Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhne Havlovo prezidentství, má vyjít v roce 2014.
Fascinace Hitlerovým architektem Albertem Speerem trvá už desítky let a konce pořád nevidět. Do jisté míry je pochopitelná: z úzkého vedení Říše za války byl Speer jediný, kdo přežil rok 1945 i norimberské procesy. Pro Hitlera s jeho zájmem o architekturu a umění byl Speer tak trochu adoptivní syn, rozhodně jeho důvěrník.
Skokan českých eurovoleb Alexandr Vondra měl hezký sen – že se Evropská lidová strana v novém Evropském parlamentu dohodne s jeho konzervativní frakcí a unijní instituce budou příštích pět let muset dělat rozumnější politiku.
Máme tu další zprávu, která naznačuje dlouhé prsty Kremlu za vzestupem populistické pravice na Západě.
Už dávno není v České republice čtvrtou mocí tisk. Není jí ani ta demonstrující část veřejnosti, která zaplnila Staroměstské, pak Václavské náměstí a nakonec Letnou.
Od loňského podzimu se západním světem šíří nová a zatím nejhlubší vlna klimatické psychózy, ale nikde nedosáhla takové hloubky a hlavně pro nás nikde jinde nemá takový význam jako v Německu (jakkoli se tentokrát mocně účastní například i Velká Británie, o dodavateli ikon tohoto hnutí – Švédsku – ani nemluvě). Debata o tom, jaké jsou příčiny vlny veder, nakolik se otepluje planeta a jestli v tom má prsty lidstvo, je namístě. Problém je, že u sousedů prostor pro takovou debatu v podstatě vymizel.
Když se před deseti dny na summitu EU dohodlo obsazení špičkových míst (šéfové Komise, europarlamentu, Evropské rady a Evropské centrální banky), jedním ze způsobů, jak výsledek politického přetahování prodat veřejnosti, byl důraz na vyvážený gender. Dvě místa ze čtyř by měly obsadit ženy: Němka Ursula von der Leyenová vedení Evropské komise a Francouzka Christine Lagardeová vedení ECB. Pokud bychom vůbec měli přistoupit na tak pochybný ukazatel, je třeba konstatovat, že máme přegenderováno.
V těch obhájil svůj úřad Václav Klaus a ti, kdo byli proti Klausovi, začali obratem vytvářet dojem, že tajné volby měly mafiánský průběh a že to bylo prací Klause, respektive ODS.
Hlavní svolavatel demonstrace na pražské Letné Mikuláš Minář komentoval pár hodin před Letnou novelu zákona o státních zástupcích. Návrh ministryně Marie Benešové je prý „velký průšvih“, vůbec „neřeší naše obavy z ohrožení nezávislosti“. Při bližším pohledu to není pravda, Benešová naopak obavám z ohrožení nezávislosti státních zástupců vychází vstříc, v některých bodech (pevná sedmiletá lhůta pro vedoucí státní zástupce, dnes není žádná) významně. Kritikům ranku Mináře nebo skupiny Rekonstrukce státu chybějí dvě věci: že nejde dost daleko a že nepřijde dost rychle.
Český premiér je v palbě Evropské komise i české opozice a tzv. občanské společnosti za to, že Agrofert čerpá unijní dotace i po jeho odchodu do vysoké politiky a že při žádostech údajně několikrát podváděl. Kritika Andreje Babiše ze strany opozice a pořadatelů demonstrací zřejmě není úspěšnější proto, že v cítění jeho příznivců nejde o „naše peníze“, tedy peníze z českého státního rozpočtu, ale jakoby cizí, unijní.
Ještě den před středečním hlasováním o nedůvěře vládě, které iniciovala ODS, panovala nadstranická shoda: politici z opozice i vlády se shodovali nejen na tom, že Andrej Babiš a vláda tu schůzi přežijí, ale taky že menší vládní Česká strana sociálně demokratická zůstane s Babišem ještě dlouho, bez ohledu na vývoj v jeho kauzách, snad až do hořkých konců.
Zdar lidového vzepětí proti oligarchizaci republiky bude záviset i na tom, jestli si svolavatelé demonstrací tuto svoji pirátskou slabinu uvědomí a zařídí se podle toho.
V nejožehavějším postavení ze všech českých ministrů je dnes nepochybně Tomáš Petříček. Je ministrem zahraničí za „proevropskou“ sociální demokracii, která vždycky měřila úspěch české politiky v Evropské unii i objemem načerpaných dotací. Premiér Andrej Babiš upadl i u Evropské komise v podezření z obřího střetu zájmů při čerpání dotací a navíc z toho, že u čerpání různě podváděl. Proč s Babišem dál setrvávají ve vládě, jestli evropské volby povedou k dalšímu kolu evropské integrace a kde bere optimismus, že jeho generace není poslední generací ČSSD – otázky pro Tomáše Petříčka.
Zprávy o množícím se odcházení známých osobností, které podporovaly hnutí ANO, a už s touto značkou nechtějí být dávány dohromady, mají v zásadě dvě vysvětlení. Obě ale přitom mohou platit současně.
Minulou sobotu jsme zažili jeden z nejteplejších dnů letošního roku, v centru Prahy teplota dosahovala 33 stupňů. Na Staroměstském náměstí se konal už druhý pokus zahájit vztyčování mariánského sloupu. Počasí je jediná polehčující okolnost, která člověka napadne, když z odstupu hledá aspoň nějaké vysvětlení pro čin sochaře Petra Váni a jeho příznivců a pro různá slova při té příležitosti vypuštěná.
Je až neuvěřitelné, do jaké míry může ovlivňovat budoucnost Evropy, a tedy i České republiky stav mysli jednoho člověka. Zatímco ještě před měsícem kancléřka Angela Merkelová plán odmítala, teď prý mění názor.
Na Pirátskou stranu je nejvíc vidět v Praze, kde má primátora a oproti sněmovně tu drží skutečnou exekutivní moc. Ve čtvrtek opozice z ODS a ANO svolala mimořádnou schůzi zastupitelstva, na níž se řešil údajně zfalšovaný zápis z jedné dubnové rady. Tehdy se hlasovalo o opravě Libeňského mostu a vedle Hany Marvanové (STAN), která se zdržela a oznámila to, zpětně ohlásil zdržení ještě náměstek primátora Petr Hlubuček (STAN).
Promlčí se Andrej Babiš poslední krizí, kterou spustil audit Evropské komise? Hospodářsky mu to může ublížit, státní zemědělský fond byl přinucen proplácení dotací Agrofertu (i firmě ministra zemědělství Tomana) zastavit. Politicky to pro něj dva týdny poté nevypadá zle. Zaprvé je tu celková bezvýchodnost demonstrací pořádaných hnutím Milion chvilek, daná nikoliv chybami organizátorů, ale povahou věci.
První výkon Trikolóry je ten, že navodila dojem jakési elementární přijatelnosti. Václav Klaus mladší má se svou formací prostě jiný nástup do politiky, než když předtím na stejné místo zkoušeli vstoupit Apačové, před nimi Realisté nebo ještě před nimi Svobodní. Kolem Klause stála skupina poskládaná sice z lidí většinou dosud neznámých, ale dobře naladěných a sebevědomých. Dramaturgický pokyn zatleskat po každé větě lídra po čtyřiceti minutách sice unavoval, ale asi splnil účel: tato skvadra nenastupuje před kamery hned nafrněná, netváří se ublíženecky. Je to typ lidí, jaké si jistě přeje normální pravicová strana (a o jaké čtenáře mimochodem stojí Echo): ředitel základní školy, drobná podnikatelka, advokát, ředitel národního parku z doby, kdy se v něm zrovna neprovozoval experiment na přírodě.
Končí týden, jemuž v české politice právem dominovala otázka vracení dotací pro Agrofert do evropského (a potažmo českého) rozpočtu. Je pozoruhodné, jak ve chvíli, kdy se veřejnost seznamuje s tématem obtěžkaným složitými technikáliemi, se vedle něj do veřejného prostoru probojuje něco tak efemérního, jako byl pokus části ruské politické scény zahrnout účastníky okupace Československa v roce 1968 mezi válečné veterány.
Jedním z českých vítězů voleb do Evropského parlamentu je nepochybně předseda už odepisované TOP 09 Jiří Pospíšil. Strana se sice v průzkumech většinou nedokáže odlepit od pětiprocentní laťky, ale spolu se STAN a dalšími formacemi v eurovolbách získala téměř 12 procent hlasů. Je model, v němž se centristická pravice spojuje se zelenými, hudba budoucnosti? A proč se Jiří Pospíšil raduje, když středoškoláci stávkují „za klima“?
Andrej Babiš neměl včera dobrý den. Ráno podle diplomatických zdrojů nevybíravě vynadal předsedovi albánského parlamentu Gramozi Ruçimu, který je v Praze na oficiální návštěvě.
V normální žurnalistice, a dokonce při politickém komentování je dobré nemoralizovat a i osobními soudy šetřit. V případě dotačního střetu zájmů českého premiéra, tak jak je popsala Evropská komise, a v reakcích premiéra Babiše jsou podrobné rozbory auditu sice nepostradatelné, nicméně to zásadní při takovém analytickém přístupu zůstává nepojmenováno. To zásadní je, že účinkování současného premiéra se asi neodvolatelně posunulo do stavu neředěné trapnosti.
Pražané mohli v uplynulých dnech v ulicích svého města pozorovat dvě společenská hnutí, v nichž se o slovo hlásí zástupci mladších ročníků. Pátky pro budoucnost (Fridays for Future) inspirované šestnáctiletou Švédkou Gretou Thunbergovou ovládají i v České republice studenti středních škol. Pak je tu skupina pražských vysokoškoláků, kteří svolávají demonstrace proti Andreji Babišovi a jeho nové ministryni spravedlnosti Marii Benešové.
Ze sociální demokracie, nejstarší politické strany u nás, se stává cizím i vlastním přičiněním rohožka, o kterou si lze beztrestně pucovat boty.
Volby do Evropského parlamentu nemají jednoznačný výsledek a analytici po celém kontinentu se při hledání jejich výkladu museli docela namáhat. Ale v jednom ohledu si tyto volby určitě zaslouží přídavné jméno „historické“. Ještě nikdy za uplynulých čtyřicet let nevytvářel unijní establishment během kampaně tak apokalyptickou náladu jako letos.
Téměř před každými volbami se zdůrazňuje, jak budou důležité a přelomové. Výjimkou nejsou pochopitelně ani letošní volby do Evropského parlamentu. Zatím je na nich historicky zlomové to, co už se stalo v přípravě na kampaň: opevňovací práce před náporem tzv. populistů. Facebook zřídil ve své evropské centrále v Dublinu speciální centrum pro boj s dezinformacemi a populistickými kampaněmi; na to, jak se tento boj Facebooku daří, dohlíží v centrále od ledna úřednický výsadek francouzského prezidenta.
Předseda vlády Andrej Babiš se snaží získat spojence pro své tvrzení, že si lze v České republice objednat trestní stíhání. Premiér se usilovně opírá o údajnou analýzu nové ministryně spravedlnosti Marie Benešové, podle které je takové trestní stíhání na objednávku možné. Babiš nyní uvádí, že nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman připustil, že se takový případ v minulosti stal. Šéf žalobců Zeman to však pro Echo24 odmítl s tím, že dokument vypracovaný Marií Benešovou neviděl a tudíž nemohl ani nic přiznat.
Může být konzument médií dlouhých osm let krmen čímsi, co při bližším pohledu jako krmivo neobstojí – a vůbec si toho nevšimnout? To je otázka, kterou v takovém konzumentovi snad vyvolá zpráva z minulého pátku o tom, že obžalovaní v případu předražených jízdenek pro Dopravní podnik hlavního města Prahy (DPP) jsou nevinní. V kauze jde o podezření, že DPP se ještě v éře Pavla Béma (ODS) na magistrátu nechal navézt do smlouvy s výrobcem a prodejcem jízdenek, z níž měla prospěch známá býčí šíje Ivo Rittig.
Jev, kterému se říká ošklivým novotvarem deplatforming, je přísně vzato starý už asi 40 let, ale teprve poslední roky dělá slušnou kariéru v anglosaském světě, odkud se zpožděním dorazil i do kontinentální Evropy. Je to systematická snaha nějaké organizované skupinky (většinou nepočetné) znemožnit veřejné vystupování lidem opačných názorů. Odepření platformy se dělá ve dvou skupenstvích, jednak na sociálních sítích, kde se aktivistům v rostoucí míře daří přesvědčovat Facebook, Twitter, Instagram a další platformy, aby paličům nové doby rušily účty, jednak postaru, na veřejnosti, tedy když chce nějaká osoba šířit svoje názory fyzickým vystoupením, taky postaru.
Na fotografiích z velkých demonstrací za nezávislost české justice jsou nejjímavější ty velké vlajky Evropské unie: vždycky se aspoň jedna nebo dvě objeví. Jako by část demonstrantů věřila, že nás před oligarchou zachrání EU, tento stroj na dotace a tzv. zelenou politiku, kvůli jejichž zachování Andrej Babiš přiznaně vstoupil do politiky (podpora biopaliv).
