„Bidenova vláda pustila do země miliony lidí, mnozí jsou zločinci nejhoršího typu. Čelíme invazi, je to v podstatě válka,“ vysvětlil Donald Trump, proč jeho administrativa používá pro zdůvodnění deportace ilegálních migrantů zákon o nepřátelských cizincích během válečného konfliktu (Alien Enemies Act) z roku 1798. Jistě, drogové kartely z Latinské Ameriky představují pro USA společenský a bezpečnostní problém, nicméně je otázka, zda lze nazvat tento stav válkou. Zpochybnil to i federální soud a vyzval k zastavení vyhoštění členů venezuelského gangu do středoamerického Salvadoru. „Oops, už je pozdě,“ reagoval lakonicky salvadorský prezident Nayib Bukele na síti X a přidal video z deportace vězňů a smějící se emotikon, což hned ocenil americký ministr zahraničí Marco Rubio.

Před sto lety německý právník Carl Schmitt napsal slavnou větu: „Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu.“ Popisoval tím svůj princip „decisionismu“: nezávisle na tom, kolika procedurami a předpisy spoutáme politiku, jejím základem zůstává rozhodnutí konkrétního jednotlivce či entity, které může stávající řád udržovat při životě, ale i pozastavovat. Bude zajímavé sledovat další kapitoly sporu o Alien Enemies Act, protože právě v tomto poměřování sil mezi prezidentem a justicí se bude formovat budoucnost americké politiky. Liberální média vyhlásila „konec ústavního řádu“ kvůli ignorování soudních rozhodnutí, naopak pravicová varují před tendencemi justice podřídit si politiku. Ovšem tento modus operandi se dnes stává v západním světě normou: ve stále větší míře žijeme v „demokracii výjimečného stavu“. A týká se to i zemí, jejichž mocenské elity se profilují jako obránci liberálnědemokratického systému.

Demokracie cení zuby

Historie Alien Enemies Act je spjata s jiným meziválečným německým právníkem: naposledy byl totiž použit za druhé světové války, kdy posloužil Spojeným státům jako základ pro internaci desítek tisíc Američanů japonského a německého původu. Byli shledáni jako potenciální hrozba po stát, často aniž se provinili jinak než svým původem. Akci zajištoval Nouzový poradní výbor pro politickou obranu, jehož „intelektuálním patronem“ a členem byl Karl Loewenstein, uprchlík z třetí říše. Po zkušenostech z třicátých let Loewenstein vytvořil koncept „militantní“ nebo „obranyschopné demokracie“, která se zbavuje „legalistické slepoty“ a dokáže omezit platnost demokratických práv a svobod ve jménu obrany demokratického zřízení samotného.

Právě Loewensteina jako patrona svých počínání si zvolili polský premiér Donald Tusk a jeho ministr spravedlnosti a generální prokurátor Adam Bodnar. Když Tusk vysvětloval po svém návratu k moci v prosinci 2023, proč musí sáhnout po „nestandardních řešeních“ v boji s dědictvím předchozí konzervativní vlády Práva a spravedlnosti (PiS), pronesl: „Pokud chceme obnovit ústavní pořádek a základy liberální demokracie, musím jednat v logice bojující demokracie. To znamená, že mnohdy uděláme chyby nebo naše kroky podle některých právních autorit mohou být v nesouladu s literou zákona. Ale to nás neosvobozuje od povinnosti jednat.“ Tusk navazoval na celou sérii kontroverzních kroků, které jeho vláda podnikla v zájmu „obnovy právního státu a demokracie“, mezi něž patřilo silové převzetí státních médií a prokuratury, rozsáhlé zapojení prokuratury do „zúčtování“ s opozicí nebo zpochybňování legitimity některých soudních orgánů. Problémem teorie militantní/bojující demokracie je však vždy rozhodnutí, co je a co není nutná obrana demokracie. Jak píše politolog Paweł Musiałek, „o tom, která pravidla platí a která je nutné porušit v zájmu záchrany demokracie, rozhoduje teď arbitrárně vláda“. Loewenstein si tak s Carlem Schmittem podává ve Varšavě ruku.

Na Tuskovy úvahy navázala dnes nejslavnější polská prokurátorka Ewa Wrzoseková, vnímaná jako hlavní realizátorka programu „zúčtování s PiS prostředky trestního práva“. V nedávném rozhovoru prohlásila: „Jsme teď v Polsku v čerstvě poválečné době. V lesích se to ještě hemží různými ozbrojenými bandami. Stát je stále ohrožený a je potřeba jednat nestandardním způsobem.“ Nedávno si pozvala k výslechu dlouholetou sekretářku lídra opozice Jarosława Kaczynského Barbaru Skrzypekovou. Důchodkyni nepovolila přítomnost advokáta a se dvěma kolegy (také úzce napojenými na vládnoucí stranu) ji podrobila čtyřhodinovému výslechu, ze kterého nebyl pořízen videozáznam. O tři dny později Skrzypeková zemřela na rozsáhlý infarkt.

Volby jako nebezpečí

Podle Loewensteina je „trojským koněm, pomocí kterého nepřátelé vstupují do města, demokratický volební mechanismus“. Pojistky militantní demokracie chrání tedy demokratické zřízení před jeho zrušením legální demokratickou cestou – přístup jasně motivovaný zkušeností z výmarské republiky. Předpokládaní nepřátelé demokracie by v ideálním případě neměli mít vůbec právo zúčastnit se demokratického procesu. Právě volby jsou i dnes zdrojem největších obav obránců liberální demokracie. Pryč jsou doby, kdy se o nich hovořilo jako o „svátku demokracie“ – nyní představují v Evropě „slabé místo“ jinak konsolidovaného mocenského systému. V Polsku se vláda omezila na zadržení státní dotace pro hlavní opoziční stranu PiS, která tak během kampaně před květnovými prezidentskými volbami funguje pouze díky darům od příznivců. K zásadnějšímu kroku se blíží Francie, kde má soud rozhodnout 31. března v případě obvinění Marine Le Penové. Je příznačné, že kauzu týkající se údajného zneužití veřejných prostředků prokurátoři opatřili požadavkem, aby Le Penová byla zbavena na pět let možnosti ucházet se o jakýkoli veřejný úřad, a to s okamžitou platností po rozsudku, i kdyby se proti němu odvolala.

Nejznámějším zásahem do probíhajících voleb je rozhodnutí o zrušení prvního kola prezidentských voleb v Rumunsku začátkem prosince 2024, k němuž se přidal nedávný zákaz volební účasti Calina Georgesca, jenž byl lídrem průzkumů i v opakovaném volebním klání. Rumunský ústavní soud, navzdory tomu, co se v českých médiích píše, nerozhodoval na základě neprokázaného „cizího vlivu“, ale odkazoval k tomu, že Georgescu svými vyjádřeními a chováním negarantuje dodržení prezidentské ústavní role strážce demokracie.

Zde se Loewenstein a Schmitt opět potkávají. Ačkoli Loewenstein po válce, když se stal spoluautorem procesu denacifikace, napřel hodně úsilí, aby Schmitta dostal před norimberský tribunál, nelze si nepovšimnout, že jeho militantní demokracie je Schmittovu decisionismu hluboce zavázaná. Schmitt se ještě v roce 1932 snažil přesvědčit prezidenta výmarské republiky, aby využil svých nouzových pravomocí a postavil mimo zákon nacistickou stranu. Odvolával se přitom na koncept obrany „jádra ústavnosti“, které je důležitější než jednotlivá dílčí ustanovení ústavy a zákonů. Teprve když se prezident Hindenburg nedokázal k takovému kroku odhodlat, přiklonil se na stranu Adolfa Hitlera, jemuž rozhodování ve jménu „státního zájmu“ nikdy problém nedělalo.

V rumunském případě bylo nebezpečí likvidace demokratického pořádku (navzdory bizarnosti a nebezpečnosti Georgescových názorů) diskutabilní. Především ale celá operace proběhla natolik netransparentně, že se nešlo ubránit pocitu, že jde o panickou snahu zachránit na poslední chvíli pozice establishmentu. Politolog Bogdan Iancu okomentoval situaci diplomaticky: „Zablokování kandidáta, který měl šanci na výhru, pomocí rádobyústavních prostředků by mělo vést k vážnému zamyšlení, nikoli k infantilní euforii.“ Rumunský přízrak nyní obchází Evropu a bude všude snižovat důvěryhodnost našich politických systémů. „Pokud někdo chtěl důkaz existence ‚deep state‘, který se snaží tvarovat výsledky demokratického procesu, Rumunsko mu poskytlo důkaz až komiksově přehnaný,“ píše publicista Zbigniew Parafianowicz.

Limity boje dobra se zlem

„Je vaše demokracie tak slabá, že jí dokáže otřást pár tisíc falešných účtů na TikToku?“ ptal se Evropanů v návaznosti na rumunskou kauzu americký viceprezident J. D. Vance. A měl pravdu – dokonce dvakrát. Ano, je absurdní, aby bylo možné rušit volby z tak malicherného důvodu, jakým je manipulativní kampaň na sociální síti (tak bylo rozhodnutí rumunského soudu dlouhodobě prezentováno). Ale je také pravda, že už takhle málo stačí, aby to otřáslo naším demokratickým systémem. Důvodem této křehkosti je narůstající polarizace politických táborů budovaných na základě hysterické politiky identit a totálního zavržení, či dokonce dehumanizace druhé strany. Krátkozraká perspektiva pojetí politického boje jako apokalyptického střetu dobra se zlem, třeba „obrany demokracie před populisty a autoritáři“, je skvělý mobilizační prostředek. Účel takové politiky se pak ale smrskne jen na totální porážku druhé strany, vše ostatní je podružné. V aktuální situaci, kdy je Evropa konfrontována s agresivním ruským imperialismem, logiku militantní demokracie navíc posiluje reálná vnější hrozba, která snadno umožňuje přeměnit vnitropolitický spor na otázku obrany před cizím vlivem a jeho domácími „agenty“. Ne, to neznamená, že cizí agenti neexistují a demokracie nemá mít nástroje, aby proti nim zakročila. Popularita Loewensteinovy militantní demokracie v poválečné Evropě byla přirozenou reakcí na dřívější vzestup totalit, sehrála významnou roli v posílení bezpečnostních pojistek demokracie.

Co si ovšem počít se situací, kdy začínají tyto pojistky sloužit nikoli pro nutnou obranu, ale obhajobu vládnoucích elit, které už nedokážou čelit protestní většině bez použití nedovolených chvatů? „Hranice mezi militantní demokracií a nějakým hybridním režimem je nesmírně tenká,“ dodal v rumunském kontextu Parafianowicz. Jde o to, abychom ve snaze zachránit systém nezahubili jeho podstatu.