Umění a kritika

Překonávání děsů děsem

Martin Komárek, známý politický komentátor a krátký čas i poslanec, je rovněž autorem již dost rozsáhlého prozaického díla. Stálo dosud spíš stranou zájmu literární kritiky, neboť si s ním asi nevěděla moc rady. Přitom už o jeho prvním románu, apokalyptické vizi Dřevěná panenka (1990) psal tehdy například M. C. Putna jako o prvním postmoderním českém románu a srovnával ho s Topolovou Sestrou, což se poněkud nabízelo: oba jsou stejně staří, oba mají podobně vznícenou obraznost a sklon hrát vše na temnou strunu.

Danny Smiřický na divadle, dlouhověkost pohledem vědy, blog single třicítky

Věčně zamilovaný saxofonista a posléze autor detektivek Danny Smiřický je Škvoreckého alter ego. Poprvé se objeví jako čerstvý maturant ve Zbabělcích, figuruje v řadě povídek, stárne se Škvoreckým v Tankovém praporu, prožívá turbulence šedesátých let v Miráklu a emigraci do Kanady v Inženýrovi lidských duší. J. Škvorecký, J. Vedral: Danny Smiřický, Divadlo na Vinohradech, premiéra: 27. 1. 2023.

Konec plesové sezony v Třebívlicích

Před nádražím v Lovosicích lze pořídit za třicet korun skvělou vyhlídkovou jízdu, jakou by jinde provozovaly cestovní kanceláře pro náročnou klientelu. Vede krajinou, která nemá ve střední Evropě obdoby: je to cesta podél dřímajících sopek, jež jako obrácené trychtýře nebo zvoncovité klobouky obřích trpaslíků zdobí tuto snovou scenerii, magické České středohoří, zemi snivců, romantiků a granátových čarodějů. Ten lístek se kupuje v běžném autobuse. Řidič vám ho rád prodá.

K čemu nám je historie?

Vybavuji si, jak nám v zahradě na Práčské sám Čestmír Böhm, autor mnoha knih o zahradě, popisoval své poslání: „Každý tři roky musí vyjít článek o ronďákách (rododendronech – pozn. red.), aby lidi věděli, že jim maj přisypat hrabanku nebo rašelinu. Na konec přidam pár novinek a je to.“ Měl už tou dobou svoje roky a v polici v kanceláři byly články na všechna témata úhledně vyrovnány. Samozřejmě mě to tehdy velice pobuřovalo.

Výchova a převýchova dívek v Německu

Německý spisovatel, původně soudce a profesor práva, Bernhard Schlink (1944), autor bestselleru Předčítač (1995), je možná ten typ spisovatele, kterého mají na mysli různí nostalgici (patřím k nim), když vzpomínají na časy, kdy literatura hrála, a to i v Německu, tzv. společenskou roli. To znamená, že píše o věcech, které se ve společnosti dějí a jimiž společnost prochází, přitom hledá vzory a předpoklady k debatě, která pak případně může vést k nějakému konsenzu či postoji. Ne že by literatura nutně měla jen takový úkol, ale když ho úplně potlačí nebo na něj zapomene, nemůže se pak divit, že se zapomene na ni.

Brutalistická lyžovačka

Během poválečného hospodářského růstu docházelo ve Francii k obrovským soukromým i veřejným investicím do rozvoje cestovního ruchu v horských oblastech. Jedním z těch nejambicióznějších (a esteticky nejradikálnějších) projektů byla výstavba odlehlého střediska, kde se mělo sportovat v architektonicky a umělecky velkolepém areálu.

Důvtip, kombinatorika, pointy

Představitelé Jamese Bonda jsou do role pravidelně vybíráni tak, aby sice šlo o schopné tvůrce, ale zároveň o jména nanejvýš prostřední svítivosti, jelikož postava nejslavnějšího tajného agenta nemá být zastíněna dosavadní hvězdnou kariérou zvoleného herce, nýbrž naopak ji sama svou blyštivostí má pomoci rozvinout. Skutečností však je, že s výjimkou Seana Conneryho se žádný bondovský herec filmovou superstar nestal (a i Connery ztvárňoval, byť nepřehlédnutelně, především vedlejší party).

Architektura a životní styl, láska prokletých básníků a v hlavní roli olovo

Expozice ve Veletržním paláci se zaměřuje na architekturu a životní styl mezi lety 1956 a ⁠1989. Životní styl je fenoménem, ve kterém se protínají každodenní zkušenosti a prožitky s architekturou a designem jako tvůrčími disciplínami. Výstava prezentuje významná díla Václava Aulického, Věry a Vladimíra Machoninových, Františka Cubra, Karla Pragera a dalších.

Óda na dirndl a klobouk v Badenu u Vídně

Géniové potřebují k zmírňování následků své geniality lázně. Goethe měl Karlovy Vary, kde byl celkem patnáctkrát, a Beethoven měl Baden, kde byl sedmnáctkrát. Goethe to měl ale z Výmaru do Varů přece jenom o kus dál než Beethoven z Vídně, odkud to bylo tři hodiny dostavníkem, dnes to trvá hodinu tramvají, která jede z centra Badenu až k vídeňské opeře – a naopak.

Keř ve městě

Dějí-li se za keřem nepřístojnosti a množí-li se v parcích zákeřné jevy, pak naši ctihodní zastupitelé jednají s ostentativní razancí. Rychlá a rázná řešení, u kterých se lze dobře vyfotografovat, mají u veřejnosti nebývalý úspěch a halda vyklučených keřů nebo „vyčištěného“ parku k nim patří. Bohužel, jedno jim nelze upřít. Totiž rychlost. Všechna ostatní řešení znamenají vytáhnout kostlivce ze skříní a dlouhodobě změnit návyky. To je obtížné. Slovy Masarykovými: „Zvyk se mění zase jen zvykem.“ To znamená soustavnou práci.

Zapal radši cigaretu než zeměkouli

Nový román Ondřeje Štindla Tolik popela hned od začátku čtenáře konfrontuje s nečekaně apokalyptickou až morbidní obrazností. Hlavní hrdina knihy Kryštof Mráz sleduje na displeji mobilního telefonu výjev z ulice v íránském městě Kom, kde umírá neznámý muž, chrchlající tak, že si obličej dře o beton. Už čekáme jen na to, až pro umírajícího přijede záchranka v ochranných oblecích a odveze ho do jednoho z masových hrobů za městem. Když muž naposledy vydechne, Mráz odvrátí svůj zrak od monitoru.

Symfonie barev

Stačí vzít za kliku postranního vchodu do Rudolfina a náhle vstoupíte do úplně jiného prostředí, než jaké tento neorenesanční palác hudby nabízí – je to svět plný barev, rozličných materiálů, povrchů a nevšedních detailů. Vítejte ve zbrusu nových prostorech edukačního centra České filharmonie. Realizace z dílny 0,5 Studia dokážete mezi tuzemskou produkcí obvykle poměrně snadno rozeznat. Hlavně v otázce interiérové tvorby totiž patří mezi nejoriginálnější tvůrce u nás.

Skříň a Le Corbusier na Špilberku

Vylézt na brněnský Špilberk se vyplatí kdykoli a bez bližšího důvodu, ale když už se tam člověk ocitne, neměl by si nechat ujít výstavu, jež zároveň může být důvodem a motivací toho ocitnutí. Do 5. února tam oslavuje své šedesátiny Oddělení dějin architektury, což je instituce, kterou jako součást Muzea města Brna v roce 1962 založil brněnský historik umění Iloš Crhonek, který k tomu navíc loni oslavil devadesátiny.

Cirk La Putyka ve fotografii, braňte se manipulaci, rebelie jako východisko

Společná výstava Karla Cudlína, Jana Dobrovského a Jana Mihalička dokumentuje netradiční zápas souboru La Putyka s přísnými proticovidovými opatřeními. V době, která bylo pro mnohá kulturní odvětví téměř likvidační, se herci ze souboru La Putyka rozhodli pokračovat v činnosti a experimentovali s různými formáty představení. Pot, slzy, La Putyka, 400 ASA Gallery, Praha, do 28. 2. 2023.

Proklatě, co děláme v Gödöllő?!

Byl silvestrovský večer a v Gödöllő jako po vymření. V šest hodin zavřel poslední krám, kde jsem duchapřítomně koupil lahev Egri Bikavér, jinak by maďarský poslední den v roce skončil úplně na suchu. V sedm hodin zhasli v pizzerii v bývalém nádražním domku, což bylo jediné místo, kde bylo možné dát si předtím nějaké jídlo. A pak už nikde nic. Ale vůbec nic. Celé město, ve kterém přitom žije nějakých třicet tisíc Maďarů a do Pešti je to půl hodiny příměstským vlakem, bylo pusté a tiché.

Toulavý

Sousloví „potulný sadař“ může vzbudit velmi romantickou představu krajánka, bloumajícího krajem s pilou, nožem a motykou. Hrušku máslovku místo batohu a brousek za pasem. Je něco takového v 21. století vůbec možné? Patrně ano, protože Dominik Grohmann je živým důkazem, kterého to živí. Je jedním z těch, kteří v nastupující generaci pochopili práci v sadu jako příležitost a vyřešili si, co s načatým životem. Jak se tohle stane?

Z vůle Karla III.

V hrabství Dorset se už přes tři dekády rodí jeden rozporuplný projekt, který král Karel III. pojal jako manifest toho, jak má podle něho vypadat správná architektura a co vše potřebuje dnešní město. Přestože jednotlivé budovy laciným způsobem napodobují gregoriánský styl osmnáctého století, v něčem si z Poundbury mohou vzít příklad i nově budované čtvrti po celé Evropě.

Návrat velkého vypravěče

S dílem režiséra Jamese Camerona je potíž: fascinuje svou disciplinovaností, oddaností vyprávění i schopností vynalézat nová technická řešení, a tak posouvat filmové médium o kus dál. Jde o tvůrce s darem či touhou sdělovat prosté příběhy košatě, jelikož důraz obvykle neklade na syžet, jenž bývá banální, nýbrž na ztvárňovaný svět, který je do detailu promyšlen a na plátně funguje do hloubky, takže věci se v něm dějí nejen v popředí a v pozadí, ale všude kolem. Platí to pro Vetřelce, oba Terminátory, platí to pro Propast a vlastně i pro Titanic.

Další bod pro vás, paní Němcová

Hana Wlodarczyková není první, kdo si všiml dramatického potenciálu v životě nejznámější české spisovatelky. Svůj postřeh uplatnila nejprve jako spoluautorka scénáře čtyř televizních filmů tvořících minisérii Božena, v níž víc než dvě představitelky titulní postavy zaujal Jan Hájek, přesvědčivě vykreslující charakter Josefa Němce. Teprve poté přišla, už sama, se stejnojmenným životopisným románem, o němž čteme, že vznikl na „základě dlouholeté práce na scénářích k této minisérii“. Jenže paní Wlodarczyková, vystudovaná scenáristka, předložila zas jen scénář. Říká se tomu profesní deformace.

Granátové krůpěje v Třebenicích

Vydlážděná pěšina mezi hroby byla tak namrzlá, že jsem se musel přidržovat náhrobků, abych sebou nepraštil. Navíc stezka znatelně stoupala od kostela nahoru, podél prostších hrobů k několika honosnějším, které zhruba uprostřed rozdělovaly hřbitov zhruba na dvě poloviny: v té starší bylo ještě dost německých nápisů, v té novější už byly jen české. A rozdělovaly je právě ty dvě hrobky, k nimž jsem pajdavě ručkoval.

Obživnutí

To místo mám rád, a nejen proto, že se tam odehrála zajímavá setkání v mém životě. Zahradničina v tom místě přímo kape a je staletími vrostlá do každé hroudy, střepu a kamene. Proužek vypadlého sklenářského kytu zarostlého mechem má v sobě všechen ten čas mezi plavenou křídou a fermeží. Před dvaceti lety nás několik začalo s vytrvalými květinami vytvářet své vysněné projekty. Maloobchodní školky, tedy zahradnictví specializovaná na něco, najdete po celé Evropě; zdálo se, že si najdou zákazníka i u nás.

Na vlnách imaginace

Zvolit si za ústřední malířské téma realitu všedního dne může na první pohled působit jednoduše, možná banálně. Pokud je ale běžná realita ovlivněná vykořeněním z vlastního původního prostředí a opakovaným hledáním stability, domova a bezpečí, je pak utváření nových vzorců chování v různorodém prostředí intenzivním hledáním sebe sama a nacházením vlastních důležitých záchytných bodů, které k životu potřebujeme. Pokud jste navíc matkou samoživitelkou, definuje to vaše životní kroky a preference zásadním způsobem, který se může projevit i v samotné malbě.

Zmoudření dona Rejžka

O Janu Rejžkovi existuje povrchní mínění, že jde o člověka postiženého různými nesnášenlivostmi, povahou téměř vzteklouna, vkusem elitáře a naladěním prchlivce, který ze všeho nejraději uráží spořádané občany a občanky. Trochu bližší pohled na tohoto veterána českých společenských rubrik odhalí, že to ve skutečnosti je poněkud jinak a že za maskou zlého muže (s „provařenou fyziognomií“, jak píše) se skrývá tvář úplně odlišná. Jaká, to vysvitne při trochu pozornějším čtení jeho pamětí Jste to vy?.

Porodní bolesti na Blaníku

Bylo lehce zasněženo a studeno. Na návsi v Louňovicích pod Blaníkem upravovala žena s dredy na hlavě slaměný betlém, který ten účes silně připomínal. Měla od mrazu úplně červené ruce a přívětivou tvář. Nedalo mi to, abych se jí nezeptal, jestli jdu správně na Blaník. Ten byl přitom přímo před námi. – Jdete, nejdřív půjdete po silnici, pak zahnete doleva, je tam taková cesta lesem, asi to bude klouzat, řekla a dál se věnovala úpravě slaměných figurín. – To jsou ti rytíři? zeptal jsem se důvtipně.

Princ, princezna a bohové

V tuzemských kinech se před Vánocemi promítají tři filmové české pohádky, což je neobvyklé skóre, ale promyšlené načasování od producentů, neboť v adventním čase jistěže roste zájem diváků o čarovná vyprávění o boji dobra se zlem. Srovnáním tří snímků rozdílných vyprávěcích ambicí – Princ Mamánek usiluje být taškařicí, pokračování Princezny zakleté v čase výpravnou fantasy a Největší dar vesnickou idylou s mytologickými prvky – se lze dobrat jakés takés představy, v jaké kondici či v jakých tvůrčích představách zdejší audiovizuální pohádka právě je, co ji živí a co svazuje.

Pospíchejme k Betlému, průvodce krajinou, zprostředkovaná bolest

Česká mše vánoční se ve zpracování Matěje Formana stává neopakovatelným zážitkem. Spojení živého provedení pastorální skladby s divadelními obrazy vychází ze setkání Divadla Lampion, Divadla bratří Formanů, Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, dirigenta Zdeňka Klaudy a Kühnova smíšeného sboru. J. J. Ryba, M. Forman: Kouzelná Rybovka, kostel sv. Šimona a Judy, Praha, 25. 12. 2022.

Vánočka je vzpomínka na dětství

Pan Karkula byl vdovec a obchod, který měl v Praze, nebyl nijak velký. V předvánočním čase v něm vládl čilý ruch, aspoň tak to líčí v povídce Vánočka Ignát Herrmann. Napsal ji v roce 1918 před prvními poválečnými Vánocemi. Štědrý den se blížil a pan Karkula si liboval, že svému synu Břetislavovi poslal do Amsterodamu bedničku s vánočními dárky. Byly v ní košile, punčochy, kšandy, klobouk, rukavice, tobolky na peníze a doutníky, nákrčníky, brusle, trepky, boty i zimní čepice s ušima.

Na větrné hůrce

Architekt David Kotek tvrdí, že lokalita je vždy mnohem důležitější než dům samotný. Dům lze totiž upravit, přizpůsobit aktuálním potřebám, širší okolí udávající atmosféru místa však přetvoříte jen stěží. A příběh jeho po všech stránkách nevšedního bydlení architektovo přesvědčení stvrzuje. Na starý větrný mlýn narazil David Kotek náhodou při svých pravidelných vyjížďkách na kole po Ostravsku, odkud tento šestačtyřicetiletý architekt pochází.

Vzácné věci jsou v každé době jiné

Co dělalo radost kdysi, je dnes běžná věc. Vánoce v nás vyvolávají nostalgickou náladu a toužíme je mít jako tenkrát. Svíčka s knotem je vždycky víc než elektrická, nejlepší recepty na cukroví a vánočky jsou ty po babičkách, ale s dárky by se návrat do minulosti nemusel vyplatit. Někdejší luxus se s roky proměnil v každodenní samozřejmost a některé dárky dnes působí už úsměvně.

Zpět na hlavní stranu