Pravda tě osvobodí. To je taky imperativ, výzva, která je v základech naší civilizace po tisíciletí. Nemůžeš být skutečně svobodný, jestli nejsi i pravdivý, neznáš pravdu a nežiješ ji. V sekularizované verzi to znamená neskrývat pravdu, tu faktickou ani tu „svou“. Neskrývat ji, i kdyby to mělo přinést ohrožení, protože společnost, která mlčí o sobě, o tom, co prožila i prožívá, co dělala i dělá, se nemůže pohnout k něčemu lepšímu.

Proti tomu ale může stát jiný imperativ. Neříkej nic. Naplnit ho může být v některých situacích projevem veliké statečnosti. Jindy výrazem malosti a ustrašené konformity nebo to vyžaduje zájem věci, pro niž je potřeba mlčet, aby nebyla oslabena, aby ji neušpinila pravda o temných stránkách boje za ni, mlčenlivost mohou vyžadovat věci morální i amorální, Cosa nostra i protinacistický odboj, politika, špionáž ve prospěch jedněch i druhých. „Neprozraďme to, co víme, mlčenlivost chrání nás,“ bylo heslo Vontů ve foglarovkách, v četbě i mého dětství. A byli to frajeři. A v určitých dějinných situacích se právě široce sdílená mlčenlivost může zdát jako jediná cesta k tomu, aby se společnost nerozpadla. Aby se krveprolití a mnohaletá vzájemná nenávist uvnitř ní neprobraly k životu, když se objevila naděje na jakés takés usmíření a obnovu normality.

Všech těch podob mlčení se dotýká devítidílná minisérie Nic neříkej (momentálně v nabídce Disney+). Adaptace úspěšné non-fiction knihy amerického žurnalisty Patricka Raddena Keefea, který za ni v roce 2019 dostal Orwellovu cenu, na osudech několika lidí ukazuje výseč historie konfliktu v Severním Irsku, jenž s proměnlivou intenzitou trval od konce šedesátých let až do uzavření mírové dohody v roce 1998. Za tu dobu si vyžádal kolem tří a půl tisíce obětí. Ta, řekněme, občanská válka nižší intenzity se z větší části odehrávala v hlavním městě Severního Irska Belfastu, zapojeny do ní byly protestantské militantní skupiny, jednotky britské armády a dalších ozbrojených složek, proti nim stála Irská republikánská armáda (IRA), právě očima jejích příslušníků seriál ten konflikt ukazuje.

V Belfastu žilo v sedmdesátých letech o něco víc lidí něž v dnešním Brně. Na stísněném prostoru spolu bojovali lidé, kteří ho odedávna sdíleli, zároveň žili ve fakticky segregované společnosti. Po osamostatnění Irska po první světové válce zůstalo šest hrabství na severu ostrova pod britskou správou, většinu obyvatel v nich totiž tvořili protestanti, často potomci osadníků, kteří do Irska přišli v  sedmnáctém století. IRA, jež vznikla v době boje za nezávislost (a později se různě štěpila), ani velká část irské veřejnosti se s rozdělením země nesmířila. V Ulsteru navíc žila početná katolická menšina, jež se tam často právem cítila diskriminována. Koncem šedesátých let se začala organizovaně hlásit o občanská práva, zprvu nenásilná kampaň přerostla v oboustranné násilí, do Ulsteru dorazila britská armáda, jež původně měla držet oba tábory od sebe, do konfliktu se ale nechala rychle zatáhnout. IRA proti britské armádě, loajalistickým protestantským skupinám (a někdy i „konkurenci“ z vlastního tábora) bojovala teroristickými útoky velmi často na civilní cíle, některé probíhaly na anglickém území, kam se snažila válku „exportovat“. Po mírových dohodách složila zbraně, aniž dosáhla svého deklarovaného cíle, Ulster k Irsku připojen nebyl. Levicově populistická strana Sinn Féin – dřív politická odnož IRA – je ale významnou silou v celém Irsku včetně severu ostrova.

Keefeova kniha a její televizní adaptace se nepokoušejí vykreslit komplexní obraz konfliktu, jeho nejděsivější a nejkrvavější momenty v nich nejsou vylíčeny. Autoři se ze všech obětí soustředili především na ovdovělou matku deseti dětí Jean McConvilleovou (Judith Roddyová), která byla v roce 1972 unesena z domova, protože se o ní rozšířilo, že je britská informátorka, domů se už nevrátila. Keefe vypráví o lidech, kteří byli do toho případu zapleteni nebo jím postiženi, vykresluje jejich osudy až do relativně nedávné doby – do let po uzavření mírových dohod.

Seriál literární předlohu nutně zužuje, je v něm méně postav a vylíčeny jsou méně plasticky, některé výrazné momenty knižní předlohy se do televizní adaptace nevešly (skutečně drastický způsob, jímž zmizení matky na celý život ovlivnilo jejích deset potomků, je třeba jen naznačen). I tak se ale domnívám, že je to dobrá adaptace, jakkoli produkčně spíš skromnější, nedojde v ní na velkolepé historické rekonstrukce. Osudy a dilemata hlavních postav ale ukazuje přesvědčivě a vyhroceně.

Temná strana „osvobozeneckého boje“

Patrick Keefe (nar. 1976) je Američan irského původu, Irové tvoří i většinu autorů seriálu. Obraz IRA je tady tudíž vylíčen ne snad s fanouškovskou sympatií, ale s pochopením pro motivy, jež mohly člověka do řad té organizace přivést. Protagonistkou seriálu je Dolours Priceová (Lola Petticrewová), na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dívka s uměleckými sklony, také ale dcera z rodiny až fanaticky republikánské, která se po začátku konfliktu do řad IRA přihlásí spolu se sestrou Marian (Hazel Doupeová). Tahle fáze jejich příběhu je podávána s mladistvou energií a citem pro „revoluční chic“. Dvě rozpustilé holky převlečené za jeptišky vykrádají banku. Tohle vnímání IRA mezi členy a sympatizanty ilustruje známý a v seriálu citovaný výrok velitele sester Priceových Brendana Hughese (Anthony Boyle). Na otázku, jak počátkem sedmdesátých let vypadal jeho normální den, odpověděl: „Měl bych schůzku v bezpečném domě, ráno bych možná vyloupil banku, pak jezdil autem po Belfastu a hledal britské vojáky, odpoledne bych nastražil bombu a večer bych třeba vedl přestřelku nebo dvě.“ Dolours ovšem rychle pozná, že být v IRA neznamená jenom užívat psaneckou romantiku a vidět se na fotografiích v prestižních magazínech coby ikonu „osvobozeneckého boje“. Jednoho dne je jako řidička začleněna do skupiny, jejímž úkolem je převážet za hranice lidi, o nichž se rozhodlo, že mají být „zmizeni“, a předat je tam k výkonu republikánské „spravedlnosti“... Od prvního dílu ji ale seriál ukazuje i v situaci, kdy na to vše po letech vzpomíná – už vůbec ne entuziastická a zapálená.

Seriálové adaptaci (režie Anthony Byrne, Mary Nighyová, Alice Seabrightová a Michael Lennox) se podařilo zachovat jednu důležitou charakteristiku předlohy – graduje, i když by vlastně neměla. Akčních a válečných scén je nejvíc v první polovině minisérie, velká část té druhé se odehrává už v době klidu zbraní. Ale tehdy je drama seriálu Nic neříkej vlastně nejintenzivnější. Když se protínají osudy lidí, kteří nikdy neměli šanci pohřbít svoje blízké, a těch, kdo je o ně připravili, zájem pravdy může být v konfliktu se zájmem udržet společnost v klidu a nenarušit poměry nastavené mírovou dohodou. Tehdy také víc do popředí vystupuje postava Gerryho Adamse (Josh Finan), někdejšího velitele IRA v Belfastu, s Brity a loajalisty uzavřel mír, na veřejnosti ale důsledně popíral a popírá, že by kdy ve svém životě byl členem IRA. Jistě je v tom možné právem vidět vypočítavost a pokrytectví, díky nimž si Adams pro sebe i v letech po konfliktu našel významnou politickou roli (předsedou Sinn Féin byl až do roku 2018), ale třeba to jeho mlčení bylo pro udržení míru skutečně důležité. Patřilo k němu i bezohledně hodit přes palubu někdejší spolubojovníky, kteří se někdejším velitelem cítili zapřeni, dezorientováni a ztraceni v životě, protože cíle, kvůli němuž zabíjeli a třeba i byli odhodlaní zemřít, nebylo dosaženo a po nich se najednou chtělo, aby se tvářili jakoby nic. A vypořádali se s tím, že všechny ty hrozné věci, jichž se účastnili, byly nakonec i z jejich hlediska zbytečné. Nemálo z těch, kdo si mohli kdysi připadat předurčeni pro hrdinskou smrt ve spršce kulek, pak potkal velmi všedním způsobem špatný konec.

Na straně nemlčících

Každý po svém se snaží odpovědět si na otázku, jestli mluvit, nebo mlčet, a pokud mluvit, tak jak a s kým. Keefe i autoři seriálu jsou na straně těch promluvivších (já ostatně taky), nepokoušejí se ale finále seriálu, během něhož dojde na akty promluvy, podat v idealizované podobě, pravda nakonec zazní (na druhou stranu – kdo po všech těch letech skutečně přesně ví, jak to tenkrát bylo?), těm zpovídajícím se to ale nepřinese velkou katarzi, nic se nadobro nevyřeší. Spor o to, zda mluvit, či mlčet, nakonec provázel i vznik minisérie, ohrazovali se proti němu děti Jean McConvilleové, podle nichž by bylo lepší, kdyby se o osudu jejich matky už nic neříkalo.