Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Jak je krásné se topit

Člověk je prvních devět měsíců prenatálního života plavec, což se ještě chvíli projevuje jeho pohyby končetin, které po narození kopou, jako by šlapaly vodu. Novorozeně je možné vypustit do vody jako do jeho živlu, okamžitě se potopí a jako tuleň plave pod vodou, která je ještě nějakou dobu jeho přirozeným prostředím. Ale skutečným plaváním to nazvat nelze. Tato schopnost se bez cviku brzy ztrácí a je ji nutno obnovit, respektive vytvořit v nové podobě.

Chopin v koupelně

Ve Varšavě mají asi největší koupelnu v Evropě, park Łazienki. Když jsem se k nim blížil od stanice metra Politechnika, protože jsem ještě neznal bezvadnou autobusovou linku 180, která jede skoro všude tam, kam potřebujete, tak jsem se párkrát, snaže se zachovat vážnou tvář, zeptal nějaké Polky: Proszę pani, szukam łazienku – Prosím vás, hledám koupelnu… Neočekával jsem, že mě žena pozve k sobě domů, abych se vysprchoval, ale stejně jsem měl radost – a ona mi ráda ukázala směr.

Kulturní válka o Fifinku

Žijeme v čase, kdy se otřásají všechny hodnoty. Takže došlo i na Fifinku ze Čtyřlístku. Její zploditel, Jaroslav Němeček, si postěžoval, že je předmětem útoků feministek, byť zatím snad jen verbálních.

Na Mount Everest taky nelezete dvakrát

Daňa Horáková je žena několika osudů a mnoha výjimečností. Byla blízká Václavu Havlovi a platonicky ji miloval filozof Milan Machovec, psal o ní Ladvík Vaculík a na salon k ní chodila intelektuální špička disidentské Prahy. Banálně by se dalo říct, že je to femme fatale, která žila s fatálním mužem, režisérem Pavlem Juráčkem, o němž napsala a nedávno vydala vynikající knihu O Pavlovi. Ta však není jen o Pavlovi, ale právě o situaci ženy v patriarchálním světě. V tehdejším Československu, ale i v západním Německu, kde uspěla jako novinářka a pak i jako politička když několik let byla ministryní kultury ve svobodném městě Hamburk.

Krev a půda a Vávrovi Přemyslovci

Kanál Česká filmová klasika své příjemce obšťastní každý druhý den nějakým novým skvostem z dějin českého filmu. Člověk tam může v dobré kvalitě spatřit věci, o kterých si myslel, že už je už nikdy neuvidí, ale když mu je youtube přinese až pod nos, neodolá.

Drama nejnudnějšího velikána

Jestli má nějaká literatura velkého a uznávaného autora, o kterém existuje velký počet autoritativních výroků, že se nedá číst, ba že jde o nejnudnějšího spisovatele všech dob, pak jsou to Němci (a Rakušané) se svým Adalbertem Stifterem (1805–1868).

Sirény nad Varšavou

Hotel, ve kterém jsem ve Varšavě bydlel, je báječně staromódní, takže na snídani jsem chodil do takového zemanského salonku s barevnými folklorními dečkami, židlemi s látkovými potahy a loveckými obrázky na stěnách. U vchodu stával starší muž, který se vždy uklonil, popřál dobrego jutra, uvedl mě ke stolu a přinesl talíř, na němž nechyběl kopr, ten základní šmak polské kuchyně. Řekl ještě: Smacznego!, znovu se uklonil a decentně poodstoupil. Připadalo mi, že přesně takhle to má v Polsku vypadat.

Když můžeme být s Ním. S Havlem…

Bohužel skoro už vymizela tradice pašijových her, kdy většinou ochotníci rok co rok předváděli utrpení a umučení Ježíše Krista, našeho Pána. Lze si představit, že věřícího diváka vlastně ani tak nezajímalo, jak herci hrají, jaké jsou kulisy nebo jaké je svícení.

Let roháče přes Javorník

Střed Horňácka a tím i folklorní Moravy se nachází v izbě u Břetislava Rychlíka v Javorníku, přesněji v posteli, kde spával Ludvík Vaculík, když sem za ním jezdil. Vaculík byl sice z Valašska, ale Horňácko se mu přizpůsobilo. Ta izba je pěkná, plná drobných a pro zloděje bezcenných devocionálií, národopisných knih, zpěvníků a mucholapek, na které se chytaly hudebně založené mouchy, bohužel ne všechny. Prostředkem se táhne „rošt“, což je hlavní trám, do kterého je možné vetknout sekyrku nebo schovat střelnou zbraň. V rohu je kachlová pec, na níž lze též přespat, ovšem s jistotou, že se v noci člověk praští do hlavy. V té izbě vymýšlí Breťa, co by tak podnikl, aby se udržela na Horňácku úroveň zpěvu a lidové tvořivé pospolitosti.

Havel, nesmělý masochista

Václav Havel již zažil a ještě určitě zažije nejednu horkou chvíli, takže přežije i film Havel, který k jeho poctě a zajisté s nejlepšími úmysly napsal a natočil režisér Slávek Horák, autor velmi úspěšného melodramatu Domácí péče. Na jeho filmu o Havlovi je nejpozoruhodnější jeho sama existence. Tedy fakt, že se takový scénář začal natáčet, ba se dokončil, že režisérovi někdo nedoporučil, ať zmírní ambice a věnuje se tématům, jež jsou mu blízká. Že mu zkrátka někdo vlídně, ale přece jen důrazně neporadil, ať toho raději nechá, že to je nad jeho síly. Takhle je to nad síly (některých) diváků.

Vlastní anatomie Petra Nárožného

Herci jsou různí, ale lze je většinou roztřídit, podobně jako druhy sýrů nebo psích plemen. Tak jsou herci pudoví, nebo naopak intelektuální, robustní, nebo psychologičtí, intuitivní, nebo naopak vidíte, jak jedou podle jízdního řádu. A pak jsou herci úplně nezařaditelní, originální a sví, takže vlastně není ani úplně jasné, jestli to jsou herci. Třeba takový Petr Nárožný je samozřejmě bytostný herec, ale zároveň je hlavně Nárožný, který sice umí zahrát snad i baletku, ale je to baletka Nárožný, od níž lze čekat něco mnohem zajímavějšího než od baletky.

Divoká honba v temném hvozdě

V knize Legendy a pověsti staré Šumavy, kterou uspořádal a texty z němčiny přeložil Josef Rauvolf a vydalo v roce 1996 nakladatelství Dauphin, se na straně 69 píše o Bludném lesíku u Vyššího Brodu. Jeho bludnost spočívá v tom, že se v něm dějí divné věci.

Ráj černochů v bílé zemi

V polovině osmdesátých let byl nejpopulárnějším černochem v Československu Mireček, postava afrického studenta medicíny z komedie Jak básníci přicházejí o iluze (1984). Z dnešního pohledu by to byla velmi problematická, ba až nepřípustná role, neboť díky svému nespoutanému sexuálnímu apetytu Mireček (měl pro to hezké zdůvodnění, že jedině tak se může soustředit na učení) naplňoval rasistický předsudek o černoších jako o řekněme animálnějších či pudovějších stvořeních. Mireček prostě pořád myslel na sex, přičemž se u toho křenil bílými zuby, čímž vzbuzoval sympatie diváků, kteří na něj pohlíželi jako na milého exota.

Konev milosti ve Vyšším Brodě

Kdybych byl mnich, což je pořád ještě snad otevřená možnost, chtěl bych být asi cisterciákem, třeba ve Vyšším Brodě – ono těch možností v Čechách ani víc není. Ten klášter je honosný, bělostný, trčí z něj neogotická věžička jako minaret. Rozložen je u vod vltavských, ve kterých měl prý málem utonout mocný vladař Vok z Rožmberka, ale neutonul, a na paměť toho tedy založil roku 1259 klášter, Vyšší Brod, Hohenfurth, Altovadum.

O bílé slečně z Rožmberku

Na nádraží v Českých Budějovicích, kde siluety holubích mrtvol zdobí skleněnou kopuli a jež je celé tak špinavé, že jsem se šel zeptat do informací, jestli je to záměr, jsem si koupil lístek do Rožmberka nad Vltavou, tedy dál na jih (viz minulý díl z Týna nad Vltavou). Přestoupil jsem pak ve stanici, která se kdysi jmenovala Cartlov, ale to znělo moc německy (Zartlesdorf), tak dostala úřední jihočeské jméno Rybník.

Vztyčení vlajky v Týně nad Vltavou

Bylo ráno a já jsem byl na jihu. Na náměstí Míru v Týně nad Vltavou se muž právě chystal zastrčit do trubkové konstrukce svého stánku s předměty k přežití v divočině vlajku jižanské Konfederace. Muž měl obarvené vlasy, těžký knír a maskáčové kalhoty. „To je, prosím, vyhlášení války Jihu proti Severu?“ zeptal jsem se v naději na zajímavou a aktuální konverzaci. „To ne,“ podivil se blbé otázce on a dodal: „Voni to kupujou vodácí. Mně to je jedno, co tam dám,“ řekl muž a skutečně už držel modrou vlajku Evropské unie, která se za chvíli skvěla vedle té konfederační, takže rovnováha byla zachována. „Ale slyšel jsem, že ji prej chtěj zakázat. Já myslím, že to je blbost. Ať si má každej vlajku, jakou chce,“ dodal muž a už tam zapichoval vlajku českou.

Literární noviny přežily svou smrt. A skončily

Konec Literárních novin, který jejich vydavatel Miroslav Pavel v posledním čísle oznámil, je asi ta nejméně překvapivá událost zdejšího mediálního světa, tedy vlastně vesnice. Spíš se nejeden jejich někdejší čtenář (natož nečtenář) může podivit, že končí až teď, když přece zanikly už kdysi dávno, nebo ony snad ještě vycházely? Vždyť už je skoro nikdo nepotřeboval…

Starší články