Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Největší zločin Izraele je, že se umí bránit

Před izraelskou ambasádou se před pár dny demonstrovalo a za pár dní se chystá demonstrace další. Jel jsem kolem tramvají, pršelo, zahlédl jsem jen hlouček lidí, drželi palestinské prapory a pár transparentů, odsuzujících Izrael, ale hlavně deštníky. Odhadl bych, že převládali lidé ze zdejší palestinské (arabské) komunity, byly tam ostatně i děti, ale myslím, že bych tam potkal i pár pražských intelektuálek a intelektuálů, kteří jsou na straně utlačovaného palestinského lidu, tedy aspoň tak to oni cítí.

Sto let KSČ. Hadí mládě vylezlo z vejce

Tak přesně před sto lety naši pradědové a prapradědové a také trochu prabáby a praprabáby zakládali v Karlíně bolševickou stranu komunistickou. Byl sice květen, ale ozařovaly je plameny října, které šlehaly z té země naděje, z té země východní, kde Ivan Lenin vyhnal popy a pány a buržousty a reakční intelektuály a podobnou svoloč, přičemž to vyhnání se hodně podobalo masové vraždě a genocidě vlastního obyvatelstva, v nichž se pak v té zemi budoucnosti ještě desetiletí pokračovalo.

Překvapený jelen na kraji Hlavence

Když jedete vlakem z Prahy do Lysé nad Labem, tak chvíli za Čelákovicemi na levé straně se za oknem mihne podivná věc, takový přízrak, vlastně dva přízraky, jako když vystoupí z lesa dvě kamenná rozevlátá monstra. Jsou to dva barokní andělé, ne však nějací dobráčtí amoři, ale andělé smrti. Jeden je anděl blažené smrti, druhý anděl žalostné smrti: to se pozná při bližším ohledání, když k nim dojdete: z vlaku se tam vystoupit nedá, autem naštěstí ne dojet, aspoň myslím.

Jako by se Židům nestýskalo

Vnuk Heinricha Manna, prasynovec Thomase Manna, syn Ludvíka Aškenazyho, tedy spisovatelských veličin – a přitom zcela milý a příjemný člověk, filmař a sám literát, autor skvělých pamětí Poste restante a novel Lední medvěd. Žije v Praze a Berlíně, sedával by po kavárnách, ale my se sešli ve Vojanových sadech, kolem chodily matky s kočárky, my pili kávu z kelímku a do hovoru zněl křik pávů.

Po stopách otců

Minulý týden vysílala Česká televize dokument Zemřel vestoje aneb Partyzáni bez legend. Nebudu předstírat, že se neznám osobně s režisérem filmu Břetislavem Rychlíkem, stejně jako s protagonisty, Petrem Placákem a jeho fámulem, spisovatelem Jáchymem Topolem, kteří jsou ve filmu jakýmisi průvodci po historii, jíž jsou oni už vlastně také nějak součástí. Tato známost snad úplně nezabraňuje ocenit „objektivně“ film jako cenný příspěvek k něčemu, co je cenné samo o sobě, jen je to třeba čas od času připomenout.

Možná bude lidem stačit Netflix

Každý si dále k zakoupené vstupence bude muset pořídit test, spor je o to, zda bude stačit antigenní. Sedět se bude v rozestupech a samozřejmě v roušce. Někdo si to už ani nepamatuje, ale byly doby, kdy se večer chodilo do kina, ba dokonce do divadla, pak se třeba zašlo ještě na sklenku. Nebyl to žádný zvláštní luxus a netýkalo se to jen vyšších vrstev.

Loučení s náčelníkem Puzukem

V neděli 25. dubna zemřel Ivan M. Havel, mladší bratr Václava Havla, člověk, který si navzdory silné bratrské konkurenci našel své místo ve světě i v životě. Slovníkové heslo vypočítává, že byl kybernetik, matematik, filozof, autor první české soustavné knihy o automatických počítačích, šéfredaktor časopisu Vesmír, zakladatel Centra pro teoretická studia, badatel a zkoumatel, esejista a taky trochu básník. Hlavně, jak se jeho přátelé shodují, nezapomenutelný člověk.

Mistři na radnici rokycanské

Hned jak se vyjde z rokycanského nádraží, zbystří milovník antiky pozornost, neboť první, co uvidí, je vysoký pylon s postavou nahého bojovníka, jenž klesá v heroické póze skolen, avšak krátký meč a štít stále pevně svírá. Někdo by si také mohl myslet, že zde na sloup umístili indiána z kmene Irokézů, neboť jeho hlavu zdobí podélný chochol, který pak zpopularizovala známá subkultura. Ale to je řecká přilbice a on je bojovník od Thermopyl, k němuž se Rokycanští přihlásili nápisem ROKYCANY SVÝM HRDINŮM. Pylon byl vztyčen roku 1922 z podnětu lékárníka Chrže, jenž přišel v nedávné válce o syna.

Politická ornitologie a přímluva za ledňáčka

Vystudovaný přírodovědec a veterán politických bojů Alexandr Vondra prosadil do volebního programu ODS návrh, aby si Češi vybrali svého národního ptáka. Samozřejmě že takový nápad okamžitě vyvolá ironii, sarkasmus a poznámky, že právě ODS trpí fixací na ptactvo, které bylo v oněch slavných letech, kdy pták zdobil jejich stranický prapor, ztotožněno se strakou.

Ani ten První máj už není, co býval

Po filipojakubské noci jsme se probudili do prvomájového rána. První máj, to je v téhle zemi zajímavě rozpolcený den. Je to den milostně bojovný, jediný den, kdy měsíci říkáme latinským jménem, což naznačuje, že nejde o obyčejný první květen. Díky geniální Máchově básni ho máme spojený s jakousi sentimentálně růžolící představou, která je ale v rozporu s pochmurným vyzněním Máchovy tragické historky. Ta je, když to velmi zjednodušíme, o hrůze z toho, že po smrti asi nic není a člověk se vrací do nicoty.

Ponory a výnory ve Všenorech

Loni v září jsem bloumal Kaprovkou, tou školní ulicí, která vede od filozofické fakulty na Staromák, a tu mi před domem č. 10 padla do oka (naštěstí ne doslova) cedulka s nápisem Památník Jaroslava Ježka. No samozřejmě: tady je ten slavný modrý pokoj, léta jsem kolem chodil na přednášky (a do slavné hospody U Sviní a knihkupectví Fišer – obojí už není), a nikdy jsem tam nebyl, trochu ostuda, a vidím, že tam zrovna mají otvírací hodiny, mám chvíli čas, tak tam zazvoním.

Jáma, kterou si prezident Zeman sám kopal

Projev prezidenta Miloše Zemana k případu Vrbětice musel zaujmout všechny, kteří sledovali vývoj jeho životní kauzy Peroutka. Ta je notoricky známá a známé je o ní také to, že nikdy nebude rozřešena. Článek se nikdy nenajde, jednoduše proto, že nikdy neexistoval. Zeman to ale nikdy neuzná. Nikdy neuzná, že se mýlil, že si s ním jeho paměť zahrála, že něco prostě popletl. To by bylo příliš lidské na jeho pýchu, na jeho bohorovnost, která je bohužel čím dál směšnější, vlastně smutnější.

Mladí rapeři to nemají lehké

Člověk netknutý subkulturami posledních let bere do ruky „thriller o českým hip hopu“ Malej NY Přemysla Krejčíka (1991) proto, aby nahlédl do toho tajuplného světa mimo jeho obzor. Autor evidentně s takovými čtenáři počítá, takže jeho text nepostrádá edukativní rozměr a tam, kde je třeba, což je každou chvíli, zasvěceně nezasvěcené zasvětí. Třeba hned na obálce vidíme kšiltovku, které se v knize říká bejska a je to docela důležitý identifikační znak oné subkultury, celé založené na symbolice.

Nahlodané dějiny na Podlipansku

„Co marně hlodalo století patnácté, věk dvacátý vítězně dokonal.“ Četl jsem nápis na cedulce, kterou na lipanský památník umístila v roce 1919 za „vítěznou demokracii sokolskou“ Česká obec sokolská. Písmo bylo ještě pěkně secesně zdobné. Hlodalo? podivil jsem se. Ale lidé se dřív vyjadřovali zajímavěji, tak proč ne hlodalo? Pak jsem si sundal zamlžené brýle a zaostřil ještě jednou: bylo tam obyčejné „hodlalo“.

Kde je ta země? Voli ji vypili

Všichni píší o Vrběticích, což je přirozené. Zase se o nás ví a zase jsme v situaci, kdy je také důležité, aby se o nás vědělo. Když se o nějaké zemi moc neví, může to být znakem toho, že tam všechno klape: Číňané si přejí navzájem, aby žili v nezajímavé době v nezajímavé zemi. Ale také existuje riziko, že země může být natolik nezajímavá, a tedy nepřitažlivá, že jim pak nestojí za to na ni myslet, natož si kvůli ní pálit prsty.

Člověk má právo na pochybnosti. I o Vrběticích

Existují události, u kterých není možné čekat, jak se vyvinou, a je nutné hned zaujmout postoj. Třeba 15. březen ’39 nebo 21. srpen ’68. V obou případech by postoj „počkáme, jak se to vyvine, uvidíme, co z toho bude, máme zatím málo informací“ prozrazoval velmi nemorální osobnost, vlastně přímo zrádce. To jsou události zcela jasné, zcela jasně namířené proti zásadní hodnotě, ze které prostě není možné slevit.

Ty moje drapérie dekorativní

Nehrál úplně hlavní role, ale vždy když se objevil na jevišti nebo ve filmu, okamžitě šla pozornost na něj. Vypadal někdy, že přišel přímo z podsvětí, ale ne z kriminálního, spíš z toho, kde bydlí čerti a démoni. Byl ostrý, výrazný a přesný, přitom bizarní a expresivní: hrál role psychologické i komické, Čechova i Havla. Skoro dvacet let byl stálicí Divadla Na zábradlí, té nejinspirativnější a možná i nejdivočejší pražské scény po roce 1989.

Tíha pádu ořechového listu

Matěj Hořava (nar. 1980) vydal v roce 2015 prvotinu Pálenka / Prózy z Banátu, kterou když člověk četl, pomyslel si: ideální autor pro naši dobu a naše literární poroty. Útlá knížka dostala Literu za objev roku a další ceny. Vyhraněně umělecká próza psaná senzitivním a plachým světoběžníkem, jenž je poháněn neklidem z místa na místo, nemaje kde spočinout, nenacházeje k tomu ani důvod.

Jak jsem zrušil a pak zas obnovil Lipany

„Cos to, ty kluku nešťastná, vyvedl!? Vždyť ty jsi zrušil Lipany!“ S tímto zvoláním se někdy na sklonku roku 1990 objevil ve dveřích dávno již zaniklého Středočeského nakladatelství a knihkupectví, U Prašné brány 3, Praha 1, historik Zdeněk Jelínek, autor epochálního díla Kolínsko, které právě v onom nakladatelství vycházelo. Zoufalý výkřik byl věnován mladému redaktorovi, jenž do toho podniku nastoupil před půl rokem nevěda, kam se v tom bouřlivém čase vrtnout.

Naděje nejen pro Cibulku

Mezi všemi těmi ponurými a bizarními zprávami posledních dnů a týdnů zajiskřila ta, že se Nadační fond manželů Vlčkových rozhodl věnovat jeden a půl miliardy korun na dětský hospic s paliativním střediskem.

O mé oběti nepíši, jest samozřejmá

V pamětech Křik Koruny české připomíná Václav Černý, že represivní akce zavedli nacisté sice proti celému našemu národu, vyhlazovací akce však jen proti dvěma jeho složkám – proti inteligenci a proti bývalému důstojnickému sboru: hodlali zlomit národní páteř mravní a národní páteř brannou. A tento fakt se nějak cestou ztratil. Aniž si jej národ uvědomil. Ze slov profesora Černého promlouvá bolestný pocit nevděku a nedocenění jistěže vůči sobě, ale i vůči těm obětem, které šly na smrt kvůli věrnosti národu, republice a přísaze, kterou složily.

Jak je důležité nepadat na kolena

Proč by si vlastně fotbalisté nemohli kleknout na začátku utkání na chvíli na trávník? Aspoň jedním kolenem. Chvíli by to vydrželi, nic jim to neudělá. Jsou to přece profesionálové, zvyklí dělat, co se po nich chce. Angličtí fotbalisté to dělají, a to hrají v zemi, která přece je demokratická a vyspělá a nejspíš pořád ještě i civilizovanější než ty země východní Evropy, které s tím mají asi problém, což bude projev té jejich zaostalosti.

Obrazy ze starých časů zbraslavských

Když člověk v Praze neví kudy kam, může jet na Zbraslav. Vystoupí na náměstí z městského autobusu a už je vlastně na venkově, ale úředně ještě v Praze. Je to formálně Praha 5, ale s atmosférou samostatného maloměsta vhodného pro pomalejší druh žití. Okamžitě si všimnete, že tam lidé chodí rozvážněji, automobily jsou staršího druhu a v pár obchodech, nyní samozřejmě zavřených, vymetli mouchy z výkladů naposled před finanční krizí. V cukrárně v rohu náměstí mají kremrole a věnečky tak archaické, že z nich je cítit duch první republiky, takže hypotetický žlučníkový záchvat je tentýž, jaký by utrpěla třeba Adina Mandlová.

Vynálezce stylu. Dvě stě let od narození Baudelaira

Francouzi, alespoň doufejme, že to tak je, prožívají povznesené dny, neboť si 9. dubna připomenou dvě stě let od narození svého nepochybného génia, klasika nad klasiky, prvního prokletého, „prvního vidoucího, krále básníků, pravého Boha“ – tak se o něm vyjádřil jeho učedník Arthur Rimbaud. Vynálezce stylu. Charles Baudelaire, neboť o něj samozřejmě jde, je esence literatury, esence francouzskosti a taky esence životního stylu, který se pak snažili mnozí jemně ustrojení muži napodobovat.

Obrana pomlázky, středověku a fekálií

Letos uplynulo deset let od pamětihodné události v jedné obci na Klatovsku. Jistý občan tam několik dnů, možná týdnů střádal do kbelíku své (a možná nejen své) fekálie a pak si s nimi počkal na pana starostu, kterého obsahem onoho kýble polil. Běžně to bylo kvalifikováno jako narušení veřejného pořádku, útlocitní lidé byli pobouřeni, veřejné mínění nestálo většinově na straně polévače, stejně jako orgány činné v trestním řízení.

Jak je důležité mluvit s květinami

Johann Wolfgang Goethe o květinách řekl, že to je tajný jazyk přírody, jímž nám dává najevo, jak nás miluje. Jsou lidé, kteří jsou o tom hluboce přesvědčeni a domnívají se, že květiny jsou nejdostupnější způsob, jak učinit svět a vlastně i život krásnější a vlídnější. Jsou pak jiní, kteří na to nedbají. Jak jsme na tom my? Jsme květomilní, nebo květohluší a květoslepí?

Návrat dobrého rodáka

Vojtěch Jasný byl, dalo by se snad říct, antipod Miloše Formana, ač s ním měl hodně společného. Oba byli tvůrci vyloženě autorského typu, oba natočili základní filmy 60. let, oba s nimi měli mezinárodní úspěch, oba odešli na začátku normalizace do emigrace, kde, každý po svém a jinak, uspěli. Filmový historik Jiří Voráč se dlouhodobě věnuje historii českého filmu v exilu, tedy jevu spojenému s totalitní minulostí (není třeba francouzský nebo švédský film v exilu) a výraznými tvůrci.

Starší články