Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Podzimní dech Podzimní sonáty

Kdyby existoval festival podzimních filmů, jako že možná existuje, určitě by se tam musela promítat Podzimní sonáta, ten komorní film Mistra Ingmara Bergmana, který se hodí právě do dnů, jako jsou tyto. Tedy do dnů, které se už hodně zkracují a kdy odpoledne je šero a snáší se opar, který rozpíjí obrysy věcí a všemu dodává zastřenou podobu. Předmětům i duši, která hledá a nachází útěchu třeba i v krutých mistrovských filmech.

Kam zmizela noha Sarah Bernhardtové?

Letos pětasedmdesátiletý Julian Barnes je oblíbenec českých anglistů, skoro všechny jeho romány už byly přeloženy do češtiny, což by asi nešlo, kdyby přitom nebyl oblíbenec čtenářů. Spíš náročnějších a vybíravějších, kteří rádi čtou knihy, ve kterých se něco zajímavého dovědí, ve kterých je možné si podtrhávat a co chvíli se dívat do Wikipedie či jinam, jestli ty podivné životopisné historky, detaily a kuriozity, které Barnes shromažďuje a zjevně miluje, sedí, nebo si je snad vymyslel, či aspoň přimyslel.

Já nejsem smutný, já jsem často veselý

Luboš Veselý je nenápadně skvělý herec, který každou roli podrží tak, aby stála jako vytesaná. Má zajímavou nostalgickou tvář, ve které je jakési tajemství, na což člověk přijde až po nějaké chvíli, ale o to déle to účinkuje. Léta už je oporou pražského Švandova divadla, kde nyní odhazuje širák v dál v roli Cyrana, kterou málem odmítl. O tom jsme mluvili v divadelní šatně, kam si chodili zakouřit hercovi kolegové. A kolegyně.

To se nedá vypovědět, co všechno zničili

Zazvonil zvonek. Už jsou tady, řekla Jarmila K. a já šel otevřít, ale byla to paní, která nesla blahopřání od starostky města na Otavě, protože Jarmila K. měla nedávno jednadevadesát. Ta poděkovala a šla si zase sednout ke stolu, na kterém rovnala fotografie z mládí. Je na nich pěkné selské děvče před vraty statku nebo také s koňmi a pak třeba, jak v pěkných šatech stojí v Praze na nábřeží, odhaduju tak v roce 1947. Fotografie z let, kdy jí bylo dvacet až dvacet sedm chybí, ty roky se nefotila, vlastně ano: z profilu a ánfasu do policejní kartotéky.

Referát o třetí cestě do Brumova

Brumov – malé město v okrese Zlín, kdysi potupně přejmenovaný na Gottwaldov. Spisovatelovo rodiště. Z pamětihodností vyniká zřícenina hradu a pak rodák Ludvík Vaculík, což zatím místním zcela nedochází. Leží úplně u Slovenska, při Vlárském průsmyku, kudy na Moravu pronikaly v minulosti různé orientální hordy a tlupy, jejichž genofond je na obyvatelstvu dosud příznivě patrný (viz spisovatelova tvář a vůbec). Lokalita a okolí byly mnohokrát přímo i nepřímo autorem popsány, například v prvním a de facto jediném autorově bestselleru, Sekyře.

Nahé ego Egona Schieleho v Albertině

Ve Vídni není možné minout se s Egonem Schielem, i kdyby se o to člověk snažil sebevíc. Chodec jde po Karlově náměstí (Karlsplatz) a už stojí před nedávno zrekonstruovaným Domem umělců, Künstlerhaus, příkladnou budovou z roku 1865, tedy z velkolepých časů Vídně, kdy se budovala Okružní třída, po níž pak nakráčela do města moderna. Před dvěma lety v tom domě zahájila svůj provoz „druhá scéna“ slavné Albertiny, galerie Albertina modern.

Lučištník a rafinovaní islamofobové

Norská policie vyjádřila pochybnosti o tom, že muž, který tuto středu zavraždil lukem a šípem v norském městě Kongsberg pět lidí, bral vážně svůj obrat k islámu. To je zajímavé, co těmi pochybnostmi norští odborníci asi myslí a jak rychle to odhadli. Onen vrah byl nepochybně šílenec a tak dál, ale byl to taky konvertita, etnický Nor, který se před nějakou dobou veřejně na internetu k islámu přihlásil.

Jahodová jatka v Prešově

Začalo to tím, že mi přišel e-mail z knihovny Pavla Országha Hviezdoslava v Prešově. Nejdřív jsem se vyděsil, že jsem tam nevrátil nějakou knížku, přestože jsem v Prešově nikdy nebyl. To už my, lidé s kafkovským prožíváním světa, tak máme… Nadechl jsem se, e-mail otevřel – a bylo tam pozvání na festival Prešov číta rád, což mě vyděsilo ještě víc: co já bych tam dělal?

Chvála zaostalosti. Proč u nás spisovatelky nebojkotují Izrael

Jedna z výhod naší zaostalosti a provincionálnosti je, že tady některé věci nelze jen tak dělat, neboť by byly hned směšné. Taková je třeba představa, jak se nějaká mladá česká spisovatelka přihlásí ke kampani Bojkotujte Izrael a zakáže překlad svého zajisté geniálního díla do hebrejštiny. Znám trochu několik českých spisovatelek, nejsem si úplně jistý jejich názory na izraelsko-palestinský konflikt, u některých bych předpokládal i názory řekněme dosti kuriózní.

Minka Podhajská: Profesorka hraček v Bubenči

Pro povolební kocovinu, ať už ji způsobí radost, či žal, je nejvhodnější procházka s kulturním cílem. Zde je jeden tip, který je nejlépe dosažitelný pro voliče z Prahy 7, ale dopřát si ho mohou samozřejmě všichni Pražané, ba občané celé republiky, neboť do Bubenče se lze během dne dopravit i z nejvzdálenějších končin země. Je však nutné stihnout to do nedělního podvečera, kdy se objekt procházky zavírá a v něm i výstava, na niž tu chceme upozornit.

Noční obrazy ze života denního chodce

Člověk, který si kdysi dávno pořídil první desku Etc… s Vladimírem Mišíkem a pustil si ji v pravý čas, se stal velmi pravděpodobně doživotním abonentem jeho písňových příběhů, nebo spíš písňových obrazů. V něm se v průběhu času ustálil výjev důstojně stárnoucího muže, žádného kašpara z showbyznysu ani nějakého temného proklatce, ale umírněného rockera, který si zažil, prožil i vypil své, ale teď jde pomalu pražskou Letnou, sem tam ho lidé zdraví, on zdraví je, v jeho výrazu je přítomná citová paměť několika generací, stejně jako toho města, kam tak silně patří.

I v Rusku věděli, co s pijanem

Boris Jelcin, dobré paměti první prezident Ruské federace, dělal ještě během svého úřadu zábavné kousky. Třeba zničehonic začal za přítomnosti Helmuta Kohla zuřivě dirigovat německý vojenský orchestr. Jindy vtrhnul při nějakých oslavách na pódium a divoce začal trsat a předstírat hru na balalajku. Jednou zase jen tak z bujnosti klepl kyrgyzského prezidenta lžičkou po hlavě, známý je záběr, jak zezadu sáhne jakési ruské soudružce na hruď.

Jak jsme táhli do Bardejova

Po osmnácti letech jsem se vrátil do Bardejova, kde jsme v roce 2003 začínali divokou karpatskou cestu na Duklu, kterou pak Jáchym Topol popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem, neboť jsme opravdu během té cesty přepadli polského spisovatele Andrzeje Stasiuka v jeho domě v horské obci Wołowiec, na druhé straně kopců. Tam žije se svou ženou, vydavatelkou a antropoložkou Monikou Sznajdermanovou, stádem ovcí a několika lemkovskými domorodci, mezi něž ideálně zapadl.

Jiří Suchý, život s klasikem

Snad ještě není tak pozdě, když s třídenním zpožděním, zato v neděli si to tady autor přihasí s pozdravem k narozeninám Jiřímu Suchému. Jde o to, že když se klasik dožije devadesátky, je to ku prospěchu jeho i celku, neboť ten celek, tedy my, máme to štěstí, že již delší dobu s klasikem žijeme. A Jiří Suchý je klasik tak od svých třiceti let, takže vlastně je to šedesát let s klasikem, takže je nemálo těch, kteří ho jinak než jako klasika nezažili, a to jsou sami už dost staří, třeba ten autor.

Zpráva, jak funguje peklo

Do českých kin přijde brzy film Zpráva, který je považován za nejambicióznější dílo slovenské kinematografie posledního desetiletí. Tematicky i formálně. Peter Bebjak, režisér temných thrillerů a oceňovaného seriálu Herec, se v něm pokusil převést do filmové podoby útěk Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera z Osvětimi v dubnu 1944. Tedy historickou událost, která je sama o sobě navýsost výjimečná, i kdyby nebyla provázena vznikem tzv. Vrbovy a Wetzlerovy zprávy, prvního uceleného popisu osvětimské genocidy, který oba mladí muži po útěku na Slovensko vypracovali.

O Václavu II., králi, který se bál koček a chtěl říši

Jistě jsou významnější věci na komentář, ale v pěně zmatených dní skoro zaniklo, že minulý týden, přesně to bylo 27. září, uplynulo 750 let od narození krále Václava II. A 750 let, to už jsou tři čtvrtiny tisíciletí, což už je nějaká doba, takže by se dalo říct, že některé věci mají svůj fundament a kořeny, jako třeba český stát a české dějiny. Jenom se o tom málo ví nebo vědět chce.

Závoj, který přistál v Klosterneuburgu

Na severozápad od Vídně se přeskočí několik kopců a dopadne se do Klosterneuburgu, což je pompézní sídlo, které vyrůstá přímo nad Dunajem na jednom kopci, nebo spíš návrší. Tím Klášterní Nové Město připomíná trochu podunajský Melk, jinou rakouskou „vlídnou pevnost víry“, ale je ještě impozantnější a imperiálnější, což bude i tou blízkostí Vídně. Z ní se tam dá dojet za dvacet minut vlakem z nádraží Františka Josefa, které je nyní staveništěm, takže tam nemají ani obchod se spodním prádlem, jak by na správném vídeňském nádraží mít měli, ale vlak směrem na Tulln se tam najde lehce.

Ta stará německá partaj

Z výsledků německých parlamentních voleb si každý může vybrat, co chce. Nostalgik po starém dobrém Německu, což byla pro mnoho lidí tzv. bonnská republika, může mít snad trochu radost z vítězství, byť těsného, SPD, tedy sociální demokracie. Chápu, že ta strana nemusí být každému po chuti, ale je to strana, která se ve vývoji, který vede už přes tři století (založena byla roku 1863!), nejméně měnila, vždy to byla strana spíše předvídatelná a umírněná, trochu třeba i nudná a unavená.

Proč je upíří zjev tak úspěšný v politice? Je to v hrncích

Je mnoho vážných důvodů, proč považovat politický výskyt Andreje Babiše za pohromu pro zdejší společnost. Je to důvod ten a ten a ten, doplníte lehce sami. Za ten úplně hlavní ale Babiš ani moc nemůže a je v něm spíš nevinně. Tím je skutečnost, že se ho zdejší společnost nedokáže zbavit normálním způsobem, tedy tak, že ho odmítne ve volbách. Místo toho ho opakovaně volí, i teď to tak vypadá, že Babiš nedopadne špatně, čímž dává ta společnost najevo, jaká je. A není na to hezký pohled. Tedy aspoň pro nás.

Pokus o Balzaca pro naši dobu. Docela podařený

První podzimní premiérou Divadla Na Zábradlí byla dramatizace slavného románu Honorého de Balzaca Ztracené iluze. Je to jedno z těch mistrovských děl 19. století, která přeskočila svou dobu a nesou obecnou platnost „lidské komedie“: první vydání Illusion perdues je z roku 1837. V maximální stručnosti lze říct, že je to vývojový román o cestě ambiciózního a talentovaného mladíka Luciena z malého města do Paříže, kde nemůže než přijít o iluze.

Bez talentu ani smrt nebere

Zřejmě je to výstava s největším počtem lebek, koster a motivů spojených s umíráním na metr čtvereční. Není to však veletrh pohřebnictví, nýbrž výstava šedesáti současných umělkyň a umělců, kteří vyslyšeli výzvu kurátora Otty M. Urbana a vytvořili díla, která se inspirovala slavnou pasáží z Kazatele: „Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá.“ O výjimečné expozici se diskutuje v Salonu Týdeníku Echo.

Kozí tety a strýcové na Tetíně

Ještě jsem je neviděl, a už jsem ucítil jejich vůni. Stádo koz důstojně zaujímalo pozice na drnech vyčnívajících nad strmým srázem, pod nímž vedla trať a kousek dál tekla Berounka. Mají tady nádherný výhled do údolí a nejspíš i vědí, že jsou na takových sceneriích fotogenické. Jeden kozel se mi přímo vnucoval do záběru a nedal se odradit ani mým pokusem o staročeské zaklínání: Krleš!, Krleš! Byli to tedy tetínské kozy a strýcovští kozlové, možná trochu kozy rodinné a posvátné

Pošetilí lidovci a zatvrzelí liberálové

Lidovci, což je strana, která z hlediska složení elektorátu je nejspíš nejmírnější stranou v téhle zemi, občas rozpálí do běla tu složku obyvatelstva, která se o sobě domnívá, že je složkou nejsvobodomyslnější. Tedy takzvané liberály. Tradičně se tak stane v okamžiku, kdy se lidovci přiznají, že se obtížně smiřují s představou plně rovnoprávných sňatků mezi lidmi stejného pohlaví.

Belmondo: muž ze světa, který je krásný

Někdy v polovině sedmdesátých let zůstal hoch pozdě večer u televize a viděl film, který se mu hned strašně líbil, ale ve kterém se zprvu těžko orientoval. Střídala se tam dvě dějová pásma, jedno bylo exotické a plné dobrodružných a neohrožených kousků, druhé bylo jakoby všední: jeden uválený chlápek, který stále, aby se uživil, něco bušil do psacího stroje, se tam nešikovně ucházel o mladou ženu, studentku, která o něj moc nestála, tedy zprvu.

Panenka a Brikcius: prvotřídní událost společenské Vídně

Toto bude očitá zpráva ze společenského života vídeňského. Týká se však i společenského života pražského, ba všečeského, který byl kdysi s tím vídeňským úzce spjat, což nebylo tomu pražskému, a tedy i všečeskému na škodu. Tak tedy na starovídeňské ulici Herrengasse čili Panské mohli minulý týden ve čtvrtek náhodní chodci vidět skrz okna Českého centra, jež tam léta sídlí, zvláštní úkaz.

Nedělní výhledy ze Slezské Ostravy

Konec srpna mi přinesl dva dny v Ostravě. Mohl jsem si po ní chodit, jak jsem chtěl a uměl, nic jsem nemusel, ale v sobotu večer jsem mohl jít na koncert festivalu soudobé hudby do Nové Karoliny, což je obrovská nákupní parcela, ve které zbyly dva upravené staré industriální baráky pro pořádání třeba takových věcí jako koncert pro orchestr, tři hoboje, zavěšené pokličky a nečekaně zvonící mobil, který návštěvník zapomněl vypnout.

Muž, který zlidšťuje svět

Klíma byl zakázaný, ale nebyl v tom ostrém slova smyslu disidentem, což SNB nebránilo jeho rodinu otravovat. Nepodepsal Chartu 77, ale choval se, jako by tak učinil. Účastnil se vydávání samizdatu, bytových čtení, spisovatelských setkání pod dohledem, poznal zlatá řemesla jako prodavač kaprů, zametač, saniťák. Klíma má to privilegium, že byl a je z velké spisovatelské šedesátnické plejády nejmladší. Zítra mu bude devadesát.

Robot Emil vítězí

Na filmu Zátopek jsou nepochybně nejpřitažlivější a také nejlepší scény, na nichž je předvedeno, jak se z běžce v polovině houfu stane šklebící se lidské torpédo, jež se nezadržitelně řítí vpřed, všechny předbíhá a v nelíčených útrapách vítězí. Jenže aby z toho byl film, je nutné dodat nějaký zbytek, který zaplní zbylé dvě hodiny. Měl by tam být nějaký příběh, nějaká látka a nějaké sdělení. Je?

I tehdy pálilo slunce – 20 let od 11. září

Od atentátů z 11. září uplyne zítra dvacet let, což je dost na to, aby člověk, který tehdy s úžasem sledoval ono „peklo v přímém přenosu“, pozapomněl, oč vlastně šlo a co tomu předcházelo. Pomineme-li šílence, fantasty a duševně nemocné, kteří vědí, že si to Američané spolu s Mosadem udělali sami, zůstalo především vědomí nějakého „velkého třesku“, přelomového výbuchu, jenž uzavřel jednu kapitolu dějin (docela nadějnou) a otevřel dveře k návratu do barbarství, úzkosti a iracionální krutosti.

Starší články