Tag: umění

Články k tagu

Čí je ten obrázek?

Autorská práva jsou poměrně moderní vynález. Ačkoli lidé malovali na stěny jeskyní už v paleolitu, dlouho neexistovala žádná právní ochrana duševních výtvorů. Umělecká díla a vynálezy se šířily zcela volně, podvázány hlavně tím, že mistrovskou malbu nebo sochu neuměl zkopírovat skoro nikdo. Literatura měla v historii spíš opačný problém, který dnes nemá: v době před vynálezem knihtisku se každá kniha musela opsat pěkně ručně a v evropských podmínkách málokdy vydržela pohromadě víc než 200 let. Nebýt nekonečné dřiny neznámých mnichů v klášterech, které dnes dávno neexistují, nezachovalo by se nám ze starých literárních děl vůbec nic.

To víte, umělci

Lidé se statusem umělce budou mít od července nárok na státní peněžitou podporu. Aby takový muzikant, herec, výtvarník, spisovatel či třeba překladatel získal příspěvek, nesmí být v době podání žádosti v pracovněprávním vztahu, který by přesahoval polovinu týdenní pracovní doby. A teď to začíná být opravdu zajímavé: zároveň by jeho příjmy z umělecké činnosti za poslední dva roky musely tvořit alespoň polovinu celkových příjmů a nesměly by přesahovat průměrnou mzdu (ta letos přesáhla 46 tisíc korun). „Základním principem návrhu je skutečnost, že stát by měl nějakým způsobem vyjádřit zájem o umělce, kteří svojí činností nedosahují dostatečných finančních příjmů,“ píše se v důvodové zprávě.

Albatros stáhl knihu kvůli dětskému „šmírování“ nahé sestry. Zájem mají jiná nakladatelství, tvrdí autor

K nezvyklému cenzurnímu kroku sáhli v nakladatelství Albatros Media. Knižní vydavatel se rozhodl po čtyřech letech stáhnout z prodejních pultů dětskou knihu Fotbalový král od Jana Žáčka. Důvodem jsou negativní recenze čtenářů, kteří označili některé pasáže knihy za nevhodné pro dětské čtenáře. Kritikům se nelíbí především pasáž, kde pubertální chlapec nabízí svému kamarádovi, že ho nechá se podívat na jeho nahou sestru. Za to požaduje hamburger a limonádu.

Uprchlík v „prohnilé zemi“

Americký snímek Brutalista režiséra Bradyho Corbeta je obdivovaný a v některých ohledech taky obdivuhodný film. Už po jeho světové premiéře na festivalu v Benátkách, kde získal Stříbrného lva za režii, se o něm psalo jako o události, která svým významem přesahuje dimenzi jednoho roku. Následovala další ocenění, na Oscara je nominovaný v deseti kategoriích včetně ceny pro nejlepší film. Brutalista je film nesený vskutku obdivuhodnou ambicí.

Americký prezident v epoše Boba Dylana

Co si asi tak myslí Bob Dylan o prezidentu Trumpovi? Na to autor tohoto sloupku není schopen odpovědět. A ani to vlastně netouží vědět. Možná že se Dylan nějak i vyjádřil, ale politické proklamace umělců je dobré brát s rezervou, včetně případného vyjádření Boba Dylana. Můj soukromý odhad je, že je v téhle věci, jako v mnoha jiných, spíš nad věcí, pohlíží na ně z pozice básníka, mystika a potulného kejklíře, jenž je zároveň světovou hudební superstar, která se však nepodobá žádné jiné superstar. Dylan nikdy nebyl v pravém smyslu slova politický umělec.

Novým šéfem Národního divadla bude Martin Glaser, dosavadní ředitel ND Brno

Generálním ředitelem pražského Národního divadla (ND) bude Martin Glaser. Stávající ředitel ND Brno první scénu povede od srpna 2028. Nahradí Jana Buriana. Jméno vítěze výběrového řízení dnes oznámil ministr kultury Martin Baxa (ODS). Glaser za zásadní označil otevření rekonstruované Nové scény a potřebu plnohodnotné zkušebny, která by umožňovala zvýšit výnosy divadla plnějším obsazením scén. Zmínil potřebu úzké spolupráce s ministerstvem kultury a finanční náročnost úkolů, které bude ND řešit.

Antický revival

Ničivé požáry v Los Angeles způsobily kromě lidských tragédií a obřích přírodních a materiálních škod také ztráty kulturní, architekturu nevyjímaje. L. A. je totiž mekkou moderní architektury poloviny minulého století, především díky nespočtu výjimečných vil od těch nejslovutnějších architektů a architektek své doby, ze kterých se mnoho nacházelo právě v epicentru požárů, ve čtvrti Pacific Palisades. Zcela shořely například domy Keeler House od Raye Kappeho nebo Freedman House od Richarda Neutry, přičemž další měly namále.

Postindustriální síla

Pobřeží stotisícového města na jihu Norska rozzářily sněhově bílé fasády postindustriálního kolosu, který od minulého roku spoluvytváří nové kulturní centrum. Místo, které bylo ještě nedávno bolavým vředem celého města, je dnes jeho chloubou. Pokud bychom měli vysledovat hlavní architektonické fenomény uplynulého čtvrtstoletí, nemůžeme vynechat ambiciózní přestavby vysloužilých průmyslových staveb. Jak ukazují příklady z celého světa, takové stavby s racionálními železobetonovými konstrukcemi dokážou pojmout lecjakou novou funkci.

Sbohem a šáteček

Když se Jaroslav Seifert před čtyřiceti lety dověděl, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, chtěla média, jak se tehdy ještě neříkalo hromadným sdělovacím prostředkům, znát jeho reakci. Do jedné z pražských nemocnic, kde vážně nemocného básníka léčili, se vypravil oborově příslušný ministr, jehož jméno nebylo důležité ani v době, kdy kulturu „řídil“ (ve skutečnosti to dělal z ÚV KSČ jeho stranický soudruh Miroslav Müller), a už vůbec není důležité dnes. S loutkovým ministrem vstoupil do nemocničního pokoje i kdosi s kamerou Československé televize.

Mlčenlivost chrání nás?

Pravda tě osvobodí. To je taky imperativ, výzva, která je v základech naší civilizace po tisíciletí. Nemůžeš být skutečně svobodný, jestli nejsi i pravdivý, neznáš pravdu a nežiješ ji. V sekularizované verzi to znamená neskrývat pravdu, tu faktickou ani tu „svou“. Neskrývat ji, i kdyby to mělo přinést ohrožení, protože společnost, která mlčí o sobě, o tom, co prožila i prožívá, co dělala i dělá, se nemůže pohnout k něčemu lepšímu. Proti tomu ale může stát jiný imperativ. Neříkej nic. Naplnit ho může být v některých situacích projevem veliké statečnosti.

Mít srdce jinde není v pořádku

Libuše Jarcovjáková o sobě vždy věděla, že je vynikající fotografka; zbytek světa na to ale přišel až nedávno. Až do konce března 2025 vystavuje v Národní galerii ve Veletržním paláci svou dosud největší retrospektivu (zhruba 500 snímků), do 20. prosince jsou její snímky k vidění i v pražské Fotograf Gallery. Proč si její sláva dala tolik na čas?

Božský Blixa v Arše, nejkrásnější záchodky, sám a bez peněz

Jestli je už jen jeden koncert, na kterém byste do konce roku neměli chybět, je to právě tenhle. Pokusím se vysvětlit proč, ale hudba téhle dvojice je tak jedinečná a podivná, že se vzpíná snad veškerým příměrům. Jejich třetí deska vyšla letos na konci října, jmenuje se Christian & Mauro a pražský koncert se bude týkat především jí, což je dobře, je totiž jejich nejlepší. Na pódiu budou oni dva, německý dekadent a italský skladatel, doprovází je violoncellistka, klarinetistka a smyčcové kvarteto.

Černá víčka ve slunci moderny

Bez ohledu na to, v jakém stavu se potácí ideové vedení Národní galerie, existuje tam jedna jistota: výstavy připravované historičkou umění Annou Pravdovou. Jejím oborem je Francie, respektive jak se v meziválečné Francii vedlo českým umělcům, kteří si ji zvolili za svou druhou vlast – a ona, tedy ona sladká Francie, tuto volbu víceméně přijala. Po vzorném splnění povinností vůči velkým jménům moderny, Františku Kupkovi, Josefu Šímovi a Toyen (výstavy v letech 2017–2022), přišla nyní řada na jména možná ne tak zvučná a známá.

Básníci stavějí domy, architekti píšou básně

Galerie Rudolfinum nabízí intenzivní tvůrčí propojení mezi britským umělcem Antony Gormleyem a českou architektkou a teoretičkou Pavlou Melkovou. Jde o fúzi Gormleyho prostorových instalací, soch a kreseb s minimalisticky poetickými texty Melkové, které jsou hustě rozprostřeny po všech galerijních síních. Spolupráce autorského dua dosvědčuje umělecký trend posledních let: prostřednictvím intermediality se má divák pohybovat na nespecifikované hranici mezi vizuálním uměním, prostorovou architekturou a třeba i básnickým textem.

Český léčitel Jakub Schikaneder – 100 let od úmrtí

Asi každý evropský národ měl v minulosti umělce, kterému se podařilo dotknout se nějakého citlivého místa na jeho duši. Dotknout se ho nikoli bolestivě a drásavě, ale naopak vlídně a hojivě, a přitom nikoli lacině a podbízivě. V českém malířství byl a je takovým léčitelem Jakub Schikaneder. Včera od jeho smrti uplynulo sto let. Schikaneder byl umělcem ticha, stmívání, podzimu, západu slunce, stáří a odchodu ze světa. Tedy poloh melancholických, meditativních a duchovně ztišených. Snad žádný jeho obraz není veselý, lehkovážný, natož frivolní. Byla mu naprosto cizí nejen banalita a vulgarita, ale nemaloval ani ženské akty, ani utěšené krajiny, příjemné výjevy ze života a společnosti.

Proč jsou umělci často tak mimo

Jak známo, až na výjimky podporoval Hollywood Kamalu Harrisovou a možná i upřímně se děsil Donalda Trumpa. Nejspíš tyto sympatie a antipatie nekončily u herců a hereček, spíš by se dalo předpokládat, že kdo má v Americe blízko k umění nebo se umělcem být cítí, tomu bušilo srdce pro Kamalu. Podle letmých pohledů na sociální sítě to u nás bude podobné, však mi jeden známý režisér, jehož si opravdu vážím, uštěpačně popřál, ať toho Trumpa pěkně v Echu oslavíme.

„Mnoho rozdělaného, nic hotového“

Zůstává-li v našem povědomí Jiří Kolář (1914–2002), mimořádný a úctyhodný zjev české kultury dvacátého století, víc jako výtvarník než literát, má to vcelku jasnou a pochopitelnou příčinu: díky výstavám máme jeho výtvarný odkaz průběžně na očích; i v těchto týdnech, od 27. září 2024 do 26. ledna 2025, je k vidění aspoň malá kolekce koláží Voilà la femme v pražském Veletržním paláci (kde je Kolář samozřejmě zastoupen i v dlouhodobé expozici 1939–2021: Konec černobílé doby).

Pošetilost bezmocných

Americký režisér Sean Baker patří mezi nejvýraznější filmové tvůrce současnosti, je to filmař s velmi osobitým viděním, čímž nemyslím jen styl, formální stránku filmového díla, ale také pohled na svět, který se tím stylem zprostředkovává. V něčem je to typický „nezávislý“ filmař – jeho snímky jsou velice levné, často do nich obsazuje neherce, jeden z jeho filmů (Tangerine, v české verzi Transdarinka) je natočený na iPhone. I témata, která si Baker vybírá, tomu obrazu odpovídají, jeho filmy bývají o lidech ze společenského okraje, nemálo Bakerových postav nějak prodává svoje tělo.

Velká obrazová loupež. Zloději ukradli slavné sítotisky od Andyho Warhola

Zloději dnes ráno pomocí výbušného zařízení vyrazili dveře galerie umění ve městě Oisterwijk na jihu Nizozemska a odnesli z ní dvě díla ze slavné série sítotisků amerického umělce Andyho Warhola. Při útěku z místa další dvě díla ze série zanechali ležet těžce poničená na ulici. Informuje o tom agentura AP s odvoláním na majitele galerie.

Poslouchat hudbu srdcem

„Ale já nechci proplakat celý svůj život. Chci se taky trochu smát,“ zpíval Owens před šestnácti lety na Hellhole Ratrace. Obloukem se ke své nejslavnější písni kariéry vrací na poslední písni nové desky, Do You Need A Friend. Nejdřív na posluchače pomrkává větou a melodií z písně Roxette It Must Have Been Love, i to však zní v jeho podání jako něco mnohem fatálnějšího, zbaveno jakékoli podbízivosti.

Faustovský příběh Vítězslava Nezvala

Postava Vítězslava Nezvala je v historii české literatury nepřehlédnutelná. Pro mnohé to byl geniální talent, básník tvořící s nesmírnou lehkostí, schopný opanovat jakýkoli žánr, pro jiné člověk rozporuplného charakteru, neostýchající se své dílo zpoplatnit době, oportunista, na něhož je třeba nahlížet obezřetně. Publicistka Krystyna Wanatowiczová se Nezvalem zabývala několik let a své poznatky přetavila do obsáhlé knihy, která nyní vychází pod názvem Nezval / Básník a jeho syn.

O Horákové. Té, co milovala Juráčka

Včera měl v České televizi premiéru filmový portrét spisovatelky, novinářky, disidentky Dani Horákové. Film režisérky Olgy Sommerové dostal název Juráček je můj osud, což je poněkud zvláštní volba, které ale rozumí lidé obeznámení se životem Horákové – a Pavla Juráčka, filmového režiséra, hvězdy nové vlny, kterého zničil režim i jeho vlastní vlohy.

Jistá nejistota, odejít s řevem, selfíčko mající smysl

Pokaždé, když Petr Hruška vydá básnickou sbírku, jde v kontextu naší poezie o událost, což platí už od raných devadesátých let. Právě jeho lyrika byla synonymem pro tzv. kuchyňskou nebo privátní poezii, v níž se básnický jazyk používal civilně a s despektem ke zbytečné lyrické ornamentalizaci. Autorův rukopis nikdy nenavazoval na metaforicky rozevlátou obraznost, Hruškovy básně svou kondenzovaností a smyslem pro minimalistický detail připomínaly spíš poezii Ezry Pounda nebo Thomase Ernesta Hulmeho. Hruškovu věhlasu ale napomáhají i mimoliterární okolnosti.

Krev a lesbický sex. V německé opeře se lidem udělalo zle z radikálního představení

Až 18 diváků vyhledalo během představení ve Státní opeře ve Stuttgartu pomoc, z toho pro tři diváky museli přivolat lékaře. Takovou bilancí má představení Sancta. V nastudování Florentiny Holzingerové vychází z opery z roku 1921, jejíž premiéra byla odložena po zásahu církve. Ani nové nastudování se nevyhnulo kritice církevních představitelů, objevují se v něm totiž nahé jeptišky, polykání krucifixu či sex přímo na pódiu. Informuje The Guardian či Euronews.

Umění pracovat, studentský Oscar zamíří do Česka, milostný dopis Lovecraftovi

Intermediální výtvarník Patrik Pelikán o sobě občas prohlašuje, že není umělcem, ale zedníkem, což je pravda, jelikož tuto profesi vykonává už přes deset let souběžně se studiem na AVU. Pro Pelikána je ostatně proces tvorby důležitější než výsledek, což stvrzuje tělesný aspekt jeho práce, který se přetavuje do úmorné dřiny. Slavný Duchampův výrok „Mým uměním je žít“ bychom v Pelikánově případě tedy měli transformovat do věty „Mým uměním je pracovat“.

V Tháliích bodovalo Divadlo Na zábradlí. Vyhráli Císařová a König

Obě letošní Ceny Thálie za činoherní výkony míří do pražského Divadla Na zábradlí. Získali je Kateřina Císařová a Miloslav König. Císařová ztvárnila Káťu ve Vzkříšení, König si zahrál francouzského spisovatele Michela Houellebecqa ve Veřejných nepřátelích. Oba dnes při vyhlášení výsledků poděkovali svému domovskému divadlu. Cenu pro mladého umělce do 33 let v oboru činohry získala členka Národního divadla moravskoslezského Kamila Janovičová.

Nad vrcholky všemi – stanul C. D. Friedrich

Nad vrcholky všemi je klid… Tak začíná slavná Goethova Poutníkova noční píseň, lyrická báseň, jež je považována za začátek evropského romantismu. O padesát let později se v české poezii ozývá Máchovým veršem Byl pozdní večer, první máj… V čase mezi Goethem (1780) a Máchou (1836) se na jeden vrcholek postavila také postava asi nejslavnějšího (nejcitovanějšího a nejironizovanějšího) německého obrazu vůbec – hypoteticky mu může konkurovat snad jen Dürerův autoportrét z mnichovské pinakotéky – Poutník nad mořem mlh.

Vousaté dítě, co umělo dřív psát než mluvit

Pokud existuje nějaké tuzemské básnické nebe, pak nejcennější hvězdou na něm je básník Ivan Wernisch (nar. 1942). Její jas vykazuje rysy jistého samotářství, perifernosti a okázalého nezájmu o to, zda na ni někdo hledí, či nikoli. Občas se tomu všemu potutelně ušklíbne a schová se zas za mraky svých dlouhých vousů.