Loni 4. prosince došlo v New Yorku k ojedinělé politické vraždě. Mladík z dobré rodiny zastřelil ředitele zdravotní pojišťovny, neboť ho považoval za představitele utlačovatelských struktur. Podle jednoho průzkumu považuje 41 procent Američanů ve věku do 29 let tu vraždu za přijatelnou. Jistá tradice podobných revolučních hnutí mysli, na kterou mohou tito mladí lidé navazovat, tu je.
Letošní zima je prozatím chladnější než loňská a předloňská. Zásobníky plynu, které se plní vždy od jara přes léto tak, aby vydržely během topné sezony, jsou s aktuálními cca 60 procenty prázdnější než loni touto dobou, kdy byly plné z 88 procent. Plyn je v Evropské unii zároveň 3,5krát až 4krát dražší než před covidem a válkou. Na takovém pozadí by člověk očekával, že když se Ukrajina od nového roku rozhodla zablokovat průtok ruského plynu přes své území, vyvolá to ve střední Evropě neklid i u jiných politiků než jen u Roberta Fica. Ale tím, jak se slovenský premiér, který má u nás mimořádně špatnou publicitu, jako jediný z evropských státníků veřejně střetl s Volodymyrem Zelenským.
Kdo neměl na přelomu roku vánoční nebo novoroční projev, jako by v české politice neexistoval. Politický projev jako žánr se překvapivě těší stále velké úctě a vážnosti. Měřeno sledovaností je často na úrovni Star Dance, což je v éře totální fragmentace médií malý zázrak. Kořeny přízně je nutné hledat spíš v minulosti než současnosti.
V noci z 25. na 26. listopadu roku 1967 došlo v lisabonské oblasti k jedné z nejvíc ničivých evropských povodní 20. století. Zahynulo při ní asi 500–700 lidí. Skutečný počet se nepodařilo zjistit, protože portugalská vláda neštěstí bagatelizovala a mrtvoly byly odplaveny do moře. Šlo o druhou největší přírodní katastrofu po zemětřesení roku 1775. Portugalsko byla v té době chudá země s přelidněným venkovem, a tak se lidé stěhovali, jak už to bývá, do velkých měst. Tam si stavěli svá příležitostná obydlí v místech, která byla z různých důvodů nevyužitelná, kromě jiného v plochých říčních nivách přecházejících až do moře.
Syn pomáhá starému otci při oblékání. Podává mu ponožky. „Ale kde je třetí?“ podivuje se otec. Scéna pochází z knihy Starý král ve vyhnanství od rakouského spisovatele Arna Geigera. Autor v knize popisuje péči o svého dementního otce. Třetí ponožka je jedna z výzev, před niž stárnoucí rodiče své děti skutečně mohou stavět. Situaci lze vyřešit dvěma způsoby. Na otce můžeme štěknout: „Máš snad tři nohy?“ Alternativou je začít s tátou chybějící ponožku opravdu hledat. Podle přední švýcarské lékařky a autorky klasických studií věnovaných různým typům demence Irene Bopp-Kistlerové neexistuje správná reakce.
Všechno podstatné se letos v Česku odehraje mezi lednem a únorem. Tehdy do americké prezidentské funkce nastoupí Donald Trump a měsíc nato proběhnou parlamentní volby v Německu. Z řady důvodů nepůjde o běžnou výměnu v Bílém domě nebo v berlínském kancléřství. Tentokrát se budou přepisovat dlouholetá pravidla hry a nahrazovat neochvějné pilíře dosavadní politiky – od mezinárodního obchodu přes válku na Ukrajině až po uskutečňování zelených utopií. České elity tyhle výsledky více či méně aktivně přijmou. Takový je úděl být periferií Evropy. Její význam vzrůstá jen v ojedinělých chvílích, kdy je centrum ve zmatku nebo v krizi.
Je večer 5. prosince 2024. Polský premiér Donald Tusk publikuje na síti X naléhavou výzvu: „Zúčtování s PiS je příliš pomalé, protože ne všichni v koalici pochopili, že bez zúčtování nedojde k obnově republiky.“ Co se mělo další den uskutečnit tak závažného, že stálo premiérovi za razantní slova – a kritiku na adresou koaličních partnerů? Mělo se hlasovat o zbavení imunity lídra opozice Jarosława Kaczyńského.
Starozákonní Bůh v americkém knižním světě právě řádí jako černá ruka. Kniha We Who Wrestle with God (My, kteří bojujeme s Bohem) od kanadského psychologa Jordana Petersona se umístila hned po vydání na první příčce žebříčku Amazonu, autor se svým výkladem Starého zákona objíždí stadiony amerických měst. Kniha Reading Genesis od Marilynne Robinsonové zas budí nadšení u literárních kritiků a objevuje se v žebříčcích nejlepších knih roku 2024.
V pořadí už čtvrtá sestava Ústavního soudu od vzniku samostatné České republiky zveřejnila mimořádně kontroverzní nález. Týkal se části zákona o střetu zájmů a byl přijat většinou devíti z patnácti soudců Ústavního soudu. Soud tak rozhodl nejtěsnější možnou většinou. Soudci reagovali na stížnost 70 poslanců hnutí ANO, kteří zpochybňovali, co sami označovali jako lex Babiš II. Stručně řečeno, původní zákon (lex Babiš I) o střetu zájmů znemožňoval politikům přímo vlastnit média.
Bob Dylan na stará kolena pořád umí překvapovat, je to podle mě také tím, že překvapit, nebo dokonce šokovat nebývá jeho záměrem, prostě dělá, co musí. Nedávno začal psát na X (dříve Twitter) i něco jiného než promo oznámení, která dřív na jeho účtu výhradně byla. Činí tak spíš sporadicky, většinou sdílí suše (a proto i zábavně) podané momentky z cest. Byl na večeři a chutnalo mu, v hotelovém výtahu v Praze jel spolu s hráčem Buffalo Sabres. V Paříži se Bob Dylan šel podívat na koncert Nicka Cavea a The Bad Seeds.
Ema Bovaryová právě ztrácí poslední naději, že se jí podaří získat peníze na zaplacení horentního dluhu. Její věřitel už nepočká ani den. Ema si půjčovala peníze, kde jen mohla, chovala se přitom jako šílená, jako by si vůbec neuvědomovala, že to může mít nějaké následky. Žila představou, že na to má nárok a právo, neboť jí život něco strašlivě dluží.
Náhlý restart syrské občanské války, úspěch povstalců a pád režimu Bašára Asada v podstatě překvapil úplně všechny. Asad byl považován za jejího de facto „vítěze“. Od roku 2011 vedl boj proti vlastnímu obyvatelstvu, boj plný zvratů, masakrů a válečných zločinů. Ve válce zemřelo až 600 tisíc lidí. Ještě před pár týdny to vypadalo, že Asad si udržel přímou kontrolu asi na 60 % území. Islamisté v okolí Idlibu drželi asi 10 % a Kurdové, převážně na východ od řeky Eufrat, nějakých 30 %. Úseky u severní hranice okupovalo Turecko či milice na něj napojené.
Byl to snad nejpodivnější začátek sjezdu politické strany v historii. Hodinu před polednem přistoupil v pražské basketbalové hale Královka k mikrofonu místopředseda strany Motoristé sobě Jiří Barták. Komisním hlasem připomínajícím jinou stranu jiné epochy oznámil, že už ráno se sešlo několikačlenné vedení, které si potvrdilo do čela Petra Macinku a jako místopředsedy jeho a paní Renatu Maršíkovou.
„Naučme se nechat umírat své ideje místo nás samých.“ Takové je poselství jedné z velkých filozofických škol 20. století – kritického racionalismu Karla Poppera. Podobně jako smrt příslovečných kanárků v dolech varuje horníky před přítomností jedovatých plynů, varují vyvrácené ideje lidstvo, že řídit se jimi dál by bylo sebevražedné.
Vstup Petra Fialy na sociální síť TikTok a jeho vize o dostihnutí Německa v průměrných platech nikdo nečekal. Na první pohled se český premiér snaží vzbudit rozruch, přitáhnout pozornost a zachránit se u moci. Část politiků vládních stran mu to nevěří a zatím jen v zákulisí se proti tomu vymezuje. Jsme svědky budoucí vzpoury?
„Za pár roků je Německo v pr...“ A dále: „Jejich vláda nemá šajn. Nejvyšší čas pro nové volby,“ poznamenal ředitel letecké společnosti Ryanair Michael O’Leary. Ty se po rozpadu vlády budou konat v únoru. O’Leary reagoval na zvyšování poplatků za kontrolu na letišti (od časů korony stoupl v Německu o 118 procent) a hlavně na leteckou daň.
Listopadové volby „představuji rozhodné odmítnutí liberalismu americkými voliči a konkrétně způsobu, jakým se od 80. let vyvíjelo chápání ‚svobodné společnosti‘,“ napsal v minulých dnech ve Financial Times známý politolog Francis Fukuyama. To vyvolalo vlnu škodolibých reakcí. Fukuyama v roce 1992 ve své knize Konec dějin a poslední člověk vyhlásil vítězství západní liberální demokracie a konec ideologické evoluce lidstva. Fukuyama měl vždy řadu kritiků, kteří jeho základní tezi zpochybňovali a představě konce dějin se smáli. Fukuyamovo povzdechnutí po prezidentských volbách v USA bylo interpretováno jako přiznání, že se přece jenom mýlil.
O letošních Dušičkách jsem se na Olšanských hřbitovech, kam chodím pravidelně na procházku, nějak bedlivěji díval do tváří spoluobčanů, kteří tam přicházeli na návštěvu k hrobům svých předků a blízkých. Vypadali dost neradostně, často šlo o lidi starší, ba už i hrobu blízké. Stáří je strastné, řekl před dávnými lety Buddha. Přimělo mě to pozorněji se dívat do obličejů také u lidí všech věkových kategorií na tramvajových zastávkách hlavního města. Pravda, ani tam není průřez všemi vrstvami populace úplně rovnoměrný, ale je přece jenom mnohem širší.
V minulých dnech se v novinách mihla zpráva, že české pojišťovny budou tlačit nebo už tlačí na zavírání menších porodnic. První byla přinucena zavřít porodnice v Ivančicích, Všeobecná zdravotní jí neprodloužila smlouvu s argumentem, že tu meziročně počet porodů klesl z 449 na 340. A protože rodičky nerodí, jako donedávna ještě rodily, je z téměř devadesáti porodnic v zemi ohrožena třetina. Vypadá to jako jedna ze zpráv o nutnosti státu šetřit. Ale týká se i obřího společenského problému, jímž je strmý až šokující propad porodnosti, který pokračuje třetím rokem.
„Kdyby tu knihu napsal bílý člověk, byl by považován za rasistu,“ píše John McWhorter, americký – a jak sám zdůrazňuje, černý – lingvista ve své knize Woke Racism (2021). Odmítá v ní antirasismus, který považuje za náboženský a který opanoval veřejnou debatu i instituce Spojených států. Podle tohoto klíče existuje strukturální rasismus, jehož jsou účastni všichni bílí, často i nevědomě. Celá společnost se má zreformovat tak, aby lidé jiné než bílé barvy pleti dosahovali srovnatelných úspěchů jako bílí. Autor, mimo jiné akademik na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a komentátor při New York Times, toto odmítá.
Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstajícím počtem úzkostných, sociálních a depresivních poruch i počtem sebevražd, ohledně kterého bijí na poplach rodiče, pedagogové i psychologové v celém západním světě. K jeho nejznámějším knihám patří The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure o rostoucí politické polarizaci, duševním zdraví a vysokoškolské kultuře a The Anxious Generation.
Na podzim 2024 budeme jednou vzpomínat jako dnes na podzim 1989, kdy padla železná opona. Tehdy i dnes jsme svědky nástupu něčeho jiného. Přesné obrysy nové politiky zatím neznáme, ale cítíme, že nepůjde jenom o prostou výměnu garnitur. Ve středu 6. listopadu 2024 jsme byli svědky tří událostí, které předznamenají zítřejší posuny v evropské a světové politice. Brzy ráno probíhalo sčítání výsledků amerických prezidentských voleb. Zvolení Donalda Trumpa může být interpretováno různě. Rozhodně je to signál o nástupu odlišné politiky, nesené jinými společenskými a ekonomickými zájmy než dosud.
„Hlavně si svou rakovinu negooglete,“ upozornila zdravotní sestra dospívající dívku. Caroline Cramptonová onemocněla Hodgkinovým lymfomem, zhoubným onemocněním mízních uzlin. Lékař ji ubezpečil, že v mladém věku se vyléčí hned po první chemoterapii 95 procent lidí. Všechno mělo být dobré a Caroline negooglila. Jenže spadla do pěti procent. Nastoupila agresivnější chemoterapie, která jí zničila imunitu, lékaři ji budili co čtyři hodiny, aby kontrolovali její tělesné hodnoty. Caroline tehdy přišla i o schopnost spánku. Co dělat, když nejde spát? Začala googlovat, a když pak usnula, bývalo to v slzách.
V předvečer prezidentských voleb v USAse mnohé tamní vysoké školy snažily vyjít vstříc potřebám těch studentů, pro něž by volební výsledek mohl znamenat velký stres. Nabízely různé formy psychologické podpory. Na fakultě veřejné politiky Georgetownské univerzity ve Washingtonu byla pro ten případ připravena místnost určená k „sebepéči“, k dispozici tam bylo mj. kakao, sušenky, stavebnice lego a omalovánky. Vzbudilo to předvídatelné reakce. Co se to děje, když budoucí diplomaté a političtí činitelé potřebují klid, kakao a lego, aby dokázali zpracovat situaci, na níž v demokracii není nic neobvyklého.
Svět se třese před Trumpem, jen Putin jásá. Vyvede Ameriku z NATO a nechá Kyjev napospas osudu. Tak by se dalo shrnout aktuální zpravodajství v českých médiích. Naopak někteří komentátoři v USA i Evropě oslavují údajný konec neokonů, kteří za dvacet let hrůzovlády na americkém ministerstvu zahraničí prý uvrhli svět do chaosu a tak nepřístojně tlačili na Moskvu, že jí nezbylo nic jiného než zaútočit na Ukrajinu. Jejich vykopnutím nastane éra míru a prosperity, Putin stáhne své tanky a nechá Ukrajince na pokoji, či co. Trumpovo zvolení prezidentem USA bude mít geopolitické důsledky, možná ale úplně jiné, než se všichni domnívají.
Řada politických hráčů se snaží přeformátovat českou politiku. Ruku v ruce s tím jdou jejich pokusy ukrást slovům obsahový význam, což umožňuje zatemnit skutečné cíle. V jakém prostoru se odehrává česká politika? Hlavní politické konflikty se stále odehrávají na horizontální ose pravice–levice. Tyto spory se týkají sociálně-ekonomických témat. Tedy míry přerozdělování, zdanění, zadlužení státu, jsou to spory o rozsah státních intervencí do ekonomiky atd. Tradiční pravice je pro menší a štíhlejší stát, s nižšími daněmi a rozumnou mírou regulací. Česká levice se v uplynulých 35 letech vyprofilovala jako protiklad k těmto hodnotám
Kdekdo rád poslouchá, že právě tyto volby jsou přelomové. Lze snést dost důvodů pro to, že tyto volby samy o sobě velký zlom nepřinesou. Fenoménem, který se tyčí nad americkou politikou posledních let, je Donald Trump. Trumpovy svérázné vlastnosti se nějakým zvláštním způsobem „našly“ se současnou dobou, ten fenomén má prostě svůj poločas rozpadu a mechanickými zásahy zvenčí, třeba volbami, ho lze ovlivnit jen omezeně.
V politice se jedna událost často dá vyložit diametrálně odlišně, podle sympatií pozorovatele. Takže když na 200 spolupracovníků čtyř někdejších prezidentů za Republikánskou stranu letos v létě otevřeným dopisem podpořilo Kamalu Harrisovou, bylo to bráno jako další důkaz, že Donald Trump je nemožný, neudržitelný kandidát. Odvrací se od něj jeho vlastní strana!
V noci z úterý na středu, kdy vznikl tento text, vše naznačovalo na velký comeback Donalda Trumpa, který se nakonec potvrdil. Po čtyřleté pauze se bývalá hlava státu opět vrátí do Bílého domu. Jak to tedy Donald Trump dokázal? V roce 2002 dva američtí politologové Ruy Texeira a John Judis vydali knihu s názvem The Emerging Democratic Majority, tedy Nově se rodící demokratická většina. Argumentovali, že s rostoucím poměrem menšin, tedy hlavně Hispánců a černochů, je Demokratická strana předurčena ke světlým volebním zítřkům. Předpoklad stál na faktu, že menšiny tradičně volily demokraty.
Jak slovy dělat věci se jmenuje cyklus přednášek britského filozofa J. L. Austina z roku 1955. Knižně vyšly v šedesátých letech. Vliv měly nemalý, nejen ve filozofii. Autor ukazuje, že slovy jen nepopisujeme ani neinformujeme; slovy lze vytvářet nové skutečnosti. Třeba někoho pokřtít nebo oddat. Proti tomu lze máloco namítat. Ovšem občas má člověk z humanitních věd dojem, jako by si jejich zástupci mysleli, že to platí obecně. Slova realitu vytvářejí a mluvení je samo o sobě cenné. Asi se není čemu divit. Přecenění slova mají humanitní vědy vepsané v základech. Problém nastává, když si i zbytek společnosti myslí, že slovy lze dělat věci.
