Andrease Reckwitze čte německý kancléř Olaf Scholz, akademici po celém světě i širší veřejnost. Sám sociolog to považuje za výhodu, vlastně za nutnost: „Sociolog, který píše jen pro sociology, je jako pekař, který peče jen pro jiné pekaře.“ Je autorem pojmu kulturní kapitalismus, který osvětluje paradox moderní společnosti. Kultura bývá zesměšňována jako zbytná aktivita, ale také platí, že není zbytí: Chceme-li uspět, musíme se všichni stát umělci.
Vody sociální sítě TikTok vydaly virální video, které obletělo světová média: Američanka Brielle (21) na něm za usedavého pláče popisuje, kterak nezvládá osmihodinový pracovní den. V zaměstnání tráví osm hodin, hodinu a půl trvá cesta do práce, v dopravních prostředcích denně stráví tři hodiny. Když večer dorazí, má sílu jen na sprchu, jídlo, spánek. „Jak mám mít přátele, jak si najít partnera, když je můj život jen únava a stres?“ naříká.
„Bylo najednou méně významných mužů? Vůbec ne! Uvázl veškerý život? Nikoli, zmohutněl! Nedály se dříve zvrácenosti? Dály se jich spousty!“ Navzdory tomu je Ulrich, protagonista Muže bez vlastností od Roberta Musila, přesvědčen, že něco je ve vzduchu. Šíří se tajemná nemoc – blbost. Jenže Musil, který intelektuální nesmělosti věnoval skvostnou přednášku O hlouposti, pořádně nevěděl, o čem mluví. Proslov přednesl roku 1937, v době, kdy inteligence stoupala. To naše doba je na tom hůře. Hloupneme, a ještě na to máme data.
„Postarejte se o živé,“ volali policisté na záchranáře. Zvláštní, že by zrovna na toto mělo být zapotřebí upozorňovat. Tu noc možná ano. Byl pátek třináctého roku 2015 a i zkušení záchranáři stanuli u vchodu do pařížského klubu Bataclan jako zkoprnělí. Uviděli masu bezvládných, zakrvácených, roztrhaných těl, v nichž vibrovaly telefony. Blízcí již nejspíš slyšeli o výbuších a chtěli se ujistit, že je vše v pořádku.
Občas se hovoří o třetí sexuální revoluci. První se odehrála na přelomu 19. a 20. století, kdy viktoriánská morálka ztratila na přitažlivosti. Druhá udeřila v šedesátých letech, třetí probíhá od devadesátých let. Zatímco v šedesátých letech byla sexualita oslavována jako projev svobody, dnes na ni padlo podezření. Stále častěji v ní spatřujeme příležitost pro zneužití, ne-li zločin. Navíc se stává spíš předmětem myšlení a bouřlivých debat než jednání.
„U Stounů stály ženy trpělivě ve frontě před hotelovými pokoji hudebníků, dokud se nedostaly dovnitř. Jen si to představte: Stály ve frontě! Něco podobného už v dnešní době není možné. Ani technicky. Teď musíte zasunout kartu od svého pokoje do štěrbiny ve výtahu. Jinak se nikam nedostanete. Jak se mají ty ženy dostat do patra? Kolikrát jsem rád, že se sám dostanu do pokoje,“ poznamenává klávesista skupiny Rammstein Christian Lorenz v knize Svět dnes slaví narozeniny (2017). Jak se říká, tohle vyjádření nezestárlo dobře.
„Co se týče dědictví, měl jsem to jako ostatní: jednoho dne se o něj člověk musí postarat,“ píše švýcarský spisovatel Lukas Bärfuss v nedávno vydaném eseji Otcova krabice. To se tak někdo má, napadne čtenáře: Lukas dědí. Ale ne vždy je to radost. Autor popisuje, jak odmítl převzít otcovy dluhy. Krom toho mu po otci, který poslední roky žil na ulici, zbyla banánová krabice s několika drobnostmi. Bärfussův esej spadá do žánru nově pojmenovaného jako autosociobiografie. Na osobních příbězích spisovatelé jako Didier Eribon nebo Annie Ernauxová demonstrují, jak nám společnost promlouvá do osobního osudu.
V roce 2021 odešla Kathleen Stocková po osmnácti letech z univerzitního světa. Sama v nadsázce říká, že akademickou kariéru jí zničila věta „Transženy nejsou ženy“. Přesnější je, že ustoupila studentským protestům proti její přítomnosti v kampusu. Mezitím vydala knihu Material Girls a princezna Anna jí propůjčila Řád britského impéria za zásluhy o vysoké školství. Situace se neuklidnila ani po odchodu. Když měla Stocková koncem května přednášet v oxfordském diskusním klubu, zapojila se celá země.
„Kolik času denně věnujete myšlení?“ Touto otázkou se Simone Weilová obracela na sestry, které se o ni staraly během hospitalizace roku 1943 v anglickém Ashfordu. Tehdy pětatřicetiletá francouzská učitelka filozofie, teoložka a sociální aktivistka se tam léčila s tuberkulózou. Ze solidarity s občany obsazené Francie navíc odmítala jíst. Zesnula téhož roku na vysílení. „Zemřelá se usmrtila odmítáním jídla ve stavu duševního vyšinutí,“ čteme v úmrtní zprávě. Od jejího napsání uplynulo osmdesát let.
Sice nežijeme v patriarchátu, ale stále reprodukujeme některé patriarchální myšlenkové struktury. Prý se to jasně ukázalo i v diskusích kolem hnutí MeToo. Muži byli postaveni do role výlučných aktérů, zatímco ženy byly ztvárňovány jako ty pasivní. To jsou teze Svenji Flaßpöhlerové, která vyzývá ženy, aby přestaly podporovat mužskou moc tím, že ze sebe dělají oběti. Tato německá filozofka a feministka několikrát ovládla německou diskusi Pořad, v němž byla jedna pozice systematicky zesměšňována, nyní platí za odstrašující případ, jak by debata v demokratické společnosti neměla vypadat.
Určitě je prý dobré, aby se dítě nejpozději na letním táboře setkalo s plastickým chirurgem. Když to nejde zařídit, snad aspoň zástupce estetické kliniky by mohl dorazit. A i kdyby to moc šťastný nápad nebyl, stalo se. Web Expres.cz referoval o tom, kterak majitelka jedné estetické kliniky navštívila tábor pro školáky. Dětem rozdala i vouchery na zákroky. Prý pro rodiče nebo prarodiče.
Každá doba má svou oblíbenou předponu. Moderna se dávala do pohybu skrze buřičské „anti“. Pak zavládla ironie, to bylo vše „post“. Nyní jsme se ocitli v těkavé době „trans“. Toto pojednání však nebude o sexuálních identitách, s nimiž se dnes „trans“ pojí především, ale o médiích a naší pozornosti. O podcastu, který prý zažívá zlatý věk, se hovoří jako o médiu svou podstatou hybridním. Bere si to nejlepší z rádia i z digitálního světa, pohybuje se na pomezí dvou kultur, písemné a orální, a zdůrazňuje jakousi „mezivážnost“, žádoucí není ani ležérnost, ani přílišná učenost. Snad hlavním důvodem, proč je potomkem své doby, je, že z výjimky dělá normu.
„Od té doby, co jsem na světě, se svět řítí do záhuby,“ poznamenal německý novinář Peter Felixberger v roce 2019 na adresu klimatického protestu. Třiašedesátiletý novinář tím neshazuje starost o životní prostředí, jen si všímá míry, s jakou se klimatický aktivismus propojil s apokalyptickými vizemi. Aktivisté přitom vzývají vědu, což nemusí být korektní. Citovaní vědci se s nimi třeba shodují na popisu situace, méně na inscenaci vědeckých výsledků a ještě méně v otázkách nápravy. Příkladem je světově uznávaný klimatický fyzik Thomas Stocker.
Možná to znáte lépe než já. Když kliknete na Facebooku nebo Instagramu na profilovku, občas se spustí krátké video zpravidla zachycující několik okamžiků ze dne daného uživatele. Jmenuje se to story, příběh. Příběhů je dost i jinde, třeba v akademickém světě. Člověka by sice napadlo, že akademický svět a sociální sítě nebudou mít mnoho společného. Což je pravda, ale pojmu „narativ“ se zde vyloženě daří, až tak, že se jeden zdráhá to slovo použít, i když by se zrovna hodilo.
V první fázi se třískalo dveřmi, v druhé se elegantně mizelo, ale ten závěr je hořký. Prý jsme líní. Takto lze v několika heslech shrnout náš vztah k práci v průběhu pandemických vln i po nich. Připomeňme, že ještě během pandemie začaly hlásit Spojené státy i některé evropské země množící se výpovědi ze stávajících pozic. Fenomén přerostl ve vlnu výpovědí, pro niž se uchytil poetický výraz: velká rezignace. Lidé prý přehodnocují, kým že chtějí být. Jenže rezignovaní byli už po několika měsících na nových pozicích. Takže se nic nestalo? Ne tak docela. Brzy se začaly ozývat další hlasy.
Nejdřív mě přivítala Philomena, bostonská teriérka, nato se ozval ženský hlas: „Doufám, že vám nevadí psi.“ Teprve pak jsem uviděla Virginii Despentes, která mě zve do svého pařížského bytu. I kdyby mi psi vadili, dnes bych se ovládla. Virginie Despentes je přední literátka nejen francouzské umělecké scény. Její kniha Vernon Subutex se stala kultovní, prodalo se jí na milion a půl výtisků, na jejím základě vznikl seriál, komiks a divadelní hra. První část trilogie nyní vychází i v češtině.
Ponořil kříž s Ježíšem do své moči a vyfotografoval ho. Tím vzbudil celosvětovou pozornost a nenávist. Ačkoli tvrdí, že na začátku tvůrčího procesu má málokdy jasnou představu o tom, kam směřuje, linie jeho tvorby je jasná: zajímá ho násilí v jádru civilizace. Ale nenávist není prostě zavrženíhodná. Bývá zdrojem síly, dokonce krásy. Andres Serrano, přední současný umělec, právě vystavuje v pražském Centru současného umění DOX.
Říká, že „performerem“ byl dlouho předtím, než se to slovo dostalo do oběhu. Na náš sraz dorazil s taškou plnou knih a performerství dostál. Záhy vytahuje z tašky knihu, nabízí mi ji, ale než mi ji definitivně předá, začne v ní divoce škrtat. „Ty škrtnuté věty nečtěte, ať si nemyslíte, že jsem blbec,“ vysvětluje. Dosud poslední kniha Jana Faktora se jmenuje Trottel a byl za ni oceněn německou cenu Wilhelm Raabe Preis.
Lze dnes vyslovit slovo elita bez přízviska „takzvaná“? V onom zákeřném „takzvaná“ nezřídkakdy spatřujeme výbavu člověka, pro něhož se našlo ohavné slovo dezolát. Nevěří institucím, médiím, jede si konspirační teorie. Francouzský filozof a politolog Olivier Roy, profesor na European University Institute sídlícím poblíž Florencie, přichází v knize Zploštění světa s novým pohledem na zmíněný atribut – a tou interpretací činí „dezoláty“ z nás všech, obyvatel západního světa. Hranice mezi šarlatánem a vědcem se stírá,“ poznamenává Roy a ilustruje to na debatě o vědecké hodnotě argumentů proti očkování.
Ekonomka (a strojní inženýrka), nyní emeritovaná profesorka univerzity v Curychu Margit Osterlohová, byla požádána, aby spolu se socioložkou Katjou Rostovou prozkoumaly, proč je mezi profesory tak málo žen, ač studentky jinak ovládly kampusy. Výsledky šokovaly. Výzkumnice totiž mají za to, že důvod je prozaický. Ženy tolik netouží po vysokých akademických postech. Následovaly mediální přestřelky, twitterovské bouře a otevřené dopisy rozhořčených kolegyň. V Týdeníku Echo a na Echo24 jsme o tom psali zde a zde.
Švýcarští novináři a uživatelé sociálních sítí mají za sebou perné dny. Museli nově zhodnotit informaci, na kterou se dosud snažili pohlížet jako na vadný světonázor. Vždyť na Západě by byl málokdo natolik zpátečnický, aby tvrdil, že mladé ženy touží po tradičních rolích. Jenže pak uděláte tu chybu, že se těch žen zeptáte – a neštěstí je na světě.
Mládí zestárlo. Mileniálové dosud platili za jeho ztělesnění. Ti nejstarší z nich se však narodili v roce 1980, takže jim táhne na čtyřicátý čtvrtý rok, většina mileniálů jsou třicátníci. A to znamená jediné: buď jsou uprostřed krize středního věku, nebo na ně co nevidět dolehne. Nesouhlasíte? Pravděpodobně máte i vy krizi středního věku spjatou spíš s padesátníkem, který si pořídil nové auto a milenku. Tím jsme u samého problému „krize středního věku“.
Bible je krutá kniha, zvlášť ve svých sociologických analýzách. Aspoň takto, tedy jako popis sociálních neduhů, se mnohdy interpretuje výrok z evangelia podle Matouše: „Tomu, kdo má, totiž bude dáno a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.“ Jinými slovy, bohatí bohatnou, chudí chudnou. Prý se to netýká zdaleka jen peněz: samovolně se rozhojňuje sláva, vztahy a úspěchy. I kdyby si chudí na konexích či výdobytcích polepšovali, relativně k rostoucímu náskoku těch silnějších, jsou bez šance. A co víc, rozhojňující logika platí i ve zlém. Čert prý kálí na jednu hromadu… Dnes je takzvaný Matoušův efekt součástí sociologického inventáře.
Rozhovor jsme vedly na dálku, přesto jsem se cítila, jako bych byla u švýcarské filozofky doma. Nejenže jsem se seznámila s jejím obrovským psem, který po amputaci chodí po třech, hlavně jsem se mohla zeptat její dcery Carlotty, jaké pro ni je, že se její příběh objevuje v matčině knize. „Jsem neskutečně hrdá,“ odpovídá drobná dívka. Kniha je o Ullině sebevraždě a Carlottině narození. Ulla je sestra Barbary Schmitzové a v mládí si vzala život, Carlotta se narodila s těžkým postižením. Jak se k těmto dvěma výzvám postavit jako filozofka?
Zdravá žena, navíc matka dospívajícího syna, spáchá sebevraždu, zatímco těžce nemocné dítě se rve o právo na život. Jak to, že lidé, jimž – jak se zdá – nic podstatného nechybí, si svého života mnohdy neváží, zatímco ti s řádově horšími kartami se o něj perou? Tuto otázku si položila švýcarská filozofka Barbara Schmitzová v knize Jaký život je hoden žití? (2022) a nejde tu o teoretické cvičení; ta sebevražedkyně byla filozofčina sestra a dítě s těžkým postižením její dcera. Kniha vyniká osobitostí i vyrovnaností. Autorka mohla napsat dílo spadající do žánru zúčtování: společnosti, která nemínila přijmout její dceru, by bylo co vracet.
Že je krize příležitost, je jedno z oblíbených klišé. Kdyby tomu tak bylo, byly by humanitní vědy zemí zaslíbenou. Nejsou. Ale krizi, kterou procházejí dnes, je třeba číst na pozadí skutečnosti, že z krizí samy povstaly a nic jiného neznají. To neznamená, že bychom tu současnou měli brát méně vážně. Jen jsou řeči o kritické době nicneříkající a zkrácení problému na finanční rozměr zavádějící.
Josef Švejk byl jednou z nepřehlédnutelných postav prezidentské kampaně. Není nepodstatné, že jej do boje vtáhly děti. Když se Andreje Babiše dotázaly na název Haškovy nejslavnější knihy, před divákovýma očima se odvinula etuda v žánru „král je nahý“. Děti byly v tu chvíli hrdiny, přinejmenším sociálních sítí. Netřeba hned zmiňovat Gretu Thunbergovou, abychom seznali, že děti jsou vůbec pozoruhodným politickým nástrojem. Rozšířená je třeba teze, podle které se pozice mladých a starších v současné společnosti prohodila.
Svět se dodnes obnovuje mocí psychedelik, aspoň ten mazatéckých šamanů v Mexiku. Henry Munn popsal ve své knize Houby jazyka, kterak tito šamani osvěžují psychedeliky svůj vztah ke světu. Po požití houby obsahující látku psilocybin se skutečnost jeví bohatší, řeč je smyslovější, tělesnější, živější. Není divu, že mnohé psychoanalytiky tolik poutají šamanské rituály. Nezvyklé verbální vyjádření umožňuje nově, třeba ve srozumitelné podobě, prožít něco, co dosud bylo chaotické a trýznivé. Básnické slovo je sice fascinující, ale pozornost psychiatrů i filozofů se v posledních desetiletích stejně obrací spíš na substanci přeměňující běžného člověka v šamanského umělce.
Krátce před svým odchodem do důchodu v roce 2018 se musel Norbert Bolz, profesor mediálních studií na Technické univerzitě v Berlíně, zodpovídat rektorovi za své provokativní tweety. Dnes patří k nejhlasitějším kritikům vysokoškolského prostředí a současné politiky. Zatímco mnozí ho obviňují, že se v posledních pěti letech zradikalizoval, on tvrdí, že si pouze užívá absolutní svobody člověka, který se již nestará o svůj společenský status. S Norbertem Bolzem hovoříme u příležitosti vydání jeho nové knihy Starý bílý muž: obětní beránek jednoho národa.
Nenávidí vždy ten druhý. Ale těch druhých je hodně, aspoň soudě podle toho, jak čile se mají úvahy o nenávisti k světu. Hate speech je termín, který se za posledních několik let zabydlel ve filozofii i veřejných debatách. Označuje nenávistnost směřující k sexuálním, etnickým, ale stále častěji i názorovým menšinám. K pádu zábran vedl souběh sociálních sítí a společenských krizí od pandemie po dopady války na Ukrajině. V souvislosti se sociálními sítěmi však nejde o exces, ale o normu. Již označení „Facebook“ poukazuje na to, že v debatách nepůjde o věcnost, ale o tvář. Ani bubliny, které trestají jinak smýšlející, nejsou druhotným projevem.
