O intelektuální pokoře a dalších nepříjemnostech

Máš na míň!

O intelektuální pokoře a dalších nepříjemnostech
Máš na míň!

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Záležitosti, o kterých se mluví v okolních zemích, ale nad kterými v české společnosti visí velké mlčení, nám v dobrém i poněkud maloměstském světle ukazují, kde žijeme. Třeba jsme dnes rádi, že nemáme koloniální historii, a tak nemusíme řešit rasová traumata, ke kterým by téměř určitě došlo. Na druhou stranu je domácí diskuse třeba o klimatických změnách vyloženě mdlá, jako by se nás ani netýkala.

Dobrým příkladem záležitosti, o které se u nás víceméně mlčí, je třeba transfer problémů ze starší na mladší generaci. Logika věcí je natolik jednoduchá, že českého čtenáře znechutí už po pár slovech. Je totiž pravděpodobné, že starší generace (do které sám patřím) využívaly svět ke svému prospěchu a environmentální dluh za svůj luxus přenesly na mladší generace. V Rakousku, Německu a jinde se proto diskutuje, zda by si penzisté, jako ta bohatší část společnosti, nemohli odříct několik měsíců a někteří možná i celý rok svého důchodu a věnovat jej mladším generacím, které zřejmě již nedosáhnou jejich životní úrovně. Mezigenerační transfer problémů by v tomto případě byl doprovázen i dobrovolným finančním přesunem. Kdybych vedl českou politickou stranu a chtěl na celé čáře prohrát volby, dal bych toto téma do programového vyhlášení.

Jiné podstatné téma, o kterém se málokdo – na rozdíl třeba od Anglie – u nás chce bavit, je intelektuální pokora. S předcházejícím příkladem na společný základ. Máme pocit, že peněz máme málo a že bychom si jich zasloužili mnohem víc, a podobně stále víc lidí, a to včetně politiků, u kterých se to automaticky předpokládá, ale i novinářů trpí pocitem, že situaci rozumí lépe a bylo by jen správné, aby to uznali i ostatní. Chceme být slyšeni, ale nechceme naslouchat. Intelektuální pokora je schopnost znát své limity, vědět, že udělat chybu je snadné a že naši kritici či protivníci mohou mít víc pravdy, než si připouštíme. Je základem společnosti, která se umí domluvit na společném postupu.

Dunning-Krugerův efekt

V roce 1999 popsali dva psychologové od té doby často diskutovaný a podle nich nazvaný Dunning-Krugerův jev. Jeho podstatou je to, že jen vzdělaný člověk tuší, co všechno nezná, zatímco mnoho dnešních lidí neví, co neví. Tím nejenom dělají chyby, ale také je neumějí napravit, protože nejsou schopni rozeznat svoji nevědomost. Psychologické výzkumy naznačují, že lidé se mezi sebou nedohodnou ne proto, že by odmítali toho druhého, ale proto, že jejich chyby jsou v jejich vlastních očích neviditelné. To dříve nebo později povede k chybným rozhodnutím, která se projeví škodami na majetku či na duši.

Série výzkumů psycholožky E. Krumrei-Macuso sledovala, nakolik nedostatek intelektuální pokory ovlivňuje poznávání světa a tím i vlastní inteligenci. Ukázalo se, že nízká pokora sice nemá žádný vliv na inteligenci měřenou v IQ stupnici, ale tito lidé měli pocit, že i jejich malé úspěchy jsou mnohem větší, než ve skutečnosti byly, a oni sami proto ukazovali velkou míru samolibosti. Na druhé straně spektra stáli lidé, kteří měli dobré všeobecné vzdělání, a proto si byli víc vědomi toho, kolik věcí neznají, a své výsledky spíš podceňovali.

Zatím by se zdálo, že většina výhod je na straně intelektuálně nepokorných, protože si ve své mysli vytvořili svět, ve kterém oni sami patří mezi elitu společnosti. V jedné instituci se dokonce 40 % pracovníků domnívalo, že patří mezi 5% elitu! Ale ve skutečnosti se v dlouhodobém měřítku víc osvědčuje pokora. Souvisí to s tím, jak chápeme inteligenci. Nepokorný člověk má často dojem, že se už narodil s lepším mozkem, ale lidé s dobrým obecným vzděláním vědí, že se musí dál učit už jen z toho důvodu, aby světu rozuměli lépe. Pokora tak podporuje další vzdělávání a to vede k rozvoji způsobu, jakým poznáváme svět i sebe. V tomto modelu je inteligence něco jako strom, který když zaléváme, tak roste celý život.

Pokusy ale ukazují další pozoruhodný rys. Intelektuálně pokorní lidé obvykle smýšlejí o svých oponentech jako o dobrých lidech. Snaží se jim porozumět a lépe vyjednávají kompromisní řešení. Je pro ně typické to, že je zajímají informace o věcech, které odporují jejich názoru, a proto si potřebují ujasnit, zda je vidí správně. Na druhé straně mnohá média v honbě za sledovaností, to znamená za výší tarifů, které mohou dostat od tvůrců reklam, se snaží odhadnout, co si jejich diváci o věci myslí, a potvrdit jim jejich názor. Postupně tak pěstují ten druh diváka či posluchače, který už nemusí věřit ničemu, protože to stejně věděl odjakživa.

Přesto však máme v sobě zakódováno, že o světě potřebujeme získávat informace, a tak kombinace nedostatku vzdělání, namyšlenosti a zvědavosti vede k širšímu přijímání konspiračních zpráv a neověřených informací, či dokonce k bojovným postojům vůči lidem s jinými názory. Bodem, kdy se vše láme ve váš duševní neprospěch, je okamžik, kdy se začínáte posuzovat jen podle vlastních kritérií a nevěříte soudům ostatních lidí.

Jak ze světa udělat lepší místo

Jeden z velkých problémů tohoto světa se týká celkové ztráty rozumnosti, která postihuje i velmi chytré lidi, jako by „mít rozum“ znamenalo něco jiného než „být inteligentní“. V průběhu 20. století inteligence měřená pomocí IQ stupnice vzrostla o udivujících průměrných 30 bodů, což býval rozdíl mezi průměrným a nadaným člověkem. Pokud k tomu ještě přidáme dobrou výživu, která posiluje vývoj mozku a kreativitu, kterou se děti učí od rodičů a ze škol, tak to vypadá jako velký civilizační pokrok. Zdaleka ne všichni psychologové s tím souhlasí, protože mnoho lidí sice získává logickou, ale ztrácí emoční inteligenci. A také je důležité, jakým směrem inteligenci napřeme. Psycholog Robert Sternberg z Cornellovy univerzity navrhuje, že by bylo optimální, kdybychom si kladli otázku, jak ze světa udělat lepší místo.

V této velmi individualistické době se na inteligenci soustřeďujeme jako na záležitost jednotlivce, ale ve skutečnosti většinu věcí děláme ve skupině, takže bychom se rovněž měli ptát na kolektivní inteligenci institucí, spolků a stran, protože společenské problémy jsou záležitostí nás všech. Zde však pravděpodobně narazíme právě na limity nedostatku intelektuální pokory, která se typicky projevuje tím, že ani chytří lidé se mezi sebou nedokážou domluvit a spolky všeho druhu se stávají nefunkčním seskupením soupeřících jedinců. Tady bych mohl použít reklamní slogan „Znáte to z televize“.

Kdybych napsal, že účelem inteligence je vydělat co nejvíc peněz v co nejkratší době, tak by to asi znělo cynicky, ale srozumitelně. Jenže inteligence se velice pravděpodobně vyvíjela jako kolektivní vlastnost. Nikdo nežil sám a bezpečí jedince záviselo jako ještě nedávno u sibiřských či indiánských kmenů na schopnostech celé skupiny. V mnoha komunitách byli ceněni autisté či homosexuálové pro svoji schopnost mít víc duší – tedy ženskou a mužskou – či se dívat na svět podobně jako Greta Thunbergová z odlišného úhlu. Značný podíl inteligence sice vnímáme jako osobní vklad, ale vznikl a vyvinul se kvůli ostatním. Možná nastává čas připomenout, že inteligence společnosti se dá odhadnout podle výsledku, tedy podle toho, jaký vytváří svět.

Mokrý mozek

Když otevřeme počítač, narazíme uvnitř na něco úplně jiného, než když se podíváme na mokrou, rosolovitou substanci, jakou nosíme v hlavě. Možná už jenom tento rozdíl v hardwaru nám říká, že ta divná kaše mozku asi bude stát blíž přirozenému světu. Založením se bude podobat třeba stromu či medúze, ale počítač asi bude umět lépe shromažďovat, třídit a kombinovat údaje. Pravděpodobně z toho vyplývá, že obojí budeme i nadále potřebovat jako dvě různá, navzájem se doplňující informační média. Pod pojmem informace pak budeme rozumět fakta, která dokážou změnit systém.

Základní vlastností organického mozku je tekutost, spíš bychom řekli flexibilita. Je to schopnost zacházet s novým prostředím, obnovovat poznávání světa a emoce, které nové prostředí přináší. V rychlých dobách, jako je ta naše, jde o základní dovednost. Jeden z testů flexibility je založen na tom, že sledované osobě předkládáte listy papíru, na kterých je napsán název barvy, například červená, ale ta je zapsaná jinou barvou, třeba modře, takže v hlavě vám vzniká rozpor mezi barevným a slovním vnímáním. Výzkumník pak rychle střídá listy papíru, a čím obtížněji popisujete barvu, tím menší flexibilitou vládnete.

V podstatě je to trénink na neočekávané. V covidové době to je přesně ta schopnost, která nám umožňuje udržet si duševní rovnováhu. Nedávno jsem mluvil se skupinou prepperů, tedy těch lidí, kteří se připravují na neodhadnutelné krize. Řekli mi, že měli dobře načtené krizové scénáře, ale že tato pandemie byla tak odlišná, takže skoro nic ze svých dovedností nevyužili. Jenže si už dávno před covidem prošli v hlavě různé alternativy: „Byli jsme v pohodě, protože jsme věděli, že každodenní režim může kdykoli skončit.“

Flexibilní lidé mívají bohatší soubor zkušeností a častěji se vystavují nechtěným či nepříjemným zážitkům. Občas musejí zapírat sebe sama, ale nalézají v tom uspokojení, protože cítí, že jim to v životě pomáhá. Vycházejí ze své klidové zóny a nepřestávají se přitom učit. Základní cvičení jsou dvě – každý den se snažíte udělat něco, co je nepříjemné, a skoro každý den si něco pěkného odřeknete, nebo odložíte na pozdější dobu. Moderní výzkumy optimisticky ukazují, že jsme na krize s jejich obtížemi i hledáním nových cest dobře připraveni, ale jen při jiném nastavení mysli – víc intelektuálně pokorné a kolektivní.