Lstivé orchideje

Lstivé orchideje

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Přírodovědci si často stěžují, kolik druhů rostlin či hmyzu je dnes ohrožených či téměř na vymření, ale ono to platí i o kytkách ve venkovských zahrádkách či za okny domů, kde místo třeba tradičních pelargonií stále častěji vidíme kultivary tropických orchidejí. Pochopitelně to je nejenom krásou těchto rostlin, ale i tím, že všichni nakupují ve stejných obchodních řetězcích. Česká zahrada se nám globalizovala.

Některé orchideje jako nejvíc klamavé a nejvíc manipulativní rostliny celé botanické říše stojí přesně na roztřepeném rozhraní mezi krásou a hrůzou. Ty tropické rostoucí v korunách stromů jsou víc duchařské, ty naše rostoucí z půdy spíš skrývavé a jemně krásné. Kdyby byly součástí katedrály, tak by byly zdí hlavní lodě oddělující oblast maskaronů tam venku od oblasti světců a kosmických matek uvnitř katedrální lodě. Jejich vizualita je magická, protože se podobně jako mužíci z mandragor podobají člověku. Leckdy se stávají botanickými metaforami lidského těla, a dokonce mohou připomínat roztažené nohy necudné mexické tanečnice.

Druhů orchidejí je na světě zhruba dvakrát víc než druhů ptáků, tedy kolem 30 tisíc. U nás jich roste asi šedesát, ale stanovení druhu je ošidné, orchideje jsou plastické, neustále v pohybu s jasnou snahou vytvářet poddruhy a zase je pohlcovat. Nalézt zkamenělou orchideu je nemírně vzácné, protože v tropech vše podléhá rychlé zkáze. Nejstarší fosílie orchidejí jsou proto jen asi 20 milionů let staré.

Orchideje se nejvíc ze všeho rozvinuly v tropech, protože záhy objevily podstatný trik, jímž byl život v korunách stromů. Jen pomalu a neochotně se v dobách meziledových šířily na sever do krajin mírného pásma a pak zase s věčným ledem a sněhem ustupovaly do refugií, jakým mohlo být údolí Dunaje či ke slunci obrácená pískovcová údolí Českého ráje. Několik druhů orchidejí dokáže růst na Islandu, či dokonce v Grónsku, ale v chladnějším klimatu rostou v syrové polární půdě a jen výjimečně v trsech mechů a lišejníků.

Tropické orchideje se dají křížit, pěstovat a draze prodávat. Naše orchideje se prakticky i po desetiletích usilovných snah téměř nedají pěstovat. Nepřijdou k vám domů, musíte za nimi. Orchideje jsou jako málokterá rostlina spjaté se svým prostředím, s hmyzími opylovači a s houbami. Jejich drobná semínka musejí zapadnout do určitého mycelia, které skoro nikdy neumíme dobře napodobit, a to i když do půdy mícháme zeminy z míst, kde rostou, nebo ztrouchnivělé dřevo napadené dřevokaznými houbami. Kolega botanik si tak přál orchideovou louku, že svůj pozemek pečlivě sekal, očkoval různými druhy půd a z bohatých lokalit sem (nelegálně) přenášel orchideje. Prvního vlastního vstavače se dočkal po třiceti letech. Někdy ale máme pocit, že se orchideje zbláznily, protože klidně vyrostou v čerstvé dálniční průrvě.

Květ orchideje

Většina květů je radiální či symetrická aspoň podle dvou os, ale květ orchidejí je dvoustranně symetrický asi jako lidská tvář. Má pravou a levou tvář. Základem jeho architektury je pět trojčetných kruhů. Vnější kruh obsahuje tři lístky, které jsou zpočátku zelené, ale při rozvinutí se vybarvují. Tři lístky obsahuje i vnitřní kruh, dva jsou symetrické, protilehlé, ale spodní list je nápadně rozšířen a jinak zabarven. Nazývá se pysk a tvoří přistávací plochu pro opylovače. Jeho tvar může být velmi komplikovaný a u střevíčníku se skutečně podobá botě. Zbývající tři kruhy náleží hlavně pohlavním orgánům.

Okvětní lístky nevyjadřují ani tak objektivní geometrický plán jako u většiny jiných rostlin, ale spíš emoční charakter. Bývají i u stejného druhu tmavé i světlé, tečkované, skvrnité, žíhané, takže dochází ke kombinaci dvou designů – tvaru okvětních lístků a jejich barevné struktury. Výsledkem těchto mnohočetných kombinací je téměř vždy překvapivý zážitek. U většiny běžných rostlin se kytky podobají sobě navzájem, ale orchideje bývají skutečnými, nezaměnitelnými jedinci. U orchidejí se vyplácí sledovat tvar okvětních lístků na černobílé kresbě či fotografii a pak se přepnout do barevného modu. Nezřídka nese tvar květu jiné poselství než jeho barva. O vůni ani nemluvě, navíc některé orchideje jsou podle sezony schopné různých vůní. Pěstitelé-čichači je každý den kontrolují – a ejhle, některé orchideje pár dní do roka voní výrazně jinak. Je to, jako by rostlina, která běžně mluví třeba amazonským indiánským jazykem, na chvíli přepnula do španělštiny. Proč se to děje, nevíme.

Darwinova orchideová past

Dostupnost orchidejí vedly Charlese Darwina ke studiu jejich vlastností hned tři roky poté, co vydal epochální monografii O původu druhů (1859). Z našeho pohledu to byl překvapivý tah, protože vědci spíš očekávali další práci o evoluci člověka. Čtyři sta stran suchého, detailního popisu sice zdánlivě vycházelo vstříc dobovému zájmu o orchideje, ale Darwinovi šlo hlavně o to, aby na jedné skupině rostlin ukázal, jak funguje přírodní výběr. Ale možná také sledoval osobní motiv, protože tři děti, které měl se svou sestřenicí Emmou, zemřely malé. Pokud z vlastní zkušenosti věděl, že příbuzenské vztahy mohou znamenat slabší potomky, bylo důležité, aby ani u orchidejí nedocházelo k sebeopylení. Vlastně se ocitl v osobní pasti – kdyby sebeopylení rostlinám nevadilo, sňalo by to z něho vinu za příbuzenecký vztah, ale také by to oslabilo jeho evoluční teorii.

Hmyz je vůní nalákán na sladký nektar, ale mnoho šetřivých orchidejí jej vůbec nevytváří. V podstatě běží o reklamu či o příslib, který rostlina vůbec nehodlá plnit (známe to z televize). Hmyz nejprve přistane na dobře projektované spodní části květu, která představuje výhodnou základnu. Pak zaboří hlavu dovnitř květu, tím uvolní pyl, který se mu přilepí na hlavu. Orchideje téměř neznají pylový prach. Místo toho pracují s poloslepenými pylovými váčky na krátké stopce s lepivým terčíkem. Včela se u běžné rostliny popráší pylem, který přenese dál, ale orchideový opylovač utrhne většinou dvě celá pylová pouzdra, která na jeho hlavě trčí jako nějaké rohy. Kdyby hmyz přistál na dalším květu a zabořil se do falešné či pravé nádoby s nektarem, prostě by je bez většího efektu odtrhl či ubrousil. Jenže během chvíle „pylové lepidlo“ začíná vysychat. Růžky se ohýbají, směřují víc dopředu, takže než hmyz doletí na další rostlinu, jsou ve správné opylovací pozici.

Aby tento proces vůbec mohl proběhnout, musí být vše v pravý čas na správném místě. Hmyz lákaný vůní květu musí mít na nektar chuť a taky správnou velikost, aby se do květu vešel. Rostlina pak navrhne velice složitou architekturu celého květu, ve své chemické manufaktuře vyvine „jen pro ten dnešní den“ tu správnou vůni a načasuje lepidlo svých pylových váčků, aby ve správnou chvíli vyschlo a změnilo polohu.

Některé orchideje, jako třeba naše tořiče, zašly v evoluci ještě dál a vytvořily ze sebe lákadlo podobající se již druhornímu „erotic city“, kdy tvar květů jako nějaká nafukovací panna láká samečka ke spáření a přitom jeho pohyby uvolní pyl. Tořiče, u nás obvykle rostoucí na teplých slunečních stráních na okrajích rozvolněných lesů, načasují své kvetení na dobu, kdy vylétá správný druh hmyzu. Samečci jsou zdálky přilákáni pachovými látkami, které imitují vůni samiček. Usedají na pysk tořiče, který se nápadně podobá živé samičce. I běžný pozorovatel na takovém pysku může vypozorovat zadeček a po stranách chlupaté nožky. Dobře se dá rozeznat hlava s tykadly z vnitřních okvětních lístků a někdy i oči. Kresba má nejen odlišné zbarvení podle jednotlivých druhů hmyzu, ale často odráží krátkovlnné záření, na které nejvíc reagují složené oči toho kterého hmyzího opylovače.

K dokonalé erotické pozici pak ještě slouží chloupky, které samečka navádějí tak, že při provádění pseudokopulačních pohybů naráží hlavou přímo na lepivé terčíky brylek, slepených pylových zrn z celého prašného váčku. Přilepením jedné či obou brylek na hlavu opylovače je připraveno přenesení velkého množství pylu. Rostlina je v tomto případě chytřejší než hmyz. Umí jej složitě propracovaným způsobem oklamat.

Mnohé bankovní triky, na které občas naletíme, jsou jednodušší. Jak vůbec rostlina může přijít na to, jak voní hmyzí samička, a jak dokáže podobnou vůni syntetizovat? Vždyť vůně jsou složitější než barvy. Namalovat dobrý obraz je vcelku jednodušší než namíchat správný parfém. Darwinovo pojetí evoluce v základních rysech určitě platí, ale nevyjadřuje „celou pravdu“. Zdá se, že „softwarová“ tvořivost přírody a člověka má dávné stejné kořeny.

Lovci orchidejí

V české literatuře jsou dobrodružství hledačů orchidejí popsána v kdysi slavné třídílné knize Františka Flose Lovci orchidejí z let 1920–1922. Flos údajně čerpal se vzpomínek zámeckého zahradníka Jana Satrapy z Červených Peček. V knize vystupuje chlapec Jeník, indiánský sirotek Diego a český Němec Mistr Loupáček, trpaslík z Liberce, který je bývalým cirkusovým klaunem. Hrdinové příběhu se potkávají s bandity, revolucionáři, indiány a později na Borneu divokými Dajáky. Je to milé a přesvědčivé čtení. Flos je dnes společně s Eduardem Štorchem považován za zakladatele dobrodružné literatury pro mládež.

Benedikt Roezl (1824–1885) však podobné události prožíval na vlastní kůži. Narodil se do rodiny zahradníka, ale také měl vynikající botanickou paměť a mluvil několika jazyky. Pracoval ve Vídni, ale jako vynikající pěstitel přešel do belgického Gentu, kde se staral o orchideje. Přál si je poznat v jejich původním prostředí, aby jim v Evropě mohl poskytnout podobné podmínky. V roce 1854 vyrazil do New Orleansu a do Mexika. Založil zde zahradnictví a pokoušel se vytvořit stroj na zpracování ramie sněhobílé, rostliny podobné kopřivě, která byla po dobu nejméně šest tisíc let používaná jako textilie. Stroj mu do soukolí vtáhl levou ruku, takže bylo nutné ji amputovat. Od té doby se soustředil na sběr rostlin.

Dvacet tři let se toulal Střední a Jižní a Severní Amerikou. Mezi indiány se stal legendou. Říkali mu Jednoruký či Muž bez pušky. Ani jeho život, ve kterém nechybějí krádeže, přepady, požáry, potopení lodi a tvrdošíjná odvaha, se nedá vtěsnat do několika řádek. Jeho nálezy nových druhů orchidejí jsou slavné, ale také se věnoval sběru severoamerických semen jehličnatých dřevin včetně dnes tak nadějné douglasky. Jeho pomník sice stojí před Faustovým domem v Praze, ale mnohem spíš jím jsou eukalypty, které doporučil mexickému prezidentovi k ozdravění ulic a parků v hlavním městě Ciudad de México. Dnes jich tam roste tolik, že jsou považovány za invazivní druh a téměř zhoubu metropole.

Svátky orchidejí

Koncem 19. století byla Británie i Amerika zavalená historkami o lidožravých nebo krev sajících rostlinách, které podobně jako ve filmu Adéla ještě nevečeřela v sobě kombinují masožravé rostliny a orchideje. Orchideje se objevily v mnoha dekadentních, dobrodružných či detektivních příbězích, či dokonce obsadily jiné planety, kde využívaly lidi jako opylovače. Jenže když procházíte středoevropskou přírodou, tak každé setkání s orchidejemi je svátek. Máte pocit, že jste zažili něco hodně vzácného. S jakou radostí jsme vítali kruštík, který nečekaně vyrostl za vrátnicí našeho ústavu, ale pak zmizel a nikdy jsme jej už nespatřili. České orchideje mohou být zjevením. Jsou celé rozsáhlé oblasti, kde je nespatříte ani jednou za život, protože nenaleznete ty dva či tři ary, kde se na jaře objeví pár jedinců. Nemají v sobě nic z dekadence, od pohledu jsou vzácné, krásné a odlišné.

Vůbec nejzáhadnější naše orchideje nemají chlorofyl, a proto se vyskytují v různých odstínech hnědi. Jde třeba o hlístník, korálici, sklenobýl nebo hnědenec zvrhlý, též známý jako modruška pošvatá. (Někdy mám podezření, že česká jména rostlin vymýšlela ve stavu rozjaření pražská surrealistická skupina při skupinových seancích s již mrtvým Andrém Bretonem.) Hnědenec u nás roste, ale jen některé roky, na několika místech kolem Pálavy. Přitom může být vysoký skoro metr a kvést jemně růžovými až fialovými květy. Přízvisko zvrhlý od botaniků dostal – a to si skutečně nevymýšlím –, protože občas kvete pod zemí. Fakt divná kytka.

Asi nejčastěji v lese naleznete hnědou orchideu hlístník hnízdák. Je to jako potkat Marťana, podíváte se na něj, sednete si vedle, chvíli nevíte, co mu máte říkat, vůbec nemůžete přijít na nějaký společný jazyk. S pampeliškou či koniklecem se domluví každé malé dítě, ale hlístník vás nadobro zmate. Býval považován za parazitickou orchideu, ale má v sobě látku schopnou fotosyntézy, jaká se normálně nalézá u hnědých mořských řas. Je to ale jiná chemická linie fotosyntézy, při které nevzniká kyslík, a rostlina proto ani nemá průduchy. Žije, ale nedýchá. Pro sklenobýl s jakoby skleněnými kvítky a téměř neviditelnými lístky je typické, že z lokality zmizí třeba na padesát let a pak najednou nečekaně někde vyskočí jako podivuhodný kouzelník Harry Houdini.

Základy života, který žijeme my, mravenci i orchideje, musí mít v sobě něco vytrvalého, krásného a lstivého, co trvá dost dlouho a za tu dobu se naučilo přežívat, měnit se a radovat ze svého vzhledu, rytmu a melodie. Je pak těžké říct, zda se podobáme orchidejím, nebo orchideje nám.

30. prosince 2022