Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Ta nejjasnější hvězda na Máchově jezeře

Miloš Forman říkal, že „smysl života je v tom ho žít a kecat o něm“. Těžko v téhle záměrně jednoduché větě hledat nějakou velkou moudrost. Člověk v ní ale může slyšet to, co možná bylo na té skvělé éře české kultury, jíž byl Forman nejjasnější a nejsvětovější hvězdou, nejlepší. „Žít“ rovná se žít svobodně, ano, svobodně, jinak to nemá smysl.

Zapít a zabít se v Londýně

Jan Folný je autor, který neklame. Když se jeho knížka, kterou získal před pěti lety jistou pozornost, jmenovala Buzíčci, pak to byly opravdu povídky o homosexuálech, zajímavé právě jakousi bezelstnou otevřeností. Když se nyní jeho nová knížka jmenuje Víkend v Londýně, je to opravdu o víkendu v Londýně a tom, co se během něj může přihodit. To je myslím fér.

Z čeho nám to hrabe na jaře?

Začalo jaro a duše se radují. Nebo trpí. Společnost se skládá z jedinců, z nichž každý má nějaký individuální duševní život. Každý jiný, ale dohromady snad tvoří nějakou kolektivní duši, nějakou psyché. O té současné se říká, že ji charakterizuje na jedné straně hédonismus, poživačnost a bezuzdnost, na druhé straně úzkost a pocit, že se něco podivného se společností stalo.

Cikánské kouzlo ahasvera Koudelky

Týden po vernisáži velké retrospektivy díla fotografa Josefa Koudelky v Uměleckoprůmyslovém museu se za jeho přítomnosti konalo v pražském kině Světozor speciální uvedení filmu Koudelka fotografuje Svatou zemi. Dokumentární film Gilada Barama je z roku 2015 a zachycuje fotografa během fotografování „bezpečnostní bariéry“, již Izrael staví od roku 2003 na hranicích se Západním břehem Jordánu.

Za Západ není žádná náhrada

Uhodilo to naplno s migrační vlnou v roce 2015, ale bylo to tu už dřív. V souvislosti se současným stavem Západu se stále častěji objevují úvahy, že vlastně nastal jeho konec, že už to není ten Západ, po kterém jsme toužili, a že by se mělo pomýšlet na něco jiného a poohlídnout se jinde, třeba jako to dělají v Číně nebo v Rusku.

Bolesti a rány. Velikonoční příběh Jana Zahradníčka

Je po Velikonocích. Někdo v těch dnech pořád ještě myslí na Kristův příběh, který se o těch novolunních dnech skončil, aby zase tajemně začal. V téhle zemi se udělalo mnohé pro to, aby mu lidé přestali rozumět, ale udělalo se také hodně pro to, aby si ho jiní připomínali v jeho původním smyslu. Jako cestu, která je provázena bolestí a ranami, na jejímž konci je pochybnost, zda člověka, který tím prošel, Bůh neopustil.

Budynek pro Janáčka a jeho Brňany

Kdysi, když slezská Vratislav byla pruským městem Breslau, tady byl „exerzierplatz“, náměstí pro vojenské přehlídky a jiné atrakce. Obrovská rovná plocha byla obklopena reprezentativními budovami státní moci, rezidenčním zámkem Hohenzollernů, jenž dal náměstí jméno Schlossplatz, dále tu byla burza, justiční palác s věznicí, opera a samozřejmě kasárna.

O islámu, jak sám sebe vidí

Je přirozené, že nejsilnější škola západní islamologie je ve Francii, které se islám a jeho budoucnost týká ze všech evropských zemí nejakutněji, i když jí další země staré Evropy dýchají na záda. Je tu navíc koloniální minulost, dodávající tamnímu uvažování o islámském světě další, často i osobní rozměr.

Buď připraven! Vždy připraven!

Mluvčí prezidenta a emeritní redaktor komunistických Haló novin Jiří Ovčáček nedávno na sociální síti zveřejnil dvě kompromitující fotografie Miroslava Kalouska – jak se k nim dostal, zůstalo zatajeno, nejspíš mu je nějaká dobrá duše podstrčila. Je na nich hoch nejspíše čtrnácti- či patnáctiletý, který stojí na pódiu a něco recituje nebo předčítá: na obou má otevřené desky a též ústa.

Když normální byl New York

Na úplném sklonku 80. let se v prostředí undergroundového samizdatu (kolem časopisu Revolver Revue) objevily texty, o kterých tehdy mladý básník Jáchym Topol po letech řekl, že působily jako „náraz“. Šlo o sborník, který se jmenoval Sebráno v New Yorku a přes Paříž a Jiřího Koláře se dostal do Prahy, kde pak v různých opisech a částech koloval v úzkém okruhu opoziční subkultury. K autorovi tohoto článku se dostal též, takže onen „náraz“ rovněž pocítil. Nyní je asi už těžké vysvětlit, co to znamenalo, číst si v roce 1988 třeba dlouhý rozhovor s kytaristou Ivanem Králem, českým rockerem, který hrál s Patti Smith (!) a Iggym Popem (!!) a znal osobně Johna Lennona (!!!), a přečíst tam věty, „… kdyby Praha byla normální… tak to by bylo fantastický: dovedeš si představit… všichni tam přijet a hm… jak by to vybudovali všechno?!...“

Rok 1948 a Masaryk: početí, porod a sebevražda demokratů

Ve středu 10. března 1948, něco po páté hodině ranní, dva topiči z Černínského paláce, vracející se z půdy, kde stahovali z budovy státní vlajku, objevili na dlažbě druhého nádvoří bezvládné tělo ministra Jana Masaryka. Byla to smrt, která otřásla zemí, ve které se před čtrnácti dny dostali k moci komunisté. Otřásla, ale na faktu nastupující diktatury nic nezměnila. Do Salonu Týdeníku Echo, konaného na téma únor 1948 a Jan Masaryk, přišli sešli historici Jiří Pernes a Vít Smetana, oba z Ústavu pro soudobé dějiny, a spisovatel Pavel Kohout, jemuž bylo v roce 1948 devatenáct let.

Mezi námi Slovany

Kdo se naučil vyslovovat jméno Mariusz Szczygieł, mohl by to zkusit s jinou hvězdou polské reportáže, Ziemowitem Szczerekem (nar. 1978). Jeho kniha Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů (polsky 2013) je souborem reportáží z jeho cest či tripů na východ, tedy na Ukrajinu.

Dvě vraždy v dejvickém Elsinoru

Večer 1. listopadu 2006 Alexandr Litviněnko začal zvracet a prudké dávení se pak opakovalo vždy po několika hodinách. Záhy tohoto bývalého agenta FSB a nyní už několik let v Londýně žijícího ostrého kritika Putinovy politiky napadlo, že ho někdo otrávil. Bylo to tři týdny po vraždě novinářky Anny Politkovské, se kterou se znal a se kterou sdílel přesvědčení o „putinovské“ stopě na sérii atentátů svalovaných na čečenské teroristy. Po třech dnech bolestivých stavů, kdy nedokázal jíst ani pít a mučila ho nesnesitelná bolest, byl převezen do londýnské nemocnice, kde se týdny marně snažili přijít na příčinu jeho stále se zhoršujícího stavu. 23. listopadu zemřel. Pár hodin před smrtí nalezli příčinu jeho otravy. Bylo to polonium, vysoce radioaktivní a nesmírně vzácný prvek, k němuž se obyčejný smrtelník prakticky nemůže dostat. Litviněnko ještě před smrtí stačil nadiktovat prohlášení, v němž za původce smrti označil Vladimira Putina.

Starší články