Tag: Demokracie

Články k tagu

Demokracie výjimečného stavu

„Bidenova vláda pustila do země miliony lidí, mnozí jsou zločinci nejhoršího typu. Čelíme invazi, je to v podstatě válka,“ vysvětlil Donald Trump, proč jeho administrativa používá pro zdůvodnění deportace ilegálních migrantů zákon o nepřátelských cizincích během válečného konfliktu (Alien Enemies Act) z roku 1798. Jistě, drogové kartely z Latinské Ameriky představují pro USA společenský a bezpečnostní problém, nicméně je otázka, zda lze nazvat tento stav válkou. Zpochybnil to i federální soud a vyzval k zastavení vyhoštění členů venezuelského gangu do středoamerického Salvadoru.

„Útok na celý národ.“ Demokracie přestává existovat, řekl nový kandidát rumunské pravice George Simion

Nejde jen o útok na jednoho kandidáta, ale o útok na celý rumunský lid, popsal situaci v Rumunsku v polské televizi TV Republika George Simion, předseda Svazu pro jednotu Rumunů (AUR), který se pokouší kandidovat v květnových, dříve zrušených prezidentských volbách poté, co bylo tamním ústavním soudem znemožněno kandidovat Călinu Georgeskuovi. Ten nečekaně vyhrál první kolo loňských voleb, aby už v době, kdy začalo druhé kolo, ústavní soud volby zrušil.

Neuvěřitelné se stalo skutkem

Je neuvěřitelné, že to mohlo dojít tak daleko, nicméně v Rumunsku volební komise o víkendu opravdu vyloučila z prezidentských voleb jejich favorita Calina Georgeska. I kdyby byl tento nález při odvolacím řízení zvrácen, překročili jsme v Evropské unii jistý milník. Establishment členské země je rozhodnut nepustit „pravicového populistu“ k moci, a to doslova za žádnou cenu. Zdůvodnění se mohou měnit, cíl zůstává.

Velký rozvod demokracie a liberalismu

Seznámili se už dávno, je to přes dvě stě let. Ze začátku jejich vztahu nikdo moc šanci nedával, ovšem po druhé světové válce to už vypadalo, že spolu zůstanou navěky, jako by dokonale splynuli v jedinou bytost. Ale idyla skončila. Manželská krize je v plném proudu a je vcelku jedno, jestli dříve začal toxický manžel – liberalismus – týrat svou ženu demokracii, nebo nejprve ona začala flirtovat s „populisty“.

Když soudci vládnou…

„Nechť soudcokracie zvítězí nad demokracií,“ zněl titulek, kterým se před rokem Deník N vztahoval k možnému soudnímu zastavení Trumpovy kandidatury. „Není jisté, že voliči Trumpa zastaví, proto by bylo lepší, kdyby to udělaly soudy,“ pokračoval text. Šlo o pořád ještě vzácný okamžik upřímnosti. V západním světě je demokracie stále ještě fetišem, i když, jak píše polský filozof Michał Kuź, „stále více připomíná náboženské dogma – může se uctívat, ale běda tomu, kdo by ji chtěl moc zkoumat“. Proměňuje se totiž vnitřní chápání demokracie, v níž „vůle lidu“, projevená volební aktem, je stále více vnímána jako hrozba,

Když dva dělají totéž

Slovensko je bohatou zásobárnou nekončícího sledu událostí, nad nimiž lze kroutit hlavou. Minulý týden například po jednání tamní bezpečnostní rady státu premiér Fico i prezident Pellegrini varovali, že na opozici jsou napojeny struktury, jež chtějí využít protivládní demonstrace k pokusu o převrat. Osoby neslovenského původu, které mají zkušenost s podobnými aktivitami. Fico je slíbil vyhostit. Oba politici to tvrdili prý na základě informací bezpečnostních složek a tajných služeb. Prostě běžná slovenská fantazmagorie. Jenže počkat. Kde se nedávno vláda odvolávala na zprávy tajných služeb, když tvrdila, že v zemi je ohrožena demokracie

Ve Vietnamu je to teď velmi tvrdé

Po Ukrajině a Blízkém východě je potencionálním třetím ohniskem napětí jihovýchodní Asie a Pacifik, kde na sebe narážejí americké a čínské zájmy. Pro někoho možná překvapivě americkým spojencem proti Číně je komunistický Vietnam. O lidskoprávní situaci ve Vietnamu a mezinárodním kontextu vypráví vietnamský disident Nguyễn Tiến Trun.

O prospěšnosti strachu

Hned na úvod svého vánočního projevu premiér Petr Fiala vyzvedl skutečnost, že v České republice slavíme vánoční svátky „v klidu a bezpečí“. A zdůraznil, že v mnoha zemích takové štěstí nemají, takže si toho máme vážit, protože to není samozřejmost. Jsou za tím prý generace lidí, kteří se o to snažili a přispívali k tomu „klidu a bezpečí“ svou prací a úsilím. Petr Fiala má pravdu, ale když se to tak vezme, něco dosti podobného by mohl, samozřejmě s trochu jinou frazeologií, pronést při novoročním projevu Gustáv Husák dejme tomu v roce 1986. Československo bylo sice zaostalou, ale klidnou a bezpečnou zemí. Hlavně díky tomu, že v ní vládl policejně-totalitní režim, který zavřel hranice, suspendoval lidská práva, potlačoval svobodu vyjadřování i svobodnou diskusi, která logicky přináší nějakou míru neklidu.

Rok bojující demokracie

Je večer 5. prosince 2024. Polský premiér Donald Tusk publikuje na síti X naléhavou výzvu: „Zúčtování s PiS je příliš pomalé, protože ne všichni v koalici pochopili, že bez zúčtování nedojde k obnově republiky.“ Co se mělo další den uskutečnit tak závažného, že stálo premiérovi za razantní slova – a kritiku na adresou koaličních partnerů? Mělo se hlasovat o zbavení imunity lídra opozice Jarosława Kaczyńského.

Jižní Korea ve varu. Prezident vyhlásil stanné právo, armáda zakázala politické strany

Jihokorejský prezident Jun Sok-jol dnes v zemi vyhlásil stanné právo. Opoziční Demokratickou stranu, která ovládá parlament, obvinil ze sympatií vůči Severní Koreji a paralyzování vlády svou protistátní činností. Prezident podle agentury AP v krátkém televizním projevu slíbil „vymýtit síly, které napomáhají KLDR, a bránit demokratický ústavní pořádek“.

Restart dějin

Listopadové volby „představuji rozhodné odmítnutí liberalismu americkými voliči a konkrétně způsobu, jakým se od 80. let vyvíjelo chápání ‚svobodné společnosti‘,“ napsal v minulých dnech ve Financial Times známý politolog Francis Fukuyama. To vyvolalo vlnu škodolibých reakcí. Fukuyama v roce 1992 ve své knize Konec dějin a poslední člověk vyhlásil vítězství západní liberální demokracie a konec ideologické evoluce lidstva. Fukuyama měl vždy řadu kritiků, kteří jeho základní tezi zpochybňovali a představě konce dějin se smáli. Fukuyamovo povzdechnutí po prezidentských volbách v USA bylo interpretováno jako přiznání, že se přece jenom mýlil.

Fašismus na každém rohu

Lehkomyslné šermování fašismem a nacismem patří k nejotravnějším projevům naší současné postliberální politické éry. Má tak magickou přitažlivost, že různí příslušníci verbálního „odboje“ se uchylují k těm nejkomičtějším intelektuálním zkratům. Například nositeli Nobelovy ceny za ekonomii Paulu Krugmanovi bylo jasné, že Trump je fašista, nad fotografií Trumpa na balkoně Bílého domu, protože i Mussolini mluvil z balkonu. Pěkný text o tom teď napsal David Polansky, Američan žijící v Torontu, kde přednáší, konzultuje, filozofuje a píše, což dělal různě po světě, třeba v Římě nebo v Šanghaji.

V generaci 89 bylo fanoušků cenzury málo, to je dnes horší

Pětatřicet let od 17. listopadu 1989 znamená pětatřicet 17. listopadů, kdy se připomínal hrdinný průvod studentů Prahou. Posledních deset let, ale možná i déle, buď od roku 1999 (Děkujeme, odejděte!), nebo nejpozději od roku 2014 (Červená karta pro Zemana), se z toho aspoň v Praze, a na té Národní, stala událost plná napětí a sporů. Za „vzpomínkový průmysl“ do Salonu Echa dorazil Martin Kroupa. Pracuje v organizaci Post Bellum, která byla mezi partnery oficiální vzpomínkové akce Korzo Národní. Pamětníky zastupovali výtvarník Jiří Černický a Václav Klaus ml. Sestavu doplňuje influencer a youtuber Jan Špaček.

Soud v Hongkongu poslal 45 opozičních aktivistů do vězení. Za „podvratnou činnost“

Soud v Hongkongu odsoudil 45 prodemokratických aktivistů na zhruba čtyři až deset let vězení na základě bezpečnostního zákona. Informovaly o tom světové agentury. Zákon zavedla v Hongkongu Čína v roce 2020 po několika měsících prodemokratických protestů. Jedná se o největší soudní proces s aktivisty v Hongkongu, kteří byli obviněni ze spiknutí s cílem spáchat podvratnou činnost. Bezpečnostní složky v roce 2021 zatkly celkem 47 aktivistů.

Která forma postdemokracie je ta vaše?

Kdekdo rád poslouchá, že právě tyto volby jsou přelomové. Lze snést dost důvodů pro to, že tyto volby samy o sobě velký zlom nepřinesou. Fenoménem, který se tyčí nad americkou politikou posledních let, je Donald Trump. Trumpovy svérázné vlastnosti se nějakým zvláštním způsobem „našly“ se současnou dobou, ten fenomén má prostě svůj poločas rozpadu a mechanickými zásahy zvenčí, třeba volbami, ho lze ovlivnit jen omezeně.

Triumfální návrat Donalda Trumpa

Doufal jsem, přál jsem si to, ale nedovolil jsem si výsledek amerických voleb odhadnout. V redakci Echa máme na americkou politiku několik autorů, kteří ji sledují pečlivěji, hlouběji a jsou kompetentnější. Jejich pohled najdete na následujících stránkách našeho týdeníku, jehož vydání jsme o den posunuli, i když nám stále ještě budou chybět data pro detailnější analýzu vítězství Donalda Trumpa. Volba amerického prezidenta totiž také významně ovlivní Evropu, a tedy i Českou republiku, i když v našem případě spíš symbolicky a s velkou ozvěnou.

Nové úkoly pro ČT: Výchova k demokracii a informační gramotnost, navrhuje koalice

V novém pozměňovacím návrhu k velké mediální novele přichází čtyřkoalice s další potenciálně kontroverzní změnou. Pokud by totiž návrh prošel přes poslance, ukládal by veřejnoprávním médiím, České televizi (ČT) a Českému rozhlasu, aktivně přispívat k rozvoji demokratické kultury a vést diváky a posluchače k informační gramotnosti.

Stane se Jeff Bezos hrobníkem americké demokracie?

V Americe jsou v podstatě jen dva deníky, které se počítají. Prvním je The New York Times. Druhým je The Washington Post. Společně se považují za etalon nezávislé žurnalistiky, který se nebojí státní moci, jeho redaktoři jsou hlídací psi demokracie a odhalují pochybení těch nejvyšších. Zvláště The Washington Post jako list, který otevřel aféru Watergate, jež nakonec vedla k rezignaci prezidenta Richarda Nixona, z tohoto étosu stále žije. Jím zvolené motto „demokracie umírá ve tmě“ jasně vyjadřuje, jak sám sebe deník vnímá. Jenže přes veškeré zaklínání se apolitičností oba listy jasně straní demokratům.

Člověk druhému do hlavy vidí

„Potřebuji přesně vás,“ říkala mi paní do telefonu, když mě zvala do debaty. Prý shánějí člověka hájícího stanovisko, jež mi v rychlosti předestřela. Namítla jsem, že si nic podobného nemyslím. „Ale ano, máme na to data,“ poznamenala. Asi měla na mysli, že firma, od níž pozvánka dorazila, si udělala rešerši, projela mé výstupy a seznala, že jsem jejich člověk. Nedomluvily jsme se. Trvala jsem na tom, že si myslím, co si myslím. Možná z principu. Zčásti měla paní asi pravdu. Na příhodě není nic pobuřujícího. Každý zve do debat lidi s očekáváním, že budou herci sebe samých. Všichni pracujeme s tím, že druhého známe, že je tudíž předvídatelný.

Zahyneme na naši největší ctnost?

Po komunikační a informační revoluci pohltily veřejný prostor digitální mělčiny. Formuje se v nich „vůle lidu“ jako ve veřejných prostorech v předdigitálním věku? V pohledu privilegovaných vrstev liberálních demokracií ne, nejsou to prostory, kde by „neviditelná ruka svobodné komunikace“ umožňovala agregaci názorů, a měnila tak démos v logos – politické většiny v nositele kolektivní racionality. Naopak, vidí v nich prostory ovládané principem hororu: To, co jsme spláchli do kanálů, co jsme překonali jako iracionální minulost, se vrací: společnost zaplavují splašky minulosti.

Tusk v Polsku zavádí „bojující demokracii“

Liberálové zvítězili, demokracie zachráněna. Tak by se dala shrnout reakce většiny médií na nevýhru polských konzervativců loni v říjnu. Nejvíc hlasů sice získala strana Právo a spravedlnost (PiS), nedokázala však sestavit vládu a putovala do opozice. Místo ní se ujali moci staronový premiér Donald Tusk a jeho Občanská platforma. Svět si oddychl, že ve Varšavě přestala hrozit údajná klerofašistická diktatura, a přestal si Polska všímat. Mezitím Tusk rozjel očistu Polska od PiS ve velkém.

Kamala si troufá

Vstupem Kamaly Harrisové do přímého boje o Bílý dům se mění dynamika a do jisté míry i dosavadní témata kampaně. Pozvání do debaty k nadcházejícím volbám v USA přijali: europoslanec Alexandr Vondra, publicisté Roman Joch a Michael Durčák, komentátor Týdeníku Echo Martin Weiss a politolog a amerikanista Kryštof Kozák. „Úspěchy Joea Bidena nemají ve světě srovnání,“ řekla Kamala Harrisová po jeho odstoupení z kandidatury na prezidenta.

Věda nesmí vyžadovat oddanost

Mnoho let byl Peter Strohschneider jedním z nejmocnějších lidí německé vědy. Dnes je kritikem těch vědců, kteří svým aktivismem riskují nejen své dobré jméno. „Dezolát“ demonstrující proti covidovým opatřením a vědec, který vyjde do ulic v bílém plášti, se vzájemně podmiňují. V knize Pravdy a většiny / Kritika autoritářského scientismu tvrdí, že scientistický pohled, tak rozšířený, a přitom málo reflektovaný, ohrožuje demokracii. Jak takový scientismus v praxi vypadá? Politická otázka se přeformuluje na problém vědecký, aby se následně mohlo argumentovat vědeckým konsenzem.

Hymnu si nepobrukovat

Donald Trump je odsouzen v prvním trestním procesu a není nouze o erudované komentátory, kteří vám vyargumentují, že ten proces byl velmi vadný a zpolitizovaný. Ale, nic naplat, to jsou názory expertů a soudní verdikt vedle nich má svou váhu, je to něco, čemu je tradičně přisuzována objektivní platnost. Demokraté to velmi dobře vědí, natolik dobře, že poté, co se léta snažili vymýtit užívání výrazu „usvědčený zločinec“, neboť podle nich byl, podobně jako výrazy „ilegální imigrant“ nebo „bezdomovec“, stigmatizující, nyní ho zálibně opakují.

Robert Fico neprocházel růžovým sadem

Když se stoupenec jednoho tábora dopustí aktu politického násilí, jsou lidé z druhého tábora vystaveni pokušení dát to za vinu tomu prvnímu jako celku. A tak po atentátu na premiéra Roberta Fica čteme všude na internetu starší výrok opozičního lídra strany Progresivní Slovensko (PS) Michala Šimečky: „Uděláme všechno, aby Fico nevládl.“ V prvních hodinách se šířila vymyšlená zpráva, že pachatel, 71letý Juraj Cintula, je členem Šimečkova PS. Vytýkat politikovi, že chce svému konkurentovi zabránit v sestavení vlády, nelze, to bychom politiku připravili o její podstatu.

Pavel Novotný na tapetě

Co nám říká o stavu nejsilnější vládní strany případ Pavla Novotného? Předsednictvo ODS včera řešilo další budoucnost tohoto výrazného lokálního politika, starosty obce Řeporyje, ve straně. Syn zpěváka a baviče Petra Novotného, sám po léta bulvární novinář, je už dlouho nejbarvitější figurou české politiky v širším slova smyslu. Řada jeho neslušných až skandálních postů na sítích nebo i výroků začala vznikat před mnoha lety. Teprve když si teď vzal do úst nemoc dcery hudebníka Felixe Slováčka, narazil ale i ve vlastní straně tak, že to je slyšet navenek.

„Vědci zjistili…“

To, že ve „společnosti vědění“ roste nevědění, není originální teze. Taková společnost je založena na specializaci a hyperspecializovaní občané toho vědí hodně o jednom problému a málo o všech ostatních. Není pochyb o tom, že na tomto mechanismu stojí dosavadní úspěch západní vědy i společnosti, ale také je třeba reflektovat zmíněnou masu nevědění, která vzniká za zády nejen vědcům, ale nám všem. Je-li vědění moc, jak tvrdil Francis Bacon, snad lze v tom případě dodat: vysoce specializované poznání je i bezmoc. Vzývá se tzv. kritické myšlení

Vzestup anonymního davu

Hlavně v 90. letech, ale s klesající frekvencí i později byl u nás známou formou veřejného vystupování takzvaný otevřený dopis. Nedá moc práce vybudovat si na tento formát alergii. Na celém tom procesu – někdo zformuluje text a pak kibicuje bližší a vzdálenější známé, aby podepsali – je cosi namyšleného a naivního zároveň.

Demokracie v Americe

Američané jsou v depresi. Tedy alespoň ti, kteří sledují politiku. To je můj závěr ze tří týdnů cestování po Spojených státech díky programu amerického ministerstva zahraničí International Visitors Leadership Programme, který má za cíl prohlubování vztahů s širším světem. Důvodem deprese jsou blížící se prezidentské volby. Nezdá se, že by kdokoli z nich byl příliš nadšený. Demokraté nijak nezakrývali svůj despekt až nenávist k Donaldu Trumpovi. Dávali jasně najevo, že Joe Biden je z jejich pohledu násobně lepší možnost. V podstatě okamžitě ale pokaždé následoval povzdech: „Je příliš starý.“