Hromy divo bijú

Pokud jste stejně jako já nemístně dlouho váhali, jestli si pustit nejúspěšnější slovenský film loňského roku Miki, teď je nejlepší doba, kdy tuhle zbytečnou chybu můžete napravit. Už na konci ledna totiž do kina zamíří Černák, jeho pokračování. Příběh ve zkratce: Miki, původním povoláním řidič autobusu, v sobě postupně objevuje schopnosti k tomu, aby vybudoval jednu z nejobávanějších mafiánských skupin v zemi a posléze pronikl i do politiky. O čemž bude druhý díl, jde tedy spíše o jeden film rozdělený do dvou částí. Reflexe 90. let je v československé kinematografii poměrně smutnou podívanou, o nějaké alespoň trochu upřímné snaze zachytit ducha té doby nemůže být řeč. Miki se o to pokouší, a navíc má neuvěřitelný spád. Co jiné filmy odvypráví za hodinu, zvládne režisér říct za dvacet minut. Tempo je až groteskní, stejně jako vyobrazené násilí, dříve se používalo označení „tarantinovské“, ale to by k Mikimu bylo neuctivé, překvapivě to totiž není pouhá nápodoba, nesnaží se za každou cenu přiblížit tomu, jak to dělají velcí režiséři na Západě (což je případ například Jiřího Mádla ve Vlnách). Zůstává v něm cosi ryze východního, až humpoláckého, v tom nejautentičtějším slova smyslu. Jedna z častých výhrad některých diváků mířila ke glorifikaci kriminálníků z divokých devadesátek. Dobře, takže posté: proč se vůbec točí filmy? Jejich smyslem přece není imitovat život, ostatně ani život nenapodobuje to, co vídáme na plátně. Stejně tak jako je naprosto v pořádku točit o vrazích Stodolových, můžeme se i opájet životem cikánských delikventů někde na sídlišti v Piešťanech. Abel Ferrara a Martin Scorsese také nedostali zákaz točit o špíně New Yorku, protože to není hezké a hodně lidí tam zemřelo. Černák má být prý ještě temnější a bezvýchodnější než Miki a také pro našeho hrdinu (fantastický Milan Ondrík) špatně skončí, snad to strážce morálky uspokojí. Kariéru Jakuba Kronera bude dobré sledovat, rozhodně je už teď zajímavějším filmařem než jeho český generační souputník Adam Sedlák (Banger, Adikts).

Miki, již ke zhlédnutí na Netflixu, Černák, režie: Jakub Kroner, v kinech od 30. 1. 2025

New York na Břevnově

V pražském klubu Kaštan se chystá večer pro nostalgiky. Americká hudebnice a básnířka Lydia Lunch zde zapěje písně Alana Vegy, legendy punkové a elektronické scény New Yorku 70. a 80. let. První koncert jeho kapely Suicide, kterého se zúčastnila, pro ni byl skutečným šokem. A nebyla jediná, i takového Iggyho Popa Suicide naučili, jak se chovat na pódiu. Cihlou do hlavy se Lydia asi mlátit nebude, přece jen už je to starší a důstojná žena. Ale důstojný šamanský obřad by z toho snad být mohl.

Lydia Lunch a Marc Hurtado: písně Suicide a Alana Vegy, Kaštan, Praha, 15. 1. 2025, od 20:00

Budete hořet

Jeden z nejznámějších filmů Otakara Vávry vznikl podle stejnojmenného románu Václava Kaplického na základě dochovaných soudních zápisů z čarodějnických procesů. Že už jste Kladivo na čarodějnice viděli? Tím spíš byste měli zavítat na Žižkov do kulturního centra Punctum, promítání tam totiž doprovodí i přednáška a projekce proběhne z 16mm filmu! Večer pro skutečné cinefily a také jediná přijatelná omluvenka, proč nejít tu samou středu do Kaštanu.

Kladivo na čarodějnice, Punctum, Praha, 15. 1. 2025, od 20:00

Limity života

Do českých kin v lednu míří další díl z cyklu přenosů z Národního divadla v Londýně (National Theatre Live). Andrew Scott (loni zazářil jako démonicky uťápnutý vrah v nové seriálové adaptaci Talentovaného pana Ripleyho) se v něm představí jako strýček Váňa (a osm dalších postav!) v radikální nové verzi Čechovovy klasiky Strýček Váňa. Tragikomická hra pro jednoho muže zkoumající složitost lidských emocí? Ano, to zní jako herecký koncert.

Váňa / NT Live, režie: Sam Yates, hraje: Andrew Scott, v kinech od 15. 1. 2025