Česká veřejnost mohla do nitra obchodu s náhradním mateřstvím nakouknout v roce 2022. Protagonistou byl Alexander Feskov, vedoucí reprodukční kliniky v Charkově, který je zároveň uznávaným specialistou na léčbu neplodnosti. Na Ukrajině verboval chudé ženy, aby se staly náhradními matkami pro západní, povětšinou bohaté páry i jednotlivce. Těhotné ženy byly letecky přepravovány z Ukrajiny do Prahy, aby zde porodily. Legálně nechráněné děti se pak přeprodávaly heterosexuálním i homosexuálním párům, ale také lidem žijícím single nebo ženám, které si těhotenství nemohly – či spíše nechtěly – dovolit třeba z kariérních důvodů. Nejstaršímu objednavateli bylo šestašedesát let. Česká policie tehdy hovořila o cynické výrobě dětí. V knize Koupím si dítě, která vychází současně v němčině, polštině a češtině, poznamenává německá novinářka Birgit Kelleová: „Klinika dále funguje, státy jsou bezmocné. Chtějí-li si naše společnosti uchovat důstojnost, je třeba nelidské počínání spjaté s náhradním mateřstvím zcela zakázat, přinejmenším v civilizovaném světě.“

Setkáváme se v Praze. Je pro vás důležité, že vaše kniha vychází právě i u nás? Podle toho, co jsem se ve vaší knize dočetla, by tomu tak mohlo být. 

Svým způsobem máte pravdu, Praha je předurčena k tomu, aby sehrávala významnou roli v obchodu s náhradními matkami. Na rozdíl od Německa zde neexistuje žádná právní regulace. Organizace provozující náhradní mateřství této šedé zóny zneužívají. Každý, komu leží na srdci lidská práva, by se proti tomu měl ozvat. Ale vnitrostátní regulace nic nevyřeší. Sama víte, že v Německu jsou tyto praktiky zakázány, ale přesto se u nás pořádají veletrhy s náhradními matkami a miminky, přičemž se celý proces, tedy těhotenství a porod, odvíjí už v zahraničí, tedy mimo Německo. Potřebujeme mezinárodní legislativu a zákazy anonymního dárcovství spermií a vajíček.

Když zmiňujete, že se v Německu může ledacos domluvit, ale reálné kroky se dějí v zahraničí, máte na mysli Ukrajinu.

Ukrajina je ta levnější varianta. Existuje i ta luxusní, což jsou Spojené státy. Ale především je třeba se shodnout na tom, že civilizovaná část světového společenství by měla vytvořit právní rámec, který by těmto praktikám zabránil.

Než se dostaneme k podrobnostem, chci se zeptat: Kdy vás poprvé napadlo, že je třeba se tím tématem zabývat, protože se děje něco, co se vymyká všem etickým normám?

Poprvé jsem se o tomto problému dozvěděla asi před deseti lety, především díky zprávám z Indie. Četla jsem o ženách, které byly fyzicky a psychicky zneužity. Technologický pokrok umožnil bohatým ženám přenášet svá těhotenství na chudé ženy. Tehdy jsem to považovala za záležitost specifickou pro Indii. Nejenže náhradní matky byly Indky, ale i objednávající rodiny pocházely z Indie, stejně jako organizace, které vše zprostředkovaly. Došla jsem k závěru, že takto mizogynní byznys je možný jen v zemi, kde jsou ženy bezcenné. Dále jsem se tím nezabývala. Jenže před pěti lety jsem začala pracovat na knize o mateřství a najednou zjistila, že se mezitím tyto praktiky rozšířily i v západní společnosti, kde si žen prý tolik vážíme. Rázem jsem pochopila, že i v Evropě kvete obchod s náhradními matkami. Vyděsilo mě to. Od samého začátku jsem náhradní matky vnímala jako zneužité ženy, jako ženy, které obětují své zdraví a kterým jsou poté odebírány děti. Sama jsem matkou čtyř dětí, které jsem porodila během deseti let.

Kolik je dnes vašemu nejstaršímu a nejmladšímu dítěti? 

Nejstaršímu je šestadvacet a nejmladšímu sedmnáct, takže moje děti jsou z nejhoršího venku. Ale když jsem četla o náhradních matkách, nedokázala jsem se s jejich osudem vůbec srovnat. Že byl pro mě jejich příběh nepochopitelný, také není přesné. Byl pro mě nevýslovně krutý. Matka nosí devět měsíců dítě a ošetřovatelé jí ho odeberou ještě na operačním sále.

Rozumím, ale znáte tu námitku: Vždyť je to vše dobrovolné. 

V tom případě se pojďme pobavit o tom, co znamená ona dobrovolnost. Zajímalo by mě třeba, nakolik je tato dobrovolnost způsobena tím, že se tyto ženy ocitly ve finanční tísni, samy mají obvykle malé děti a nejčastěji jsou samoživitelkami. Nedokážu si představit ženu, která devět měsíců nosí ve svém těle dítě a pak ho bez mrknutí odevzdá, převezme peníze a řekne si: „Tak fajn. Dobře odvedená práce.“ Takhle přece těhotenství nefunguje…

Jistě, ale není to tak, že jsme náhradní mateřství jako západní společnost přijali? Tušíme, co se děje, ale nějak to přehlížíme – třeba proto, že chápeme, jak obrovskou touhu po dítěti může někdo mít.

Nepřijali jsme to! Hodně o tomto tématu přednáším, mluvím se spoustou lidí, a když zjistí, co náhradní mateřství obnáší, jsou šokováni. Vždy pak slýchám: „Panebože, to jsem nevěděl. To přece nemůžeme připustit.“

Myslíte si tedy, že je to falešná tolerance, protože lidé ve skutečnosti nevědí, co se děje. 

Jsem o tom přesvědčena. Lidé si rozsah té tragédie neuvědomují.

Pojďme se na celý proces podívat podrobněji. Sama jste v přípravě na tuto knihu předstírala, že si chcete najmout náhradní matku. Předstírala jste, že potřebujete všechno, protože jste single neplodná žena. Žádala jste tedy vajíčko, sperma, náhradní matku, zkrátka kompletní balíček. Jak jste pochodila? 

Výtečně. Navštívila jsem v Německu veletrh, kde jsem oficiálně dostávala pouze informace o tom, co je možné v zahraničí. Obratem mi však byly nabídnuty i příslušné kontakty. Zástupce jedné agentury mi jasně sdělil: „Postaráme se o všechno.“

Potřebovala jste sperma, přičemž v Německu je anonymní dárcovství spermatu zakázané, stejně tak je zakázané i darování vajíček, ať anonymní, či neanonymní. Dodávám, že v Česku lze obojí koupit anonymně a že kliniky, třeba FertiCare, ujišťují budoucí dárkyně vajíček, že anonymita „zůstává zachována i pro děti“. 

To je v Německu zakázané, ale dlouho bylo možné darovat anonymně sperma. Jenže víte, kdo to překazil?

Děti z darovaného spermatu, jestli se nepletu… 

Ano, děti z anonymního dárcovství se spojily a zažalovaly německý stát s tím, že jim upírá právo na otce. Soud to uznal a anonymní dárcovství zakázal. Počet dárců spermatu pak dramaticky poklesl. Jaké překvapení, že ti muži nechtějí děti, jen si přivydělat, že…

Ale kdo chce anonymní sperma, nemusí si přesto zoufat. Na veletrhu vám nabídli, ať si prostě pořídíte sperma z Dánska, kde se dosud smí darovat anonymně, navíc je nejvyšší kvality…

Ano, dánské anonymní sperma, to je pojem.

Zmiňují ho i v novém dílu Bridget Jonesové… Vajíčko byl větší problém? 

Vůbec, spíše to bylo dobrodružnější. Nabídli mi on-line katalogy amerických žen, jeden s náhradními matkami a jeden s dárkyněmi vajíček. Katalogy si můžete předem roztřídit podle rasy, barvy pleti, úrovně vzdělání žen nebo barvy očí. Dárcovství vajíček je v Evropě hojně nabízeno i ze Španělska nebo z Bulharska. Ženy z Německa je mohou legálně využít, a obejít tak německé zákony. V katalozích se podrobně zaznamenává zdravotní stav, zdraví se sleduje až k prarodičům.

K prarodičům? 

Když už si kupujete vajíčko, přece nechcete, aby babička umřela na rakovinu…

To je genetická matka, ale pak tu máme tu náhradní a na tu se logicky vztahují jiná kritéria. 

Jistě, její geny vám mohou být lhostejné. Důležité je, jestli umí odnosit dítě. Což poznáte jedině na tom, že už nějaké odnosila.

Náhradní matky bývají samy matkami. 

Přesně, nebudete přece investovat třeba sto tisíc eur do rozbitého inkubátoru. Navíc chcete, aby náhradní matka byla vyrovnaná, vaše dítě vám odnosila, ale neangažovala se více, než je třeba. Proto je dobré, když má vlastní dítě. Akorát to má jistou nevýhodu…

Právě to, že má doma to dítě…

Ano, to je nepříjemnost. Náhradní matky mívají doma vlastní malé dítě, které se stává svědkem toho, že maminka je těhotná. Ale sourozence prodá…

V knize zmiňujete dítě, které se ptá své maminky: „Mami, ale mě pryč nedáš, viď?“ Tuto část obtíže jsem si neuvědomila. Nedošlo mi, že náhradní matky mají nejčastěji doma vlastní malé děti – a že jim musejí vysvětlovat, že tohohle sourozence si nenechají…  

Ano, sourozenec odejde, ale za peníze se zrekonstruuje třeba dům. I já jsem s tím byla konfrontována přes jeden konkrétní příběh. Taky bych to bývala sama nedomyslela. Mimochodem mě u toho napadlo, kolik odvahy je zapotřebí k té otázce: „Mami, ale mě pryč nedáš, viď?“ Předpokládám, že většina dětí tuto otázku potlačí, ale musí být pro ně děsivé vyrůstat v rodině, kde jsou někteří sourozenci prodáni.

V souvislosti s náhradním mateřstvím hovoříte o progresivní formě prostituce. Proč? 

Mezi klienty na straně jedné a náhradními matkami na straně druhé zeje propast – co se týče bohatství i vzdělání. Mám-li to říct přímočaře: Klienti jsou bohatí a vzdělaní, náhradní matky jsou výrazně chudší a méně vzdělané. Myslíte si, že je náhoda, že obchodu s náhradním mateřstvím se daří v chudých zemích? Mechanismus je navíc stejný – kupujete si tělo ženy za určitým účelem na určitou dobu. V tradiční prostituci si pronajímám tělo na hodinu za sex a tady na devět měsíců kvůli její plodnosti.

Náhradní matky musí být zdravé, ale samy podstupují nemalé zdravotní riziko. 

Ano, většina si toho ale není vědoma. Hrozí jim cévní choroby, vysoký krevní tlak, všechna nebezpečí spjatá s rizikovým těhotenstvím, během císařského řezu se mohou objevit komplikace, některé ženy se stávají neplodnými i v důsledku silné medikace a operací.

Ženy musí být před přenosem oplodněného vajíčka hormonálně stimulovány, aby bylo tělo uměle uvedeno do stavu těhotenství. Tohle jsem věděla, to se ostatně dělá i v případě umělého oplodnění. Ale netušila jsem, že náhradní matky, kterým je obvykle implantováno cizí vajíčko, musí mnohdy užívat imunosupresiva.

Jistě, náhradní matka není geneticky spřízněna s plodem. Pokud žena otěhotní přirozenou cestou, jsou spermie také cizí, ale vajíčko je její vlastní. V případě náhradní matky jde o zcela cizí materiál. Postup je stejný, jako kdyby byl ženě implantován cizí orgán. I v tomto případě musíte užívat imunosupresiva, jinak by vaše tělo orgán odmítlo. Imunitní systém matky je tedy uměle potlačen.

Na začátku těhotenství? 

Ne, po celou dobu. Imunitní systém musí být oslaben do té míry, aby tělo plod neodmítlo a nedošlo k potratu. Co to asi dělá s matkou? Co s dítětem, že?

Co?

Netuším. Studie neexistují.

Sama tvrdíte, že obchod vzkvétá. To se přece musí sledovat.

A vy myslíte, že na takových studiích má někdo zájem? Hádám, že by se mohlo zjistit, že pro matku ani dítě nemusejí být silné léky prospěšné… Ale jde-li nám o obchod, proč bychom do toho vrtali?

Jestli tomu správně rozumím, máte za to, že se to zkrátka přehlíží, protože možné poznatky jsou nežádoucí. Pojďme tedy dál. Sám porod probíhá císařským řezem. Je císařský řez upřednostňován proto, aby žena třeba během dlouhého porodu dále neprohlubovala svůj vztah k dítěti? 

Ne, to ne. Díky císařskému řezu se celý proces stává předvídatelným. Budoucí rodiče chtějí být přítomni u porodu, a pokud je žena na Ukrajině, museli by tam být aspoň šest týdnů před očekávatelným porodem. Já o porodech něco vím a mohu vám říct, že při přirozeném porodu nevíte dne ani hodiny.

Veškerý proces se tedy podřizuje rodičům. 

Buďme přesní, spíše objednavatelům. Ale jinak ano, chápete to správně, na tom je založen celý byznys. Ale je třeba také říci, že většina takto odnošených dětí se rodí předčasně. Nepředpokládá se, že těhotenství bude trvat devět měsíců.

Pokud tomu dobře rozumím, je také zapotřebí zabránit tomu, aby se dítě dostalo do kontaktu s náhradní matkou. Okamžitě po porodu je odebráno…

Ano, buď dítě obratem přejímají objednavatelé, nebo je předáno do péče ošetřovatelů. Ke kontaktu se ženou, která dítě několik měsíců nosila ve svém těle a nyní ho porodila, by nemělo dojít. To by mohlo narušit předávku. Mnohé náhradní matky své dítě nikdy nedržely v náručí ani nekojily.

Jak je to z právního hlediska? Dítě je přece oficiálně potomkem ženy, která je porodila.

To se liší stát od státu. Na Ukrajině tomu tak skutečně je. Matkou je ta, která dítě porodí. Po porodu se dítěte tedy musí vzdát a objednavatelé dítě adoptují. Ve Spojených státech je celá procedura dražší, ale některé státy za to nabízejí, že náhradní matka není v rodném listě vůbec uvedena. Jako rodiče mohou být uvedeni i dva muži. Dítěti je tedy vystaven nesmyslný rodný list.

To znamená, že dítě zpočátku nemá žádný vztah s matkou. 

Nejen zpočátku, ani později. Pokud bylo vajíčko darováno anonymně, matku nelze dohledat. Anonymita je součástí byznysu. Ti, kdo si dítě tímto způsobem koupí, nemají zájem na tom, aby dítě vědělo, odkud pochází, často také nechtějí, aby se vědělo, že ho porodila náhradní matka. Taková osoba by pro novou rodinu představovala konkurenci.

To znamená, že dítě nemá žádnou zdravotní anamnézu. Pokud by někdy potřebovalo třeba nějakou transplantaci, na svou matku či své sourozence se obrátit nemůže. 

Jasně, ale nemysleme jen na zdraví. Copak není to nejpřirozenější na světě, že každý chce vědět, kdo jsou jeho rodiče? Jeho biologičtí rodiče?

Na to se odpovídá: „Hlavní je, aby bylo dítě milováno. Tolik dětí je vychováváno v nevyhovujících podmínkách, ač biologické rodiče mají.“ 

Na tyhle řeči já vždy opáčím: Zaprvé vůbec nevíte, zda dítě, které bylo takto pořízeno, někdo skutečně miluje, zadruhé jsem přesvědčena, že dítě má právo znát své rodiče. Ale víte co, mé přesvědčení je přece irelevantní. Jak jsem již řekla, v Německu se potomci, kteří nevěděli, kdo je jejich otec, sami zorganizovali a žalovali stát. V zemích, kde je možné anonymně darovat vajíčka, se budou brzy organizovat lidé z darovaného vajíčka a jsem přesvědčena, že zanedlouho budeme slýchat o dětech z náhradního mateřství, které žalují stát za to, že tento neetický byznys umožnil. My už přece víme, že lidé tohle se sebou nenechají dělat. Což je dobře. Děti anonymním dárcovstvím trpí. V civilizovaných zemích je proto zakázáno anonymně darovat vajíčka nebo sperma. To se musí stát normou, protože až ty děti dospějí, budou se i nás ptát, jestli nám nepřišlo divné, že jsme tomuto přihlíželi.

Jak reagujete na argument: „Náhradní mateřství? No dobrá, není to ideální. Ale kdo vyrůstá v ideální rodině?“ 

Čirá manipulace. Jistě, existují třeba děti, které jsou adoptované. Ale proč jsou adoptované? Protože nastala nešťastná, často tragická situace. Dítě například přišlo o oba rodiče a společnost hledá řešení. Ale v případě náhradního mateřství je tragédie vytvořena od samého počátku a záměrně: Dítě se již narodí se zdravotní a citovou zátěží, často bez znalosti svého původu, zkrátka proto, že to tak někdo chtěl.

Zmínila jste chudobu náhradních matek, případně rozdíly ve vzdělání mezi objednavateli a náhradními matkami. Ve Velké Británii však existuje možnost tzv. altruistického náhradního mateřství. I v Česku člověk slýchá: „Dítě mi odnosila blízká kamarádka.“ Občas se hovoří o sestře. Ani to není v pořádku? 

To jsou hlavně lži. Anglie je dobrým příkladem toho, že altruistická verze je čirý podvod. Pod rouškou altruismu probíhá obchod s dětmi. Takzvané altruistické náhradní matky nedostávají honorář, ale cosi jako náhradu škody za těhotenství. Vyplácí se kolem pětadvaceti tisíc liber. Z feministického hlediska by se dokonce dalo říci, že jde o nejbrutálnější vykořisťování žen. Od ženy se očekává, že ponese veškeré fyzické, zdravotní a emocionální riziko, ale jako jediná nic nevydělá, obdrží jen takzvané náhrady. Agentura, lékaři a kliniky – ti všichni vydělávají, objednavatelé nakonec dostanou dítě, ale žena dá všanc své tělo, svou psychiku a prý tvrdí: „Dělám to z čiré lásky.“ Nechoďte na mě s těmito pohádkami. Ale i kdyby tomu tak bylo, stejně by to nebylo eticky ospravedlnitelné. Mohu vám darovat třeba knihu, protože mi patří. Ale copak vám mohu darovat dítě? Nepatří mi. A co mi nepatří, nemohu darovat ani prodat. Dítě nikomu nepatří. Je to osoba s vlastní důstojností, ne produkt.

Takže máte zato, že i altruistickou variantu je třeba odmítnout. 

Hádejte, kde dnes sídlí všechny komerční agentury z USA a z Ukrajiny. V „altruistické“ Anglii, kde dost nealtruisticky nabírají zákazníky. Hledání altruistické náhradní matky často končí marně, protože žádná taková neexistuje. Klient hledající dobrého člověka, který si pro něho nechá zničit zdraví, však nemusí věšet hlavu, hned mu přistane na stole nabídka: „Můžeme vám pomoci díky zázemí, které máme na Ukrajině a ve Spojených státech.“ Altruismus tomuhle nekalému byznysu otevírá dveře.

Ve své knize se zabýváte i velmi bolestnými příběhy. Děti, které se narodí v šedých zónách, nejsou právně chráněny. Často se ztrácejí a mohou se stát oběťmi zločinců. I čeští novináři upozornili na to, že se v rámci Operace Španěl jedno dítě nikdy nepodařilo vypátrat, rodiče těch zbylých dětí navíc nebyli vůbec prověřeni. 

Ano, ty děti mnohdy nelze dohledat. Ale to je jeden odstín této hrůzy. Jiný také stojí za to. Objednavatelé si občas odmítnou vyzvednout dítě třeba s tělesným postižením. Znám příběh dítěte, které se narodilo na Ukrajině hned zkraje pandemie. Objednavatelé si jej nemohli vyzvednout kvůli cestovním omezením, a dítě tak uvázlo v ústavu. Když bylo možné pro něj přijet, objednavatelé je odmítli: „Ne, to dítě již bude poškozené. To už nechceme.“

Co se s takovými dětmi děje? 

Pokud má dítě štěstí, slituje se nad ním nějaká zdravotní sestra a ujme se ho. Ty, které štěstí nemají, končí v různých ústavech.

To člověk nemá slov. 

Tak je hledejte! To by byl nejhorší možný postoj. Chci, aby společnost věděla, k čemu tady mlčí. O náhradním mateřství se většinou bavíme nad roztomilými fotkami z bulváru. Jenže to nemá s realitou náhradního mateřství nic společného. Není nutné ani zmiňovat ty nebohé děti, které nakonec nikdo nevyzvedne. Je to skrznaskrz temná praktika, z níž nemůže vzejít nic dobrého. Vytváří se zde obraz, že každý má právo na dítě. Co je to za hloupost! Já ani vy žádné takové právo nemáme, homosexuální muž také ne.

Když to řeknete takto, obratem se na vás snese obvinění z homofobie.

Víte, těmito hloupostmi na mě nikdo dojem neudělá. Každému homosexuálnímu páru přeji všechny ty děti, které je schopen zplodit. Ne, to není homofobie. Říká se tomu biologie a říká se tomu také právo, alespoň v civilizované zemi. Dítě má právo na otce a matku. Pokud si dva homosexuální muži myslí, že mají právo připravit dítě o matku, a společnost tomu mlčky přihlíží, já k tomu mlčet nebudu. Je to pohrdání dítětem, je to pohrdání ženou. V pozadí stojí představa, že na matce nezáleží, že dítě matku nepotřebuje. Ostatně úmluva OSN o právech dítěte jasně stanovuje, že dítě má právo na oba rodiče. Samozřejmě existují rozvody. Ale i když se pár rozejde nebo rozvede, děti obyčejně vědí, kdo je otec a matka, a mohou se svým rodičem udržovat kontakt, třeba i po letech k němu hledat cestu. Náhradní mateřství přístup k biologickým a genetickým rodičům od počátku znemožňuje. Rodičovství odtrháváme od skutečného biologického vztahu a stavíme na smlouvách, na byrokracii.

Což je paradoxní. Z jedné strany se tvrdí: „Hlavní je, aby dítě bylo milováno, biologie není důležitá“; jenže z druhé strany chtějí objednavatelé své biologické dítě, jinak by přece bylo možné dítě si adoptovat nebo osvojit, ač tady dodávám, že homosexuální páry nemohou v Česku – na rozdíl od Německa – adoptovat děti. Jednotlivci, byť by žili v registrovaném partnerství, si však osvojit děti mohou.

Debata je skrznaskrz prolhaná. Nedávno jsem se bavila s jedním homosexuálním mužem. Ptala jsem se jej, proč neadoptuje dítě. On na to: „Ale já chci své vlastní.“ To je náramné. Když jde o rodiče, respektujeme, že biologie je důležitá; když jde o děti, mávneme nad tím rukou a pusu jim zavřeme řečmi o lásce. Mimochodem celý byznys stojí na tom, že rodiče, ať homosexuální, ať heterosexuální, chtějí předat své geny. O lásku zde nejde vůbec. Jde o biologii. Ale jak jsem říkala: Jsem přesvědčena, že málokdo si bude schopen ospravedlnit souhlas s náhradním mateřstvím, jakmile si uvědomí, o co tu ve skutečnosti jde. Ale také je pravda, že čím více si na tuto zvrácenost budeme zvykat, tím více se bude stávat součástí naší každodennosti, alespoň to začínáme pozorovat ve Spojených státech. Pojďme se pokusit proti tomu něco udělat hned teď.