Umění a kritika

Dům na předměstí pražské Neapole

Tramvaj z náměstí Míru nejdřív mírně stoupá ulicí ještě lepšího vinohradského typu, pak se rychle zhoupne a téměř se zřítí do údolí, kde začínala pražská periferie. To je ještě teď znát. Z ulice Francouzské se stane na konci Moskevská a Ruská, protože Eurasie tady obsadila aspoň svými názvy půlku čtvrti. Horní Vršovice jsou přechodová čtvrť mezi městem a venkovem, který tu zanechal své stopy v několika zbylých kovorolnických statcích, kterým už bohužel chybí dobytek, v pláccích, kde se kdysi pásly kozy, pak se z nich stalo něco mezi smetištěm a věčně volnou parcelou. Jakási malebná, ale stejně tak bordelářská neuspořádanost je vlastním duchem tohoto místa, které by se dalo nazvat hybridním. Zapadá do něj i kopcovitý park Grébovka, s vinicemi a italskou vilou Moritze Gröbeho, což je pražská Kampánie, římský venkov, se slumy na úpatí, jimž chybí jen Vesuv a mořský záliv.

Architektura všem

Jako studentku pražské Akademie výtvarných umění ji po zkušenosti ze zahraničí mrzelo, že nemá přístup k informacím o soudobé architektuře. Založila proto vlastní sdružení, které mělo podle původních plánů jen „nakopnout“ organizaci přednášek tuzemských i zahraničních architektů u nás a poté se ze scény potichu vytratit. Letos spolek Kruh slaví už dvacáté narozeniny a podesáté organizuje jeden z největších festivalů zaměřených na architekturu v celé Evropě.

Velká válka o Kočičky

Mnoho umělců touží po tom, aby se o jejich díle mluvilo, aby se do té debaty zapojila pokud možno celá společnost. Takové diskuse jsou však dnes velmi vzácné, můžeme to odůvodňovat uzavíráním se publika do bublin, sektářským založením části soudobé tvorby, jež chce oslovovat jenom „ty své“, otrlostí publika, které je obtížné šokovat a vůbec vytrhnout z letargie, a tak dále. A do toho přišly Kočičky.

Hrůzná figura ve všedním světě

Postava sériového vraha je v popkultuře posledních desetiletí důkladně „promrskaná“, k vyprávění o ní patří i povinné prvky – hon, během něhož vyšetřovatel zoufale hledá jehlu v kupce sena, temná fascinace, již v něm kauza vyvolává a vede ho třeba i k úvahám o tom, do jaké míry se sám mordýřovi podobá, vraždy zobrazené způsobem hraničícím s fetišizací... A nakonec i postava zabijáka – temné záhady, často v něčem až nadlidského, nadprůměrně inteligentního, nepochopitelného.

Hej, ty stvůro, kterou miluji

Jáchym Topol, který vždycky najde výstižná slova, o svém bratru Filipovi řekl, že nejdřív mu šlo o to, zaznamenat to tady a přežít, pak už jen to přežít, a nakonec to nepřežil. V červnu to bylo sedm let. Z časů, kdy „to tady zaznamenával“, pochází řada textů, které Filip Topol psal především pro své Psí vojáky, tedy hudební skupinu, která neměla v českém, ale možná ani evropském prostředí obdobu, neboť obdobu neměl moc ani Filip Topol.

Plaz na kříži v Plasech

Na rozdíl od benediktinů, kteří lezou na kopce, jsou cisterciáci hydrofilním řádem údolí a mokrých niv, takže tam, kde jsou, tam musí být voda, což v Plasech zajišťuje řeka Střela. Celý konvent je prý postaven na dřevěných pilířích, jež jsou nějakým důmyslným způsobem vetknuty do podzemní vodní nádrže či bazénu, což si nedovedu moc představit, jak to funguje, ale barokní géniové, mezi nimi ten zdejší největší, Santini, to zvládali tak, jako by třeba pouštěli papírovou loďku na vodu… Jen tak lehce na ni dýchli a ona plula.

Trubadúr české architektury

„Člověk je jediný tvor na zemi, který neví, jak si postavit své obydlí,“ prohlašuje s oblibou Zdeněk Fránek (59), jeden z nejvýraznějších českých architektů dneška. Nekonformní vysokoškolský profesor si svůj věhlas získal díky výrazným stavbám, jež mnohdy vyvolávají bouřlivé diskuse. V posledních letech na sebe vzal také roli „ekologického aktivisty“, snažícího se ve svém oboru apelovat na šetrné zacházení s přírodními zdroji.

Autoportrét umělce na konci

Asi to ukončím. Když se myšlenka na to jednou objeví, už zůstane. Drží se, setrvá, dominuje. Nemůžu s tím toho moc nadělat, věř mi. Nezmizí. Bude tam, ať už se mi to líbí, nebo ne. Je tam, když jím, když jdu do postele, když spím. Je tam, když se probudím. Vždycky tam je. Vždycky.

Dvakrát o hrdinech a komunistech

Na letošním divadelním festivalu v Plzni (od 9. do 16. září) byla příležitosti vidět dvě inscenace námětem si velmi podobné či přímo příbuzné, dokonce i formálně blízké, i když jinak uchopené. Jedna byla z Bratislavy, druhá z Prahy. Obě byly o muklech a o hnusné podstatě komunismu a také o víře a o tom, jestli je možné si ji uchovat tváří v tvář nepochopitelnému chování či mlčení Boha, který, zdálo by se, největšími zkouškami podrobuje své nejvěrnější.

Roušky všeho druhu, Beethoven v podání Smetanova kvarteta, Akční béčko o atentátu

Národní muzeum se rozhodlo zdokumentovat fenomén posledních měsíců a představit výběr roušek prostřednictvím výstavy v historické budově Národního muzea. Výstava ukazuje různé typy roušek od designérů, konfekčních firem, zakázkových krejčovství i ty podomácku šité. A připomíná i příběhy, které se skrývají za jejich vznikem.

Zarezlý střed v Okrouhlici

Okrouhlice na Vysočině je zajímavá tím, že to tam vůbec není okrouhlé, protože obcí probíhají tři osy, jež okrouhlost likvidují. První osou je řeka Sázava. Ta tudy protéká s rozkošnickou leností, která je ovšem klamavá, v srpnu 1989 se v ní málem utopil Václav Havel: když tu byl na návštěvě u přátel a za tmy si šel odskočit, spadl do náhonu. Naštěstí byl vytažen a zachráněn pro svou historickou úlohu. Druhou osou jsou železniční koleje, které protínají střed obce, čímž ji rozdělují napůl, takže není kolem čeho by okrouhlost vznikala. Třetí osou je silnice, na které už není vůbec nic zajímavého, natož okrouhlého.

Ve jménu luxusu

Vysoká stará budova v zanedbané části Milána hází v ostrém italském slunci žluté blyštivé odlesky. Architekti ji totiž během přestavby vysloužilé palírny ginu nechali milimetr po milimetru včetně okenních rámů a okapů pokrýt plátky čtyřiadvacetikarátového zlata.

Umělci se vyvíjejí, brýle zůstávají

Musím se vyvíjet? ptá se britský zpěvák Jarvis Cocker v úvodu své nové písně Must I Evolve. Dívčí sbor mu důrazně odpovídá: „Jo! Jo! Jo!“ Svatá pravda. Jarvis Cocker se vyvíjí. A já asi taky. Výsledkem toho může být, že se můj vztah k Jarvisu Cockerovi proměňuje, od podrážděné lhostejnosti se posouvá k pobavenému zájmu. Nenapadlo by mě dřív, že si budu docela často pouštět desky Jarvise Cockera. Pak se svou kapelou natočil album Beyond the Pale a stalo se.

Tady čtou děti, Skříň plná kostlivců, Výroky Václava Havla

Největší literárně-dramatický festival pro děti letos dozná několika změn. Z víkendové akce se promění na festivalovou platformu, která bude probíhat od září do prosince po celé České republice. Slavnostní zahájení s bohatým doprovodným programem se uskuteční ve Werichově vile na Kampě. Vstup na akci je zdarma.

Medová cela v Mariazell

Před prostějovskou nemocnicí, což bylo dřív na kraji města směrem na Brno, stojí sloup a na něm takové zvláštní sousoší z barokních časů. Vypadá to jako dvě kamenné homole, jedna větší, druhá menší, a z obou vykukují malé hlavičky s korunkami, takže vypadají jako žaludy v kornoutu.

Padesát let čekání

Mezi panelovými domy brněnského sídliště Lesná vystupuje štíhlá trojúhelníková věž, jejíž žlutočervená hlavice se jako periskop ponorky rozhlíží po okolí. Už z dálky tak upozorňuje kolemjdoucí, že zde vzniklo něco výjimečného. Na kostel ostatně místní obyvatelé čekali prakticky od konce šedesátých let. Realizace se ale sakrální stavba dočkala až letos – bez přehánění jde o jedno z nejočekávanějších děl české porevoluční architektury.

Se Švejkem na jihu Čech

„Švejkova budějovická anabáze“, jak podivné putování dobrého vojáka nazval Jaroslav Hašek ve druhé kapitole druhého dílu svého slavného románu, je jeho čtenářům dobře známa, nejeden milovník příběhů Josefa Švejka ví, že „to je pěkná túra. Tábor, Milevsko, Květov, Vráž, Malčín, Čížová, Sedlec, Horažďovice, Radomyšl, Putim, Štěkno, Strakonice, Volyň, Dub, Vodňany, Protivín, Putim, Písek, Budějovice. Trnitá cesta“.

Nekončící puberta Christophera Nolana

K filmu Tenet režiséra Christophera Nolana vzhlížejí kinaři po celém světě s nadějí jako ke snímku, který by mohl lidi konečně přitáhnout do sálů a vylepšit pandemií zdecimované tržby. A ty naděje jsou dost možná oprávněné - na Christophera Nolana je v tom ohledu skutečně spolehnutí, ještě nenatočil propadák.

Jak si obarvit košili avokádem

Když člověk studuje třeba medicínu nebo práva, nekončí jeho studia veřejnou pitvou, operací žaludku za účasti rodičů nebo ukázkovým soudním procesem. Někdo toho možná lituje, ale v podstatě je to tak správné a většina absolventů se smíří s promocí. Studenti vysokých škol uměleckého typu mají však tu výhodu, že oni se mohou ukázat či přímo pochlubit již během studia, a pak se přímo počítá s tím, že jejich studia vyvrcholí veřejnou výstavou – nebo koncertem, představením či filmem etc. Je to přirozeně tím, že podstata jejich učení je právě v té tvorbě. Takže stále něco vytvářejí, ať už je k tomu nutí učitelé, termíny, nebo, a to ve většině případů, tvůrčí puzení.

Kam se vydaly Korczakovy děti

Cesta vedla dlouhou rovnou ulicí plnou rozkvetlých keřů a obyčejných nízkých domů, jež byly takovou lidskou variantou činžáků z padesátých let. Jmenuje se Karmelická po klášteru, který tady byl kdysi dávno, a protože se v Polsku nábožensky pojmenované ulice nepřejmenovávaly, tak jí jméno zůstalo i v době budování nové, socialistické Varšavy. Tady ve čtvrti Muranów vyrostla jedna z nejtypičtějších částí poválečné Varšavy, vypadá trochu jako Havířov nebo Ostrov nad Ohří nebo třeba Nová Dubnica, ovšem myslím zelenější a v mnohem větších rozměrech, asi jako bychom srovnali hotel International v Dejvicích s varšavským Palácem kultury a vědy, tedy taková větší ještěrka proti tyranosaurovi.

Vzorová proměna

Léta zanedbávání, dvě živelní pohromy, opakované propady půdy. Největší pražská zahrada to od normalizace neměla zrovna lehké. Na popularitě to ale Stromovce neubralo a dnes ji ročně navštíví na dva miliony lidí. Velkou zásluhu na tom má nedávná komplexní revitalizace tohoto přírodně krajinářského parku, která elegantně a přirozeně podtrhla charakter výjimečného prostoru.

Příručka o životě mladých

Nemálo lidí, řekněme, „vyšší střední“ generace kouká na nové společenské trendy jako zjara, případně je jimi otřeseno či zděšeno. Mladí lidé, kteří těm trendům a módním ideologiím propadli, na ně mohou působit cize jako bytosti z jiné planety. Pomoci se zorientovat v jejich světě může britský seriál Můžu tě zničit, dílo mladé černé Londýňanky Michaely Coelové, která seriál napsala, režírovala a hraje v něm hlavní roli. Při psaní vycházela z vlastních zkušeností, podobně jako její hrdinka se i ona stala obětí sexuálního útoku a dost obtížně se s tím traumatem vyrovnávala. Anglosaská kritika přivítala seriál s nadšením tak jednohlasým a bezvýhradným, až to může působit podezřele, jako kdyby v něm vnímala především dílo, které klade ty správné otázky a podobně správným způsobem na ně odpovídá, aby vyvodilo ta správná poučení. V nějaké míře, možná značné, to tak skutečně je. Pokud by někdo potřeboval obraz soudobého uvažování o mezilidských vztazích, Můžu tě zničit poslouží dobře.

Šarlatánství se šarlatánem

Krátce po premiéře kvazibiografického filmu Havel je diváctvo konfrontováno s další lekcí z historie, snímkem Agnieszky Hollandové Šarlatán o „přírodním léčiteli“ Janu Mikoláškovi (1889–1973). Je to film o několik tříd lepší, jako když se setká okresní ochotník (nic proti ochotníkům) se zkušeným rutinérem (sláva rutinérům!) z první scény, prostě s někým, kdo to skutečně umí, a nejen to předstírá.

Jméno meruňka v Melku

Dolnorakouský Melk by byl dost slavný a významný i bez Umberta Eca, ale ten mu daroval literární postavu, která by mohla mít ve městě aspoň ulici. Nebo sochu. K mému údivu nemá, což je myslím jediná chyba na dokonalosti toho nádherného hnízda. Ta postava se, jak každý ví, jmenuje Adso z Melku a je tím mladým, osmnáctiletým mnichem, který je se svým učitelem a rádcem, františkánem Vilémem z Baskervillu, nebo chcete-li Seanem Connerym, v listopadu 1327 svědkem strašlivých dějů v nešťastném opatství kdesi v Piemontu. Na konci svého „hříšného života co kmet šedivý“ očekávaje, až ho „pohltí bezedná propast tichého a pustého božství“, pak sepisuje benediktin Adso na pergamen své svědectví na ty dávné dny, upoután „k cele milovaného kláštera v Melku“.

Když se chce

Nábřeží patřila dlouhou dobu tak trochu k zapomenutým částem měst. Pro městský život měla vždy samozřejmě zcela zásadní význam, kolem nich se točil každodenní život. Až v posledních dekádách se ale města učí, jak je proměnit v plnohodnotný veřejný prostor v bezprostředním kontaktu s vodou, kde lidé rádi tráví svůj volný čas. Jak z dřív hlavně technických lokalit na březích řek a náplavek vytvořit živý veřejný prostor. Své o tom ví Kodaň, která šla v tomto směru ještě dál a díky náročné dlouhodobé práci si dovolila přímo ve svém centru vybudovat pravé městské lázně, kde si lidé mohou bezstarostně zaplavat přímo v přístavu.