V roce 1836, což je u nás tak období, kdy se Barunka loučí na Starém Bělidle s babičkou, měli v západním Texasu jiné starosti. Právě v tom roce se Texas odtrhl od Mexika a několik let (do roku 1845) existoval jako svobodná republika Texas. Z jihu vzdoroval Mexičanům, ale pravým peklem bylo jeho západní pomezí, na němž se usazovali jen nejodhodlanější a nejzarputilejší bílí osadníci, kteří odmítali připustit, že jejich expanze má někde hranice.
Slovenskému prozaiku Pavolu Rankovovi (1964) vyšly v českém překladu dva romány (Stalo se prvního září a Matky), jež byly vlídně přijaty kritikou, která na nich ocenila solidní a bytelné realistické řemeslo a řekněme společenský rozměr. Rankov je tradicionalista, píše spořádaně a přehledně, pro některé čtenáře to může být suchopárné a přízemní, jiní právě tohle od četby žádají.
Možná nejslavnější knížka o Praze, která byla kdy napsaná, román-esej Magická Praha (Praga magica), vrcholí velkolepou bolestnou tirádou svého autora, Angela Maria Ripellina: „Už se tam nevrátím,“ opakuje se v několika variacích. „Už se tam nevrátím,“ zní jako refrén, do toho milovaného města, kde nechal svůj život. „Už se tam nevrátím, když tam teď znovu vládne doktrinářská arogance, policejní zvůle a tautologická nuda.“
Zastat se v mém sociálním prostředí Václava Klause mladšího, ba dokonce projevit mu nějaké porozumění rovná se dokonanému a velmi bolestivému harakiri. Na střevech se pak může člověk ještě oběsit a jeho mrtvola bude vlát pro výstrahu všem podobným opovážlivcům. Přesto se k tomu nyní odhodlám.
Párkrát jsem byl u toho, když Karel Schwarzenberg mluvil o svém dětství, což znamenalo, že mluvil o Čimelicích. Bohužel, říkal si to spíš pro sebe, takže ne všechno mu bylo rozumět, ale dvě věci byly jasné: zaprvé, že to tam miloval, a zadruhé, že v té lásce hráli velkou roli koně.
Úkolem Československé lidové armády bylo dojít během několika dnů do Francie a zastavit se někde na linii Lyon–Besançon. To byla ovšem zcela utopie, neboť by naše vojska měla bez významnější podpory sovětských vojsk nejdříve porazit výborně připravené americké a západoněmecké jednotky v jižní části Spolkové republiky. Pravděpodobně by velká část naší armády byla během několika dnů zlikvidována.
Já se neinzeruju, řekl nejdřív Miloš Černoušek, herec, kterého pod jménem Cyril Drozda zná televizní národ z postavy alkoholického faráře v seriálu Most! Ale pro divadlo to udělám, řekl posléze. To divadlo se jmenuje HaDivadlo a Černoušek je v něm ústřední postavou od prostějovských začátků v první polovině 70. let. Vytvořil v něm desítky rolí, kterými utvářel charakter tohoto možná nejosobitějšího uměleckého divadla minulých padesáti let.
Náš hovor o prostituci bych začal povzdechnutím nad zprávou, že v Paříži minulý týden zavřeli poslední pornokino. Prostě starý (dobrý) svět neřesti zaniká. Už dávno zmizely z ulic měst peep-show a pornokabiny a pornoshopů je myslím méně než dřív. Na ulici nesvítí neony, které zvou do klubů a striptýzových tančíren… Není to však projevem nějakém puritanismu, ale skutečnosti, že internet všechnu tuto pestrou noční flóru a faunu vysál do svých útrob, čímž ji udělal mnohem privátnější a jaksi skrytější.
Jakási německá moderní čarodějnice (jmenuje se Verena Brunschweigerová) napsala a vydala knihu, v níž dokazuje, že svět lze zachránit tím, že nebudete mít děti. To je věru objev Ameriky! Dítě totiž spotřebuje už při porodu strašně moc vody a elektrické energie, a tím za sebou zanechá takovou uhlíkovou stopu, že ji už do konce života nevymaže. Především ale vyprodukuje již jako úplně malé mimino obrovské množství plynného oxidu uhličitého, protože v prvním období nedělá vlastně nic jiného, než že ho vypouští.
Bylo to loni týden před Velikonocemi. Na jihu Francie. Zase jeden teroristický útok. Zahynul při něm policista, který se nabídl islamistovi výměnou za ženu, kterou ten zločinec vzal jako rukojmí. Policista, kterého ten v Maroku narozený, Francií přijatý muslim ještě stačil zavraždit, než byl sám zastřelen, se jmenoval Arnaud Beltrame a prezident Macron o něm pak prohlásil, že to byl pravý hrdina a Francie na něj nezapomene, tak to tu připomínám.
Před pár dny přišla zpráva, že v Paříži zavřeli poslední pornokino. Byl to už anachronismus, latimérie podivná, přežilá ze starých časů. Nikdo už do něj nechodil, ani náruživci, ani turisté, ani zoufalci, ani milenci, ani romantici. Jmenovalo se Beverley a „filmy pro dospělé“ promítalo ve druhém městském obvodě od poloviny 70. let.
Převézt prózy Jáchyma Topola na scénu je asi jako pokusit se dělat divadlo ze tmy nebo ze snu. Může se to povést jen omezeně a jen za jistou cenu. Složitý literární text můžeme číst několikrát, a když nerozumíme odstavci, dáme šanci dalšímu, když tápeme v ději, nahradí nám to jiná kvalita: u Topola bychom ji mohli nazvat groteskně-mytickou dimenzí magického světa. Někdy tomu moc nerozumíme, bloudíme, ale baví nás to právě proto, jak je to zvláštní, záhadné a nejednoznačné.
Tak se stane, že člověk jede dělat rozhovor s jedním brněnským hercem a ráno po cestě si na Facebooku přečte stručné oznámení od jiného brněnského herce, že „umřel Peca…“ A když pak o něm mluví s tím prvním brněnským hercem, kterého teď zná každý, kdo se díval na seriál Most!, tak ten herec řekne: když jsem ho viděl poprvé, říkal jsem si, že tohle přesně chci dělat, ale vůbec nevím, jak bych to mohl dokázat: a podobně to má celá generace herců z Brna. Peca byl pro nás naprosto zásadní.
Na olomouckém nádraží vždy zkontroluju, jestli tlupě rozjásaných Hanáků nedošly bochte, které tam jedna folklorní bytost rozdává chase, zatímco jiná ze džbánu rozlévá asi pivo, což je víc hanácké než víno. Nejvíce hanácká je ale slivovice. Ženci mávají nebezpečně nad hlavou kosami, takže už jsou asi napití a v další fázi začnou padat začepené hlavy žen. Na to nádražní sgrafito olomouckého Němce Wilhelma Zlamala, který nebyl odsunut, protože měl českou ženu, hledím, co jsem na světě.
Pro ty, kteří o konci Jiřího Černého v ČR rozhodli, by se tu mělo napsat, že Černý je na rozdíl od nich osoba nepřehlédnutelná a postava výrazná.
Minulý týden se kusadla demoličních strojů začala zakusovat do zašlých temných budov na začátku pražské Vinohradské třídy. Zdá se, že kletba Transgasu se naplňuje. Právě před dvěma lety ministerstvo kultury zamítlo snahy, aby tyto ukázkové stavby brutalismu byly prohlášeny za kulturní památku.
Cherchez la femme... I za televizním seriálem Most! je nutné hledat ženu. Konkrétně Gabrielu Kolečkovou, rodačku z Mostu, nyní manažerku avantgardních pražských divadelních souborů, matku dvou dětí scenáristy Petra Kolečka. To ona jej přivedla do Mostu, kde na něj nejprve padala deka, ale pak přivykl jeho sirné chuti a nasál poetiku, ze které je už pátý týden vyjevená v dobrém i zlém třetina národa
Pravděpodobně je to nejoriginálnější a nejelegantnější památník jednomu muži v téhle zemi, možná v Evropě. Čistá skleněná vitrína, soustava ploch a kovových linií, geometrie světla, prostá průsvitná kostka nad městem, ve dne bílá, v noci svítící zevnitř elektrickými lampami. Vejdete dovnitř a je to napůl tovární hala bez strojů, napůl ordinace hygienické medicíny nebo také funkcionalistický sál krematoria, zásvětní místnost nějakého moderního, přitom archaického kultu.
Zemřel Stanislav Milota a člověk myslí na Vlastu Chramostovou. Ti dva připomínali Filémóna a Baukis, tu penzijní dvojici mytologického rázu, kterou navštíví olympští bohové, když na zemi hledají šťastné lidi. „My jsme byli tak chudí, že jsme doma neměli ani co číst,“ říkal on. „Jo, takže sis musel hrát s krysama,“ dodala Vlasta. Měli bezvadný humor, založený na stálé polemice, kterou si vyznávali lásku. Stále byli ve sporu, který je udržoval v zamilovanosti.
Tento časopis vychází ve čtvrtek 14. února, takže kdyby se dostal do ruky Miroslavu Zikmundovi ve Zlíně, už ho nepřekvapí, že se tam na něho něco chystá, i na Valašsku se tomu už možná říká „surprise party“. Oslavu stovky už totiž bude mít za sebou. Ta byla však tak tajná, že mi k ní minulý týden v pátek nechtěli moc říct ani její organizátoři, zlínský spisovatel a právník Josef Holcman a ředitel Muzea jihovýchodní Moravy, mimochodem možná nejhezčího v zemi, Pavel Hrubec.
Kdo by to byl řekl, že byly doby, kdy se v Praze uváděly operní šlágry čtyři měsíce po světové premiéře. Takže v roce 1927 se krátce po prvním uvedení v Lipsku hrála v pražském Novém německém divadle (dnes Státní opera) poprvé „opera o dvou dějstvích“ rakouského skladatele s českými kořeny Ernsta Krenka (1900–1991) Jonny vyhrává (Jonny spielt auf), která se stala v Evropě ve svém žánru senzací.
Před Místodržitelským palácem v Brně je umělé kluziště, na jehož „ploše ledové víří / troufalí mužové čtyři“, jak zpíval nesmrtelný Jiří Bulis. Ve skutečnosti nejsou čtyři, ale je jich víc. A ne muži, nýbrž především pohlavně smíšená mládež. Za kluzištěm je Moravská galerie, jejíž stálá expozice starého umění se dlouhodobě přeskupuje, ale v přízemí je zatím otevřena výstava, kvůli níž stojí do Brna jet, protože ti, kdo jsou z Brna, na ní určitě už byli.
Sicílie svým tvarem připomíná naklepanou kotletu, která je v létě hozená na pánev se žhavým olejem. V jejím těžišti, asi tedy uprostřed ostrova, leží pitoreskní městečko Piazza Armerina a kousek za ním, ve vyprahlém údolí, v němž cvrkot cikád zní do chvění listů cypřišů, stála kdysi luxusní vila. Na cedulích, které k ní ukazují, je napsáno Villa Romana del Casale.
Když slavil zdejší komunistický režim svých čtyřicet let, bylo to v roce 1988 a zbýval rok do jeho pádu. Teokratický režim v Teheránu slaví svých čtyřicet let v těchto dnech a pravděpodobně s jeho rychlým koncem nikdo nepočítá. Lidé, kterým je kolem padesáti, mají v živé paměti televizní záběry z tehdejšího Teheránu, ulice plné mužů v černých bundách a džínách, kteří nesou velké portréty zachmuřeného vousatého muže, pálí americké vlajky a při tom něco bouřlivě skandují. Pamatují také na scény odletu šáha Rezáa Pahlavího a jeho krásné manželky Farah do exilu, jež byly v této zemi o to pikantnější, že rok předtím byli s velkými poctami přijati v Praze a šáh dekorován Gustávem Husákem Řádem bílého lva.
Miroslav Bambušek je úkaz, který sleduji už patnáct let. Je to divadelní režisér a vizionář, motor rozsáhlých projektů, člověk přesvědčený, že umění má zneklidňovat, vyrušovat a rozhodně nemá být pohodlné. Nic nemá jít po srsti a nic se nemá podávat naservírované. Vystudoval filozofii a klasickou filologii, a když zrovna nerežíruje, buší kladivem ve skutečné kovárně.
Psát o Stančíkových knihách a neopakovat stále dokonala, jak jsou bizarní, obskurní, pitoreskní, fantasmagorické, prostě se rozplývat, jak jsou nápadité a kolik má ten Stančík imaginace, není právě snadné. Je-li totiž obvyklou součástí recenze tzv. vylíčení děje či aspoň jeho náznak, tak právě Stančíkovo divoké a krkolomné rozvíjení obvykle několika souběžných linií klade této bohulibé snaze velké překážky, ba činí ji nemožnou. Platilo to o Mlýnu na mumie, platilo to o Andělím vejci a platí to o posledním románu, Nulorožci.
Seriál České televize Most! ještě neskončil, takže hotový názor na něj je předčasný, i když předpokládám, že definitivní na něj nebudu mít ani potom. Očekávat lze ještě nějaký zajímavý vývoj, i když se zdá, že v posledním odvysílaném díle se jaksi zadrhnul a směřuje k výchovné idyle, kdy všechny „předsudky“ pominou a rozplynou se v harmonii vzájemného respektu. Tipuju na mezirasovou transsexuální svatbu celebrovanou z alkoholu vyléčeným knězem v mosteckém kostele, který se dá znovu do pohybu, možná se vznese a jeho dráha vytvoří na obloze duhu v barvách LGBT... jako most porozumění.
Na jaře roku 1990 jsem se ocitl v bavorském klášteře Rohr na setkání mládeže, které tam léta organizoval opat Opasek, do roku 1989 z pochopitelných důvodů jen pro mládež exilovou. Bylo to první setkání po Listopadu, mládež už tam nebyla tedy jenom exilová, zato dosti undergroundová, takže jsme se tam za klášterní peníze po večerech opíjeli, proto jsem se raději po dvou dnech ráno vytratil a jel s pár markami v kapse obhlížet krajinu.
Ten večer, 4. února 1994, tedy před pětadvaceti lety, bylo v pražských ulicích nezvyklé ticho a prázdno. Začala totiž vysílat první soukromá televize ve východním bloku a byl to historický přelom. Já neměl tehdy televizi, takže jsem se na té ulici vyskytoval, možná i trochu demonstrativně jsem šel do hospody: pamatuju si do jaké, tehdy jsme chodili do Velryby v Opatovické ulici, takže tu vzpomínku lokalizuju na obvykle rušnou, tehdy právě ztichlou ulici Spálenou. Většina obyvatel ale chtěla být doma u toho, vždyť začínaly jiné mediální dějiny. A s nimi začínalo natvrdo to, co by se dalo nazvat první polistopadovou „kulturní válkou“.
Samizdat byl univerzálním produktem sovětského systému. Kam se dostal, tam zavedl represivní cenzuru – a vznikl samizdat. Rusům vděčíme i za to slovo: běžně se uvádí, že ho poprvé použil v roce 1949 básník Nikolaj Glazkov (1919–1979), ale potřeba šířit informace bez cenzury je samozřejmě starší, asi odvěká. Za první „samizdat“ v totalitním státě se má dopis moskevského patriarchy z roku 1919, v němž protestoval proti bolševickým zločinům.
