Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhne Havlovo prezidentství, má vyjít v roce 2014.
Nekončící lockdown se s postupem času stává víc a víc i právní krizí. Specialista na zdravotnické právo Ondřej Dostál na jaře úspěšně napadl stav, kdy v zastoupení za vládu vydávalo zákazy omezující normální život ministerstvo zdravotnictví. Po zásahu Městského soudu v Praze pak vláda musela přejít na nouzový stav. Nicméně Dostálovi se nelíbí ani způsob, jakým si vláda nechává nouzový stav parlamentem prodlužovat.
Máme ministra zdravotnictví, který patří k zastáncům tvrdého lockdownu, když mu jeho vlastní Protiepidemický systém řekne, že nás má pustit do mírnějšího stupně, drží republiku v nejvyšším, pátém stupni, který včera oznámil, že minimálně další tři týdny nemůže být o uvolnění ani řeči.
Estéti mezi námi mohli včera ohrnout nos nad osobou pošťáka (Ondráček je jak známo „mlátička“ z Pohotovostního pluku VB během Palachova týdne). Věcně projevu komunisty nebylo co vytknout.
Dokonce i podle přísného Protiepidemického systému PES přichází čas na to, abychom přešli do mírnějšího, čtvrtého pásma, tedy k otevřeným základním školám, otevřeným obchodům atd.
Martin Kuba je chodící důkaz toho, že comebacky jsou možné i v české politice. Bývalý ministr průmyslu ve vládě Petra Nečase, která byla před sedmi lety smetena policejní razií, tehdy zmizel z vysoké politiky s pověstí spojence „kmotra z Hluboké“, lokálního politika ODS Pavla Dlouhého. V dalších volbách nepronikl ani do sněmovny, dokonce ani do zastupitelstva Českých Budějovic. Před čtvrt rokem ale výrazně zabodoval v krajských volbách.
Armin Laschet je přitom sympatický člověk, k čemuž donedávna přispívala i jeho ochota dopouštět se neortodoxních názorů.
A v úterý vědecká rada Přírodovědecké fakulty skutečně vydala krátké oznámení. „Neztotožňuje se“ s opakovanými výstupy rektora ke covidu-19, v nichž – tady přichází klíčová formulace – se rektor „hlásí k některým překonaným přístupům“, jako je například „v praxi vyvrácená teorie ‚promořování‘“.
Na lačnosti, s níž se snad celý veřejný prostor vrhl do odsuzování vpádu Trumpových fanoušků do Kapitolu, něco nehraje. Těžko se zbavit podezření, že za tou sborovou rozhořčeností je touha naskicovat dnešní pravici, respektive její nepoddajnou část, jako agresora ohrožujícího přímo ústavní pořádek, přestože ona ve skutečnosti ohrožuje jen konsenzus „elit“.
Na to, jak bylo shromáždění proti lockdownu v neděli na Staroměstském náměstí v Praze nevelké a spořádané, má docela slušný skandalizační potenciál.
Vstoupili jsme do třetího kola zavírání země před nemocí covid-19 a do třetího čekání na armagedon. Zlatý olympionik a lékař Lukáš Pollert už před deseti měsíci reakci společnosti na covid označil v Deníku N za „šílenou paniku“. Tehdy v odborné obci nebyl s kritikou opatření a celkové atmosféry vůbec osamocený, mezitím řady kritiků prořídly. Změnil Pollert za těch deset měsíců v něčem názor, je naopak něco, v čem se utvrdil? Jak se dívá na vakcínu?
Na sklonku loňského roku zaujal iRozhlas.cz anketou, v níž pětice známých kritiků z řad lékařské a vědecké obce dostala otázku, zda litují něčeho, co o covidu řekli, a zda by se za některé své výroky chtěli „omluvit“. Tendenčnost našich velkých médií v kostce.
Počítám, že od úterka už jsme si všichni u příležitosti „útoku na Kapitol“ stačili říct, že zastupitelská demokracie nesmí být vystavena řádění lůzy.
Ta skutečná otázka dne zní: otevře se společnost poté, co všichni starší občané a příslušníci rizikových skupin dostali rozumnou šanci se očkovat?
Do nového roku vstoupila republika s fialovým psem, v pátém, nejtěžším stupni rizika v Protiepidemickém systému. PES byl do světa vypuštěn v polovině listopadu, brzy po nástupu nového ministra zdravotnictví Jana Blatného, ve chvíli, kdy právě doznívala podzimní „druhá“ vlna nákazy čínským koronavirem. Až nový nárůst infekce před Vánocemi dal novému výstražnému systému příležitost ukázat, co umí.
Lidé jako Prymula nebo Blatný se zřejmě dávno rozhodli ve svém epidemiologickém uvažování vůbec nepočítat s množinou lidí, kteří už se s virem setkali a jsou vůči němu imunní.
Jedna z napínavých otázek pro zájemce o politiku, kterou přinesl letošní rok, by mohla znít zhruba následovně: Jak si politici užívali té neuvěřitelné moci, jíž byli vybaveni pro boj s pandemií? Asi jak kdo. Dá se celkem věřit Andreji Babišovi, když se nám vyznává, že rok 2020 byl nejhorší (on tvrdí, že v českých dějinách, ale Babiš teprve odnedávna ví aspoň něco o československém stalinismu a jeho znalosti o německé okupaci zatím nikdo nezkoumal).
V letní přestávce mezi karanténami se bouřlivě debatovalo o názorech děkana FF UK, historika Michala Pullmanna, na normalizaci a charakter pozdně komunistického režimu u nás. Diskusi otevřel rozhovor v Týdeníku Echo, Pullmann v něm mj. dovozoval, že po roce 1969 klesal ve společnosti význam hlavní tanků a rostl význam sociálního kapitálu, že na rozdíl od disidenta netrápila uklízečku ze Žďáru nad Sázavou nemožnost volně cestovat nebo že pro velkou část veřejnosti byly důležité novomanželské půjčky a přístupnější lékařská péče, nikoli chybějící svoboda slova.
Jsme v bodě, kdy třenice mezi Zemanem a větší částí terčů, na které on střílí a které palbu rády opětují, ztratily pro naši budoucnost jakýkoliv význam.
Johnson svými psychologickými operacemi proti domácímu publiku vytváří další kolo nadnárodní paniky, která podle současného stavu poznání není nijak vědecky zdůvodněná.
Sbírá se tu vlna občanské neposlušnosti, jakou české země nepamatují posledních třicet let.
Revoluční potenciál antigenních testů může realizovat jen stát, který sází na osobní zodpovědnost svých občanů. V takovém stavu Česká republika není.
V průběhu roku 2020 jsme zase jednou byli svědky údajného vědeckého konsenzu, tentokrát o unikátnosti viru SARS-CoV-2, známého jako nový koronavirus. Reálný svět vědy je plastičtější. Nejvýznamnějším projevem disentu ve vědecké obci se stala tzv. Barringtonská deklarace (podle místa Great Barrington v americkém Massachusetts, kde provolání vzniklo). Toto provolání vychází ze základní premisy, že vyhlašovat lockdown „do doby, než bude vakcína, působí nenapravitelné škody, které nepřiměřeně zasáhnou společensky znevýhodněné vrstvy“, především chudé, mladé a obyvatele rozvojových zemí. Lepší je dosáhnout kolektivní imunity, ideálně tak, že „ty, kdo čelí nejmenším rizikům, necháme, aby své životy žili zcela normálně, a tím, jak se přirozeně nakazí, vytvářeli společnou imunitu pro všechny“.
Vláda jede na jistotu píárově, tak aby už podruhé, kdykoliv od ledna do března, nemusela čelit situaci, kdy veřejný prostor kolaps zdravotnictví opět vidí přicházet.
Když před týdnem ministr zdravotnictví Jan Blatný přišel s návrhem, že jeho resort, případně hlavní hygienik, by napříště mohli celoplošně zavírat a otevírat provozy, omezovat cestování a výuku na vysokých školách, a to vše jen na základě epidemiologických úvah, bez souhlasu sněmovny, kolegyně Lenka Zlámalová použila termínu „zdravotnická diktatura“.
Spojenec maďarského premiéra už od disentu, dnes popotahovaný člen frakce evropských lidovců v europarlamentu, to je Tamás Deutsch. Tento týden se má rozhodovat o jeho členství v poslaneckém klubu poté, co mentalitu předsedy frakce Evropské lidové strany (EPP) Manfreda Webera srovnal s mentalitou příslušníků gestapa a také maďarské tajné policie v 50. letech.
Dva europoslanci maďarské vládní strany před týdnem plnili stránky evropských novin. Zatímco u Jozsefa Szájera, přistiženého na ilegální orgii s dvacítkou vesměs nahých pánů, jeho strana rychle vyvodila závěry (Szájer „dobrovolně“ odstoupil), v druhém případě má skandál politický, tedy zcela přípustný základ: Tamás Deutsch podobně jako Szájer patří k disidentské garnituře, která v březnu 1988 zakládala opoziční Svaz mladých demokratů – Fidesz.
Ve skutečně liberálním státě se lidé krátí na svobodě, jen když něco aktivně provedou (zločin). Návrhy, vůbec nahlas vyslovované úvahy o krácení občanských svobod, k nimž patří svoboda cestování, pouze na základě toho, že občan neudělá cosi, s čím přišla vláda, teprve to je skutečný politický extremismus.
Včera počtvrté během čtvrtroku přišlo hlášení o úniku chemikálií do řeky Bečvy. Naštěstí včerejší nehodu nelze srovnávat se zářijovou katastrofou, po níž do kafilerie odvezli 40 tun leklých ryb. Je tu ovšem někdo, kdo souvislost se zářím vytváří. Tím někým je ministr životního prostředí Richard Brabec, který včera na Twitteru napsal: „Další únik neznámé látky kanálem z areálu Tesla Rožnov do Bečvy. Šílené! Jedu opět na místo.“
Minulý týden se Česká republika vrátila do jakéhosi stavu na půl cesty mezi plnokrevným lockdownem a starým normálem. Všeobecně se předpokládá, že někdy v první třetině nového roku se infekce koronaviru vrátí, jako účet za vánoční a silvestrovskou svobodu. A s ní že přijde třetí přiškrcování života, který obnáší všechny ty nadbytečné, škodlivé sociální kontakty. Každým lockdownem, říká se, si kupujeme čas. Myslí se tím pro zdravotnictví, ale nikde není psáno, že toho času nelze využít k načerpání zkušeností zpoza hranic. Teď je čas ptát se, kde to na podzim vzali za lepší konec.
Daňový maraton sněmovny z 19. listopadu by měl daňovým poplatníkům ušetřit až 200 miliard korun ročně. Současně to znamená aspoň stotřicetimiliardový výpadek ve veřejných rozpočtech, od státního přes krajské po obecní. Cítí se první místopředseda občanských demokratů Zbyněk Stanjura jako zločinec? Kde je rozpočtová odpovědnost, jíž poslední vláda ODS podřídila téměř všechno? A mohou strany s tak odlišnými instinkty skutečně fungovat jako sourodý předvolební blok?
