Sociální geograf a energetik, jeden ze světově uznávaných teoretiků vývoje civilizací Václav Smil napsal obsáhlou 600stránkovou knihu nazvanou Růst. Byl jsem požádán, abych recenzoval její český překlad, a to mě donutilo číst knihu pomalu a promýšlet ji. Pro myšlení Václava Smila je typická důkladná práce s ověřenými číselnými údaji, ale i nechuť zevšeobecňovat, protože si je dobře vědom toho, že existuje mnoho způsobů růstu i úpadku, ať již se týká dorůstání kontinentů, zvyšování rozlohy lesa, epidemií, či využívání energetických zdrojů. Ostatně dobře to vidíme i na covidových vlnách, které se nechovají tak předvídatelně, jak jsme si ještě nedávno mysleli.

Nechali jsme si nějak, možná napůl podvědomě, vnutit představu, že růst je dobrý, a když ekonomika neroste, tak to je špatná zpráva. Ve skutečnosti většina civilizací většinu své doby trvání rostla, pokud vůbec můžeme soudit třeba z rozlohy obdělávané půdy, jen v setinách či desetinách procenta ročně. Když slyšíme slovo „růst“, mělo by nás hned napadnout přídavné jméno; a jím je „neudržitelný“. Růst rybolovu vede k vylovení oceánů, růst efektivity v zemědělství vede k tomu, že víc než polovina světové zemědělské půdy je ohrožena erozí a degradací. Pozitivních příkladů dlouhodobého růstu je mnohem méně a týkají se třeba zvyšování počítačové paměti. Pokud něco roste, a zejména je-li tento růst rychlý, je to důvod ke znepokojení.

HDP jako nejvíc podřadné měřítko

Hrubý domácí produkt je užitečný nástroj, jak odhadnout příjmy státu a podle nich sestavit rozpočet. Co se však týká dlouhodobé prosperity a kvality života, jde o hrubý a podřadný údaj. Snad nejlépe to je patrné na emisích oxidu uhličitého. Většinou totiž platilo pravidlo, že ekonomický růst je doprovázen zvýšením energetické spotřeby, tedy i vyššími emisemi skleníkových plynů. Ty však po určité době ohrožují zemědělskou produkci a přinášejí vyšší náklady například na letní chlazení nebo zvládání proudu environmentálních migrantů.

HDP nezapočítává například domácí práce nebo sousedskou výpomoc. Možná to není důležité pro městské obyvatele, ale i v současné ČR nalezneme regiony, kde se služby vyměňují a neplatí se za ně. Tato šedá ekonomika tvoří i v zemích EU průměrně 18 %. Nejmenší je v Lucembursku (8 %) a nejvyšší v Bulharsku (kolem 30 %). Když vidím, kolik práce někteří lidé doma udělali v době lockdownů, tak je možné, že covidová doba ve skutečnosti byla obdobím ekonomicky nepodchyceného růstu. V Mexiku dosahuje šedá ekonomika asi 40 % a v Indii možná až 75 % oficiálního HDP. Pokud se na Rusko díváme ve světle úředních údajů jako na ekonomiku velikosti Itálie, je dobré si uvědomit, že skutečný HDP je možná až o polovinu větší.

Čísla nás obluzují. V první polovině 50. let rostla americká ekonomika „snovým“ tempem kolem 5 % a na mzdách dokázala přidat 3500 dolarů na člověka a rok. Jenže po roce 2011 ekonomika rostla „jen“ o 2 %, a přesto dokázala navíc vytvořit 4800 dolarů (počítáno v dolarech očištěných o inflaci). Cílem je proto spíš malý, ale stabilní růst. Navíc výše HDP je jen velice omezeným měřítkem lidské spokojenosti. V USA jsou bohatší lidé šťastnější než lidé s nižšími příjmy, ale občané mnoha zemí s nízkými příjmy jsou šťastnější než ti v řadě bohatých zemí. Mnoho následných i nedávných studií potvrdilo, že neexistuje silná vazba mezi úrovní HDP na osobu a pocitem spokojenosti. Některé státy jako například Čína pravděpodobně udávají zkreslené údaje o své ekonomice. Ty se však dají nezávisle kontrolovat. Jednou z laciných metod je družicové sledování intenzity nočního osvětlení, které je dobrým zástupným nástrojem pro měření ekonomické aktivity.

Evropská populace nejspíš poroste do roku 2025 a pak začne klesat. Tento proces však již v mnoha zemích začal. Dá se očekávat, že počet lidí se do roku 2050 sníží v Bulharsku o 28 % a v Polsku, Estonsku, Maďarsku a dalších zemích v průměru o 10 %. Standardní projekce ukazují, že do roku 2050 bude mít Japonsko méně lidí než Filipíny a že populace v Rusku může být menší než ve Vietnamu. Demograf Paul Demeny uvádí, že o osudu vylidněné a stárnoucí Evropy by se dalo s klidem uvažovat pouze tehdy, kdyby to byl nepřístupný ostrov, a ne kontinent pod obrovským populačním tlakem od sousedů s vysokou plodností. Jihovýchodní okolí EU zahrnuje 27 výlučně nebo převážně muslimských států ležících mezi Atlantickým oceánem a Indií. V roce 2015 bylo jejich obyvatel přibližně 800 milionů ve srovnání s 508 miliony obyvatel EU, ale jejich celková plodnost byla 2,8 ve srovnání s 1,6 pro EU. Předpokládá se, že do roku 2080 klesne počet obyvatel EU (počítáno bez imigrace) zhruba o 60 milionů lidí na méně než 450 milionů, zatímco celkový počet obyvatel muslimského okolí tohoto kontinentu vzroste téměř na trojnásobek, tedy na víc než 1,3 miliardy lidí.

Jak rostou říše?

Za říši můžeme považovat velký státní útvar, který sestává z různých národů, ale řídí se jednotnými pravidly. Co je velké a mocné, je vždy nestabilní. S určitou nadsázkou můžeme říct, že třeba region jižních Čech či Kraj Vysočina jsou stabilnější než bývalý socialistický blok a možná i římské impérium. Historická analýza 41 říší ukázala, že průměrná životnost impéria byla kolem 220 let. Nejvíc z nich se zhroutilo za méně než dvě staletí a jen necelá pětina fungovala déle jak 600 let.

Velké říše nejčastěji vznikají pod tlakem barbarů. Jejich centra obvykle ležela na rozhraní stepního nomádského pásma a oblasti s usedlým zemědělstvím. To je i případ severně ležícího Pekingu, přestože většina ekonomických aktivit se odehrává na jihu Číny. Z čínského severu přišlo i 14 celkem z 15 velkých sjednocení Číny, která se každých několik set let rozpadá a pak opět povstává a přitom některé formy neústupné centrální vlády se nemění ani po třech tisíciletích. Je zřejmé, že s touto historií se Číňané na rady mladých USA musejí dívat s více či méně zdvořilým despektem. Vzestup Číny však nevyhnutelně omezí sám sebe. Její ekonomický růst se bude zmírňovat a její populace bude v příštích dvou generacích stárnout rychleji, než tomu je v Evropě. Nejdéle přežívající impérium na světě nejpozději během 30 let vstoupí do fáze postupného ústupu. Podobným způsobem můžeme nahlížet i na Moskvu a ruské impérium 19.–21. století.

Hranice dvou typů krajin přitom představovala klíčový faktor. Zemědělci byli totiž nuceni se bránit stepním nájezdníkům, a proto budovali početné, dobře organizované armády. Ale mocnější nepřítel nutil i kočovníky spojovat se do větších vojenských svazů. Ve stálých konfliktech tak sílily obě strany. Otužilí nomádi sice vyhrávali bitvy, ale zemědělci v dlouhodobějším měřítku vítězili, protože neměli kam ustupovat. Volili jinou strategii. Jejich říše se rozrůstaly, a to často o území získaná promyšlenou sňatkovou politikou, nákupem či pronájmem území. Velkou roli přitom hrály soukromé organizace typu obchodních řetězců reprezentované například Východoindickou společností založenou v Londýně v roce 1660.

Když se z této široké historické perspektivy podíváme na Evropu a na její demografickou situaci, asi nás napadne, že pod migračním tlakem okolí se nějaké formě evropského impéria nejspíš nevyhneme. Asi se nám to nebude líbit, ale integraci do jednotné říše nemusí zařizovat volené politické strany, ale třeba konsorcia bank, automobilek nebo farmaceutických firem. Impéria nebývají ke všem svým částem spravedlivá, ale přece jen zajišťují nějakou stabilitu a leckdy i prosperitu plynoucí z jednotných, předvídatelných pravidel a možností dálkového obchodu.

Co přijde po růstu, zánik, nebo kontinuita?

Pečlivá analýza historických dat ukazuje, že vějíř možností je ještě širší, než jsme předpokládali, a že zřejmě přeceňujeme roli katastrof, které jsou mediálně vděčné. Zajímavým současným příkladem je Japonsko, které nemá ani ropu, ani potraviny, ani lidi, a přesto se viditelně nehroutí. Václav Smil píše, že nikdy nezapomene na pobyt v Japonsku na konci 80. let. Nikde na světě nebyla k vidění taková skrumáž nablýskaných mercedesů a takové bezuzdné utrácení jako v tokijské čtvrti Ginza. Růst byl velkolepý a pád byl ještě spektakulárnější. Když se ekonomická bublina začala zmenšovat, byl celý proces považován za nezbytnou, periodickou korekci, ale po letech se ukázalo, že šlo o nevratný omyl. Je to dobře vidět na cenách pozemků. Během počátku 90. let začaly klesat ceny městských pozemků v šesti největších japonských městech zpočátku o 50 %, až se v roce 2005 dostaly na pouhých 25 % úrovně z dob ekonomického růstu. Tohle je jedna z věcí, kterou byste měli mít na paměti při koupi spekulativního bytu v centru Prahy, Brna či Liberce. Na druhou stranu pokrok se dá měřit třeba i rychlostí příměstských vlaků, které na některých tratích mají menší roční kumulativní zpoždění než 1 minutu!

Jenže neexistuje způsob, jak se během postupného ekonomického úpadku vyhnout nákladům na údržbu infrastruktury, výrobu potravin, zdravotní péči a vzdělávání. Průměrný věk japonského zemědělce je 67 let. Země se vylidňuje. Měřeno mírou nutriční energie potravinová soběstačnost země klesla z víc jak 70 % v roce 1965 na současných 38 %. Přesto společnost dál celkem dobře funguje, a dokonce je – logicky – jednou z nejlepších ve vytváření umělé inteligence a nových generací robotů. Jenže i roboti potřebují kovy, energie a dopravní kanály. Japonsko také ukazuje stárnoucí Číně, co ji může za dvacet let čekat.

Nerůst

Václav Smil uzavírá svoji analýzu, že žádná moderní společnost neuvažuje o stabilní cestě k nulovému nebo nízkému ekonomickému růstu, a to ani v poměrně bohatém prostředí, kde je plýtvání běžné. Ani jedna vláda neobhajuje mírný ekonomický růst jako svoji prioritu, žádná velká politická strana vážně nemyslí na přehodnocení tempa ekonomického růstu. Snad v každé vládě převládají politici a ekonomové, kteří vůbec nepochybují o tom, že další růst je nezbytný, a to bez ohledu na stav okolního světa a celé biosféry.

Nemyslím si, že bychom se bezhlavě a bez většího přemýšlení měli vrhnout na novou zelenou smlouvu EU, ale spíš se zamyslet nad tím, že jsme si nechali vnutit nejspíš chybný základní pohled na dobrodiní růstu. Navíc HDP může růst – a přitom dvě třetiny obyvatel mohou chudnout. Mé čtení Smilovy monografie je však spíš optimistické. Jsou i takové druhy úpadku, kdy se společnost ani nehroutí, ani nepřestává fungovat a čisté vlaky jezdí včas.

Pramen: Vaclav Smil: Growth: From Microorganisms to Megacities. A systematic investigation of growth in nature and society, from tiny organisms to the trajectories of empires and civilizations. 660 stran. MIT Press. Český překlad chystá Nakladatelství Academia.