Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Beatnici a hodní chlapci v Mníšku pod Brdy

Když se nějaké náměstí jmenuje Svobody, není to nic neobvyklého, a možná že někde ještě zůstalo nějaké náměstí Ludvíka Svobody, ale zaručeně jediné náměstí F. X. Svobody mají v Mníšku pod Brdy. Je to náměstí hlavní, svažující se docela ostře dolů od kostela sv. Václava k autobusové zastávce, takže Mníšek lze zařadit do naší unie šikmých měst (Tachov, Štíty, Žlutice, Jáchymov etc.).

Na Vltavě s Bobem Dylanem

Kapitán s doktorátem, biolog, který před kormorány dal přednost lodím a člunům a ve své sněhobílé uniformě poskytuje služby třeba rockovým hvězdám. Poslední dobou o něm bylo slyšet zejména s projektem plovoucí lavičky Václava Havla, která se stala předmětem sporu mezi památkáři. Jak se stal profesionálním plavcem a jak vidí Vltavu v Praze ze svého pohledu?

Česká chalupa v časech přelomu

Byly doby, kdy lidé jen tak nevyhazovali staré časopisy, ale odváželi je na chalupu, kde ještě mohly posloužit. Jednak na podpal do kamen, ale ještě předtím, že si v nich třeba bude člověk listovat, zkrátka škoda je vyhodit. Když pak ty časopisy přečkaly nějakou dobu, třeba zapomenuty na půdě, získaly patinu a začaly se jevit jako historický dokument. Stejně jako staré fotky, plakáty, obaly od LP desek nebo třeba od sušenek. Staly se z nich artefakty, které tzv. zobrazují dobu. Nebo ještě lépe a jaksi „odborněji“: vytvářejí její „vizualitu“.

Slaná šťáva ve Slaném

My starší a pokročilí dosud víme, jak to chutná, když se přiloží špička jazyka ke kontaktům ploché baterie, což se dělalo proto, aby se zkusilo, jestli ještě bude fungovat. Nebo prostě jen tak, z rozkoše a slasti. Chutnalo to jaksi slaně, jakoby po krvi, ta je taky slaná, stejně jako slzy a tělo vůbec, neboť je vlastně ze slané vody.

Temná hvězda v Komedii

Nad vchodem do Pasáže Vlasty Buriana z Jungmannovy ulice visí billboard s tváří Davida Bowieho a s textem „Muzikál v komedii Lazarus“. Tou „komedií“ se samozřejmě myslí pražské divadlo Komedie, které uvádí Bowieho muzikál Lazarus, ale i tak to trochu pobaví: Bowie a komedie, a ještě k tomu Lazarus!? Veselohra Davida Bowieho o vzkříšení Lazarově a jaká u toho byla legrace…

Navštivte Čáslav – město Žižkovo

Čáslav proslavila Věra Čáslavská, Karel Čáslavský a Miloš Forman, který se tam jediný z nich opravdu narodil a prožil tam kus dětství. Slávu města šířily rychlonohé amazonky Jarmila Kratochvílová a Ludmila Formanová, jejichž pot je vsáklý do tartanu místního stadionu. No a nejpamátnějším předmětem čáslavským je kus lebky, odborně kalva, ukrutného válečníka Jana Žižky, kterou tam přechovávají ve skleněné skřínce, do níž lze pohlédnout.

Okno Friedricha Weinwurma

V českém povědomí existuje dost domýšlivá představa, že modernu, ba i možná samu civilizaci, přinesli na Slovensko po roce 1918 bůhvíjak vyspělí Češi. A většina možná i docela vzdělaných lidí by se asi přela, že určitě to platí pro moderní architekturu, ve které jsme tehdy prý vedli, vždyť funkcionalismus byl vlastně český styl, jako by jinde asi pořád stavěli neogotické hrady s věžičkami.

Jděte na nového Woodyho Allena, třeba už nebude

V temnotě, do níž se náš svět propadá, zbývá už jen několik málo slunečných míst. Třeba dýně a mrkve z farmářských trhů. Nebo české biatlonistky. Nebo ty dvě holky na snowboardu, vždycky si je pletu. Nebo pár zbylých bufetů na Letné. A samozřejmě Dvořákova smyčcová kvarteta, ta nikdy nezklamou… A Mahlerova Pátá, ano, ta taky ujde. Nebo Havlův výraz, když seděl vedle Kubišové, ten mám taky rád. Hrabalovy Hodiny pro starší a pokročilé, to se dá číst dokola a člověk se pořád směje.

Ať žije Ústřední hřbitov!

Ach, jak příjemné by bylo zajít si teď nebo někdy v příštích listopadových týdnech na Zentralfriedhof, nejlépe pozdě odpoledne a sám. Obejít ty slavné hroby a honosné hrobky, samozřejmě začít nejspíš u té skupiny nejvznešenější, kam se dojde brzy z hlavní brány, která se bůhvíproč jmenuje Brána 2, Tor 2. Na čestném plácku tam sousedí hrob Beethovenův a Schubertův, naproti je Brahms a vedle oba Straussové a uprostřed je pomník Mozartův: mladá žena schoulená nad reliéfem známé tváře.

Grafomanů jsou tuny, jejich vzor, Jack Kerouac, byl jen jeden

V pondělí uplynulo padesát let od smrti Jacka Kerouaka. Bylo mu 47 let a zemřel smrtí pijáků tvrdého pití, na krvácení z jícnových žil. I tato podoba smrti patří nějak k jeho mýtu, který měl na člověka omamný vliv, zvláště když je mladý a myslí si, že smrt má mít nějakou takovou sebedestruktivní formu, že to jaksi patří ke stylu. Pak když je starší, už to vidí trochu jinak.

Ó Velvary, kde jsou tvé lektvary

Vlastně jsme do Velvar přijeli kvůli malíři Jiřímu Karsovi, jenomže byla neděle a městské muzeum bylo zavřené, nad čímž jsme trochu kroutili hlavami. Logičtější by bylo, kdyby bylo zavřeno na šábes, když už tam mají toho Karpelese, řekl někdo z nás, čímž chtěl dát najevo, že ví, jak se tenhle skvělý malíř Georges Kars jmenoval, když se roku 1880 narodil v blízkých Kralupech, kde má pamětní desku, když už ne dům.

Veris – malířská bytost odjinud

Když se před sto lety umění zmocnili moderní vykladači, rozhodli, že v malířství (sochařství etc.) jsou důležitější jiné věci než schopnost dobře malovat, ba že to může být umění na škodu. To nesmírně pomohlo sice méně malířsky disponovaným, ale o to dravějším a sebevědomějším inovátorům a experimentátorům, z nichž sice každý nebyl Picasso, ale mohl se na něj odvolávat.

Pěvec z vůle bohů, zejména Múz

Karel Gott před týdnem zemřel. Po těžké nemoci, se kterou si lékařská věda neví rady. Nutno říci, že z jeho strany to byl důstojný odchod, stejně jako bylo důstojné jeho několik let trvající odcházení, když mu před čtyřmi lety diagnostikovali zhoubnou nemoc, s níž se ještě úspěšně utkal. I ti, kteří ho jinak celoživotně „nemuseli“, přece jen uznávali, že v jeho tváři se objevilo něco, co tam možná dřív nebylo, nebo to tam předtím neviděli. Tedy něco hlubšího, nějaké sdělení, pro které nejsou nutná slova a nenahradí je ani hlas, který Mistra v posledních letech již občas zrazoval.

Linec z křehkého cukroví

Linec má tady u nás ve střední Evropě tu výhodu, že k němu člověk, tedy dítě, přilne dřív, než se dozví o jeho existenci. Moje prostějovská babička pořád něco pekla, takže každou chvíli jsem slyšel: linecké těsto, linecké cukroví, napekla jsem linecké, snad bude lineckého dost, a často taky: ne abys sežral zase všecko linecké… to říkala vlídně dědovi. Splývalo mi to s Vánocemi a dosud mi to evokuje sladkost drolící se na patře, mandlovou chuť jemného pečiva s marmeládou, nejlépe asi rybízovou.

Dobře zvládnutá procházka

Podobně jako v případě jejích filmů o Věře Čáslavské, Martě Kubišové a Soně Červené je film Olgy Sommerové o Jiřím Suchém Lehce s životem se prát jasný případ. Portrétovaný je osobností natolik nespornou a po mnoha, ne-li po všech stránkách přitažlivou, že film o něm je možné jen zkazit, což ale u Sommerové nelze očekávat, ač by skoro člověk řekl bohužel. Bylo by to aspoň zajímavé ještě nějakým jiným způsobem než tím, jakým to je.

Nějaký důvod k pietě by nebyl?

Lidé, kteří prožívali smrt Václava Havla, si jistě pamatují, jak jim přišly ubohé ty hlasy, které si hned po jeho smrti neodpustily známé řeči o tom, kdo to ten VH vlastně byl, jaký vedl problematický osobní život, jakých se dopustil politických a jiných chyb a jak je jeho význam přeceňován.

Etiopští lvi v Blatné

Ve šťastných dobách české podnikavosti byla Blatná městem růží, takže když vál vítr od plantáží za nádražím, bylo prý celé městečko zahaleno růžovou vůní. Ženy ušetřily na parfémech a muži kouřili silný tabák, aby ty vůně překryli a nepůsobili zženštile.

Praha vizuálním smogem zmaštěná

Na začátku Mostecké ulice, té obzvlášť cenné části Královské cesty, stojí zaparkovaný sytě rudý trabant a za volantem je hastrman. Je to surrealistické a bizarní. Praha magická, nebo spíš psychedelická, v nejlepší formě. Trabant není odkazem na exodus východních Němců ani na blízký posprejovaný Saský dům, kde kupodivu ještě není muzeum trabantů: i když hned vedle je „muzeum“ mučicích nástrojů… Tento naleštěný veterán, v barvách, které se na něm nikdy za jeho éry nevyskytovaly, má upoutat pozornost k thajskému masážnímu salonu, před nímž parkuje.

Monstrum nad Bruselem

Kdyby autor, tedy já, uměl lépe psát a byl ustrojen složitěji a umělečtěji, četli byste texty podobné těm, jaké psal německý spisovatel W. G. Sebald (1944–2001). Jeho knihy, které vyšly česky ve výborných překladech Radovana Charváta, jsou zvláštní útvary na pomezí eseje a beletrie, jsou to trochu cestopisy a trochu vzpomínky, trochu lekce z historie a úvahy nad stavem světa a kultury.

Starší články