Jak se žije lidem v této podivné době? Jak prožívají nutnost zdržovat se především doma a velmi často možnosti dělat to, co obvykle? Podívejte se jak známé osobnosti prožívají dobu koronavirovou. Na anketní otázky inspirované Proustovým dotazníkem dnes odpovídá generální ředitel Komerční banky Jan Juchelka a spisovatel Petr Stančík.
Vláda Andreje Babiše (ANO) schválila záchranný balík, který by měl podržet zemi před hlubokým pádem po náhlém vypnutí ekonomiky kvůli všeobecné karanténě a izolaci České republiky, kdy jsou zavřené školy, obchody, služby, hotely, restaurace, je zakázané cestování a v řadě firem se také zastavila výroba. Přestože Andrej Babiš hned na začátku sliboval masivní rychlou pomoc lidem i firmám za 900 miliard korun, což je 18 procent ročního výkonu ekonomiky, výsledný balíček je ze strany vlády výrazně chudší.
„Myslím, že olympiádu odloží,“ utrousil mým směrem pan Takano, Japonec provozující českou restauraci Dášeňka v srdci Tokia. Už na konci února měl neblahé tušení, že se letošní olympijské hry nejspíš konat nebudou, ačkoli se japonská vláda nadále tvrdohlavě věnovala přípravám a odmítala jakékoli změny v plánu. Stačil ale pouhý měsíc k tomu, aby se celá situace obrátila vzhůru nohama. Olympijské hry byly odloženy na příští rok. A spolu s nimi i nadšení Japonců.
O uplynulém víkendu už měla epidemie koronaviru za sebou vrchol také v Evropě. V tomto týdnu se ještě může projevit, přesto dosud trvající obavy z nemoci COVID-19 přebila jiná agenda. Jak vystoupit z režimu karantény a zachránit ekonomiku, těžce poškozenou zákazem vycházení a dalšími opatřeními proti šíření viru. Zvlášť naléhavou se stala tato otázka v Česku, které mělo karanténu vedle Itálie a Španělska nejpřísnější v Evropě.
Pandemie koronaviru zasáhla už většinu zemí světa. Všechny balancují na hraně. Toho, jestli jako prevenci šíření nákazy omezit pohyb všech svých obyvatel, tím ochromit život v zemi a fakticky vypnout ekonomiku. Nebo naopak nechat epidemii volný průběh, chránit izolací a testováním jen ty nejzranitelnější. Seniory, chronicky nemocné lidi, lékaře a zdravotní sestry. Ostatní nechat volně pracovat a nakupovat s tím, že nemocí s lehčím průběhem projdou, společnost se tak virem SARS-CoV-2 promoří a získá „stádní imunitu“.
Současná koronovirová krize zřejmě ještě pár týdnů vydrží. Vláda zakázala téměř veškerý pohyb s výjimkou cest do práce a nákupů potravin. Některá města byla uzavřena, tisíce lidí se ocitly v izolaci, společenský život se zastavil. Již jsme pár dní v celorepublikové karanténě strávili a vypadá to, že následující dny v nějakém druhu karantény ještě pobudeme. Dlouhodobý pobyt doma ovšem může rychle přerůst v nudu, sociální odcizení a nástup šílenství. Zde je pár rad a nápadů, jak tomu zabránit.
Do posledních detailů změnila život Čechů Babišova vláda. Tím, kdo nařizuje, však není premiér Andrej Babiš, není to ani předseda Ústředního krizového štábu Roman Prymula, jsou to dvě čísla o probíhající pandemii. První cifra informuje o „smrtnosti“ a říká, že po napadení koronavirem z Wu-chanu umírá něco mezi jedním a třemi procenty nakažených. Druhá cifra v hodnotě 2,6 udává nakažlivost nemoci COVID-19, tedy průměrný počet lidí, na které koronavirus přeskočí z jednoho nemocného.
Miliarda lidí po celém světě je ve snaze zastavit šíření koronaviru, vyvolávajícího nemoc COVID-19, v nějakém typu karantény. S omezeným pohybem, svobodou, schopností pracovat a vydělávat. Ekonomiky v mnoha zemích, především v Evropě, jedou v současné době na zlomek svého výkonu. Politici musejí velmi obtížně při nedostatku informací balancovat na hraně mezi tím, aby co největším omezením společenského kontaktu zabránili šíření nemoci a zároveň přitom co nejméně poškodili ekonomiku. Většina zemí zasažených koronavirem míří do recese. Realisté očekávají dvojciferný hospodářský propad. Vlády chystají od druhé světové války bezprecedentní záchranné balíky, aby odvrátily kolaps ekonomiky. A miliony lidí neztratily práci. Hledá se cesta z pasti koronaviru. Ve chvíli, kdy toho stále víme strašně málo o tom, jak se zákeřný koronavirus skutečně chová.
Tohle není reportáž o tom, proč nejsou roušky a kdo za to může. Je o lidech, kteří novému koronaviru čelí z bezprostřední blízkosti. O těch, kteří denně vyšetřují a ošetřují pozitivní případy, i ty podezřelé, z nichž mnozí budou za pár dní pozitivní. Lékaři, sestry a zdravotníci z pražské Bulovky a Motola už čtvrtý týden jedou ve vyčerpávajícím tempu. Ale jsme teprve na začátku postupující pandemie. „Musíme zastavit tempo přibývání závažných případů a rozložit pandemii v čase. Jenom tak to může náš systém zvládnout a nezkolabovat jako v Itálii,“ říkají ti, kteří jsou v boji s virem COVID-19 v první linii. Hrdinové koronavirové doby.
Jako mnoho jiných organizací vznikl i spolek zemí vyvážejících ropu vlastně jako ochrana proti mocnějším hráčům. Brzy se však začal chovat jako oni.
Koronavirus toho změnil hodně. Mění také média, respektive se vymyká principům jejich fungování, tak jak se v posledních letech ustálily – kvůli digitalizaci, nástupu sociálních sítí, ekonomickým problémům tradičních sdělovacích prostředků (především těch soukromých) a souvisejícím omezením jejich možností. Neodpovídá ani vnímání a potřebám publika nebo aspoň té jeho zaujaté části, nějak se do toho mediálního světa (v širším slova smyslu) nevejde. Je to událost, která existuje mimo základní narativy, mediální příběhy dneška – nesouvisí s kulturními válkami mezi progresivisty a konzervativci, stoupenci a kritiky Donalda Trumpa nebo třeba Andreje Babiše, mezi klimatickými aktivisty a klimatickými skeptiky, ochránci tradiční rodiny a genderovými aktivisty a tak dále a tak podobně.
Sestoupit dovnitř lidské buňky, odhalit a zlikvidovat nepřítele, který ji ovládl a ohrožuje zdraví celého člověka. Tak lze popsat poslání některých vědců. Nepřítelem napadajícím buňky jsou viry; a v časech virové epidemie přirozeně roste poptávka po těch, kdo s nimi dokážou bojovat. Nejlépe jsou k nalezení v šestém pražském obvodu.
Epicentrum nákazy koronavirem se přesunulo z Číny a dalších zemí jihovýchodní Asie do Evropy. Většina z nich, až na Velkou Británii, se uzavírá do izolací a karantén. Život se omezuje na nejnutnější potřeby. Zavřené jsou obchody s výjimkou potravin, lékáren, drogerií a prodejen dalších základních životních potřeb. Stejně jako restaurace a hotely. Fakticky úplně na čas skončila celá branže cestování. Agentura Reuters přinesla velmi symbolickou fotografii dlouhé řady odstavených strojů společnosti Lufthansa ve Frankfurtu nad Mohanem, třetím největším letišti Evropy. Všechna letadla zastavily i České aerolinie a jejich sesterská společnost Smart Wings.
„Pandemie jsou ultimátní zátěžovou zkouškou národů,“ tvrdí britský novinář Ed West na webu Unherd. Koronavirus je světová krize, jaká tu nebyla od 11. září nebo od pádu železné opony. Jenže konec komunismu se brzy ukázal jako pozitivní vývoj a teroristické útoky nezasáhly tak hluboce do každodenního života. Naopak mantrou se stalo tvrzení, že pokud budeme panikařit, tak teroristé již vyhráli. Proti nemoci však takový postup nelze uplatnit. Základní starostí každého státu je postarat se o bezpečí svých občanů a historie dokazuje, že nejlepším způsobem, jak zvládnout epidemii nemoci, na kterou není lék, je nekompromisní karanténa. Jenže takto drastická metoda je mnoha státům proti srsti. Každý tak přistupuje k problému po svém a zkouší najít vhodnou rovnováhu mezi zasahováním do života občanů a ochranou jejich zdraví.
Nejen papež František zaměřil svou pozornost na Canberru, kde bylo na 11. a 12. března naplánováno rozhodování nejvyšší soudní instance Austrálie (High Court of Australia) ve věci kardinála George Pella (uzávěrka tohoto čísla Týdeníku Echo byla v pondělí 9. března). Pro katolíky je to soudní proces století. Donedávna druhý nejvýše postavený představitel církve, dnes 78letý kardinál, byl v minulém roce odsouzen k šestiletému trestu odnětí svobody za skutky sexuálního zneužívání, jichž se měl dopustit v sakristii melbournské katedrály v 90. letech.
Válka v Afghánistánu trvá již osmnáct let. Stala se symbolem nekonečného konfliktu, kdy ani jeden protivník není natolik silný, aby toho druhého porazil, zároveň ztráty, alespoň na straně Spojených států a jejich spojenců, nejsou tak neúnosné, aby budily velké protesty. Nicméně válka trvá již déle než americké angažmá ve Vietnamu. Stejně jako na Dálném východě USA nebyly schopny zlikvidovat Vietkong, tak se nyní nedaří potlačit Tálibán. Z Vietnamu se nakonec Američané stáhli. Zdá se, že nyní se schyluje k podobnému kroku v Afghánistánu.
Celý svět hledá lék a vakcínu na nový koronavirus. Komu se to podaří, má zajištěnou globální publicitu. A jeho země s ním. Je to jako krizová olympiáda nejlepších světových biochemiků a virologů. Jedním z jejích vítězů už se teď stává Tomáš Cihlář. Odchovanec pražského Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd v Dejvicích, který proslavil už profesor Antonín Holý léky na AIDS a hepatitidu B, je v současné době viceprezidentem americké farmaceutické společnosti Gilead Sciences. V ní se svým týmem vyvinul účinnou látku remdesivir. Původně s se ní počítalo jako s virostatikem proti ebole. Když se ale v lednu naplno v Číně rozjela a do celého světa začala šířit epidemie nového koronaviru, lékaři všude začali zkoušet všechny možné léky na různé jiné nemoci a jejich kombinace.
Málokdy úřady zasáhnou tak zásadně do lidských životů jako ve chvíli, když vydají nařízení o karanténě na obranu proti rozšiřování infekce. Tak tomu bylo v případě vyhlášky, která začala platit 1. července 1665 v Londýně, v časech velkého moru.
Biblický patriarcha Metuzalém se prý dožil 969 let, o čemž můžeme s úspěchem pochybovat. Existuje teorie, podle které zapsali dávní autoři textu údaj špatně, a šlo místo toho o 969 měsíců, protože staří Hebrejci odvozovali svůj kalendář od fází Měsíce. To už je uvěřitelnějších 81 let, tedy věk, kterého se jistě i v antice někdo občas dožil. Druhou možností je samozřejmě to, že dotyčný příběh je naprostá fikce.
Odpůrci jaderných zbraní bijí na poplach. Kritizují především Spojené státy a Rusko, jelikož hrozí vypršení platnosti smlouvy New START, která byla v dubnu 2010 podepsána v Praze. Rostou i obavy z ambicí dalších států, neboť přibývá takových, které více či méně otevřeně deklarují, že by o nukleární výzbroji mohly uvažovat. A rozhodně nejde o cosi, co by se netýkalo Česka, protože několik takových zemí existuje i v Evropě.
Premiér Andrej Babiš řídí vládu jako firmu, a pokud své ministry okřikne, pak ztrácejí nervy a snaží se plni úzkosti nad dalším osudem supermanažera uklidnit. Výjimkou je ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Pokud premiér vyštěkne varovné „Tomu nerozumím“, pak s ohledem na jeho nižší chápavost opáčí: „Tak já to pro vás vysvětlím ještě jednou.“ Proč všemocný manažer trpí v týmu člověka, který ho opakovaně přivádí k výbuchům vzteku?
Odhadovat, jak epidemie koronaviru zasáhne světovou a českou ekonomiku, je z delší časové perspektivy nemožné. Infekce už se dostala do většiny evropských zemí včetně České republiky. V sousedním Německu, s nímž jsme velmi těsně ekonomicky propojeni, už se případy nákazy počítají v desítkách. Ze severní Itálie, jednoho z vůbec nejbohatších, ekonomicky nejvyspělejších a civilizačně nejvíc sofistikovaných regionů celé Evropy, se stalo po Číně, Koreji a Japonsku čtvrté největší epicentrum nákazy na světě. Ta se tam šíří rekordně rychle. Kromě samotného viru ale o jejím zásahu do ekonomiky a životní úrovně rozhodne i to, jak na nemoc budou reagovat vlády a lidé. Velmi bude záležet na tom, jestli se politici přímo rozhodnou úplně uzavřít a izolovat větší území, jak to udělali nejdřív Číňané v masovém měřítku a posléze i Italové v menším.
Dvě hory, které se tyčí nad úzkým průlivem, se dřív jmenovaly Herkulovy sloupy. Začátkem osmého století však zdejší zeměpis přepsala arabsko-berberská invaze z Afriky. Po slavném vojevůdci Táriku ibn Zijádovi, který se tu vylodil na evropském kontinentě, dostala jedna z nich jméno Džebel al-Tárik, Tárikova hora. Zkomolením z toho časem vznikl Gibraltar.
Současná kulturní válka na Západě rozděluje společnost, mohlo by se zdát, že až beznadějně. Stoupence krajností na obou stranách přitom ledacos spojuje. Například odmítnutí univerzalismu a jeho nahrazování politikou identity. Univerzalismus jako kdyby na obou stranách současné „fronty“ vycházel z módy, byl přímo nebo aspoň implicitně odmítán. Někdy je v tom odmítnutí znát až jakási úleva, kterou může přinést zbavení se nějakého nároku – konečně můžeme, co jsme dřív nesměli, nebo se to neslušelo, jsme osvobozeni chovat se nebo mluvit způsobem dřív zapovídaným, nepřípustným, vnímaným jako zlý a máme pro to neotřesitelné ideologické alibi. Tak si to pojďme společně užít.
Postavení veřejnoprávní televize není velkým tématem jen v České republice. Spor o ekonomku Hanu Lipovskou, která kdysi vyjádřila pochybnosti nad tím, jestli jsou veřejnoprávní média nutná, a tudíž byla shledána částí politické reprezentace nedostatečně způsobilou k tomu, aby zasedla v Radě České televize, je jen slabý odvar toho, co se chystá v Británii. Konzervativní vláda otevřeně kritizuje rozhlasovou a televizní společnost British Broadcasting Corporation (BBC) a naznačuje velké změny, možná i zrušení koncesionářských poplatků, což by znamenalo mediální revoluci. Vzhledem k tomu, že BBC je prvním veřejnoprávním médiem na světě (založena byla v roce 1922) a je inspirací nejen pro Českou televizi a Český rozhlas, stojí za to se na celou problematiku podívat obšírně.
Při summitu o rozpočtovém rámci EU na příštích sedm let se nic nevyřešilo. „Rozdíly byly příliš velké,“ postěžoval si předseda Evropské rady Charles Michel, autor kompromisu, podle kterého se částka jednoho bilionu eur výdajů pro léta 2021–2027, odpovídající jednomu procentu HDP členských zemí, zvýší o 75 miliard. Z pohledu Dánů, Nizozemců, Rakušanů a Švédů tím rozpočtové výdaje vyrostou příliš, pro jejich chudší sousedy včetně Česka to bylo málo. Jednání bude pokračovat někdy počátkem března.
V neděli 23. února to byl přesně měsíc ode dne, kdy Čína poprvé otevřeně přiznala, že nový koronavirus ze stejné rodiny virů jako SARS představuje velmi vážné riziko. Okamžitě zavřela do karantény epicentrum nákazy ve městě Wu-chan a s ním dalších přes šedesát milionů obyvatel. Dnes, měsíc poté, je v nějakém druhu karantény s omezeným pohybem pohybem přes 750 milionů obyvatel Číny. Skoro polovina nejlidnatějšího státu světa. Země je fakticky odříznutá od přímého spojení s okolním světem. Lidé, kteří Čínu navštívili, putují ve většině zemí přímo do karantén. Epidemie už v počtu nakažených, obětí i zemích registrujících nákazu násobně převýšila SARS z let 2002 a 2003.
Řeku obvykle vnímáme jako mokrý tekoucí pás mezi dvěma břehy, ale řeka je také říční niva a všechny štěrky a písky pod jejím korytem. Těmi může téct srovnatelné či ještě větší množství vody než samotným říčním tokem. Je to neviditelná podzemní řeka, která pomáhá doplňovat prameny a udržovat stálou hladinu vody ve studních. Když hydrologové v suchých oblastech měřili průtok Eufratu, byli překvapeni, že jeho kapacita kolísá, a to i v dlouhých úsecích, kde řeka nemá žádný povrchový přítok. Mohou za to vlastnosti hlouběji položených říčních sedimentů. Prostředí pod dnem řeky a nad pevnými horninami v podloží říkáme hyporeál.
Liberálně pravicová strana FDP v minulých letech často bojovala s neviditelností. Po své poslední účasti ve spolkové vládě dokonce vypadla z německého parlamentu (2013). Když se jí v dalších volbách podařilo vrátit se do něj, opět si pozornost získala – tím, že její předseda Christian Lindner ukončil pokus tří stran (CDU/CSU, Zelení a FDP) o ustanovení takzvané „jamajské“ koalice, pojmenované podle jejich stranických barev.
Je již dobrým zvykem trnout hrůzou nad výsledky voleb v nejrůznějších zemích Západu. Kde se dostanou k moci populisté? Hrozí průlom levicových nebo pravicových extremistů? Dopadne referendum podle plánu? Polsko a Maďarsko jsou považovány za černé ovce EU, establishment se hrozí momentu, kdy se v Itálii dostane ke kormidlu Matteo Salvini. Ať si o nejrůznějších evropských kontroverzních stranách a politicích myslíme cokoli, nelze jim upřít jedno, nedisponují ozbrojenou milicí a na rukou nemají nezpochybnitelně krev. V minulých dnech vyhrála v členském státu EU volby strana, o které to neplatí.
