Josef Chuchma je publicista, umělecký kritik, editor – a výborný fotograf. A také můj (skoro) celoživotní kolega a přítel, což píšu i proto, že když jsem nyní viděl jeho předevčírem otevřenou výstavu Otec, matka, já a tak… vlastně jsem mohl mít pocit, že nahlížím do něčeho velmi osobního, co se v něčem snad dotýká jaksi i mě…
Před každými volbami se čeká, co bude tou „atomovkou“, tedy nečekaným prohlášením nebo akcí, jež změní předpovědi o výsledcích voleb. Ve sněmovních volbách 1998 přišel Václav Klaus s heslem o mobilizaci. V roce 2017 zas chtěl Andrej Babiš tři týdny před parlamentními volbami odstínit svoje trestní stíhání, a proto účelově na ČSSD vytáhl argument, že chce prodat „národní poklad“ v podobě ještě nevytěženého lithia. Tentokrát to vzala do rukou tlaková níže Boris, která na našem území vyvolala povodně.
Jaká velká stagnace? To si člověk může říct nad zprávami o vybuchujících komunikačních zařízeních libanonského Hizballáhu. Ne že by se technologický pokrok zastavil, ale jen málokdy máme příležitost zažít údiv nad lidskou vynalézavostí a důvtipem.
Víkendový pokus o atentát na Donalda Trumpa, druhý za dva měsíce, médii prošuměl. Neplnil přední stránky novin, nevěnovaly se mu hodiny televizních diskusí, neopanoval sociální sítě.
Nemůžu kafrat na vládu. Dělala poplach plným právem. Toto je třetí stoletá voda za můj pětačtyřicetiletý život a za mým vlastním domem, konkrétně asi osmnáct metrů daleko, prošel zdivočelý golem.
Uprostřed velké vody nám samozřejmě spíš uniknou důležité zprávy o rusko-ukrajinské válce.
Před dvěma dny tu kolega Daniel Kaiser psal o tom, že současná povodňová situace prodlužuje období, které začalo za covidu a trvá dosud, totiž období, kdy žijeme ve zvláštním, neobyčejném, vlastně výjimečném nebo polovýjimečném stavu, což má za následek, že se – vystresovaní z přemíry špatných zpráv méně, nebo dokonce málo ptáme na to, jak politici spravují věci, které mají spravovat, jako jsou třeba výše inflace nebo daní.
Liberálové zvítězili, demokracie zachráněna. Tak by se dala shrnout reakce většiny médií na nevýhru polských konzervativců loni v říjnu. Nejvíc hlasů sice získala strana Právo a spravedlnost (PiS), nedokázala však sestavit vládu a putovala do opozice. Místo ní se ujali moci staronový premiér Donald Tusk a jeho Občanská platforma. Svět si oddychl, že ve Varšavě přestala hrozit údajná klerofašistická diktatura, a přestal si Polska všímat. Mezitím Tusk rozjel očistu Polska od PiS ve velkém.
Pamatujeme v posledních třiceti letech tři velmi nadprůměrné deště, které vyústily v povodně: 1997, 2002, 2013. Ta posledně jmenovaná povodeň byla relativně menší, deště ženoucí se na nás ode dneška do konce tohoto týdne prý mají potenciál vyrovnat se těm prvním dvěma mohutným.
V tradičním časopise amerických socialistů The Nation vyšel text, který byl mnohými na internetu označen za zatím nejhloupější příspěvek do předvolební diskuse. Pamatujete, jak v květnu vyšel na webu Seznam Zprávy komentář o tom, že bychom měli přestat jásat nad naším triumfem v hokejovém mistrovství světa a radši myslet na uhlíkovou stopu hokeje? Ten článek v The Nation udělal něco podobného s americkým fotbalem, jen o hodně političtěji.
Velmi vynalézavě přifoukl českou diskusi o emisních povolenkách ministr pro Evropu Martin Dvořák (STAN). V neděli na ČT při televizní debatě, která se stočila k rozšíření emisních povolenek na pohonné hmoty do aut a na domácí topení, Dvořák nejprve připustil, že benzin a nafta kvůli Green Dealu zdraží, možná významně, aby nám posléze vysvětlil, k čemu to bude: „Cílem opatření není, aby se lidem hůře žilo, ale aby spotřebovávali méně fosilních paliv a mimo jiné abychom také nedávali vydělat Rusku.“
Můj dávný kamarád Viktor Stoilov vydával před lety ve svém nakladatelství TORST spisy Václava Havla. A Václav Havel měl takové přání, že by vyšly kompletní v úhledné zelené krabičce, jak to kdysi v mládí vídal v knihovně svého otce, kde v takové škatuli neboli etuji byly spisy Johanna Wolfganga Goetheho… Takovému přání nešlo nevyhovět a skutečně Havlovy spisy spojuje sytě zelená krabice, jež zdobí knihovnu nejednoho z nás.
Nevyhlížím stáří s toužebnou dychtivostí Květy Fialové, ale zrovna začátek září bývá doba, kdy související nepopulární biologické procesy beru na milost. Dobře: starý člověk chátrá, chřadne, schází a odchází. Ale mladý člověk musí do školy. Co se týče škol, líp už bylo. Je poměrně zvláštní a dost strašidelné si připustit, že výsledkem tří dekád křižáckých tažení za kvalitnější vzdělávání je jeho demontáž řízená ministerstvem školství; že porevoluční depolitizace a demokratizace vyústily v politickou výchovu zas jiného druhu. Možná to nějak tkví v podstatě věcí samotných, že v sobě nesou svůj vlastní pravý opak, který lze neopatrnou manipulací – nebo zpupností – vypustit ven jako džina z lahve. Čím je povrch bělejší, tím bývá džin černější.
Na konci srpna oslavil běloruský prezident Alexandr Lukašenko sedmdesáté narozeniny. Jsou to jeho druhé letošní významné kulatiny, protože už 20. července jsme si připomněli třicet let od oslavencova nástupu „na trůn“. Ten se v českých médiích o prázdninách jakžtakž připomínal, ale ony narozeniny zůstaly začátkem školního roku spíše přehlédnuty. Ne že by sedmdesátiny v současnosti byly kdovíjaký funerální věk, ostatně Lukašenkův ruský soudruh Vladimir Putin je o dva roky starší. Ale přece jen: završený sedmý křížek v kombinaci s probíhající válkou na Ukrajině a utažením běloruského opasku po posledních prezidentských volbách před čtyřmi roky, kdy Lukašenko výměnou za své udržení u moci po prohraných volbách postoupil Rusku část samostatnosti své země, protože umožnil ruské armádě pobývat na běloruském území, je naléhavou připomínkou boje, který Evropu čeká.
Synchronně se udály dvě věci. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj žádal v Itálii na bezpečnostní konferenci o svolení používat střely dlouhého doletu proti cílům umístěným hlouběji v Rusku. A současně část Evropského parlamentu adresovala žádost dosluhujícímu reprezentantovi EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Josepu Borrellovi apel, aby zajistil, že Ukrajinci budou zbraně dodávané západními dárci moci používat bez omezení. Dva ze tří iniciátorů apelu jsou Češi, Danuše Nerudová a Jan Farský. Jsou to prozíraví politici, nebo iniciativní naivkové? Znění dopisu naznačuje přinejmenším to, že autoři nejsou schopni vnímat realitu na bitevním poli.
V Brně se na konci srpna konal třetí ročník mezinárodního festivalu židovské kultury ŠTETL. To je mimořádně podařená věc, spočívající v tom, že se pět dní chodí po Brně – a nevíte, kam dřív. Program je opravdu nabitý, od rána přednášky, prohlídky domů a vil, diskuse, divadelní představení, koncerty a kdovíco všechno. Všechno na vysoké úrovni, s důrazem na kulturu, architekturu, tanec, literaturu… Paradoxem je, že je to vlastně oslava zaniklého lidu či etnika, něčeho, co v Brně silně existovalo, ba dalo by se říct, že moderní Brno, ten gigant textilního průmyslu, vytvořilo – a pak násilím zaniklo, lépe řečeno bylo zlikvidováno, vyvražděno.
