řadě na bezzubost památkové ochrany i veřejné správy u našich sousedů.Musel to být pohled, ze kterého šla hlava kolem. Většina lidí, kteří začátkem třicátých let nově otevřený lázeňský dům navštívili, totiž neměla příležitost se s něčím podobným dosud seznámit.
Pište knihy jenom tehdy, pokud v nich chcete říct věci, s nimiž byste se nikdy nikomu nesvěřili. Tahle maxima formulovaná rumunským filozofem Emilem Cioranem mi poslední dobou z různých – většinou s žurnalistikou nesouvisejících – důvodů leží v hlavě. Je to výzva k odvaze v umění. Ale odvaze k čemu? Cioran viděl svět a život hodně černě, možná tedy jde o odvahu přiznat v tvorbě to nejhorší o sobě – jak nízko je moje dno, jak hnusně to tam vypadá a jak je to přitom fádní a všední. Třeba.
V leckteré soukromé knihovně asi dodnes straší dvousvazkové Politické dějiny světa v datech, kolektivní práce českých historiků dovedená od starověku až do roku 1973 a vydaná v roce 1980. Je to výmluvná vizitka české marxistické historiografie z let sovětské okupace. Nebyl by důvod lézt pro ni po žebříčku k regálu až u stropu, sfoukávat z ní prach a listovat 1825 neilustrovanými stránkami – nebýt toho, že vedoucím čtrnáctičlenného týmu, který ji sepsal, byl Miroslav Hroch, jenž se teď ohlíží za svou kariérou ve Vzpomínkách (podtitul) nazvaných nepřiléhavě Jak jsem to tenkrát viděl.
Chytrý pop? To tak! Poučen letním sluchovým terorem od Taylor Swiftové a Charli XCX, přistupoval jsem k momentálním miláčkům britské hudební kritiky se značnou rezervou. Jaké bylo moje překvapení. Magdalena Bay tvoří zpěvačka Mica Tenenbaumová a multiinstrumentalista Matthew Lewin, kteří jsou pracovními i životními partnery a jejichž záběr je skutečně široký, od diska 70. let až po hravou estetikou Y2K (vizuální pojetí „retro technologií“, inspirované lehce bizarními představami o budoucnosti z konce 90. let).
Můj prostějovský děda, profesor jazyků, moravský katolík, mystik a antisemita, byl velký ctitel Otokara Březiny, což spolu všechno souviselo. Pamatuju si, jak při našich hovorech u stolu zvedl prst a pronášel třeba: Nikdo v celé poezii evropské, možná ani světové, nevyjádřil jednotu duše a kosmu v takové celistvosti a hloubce, nikdo tak neprocítil a nepojmenoval sounáležitost lidstva na jeho bolestné cestě k vyšším cílům duchovním jako velký mistr a zasvětitel Otokar Březina. A pak řekl: Ty, Jirku, řekni tatovi, jestli by nás neodvezl do Jaroměřic, ještě jednó bych se tam rád podíval…
Křemelák či drnák se říká našim dubům. Vyskytují se po celé Evropě, dokonce i v Anglii, kříží se mezi sebou, vytvářejí i takové malé místní druhy, na kterých si botanici dělají hezké disertace. Podle podmínek jsou víc křemeláky, to když třeba stojí po kotníky ve vodě, nebo víc drnáky, to když lozí po svazích vysoko nad kostelem. Dokonce mají-li šplhat po skalách a stepičkách, berou si na pomoc kamaráda šipáka a přikříží se i s ním. Nejbližší oheň to pak probere. Stejně jako křemeláky povodeň.
Na rozhraní pražských Vinohradech a Vršovic se na začátku léta otevřelo dětské hřiště, které nebudí nezvyklý zájem jen svou originální podobou, ale také příběhem vzniku. Veřejné hřiště totiž sám inicioval a platil úspěšný mladý podnikatel, který chtěl aktivně přispět ke zlepšení místa a inspirovat ostatní k podobným altruistickým krokům.
Jan Zrzavý (1890–1977) zaujímá v české obecné představě o tom, jak má Mistr malíř vypadat, pozici přímo vzorovou. Stařec s pěstěným plnovousem, s baretem nebo červenou bohémskou čapkou schází či vystupuje s hůlkou po Nových zámeckých schodech do domku pod Pražským hradem, kde maluje své přeludné výjevy podobné snům a pohádkám. Trochu mysterium a trochu karikatura, ale v každém případě důstojný zjev, zosobněné umělectví v přechodu v pomník sebe sama.
Každý má autory, s kterými začíná svou čtenářskou kariéru. Nemusí to být rovnou ti nejlepší spisovatelé, spíš by bylo zvláštní, kdybyste to na první pokus hned trefili, ale místo ve vašem srdci už budou mít napořád. U mě to před pětadvaceti lety byl Chuck Palahniuk. Sledoval jsem ho se zájmem hraničícím snad až s obsesí, a jak šel čas a s každou další knihou to bylo jen horší, naučil jsem se i dost o literární disciplíně, kterou pracovně můžeme nazvat: kolik toho můžete svému oblíbenci ještě odpustit, než si konečně uvědomíte, že už s ním jen ztrácíte čas.
Posledních několik let už nové desky Nicka Cavea neočekávám s takovou netrpělivostí jako kdysi. Před lety jsem si navíc ještě musel dávat pozor na jazyk, nazvat hudbu ubrečenou a k uzoufání patetickou je přece jen trochu nepatřičné, obzvlášť když se skrze ni autor vyrovnává s traumatem, které mu způsobila tragická smrt jeho syna. Ale nemohu si pomoct, od desky Push the Sky Away (2013) Cave skutečně nemá desku, kterou bych poslouchal s vášní, jinak než z pouhé úcty k němu.
Bylo ráno, osm hodin, zrovna otevírali Café de la Paix na náměstí de la République v Rennes. Toužil jsem po kávě (au lait, což je něco jiného než cappuccino), croissantu a mramorovém stolku s terasou, to ta kavárna poskytovala. I kouřit by se tam za ohradou dalo, což by dotvářelo dokonalost ranní kavárenské atmosféry starého typu. Místo gitanes ale na stolku přistávali vrabci, nejdřív jeden projevil zájem o můj croissant, trochu jsem mu nadrobil, za chvíli jich tam bylo hejno, jež by ho sezobalo vmžiku celý, já však s nimi chtěl uzavřít mír, tak jsem se plácl přes kapsu a poručil si u číšníka ještě jeden a rozdělil se s nimi.
Náš nizozemský kolega Fred říká: „Můj otec nás opustil loni v devadesáti a říkal, že takovou sklizeň nepamatuje.“ Co by asi říkal letos, kdy soustavné deště zaplavily třináct tisíc hektarů tulipánových polí a stojící voda v řádcích způsobila na různých místech Nizozemska značné škody. Na písčitých půdách jde o pokles v desítkách procent, ale na jílovitých je to obráceně. Tam se počítají spíš zbytky. Sedíme nad letošní objednávkou a ukazujeme si fotky prořídlých polí, na kterých chybějí rozsáhlé části jako vypálené laguny po stojící vodě, která utopila cibule.
Architekt fúze východní a západní kultury. Tak bývá označován nedávno zemřelý velikán globální architektury Fumihiko Maki, který patřil do silné generace japonských architektů stojících za poválečnou obnovou své země. Mezi trojici měst, která na něj měla největší vliv, zařadil vedle Tokia a Chicaga – Prahu. Maki vyrůstal ve třicátých letech v Tokiu, které za jeho života prošlo extrémní urbanizací. Vzpomínal, že v klidných ulicích centrální části dnes největšího města planety si jako malý hrával s dětmi, v jeho dospělosti už tam ale bylo k nehnutí.
Při sledování současné české literatury si lze zahrát takovou hru: představte si spisovatele (spisovatelku) při jiné profesi. Stále víc jich připomíná někoho při práci v zemědělství, třeba při obracení sena, trhání plevele, dojení krav, rozvážení a rozstřikování hnojiva. Těžkopádné lopocení na poli, z něhož se úmorně dobývá nějaká neduživá sklizeň. A pak je tu pár zbylých sekáčů. Ohánějí se ostře nabroušenou kosou, kterou mají přirostlou k paži, šmikají to virtuózně, stonky se kácejí, za každým švihem zůstává ležet úhledná řada. Takovým sekáčem, skoro už posledním, je… Pavel Kohout.
Chris Owens je můj nejoblíbenější člověk z těch, které jsem nikdy neviděl. Bylo pozdní léto 2009, ve sluchátkách jsem měl první desku jeho kapely Girls (duo, kde figuroval ještě jeho kamarád Chet „JR“ White) a vracel se s ní k ránu domů. Bylo to přesně jako v té písni Petra Nováka. „Vracím se z flámu a mám ránu, mluvím z cesty a v rukou mám svoji bledou tvář. A slunce, zatímco sebou mlátím, na mou cestu rozlilo tu svoji zlatou zář.“ Ta zlatá zář mě tehdy zalila při poslechu písně Hellholle Ratrace a i dneska, když si první desku Girls po těch letech znovu pouštím, není to laciná nostalgie.
Vhodný čas k návštěvě projekce filmu Vetřelec: Romulus je všední den dopoledne a vhodnou lokací velké pražské multikino. Je pravděpodobné, že v něm člověk bude prakticky sám, bude procházet rozlehlými prostorami, v nichž tenký nátěr prefabrikované vstřícnosti a atraktivity nedokáže zakamuflovat jejich chladné nepřátelství ke všemu lidskému. Bude si připadat jako v útrobách nadlidsky velkého stroje, nebo snad zkamenělého prehistorického dravce, nadlidského cizího organismu, bude bloudit tím zneklidňujícím labyrintem.
Znalkyně Bretaně, paní Jana Machalická, mi jako začátečníkovi doporučila, abych jel na sever, ale já jel na jih. Tedy jeli tam pánové, s nimiž jsem měl to štěstí cestu sdílet: je totiž, stejně jako mě, lákaly ty kamenné řady čili dolmeny, kterých je nejvíc u Carnacu, což je na jihovýchodním pobřeží, psal jsem o nich minule. Pánové pak odjeli dál na bretaňský západ, ale já jsem zůstal na poloostrově Quiberon, na takovém úplně malém civilizovaném poloostrůvečku, takové asi dvacet kilometrů dlouhé, jako nudle úzké vychlípenince do moře, kde bylo ale všechno, po čem jsem v ty dny toužil.
Alain Delon byl krásný muž. Krása byla to první, čeho si na něm člověk všiml, někdy i to jediné. Může se z toho stát přítěž, způsob, jak někoho redukovat na tvář a figuru, vnímat ho jako ne vlastní zásluhou obdarovaného člověka, možná i manekýna, to jediné důležité je na něm vidět a jinak toho v něm moc být nemusí. Ve svých největších rolích Delon svou krásu používal jako šifru, až zneklidňující masku, neproniknutelnou a nečitelnou, krásné projekční plátno, na nějž si divák může promítat hnutí mysli a vášně, jež za tou nehnutou tváří tuší.
