Dva staří muži, muklové, se vydávají na poslední cestu, cestu mstitelů. Jsou spojeni osudem, vůlí a slabým tělem. Jejich obětí má být dožívající stařík, kdysi nelítostný prokurátor, dnes nehybná troska. Pomsta se blíží… Stalo se to však jen ve filmu Staříci, o kterém tu řekneme, že je to malý velký film. Jeho autory je dvojice mladíků (středního věku) Martin Dušek (režisér) a Ondřej Provazník (scenárista). Jeden Severočech, druhý ze Žižkova.
V německé klasické kultuře patří hesenskému městu Hanau coby rodišti bratří Grimmů důležité místo. Na náměstí mají pomník. Jacob a Wilhelm na něm hledí do knihy, již má jeden z nich na koleni, zřejmě spíš jde o jimi sestavený slovník než knihu německých pohádek, kterou se stali nesmrtelnými. V tomto pohádkovém městě se předevčírem v noci odehrála masová vražda, při níž místní fanatik postřílel devět návštěvníků dvou orientálních shisha klubů. Oběťmi měli být především přistěhovalci, píše se o Kurdech. Útočník, který před svým činem sepsal dlouhý manifest, se pak sám zastřelil, předtím ještě stihl zabít svou matku.
Balaton je nejkrásnější v listopadu, protože tehdy skoro není vidět. To píše Krzysztof Varga ve skvělé knize o Maďarsku Guláš z turula, kterou doporučuju každému, kdo se o tu zemi trochu zajímá: nebo nezajímá, ale po jejím přečtení začne. Já jsem tam ale přijel na začátku února, bylo třpytivě jasno a studené slunce stálo na italsky modrém nebi, takže břehy toho mělkého a jako jitrnice protáhlého jezera vystupovaly v ostrosti mnoha kilometrů. Byl jsem u Balatonu poprvé v životě, v dětství mě k tomu nejbližšímu moři (moře je, když není vidět na druhou stranu, což z některých balatonských pohledů platí) rodiče neodvezli na relativně lacinou dovolenou, nevydal jsem se tam ani jako mladík zvábený třeba východoněmeckým road movie Und nächstes Jahr am Balaton (Příští rok na Balatonu), který běžel na začátku 80. let v kinech a kde socialističtí grupies táhnou přes Panonskou nížinu směrem na Bulharsko, neboť to byla trasa do Indie či Nepálu hippies z východního bloku. A netáhlo mě to tam pak ani po převratu, kdy se myslím Balaton ztratil za obzorem standardních tužeb, nahrazen plážemi chorvatskými, Bibione nebo později Hurghadou, kde jsem tedy, aby bylo jasno, také nikdy nebyl.
Co se na stavu mostu především podepsalo, je vedle znásobené frekvence železniční dopravy špatná a celá léta zanedbaná údržba. Za tu nese odpovědnost SŽDC, která nyní chce sklidit výsledky své nedbalosti – neboť zakázka na takový nový most není zajisté nezajímavou věcí.
Letná je kopec nebo spíš návrší uprostřed Prahy, na němž žije zvláštní druh Pražanů. Ten se z nejasných důvodů cítí privilegován svou příslušností k tomuto okrsku, jenž geograficky zabírá kus Holešovic, Sparty a Bubenče a sociologicky představuje klasickou městskou třídu lepšího prekariátu, tedy něco mezi zahálce propadlou bohémou a hyperaktivní lumpenburžoazií. Je jich odhadem asi deset tisíc (v Praze 7, jíž je Letná součástí, je nuceno žít asi 36 tisíc nešťastníků) a téměř se nevyskytují v jiných částech města, neboť tvrdí, že na Letné je všechno a navíc nejlepší. To vede k jejich degeneraci a úpadku, který oni ovšem považují za přednost a svéráz. Zbytek Prahy i republiky je má za arogantní a namyšlenou sebranku, parazitující na společenském produktu. Analýzou odpadních vod se navíc zjistilo, že jde o oblast s největší spotřebou kokainu a antidepresantů, což by nikoho při bližším pohledu do tváří typických obyvatel Letné nemělo překvapit.
Společensko-virtuální scénu ovládá téma volby staršího muže do úřadu, ve kterém byl léta zaměstnán, ale prý nepochopil, k čemu je. Z jeho vyjádření jsem naopak měl pocit, že to chápe docela dobře, ale jinak, než to chápou ti, kdo nyní považují jeho volbu nejen za konec toho úřadu, ale rovnou za konec demokracie a lidských práv. Takže se chystají demonstrace, ba i přivazování ke dveřím úřadu, aby do něj ten starší muž nemohl vstoupit, čímž budou asi úřad a lidská práva zachráněny. Člověka mírného typu vždy napadne, jak se asi liší nervová soustava těchto lidí schopných vždy vzplanout, když není něco podle jejich představ, od nervové soustavy lidí, kteří si prostě myslí, že vyhrál ten, pro kterého bylo více hlasů, neboť k tomu byly nějaké důvody. Třebaže s tím jejich vždypravdovstvím a vždynároky jdou už dosti lidem na nervy.
Ráb je opravdu hezké město, zvlášť když tam přijedete navečer uprostřed léta na kole, což jsem udělal před osmi léty. Domy měly tehdy nazlátlou a narůžovělou barvu západu slunce a dvě řeky se jemně stýkaly pod zdmi barokní pevnosti, o kterou jsme se kdysi prali s Turky. Výrazně vynikl jistý žoldnéř císařských vojsk Adolf z Černé Hory, který byl díky svému udatenství povýšen Rudolfem II. na říšského hraběte. Hlava Turka od Rábu se pak dokutálela do jeho schwarzenberského znaku, kde se k ní přidal havran, neboť německy se město jmenuje Raab čili havran.
Durynsko je malá a malebná spolková země, která se dostává do celoněmeckého, natož evropského zorného pole spíš výjimečně. Člověk tedy rád využije tamější politické krize, jaká ji zastihla minulý týden, aby napsal o jejím nejslavnějším obyvateli, což má v úmyslu delší dobu. Je jím samozřejmě Johann Wolfgang Goethe, který navždy spojil Výmar a Durynsko se světovou kulturou.
Na ČT běží každý týden Československý filmový týdeník, který se v kinech promítal před padesáti lety. Zrovna jsme na začátku normalizace. Stranické delegace odjíždějí každou chvíli do Moskvy, chystají se orgie oslav sto let velkého Lenina, už se zase mluví prkenným jazykem, tváře roku 1968 definitivně zmizely. Jde z toho pochmurná a zimomřivá atmosféra, zvlášť víme-li, že to bude trvat dvacet let.
Vy ale víte, že už jen hodiny vás dělí od mediálního výbuchu u vás doma. Asi přijedou televizní štáby, Nova a Prima to pojedou v hlavních zprávách. To bude poprask. Kdo zavlekl koronavirus do Česka? Kolegové v redakci asi taky budou dávat interview. Možná je vezmou do karantény.
Z Netvořic do Lešan až ke Kamennému Přívozu na Sázavě, to je kraj básníka Františka Hrubína. V létě je to kraj jeho Romance pro křídlovku, v zimě Lešanských jesliček, dvou klenotních příběhů české poezie. Tady po těch vesnicích objížděli kolotočáři s osmnáctiletou Terinou, kterou František miloval takovou tou láskou třiadvacetiletého mladíka, jenž pak vzpomínku na ni vyvolává po zbytek života „z měsíčních par“ a „popela na žhavém srdci“. Tady se v zimní den plahočil závějemi přes kopec Josef Padevět s ženou Marií s ranečkem, ve kterém bylo zabalené Dítě, a za nimi šel „divnej chlap“, nějaký přízrak nebo „netvor“ (z Netvořic?), „tvář jako střep bludné hvězdy odnikud“, nějaká hrozba poslaná na ně nějakým věčným Herodem. Asi pospíchají do Egypta tou „kotlinou uprostřed Čech“, zastaví se v hospodě v Lešanech, je zavříno, hostinská hartusí, ale nakonec je vezme dál, když je vidí, vždyť maj to dítě v ranečku. „To nám patnáctej rok moc pěkně začíná,“ řekne hostinský a naleje sklenku.
Byly doby, kde jsem chtěl být opilec. Film Casablanca (z roku 1942), asi můj vůbec nejoblíbenější film, je plný skvělých scén a dialogů, které by člověk sám chtěl ve správnou chvíli pronést.
Byla krásná až to k víře není. Známý verš Františka Halase je vlastně realistickým popisem „situace“ s Boženou Němcovou, jíž prameny nocí z vlasů tryskaly. Krásná, podivuhodná, výjimečná… až to k víře není. Tedy až se nedá uvěřit, že se tady, mezi námi, středoevropskými knedlíky a ochechulemi, pantatíky a panímámami, kdesi vzala ta exotická krasavice. Krasavice s nadáním takovým, že čeština, ten v její době přikrčený a vysušený jazyk, dostala díky ní vláhu a sladkost, s níž vyjadřovala plnost života, takže tu řeč najednou až do hvězd svými křídly vyhodila.
Adorace prezidenta Tisa je zcela běžná a o poměrech po roce 1939 koluje široce rozšířený mýtus, že to byly nejlepší časy pro Slovensko.
Scházel jsem úvozovou cestou do Netvořic, seschlé rudé šípky vroubily blátivý žlab mezi poli, setmělé ráno dýchalo předjarním oparem, takže ničím nepřipomínalo mrazivé ledny, kdy býval tento kopcovitý kraj zasněžený po okenice. Před pár lety bych asi setřásal kocovinu, ale protože už nějakou dobu nepiju, cloumala se mnou jen únava, neboť jsem v noci skoro nezamhouřil oči. Říká se tomu výjezdní redakční zasedání a moji odolnější kolegové ho, jak se dalo čekat, přeměnili po půlnoci v heavymetalovou diskotéku, kterou ukončili nad ránem. Já jsem se dávno převaloval v posteli, zacpával si uši, proklínal je a přál si, aby zakročil František Slepička, nesvatý mstitel zdejšího kraje, selský synek z Jankovské Lhoty u Votic, který se dal na zbojnický odboj, dezertoval v březnu 1951 z pétépácké vojny se dvěma samopaly, v červnu toho roku zastřelil ve Zlatých Horách na Voticku místního funkcionáře Burdu. Pak skoro čtyři roky žil napůl jako psanec, napůl gauner ve středu kamenitých selských Čech, v Oušticích, Mlékovicích, Všeticích, kde mu občas někdo pomáhal a skrýval ho, někdo se ho bál, jiný ho nenáviděl, někdo mu přál život, někdo smrt. Zemřel po přestřelce s esenbáky 4. května 1955 v Dubně u Příbrami. Dostal to do srdce a do břicha. Tak na toho Slepičku-mstitele jsem myslel, když jsem nemohl usnout, že by tam vešel, vystřelil do vzduchu a banda by se rozprchla. A byl by zase klid, jak na venkově v noci má být.
Sedmdesát pět let po osvobození Osvětimi (KZ-Auschwitz), což připadá na dnešní den, jsou svědkové holocaustu stále vzácnější. Skvělé Ditě Krausové, kterou bylo možné obdivovat v sobotu na ČT, bylo v květnu 45, kdy ji položivou vynesli z Bergen-Belsenu, patnáct let. Události, které tu díky lidem jako ona byly ještě před takovými deseti lety (pamatujeme třeba na Arnošta Lustiga) přece jen živé, reálné, bylo do nich možné „vložit prst“, se plynule mění v historii, na kterou, jak známo, vždy padá prach.
Revoluce se před sto lety odložila na neurčito. Aspoň tedy v Československu, které se z válečného kolapsu vzpamatovalo ve střední Evropě nejdřív a už začátkem 20. let startuje k hospodářské prosperitě. Ta není sice úplně pro všechny, ale rozhodující většina lidí ji přece jen pocítí, což je vždy nejdůležitější. Dobré časy skončí těžkou krizí v roce 1931, ale těch deset let bude docela příznivých a veselých: byla to, řečeno parafrází Teigeho knihy o klaunech a groteskách, „republika, která se směje“.
Vodňany, sobota uprostřed ledna, lezavo a šedá obloha, čtvercové náměstí vymetené až liduprázdné, v rohu gotický kostel s věží, v druhém olepená škatule nákupního střediska ze 70. let, uprostřed kašna s ženskou postavou z první republiky. Je to česká verze Marianny, v jedné ruce lipové listy, v druhé pavéza s českým lvem, na hlavě čapka, která se říkalo frygická a Francouzi z ní za revoluce udělali symbol svobody, což nějakým způsobem splynulo s terorem. Ale taky by ta čepice mohla připomínat hornickou kutnu, kterou má na hlavě horník-štítonoš vodňanského znaku, který se tam dostal tak, že kdysi, za Jana Lucemburského a nejpozději ve 20. letech minulého století, se v okolí Vodňan nacházeli nejen kapři, ale i zlato, dokonce v jednom kameni u Křepic celé kilo, které je teď v Národním muzeu v Praze.
Když jsem tam byl naposledy, proběhli mi pod nohama dva potkani, a kdybych tam našel mumii, tak bych se nedivil.
Někteří lidé, jako třeba autor tohoto žertovného článku, mají náruč tak širokou, že se do ní vejde Anna Šabatová i její antipod Stanislav Křeček.
V pražské Státní opeře se po třech letech rekonstrukce od minulého týdne už zase hraje. Tedy zpívá a hraje. Jako první je nasazen Beethovenův Fidelio, což byla osudová opera prvního ředitele scény, Angela Neumanna, neboť se během kontroly její zkoušky v prosinci 1910 tady v divadle nachladil a pak rychle ještě do Vánoc zemřel.
Kniha Podivná doba / Rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem je artefakt dvojího druhu. Zaprvé je dokumentem vztahu dvou mužů, kteří se spřátelili v jisté době a v jiné době v tom pokračovali. Poprvé se viděli jednoho dne v létě 1978 na hřebenu Krkonoš, kde došlo ke známému setkání disidentů z obou zemí – věděli o sobě, hvězdách disentu, samozřejmě už předtím. Setkání mělo pro oba zvláštní význam, o němž se dozvídáme právě z této knihy. Totiž že právě tam o deset let mladší Adam Michnik vyzval, snad aby zkrátil hovor o poměrech a došlo i na příjemnější věci, Václava Havla, aby sepsal pro jím redigovaný samizdatový časopis Krytyka esej o „mechanismech fungování systému“. Za tři měsíce, v listopadu 1978, doručil tajný kurýr z Prahy Michnikovi do bytu Moc bezmocných.
Známý a kdysi docela čtený román Františka Kožíka o osudech malířky Zdenky Braunerové Na křídle větrného mlýna (poprvé vyšel v roce 1977) by se spíš měl jmenovat Na křídle vodního mlýna, jenomže vodní mlýn nemá křídla, ale lopatky, takže by to znělo divně: Na lopatě vodního mlýna… Jde však opravdu o vodní mlýn, byť je to v knize míněno metaforicky, asi jako životní vír či rej, jejž roztáčí proud či van citů a vášní milostných i tvůrčích, čehož byl ten mlýn svědkem.
„Naše kultura je kulturou katakomb, ve kterých nezdolní mniši uchovávají věčný oheň,“ napsal v závěru knihy Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře Roger Scruton. Po jeho odchodu se plamen toho ohně zachvěl a řady oněch „nezdolných mnichů“ ztratily svého opata.
Literatura je v mnohém podobná botanice, třeba v tom, jak některé její nejzajímavější nebo nejkypivější výhonky vyraší na nečekaném místě a projeví mnohem víc životaschopnosti než výpěstky z centrálních skleníků. To je případ Aleny Mornštajnové, o které před sedmi lety vědělo jen její okolí ve Valašském Meziříčí, ale nyní je to již, jak se říká, fenomén.
Jindřich Vybíral je historik architektury se zaměřením na 19. století a klasickou modernu. Vyrůstal v Opavě, kde chodil do obchodního domu Breda a z pokojíku hleděl na věž kostela sv. Hedviky, díla klasika moderny Leopolda Bauera, o kterém napsal největší monografii, která kdy o něm byla a bude napsána. V Praze od konce 90. let zasvěcuje studenty Vysoké školy uměleckoprůmyslové do souvislostí hmoty a ducha, tradice architektury a stylu života. Je respektovanou osobností bez výstřelků, dobrým společníkem a citlivým vzdělancem. Od loňska je rektorem, takže jsme se sešli v rektorské místnosti na Palachově náměstí. Venku bylo mrazivo a za okny se stmívalo nad Pražským hradem.
Hospodaření je nadále socialistické. Lukrativní objekty, třeba Český Krumlov, který ročně vydělá 70 milionů korun, odvádějí všechno zpět státu, který pak prostřednictvím NPÚ přerozděluje prostředky jinam.
V saském městě Zwickau je hned u nádraží takový velmi staromódní hotel, který tam zůstal skoro v nezměněném stavu od roku 1912, kdy se otevíral. Jmenuje se Merkur, což naznačuje, že byl pro cestující obchodníky. Vím o něm asi deset let, protože jsem v něm jednou přespal, když mi ujel večerní vlak do Kraslic, které jsou hned za hranicemi a jezdí tam každé dvě hodiny vlak z toho Cvikova, prvního velkého města v téhle části Krušnohoří.
V populární, což neznamená, že triviální, knize o Íránu slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského Šáhinšá jsou nezapomenutelné pasáže, v nichž se snaží pojmenovat něco, co tam viděl a zažil na vlastní oči. Protože to psal začátkem 80. let, kdy se politická korektnost nenosila (on by ji asi nerespektoval), píše otevřeně o kultu násilí, které je podle něj hluboce zakořeněno v íránské společnosti.
Každá nová čmáranice na fasádě, zdi či výkladu mu způsobuje téměř fyzickou bolest, neurózu, ba i reálnou depresi, byť samozřejmě hospitalizovat se kvůli tomu zatím nechystá.
