Thukydides byl řecký vojevůdce, který nám v 5. století před naší érou zanechal jedno z klíčových děl evropské civilizace, knihu o peloponéské válce. Dodnes jde o jeden ze základních studijních textů univerzit a vojenských akademií zabývajících se praktickou psychologií mezinárodních vztahů. Druhá z postav tohoto příběhu je Graham Allison, dnes čtyřiaosmdesátiletý profesor ze škol, jako je Harvard, a dlouhou dobu jeden z hlavních analytiků amerického ministerstva obrany. Patří mezi nejslavnější žáky Henryho Kissingera a svými přednáškami ovlivnil mnoho amerických generálů včetně svého kolegy Davida Petraeuse, bývalého ředitele CIA.

Zhruba před deseti lety začal Allison rozpracovávat koncepci Thukydidovy pasti, což je situace, kdy velmoc, která byla dlouhou dobu na prvním místě, začíná být předháněna nějakou jinou velmocí a přitom ztrácí svůj vliv. Allison zpracoval celkem šestnáct historických příkladů, které se týkají výměny mocenských pozic podobné klasickému soupeření řeckých států Sparty a Athén, a dovodil, že ve dvanácti případech tato situace skončila válkou. Tady je namístě říct, že jednoznačně určit příčinu velkých konfliktů je velice obtížné, protože obvykle sestávají z řady dlouhodobě působících příčin a procesů. Takže na jednu stranu mohou Allisonovu koncepci kritizovat jako příliš zjednodušující model někteří historici, na druhou stranu jí věří část ministerstva obrany a CIA.

A nejenom to. V roce 2015 na summitu prezidentů Baracka Obamy a Si Ťin-pchinga proběhla poměrně detailní diskuse na téma Thukydidova past, v níž americký prezident vyjádřil naději, že i přes vzrůstající napětí jsou oba státy schopné se domluvit, a čínský prezident odpovídal, že strategické chyby zahánějí státy do vojenských pastí. Allison to opatrně komentuje slovy, že válka doopravdy není nevyhnutelná, ale hned dodává, že bylo možné vyhnout se i třicetiletému konfliktu mezi Spartou a Athénami.

Druhá strana růstu je strach

Základními motivy této války byl vzrůst Athén na jedné straně a strach Sparty z rostoucí moci významného protivníka. Dvě klíčová slova jsou zde „růst“ a „strach“. Podstatné na nich je, že první v sobě obsahuje měřitelnou složku ekonomického a politického růstu a druhé je víc záležitostí psychologie. Strach je nejvíc nebezpečný, když se dostane do veřejného prostoru a je zesilován v Athénách politickými řečníky a v naší době médii. Vzpomínám si na jednoho z účastníků bojů v bývalé Jugoslávii, který na otázku, kdo mohl za válku, trpce odpověděl, že televize. Až se jednou budeme moci z odstupu podívat na válku mezi Ruskem a Ukrajinou, pravděpodobně jako jeden ze silných motivů objevíme klasickou Thukydidovu poučku o růstu Západu a obavách Východu, že v budoucnosti už neobstojí, a proto je nutné reagovat hned. Šlo této válce předejít? Pokud by to byla klasická dobyvačná válka, tak nejspíš ne, ale pokud by byl hlavním motivem strach Ruska ze ztráty mocenského postavení, tak možná ano.

Po roce 1990 byly USA hlavní světovou velmocí, což je pozice, která nikdy netrvá věčně. Indický historik Ramačandra Guha píše, že pokud se o něčem skutečně poučil, tak o tom, že v historii neexistují ani dlouhodobí vítězové, ani poražení. Skoro je bezpečnější někde mírně třeba jako Dánsko oscilovat kolem středu než založit svoji identitu na tom, že jsem světová jednička, a pak s napětím a někdy s hrůzou pozorovat, jak se tento předpoklad bolestivě rozpadá. Oslavy šedesátiletého panování královny Viktorie v roce 1897 vyzněly jako jedna obrovská oslava impéria, nad kterým slunce nezapadá, ale během několika mála desetiletí se Británie opět stala jen jedním z ostrovů, byť stále ještě pozoruhodným. Něco podobného se dalo říct o japonském průmyslu v 70. letech minulého století, kdy se zdálo, že elektronický svět bude patřit právě jen chytrým a pracovitým Japoncům.

„Kdybychom to jenom věděli!“

Říšský kancléř Theobald von Bethmann Hollweg si na konci první světové války povzdechl: „Kdybychom to jen věděli!“ Všechno, za co bylo bojováno, leželo v prachu. Rozpadlo se Rakousko-Uhersko, zmizel ruský car i německý císař, Anglie přišla o celou generaci mladých a nadaných mužů, Francie byla vnitřně rozervána, válečné škody bude splácet další desetiletí. A proč? To kdybychom věděli… Hollwegův povzdech o několik desetiletí později zněl v uších americkému prezidentovi J. F. Kennedymu, který v roce 1962 pročítal dějiny první světové války. Zdá se, že populární Kennedy nebyl dobře připraven na roli hlavního velitele americké armády, protože během kubánské krize, jak ukazuje Allison, se dopustil závažných chyb. Především se rozhodl konfrontovat Chruščova veřejně místo toho, aby se nejprve pokusil o soukromý rozhovor a diplomatické řešení. Neponechával žádný prostor pro vyjednávání a místo toho stanovil ultimátum, které počítalo s tím, že Američané udeří jako první a Rusové budou nuceni reagovat například zničením Západního Berlína. Z ruského pohledu by pak šlo o typickou obrannou reakci.

Něco podobného měl na mysli i kancléř Hollweg, který se nepřestal domnívat, že první světová válka začala jako obranná válka, do které Německo muselo vstoupit, aby si udrželo své postavení. Moderní psychologie celkem jasně ukazuje, že obava ze ztráty postavení či vlivu mívá větší moc než racionální analýza možných ztrát. V takovém případě podstupujeme až nerozumná rizika, abychom uchránili to, co považujeme za své. Vůle ke konfliktu může převážit nad schopnostmi země vést válku. Média začnou vynášet vlastenecká hnutí a patriotické nálady, politici se jim do určité míry přizpůsobují. Drobné, jinak běžně zvladatelné události eskalují a národ se ocitá ve vleku rozhořených emocí a bojovných nálad. Ty se velmi často téměř skrytě rozvíjejí celá desetiletí v mírných formách vzájemné nedůvěry a drobných nespravedlností, které lze snadno zdůvodnit národními zájmy.

Vzestup Německa

Novověké koloniální říše zakládali námořníci. Každé pořádné impérium hodné svého jména muselo mít kolonie a silné loďstvo. V roce 1890 vydal americký námořní kapitán a stratég Alfred T. Mahan knihu o rozhodujícím vojenském významu loďstva, která v Německu, ale i Japonsku zažehla závody ve zbrojení. Císař Vilém se rozhodl, že knihu pochopí svým srdcem, a každá německá válečná loď obdržela její německý překlad. Mahan podceňoval roli diplomacie, neodhadl budoucí ponorkovou válku, ale pádným a jasným stylem dovedl zdůvodnit zásadní mocenskou roli loďstva. Jeho hrdinou byl maršál Nelson.

Představu světové velmoci do konce 19. století nejlépe naplňovala Anglie, která byla hlavním světovým bankéřem, obchodníkem a policistou. Jenže v té době se začíná prosazovat silný německý průmysl, touha po koloniích a zejména pocit, že je nutné vybudovat silné moderní loďstvo. Na druhé straně světa si Rusové podmanili Sibiř a pronikli skoro na hranice Indie. Německý generální štáb bedlivě sledoval výsledek pro Brity ostudné búrské války a předpokládal, že v případné indické válce vedené z ruského území by Británie prohrála. Německo se cítilo ohroženo z východu i západu a navíc se bálo, že stávající zemědělská půda nestačí uživit rostoucí německé obyvatelstvo. Kdo se bojí, ten zbrojí.

Tehdejší úroveň Německa ukazují čísla. V roce 1913 Německo vyrábělo a spotřebovávalo víc elektřiny než Británie, Francie a Itálie dohromady. Mělo dvakrát víc telefonů i železničních tratí než Velká Británie. V letech 1901 až 1914 Německo získalo dvakrát tolik Nobelových cen než Spojené království a čtyřikrát tolik než USA. Závody ve zbrojení určitě nezpůsobily první světovou válku, ale vytvořily ovzduší nedůvěry a vzájemného ohrožení. Němci, ze kterých se mezitím stal pokročilý evropský národ, se cítili ukřivděni a také přišli pozdě ke koloniím, o kterých věřili, že jsou znakem impéria. Podobně jako kdysi Athény, které zvítězily nad obrovskou perskou armádou a rozvinuly dodnes udivující klasickou kulturu, se i Němci domnívali, že by měli mít větší podíl na řízení světa. Bylo by to přece tak spravedlivé.

Čína jako USA

Napoleonovi se přisuzuje výrok o Číně, která je spícím obrem, a až se probudí, tak se otřese svět, nechte ji proto raději spát. Historická přirovnání bývají ošidná, ale také znepokojující. Vezměme si čtyři velké země, které mají podobný program dosáhnout bývalé velikosti. Je to Trumpova Amerika, Putinovo Rusko, Siova Čína, která chce konečně setřást stoleté ponížení, a mnohem méně nápadná Indie, která sní o indickém století. Podobně jako Německo po roce 1890 má Čína jednoznačnou vůli prosadit se, a pokud to je možné, tak se zpočátku nenápadně stát největší světovou ekonomickou i vojenskou velmocí.

Za připomenutí stojí historie čínských letadlových lodí. První získali od Australanů v roce 1985 jako zdroj šrotu. Číňané ji důkladně prozkoumali, založili vlastní vojenský ústav a začali se učit a kopírovat. Loď sice neměla žádnou elektroniku, ale Číňany překvapilo, kolik funkčních mechanických zařízení včetně katapultů obsahovala. V té době málokdo ze západních expertů vůbec odhadoval, že Čína by byla schopná pustit se se do podobného podniku. Číňané tyto aktivity přiznali o 27 let později (co přiznají za dalších 27 let?). Další letadlové lodě ještě ze sovětské éry byly původně prodány do Jižní Koreje, ale místní ekologické aktivity protestovaly proti jejich rozebrání, a tak je Čína levně odkoupila. K plavbě však nakonec připravila nedokončenou letadlovou loď Varjag, kterou koupila od Ukrajinců.

Dalším krokem byla konstrukce vlastní letadlové lodi, která pravděpodobně probíhala nedaleko dnes již tak proslaveného města Wu-chan. Stále ještě šlo o vylepšený sovětský model. Teprve další letadlová loď Fujian byla čínské konstrukce. Na vodu byla spuštěna bez větší pozornosti médií nedávno, v květnu 2024. Nejde přitom jenom o loď, ale o propojení s družicovým, radarovým a informačním systémem. V současné době je ve výstavbě zcela mimořádná letadlová loď na jaderný pohon, která bude vyzbrojena i nekonvenčními typy zbraní, jako jsou laserová děla.

Americký politolog Rush Doshi tento proces nazývá dlouhou, systematickou hrou na nahrazení amerického řádu. Ostatně prezident Si v roce 2014 na setkání s evropskými vůdci jasně řekl, že ve finále jde o to, aby problémy Asie a její bezpečnost byly řešeny v Asii. Číňané se domnívají, že podobně jako se z Asie musela stáhnout Británie, je nyní na čase, aby totéž udělali Američané. Tento projekt je systematicky financován a rozpracováván podobně jako kdysi rozvoj německého loďstva nějakých třicet let. Ale v případě Číny nejde jenom o finance a zbraně, protože Čína se zároveň snaží rozvinout vědu a kulturu, tedy být i kulturním hegemonem celé oblasti. Létá na odvrácenou stranu Měsíce, podporuje nadané umělce a dovedně přitom pracuje s národní pýchou a překonáním století ponížení.

Je konflikt nevyhnutelný?

Perikles nechtěl válku se Spartou. Císař Vilém se snažil vyhnout konfliktu s Británií. Mao odrazoval Kim Ir-sena od útoku na Jižní Koreu, ale věci se nějak vymknuly z kontroly. Přesto je snad pravděpodobnější nějaká forma hybridní války. Jeden z nejčastějších scénářů počítá s tím, že AI vyprázdní bankovní konta několika stovek firem a zákazníků. Rychle se to rozkřikne. Ostatní začnou stahovat své peníze a dojde k finančnímu krachu.

Přesto existují cesty k jen mírně konfliktnímu míru. Španělé a Portugalci se v 16. století díky papežovi dokázali domluvit na rozdělení světa. Německo po roce 1990 v míru získalo část toho, co chtěl Hitler dosáhnout válkou. V roce 1900 málem došlo ke konfliktu mezi Amerikou a Británií, ale trpělivá a vstřícná diplomacie oba státy propojila. Kdyby totiž Britové o pár let dřív zasáhli do války Severu proti Jihu, tak bychom dnes mohli mít dvě znepřátelené Ameriky. Graham Allison se domnívá, že v této chvíli možná nepotřebujeme další kolo zbrojení, ale posadit se a zamyslet nad situací. Dokonce se svým kolegou, slavným historikem Niallem Fergusonem, navrhli, že Bílý dům by mohl založit Poradní historický sbor jako analogii podobné instituce ekonomických expertů. Já sám se domnívám, že o válce mezi USA a Čínou budeme slýchat mnohem častěji, ale že to jediné, co s tím můžeme dělat, je moc si toho nevšímat.