Václav Cílek - Autor je geolog a klimatolog

/

Pracuje v Geologickém ústavu AV ČR, zabývá se vývojem krajiny, klimatem, životním prostředím a proměnami světa. Učí či učil na českých i zahraničních univerzitách. Publikoval desítky studií, ale i knihy pro širší veřejnost (Krajiny vnitřní a vnější, Dýchat s ptáky, Kameny domova  a další). Spolupracoval na asi stovce dokumentárních filmů i řadě uměleckých výstav. Je ženatý, má dvě dcery, žije a pracuje v Praze a na cestách.

Články autora

Nová materialita

Návrh amerického prezidenta Donalda Trumpa na získání části ukrajinského nerostného bohatství vzbudil mezi ložiskovými geology spíš podivení nad tím, co vlastně americká administrativa sleduje. Možná jsou dvě řešení: buď se jedná o kouřovou clonu na zastření nějakého jiného cíle, anebo pan prezident naslouchá nějakému neznámému, ale mocnému vizionáři v pozadí. Pojďme se nejprve podívat na základní fakta, a to z hlediska doby i nerostných surovin. Při budování státu či jeho průmyslu uvažujeme o stadiu materializace a dematerializace.

Pocit duše po katastrofě

V noci z 25. na 26. listopadu roku 1967 došlo v lisabonské oblasti k jedné z nejvíc ničivých evropských povodní 20. století. Zahynulo při ní asi 500–700 lidí. Skutečný počet se nepodařilo zjistit, protože portugalská vláda neštěstí bagatelizovala a mrtvoly byly odplaveny do moře. Šlo o druhou největší přírodní katastrofu po zemětřesení roku 1775. Portugalsko byla v té době chudá země s přelidněným venkovem, a tak se lidé stěhovali, jak už to bývá, do velkých měst. Tam si stavěli svá příležitostná obydlí v místech, která byla z různých důvodů nevyužitelná, kromě jiného v plochých říčních nivách přecházejících až do moře.

Patálie s Golfským proudem

Oceán pokrývá dvě třetiny zemského povrchu a přitom je v neustálém kontaktu se vzduchem, od kterého odebírá nadbytečné teplo či je právě naopak jako v severní Evropě uvolňuje do ovzduší. Je to poměrně účinný tepelný výměník, který zaujímá obrovskou plochu planety. Na většinu problémů s počasím, které my lidé pociťujeme na pevnině, bylo zaděláno na moři. I zářijové povodně byly tak ničivé, protože větrné proudění přinášelo nám suchozemcům zpočátku ze Středozemního moře a pak i od severu nadbytek vodní páry odpařené z neobvykle teplých moří.

Thukydidova past

Thukydides byl řecký vojevůdce, který nám v 5. století před naší érou zanechal jedno z klíčových děl evropské civilizace, knihu o peloponéské válce. Dodnes jde o jeden ze základních studijních textů univerzit a vojenských akademií zabývajících se praktickou psychologií mezinárodních vztahů. Druhá z postav tohoto příběhu je Graham Allison, dnes čtyřiaosmdesátiletý profesor ze škol, jako je Harvard, a dlouhou dobu jeden z hlavních analytiků amerického ministerstva obrany. Patří mezi nejslavnější žáky Henryho Kissingera a svými přednáškami ovlivnil mnoho amerických generálů.

Houby, les a klima

Jakési pomyslné nůžky se rozevírají nejenom mezi chudými a bohatými regiony či generacemi, ale také v lese. Týká se to hub, stromů, zvířat i pocitu národní identity, neboť etnologové už dávno rozdělili evropské národy na mykofobní a mykofilní a není nutné připomínat, že aspoň podle statistik mezi nejvíc mykofilní národy světa patří Poláci, Slováci a Češi. Ejhle, asi toho máme společného víc, než jsme si mysleli. Ale můžeme se také ptát, zda bez hub a některých stromů také nepřijdeme o část národní duše. Mykofobie nerovnoměrně vzrůstá směrem na západ a severozápad, ale dějí se i velké mentální změny.

Tajemství synchronizace

V roce 1673 vydal vynikající učenec Christiaan Huygens slavnou knihu Horologium Oscillatorium, která zkráceně řečeno pojednává o konstrukci kyvadlových hodin a jejich matematických základech. Mechanické hodiny té doby totiž neudávaly tak přesný čas, jaký by potřebovali astronomové či kapitáni na dálkových plavbách, kteří podle hodin a pozice slunce zjišťovali zeměpisnou délku. Huygensův vynález pak na další tři století ovládal trh s nástěnnými či věžními hodinami.

Když je vody moc, nebo zas málo

Evropská agentura pro životní prostředí vydala koncem března svoji první zprávu o klimatické proměně světa a jejích dopadech na Evropu. Zpráva stála skoro dva miliony eur a předběžná verze má 450 stran. Stojí za to, abychom o ní věděli, ale také je dobré znát, že Evropa má sice jedny z nejlepších klimatických expertů, kteří s velkou pravděpodobností vědí, co se děje, ale pak tyto výsledky odcházejí k druhé, spíš politické skupině, která navrhuje opatření.

Dokáže les léčit?

Posvátný strom je běžný motiv ve většině starých náboženství. V evropském světě se častěji objevuje již v minojské a mykénské době pozdní doby bronzové, kde byl původně spojován s mateřským, pečovatelským principem, ale později byl mužný dub zasvěcen Diovi a ostatní olympští bohové si rozebrali třeba olivu či fík. O mytologii a mystice stromů existují i v naší literatuře desítky titulů, ani je nepotřebujeme uvádět, protože i to, co jsme zatím o stromech zjistili běžným, vědeckým způsobem, je pozoruhodné a hodné úcty. Jde například o signalizaci pomocí organických molekul, složité sžívání se stromů s houbami i s komplikovaným společenstvím bakterií na listech.

Zdraví a smysl života

V této době řešíme konflikty, nové nemoci či zdražování energií, takže uvažování o smyslu života se zdá vzdálené a nadbytečné jako nějaká intelektuální libůstka. Pokud na počátku 20. století žilo ve městech kolem 6 % populace, řešit podobné otázky ani nebylo zapotřebí. Člověk se prostě narodil do světa, ve kterém bylo nutné starat se o hospodářská zvířata, včas zasít a dobře sklidit. Duchovní rámec jeho života určovaly církevní svátky a nedělní bohoslužby. V rostoucích městech už člověk nemusel chodit do kostela, ale ani dodržovat lidové zvyky. Osvobodil se od mnoha povinností, ale také se začínal ptát, odkud vlastně jde a kam že to směřuje. Obě světové války končily nejenom bídou a utrpením, ale také otázkou, proč se staly a jaký toto velké ničení mělo smysl.

Válka a revoluce

Po neúspěšné válce často dochází k revoluci, jak se stalo v roce 1871 během Pařížské komuny a po roce 1917 nejenom v Rusku, ale také v Turecku, Bulharsku, Německu a jinde. Důvody jsou pochopitelné. Společnost neunesla neúspěšnou zkoušku válkou a dívá se po kvalitnějším řešení. Válka urychluje horizontální i vertikální přemísťování lidí, tříd a hodnot. Lidé z nižších a chudších tříd snáz stoupají nahoru, zatímco jiní se propadají. Válka je ohněm, pod jehož žárem se kapky vody ve vřícím kotli rychle přemísťují nahoru a dolů.

Jak ochladit město?

Chladné počasí přineslo hodně změn k lepšímu. (Rudyard Kipling: Něco o mém životě) Mezi nejběžnější rizika způsobená počasím patří povodně v hlavním údolí, přívalové srážky a bleskové povodně na přítocích a v menších údolích, silné větry, nově i tornáda, ale zdaleka nejvíc ztrát na životech způsobují dopady vln veder. V USA ročně průměrně umírá kolem 12 000 lidí na komplikace spojené s přehřátím. Je to čtyřikrát tolik, než kolik lidí zahynulo při útoku teroristů na WTC, ale válku „tepelnému teroru“ skoro nikdo nevyhlásil. Naopak.

Druhé jaro

Věc zašla tak daleko, že holandští psychologové diskutují možnost zařadit utrpení z únavy životem mezi situace, které umožňují eutanazii. Znepokojivým tempem totiž roste počet starších lidí, kteří trpí existenční osamělostí nebo mají pocit, že jejich duše odešla do nějakých vzpomínkových krajin, a nevidí žádný rozumný důvod, proč by se měla vrátit do tohoto světa. Když prožijete válečné tažení, povodeň nebo destruktivní hurikánovou sezonu, tak máte asi dvacetiprocentní šanci, že během dalšího roku, ale někdy i několika let, se začnete trápit nějakým posttraumatickým syndromem.

Kde se bere odvaha?

Zatímco celá staletí se zabývala osudy odvážných mužů a žen a uvažovala o odvaze jako o jedné ze základních ctností člověka, moderní výzkum se dá shrnout do sotva pár psychologických monografií. Slovo samo se ve svém tradičním významu víceméně vytratilo, ale občas jej slýcháme, třeba když se mluví o odvaze ukázat svou sexuální orientaci nebo investovat do kryptoměn. Podobně bylo v současném jazyce sousloví veřejné dobro nahrazeno slovy veřejný zájem, a to není totéž.

Kdo nerozumí válce, zahyne

Před dva a půl tisíci let byla sepsána kniha, kterou známe jako Umění války od Mistra Suna, i když původnímu významu by byl bližší titul Vojenské záležitosti či Způsoby válčení. Její věty nikdy nepřestaly ovlivňovat průběhy válek, protože se prostřednictvím mongolských vojsk vtiskly do vojenské doktríny ruské říše a díky čínskému dědictví i do průběhu vietnamské války. Vznikala v období sedmi válčících států, které spolu během tří století svedly kolem čtyř set větších bitev, ve kterých zahynulo mnoho set tisíc vojáků.

Lstivé orchideje

Přírodovědci si často stěžují, kolik druhů rostlin či hmyzu je dnes ohrožených či téměř na vymření, ale ono to platí i o kytkách ve venkovských zahrádkách či za okny domů, kde místo třeba tradičních pelargonií stále častěji vidíme kultivary tropických orchidejí. Pochopitelně to je nejenom krásou těchto rostlin, ale i tím, že všichni nakupují ve stejných obchodních řetězcích. Česká zahrada se nám globalizovala. Některé orchideje jako nejvíc klamavé a nejvíc manipulativní rostliny celé botanické říše stojí přesně na roztřepeném rozhraní mezi krásou a hrůzou.

Katastrofismus jako životní postoj

Občas máme pocit, že svět se kolem nás bortí. V naší severočeské vísce častěji slýchám neobvykle agresivní výpady proti politikům všech stran, lidový slovník, řekl bych, ještě víc zhrubl a asi nejhorší ze všeho je téměř všudypřítomná obava, co s námi bude. Nad společností občas leží jako temná, těžká deka a také víme, že strach stojí u kořenů hněvu. Když se mě lidi ptají, jak se mají s dobou vyrovnat, zkouším zahnat své vlastní stresy a odpovídám, že asi ještě bude hůř, ale že se tato doba dá prožít mnohem lépe, když si dáme pozor na to, jak o ní přemýšlíme a jak ji prožíváme.

Jantarová stezka

V uplynulých letech jsme při psaní monografie o jantarové stezce projeli s historikem Pavlem Bolinou od Jadranu po Balt celou její trasu, aspoň v té podobě, jak fungovala za Keltů. Tato cesta změnila náš pohled na střední Evropu. Rozbila národní rámec jednotlivých států. Místo toho jsme se setkávali se sítí sobě podobných hradišť a později hradů a klášterů. Z kulturního hlediska začalo být téměř jedno, zda jsme v Panonii, na Hané, nebo v polských nížinách.

Vlhošť, hora v labyrintu skal

Vlhošť je kopec v severních Čechách. Vypadá jako Říp, ale je o něco větší – má výšku 614 m. Leží pár kilometrů na východ od Úštěka a asi 15 km západně od Máchova jezera. Ze severu je omezen obloukovitou sníženinou, ve které leží nejkrásnější rybníky severních Čech, jako je Dolanský, Milčanský, Holanský, Novozámecký rybník, a dále k jihovýchodu Máchovo jezero a Břehyňský rybník. Ze všech ostatních stran jej lemují pískovcové rokle. I když jsme nepočítali ty úplně nejmenší, tak jen kolem Vlhoště mají celkovou délku 50–60 km. Je to sice jeden kopec, ale kolem něj leží celý skalní labyrint.

Dlouhá společná cesta

V roce 2011 vydala politoložka Kelly Greenhillová stále vlivnější knihu na téma, že masová migrace se může stát zbraní slabších států k destabilizování svých sousedů. Kniha vychází v dalších vydáních a nepřekvapují nás překlady například do estonštiny. Zdá se, že v době svého vydání šlo spíš o historickou studii asi 60 sebraných případů, kdy uprchlíci byli použiti jako zbraň dlouhodobého a téměř hromadného ničení.

Co přijde po růstu

Sociální geograf a energetik, jeden ze světově uznávaných teoretiků vývoje civilizací Václav Smil napsal obsáhlou 600stránkovou knihu nazvanou Růst. Byl jsem požádán, abych recenzoval její český překlad, a to mě donutilo číst knihu pomalu a promýšlet ji. Pro myšlení Václava Smila je typická důkladná práce s ověřenými číselnými údaji, ale i nechuť zevšeobecňovat.

O památné hoře Blaník

Český patriotismus, či dokonce nacionalismus se poslední roky pozvolna probouzí, ale mnoho lidí se za něj trochu stydí, protože jediná skupina, která se k němu veřejně hlásí, je údernější křídlo české pravice. Přesto téměř neviditelně, „zespodu“ se obnovují poutní tradice, jakou je například propojení Blaníku s Řípem. Pokud se na těchto místech roky stavujete, neunikne vám zástup tichých a nenápadných poutníků, často rodin s malými dětmi, kteří téměř v obrozenském duchu 19. století vyrážejí na svá malá setkání s přírodou, mýtem i národním duchem.

Velká rezignace

Každých několik dní se objevují nové studie o koronavirové pandemii, a to nejenom z hlediska nemoci, ale také proměny společnosti i jednotlivců. Ukázalo se třeba, že mnohým lidem, kteří během nemoci na čas ztratili čich či chuť, se obojí časem vrátilo, ale ustanovilo se jinak. Opouštějí dříve oblíbená jídla, pijí jiné druhy vín a ženy si kupují jiné voňavky, než jaké používaly celý život. Jako by se organismus „resetoval“.

Jak komunikovat v krizi

Koronavirová epidemie ukázala, že jen málo evropských i světových politiků, ale i profesionálních institucí a ministerstev zvládalo obor, jenž se roky přednáší na vysokých školách a kterému se říká pravidla krizové komunikace. Při různých přírodních a sociálních katastrofách totiž lidé mají strach, který potlačuje rozumové hodnocení a naopak zesiluje emoce. Potřebují častý kontakt, jednoduchou, průběžnou informaci a upřímnost. Za těchto podmínek spíš odpustí, že se někdo může mýlit, než když mlčí, lže nebo hraje politické hry.

Jiná planeta

Posledních několik let se mi často stává, že novinář se i za krásného podzimu zeptá: „A čeho se máme bát?“ Když se tato situace opakuje znovu a znovu, tak si člověk nemůže nevšimnout, že žijeme ve společnosti, která se bojí. Autoři dávnověku by v tom měli jasno hned na samém počátku, protože podobnými slovy popisovali chování občanů císařského Říma, Kartaginců či obyvatel válkami zmítané Antiochie.

Máš na míň!

Záležitosti, o kterých se mluví v okolních zemích, ale nad kterými v české společnosti visí velké mlčení, nám v dobrém i poněkud maloměstském světle ukazují, kde žijeme. Třeba jsme dnes rádi, že nemáme koloniální historii, a tak nemusíme řešit rasová traumata, ke kterým by téměř určitě došlo. Na druhou stranu je domácí diskuse třeba o klimatických změnách vyloženě mdlá, jako by se nás ani netýkala.

Sonda do zemědělského života hobitů

Covidová doba nám dává čas na to, abychom si rozmysleli, co budeme dělat se životem, až pandemie skončí. Určitě se nám osvědčilo zpomalení, které přineslo prostor pro přemýšlení, a nejspíš nám zůstane radost i z tak samozřejmých věcí, že se můžeme navštěvovat, posedět v hospodě anebo jít do kina či muzea. V každé době se někde za obzorem tvořily těžké mraky a tato doba je dost rychlá na to, aby projasnění oblohy netrvalo dlouho a opět se trochu zatáhlo. Jen o povaze těch mraků toho zatím mnoho nevíme.

Nevstoupíš dvakrát do stejného lesa

Před dvěma lety jsme společně s lesníky z České lesnické společnosti začali přemýšlet nad knihou o současném stavu a budoucnosti našich lesů. A teď již třetí týden sedím v samotě pískovcové rokle na Kokořínsku nad 500 někdy rozpornými stránkami od dvaceti významných znalců. Situaci je obtížné jednoduše popsat, anebo navrhnout obecně platná doporučení, protože se zdá, že každý les má svoji hlavu. Jsou místa, kde smrk pravděpodobně už nikdy nevyroste, i lokality, a to i v nižších polohách, kde se daří jenom jemu. Ale pojďme to vzít popořádku a začněme minulostí lesa.

Návrat do zahrad

BBC nazývá svůj pořad o zahradničení vlajkovou lodí, protože v Británii se nějakou formou zahradničení zabývá kolem 27 milionů lidí a toto číslo roste překvapivě i mezi mileniály. V některých částech anglického venkova se udává, že počet lidí starajících se o zahradu vzrostl za tři roky až o 70 %. Pochopitelně k tomu v tomto roce přispěl i koronavirus. Pojďme se v obrovském zahradním sortimentu zaměřit na dva sblížené typy zahrad – na zahrady přírodní a léčivé.

Jak doma postavit UFO a jak je řídit

Pokud člověka nebaví zprávy o koronaviru a dozvucích amerických voleb, má velmi mnoho možností, jak obohatit svůj život. Na síti se dá poslouchat obrovské množství skvělé hudby a listovat mnoha knihami. Z hudby mne osobně potěšila například Debussyho skladba o zvuku zvonů pronikajících listím a z knih jsem nalezl snad nejvíc obskurní titul, na jaký jsem kdy narazil. Jsem si vědom, že mohu být podezírán z mystifikace, ale existence knihy se dá lehce dokázat.

Nákaza

Před několika lety poslal Adam Kucharski, zabývající se na Londýnské škole hygieny a tropických nemocí matematickým modelováním šíření nemocí, tweet, který mohl znázorňovat drogového dealera, ale ve skutečnosti byl záběrem z dokumentárního filmu. Během velice krátké doby si jej přeposlalo 50 tisíc lidí. Napsal opravný komentář, ale jako matematika jej začalo zajímat, jak je možné, že některé zprávy (a viry) se šíří tak rychle, a zda je nějaký druh korekce skutečně zastaví, či proč nakonec samy vyzní.

Starší články