Věc zašla tak daleko, že holandští psychologové diskutují možnost zařadit utrpení z únavy životem mezi situace, které umožňují eutanazii. Znepokojivým tempem totiž roste počet starších lidí, kteří trpí existenční osamělostí nebo mají pocit, že jejich duše odešla do nějakých vzpomínkových krajin, a nevidí žádný rozumný důvod, proč by se měla vrátit do tohoto světa.

Covid a změna mysli

Když prožijete válečné tažení, povodeň nebo destruktivní hurikánovou sezonu, tak máte asi dvacetiprocentní šanci, že během dalšího roku, ale někdy i několika let, se začnete trápit nějakým posttraumatickým syndromem. Budete mít třeba divoké sny, budete častěji podléhat smutku a občas si nebudete vědět rady, co máte dělat se svým životem. Něco podobného se týká i covidu, kde nemusí jít o psychologické následky strachu a ohrožení, ale o reálné biochemické dopady na tělesné funkce. Posttraumatická stresová porucha se celkem pochopitelně týká hlavně pacientů, kteří prošli vážným onemocněním, ale zdá se, že covid je ještě něco víc. Je událostí, která někde hluboko v mysli změnila způsob, jak uvažujeme o životě. Nejradši bychom na něj zapomněli, ale cosi s námi provedl a my se s tím pomalu učíme žít. Možná že covidová vlna je za námi jenom ve fyzickém světě, ale přesunula se a doznívá v jemných a nenápadných vnitřních podobách.

Když nám někdo zemře, tak to průměrně trvá rok až tři, než se s tou situací rozloučíme. Neumíme tak rychle zavírat dveře emocí. Takže někde vedle nás či s námi jako stín, který se ještě nerozplynul, stále žije těch asi 42 tisíc lidí, jejichž smrt měla nějakou vazbu na covid. Není divu, že se tolik lidí cítí zpomaleně a nejistě, ale covidový útlum má nejspíš i reálný fyziologický základ. Infekce byla dva roky všudypřítomná, mutovala, vracela se a náš imunitní systém ji musel zvládat. Tyto procesy probíhají automaticky bez účasti každodenního vědomí, ale spotřebovávají vnitřní sílu, což nejvíc pociťují starší lidé. K únavě ze života covid určitě přispěl, ale jsou zde další faktory.

Existenční osamělost

Mladý Evropan tráví hodinu až dvě denně na sociálních sítích. Ženy o trochu déle, ale muži si to zase vynahrazují u počítačových her. Starší lidé, kteří mají rádi hovor z očí do očí a digitální komunikace je moc nebaví, se cítí na okraji. Nikoho nezajímají, nikdo na ně nemá čas, protože mladí „visí“ na mobilu. Mají pocit – možná dokonce oprávněný –, že svět se zbláznil a že s ním v této podobě nechtějí mít moc společného. Televizní zpravodajství jim na optimismu nepřidá, pamatují pomalejší hudbu a filmy s propracovanými příběhy a spíš psychologickými než technickými efekty. O jejich zkušenosti skoro nikdo nestojí. Jsou unavení z covidu i z doby a nemají tolik peněz jako báječní lidé, které vidí na reklamách. Jsou bolestivě sami v situaci, která není ani životem, ale ani smrtí. Vytrácejí se. Tělo žije, ale duše se někam zatoulala.

Často si za to mohou sami. Nemají koníčky a podlehli pasivitě a pocitu bezmoci. Na druhé straně stojí aktivní důchodci, kteří chodí třeba na univerzitní přednášky. Je to pozoruhodná skupina lidí, která má velké životní zkušenosti, přitom i zájem o věc. Mnozí z mých kolegů z různých fakult Karlovy univerzity si je nemohou vynachválit. Mladý student většinou nemá čas studovat, a navíc mívá naléhavější životní zájmy, ale učit na univerzitě třetího věku bývá něco jako návrat do zaslíbených dob, kdy slovo přednášejícího padalo do úrodné půdy, a ne na mlat otravné povinnosti. Došlo k nějakému paradoxu, kdy mysl mnoha mladých lidí se uzavřela tradičním způsobům poznávání světa a mysl starších lidí se skoro dychtivě otvírá pozoruhodným poznatkům současných věd.

Problém, který nemá jméno

Novinářka Betty Friedanová je nejčastěji spojována s přelomovou knihou Feminine Mystique z roku 1963. Friedanová si všimla, že mnoho žen v jejím okolí má všechno – čistý byt, úspěšného manžela a elektrický vysavač, ale že jsou uvnitř nespokojené a něco jim schází. Situaci můžeme zjednodušeně popsat tak, že za druhé světové války společnost potřebovala silné, nezávislé ženy, které by vedly firmy či zemědělské podniky, protože muži válčili. Když se chlapi vrátili domů z války, toužili po pěkném, třeba malém domku a upravené ženě, která na ně čeká s večeří. Chtěli jí to ale také nějak vynahradit, a tak vymýšleli myčky na nádobí, návštěvy zábavních parků a rychlé jídlo. Byla to docela rafinovaná situace, protože muži se stali šéfredaktory většiny časopisů pro ženy. Prohlížely je nejméně dvě třetiny amerických žen, mnohem víc, než kolik četlo knihy. Vlastně úplně nenápadně přejímaly sen mužů o ženách, které jim umožní věnovat se své vlastní kariéře, a zapomněly přitom na svá vlastní přání.

Myslím, že v uplynulých nejméně dvou desetiletích se nám stalo něco podobného. Většina běžných, stylových časopisů získává víc prostředků z reklamy než z prodeje tiskovin. Zažil jsem situaci, kdy reklamní oddělení mělo představu, že do obsahu časopisu by mělo hovořit víc než celá redakce, z ekonomického hlediska vlastně nadbytečná. Myšlení inzerentů podobně nenápadně ovládlo tzv. názorovou platformu daného média, ale jako návod ke spokojenému životu přestalo fungovat. A něco podobného se stalo i s mnoha politickými médii, ze kterých se vyvinuly reklamní agentury jiného druhu – na politické strany a skupiny s ekonomickými zájmy.

Na tomto místě není tak důležitá kritika poměrů, ale otázka, co tato situace dělá s myslí člověka. Nestalo se nám totéž, co americkým ženám v 60. letech minulého století? Nežijeme životy a sny nějakého výrobce zbytečných věcí a jeho lobbistické politické agentury, a pak po letech máme pocit smutku z něčeho, co se nenaplnilo? Neskočili jsme na lesklé náhražky a pestrobarevná šidítka a nepřišli jsme přitom o vnitřní autenticitu? Stárnoucí lidé bilancují, dívají se na své životy a často zjišťují, že materiálně žili dobře, ale duchovně nenaplněně. Zmocňuje se jich pak únava a osamělost a už nemají dost energie něco změnit. Dá se s tím vůbec něco dělat?

Druhé jaro

Sociologický průzkum v USA ukázal, že k největšímu osobnímu rozvoji dochází v druhé třetině života a pak následuje postupný útlum. Podobný průzkum v Japonsku dopadl úplně jinak. Japonci se nejvíc osobnostně rozvíjejí v poslední třetině svého života. Souvisí s tím i jazyk. Evropané a Američané hovoří o stáří jako o podzimu života, ale v Japonsku může jít o druhé jaro. Zní to poeticky, ale pokud jste milovníci japonských zahrad, tak víte, s jakým napětím sledujete rozkvétání stromů, proměnu zelené barvy listů či rašení rostlin. Jaro je pro Japonce realitou, protože si navykli se zastavit a zblízka je pozorovat.

Japonský důchodce se smrti možná bojí méně než toho, že bude svým dětem na obtíž. Pro tento stav mají Japonci slovo meiwaku. V nejširším významu slova jde o udržení veřejné harmonie. V metru nemluvíme příliš nahlas, neobtěžujeme hlasitou hudbou a také se snažíme být soběstační. Pokud je to možné, nepřenášíme své zdravotní a psychické problémy na děti, protože ty se musejí věnovat svým dětem. Je to situace, se kterou počítají, a už ve středním věku, či nejpozději při odchodu do důchodu začínají cvičit a věnovat se nějaké zájmové či kulturní činnosti. Některé zprávy z Japonska působí jako námět na sci-fi. Třeba japonská média ohlásila, že plavkyně Miego Nagaokaová se při plavání na 50 m znak vzdala sportovní dráhy v kategorii 105–109 let (!). Rovněž sprinter Hidekichi Miyazaki se proslavil světovým rekordem ve sprintu v kategorii nad 105 let.

Vnitřní důchodová reforma

Je zvláštní, jak omezená je tuzemská diskuse o důchodové reformě. Redukuje se v podstatě jen na to, kolik dostanou lidé přidáno, respektive kolik jim bude ubráno. Přitom jedno z ekonomických pozorování ukazuje, že při inflaci nad 6 % to trvá několik let, než se ji podaří zkrotit, a co teprve při inflaci nad 10 %! Během několika mála let v reálných cenách přijdeme o 40 % úspor, a ještě budeme rádi, že to nebylo víc. Právě v těchto letech se posouváme od společnosti, kdy skoro všechno šlo koupit, do společnosti, kde na řadu věcí a služeb už peníze mít nebudeme, anebo budou na trhu scházet. Není to náhodný nedostatek, ale nejspíš setrvalý trend.

Řekl bych, že je zapotřebí se na poslední třetinu svého života podívat z jiné perspektivy. Co když to není postupné vyhasínání doprovázené pocitem existenčního smutku a únavy ze života, ale druhé jaro, období, kdy člověk má konečně tolik volného času, že může rozkvést do krásy, jezdit do přírody a věnovat se svým koníčkům? Jenže takovýto stav mysli sám od sebe nespadne z nebe v den, kdy odejdete z práce. Je třeba k němu položit základy už v druhé třetině života, kdy se člověk snaží nekazit si zdraví, mít nějaké „vyšší“ zájmy a nalézat věci, které mu dělají radost. Znamená to pátrat v sobě, kým člověk ve skutečnosti je a co jej naplňuje. Penzijní reforma bude mít vždycky dvě části – tu státní, která rozděluje peníze, a tu nejméně stejně důležitou, vnitřní část, jež se týká radosti ze života.