Umění a kritika

Stromy pod stromy

Naše romantické představy o spolupráci stromů mezi sebou mohou mít občas vážné trhliny. V lesních společenstvech sice staří velikáni prokazatelně dotují po určitou dobu své semenáče a v alejích jsou prokázány kořenové srůsty mezi stromy stejného druhu, avšak nepředstavujme si plošný dotační systém. Svého času se v krajinářské architektuře uchytil postup, který popularizoval profesor zahradnické fakulty v Lednici Jaroslav Machovec a takříkajíc s ním vstoupil do dějin.

V tichosti

Výběr letošního laureáta nejvyššího ocenění pro jednotlivce za architekturu stvrdilo vedoucí postavení Japonska v rámci této profese – žádná jiná země totiž nemá na kontě tolik držitelů a držitelek Pritzkerovy ceny. O Rikenu Jamamotovi (78) přitom až doteď věděl jen opravdu málokdo.

O vládcích Japonska

V šestnáctém století bylo Japonsko beznadějně rozděleno na nespočet de facto nezávislých panství, kterým vládli daimjóvé, což doslova znamená „velké jméno“. Tito velmoži a hlavy klanů mezi sebou vedli neustálé války o moc, jejichž konečným cílem bylo uchvátit titul šóguna a tím se stát pánem nad celým Japonskem. Pro tuto éru japonské historie se vžil název sengoku džidai neboli období válčících států. O konečné fázi tohoto zápasu vypráví nový seriál Šógun, dostupný na Disney+.

Radost nad škvárem

Včelař (The Beekeeper) je vyprávění o osamoceném muži, jenž se po tragickém iniciačním zážitku vydává na cestu nekompromisní pomsty a nechává za sebou hromady mrtvých a ruiny zdevastovaných nemovitostí – přičemž lidi, stavby, vozidla likviduje vynalézavě a nápaditě pomocí čehokoli, co mu přijde pod ruku. Podstatné také je, že se nemstí pouze za útrapy někoho blízkého, nýbrž zároveň devastuje odporný zločinecký systém, který léta bobtnal, až neudržitelně začal zasahovat do života mnoha nevinných. Hrdina, trénovaný zabiják, byl přitom již na odpočinku a netoužil po ničem jiném než klidně dožít.

Pekelné hnízdečko v Novém Městě nad Metují

Také Janu Nerudovi se v Novém Městě nad Metují dost líbilo. Ve fejetonu Pozdrav z Rezku, jenž vyšel v Národních listech roku 1877, ho popsal jako „malebné, zcela zvláštní hnízdečko, jež se vypíná na skále pitoreskně, jako směle myšlená městečka vánočních jeslí. Profiluje se co nejrozmanitěji svými různými výstupky, věžemi, branami a divoce se kupícími budovami“. Klasik se tady, tedy v blízkých lázničkách Rezek, léčil „klimaticko-hydropaticky“, což znamená, že hodně pobíhal po lesích, hodně jedl a také, jak píše, mnoho pobil škvorů, kteří mu lezli do mládeneckého lože.

Domfront

Městečko s přídomkem „v hruškách“ bychom při návštěvě Normandie nejspíš velmi snadno minuli, jak se to ve Francii snadno stane. Při druhé či třetí návštěvě už ví člověk víc a říká si: Tudy jsem jel, jak jsem mohl takové zajímavé místo minout? Samo městečko je zajímavé svým posazením v krajině a opevněním, nicméně právě luka vůkol jsou důvodem k návštěvě. Kraj je držitelem regionální apelace pro hruškové poiré s významným podílem odrůdy Plant de Blanc. Na regionalitky se tady ve Francii hodně dá

Oči plné písku

Při pročítání kulturních rubrik tuzemských i zahraničních médií mohl člověk minulý týden snadno nabýt dojmu, že do kin vstoupil nejlepší sci-fi film všech dob. Jmenuje se Duna: Část druhá, natočil ho kanadský režisér Denis Villeneuve podle literární předlohy Franka Herberta. Podobně nadšené jako kritika je i publikum, na fanouškovských serverech má druhá část Duny velmi vysoké hodnocení. Možná skutečně na svět přišlo dílo, které bude jednou považováno za klasické. Taková hromadná extáze je vždycky podezřelá a zvlášť v časech silných názorů, jako jsou tyto.

Laskavý mašinista

Prý byla náhoda, že se mladý Karel Hubáček přihlásil ke studiu architektury. Po návratu z Německa, kde byl za druhé světové války jako devatenáctiletý totálně nasazen na otrockou práci ve fabrice, se jednoho dne procházel rodnou Prahou, když si všiml výzvy ČVUT. Nevěděl tehdy, co se sebou, tak se rozhodl architekturu vyzkoušet. Málokdo si v české architektuře poválečné éry vybudoval tak výsadní postavení jako právě Karel Hubáček. Legendou se stal díky návrhu hotelu s vysílačem na Ještědu

Když rozhlas vysílá horor pro děti

Americký prezident Joe Biden je omezený vůdce, který není schopný vést Spojené státy, uvedla v republikánské reakci na projev hlavy státu v Kongresu senátorka Katie Brittová z Alabamy. Exprezident Donald Trump, který bude s největší pravděpodobností Bidenův vyzyvatel v podzimních volbách, projev o stavu unie označil za zostuzení země. „Náš vrchní velitel nevelí. (...) Svobodný svět si zaslouží něco víc, než váhavého a omezeného vůdce,“ uvedla Brittová, která přednesla oficiální republikánskou reakci.

Pohádka Jiřího Petrboka, jak si zachovat duševní zdraví, zpověď vyhaslé hvězdy

Jiří Petrbok pro pražský Vzlet připravil výstavu obrazů s názvem Pohádka. Jeho díla mají uhrančivou energii i jisté pnutí a divákovi nabídnou jiné světy, které mu ale budou velmi povědomé. Je to tím, že autor ve své tvorbě nepatrně posouvá realitu, překrývá známé situace i obrazy a skládá je do nových souvislostí. Jiří Petrbok – Pohádka, Galerie Vzlet, Praha, do 30. 9. 2024.

Kde uniknout nudě? Třeba v Nowé Rudě

Do Nowé Rudy jsem přijel na dvě hodiny a zůstal tam do druhého dne. Původně jsem chtěl jen krátce strčit nos do města, do kterého jezdí na úřad nebo možná do banky, prostě když potřebuje něco zařídit, spisovatelka Olga Tokarczuková, která tam sice ještě nemá ulici, ale poté, co v roce 2018 dostala Nobelovu cenu, lze předpokládat, že jednou mít bude. Jenže já ji vlastně moc načtenou nemám, její imaginativně-halucinační styl mi blízký není, ale spíš je pravda, že jsem na její knihy neměl trpělivost

U Solanky

Oblastí proslulých pěstováním hrušek je v Evropě několik, například francouzský Domfront, anglické Three Counties nebo rakouský Mostviertel, o kterém tu již byla řeč. Se zahradnickými přáteli jsme se nedávno sešli na víkend v naší hruškové oblasti a uctili tyto „boží plody“ po všech stránkách. Pouhých patnáct kilometrů od vesnice Solany, která dala jméno naší nejslavnější hrušce a možná ovoci vůbec. V Poohří, celé té zahradě Čech, najdete podnes stovky stromů v každé vsi. Jde o veterány, stromy věkovité a pamatující doby její největší slávy.

Perly z periferie

Vůbec poprvé v historii nejprestižnější evropské ceny za architekturu se do finálové pětice projektů probojovala také stavba z České republiky. Spolu s ostatními má demonstrovat různé způsoby, jak může architektura tmelit a rozvíjet komunity v místech, která dlouho stála stranou pozornosti.

Vyhlížení nového člověka na konci dějin

Člověk nemá být vztahovačný, tím spíš, když přece jen tuší, že se ho věc týká. Třeba v generačních sporech. Zhruba tak od padesáti let věku se každý nutně stává pro ty mladší přežitkem, jenž dříve či později zmizí ze světa a bude se připomínat maximálně jako soubor omylů a pošetilostí. Ty čím důkladněji budou odklizeny, tím lépe. Odcházející element se tomu může bránit, pokoušet se přizpůsobovat novým poměrům, možná i nadbíhat mladším a dávat najevo, jak vlastně ani on nikdy nepřestal být „in“. Ale až na pár výjimek jurodivých starců a stařen jsou takové pokusy odsouzeny k ztroskotání.

Hra s očekáváním diváků

Následující řádky jsou míněny jako dodatek k zamyšlení nad seriály režiséra, scenáristy a producenta Jana Prušinovského, jež tady vyšlo před rokem po odvysílání seriálu Dobré ráno, Brno!, kdy ještě nebylo veřejně známo, že dojde na pokračování série (viz Cesty hrdinů a vyprávění, č. 8/2023). Prušinovský jako jeden z mála zdejších tvůrců odmítá pořizovat druhé a další díly svých děl, což je postoj sympatický, protože pokračování obvykle původní dílo nerozvíjí, ale spíš ho rozmělňuje.

U hradu mrtvých ve Waldenburgu

Co je tady u vás, prosím, nejzajímavější, najbardziej ciekawe, zeptal jsem se v infocentru na Rynku ve Valbřichu. A slečna mi řekla, že samozřejmě hlavně zámek Książ čili Kněz. To jsem kývl, že samozřejmě, Fürstenstein, ten je nejen zajímavý, ale bardzo piekny, ale myslel jsem tutaj, přímo ve městě… Tak slečna řekla, že zajímavá je radnice a kostel a pak muzeum porcelánu a Stara Kopalnia čili šachta, ze které je taky muzeum, ale ta je taky kousek za městem. A já to všechno už znal.

Husí krky

Stovky let se vysazené sromy zalévaly tak, že se pod ně udělala závlahová mísa, což je takový poměrně jednoduchý hrůbek země, která vždy po takovém sázení zbude. Umně se vytvaruje a lehce uhutní tak, aby se dala naplnit několika desítkami litrů vody a cenná tekutina se nerozutekla do okolí. Právě „závlahová mísa“ je terminus technicus, který ke stromům patří a jen díky má dostatečné množství vody šanci prosáknout adekvátně hluboko. Opakovaně bývá totiž podceňováno množství vody ke stromům dodávané a způsob, jakým jsou zalévány.

Veteráni ve sklárně

Italské supersporty i československé legendy se od loňska ukrývají v budově bývalé sklárny v jednom jizerskohorském městečku. Díky investici místního podnikatele se chátrající objekt podařilo proměnit v majestátní soukromou „garáž“ veteránů otevřenou veřejnosti. Při cestě Jabloncem nad Nisou směrem na Harrachov se přímo u silnice rozprostírá rozhlehlá fabrika z přelomu devatenáctého a dvacátého století, ve které původně bratři Breitové vyráběli skleněné korálky a další výrobky. Z leteckého pohledu je nápadná členitost její střešní krajiny značící to, jak se budova postupně rozvíjela podle aktuálních potřeb výroby.

Love story dvou nemrtvých

Zlo není v české kinematografii nějak zvlášť často traktované téma. Jistě, natáčí se tu také o věcech špatných. nebo dokonce zlých, většinou je to ale zlo vyplývající z nějakých okolností, často historických nebo sociálních, bývá relativizované, takové česky malé. Málokdy se ale v tuzemském filmu objeví zlo jako jev nijak nevysvětlovaný a možná i nevysvětlitelný, navíc ve formě, která je jaksi čistá a strašná. Výjimku v tom ohledu tvoří nový film Manželé Stodolovi režiséra a scenáristy Petra Hátleho (spoluscenáristou byl Tomáš Hrubý).

Praha třikrát ztracená

„Zmizely po válce, snad s rozvojem města, snad na základě nějakého nařízení, dnes po nich není ani památky.“ Co? Tady konkrétně pouliční pumpy, vlastně stojan veřejného vodovodního řádu v podobě malé pumpičky. Používali je metaři a domovníci při čištění chodníků, zelináři tím myli zeleninu. V zimě zamrzaly a při mrazech se na nich tvořily krápníky. „Ty jsme ulamovali a jedli (spíš cucali – pozn. JP) bez výčitek svědomí, protože jsme byli poučeni, že z pumpiček teče pitná voda.“

Lolita z holandské vesnice, audiokniha pro železniční lidi, o lásce, válce a vykoupení

V odlehlé holandské vesnici se veterinář vydává na další rutinní návštěvu sousedního statku. V okolí se šíří zvěsti o nemoci skotu, ale on má oči jen pro čtrnáctiletou farmářovu dceru, která tráví prázdniny podivnými hrami. Nikdo netuší, jak daleko jejich tajný vztah zajde. Marieke Lucas Rijneveld: Ty moje skvostné zvířátko, přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, Argo, 272 str.

Hotel kněžny Daisy v lázních Szczawno

Ščauno ščauno ščauno ščauno zdrúj ščauno zdrúj… Šišlal jsem si, když jsem vcházel do lázeňského městečka nesoucí jméno, které napsané vypadalo jako spřežková past: Szczawno-Zdrój. Což se vyslovuje ščaunozdrúj. Zdrój jsou lázně a szcaw je šťovík, ale když jsem se tam ptal, jestli má kyselá bylina něco společného s těmi lázněmi, tak paní v cukrárně, pokrčila rameny a řekla, že nie wie, to tylko imię, prostě jméno. Do roku 1945 se ty lázně jmenovaly poněkud banálně, ale srozumitelně Bad Salzbrunn, slaná kašna či slaná studna.

Ostrov

Není to moc dávno, kdy jsme zjistili, že na této planetě není tak trochu kam utéct. Je to jedna loď. Když přijde dostatečně vlezlé a aktivní „zlo“, neschováme se. Stali jsme se vlastně ostrovem a je jen na nás, zda bude pustý, či rajský. Co se všechno může stát mezi lidmi, kteří zůstanou spolu sami na lodi, bohužel víme. Zajímavé ponaučení nám nabízejí různé „ostrovní“ příhody z minulosti. Protože to, co platilo v době plachetnic pro ostrůvky Atlantiku, platí v době letadel a kontejnerové přepravy pro celou planetu.

Podchycení trendů

Už jsme si zvykli, že velké obchodní domy se sklady vypadají zpravidla jako rozměrné oplechované krabice stojící u rušných výpadovek. Je to efektivní situace jak pro prodávající, kteří mají k dispozici velké pozemky, tak pro nakupující, kteří k nim snadno zajedou vlastním automobilem, bez problémů zaparkují a odvezou si i rozměrnější zboží. Tak fungují i prodejny IKEA. Švédský výrobce nábytku si nicméně svou vůbec první experimentální prodejnou v centru velkoměsta osahává nové modely provozu, které reagují na radikálně nové chování zákazníků.

(Ne)skutečná váha slov

Jsou tvůrci přirozeně tiší a nenápadní tak, že když se někdy sami ozvou nebo se kolem nich zvedne prach, jako by publikum překvapili, zaskočili je či zahanbili, že na ně svedlo zapomenout. Asi k takovým patří také Jan Antonín Pitínský (vlastním jménem Zdeněk Petrželka, nar. 1955), zjev českého divadla minulých desetiletí, ale také suverénní básník, dramatik, prozaik. Poslední léta už sice nerežíruje, ale divadlo o něj zájem neztratilo: jenom v prosinci měly premiéru dvě inscenace podle jeho textu.

Rockstars táhnou do války

V podobně nevlídných obdobích, jako je to aktuální, se nemalé části diváctva (domnívám se, že jde častěji o muže, ale data na to nemám) stane, že je skoseno obávanou a zákeřnou rýmičkou. V tomto zkřehlém a zranitelném stavu, v němž jednotlivec bývá konfrontován s omezeností vlastních sil tváří v tvář nepřejícnému kosmu, ocení nepřetěžující zábavu, která vyjde vstříc jeho potřebám, ošetří jeho emoce a pozvedne srdce, ukáže mu nějaké známé a vděčné příběhové schéma způsobem, který ho přesto vtáhne.

Kafka v nás, pochmurný Serotonin a vizionářský román

Franz Kafka inspiroval mnoho českých spisovatelů. Jak se k němu vztahují současní čeští autoři, jak si vykládají jeho texty? Čím je ovlivnil, čím je irituje? O svém vztahu ke Kafkovu dílu promluví autoři zastupující rozdílné podoby prózy – Magdaléna Platzová, Viktorie Hanišová, Stanislav Biler.

Dobře prožitá hodina v Meziměstí

Bylo to koncem roku, v pokročilém podzimu, listí již zcela servané ze stromů, krátkým dnům vládla melancholie mlhy a vlhkých kamenů, a já zatoužil po nějakém velmi vzdáleném a opuštěném místě, nejlépe na kraji světa. A tak jsem se ocitl v nádražní budově v Meziměstí. To je jedna z největších nádražních budov ve střední Evropě, velká tak, že by se tam mohlo ustájit třeba pět slonů, a vysoká, že by se tam mohla provozovat akrobacie na provaze, zkrátka je tam obrovské nádraží, které tam zbylo z časů, kdy se taková nádraží stavěla a kdy k tomu byly důvody.