Tag: společnost

Články k tagu

Němci, co útočí s nožem, se nově jmenují Abdul, Abdulláh a Ahmed

Lidé, co se nechtějí ženit nebo vdávat, často tvrdí, že „je to jen papír“. Mužům se to celkem dá i věřit, ženám méně, ty však tuto větu pronášejí s o to větším důrazem. Stereotypy vznikají tak, že se něco děje nějakým obvyklým způsobem. I o tom bude následující příspěvek. Německo totiž aktuálně napíná všechny své síly k tomu, aby „papír“ (tj. oficiální, řádně oštemplovaný, důmyslným byrokratickým soustrojím protažený úřední dokument) – spolkové občanství – ztratil obsah a hodnotu a stal se opravdu jen tím „papírem“.

Český poklad Jiří Bartoška

V téhle zemi, kde to už vypadá, že každý je naštvaný na každého, byl Jiří Bartoška ojedinělým úkazem: Barťáka měli rádi snad úplně všichni. Ale vlastně nejen rádi: lidé si ho dlouhá léta vážili! Vážili si ho, jako si lidé váží podařené odrůdy vína, ušlechtilého koně, krásného stromu, malebné krajiny, starého hradu, pěkně vedeného života.

Kdo byli rudoarmějci?

Pohled na rozkvetlé šeříky má pro člověka mého věku zvláštní konotaci. Vyvolává představu tanku. To obrazové spojení jsem viděl tolikrát, až se mi zapsalo do mysli, asi nesmazatelně. Každý rok začátkem května bylo vidět ve výlohách obchodů, ve školách a veřejných budovách, v hodinách výtvarné výchovy je žactvo poslušně rozmnožovalo. Tanky a šeříky na oslavu „slavných májových dnů“ na památku Rudé armády – osvoboditelky. Pohled na rozkvetlé šeříky má pro člověka mého věku zvláštní konotaci. Vyvolává představu tanku. To obrazové spojení jsem viděl tolikrát, až se mi zapsalo do mysli, asi nesmazatelně.

Vzniká čtvrť pro 20 tisíc lidí. Praha zajistí pro Žižkov City novou tramvajovou trať

Na pražském Žižkově se rýsuje zbrusu nová městská čtvrť pro 20 tisíc lidí. Na brownfieldu Nákladového nádraží Žižkov má vyrůst moderní městská zástavba Žižkov City, která kromě bytů nabídne i kulturní centrum, školky, školy, parky, apod. Investoři z řad developerů by do projektu měli nalít přes 1,3 miliardy korun, hlavní město zase zajistí tramvajou linku Olšanská - Habrová.

Hluboký a mělký stát

Je trochu příznačné, že pojem „hluboký stát“, který se už občas používá i v České republice a stihl se rozšířit do všech koutů anglosféry, vlastně původně pochází z turečtiny: derin devlet. Sekulární charakter Turecké republiky měl být střežen jejími silovými složkami, a to i proti vlastnímu obyvatelstvu, které zas tak sekularizované nebylo a jemuž se nedalo věřit, zda jednoho dne nezvolí nábožensky orientované politiky.

Nemají koho volit. Přes tři miliony lidí nechtějí jít k volbám

Více než třetina tuzemských voličů nechce jít k volbám. Podle ministerstva vnitra je v České republice 8,3 milionu voličů, z čehož se k letošním sněmovním volbám nechystá přes 3 miliony z nich. Mezi takzvané chronické nevoliče, kteří nechodí k téměř žádným volbám, patří méně než polovina z nich. Zbylí se volbám nevyhýbají, letos ale jít nechtějí, případně váhají. Jako důvod nejčastěji uvádějí, že nemají koho volit, všechny možnosti považují za stejně špatné a politikům nevěří.

Evropský deep establishment místo režimu

Rozhovor Daniela Kaisera s rumunským politikem Georgem Simionem Rumunsko jako trenažér pro Francii, možná i pro vás (Echo 15/2025) osvěcuje nejdramatičtější hrozbu pro EU: její struktury budou právem vnímány veřejností v členských státech jako to, co jsme si zvykli nazývat deep state, či vhodněji v tomto případě (europe’s) deep establishment (podle řeckého ekonoma a politika Janise Varufakise).

Nesnáším tlustý děti

Mám křivý prst. Od páté třídy, škola v přírodě v Nízké Fatře, obehávačka na preliezačke na betónovom ihrisku. Chrup! Soudružky jsem neinformovala, návštěvu pohotovosti jsem pokládala za zbytečnou, navedena obsesivní četbou Vinnetoua stanovila jsem si léčebný protokol sama. Ráno a večer vymáchat pazouru v teplé a ve studené vodě, zavázat kapesníkem a jede se dál. Oteklý prostředník opravdu přestal, aspoň tak ukrutně, bolet už po týdnu, ale boule na nakřivo srostlém kloubu mi dodnes připomíná, že chirurg není nepřítel. Snubák ale patří na prsteníček, takže to vlastně tak nevadí.

Dopřát i „alternativcům“ sluchu

Nedávno zesnulý profesor psychiatrie Cyril Höschl byl nejen vynikajícím lékařem, ale též vlivným intelektuálem, který svým rozhledem překračoval hranice oboru. Jeho poznatky a úvahy o lidské duši byly originální, trefné a především v mnohém nadčasové. Považujeme proto za potřebné je znovu připomenout, a to ve formě abstraktu ze dvou starších rozhovorů pro Týdeník Echo. Cyril Höschl v nich nabízí pronikavý pohled i na obecnější společenské a politické fenomény, a je tudíž přínosný nejen jako dobové svědectví, ale překvapivě i jako přiléhavý popis některých znepokojivých trendů současnosti a třeba i jako varování do budoucnosti.

Konstruktivní pesimista Cyril Höschl

Někdy v první polovině sedmdesátých let se ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v pražských Bohnicích potkali dva stejně staří čerství absolventi, elévové vědy o duši a mysli, a seznali, že smýšlí podobně, a to nejen o duševních chorobách. Vzniklo tak volné přátelské pouto, které přetrvalo všechny změny v jejich profesním i osobním životě, jakož i převratné změny ve společnosti, až do Cyrilovy tragické, ale přesto předčasné smrti před několika dny. Lidí, s kterými člověk v pětasedmdesáti letech sdílel dvě třetiny života, rapidně ubývá, ale tato ztráta zraňuje víc než jiné.

Cyril Höschl, lékař duše a diagnostik společnosti

V generaci dnešních sedmdesátníků – občas to bude platit i pro některé o dekádu mladší či naopak starší – ještě najdeme vzdělance klasického střihu. Špičkové odborníky v přírodních nebo technických oborech, zároveň ale vzdělané i v humanitních disciplínách a také s láskou k umění a přehledem v literatuře, hudbě nebo ve výtvarném umění. To jsou ty obrazy matematiků, fyziků, chemiků nebo lékařů hrajících pro osvěžení své velké duše na housle nebo na klavír a zároveň schopných zpaměti recitovat Shakespearovy sonety. Takové osobnosti mladší generace vědců tolik negeneruje.

Lidé se loučí s papežem. Na vstup do baziliky sv. Petra, kde je rakev, se čeká hodinu

Na vstup do baziliky svatého Petra ve Vatikánu, kde je vystavena rakev s papežem Františkem, se dnes ráno čekalo zhruba jednu hodinu. Do Vatikánu přichází jednotlivci i menší skupiny věřící. Dnes je poslední den, kdy věřící mohou papežovi v bazilice poklonit. V Itálii je dnes státní svátek osvobození, v Římě je tak provoz výrazně slabší než v pracovní pátek a ulice v okolí církevního mikrostátu jsou spíše prázdné. "Přišla jsem okolo sedmé a k papeži jsem se dostala v osm," řekla ČTK zhruba 40letá Římanka Angela,

Jednání vlády mělo úmyslné zpoždění. Kabinet chtěl upozornit na to, že spěchat se nemá

Zasedání české vlády ve středu začalo o 13 minut později, kabinet se posunutým začátkem symbolicky přihlásil k Národnímu dni bez spěchu. Projekt vhodnou formou připomíná, že spěch na silnicích může mít fatální důsledky, řekl po jednání premiér Petr Fiala (ODS). Podle úřadu vlády má akce za cíl varovat veřejnost před riziky spěchu za volantem a přimět řidiče k zamyšlení, zda potřebují kvůli pár ušetřeným minutám riskovat život svůj i ostatních.

Papež, který šel světu vstříc

Papež František už několik let nebyl tím veselým energickým papežem, kterého si po jeho zvolení tak rychle oblíbili právě i ti, které církev nikdy nezajímala, ba ani by je nenapadlo, že by měla. Katolická církev zjevně odcházela (a odchází) z té části světa, kde kdysi vznikla, její místo zabrala média, sociální sítě a pop-kultura, oblast, do níž se podařilo papeži Františkovi vniknout jako do té doby žádnému jeho předchůdci, tak, jak se o to ani nikdo předtím ani nepokoušel. Papež František se alespoň v prvních letech pontifikátu jevil, jako by si ta stará instituce na posvátno nechala poradit od nějaké píár firmy.

České sebebičování Polskem

Polsko jede! Polský zázrak! Předehnali nás, za peníze z EU postavili dálnice! A my? Rozhledny. V českých médiích se to podobnými zprávami poslední dobou jen hemží, na příkladu Polska se ukazuje česká stagnace a zaostávání. Kde se toto zaujetí pro až sebemrskačské srovnávání vzalo a je vůbec opodstatněné? Samozřejmě je důvodem k radosti, že Češi konečně opouštějí svůj dlouhodobě zakořeněný pohled na Poláky plný historických předsudků, stereotypů, ignorance a despektu a začínají objevovat bohatou polskou historii, krásnou přírodou, gastronomii – a také bezprecedentní ekonomické úspěchy posledních tří desetiletí.

Pomlázka je nástroj k vyjádření lásky

Na Dačicku býval pozoruhodný velikonoční zvyk, jinde myslím nevídaný: ráno na Velký pátek se ženy svlékly donaha, popadly doma srp a takto vyrazily na louku či k poli dotknout se země, aby v novém roce dobře nesla a dala dost jídla. Jinými slovy, žena neboli stvoření plodu a nového života požádala zemi čili dárkyni krmě, aby přijala semeno a porodila také. Stejně jako spousta jiných obyčejů vymizel dávno i tento. Muži v něm, alespoň co je mi známo, nehráli žádnou roli, hanbatého běhu a srpového dotýkání země se neúčastnili (i když nepochybuji, že čumilů, aťsi schovaných někde v houští, se našlo dosti).

Co nám přinesla tato noc

Tento článek, i když napsaný a odevzdaný editorům ve znamení tmy Velkého pátku, je publikovaný během samotné Velké noci, o půlnoci z Bílé soboty na Velikonoční neděli. Nesluší se, s takovým termínem publikace, psát o ničem jiném, než je právě „ta vpravdě blahodárná noc“. Jen málo lidí si dokázalo tak trefně utahovat z katolicismu jako irský modernista James Joyce. Ale i ten zarputilý proticírkevní bojovník jednou za rok vyrážel inkognito na večerní velikonoční liturgii „uvidět ty nejzákladnější věci – zrození ohně, zrození vody a vítězství světla nad tmou“, jak sám říkával.

Tepot ženské krásy

„S lidmi se stačí bavit pět minut, abyste poznali, co řeší. Důležité je spojit se s takovými, kteří se vydali na podobnou pouť životem jako vy. Nemusíte pak nikomu nic vysvětlovat, to je ohromná ztráta energie. Protože vy vlastně máte jen tu energii a čas, nic jiného nemáte,“ říká mi na úvod rozhovoru fotograf Tono Stano. Jeho aktuální velkolepá retrospektivní výstava se otevřela 16. dubna a potrvá až do konce srpna. Stano ve výstavních prostorách Galerie hlavního města Prahy (GHMP) v Městské knihovně představuje jak práce ze střední školy, které jsou překvapivé svou hravostí a smyslem pro filmové vidění, tak aktuální tvorbu. Jak bilancuje umělec, který říká, že nesnáší ohlížení do minulosti? A proč si na nic nestěžoval ani za komunismu?

Zaslepená společnost

Připomenul jsem v nedávné úvaze příběh jednoho zaslepení, jak ho vypráví slovenské Divadlo Pôtoň v dokumentární inscenaci Terra Apathy. Pojednává o zaniklé staré slovenské obci (1253) Horné Opatovce (latinsky Terra Apathy de Grana), kde byla v roce 1953 postavena hliníkárna, lidé měli práci, moderní byty, kupovali si pračky, televize, jejich životní úroveň rostla. Jedovaté emise hliníkárny ale postupně vyhubily hmyz, zničily stromy, zvířata trpěla deformacemi, ženám se lámaly kosti, zvýšila se závratně dětská nemocnost. Ekologické škody překročily nakonec práh napravitelnosti a obec byla zlikvidována, lidé vystěhováni.

Na výpravách s Chrisem

Ve sváteční dny se mi nechce „tepat nešvary“ a vyhlašovat stanoviska, asi by se to ani nehodilo. Dobrá záminka napsat něco o člověku, kterého mám za dost inspirativního, i když neformuluje nějaké velké pravdy, nenabízí řešení, nenahlíží nějak nově a pronikavě problémy dneška. Inspirativní je pro mě nejenom tím, co dělá, ale i tím, že dokázal změnit svůj život způsobem, který něco přinesl jemu i světu, ale nedělá kolem toho tyjátr, na motivační přednášky ho neužije. Jmenuje se Chris Arnade; politicky bychom se asi na všem neshodli, považuje se za socialistu.

Tohle je život?

„Není čas na odstup,“ zaznívá v autobiografii Život. Moje cesta dějinami od papeže Františka. Ale čtenář po přečtení sezná, že papež si čas na odstup našel. Kniha je sice mediálně inzerovaná jako autobiografie, ve skutečnosti papež převyprávěl svůj příběh vatikánskému novináři Fabiu Marchesemu Ragonovi. Je to problém? V tomto případě ano. Knize chybí nasazení, možná proto, že zde byl prostředník. Je plná šroubovaných vět, v nichž člověk hledá smysl jen proto, že spoluautorem je papež. Nutno také říct, že překladatelka neodvedla dobrou práci.

Člověk a jeho „prohraný boj“

Stává se to pravidelně. Když se v médiích referuje o smrti nějakého člověka, jenž zemřel na smrtelnou nemoc, jako se to tento týden stalo devětadvacetileté herečce Anně Slováčkové, popíše se to v médiích slovy „prohrál či prohrála boj“. Vzápětí se ale ozvou kritické hlasy, podle nichž taková zápasnická rétorika zkresluje podstatu události a zesnulého člověka, který byl poražen, kromě nepochopení navíc ještě jaksi umenšuje.

Klesá porodnost, země trpí „pandemií nezadaných“. Mileniálové a generace Z po dětech netouží

V posledních letech se v mnoha západních zemích včetně USA ukazuje výrazný pokles počtu sňatků a porodů. V USA dosahuje porodnost historického minima 1,7 dítěte na ženu, což je pod potřebnou průměrnou úrovní 2,1 dítěte pro udržení stabilní populace. Tento trend je součástí širšího fenoménu, kdy stále více lidí volí svobodný život místo tradičního manželství a zakládání rodiny. Klesající porodnost je příznakem toho, čemu se podle odborníků říká „recese vztahů“ vedoucí k pandemii nezadaných.

Věčné války názorových bublin

Už delší dobu vyzývám členy naší kulturní redakce, která je mimochodem zřejmě jednou z největších v českých časopisech (natož mezi umírajícími deníky), aby napsali něco o veřejných štvanicích – ne nepodobných našim současným kulturním válkám –, které se vedly mezi intelektuálními elitami v předminulém století. Stálo by za to připomenout, co třeba zažíval Tomáš Garrigue Masaryk, když se vzepřel étosu doby a postavil se proti pravosti Rukopisů. Boj o Rukopisy se stal největší „kulturní válkou“ národního obrození, a kdo jako Masaryk poukazoval na to, že se jedná o falzifikáty, byl označen za zrádce českého národa.

Vstříc sémantické apokalypse!

Je jaro, i pár těch slunečných dnů se venku rozsvítilo, zprávy jsou plné různých možností a forem apokalypsy – tak proč jednu nepřidat. Navíc ještě ne moc probíranou. A ne, nemám na mysli apokalyptické důsledky zavedení letního času. Jde mi o apokalypsu sémantickou, která není jen vzdálenou možností, ale už se rozbíhá. Před několika dny uvedla společnost OpenAI nový model chatbotu GPT. Jeho schopnost formulovat a vytvářet obrazy má být výrazně lepší. V oznámení o startu nového modelu se to ilustrovalo také schopností chatbotu vytvářet na základě fotografií obrázky ve stylu japonské animace anime.

Bylo mi těch bukurešťských psů líto

Když se v Rumunsku „odnikud“ vynořil tzv. populistický kandidát Călin Georgescu a vzápětí Ústavní soud zrušil první kolo prezidentských voleb a Georgescovi zakázal v těch budoucích kandidovat, přivolala na sebe tato velká balkánská země nárazovou pozornost. Co se to u nich děje? A co vlastně o té zemi víme? Co se tam za poslední léta stalo? Jak to, že tam najednou soud ruší volby? Může se to stát také někde jinde? Lidí, kteří Rumunsko sledují soustavně, není zas tak mnoho. Určitě mezi nimi ale je diplomat a historik Jiří Šitler, který byl v letech 2010 až 2015 velvyslancem České republiky v Bukurešti.

Adolescent a strašení toxickou maskulinitou

Asi každý umělec sní o tom, že jeho dílo bude mít zásadní společenský přesah, že vyvolá diskusi, upozorní na důležitý problém, možná dokonce donutí politiky k akci. To se přesně povedlo tvůrcům seriálu Adolescent. Tento hit od Netflixu od svého uvedení 13. března posbíral přes 96 milionů zhlédnutí a stal se devátým nejsledovanějším seriálem na platformě. Vypráví o vraždě dívky, kterou ubodal internetem radikalizovaný spolužák. A i když redakční kolegy Ondřeje Štindla a Jakuba Peřinu příliš neohromil, kritici ho z velké části vychvalují do nebes.

Co nejvíc trápí českou generaci Z? Drahé bydlení, globální napětí a klimatické změny

Jaké problémy trápí české mileniály a generaci Z? Mezi hlavními body je nákladné bydlení, klimatické změny, politická nestabilita, nebo globální napětí. Téměř polovina tuzemských mileniálů a více než třetina příslušníků generace Z považuje náklady na bydlení za svůj největší problém. Vyplývá to z průzkumu společnosti Deloitte, který zkoumá postoje mladých lidí k zaměstnání, společnosti i podnikání. Česká mládež v mezinárodním srovnání také méně věří, že firmy a podnikání mají pozitivní dopad na společnost.

Náhradní mateřství? Pokrokové pohrdání ženami a dětmi

Česká veřejnost mohla do nitra obchodu s náhradním mateřstvím nakouknout v roce 2022. Protagonistou byl Alexander Feskov, vedoucí reprodukční kliniky v Charkově. Na Ukrajině verboval chudé ženy, aby se staly náhradními matkami pro západní, povětšinou bohaté páry i jednotlivce. Těhotné ženy byly letecky přepravovány z Ukrajiny do Prahy, aby zde porodily. Legálně nechráněné děti se pak přeprodávaly heterosexuálním i homosexuálním párům, ale také lidem žijícím single nebo ženám, které si těhotenství nemohly – či spíše nechtěly – dovolit.

Šaldovo doporučení lidským opicím

Výskyt jména F. X. Šalda není mezi běžnými mediálními komentáři naší doby právě vysoký, což má svou logiku. Jako by osobnosti jeho formátu byly opravdu už z jiné epochy, takoví pozapomenutí giganti na cestě do loutkového divadla dneška. Co by takový Šalda také mohl říct téhle době? A přitom jaká byla jeho doba? Zajisté v mnohém velmi odlišná, ale doby jsou vždy odlišné – ale třeba je lidé mohli prožívat jako my dnes. Šalda zemřel 4. dubna 1937, v tom samém roce umřely tři sloupy české společnosti, v lednu Josef Pekař, v září Masaryk