V uplynulých letech jsme při psaní monografie o jantarové stezce projeli s historikem Pavlem Bolinou od Jadranu po Balt celou její trasu, aspoň v té podobě, jak fungovala za Keltů. Tato cesta změnila náš pohled na střední Evropu. Rozbila národní rámec jednotlivých států. Místo toho jsme se setkávali se sítí sobě podobných hradišť a později hradů a klášterů. Z kulturního hlediska začalo být téměř jedno, zda jsme v Panonii, na Hané, nebo v polských nížinách. Bylo zřejmé, že fenomén Evropy vznikal tisíciletí trvající výměnou statků i názorů. Přišlo by mi bezbřehé a neurčité, kdybych se měl označit za kosmopolitu, ale z vlastní „jantarové“ zkušenosti vím, že jsem Středoevropan a že jsem ztratil zbytečně mnoho času tím, že jsem se lépe neseznámil alespoň se slovinskou, maďarskou a polskou kulturou.

Po dobu několika tisíciletí spojoval jih a sever Evropy systém obchodních tras, kterým podle nálezů nápadného materiálu, jakým je jantar, říkáme jantarové cesty. Na našem území se už v 19. století vžil název jantarová stezka, i když technicky vzato cestami se jezdí a stezkami se chodí. Na dlouhých trasách se vyplácelo používat vozy. Obchodní trasy fungovaly i na našem území sice přerušovaně, ale poměrně intenzivně nejméně šest tisíc let. Z archeologicky prokazatelných komodit se po nich přepravovala měď, zlato a kamenné suroviny – bílý mramor na výrobu širokých náramků, zelenokameny z jizerské oblasti, ze kterých se brousily a hladily nádherné kamenné sekyry, nebo světlé, vrstevnaté rohovce z Polska. Hlavním zbožím však nejspíš byla sůl, látky a potraviny včetně solených ryb z Baltu a italského vína, které hlavně Galové konzumovali v obrovském množství. Během starší a zejména mladší doby železné, tedy za Etrusků, Keltů a Římanů, se prosadila trasa, která začínala na severu Jadranského moře v Aquileii a přes dnešní Slovinsko, Maďarsko a Rakousko procházela Moravou a končila v jantarových dílnách dolního Povislí zhruba mezi Gdaňskem a Královcem-Kaliningradem.

Hlavní obchodní trasy mají tu sílu, že definují, kdo je spojenec, s kým jsme dlouhodobě v přátelských vztazích a co od sebe – ze zboží i z kultury – můžeme převzít. Proto je v posledních několika letech tolik slyšet o hedvábné stezce mezi Čínou a Evropou. Povede přes Rusko, anebo raději přes Írán a Turecko? Anebo se jí Čína vzdá a místo toho bude obchodovat na moři a ve vzduchu? Ale můžeme se ptát i jinak – ještě před rusko-ukrajinskou válkou se polské zemědělské firmy snažily expandovat do Ukrajiny. Vznikne dálnice Štětín–Varšava–Kyjev a díky ní po USA největší potravinářská velmoc světa? Ukrajinci mají úrodnou půdu a Poláci vynikající síť malých i větších potravinářských firem. Posune se komoditní centrum Evropy dál na východ a západní Evropa bude vyvážet už jen software a copyrightová práva?

Úvaly a úvozy

Čechy jsou přibližně kruhové a do sebe poněkud uzavřené. Morava je z pravěkého či raně středověkého pohledu průchozí území, které se táhne širokými úvaly hlavně podél řeky Moravy. Základ slova „mor“ nejspíš souvisí s vodou. Slyšíme je ve výrazech moře-mar či v označení mokřadů jako ve slově moor a není vyloučeno, že i jméno Maria bylo původně odvozeno od životodárné vody. Staří Moravané a jejich předchůdci v podstatě žili v okolí velké obchodní cesty. Tradiční povaha lidu je proto otevřená, srdečná a jeho nesmírně bohatá hudba pochází z mnoha zdrojů. Zejména dřív skoro každá moravská vlastivěda začínala konstatováním, zda dané místo leží na jantarové stezce. Jedním ze základů moravské identity je proto linie dálkové trasy, zatímco identitu Čech vytvářel bod uprostřed země – Praha.

Dá se vůbec spolehlivě určit, kudy stezka vedla, navíc když nejde o jednu trasu, ale spíš o systém cest proměňující se v čase? Archeologie starých cest je obtížná disciplína, protože tam, kde v běžné sídelní archeologii odkrýváme souvrství obsahující nálezy, míváme v případě starých cest prázdnou jámu – úvoz. Úvoz je cesta, někdy celý svazek kdysi rozježděných cest, které se erozí zahloubily u nás o několik metrů, ale v Číně až o 80 m pod původní povrch. Většina nálezů je dávno pryč. Úvoz, jak o tom svědčí anglický výraz „holloway“ či německý „Hollweg“, je v podstatě dutý či prázdný prostor, ze kterého voda odnesla všechno, co mohla.

V okolí cest však občas nalezneme staré mince a pod kopci ztracené podkovy. Mnohem důležitější, byť nepřímý důkaz je stáří míst, kterými cesta prochází. Opakovaně jsme měli zkušenost, že když i v neznámé krajině sledujete svazek úvozů, dojdete například k pradávné mohyle, nějakému opevnění, zbytkům ještě pravěkých zájezdních hostinců či ke klášteru nebo freskami bohatě zdobenému kostelu. Dva velké projekty Jana Martínka, které se soustředily na studium terénu pomocí laserového skenování povrchu (tzv. lidar), odhalily na tisících snímcích struktury starých moravských úvozů a jejich propojení s hradišti, jako je jedna z velkých zastávek jantarové stezky – Staré Hradisko na okraji Drahanské vysočiny, od baroka proslavené nálezy jantaru.

Tyto moravské cesty je možné propojit s navazujícími, obvykle dlouho zkoumanými trasami v okolních státech. Úvozy jsou nejlépe patrné na zalesněných svazích údolí, kde se dá napočítat až 60 paralelních cest, které vznikaly tak, že se vozkové vyhýbali největšímu nepříteli povozníků – bahnu a hledali schůdnější trasu. V horách a pahorkatinách mohou cesty vést někdy jen jedinou schůdnou trasou, ale v rovinách v podstatě kudykoli. V nížinném Polsku se proto se zbytky starých cest potkáváme jen vyjímečně a častěji jsme odkázáni například na nálezy jantarových výrobků. Po desítkách let různých studií můžeme celkem důvěryhodně rekonstruovat průběh cest v keltské době, ale tápeme v době bronzové a dohadujeme se v ještě starších obdobích, jako je eneolit.

Ve světle starých cest je dokonce možné uvažovat o dvojím prostorovém pojetí archeologie. Z planárního, územního hlediska jde o areál, jako je například České království, které v různých stoletích roste o Ašsko či naopak ztrácí třeba Lužici nebo Braniborsko. V lineárním pojetí jde víc o kulturní jednotu a podobné zákony a pravidla na jedné, dlouhé dálkové trase. Když z letišť či benzinových pump odstraníme nápisy v místních jazycích, nepoznáte, kde jste, protože jste součástí jednoho transportního okruhu téměř bez ohledu na okolní zemi.

Evropa možná vznikla na cestě

Jako počáteční bod jantarové stezky obvykle uvažujeme rozsáhlé římské a raně křesťanské město Aquileia na severním pobřeží Jadranu. Z Říma na sever vedla nejjednodušší cesta lodí do Aquileie. Odtud ostatně vyšel Gaius Julius Caesar, aby dobyl Galii, a rovněž zde svoji cestu na Moravu začínali věrozvěstové Cyril a Metoděj. Pro politiku raně středověké Aquileie bylo typické vyvažování vlivu Říma a vlivu Byzance a zdá se, že něco z tohoto postoje se vtisklo i do Velké Moravy – nebýt Římem, ale ani Cařihradem. Velehrad stojí právě někde uprostřed mezi východní, řeckou, a západní, římskou, tradicí. Praha navázaná na Řezno už jednoznačně podléhá, aspoň v pozdějších staletích, západnímu katolictví. Aquileia je poměrně mladá, takže původní jantarová stezka se napojovala na hustou síť etruských a později keltských spojnic, které Římané rozšířili do výstavných silnic.

Jedna větev jantarové stezky sice procházela přes Alpy, ale jednodušší bylo vysoké Alpy obcházet přes keltskou a římskou Emonu, dnešní Lublaň, a dál obloukem k Vídni. Stezka vedla jen několik kilometrů od slavných Škocjanských jeskyní. Jedna ze zdejších propastí, Mušja jama, představovala významné kultovní a obětní místo, jehož nálezy se podobají Býčí skále v Moravském krasu. Obě jeskyně se podobají i umístěním poblíž dálkové trasy. V Moravském krasu obchodníci definitivně opustili panonské nížiny a vstoupili do bukových pralesů střední Moravy. Z hlavní trasy odcházeli jen několik kilometrů stranou obětovat za zdar cesty či se účastnit podzemních obřadů místních elit.

Dálkové cesty byly významným zdrojem příjmů, proto bylo důležité nabídnout na co nejdelší trase jednotné obchodní podmínky. Byla to sjízdnost cest, bezpečí a nízké poplatky. K tomu potřebujete poměrně složitou logistiku složenou z vojáků, správců cest, údržbářů a sítě obchodních stanic, kde vám dají najíst a nakrmí vaše mezky či muly. Je vhodné, aby tito lidé měli podobné hodnoty, navzájem nesoupeřící bohy a znali několik jazyků. V archeologickém záznamu nalézáme podobné symboly, a to třeba na vzdálenost mezi dánským Jutskem a chetitskou říší ve středním Turecku.

V Egyptě, na Blízkém východě či v Číně vzniká civilizace často kolem velkých zavlažovacích projektů, které vyžadují koordinaci, dovoz potravin a jednotné řízení tisíců pracovníků. Je otázka, zda to nebyl právě dálkový transport, který přispěl ke vzniku Evropy. To je zřejmě i případ Sámovy říše, ve které vojensky a organizačně nadaný obchodník ovládne delší úsek dálkové trasy a zabezpečí jej smlouvami a platbami s vládci zemí, přes které cesta prochází.

Kudy vedla jantarová stezka?

Z našeho regionálního hlediska je důležitým východiskem Vídeň, respektive Klosterneuburg, kde bylo možné díky několika ostrovům překročit Dunaj. Na druhé straně Dunaje nalézáme malebné městečko založené Přemyslem Otakarem II. – Korneuburg. Teprve cesta po jantarové stezce nám ukázala promyšlenost a závažnost Otakarova záměru propojit středomořská centra a baltská hanzovní města systémem tržních osad. Z Korneuburgu cesta vedla suchou trasou po nevysokých návrších, z nichž za návštěvu stojí tajemný Michelberg s výhledem do Vídeňské brány a prastará, tisíce let využívaná návrší Oberleiserbergu a Falkensteinu.

Odtud již dohlédneme do Mikulova, ale stará cesta se stáčí k Mušovu, protože zde je niva Dyje nejužší a dá se nejlépe překročit. Právě v těchto místech stávaly římské vojenské tábory včetně poměrně honosných budov. Jantarová stezka pak směřovala v brněnské oblasti k mocným hradištím v Líšni, jednou větví minula Blansko s již zmíněnou odbočkou do Býčí skály a pokračovala směrem na Olomoucko na Kralice na Hané, kde se ve starší době bronzové nalézalo významné centrum s několika jantarovými dílnami. V bohatých Němčicích nad Hanou minula křižovatku s východní labskou trasou.

Detailní popis trasy již v tomto článku není možný, ale můžeme odkázat na právě vyšlou kolektivní monografii Jantarová stezka. Průchod severní Moravou se dělí do několika větví, ale zdá se, že nejdůležitější trasa vedla přes železná a zlatá ložiska jesenické oblasti včetně Zlatých Hor dál do Polska. Na cestě Polskem se vnímavé oko naučí rozeznávat drobné změny krajiny a obdivovat nečekanou malebnost některých nížin. V Gdaňsku a na okolních hradech je člověk překvapen jejich bohatstvím a mohutností. Místo hradní kaple nalezneme například v Kvidzynu katedrální stavbu skoro 90 m dlouhou.

A celkový dojem z jantarové stezky? Je to především obrovské bohatství krajin, pravěkých lokalit, mocných hradů a výstavných klášterů. Člověk má pak dojem, že se jako Češi či Moravané poněkud přeceňujeme, z méně významných památek děláme evropské monumenty, a přitom okolní a nám blízké země neznáme. Tento dojem však zmizí, když se člověk začne považovat, a to bez ohledu na jazyk, kterým zrovna mluví, za součást této velkolepé, tisíce let trvající tradice založené na dálkovém obchodu a sdílení bohů.