„Jde o derivát toho, co mě fascinuje. Od brutalistní architektury po stará auta,“ říká ilustrátor Tomáš Motal. Motalův svět je bezvýchodný, přitom pozoruhodně vtahující. Stejně jako krajina, ve které se odehrává. Bezpochyby jeden z nejpůsobivějších českých komiksů posledních let.
Radio Wave začalo 29. října vysílat nový podcast Slast, posluchači zatím mohli vyslechnout čtyři díly (dohromady mají 175 minut), pátý je ohlášen na tento čtvrtek. Podtitul pořadu by klidně mohl být Všechno, co jste kdy nechtěli vědět o sexu (ale Linda Bartošová se nebála zeptat).
Jestli je už jen jeden koncert, na kterém byste do konce roku neměli chybět, je to právě tenhle. Pokusím se vysvětlit proč, ale hudba téhle dvojice je tak jedinečná a podivná, že se vzpíná snad veškerým příměrům. Jejich třetí deska vyšla letos na konci října, jmenuje se Christian & Mauro a pražský koncert se bude týkat především jí, což je dobře, je totiž jejich nejlepší. Na pódiu budou oni dva, německý dekadent a italský skladatel, doprovází je violoncellistka, klarinetistka a smyčcové kvarteto.
Tasmánie, zatím poslední kniha italského spisovatele Paola Giordana, je plná jednoduchých, přesných, přitom jazykově bohatých vyjádření. Autor dokáže v pár větách často postihnout něco vcelku zásadního. O to se samozřejmě pokouší téměř každý spisovatel. Podstatné jsou ale cesty, které k tomu vedou. „Ve své nové knize, kterou právě píšu, se budu ještě radikálněji než v Tasmánii snažit nevycházet od tématu. Vymazat témata. Mám spoustu střípků nápadů. Hledám odvahu je zkusit poslepovat, abych viděl, co z toho vyleze,“ říká Paolo Giordano.
V pátek 1. listopadu, na svátek Všech svatých, vyšla nová deska kultovní britské kapely The Cure Songs of a Lost World. Je to deska v něčem trochu přeceněná a v jiném možná zas podceňovaná. Při nejlepší vůli nepatří mezi její vůbec nejlepší nahrávky, tam mají své místo první čtyři desky kapely (vyšly v manickém tvůrčím období 1979–1982) a pak dvě desky z konce 80. let, Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me a Disintegration. Nová deska, na kterou fanoušci The Cure čekali šestnáct let, si ovšem nezaslouží, aby se o ní psaly pouze prázdné a zaměnitelné lichotky typu „kapela zraje jako víno“ či „výborný soundtrack k našemu pohřbu“.
Téma této debaty je naprosto nekonfliktní, budeme se bavit o budoucnosti levice. „Krizi levice sledujeme vlastně všude, nejen v Česku. A řekla bych, že je to dáno tím, že sociálnědemokratické strany se od začátku hodně koncentrovaly na socioekonomická témata, zatímco ta kulturní, o kterých se dnes hodně mluví, zůstávala v pozadí,“ myslí si politoložka Kateřina Smejkalová. Budeme tedy debatovat!
„Ale já nechci proplakat celý svůj život. Chci se taky trochu smát,“ zpíval Owens před šestnácti lety na Hellhole Ratrace. Obloukem se ke své nejslavnější písni kariéry vrací na poslední písni nové desky, Do You Need A Friend. Nejdřív na posluchače pomrkává větou a melodií z písně Roxette It Must Have Been Love, i to však zní v jeho podání jako něco mnohem fatálnějšího, zbaveno jakékoli podbízivosti.
Bere si to nejlepší ze současné taneční klubové scény, zároveň se díkybohu vyhýbá únavnému tematizovaní jejích aktuálních „hitů“: přehnaně urputnému intelektualizování obyčejné pudovosti, falešně moralistických obžalob hédonismu, jakési podivné dnešní mantry o tom, že svůj smutek si máme vytančit na parketu. Vrací elektronickou hudbu do jednodušších časů, kdy o „pouhé zábavě“ ještě nebylo nutné psát akademické eseje, jen aby se naše provinilé potěšení něčím ospravedlnilo.
Lauru Marlingovou sleduji od jejích začátků. Když vydala svůj debut Alas, I Cannot Swim (2008), bylo jí 18 let. Člověk si připadá trochu zvláštně, být u tohoto typu umělkyň tak dlouho nablízku. Jejich texty totiž jsou tak extrémně osobní, že sledovat bedlivě jejich kariéru by se snad dalo nazvat jistým druhem voyeurství. Tři singly z novinky Patterns in Repeat (vychází 25. října) jsou v tom nejlepším slova smyslu naprosto obyčejné, a přitom povznášející, kombinace, ve které Marlingová už léta exceluje. Dnes je jí čtyřiatřicet, písně jako Child of Mine, Patterns a No One’s Gonna Love You Like I Can nepřipouštějí pochyby, že to bude deska o mateřské lásce.
Nedávno jsem si našel novou zábavu, a to chodit na dostihy, sázet na koně a pokoušet se tomu všemu přijít na kloub. A protože jsem pořád laik, pozval jsem si do debaty samé odborníky. Ostatně, po úchvatném závodu na letošní Velké pardubické nastává ideální čas pro to, abyste tomuto krásnému sportu bezmezně propadli jako já. Kdoví, třeba se uvidíme v Chuchli na jednom ze zbývajících dostihů sezony, 103. Ceně prezidenta republiky (27. října) nebo na 8. Pražském zimním favoritovi (9. listopadu). Určitě tam budou moji hosté, kteří přijali pozvání do tohoto Salonu Echa.
Alan Sparhawk (55) tvoří jednu polovinu kapely Low, v devadesátých letech uměl málokdo být tak nenuceně tragický jako oni. Smutek v hudbě je samozřejmě vážná věc, některému budete věřit, jiný nám bude připadat neautentický, na sílu, na povel se nikomu nic dělat nechce, ani být melancholický. Low tuhle disciplínu zvládali, necítili jsme z nich, že si ze smutnění udělali živnost (jako se to časem stalo třeba Tindersticks), naopak, neustále se snažili posouvat ve svém výrazu dopředu. Najdeme opravdu jen málo kapel, které své možná vůbec nejlepší desky nahrají až na sklonku kariéry.
Když Leonard Cohen v roce 2016 při propagaci desky You Want It Darker (zemřel dva týdny po jejím vydání) prohlásil, že jeho zdravotní stav není nic moc a že je „připraven zemřít“, hned se kolem toho vzedmula vlna fanouškovské hysterie. Neumírej, prosím, ty ne! Naštěstí umělec tehdy přispěchal s uklidňujícím vysvětlením: „Trochu jsem přeháněl. Vždycky jsem měl tendence dramatizovat záležitosti kolem své osoby. Nebojte, rozhodl jsem se, že budu žít navždy.“
Posledně jsme si tu listovali edičními plány Arga a Hostu, nyní se podíváme, co nejzajímavějšího do konce roku chystají v nakladatelství Albatros, Paseka, Odeon a Torst. A začneme zostra. Nová kniha Virginie Despentesové se jmenuje Teorie King Konga a jistě mile překvapí české huráfeministky typu Lindy Bartošové. O nezdolné síle žen lze totiž psát i bez patosu, sebelítosti a nicneříkajících výkřiků o smrti patriarchátu. Despentesové letos v českém překladu vyšel poslední díl její trilogie Život Vernona Subutexe, teď přichází s anarchofeministickým manifestem.
„Nesměji se, protože v mém životě není nic k smíchu,“ odpovídá se značnou ironií v hlase hudebník a spisovatel Lias Saoudi fotografce na prosbu, jestli by se nemohl tvářit trochu veseleji. Saoudi není, jak ostatně naznačuje příjmení, původem z Británie. Narodil se alžírskému otci a matce z Yorkshiru, nějakou dobu žil ve Skotsku a v Severním Irsku, nakonec zakotvil v Londýně.
Angličané si na nejnovější román nejznámějšího současného francouzského spisovatele museli počkat, kniha Annihilation tam vyšla 19. září, o celé dva roky později, než se pod názvem Zničit objevila v českých knihkupectvích. To s sebou nese i mediální kolečko, jehož se autor musí zhostit. Co asi enfant terrible provede tentokrát? Bude se mít český Twitter nad čím pohoršovat?
Je to smělý plán. Ještě než bude první nebožák poslán do skladu v Bille pro výzdobu, budeme na Vánoce lákat my. Na nadcházející měsíce se v nakladatelstvích totiž těší snad ještě o něco víc než v těch supermarketech, brzy přijde říjnový Knižní čtvrtek, knihkupectví se postupně zavalí desítkami novinek, znenadání se vynoří i všemožné ankety o knihu roku, do toho ten pověstný shon, co si budeme povídat, potřebujete průvodce.
Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Chcete jako první třeba tu špatnou? Tak tedy v neděli 8. září skončila ve vídeňské Albertině úchvatná retrospektiva Gregoryho Crewdsona. A teď ty dobré zprávy. V německém Kunstmuseum Bonn bude tatáž výstava k vidění příští rok (od 9. 10. 2025) a do té doby si lze kvalitně ukrátit čas s touto knihou. Ta totiž nabízí mnohem víc než pouhý sborník zmenšených fotografií, dokonce si troufám tvrdit, že lepší publikaci o fotografii si letos asi nepořídíte.
V návaznosti na nedávnou sebevraždu herce Karla Heřmánka a vlastně i na smrt Alaina Delona budeme mluvit o stále nevyřešeném tématu, našem právu na eutanazii. Ta je povolená jen v hrstce států světa, kromě Nizozemska například v Belgii, Lucembursku, Kolumbii či Kanadě. Více zemí včetně Rakouska, Švýcarska či Švédska dovoluje asistovanou sebevraždu. V Česku eutanazie ani asistovaná sebevražda legální nejsou. Téma pro Salon Echa.
Každý má autory, s kterými začíná svou čtenářskou kariéru. Nemusí to být rovnou ti nejlepší spisovatelé, spíš by bylo zvláštní, kdybyste to na první pokus hned trefili, ale místo ve vašem srdci už budou mít napořád. U mě to před pětadvaceti lety byl Chuck Palahniuk. Sledoval jsem ho se zájmem hraničícím snad až s obsesí, a jak šel čas a s každou další knihou to bylo jen horší, naučil jsem se i dost o literární disciplíně, kterou pracovně můžeme nazvat: kolik toho můžete svému oblíbenci ještě odpustit, než si konečně uvědomíte, že už s ním jen ztrácíte čas.
Chris Owens je můj nejoblíbenější člověk z těch, které jsem nikdy neviděl. Bylo pozdní léto 2009, ve sluchátkách jsem měl první desku jeho kapely Girls (duo, kde figuroval ještě jeho kamarád Chet „JR“ White) a vracel se s ní k ránu domů. Bylo to přesně jako v té písni Petra Nováka. „Vracím se z flámu a mám ránu, mluvím z cesty a v rukou mám svoji bledou tvář. A slunce, zatímco sebou mlátím, na mou cestu rozlilo tu svoji zlatou zář.“ Ta zlatá zář mě tehdy zalila při poslechu písně Hellholle Ratrace a i dneska, když si první desku Girls po těch letech znovu pouštím, není to laciná nostalgie.
