Umění a kritika

Tak jako nikdo

Největší technologická společnost světa spojila síly s jednou z nejslavnějších architektonických kanceláří a několik let společně posouvají hranice kancelářských i retailových prostorů. Nezáleží na tom, patříte-li mezi fanoušky značky s nakousnutým jablkem v logu, jejich vlajkové prodejny nabízejí architektonickou úroveň, které se v současnosti nic nevyrovná.

Sto let od zrození Kida

Před sto lety, 21. ledna 1921, se v New Yorku konala premiéra prvního celovečerního filmu Charlese Chaplina (1889–1977) Kid. Měl ohromný úspěch. Lidé brzy obléhali biografy po celých Státech, a když se film dostal do Evropy, opakovalo se to: Chaplin s ním přijel do Londýna na jaře a byl to triumfální návrat ztraceného syna, v Paříži ho prohlásili za svého, Charlot, Karlík mu říkají dosud.

S kokainem si nezačínat

Existuje vrstva diváků, kteří si rádi zarelaxují při sledování seriálu, který s pozvolnou důkladností ukazuje zbytečnost a marnost lidského pinožení v džungli života, kde nakonec je každý sežrán, ti úspěšnější mají předtím příležitost sežrat někoho jiného. Právě takoví by mohli ocenit mezinárodní (většinově italský) seriál Nula nula nula. Osud jeho postav je neodvratný a uniformní – čeká je smrt.

Digitální jeviště, Sametová revoluce v obrazech, Nekorektní politická satira

Ostravské Divadlo Mír (Křišťálová lupa v kategorii Online video), známé i díky show Tři Tygři, spustilo ke konci loňského roku vlastní videoplatformu MirPlay.cz, která divákům za měsíční poplatek 90 Kč nabízí exkluzivní obsah v podobě filmových inscenací, skečů Tří Tygrů, záznamů divadelních představení, ale i nových filmů či seriálů.

Moderní zbožnost v Roudnici

Moje katolická mise v podřipském vikariátu vrcholila. Bylo půl sedmé ráno, úplná tma, vstal jsem z asketického lože, opláchl se ve farním lavoru s kousky ledu, oblékl se a pak sestoupil prastarým vrzavým schodištěm do setmělého chrámu, kde blikotalo u jednoho postranního oltáře několik svící. V rozestupech tam už stálo několik osob, jedna z nich mi nabídla rozžatý kalíšek, který jsem pak zimomřivě svíral do konce bohoslužby, v níž zbožné hlasy prosily nebesa o seslání rosy.

Závan neonového města

Proces to byl komplikovaný a náročné požadavky prvorepublikového obchodníka s textilem celou věc rozhodně neulehčovaly. Po dlouhé řadě peripetií se ale během krátké doby zkraje třicátých podařilo na samotné hranici Starého Města pražského dokončit odvážný funkcionalistický palác, který své exponované okolí neovládal pouze přes den, ale i po setmění, kdy jeho dominantnost ještě zdůrazňovaly desítky metrů zářících neonových trubic – ty z něj ovšem zmizely ještě za socialismu a vrátily se až nyní po dlouhých třiceti letech.

U svaté rodiny Welsů na Letné

Rohový funkcionalistický dům v Dobrovského ulici 15 na první pohled už nevypadá výjimečně: parter je posprejovaný, fasáda opadalá, vchod by potřeboval vydrhnout… Obyčejný činžovní dům na pražské Letné. Ale při bližším pohledu se projeví, že má něco do sebe a že jeho strohost se nevylučuje s kvalitou provedení, kterou naznačují velká okna, vchod s elegantním travertinovým obkladem (bohužel počmáraným), masivní železné dveře se skleněnými výplněmi.

Epopej do undergroundu nepatří

Jednou snad pomine naše pandemie a zase se vrátí starosti a radosti všedního dne. Teď to tak sice nevypadá, ale až zase bude dobře, bude se opět mluvit o Muchově Slovanské epopeji. A zase se bude řešit nerudovská otázka, ach, jaké to klišé, kam s ní a co s ní. Na konci roku ve vší covidové vřavě poněkud zapadlo, že u Pražského obvodního soudu padl rozsudek, že dílo už nepatří městu Praze. Tím dal soud za pravdu žalobci Johnu Muchovi

Když se ze satiry stane antisatira

Americký film Assassination Nation není ani moc dobrý, ani moc zábavný. V jistém smyslu je ale pozoruhodný. Scenárista a režisér Sam Levinson – mimo jiné autor (pře)ceněného seriálu Euforie – se v něm pokusil zachytit nějaký hyperbolický, satiricky zkreslený obraz doby, té nejžhavější současnosti, jak se říká. A podařilo se mu to – jenomže jinak, než zřejmě zamýšlel. Ve filmu velmi polopatisticky a krvavě „tepe nešvary“, jejichž je jeho dílo velmi výmluvným příkladem.

Osvobozené divadlo, celosvětový kuchařský bestseller a paralýza strachem z nemoci

Na dva disky se vešly veškeré dostupné zvukové záznamy písní, orchestrálních skladeb a mluveného slova z Osvobozeného divadla, ale též filmové písničky Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Doplněná historie této jedinečné prvorepublikové scény je teď už patrně kompletní, i znalci budou překvapeni 22 dosud nevydanými nahrávkami.

Kostely pro malého Bobše

Zpěv, který vycházel z vnitřku rotundy sv. Jiří na Řípu, patřil ženě, se kterou jsem se měl sejít ve Ctiněvsi. Psal jsem tady před týdnem, že se mi tam ale nepodařilo zastavit drážní krabici, ze které jsem vystoupil až v Mnetěši. Popsal jsem pak cestu na Říp a skončil jsem před rotundou. Teď jsem tam stál a zchvácený uchváceně poslouchal tóny, které vycházely z toho prostoru, a nevěděl, jestli je mám rušit. Potom jsem se odhodlal, vešel jsem a spatřil ženu, která zaujatě, takže si mě nevšimla, provozovala zpěv nějaké půvabné zbožné písně.

Diktátor architektury

Dva dny před koncem roku zemřel Luigi Snozzi – legenda (nejen) švýcarské architektury. Architekti často získávají mezinárodní renomé na základě svých realizovaných staveb, uznávaný pedagog, urbanista a v neposlední řadě také autor jízlivých aforismů Snozzi však proslul především svou třicetiletou prací při obnově jedné švýcarské obce v podhůří Alp.

Zpráva o polském životě

„Odjeli jsme příliš pozdě, jako obvykle. Zlákalo mě světlo, které se rozptylovalo v ranní mlze. Zvolna z něho začala vystupovat radnice, autobusová zastávka a obchod Sukces nabízející učebnice, hračky a obuv. Před ordinací zubaře zmrzačený pes. Na autobusové zastávce postávají tři muži s igelitovými taškami. Ten v baseballové čepici si zapálí cigaretu. Než ji stihne vykouřit, ostatní cestující zmizí v autobuse. A je tu zase prázdno.

Evropští muži na útěku před sebou samými

Koncem roku se on-line rozdávaly Evropské filmové ceny, za nejlepší evropské filmové dílo akademici označili dánský snímek Chlast režiséra Thomase Vinterberga, naprázdno kvůli tomu vyšel rovněž hojně nominovaný polský film Corpus Christi Jana Komasy. K oběma snímkům, které se v uvolněnějších časech promítaly ve zdejších kinech, má význam se vracet – nejenom proto, že byly akademií vyzdviženy. Mají také cosi společného

Jak se člověk stává hrdinou

Miloš Doležal (50), původně básník, rozhlasový redaktor a editor, je v posledních letech hlavně badatel v lidských příbězích z dramatického dvacátého století. V tom není sám, žánr „dokumentárních povídek“ patří trvale k nejoblíbenějším čtenářským formám a v různých podobách (třeba jako „orální historie“) se stále vrací. Tak i Doležalovy příběhy navazují na knížky „lidového čtení“, které kdysi vycházely v edici Magnet a jako „literatura faktu“ se těšily masové oblibě.

Říp – výstup jen na znamení

Chtěl jsem vystoupit ve Ctiněvsi, tam, kde má být pohřbený praotec Čech, ale pojízdná škatule, ve které jsem seděl úplně sám, se řítila jako splašená krajinou, takže když se ozvalo, že vlak zastavuje jen na znamení, vyskočil jsem a zmateně hledal, kde to znamení mohu dát, jenže to už podřipský expres zrychlil a jako šílený opouštěl Ctiněves a směřoval do Mnetěše.

Mdlá vzpoura dvorního šaška

Konec roku je ve světě filmu čas premiér prestižních projektů – i proto, aby se nevytratily z paměti členů akademií a porot, jež budou začátkem roku příštího rozhodovat o laureátech nejrůznějších cen. Ta letošní sezona je ze známých důvodů výrazně ochuzená, nikoli ale o „oscarový film“ z Netflixu, streamovací služba drží svou přednedávnem založenou tradici uvádění ambiciózních snímků uznávaných režisérů, díky nimž se může prezentovat jako víc než obchodník se zábavou určenou k rychlé spotřebě.

Liška Liduška v bílovickém polesí

Na sever od Brna, asi někde za výletní restaurací Velká Klajdovka, začíná tajemná a bájná říše lesů, vod a strání. Tam v stinných zákoutích u řeky Svitavy, v křovinách tichých a lukách šťavnatých se dosud možná někdy mihne oháňka lišky Bystroušky. Tedy samozřejmě ne její vlastní, ale jejích potomků, jejichž první generaci zplodila s tím decentním fešákem Zlatohříbkem, se kterým se po svatbě raději odstěhovala co nejdál od revírníkovy myslivny.

Letmá návštěva u Jordana Petersona

Kanadský dokumentární film Vzestup Jordana Petersona, který je možné vidět na internetovém vysílání České televize, je pozoruhodný především jako artefakt „kulturní války“, zaujme především rozporem mezi velice zdrženlivou povahou toho díla a prudkými reakcemi, jež v době uvedení vzbudilo. Některá kina za oceánem ho odmítala promítat, jinde se projekce rušily kvůli ohlášeným protestům.

Stodola pana starosty

U architektury se občas trochu zapomíná na roli investora, který má ovšem na dobrém (i špatném) výsledku pokaždé lví podíl. Vůbec přitom nejde jen o výši investovaných peněz, úspěch projektu vždy závisí kromě jiného na tom, jestli si klient s architektem jednoduše sednou a vzájemně si pak důvěřují – což je také důvod, proč by se výběr vhodného architekta neměl podceňovat.

V Macourskovském světě, rodinná kronika i drásavé drama špionů z Mosadu

Představte si, že se vaše klíče od domu, sklepa a zahrady domluví a uspořádají půlnoční shromáždění. Tušíte, jakou radost může udělat malému mravenečníkovi nový jazyk a kolik zavařovaček bude potřeba na všechny jeho poklady z mucholapky? Zaposlouchejte se do pohádek Miloše Macourka, které čte Otakar Brousek.

Věčně pesimistický vizionář

Hledět kupředu s úctou k minulosti. To bylo jedno z kréd bezesporu nejvlivnějšího a nejslavnějšího českého architekta (minimálně druhé poloviny) dvacátého století. Skoro dvanáct let po úmrtí Jana Kaplického (1937–2009) nyní vychází první monografie vykreslující barevný obraz komplikované osobnosti, pro niž byla možnost svobodné tvůrčí činnosti vším.

Nepovedený film v kulturní válce

Na to, aby byl film nějakým způsobem důležitý, nemusí být dobrý ani nemusí nic pronikavého nebo podstatného říkat. Někdy stačí, když to za něj udělají kritické reakce, které nakonec mohou téma filmu osvětlit docela výrazně a třeba taky bezděčně. Něco podobného se přihodilo po uvedení filmu Hillbilly Elegy, adaptace stejnojmenné autobiografické knihy J. D. Vance (v Česku vyšla pod názvem Americká elegie).

Péřovku, spacák a do Jizerek

Až dosud se jazykovědná bohemistika obešla bez soupisu slov vzniklých z názvů původně víceslovných a existujících poté místo/vedle nich. Bramboračka je bramborová polévka, pololetky jsou pololetní prázdniny, Veletržák říkají holešovické budově Národní galerie nejspíš ti, kteří tam chodí přes Štrosmajerák. Atd. Kolik vlastně takových slov v současné češtině „běhá“? Jakou mají frekvenci? Kam patří žánrově?

Kozák, drotár a milenec v Březnici

Březnice je malé město na jih od Příbrami, na ideálním místě, kde končí střední Čechy a začínají jižní, ale kousek je to i do západních. Brdy tady někde zanikají a Šumava je daleko, ale ještě to není ta jihočeská blátivá líbeznost a malátnost. Spíš je to tady mokré a mokvavé, že i otužilí frátres jezuité si stěžovali na močálovité ovzduší a na to, že jim plesnivěly stěny v semináři.

Dáme to od stolu?

Pokud by sázkové kanceláře vypisovaly kurzy na vítěze České ceny za architekturu, jednoznačného favorita by v uplynulých ročnících hledaly jen velmi stěží. Letos by byla za normálních okolností situace jiná. Kvůli nestandardnímu průběhu se ale tipy na celkového vítěze opět tak trochu ztrácely v mlze nejasností, jak si porota s nezvyklými podmínkami poradí.

Dobrá rada od Evy Salzmannové

Dvě zkušené dámy, divadelní kritička Jana Machalická a herečka Eva Salzmannová, se sešly v knize (nebo spíš nad knihou, prostě se sešly, zcela jistě víckrát), v níž si rozdělily role dle svých profesí. Machalická vypracovala esej o Evě Salzmannové coby výrazné herecké osobnosti českého divadla posledních desetiletí. V ní provedla čtenáře bohatým, přitom důsledně promyšleným sledem postav, jež Salzmannová na divadelních prknech vytvořila, přičemž je dobře patrné, že naprostou většinu z nich opravdu i viděla a asi si je i pamatuje, což nemusí být samozřejmé.

Paleček a Seifert, nebývale krásná Kytice a špionážní výprava k sultánu Mehmetovi

Po období, kdy ho nápady, jak říká, „míjely velikým obloukem“, padl zrak Miroslava Palečka (75) jaksi náhodou na básně Jaroslava Seiferta. Lačně se do nich ponořil, „kochal se přirozeným rytmem vázaných veršů“, vybral jich sedmnáct a opatřil je melodiemi, jež dal (stejně jako svůj zpěv i hru na kytaru) zcela do služby básníkovi.