Umění a kritika

Zpověď kajícného opičáka

Jsou projekce, které člověku utkví v paměti nejen kvůli tomu, jaký film se na nich promítal. Nezapomenu na Tenkou červenou linii ve velkém sále pražského Světozoru, plném trampů, čerstvě se – ještě v maskáčích – navrátivších z víkendového vandru, odhodlaných vychutnat velkofilm o bitvě o Guadalcanal a přiváděných lyrizujícím a kontemplativním stylem Terrence Malicka k nelíčenému, hlubokému a hlasitě projevovanému zoufalství.

Ventil na jedovatou páru

Daniel Hradecký (nar. 1974) se vynořil ze severočeských mlh před lety jako básník silného výrazu, v němž navazoval na nelyrickou, existenciální linii divišovsko-julišovskou, aniž ty básníky musel imitovat. Sečtělostí a kulturním zázemím přesahoval poměry nejen regionální, ale svou psychosociální situací, bez obalu řečeno: životem na dně, životem promořeným alkoholem, naplňoval ta nejotřepanější klišé ztroskotance a zoufalce, který se o své bídě zajímavě a originálně vyjadřuje, protože nic než tu bídu nemá. Ale tu zná důkladně a ze všech stran.

V Kadani leze cosi po dlani

Nevím, jestli se to obecně a celostátně ví, spíš asi ne, ale Kadaň patří k nejhezčím městům v téhle zemi, takže se běžně stane, že když tam někoho dotáhnete poprvé, tak je nejdřív nedůvěřivý, pak chvíli zaraženě mlčí, pak se jen diví a diví a nakonec říká, že se tam musí vrátit. Ten udivenec měl obvykle matnou představu, že je to někde na severu, jsou tam elektrárny a možná hned na ulici velkorypadla a specifické složení obyvatelstva a sociální vyloučenosti a takové věci.

Vystoupení ze zajetých kolejí

Pokud přemýšlíte, kam během prázdnin vyrazit na rodinný výlet, máme pro vás jeden tip. Druhý největší hradní komplex vám nabídne opravdu mimořádný zážitek, jaký nikde jinde v Česku nebudete mít. Čeká tu na vás působivé spojení historické a soudobé architektury díky odvážným zásahům architektů, pro které u nás dosud nebylo pochopení.

Zlomená srdce těsně před výbuchem

Když se psal rok 2013, německý spisovatel Florian Illies (nar. 1971) připomněl, že před sto lety, v březnu 1913, měl básník Rainer Maria Rilke silnou rýmu, neboť bylo docela chladné jaro a Rilke byl k nachlazení náchylný. Zpráva o básníkově rýmě byla součástí celkového obrazu toho roku, který Illies vytvořil z krátkých příběhů, glos, faktografických črt a drbů (mohlo jich být tak kolem čtyř set) ze života především umělecké společnosti onoho zvláštního roku.

Plánovači v nesnázích

Jsme uprostřed sezony divných filmů. Kina jsou sice již otevřená, není v nich ale moc co hrát, část pozdržených velkých premiér si studia „suší“ na pozdější dobu, během uzavírek se toho navíc moc nenatočilo, některé filmy, které se do zdejších kin teď dostaly, mohli diváci vidět už dřív, pokud o to hodně stáli. Nejde jen o pandemií způsobenou krizi, filmová distribuce prochází výraznou změnou modelu, stále větší část kinematografické produkce kinosály míjí úplně a směřuje rovnou na streamovací služby

Rozmarné léto v Klášterci nad Orší

Lososí řeka Ohara, Egera, Eger, Kelty prý také zvaná Hbitá řeka, česká Ohře: myslím, že je to nejkrásnější řeka v Čechách v nejkrásnější krajině, rozhodně v úseku od Lokte přes Karlovy Vary, nešťastnou Kyselku (Kysibl) a hlavně pak od Velichova (Welchau) až po Klášterec, kde ji za Kadaní přetne vaz Nechranická přehrada. Je to kraj kdysi Goethův, kraj ovocných sadů na stratovulkánu od konce války pustých Doupovských hor, jež se tu od Vojkovic (Wickwitz) a Stráže nad Ohří (Warta) sklání do něžného údolí mělké stříbřité řeky, od jejíhož levého břehu se zvedá podhůří Krušných hor.

Za pět minut dvanáct

Přesný termín dokončení byl stanoven dlouho dopředu a nikdo s ním nesměl hnout. V červenci 1983 si měl národ připomenout sto let od znovuotevření Národního divadla po jeho ničivém požáru. A vedle rozsáhlé rekonstrukce historické budovy v souvislosti s tímto jubileem se připravovala ještě jedna stavební akce – výstavba zbrusu nových budov v přímém sousedství zlaté kapličky, na místě zbouraných Kaurových domů.

Písně k letním tripům

Truismus na úvod: žijeme v éře nadbytku hudby. Posloucháme ji i na místech, kde bychom o to třeba ani nestáli (viz mj. dlouholeté boje proti hudebním rádiím v hospodách). A ve chvílích, kdy o ni stojíme, jí máme v dosahu několika málo kliků tolik, že člověk často skončí u věcí, které slyšel tisíckrát, případně se nechá vést počítačovým algoritmem. Jenomže počítačové algoritmy to s námi nemyslí dobře, to je třeba mít na paměti.

Čeština v časech zrodu

Jiří Rejzek (56), autor Českého etymologického slovníku (1. vyd. 2001), příručky průlomové tím, že je v ní vykládán i původ vulgarismů, v ústech lidu, především mužské populace, běžných bez ohledu na společenské vrstvy (viz veřejně pronášené sprostoty třetího prezidenta ČR), avšak předtím v pracích tohoto typu spíš ignorovaných, přichází s výkladem „pro odbornou veřejnost i laické čtenáře se zájmem o počátky českého národa a jeho jazyka“.

Šnek, který se zastavil v Ostřihomi

Ostřihomská bazilika je jako obří šnek, který vylezl na kopec, vystrčil tykadla a už je zapomněl dát zpátky. Ta tykadla, to jsou dvě věže po stranách, šnečí ulita, to je ta mohutná zelená kopule, která je snad třetí nebo čtvrtá největší v Evropě, což odpovídá sebevědomí Uher v době, kdy ji nad Dunajem vztyčovali. Stavba zabrala kus 19. století (stavělo se v letech 1822 až 1869), neboť takové kostely se stavějí dlouho a na věčné časy, ke slávě říší, jež mají chránit a symbolizovat.

Obavy stranou

Když se záhy po revoluci chopil generální rekonstrukce pražského Rudolfina Karel Prager, v mnohých hrklo, s jakým brutálním návrhem přijde tentokrát. K žádnému znehodnocení kulturní památky však nedošlo, démonizovaný architekt přistoupil k úkolu s pokorou až překvapivou. Kvůli nutnému doplnění bílých mramorových podlah dokonce zařídil znovuotevření již opuštěného lomu ve slavné italské Carraře – odkud si ho nechali přivézt také architekti Josef Schulz a Josef Zítek ke konci devatenáctého století.

Veselé obrázky za temným zrcadlem

Kunsthistorici to asi vědí, ale pro někoho, jako je autor článku, to může být velký objev. Nebo aspoň překvapení. Ten „heuréka“ zážitek tedy přišel až teď, v souvislosti s výstavou, již třiaosmdesátiletému malíři Viktoru Pivovarovovi připravila ve Veletržním paláci Národní galerie. Je to mimořádná výstava, i když o Pivovarovově mimořádnosti není už dlouho pochyb. Jmenuje se Moskevská gotika, což je název dokonale konceptuální, neboť žádná „regulérní“ gotika v Moskvě nikdy nebyla.

Neodolatelný seniorský šarm Jeane Smartové

Hollywood je, jak známo, továrna na iluze a sluncem prozářené happy endy, realita světového centra zábavního průmyslu ovšem bývá – opět jak známo – všelijaká. I tam si lidé mohou se zvěčnělým Janem Vodňanským říkat: „Naše lesy nejsou žádným disneylandem.“ V místě, kde lidem jde o slávu, peníze a třeba taky realizaci nějakých jejich osobních vizí, to asi nemůže fungovat výrazně jinak. Život se tam s nikým moc mazlit nemusí a taky to nedělá.

Svatý Vondra u Dunaje

Szentendre je dunajský Montmartre, kde barvy domů a obrazů vystavovaných po ulicích přecházejí v barvy řeky… Tak o tom malebném městečku píše nezbytný průvodce po těch končinách, Claudio Magris, ve svém kulturním cestopise Dunaj. Okamžitě jsem mu dal za pravdu a stejně jako on před čtyřiceti lety, kdy svou knihu psal, jsem se nechal unášet pitoreskními uličkami, které klesaly a zase stoupaly po mírných vršcích, obklopen lehounce plynoucím veselím letního dne.

Tady není Corbusierovo

„Myslíte, že to za to stojí?“ reagovala tichým hlasem pětadevadesátiletá žena na nápad britského designéra a obchodníka znovu uvést na trh její návrhy nábytku. Psal se rok 1973 a původem irská designérka a architektka Eileen Grayová (1878–1976) žila po odchodu z veřejného života dekády v ústraní a profesním zapomnění. Jak ukázal čas, za námahu to opravdu stálo.

Za umění čistší

O umění včetně literatury se na současném Západě poslední dobou debatuje daleko víc, daleko zaujatěji, do debat se zapojuje širší skupina účastníků, než bylo před několika lety obvyklé. Tvůrce by to mělo potěšit. Jejich ambicí přece často je oslovit lidi – a co může být větším důkazem, že osloveni byli, než to, že o knihách a jejich autorech mluví. Ve velké části případů je ale ta dnešní debata o literatuře velice reduktivní, nevede se tolik o tom, co číst a proč, ale o tom, koho nečíst a proč.

Český Odysseus a jeho Homér

Od románu Mlýn na mumie (2014) přes prózy Andělí vejce (2016) a Nulorožec (2018) se Petr Stančík stal hlavním představitelem té větve české literatury, která má kořeny v grotesce, nadsázce, hravé, často ale temné imaginaci. Ta linie jde od Arbesa, Haška, Čapka, Nesvadby, Jana Křesadla, Jiřího Kratochvila, Michala Ajvaze… Dámy prominou. Psal jsem o každé jeho knize s velkým nadšením, neboť můj čtenářský zážitek se tam přesně shodoval s představou, jak čelit současnému pocitu, že už všechno bylo napsané a zbývá recyklace nudy, z níž se dělá ctnost

Vosková slavnost na uherském Vyšehradě

Visegrád jsem poprvé viděl před lety, když jsem jel nočním lůžkovým vlakem do Budapešti. Bylo brzo ráno, svítalo, já se probudil a šel si stoupnout na chodbičku a hleděl na kopce, které se strmě zvedají nad mohutně rozlitým Dunajem. Mnoho velkých řek vytváří krásnou krajinu, ale tahle část Dunaje na sever od Budapešti je obzvlášť nádherná. Řeka jako když vstoupí do slavnostního sálu, ve kterém jsou místo sloupů zelené kopce a místo prostřených stolů od pohledu útulná městečka rozprostřená podél břehu.

Výzva k odvaze

„Jak je na tom současná česká architektura? Moje odpověď zní, že žádná neexistuje,“ otvírá svým kousavým tvrzením architekt Petr Hájek novou ročenku české architektury. Tu každý rok sestavuje jeden tuzemský praktikující (a nutno dodat respektovaný) architekt nebo architektka a pomocí třicítky vybraných realizací prezentuje to nejlepší, co naše scéna během posledních dvou let vyprodukovala – z těchto důvodů se na ni pokaždé soustřeďuje velká pozornost odborné veřejnosti.

Je někdo tam uvnitř?

Dá se čekat, že s postupně odcházející (doufejme) pandemií bude publikum vystavováno značnému množství koronavirového „artu“, to by taky bylo, aby se tahle nečekaná a nějakým způsobem skutečně mimořádná zkušenost – navíc globálně sdílená – nedočkala mnohého zpracování. A zdá se, že se už objevilo první pandemické mistrovské dílo. Je za něj označován komediální speciál Bo Burnham: Uvnitř, streamovaný na Netflixu.

Sedm set vzorů

Nedávno uvažovala Lenka Zlámalová o tom, proč „si hledáme vzory stále víc v cizině a v historii“. Její článek Kdo nás nejvíc ovlivňuje (viz Týdeník Echo č. 5/2021) vyzněl poněkud skepticky: vzorů ubývá, přinejmenším těch současných. Nyní vydaná Encyklopedie olympioniků / Čeští a českoslovenští sportovci na olympijských hrách, kolektivní dílo vzniklé pod vedením zkušeného Františka Koláře (69), může posloužit jako vhodná pomůcka pro hledače vzorů: formou biografických hesel, výběrově ilustrovaných černobílými i barevnými fotografiemi, přináší příběhy sedmi stovek „sportovců".

Potomci Langobardů v Kyjově

Náměstí v Kyjově je podlouhlé a v jeho čele stojí pěkná renesanční radnice s bílou věží. Na druhé straně se zvedá mírné návrší a tam je zámek, předělaný na muzeum. To je vlastně skoro celý Kyjov. Při troše obraznosti si lze představit, jak ještě před takovými osmdesáti lety tady chodily prostředkem města ženské ve slováckých krojích, přičemž se dlouhými kroky vyhýbaly kravincům, které tam zanechal dobytek zde se nabízející. Dnes je vydlážděné a bez krav i krojů, čehož někdo může litovat, jiný ne.

Na co se dívat

Měl to být zbrusu nový fotbalový areál jednoho z největších favoritů letošního mistrovství Evropy. Dáno bylo jeho přesné umístění na severním okraji Bruselu i navrhované řešení elegantního bílého solitéru obtočeného červeným pruhem, který odkazoval na přezdívku belgického národního týmu Rudí ďáblové. Z velkých plánů se ale časem stala politická blamáž a celý projekt ztroskotal ještě před položením základního kamene.