Jakub Peřina - Kulturní redaktor Týdeníku Echo

/

Články autora

Rozlámaná realita

Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Chcete jako první třeba tu špatnou? Tak tedy v neděli 8. září skončila ve vídeňské Albertině úchvatná retrospektiva Gregoryho Crewdsona. A teď ty dobré zprávy. V německém Kunstmuseum Bonn bude tatáž výstava k vidění příští rok (od 9. 10. 2025) a do té doby si lze kvalitně ukrátit čas s touto knihou. Ta totiž nabízí mnohem víc než pouhý sborník zmenšených fotografií, dokonce si troufám tvrdit, že lepší publikaci o fotografii si letos asi nepořídíte.

Protože už nechci žít

V návaznosti na nedávnou sebevraždu herce Karla Heřmánka a vlastně i na smrt Alaina Delona budeme mluvit o stále nevyřešeném tématu, našem právu na eutanazii. Ta je povolená jen v hrstce států světa, kromě Nizozemska například v Belgii, Lucembursku, Kolumbii či Kanadě. Více zemí včetně Rakouska, Švýcarska či Švédska dovoluje asistovanou sebevraždu. V Česku eutanazie ani asistovaná sebevražda legální nejsou. Téma pro Salon Echa.

Tak už konečně umři

Každý má autory, s kterými začíná svou čtenářskou kariéru. Nemusí to být rovnou ti nejlepší spisovatelé, spíš by bylo zvláštní, kdybyste to na první pokus hned trefili, ale místo ve vašem srdci už budou mít napořád. U mě to před pětadvaceti lety byl Chuck Palahniuk. Sledoval jsem ho se zájmem hraničícím snad až s obsesí, a jak šel čas a s každou další knihou to bylo jen horší, naučil jsem se i dost o literární disciplíně, kterou pracovně můžeme nazvat: kolik toho můžete svému oblíbenci ještě odpustit, než si konečně uvědomíte, že už s ním jen ztrácíte čas.

Rytíř světla

Chris Owens je můj nejoblíbenější člověk z těch, které jsem nikdy neviděl. Bylo pozdní léto 2009, ve sluchátkách jsem měl první desku jeho kapely Girls (duo, kde figuroval ještě jeho kamarád Chet „JR“ White) a vracel se s ní k ránu domů. Bylo to přesně jako v té písni Petra Nováka. „Vracím se z flámu a mám ránu, mluvím z cesty a v rukou mám svoji bledou tvář. A slunce, zatímco sebou mlátím, na mou cestu rozlilo tu svoji zlatou zář.“ Ta zlatá zář mě tehdy zalila při poslechu písně Hellholle Ratrace a i dneska, když si první desku Girls po těch letech znovu pouštím, není to laciná nostalgie.