Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Vysypaná slánka v Černošicích

Do Černošic jezdí ze Smíchova Česká západní dráha (Böhmische Westbahn) od roku 1862. Já tam jezdil ČSD tak od roku 1985, kdy jsem začal objevovat pražské okolí, na kterém mě tehdy nejvíc zajímaly výletní restaurace, jež tam i za socialismu zůstaly po lepších časech. Obzvlášť oblíbený byl podnik, který se myslím i tehdy jmenoval hotel Slánka.

Napravení Invalidovny

Pro někoho to byly obří reproduktory, pro jiného nárazníky, někdo v tom mohl vidět třeba zafačované packy bezmocně trčící z barokní fasády. Prvnímu dojmu z dostavby pražské Invalidovny podlehl i autor tohoto článku. Na základě obrázků (tzv. vizualizace), jež byly poskytnuty médiím 29. září, v den, kdy na tiskové konferenci představil ministr kultury a ředitelka Národního památkového ústav (NPÚ) rekonstrukci objektu, se domníval, že má jít o masivní porušení celého výrazu stavby a svévoli architekta.

Deštivá svoboda ve Freistadtu

Byl hezký a nadějný začátek léta. Už druhý den jsem byl v Horních Rakousích, hned ale u hranic, v Mlýnské čtvrti čili Mühlviertel. Z pohledu rakouského je to konec světa a zapadákov, z našeho směru je to vstup do civilizace. Mně se tam nejvíc líbí ty krásné zachovalé selské statky s typicky kropenatými kamennými zdmi, říká se tomu Steinbloß. Začínají hned za hranicemi, divil bych se, kdyby kdysi nebyly i na naší straně. Ale víme, jak u nás dopadly.

Jak Polák potkal Pavla

Životopis spisovatele Oty Pavla (1930–1973) od polského publicisty a bohemisty Aleksandra Kaczorowského jistě nevyvolá tak emotivní ohlas jako přednedávnem biografie Milana Kundery od Jana Nováka, což nebude jen tím, že Ota Pavel nemá „přirozené nepřátele“.

Zeus z ústeckého paneláku

Na přelomu 80. a 90. let Zdeněk Košek řídil ze svého panelákového bytu v Ústí nad Labem svět a možná i celý vesmír. Ovlivňoval planetární události, takže nejspíš stál i za politickými změnami, a to nejen v Československu. Hlavně ale tvořil počasí. „Dělal“ mraky, bouřky, tornáda, lijáky, sněhové bouře, cyklony, anticyklony.

Poslední místo reakčního kancléře

Kdyby v téhle zemi měli mít konzervativci nějaké poutní nebo posvátné místo, tak by to mohla myslím být hrobka knížete Metternicha v Plasech. Nevím, jestli třeba někdy napadlo filozofa Rogera Scrutona během jeho častých návštěv předlistopadového Československa zajet se do Plas podívat. To by jistě byl pro tu britskou „esenci konzervativismu“ zajímavý zážitek: oprýskaný český venkov, mohutný klášter přeměněný na sklady, internát a bunkr pro případ jaderné války, kousek dál hrobka v odsvěceném kostele, na kterém je nápis Smuteční síň…

Rembrandt rodinný, Rembrandt osobní, náš Rembrandt

Výstava, kterou ani není nutné příliš doporučovat, začíná u vchodu leptem velikosti větší poštovní známky (13 x 10 cm), na němž okamžitě poznáváme tu tvář, přestože je skoro celá ve stínu. Autoportrét s baretem, šálou a zastíněnou tváří, jak se ten obrázek z holandských sbírek Národní galerie katalogově jmenuje, vytvořil Rembrandt v roce 1633, bylo mu tedy šestadvacet let, a přestože se tady tváří trochu nabručeně, nebo aspoň bez úsměvu, který divákovi jen tak nedaruje, je to šťastlivec a jeho hvězda jde vzhůru: už dva rok žije v Amsterodamu, kam přišel z rodného Leidenu, všude se o něm ví a mluví jako o nové hvězdě, přičemž jeho slávu mají podpořit i ta reprodukovaná „selfie“ rozcuchaných hlaviček, která jsou vlastně i formou sebepropagace.

Hrdinné vítězství nad krotiteli zvěře

Ve sněmovně prošel před několika týdny zákon, který má plošně zakázat vystupování volně žijících zvířat v cirkusech. Původní návrh chtěl zakázat zvířata všechna, teď zatím byla povolena zvířata domestikovaná: pes, koza nebo husa domácí prošli. Krotitel tedy může práskat bičem před pudly a čuníkem.

Robinsoni v liliovém poli

Cestou z poutního místa Mariazell (viz Týdeník Echo č. 37/2020) byl by hřích minout městečko Lilienfeld, které je tak na půli cesty do Vídně, kam stejně musíte. Vy byste jeli nejspíš autem, ale já tam jel autobusem, jímž je to stejně pohodlnější i přes tu roušku na nose, kterou tam v létě měli všichni.

Svatý Mikuláš v trní

Dlouhá léta mi nad stolem visel plakát Medkova abstraktního obrazu Svatý voják: krvavý hrob nebo snad ohnivé okno ve zlatém plechu, v němž planuly jakési ohnivé šifry. Asi bych nebyl schopen říct, co vlastně znamená, ale hleděl jsem na něj v úctě, že ho dělal Medek, svatý Mikuláš, malíř s pověstí prokletého martyra z jedné z těch rodin, které se do komunismu vůbec nehodily. Medek byl, i díky svému legionářskému otci a bratrovi v Hlasu Ameriky, i mnoho let po své smrti „nejzakázanější moderní klasik“, jméno obestřené nimbem tajemna a mimořádnosti. Když se koncem osmdesátých let konala v Roudnici nad Labem jeho velká výstava, jako by praskla železná obruč.

Znásilněná Invalidovna

K historickému objektu se mají dostavět dvě skleněná křídla, která na vizualizaci vypadají, jako když k barokní fasádě někdo přilepí dva obří bílé nárazníky, jakési směrovky či snad zafáčované uši, jež možná mají odkazovat k válečným invalidům, kteří tu kdysi žili.

Dům na předměstí pražské Neapole

Tramvaj z náměstí Míru nejdřív mírně stoupá ulicí ještě lepšího vinohradského typu, pak se rychle zhoupne a téměř se zřítí do údolí, kde začínala pražská periferie. To je ještě teď znát. Z ulice Francouzské se stane na konci Moskevská a Ruská, protože Eurasie tady obsadila aspoň svými názvy půlku čtvrti. Horní Vršovice jsou přechodová čtvrť mezi městem a venkovem, který tu zanechal své stopy v několika zbylých kovorolnických statcích, kterým už bohužel chybí dobytek, v pláccích, kde se kdysi pásly kozy, pak se z nich stalo něco mezi smetištěm a věčně volnou parcelou. Jakási malebná, ale stejně tak bordelářská neuspořádanost je vlastním duchem tohoto místa, které by se dalo nazvat hybridním. Zapadá do něj i kopcovitý park Grébovka, s vinicemi a italskou vilou Moritze Gröbeho, což je pražská Kampánie, římský venkov, se slumy na úpatí, jimž chybí jen Vesuv a mořský záliv.

American Dream se poněkud zakalil

Michael Žantovský jde do senátorských voleb v Praze 5. Znalec Woodyho Allena, překladatel nejlepších amerických autorů, textař Pavla Bobka, důvěrník, životopisec a nyní knihovník Václava Havla, šarmér a světoběžník, svým způsobem nepostradatelný zjev české společnosti. Věci nevidí růžově, ale realisticky ano.

Když po mně něco moc chtějí, tak se vzepřu

Zuzana Brikciusová mi vždy připomínala postavu ze secesních obrazů z vídeňské kavárny, kam ovšem patří. Je vídeňsky šarmantní, občas prostořeká a přímočará. Kdysi dávno v Čechách byla nejmladší chartistkou, pak odešla do Rakouska, ke si vzala Eugena Brikciuse, básníka života a animátora společnosti. Občas se vrátí do Čech a je z toho rozruch.

Hej, ty stvůro, kterou miluji

Jáchym Topol, který vždycky najde výstižná slova, o svém bratru Filipovi řekl, že nejdřív mu šlo o to, zaznamenat to tady a přežít, pak už jen to přežít, a nakonec to nepřežil. V červnu to bylo sedm let. Z časů, kdy „to tady zaznamenával“, pochází řada textů, které Filip Topol psal především pro své Psí vojáky, tedy hudební skupinu, která neměla v českém, ale možná ani evropském prostředí obdobu, neboť obdobu neměl moc ani Filip Topol.

Plaz na kříži v Plasech

Na rozdíl od benediktinů, kteří lezou na kopce, jsou cisterciáci hydrofilním řádem údolí a mokrých niv, takže tam, kde jsou, tam musí být voda, což v Plasech zajišťuje řeka Střela. Celý konvent je prý postaven na dřevěných pilířích, jež jsou nějakým důmyslným způsobem vetknuty do podzemní vodní nádrže či bazénu, což si nedovedu moc představit, jak to funguje, ale barokní géniové, mezi nimi ten zdejší největší, Santini, to zvládali tak, jako by třeba pouštěli papírovou loďku na vodu… Jen tak lehce na ni dýchli a ona plula.

Pak na ně začne padat hlína

I když jsme rozhovor s Bohdanem Slámou plánovali k premiéře jeho prvního historického filmu Krajina ve stínu, první téma se vnutilo úmrtím Jiřího Menzela. Bohdan Sláma ho znal, stejně jako další velká jména české „nové vlny“, osobně, jako jejich student a posléze i kolega. Vlastně asi není druhého současného filmaře střední generace, který by měl tak blízko k Milošovi Formanovi, s nímž napsal knižní dialog Povolání režisér, k Věře Chytilové, jíž asistoval na několika filmech po roce 1989, a vlastně i k Jiřímu Menzelovi: oba je spojuje třeba to, že Bohdan Sláma (stejně jako po listopadu 1989 Jiří Menzel) nyní vede katedru režie na pražské FAMU. Náš rozhovor, v němž se po letech setkali dva známí z veselých mladších let, se konal ve středu 9. září ve vesnici Bořice, kde Bohdan rekonstruoval rozpadlý statek a kde žije se svou ženou Mirkou a dětmi.

Dvakrát o hrdinech a komunistech

Na letošním divadelním festivalu v Plzni (od 9. do 16. září) byla příležitosti vidět dvě inscenace námětem si velmi podobné či přímo příbuzné, dokonce i formálně blízké, i když jinak uchopené. Jedna byla z Bratislavy, druhá z Prahy. Obě byly o muklech a o hnusné podstatě komunismu a také o víře a o tom, jestli je možné si ji uchovat tváří v tvář nepochopitelnému chování či mlčení Boha, který, zdálo by se, největšími zkouškami podrobuje své nejvěrnější.

Zarezlý střed v Okrouhlici

Okrouhlice na Vysočině je zajímavá tím, že to tam vůbec není okrouhlé, protože obcí probíhají tři osy, jež okrouhlost likvidují. První osou je řeka Sázava. Ta tudy protéká s rozkošnickou leností, která je ovšem klamavá, v srpnu 1989 se v ní málem utopil Václav Havel: když tu byl na návštěvě u přátel a za tmy si šel odskočit, spadl do náhonu. Naštěstí byl vytažen a zachráněn pro svou historickou úlohu. Druhou osou jsou železniční koleje, které protínají střed obce, čímž ji rozdělují napůl, takže není kolem čeho by okrouhlost vznikala. Třetí osou je silnice, na které už není vůbec nic zajímavého, natož okrouhlého.

Starší články