Tag: kinematografie

Články k tagu

Slzy nad Adolescentem

S tolika zasaženými a emotivními diváckými ohlasy jsem se setkal jen párkrát, pokud vůbec někdy. Čtyřdílnou minisérii Adolescent (původní název Adolescence, tedy Dospívání) na Netflixu viděly desítky milionů lidí a stala ze z ní událost přesahující sféru televizní zábavy. Mluví a píše se o ní nejen jako o diváckém zážitku, ale i jako o životní zkušenosti. Setkání s něčím nečekaně silným a zdrcujícím, co uvolnilo cestu skrytým emocím. Následují spoilery. Čtyři hodinové díly se z různých úhlů zabývají případem vraždy třináctileté dívky. Každý z nich je natočený v jednom záběru, děj se odehrává v reálném čase.

Krvavé vzpomínky na dobu chaosu

Skoro každý sériový vrah má už dnes na Netflixu „svou“ minisérii. Je proto až s podivem, že na Charlese Mansona, démonickou postavu, jež v lidech po desetiletí probouzela temnou fascinaci, vyšla řada až teď. A že výsledkem není obvyklý naddimenzovaný upovídaný a formálně konvenční výklad, ale dokumentární film normální stopáže. Je dobře vystavěný, vynalézavě a efektivně se v něm pracuje s archivními materiály, režíroval ho klasik dokumentárního filmu Errol Morris. Co do sdělení je ale jeho film Operace Chaos: Mansonovic vraždy fragmentární.

Českého lva za nejlepší film roku 2024 dostaly Vlny Jiřího Mádla

Českého lva za nejlepší celovečerní film loňského roku získalo drama Vlny režiséra a scenáristy Jiřího Mádla připomínající rok 1968, kdy Československo začala okupovat vojska Varšavské smlouvy. Vlny letos posbíraly největší množství cen, odnesly si jich šest ze 14 obdržených nominací. Mádl ocenění dostal za režii a scénář, cenu si odnesli i představitelé vedlejších rolí Tatiana Pauhofová a Stanislav Majer. Vlny bodovaly i v kategorii zvuk pro Viktora Ekrta. Křišťálovou sošku za nejlepší celovečerní film převzala producentka Vln Monika Kristlová.

Hlavní Oscary sbírala Anora. Film o prostitutce zamilované do syna ruských oligarchů

Snímek Anora o nepravděpodobné lásce sexuální pracovnice z New Yorku k synovi ruských oligarchů letos jasně uspěl při udělování cen americké filmové akademie. Film režiséra Seana Bakera dostal Oscara za nejlepší film, režii, ženský herecký výkon v hlavní roli, původní scénář a střih. Hlavní představitel filmu Brutalista Adrien Brody dostal cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Slavit mohou i Brazílie, kam putuje cena za nejlepší zahraniční film, a Lotyšsko, které bodovalo v kategorii nejlepší animovaný film.

Lidský hnus

„V nejlepších hororech, které znám, jako jsou filmy Kijošiho Kurosawy, je postava důležitější než žánrová forma,“ říká švédský režisér Magnus von Horn. Kodaň, 1918, poválečný svět drtí nerovnost a bída. Karoline, chudá textilní dělnice, zůstala sama – manžel se ztratil na frontě. Má špatně placenou práci, hned v první scéně přichází o byt. Karoline sní o lásce a lepším životě, ani ta soulož v podchodu jí zpočátku nepřipadá podezřelá, ale my už víme, o co tu půjde. Sledovat její životní přešlapy bude jako dívat se na artovou verzi Výměny manželek. U těchhle případů se vžilo označení „misery porn“, tedy pornografie bídy.

Každý za sebe a Bůh proti všem

Že je vám ten titulek povědomý? Stejně se jmenuje i film z roku 1974, v němž německý režisér a scenárista Werner Herzog vypráví o osudech mladého Kašpara Hausera. Ten se v zuboženém stavu objevil v roce 1828 na norimberském náměstí. Jako by spadl z jiné planety, bez sebemenší představy o tom, co to jsou stromy, domy, mraky, bez znalosti jazyka a představ o jiných lidech s výjimkou sebe sama. Herzog své nejlepší filmy (Fitzcarraldo, Aguirre, hněv Boží, Stroszek) točil o fanaticích, kteří se vzpírali osudu, očekáváním, ať už společnosti, nebo sebe samých.

James Bond (1962–2025) R. I. P.

Na dobrém umění je nejkrásnější jeho neustálá schopnost stávat se aktuálním komentářem společenského dění. Nyní se to týká případu agenta 007 s povolením zabíjet, Jamese Bonda. Když před čtyřmi lety vstoupila do kin prozatím poslední bondovka, nazvaná Není čas zemřít, mnohé diváky pohoršila svým závěrem. Pochopili ho jako definitivní rozloučení s postavou. Tedy tak, že už nebude žádný další film. Přitom šlo o jinou rozlučku: loučil se prozatím poslední představitel role Daniel Craig.

Nejlepším filmem Berlinale se stal norský snímek Drömmer. Žádný z tří českých filmů neuspěl

Zlatého medvěda za nejlepší snímek 75. ročníku filmového festivalu Berlinale získalo drama Drömmer (Sny) norského režiséra Daga Johana Haugeruda. Na slavnostní ceremonii v Berlíně to dnes oznámil předseda mezinárodní poroty, americký režisér Todd Haynes. Film vypráví o dospívání mladé dívky, která se zamiluje do své učitelky. Na festivalu se představily i tři filmy s českou stopou, ocenění ale nezískaly. Film Drömmer je třetím dílem Hagerudovy trilogie, která se věnuje lásce a sexualitě.

Úspěch filmu Krajan. Snímek Horáka a Sýkory se bude promítat ve stovkách kin v USA

Krátkometrážní český film Krajan, který získal studentského Oscara a dostal se do širšího výběru Oscarů, bude uveden přibližně v šesti stovkách kin v USA a Kanadě. Jeho režiséři Viktor Horák a Pavel Sýkora, absolventi Filmové akademie Miroslava Ondříčka (FAMO) v Písku, nyní pracují na svém prvním celovečerním filmu. Věří v to, že úspěch Krajana jim pomůže získat peníze na jeho realizaci. Informovala o tom ředitelka FAMO Vladana Terčová.

Mádlovy Vlny vyhrály cenu filmových novinářů Satellite Award

Snímek Vlny režiséra Jiřího Mádla vyhrál cenu Satellite Awards za nejlepší cizojazyčný film. Prosadil se mezi šesti nominovanými snímky. O ocenění rozhodují filmoví novináři z celého světa. Mezinárodní novinářská akademie vybírá nominované z domácích i mezinárodních přihlášek v 35 kategoriích, z toho 23 je filmových a 12 televizních. Nominace vycházejí z předběžných projekcí na filmových festivalech po celém světě. Letos se ceny udělovaly po devětadvacáté.

Tušení krásného a podivného

Pro generaci, která se rozhlížela po světě v devadesátých letech, a i pro nemálo lidí mladších byl David Lynch v mnohém iniciační umělec. Zažili díky němu, že film může vypadat jinak a vyjadřovat se jinak. Vzpírat se obvyklému způsobu interpretace – když tvůrce takto ukazuje toto, míní tím tohle a jeho poselství je takovéto –, a přesto si uchovat určitou sdělnost. Racionální sféra divákovy mysli nemusela úplně pobrat, o čem Lynchovy filmy jsou, co říkají o světě, společnosti, člověku.

Akademie oznámila finalisty pro Oscary. Mádlovy Vlny ani krátkometrážní Krajan v užší nominaci nejsou

Drama Vlny režiséra Jiřího Mádla se neprobojovalo mezi pětici snímků nominovaných na Oscara v kategorii mezinárodních celovečerních filmů. Mezi nejužší nominované se nedostal ani český krátkometrážní film Krajan režisérů Pavla Sýkory a Viktora Horáka. Nominace na Oscary opanoval s 13 nominacemi francouzský muzikál ve španělštině Emilia Peréz. Nominace na nejprestižnější filmové ceny dnes oznámila americká filmová akademie na ceremoniálu v Los Angeles

Zlaté glóby v hlavních kategoriích získaly filmy Brutalista a Emilia Pérez

Zlatý glóbus v kategorii nejlepší filmové drama získal na slavnostním vyhlašování amerických filmových den v noci na pondělí životopisný snímek o architektovi maďarského původu Brutalista. V kategorii komedie či muzikál obdobně zvítězil film Emilia Pérez, který vypráví o změně pohlaví mexického drogového bosse. Oba vítězné filmy patřily mezi favority. Film Brutalista amerického režiséra Bradyho Corbeta se prosadil v konkurenci dalšího životopisného filmu Bob Dylan:

Starý známý mrtvý svět

Dracula (Nosferatu) je pro dnešního diváka něco jako starý známý, mile staromódní prapředek monster, jimiž se strašíme dnes, postava tak důkladně „vytěžená“, že jakékoli její další zpracování nemůže nikoho překvapit nebo hlouběji zasáhnout, otřást jím. Je jako domestikovaná šelma, asociující spíš pohodu a příjemné teplo domova než hrůzu. Dracula je retro strašák. V jeho příběhu se může umírat a srdce (ne)mrtvých čekají na vysvobození zásahem ostrého kůlu, v knize Brama Stokera a mnohých jejích adaptacích to je ale taky romantická story.

Když se remake (ne)podaří

V kinech se hraje animovaná Pyšná princezna, dokonce v 3D provedení. Úspěch filmu těžko predikovat, sází na nostalgii rodičů, kteří snad znají hranou verzi z padesátých let (ostatně trailer novinky byl pečlivě poskládán snad jen ze záběrů kopírujících původní film). A sází možná na předpoklad, že černobílý film malého diváka nezaujme, jelikož jako médium ho už nezná. Zároveň mu film starý skoro tři čtvrtě století může připadat pomalý a znalejším zatížený dobovými reáliemi. Stará filmová pohádka se zkrátka může jevit málo srozumitelná.

Nuda a žraloci v Římě

Karel Marx v našich končinách právem nemá nejlepší pověst. Ale občas ten člověk na něco kápl. Například na jeho poučce, podle níž se historie opakuje nejprve jako tragédie a podruhé jako fraška, něco je a taky je široce aplikovatelná. Dá se uplatnit třeba i na čerstvě premiérovaný film známého režiséra Ridleyho Scotta Gladiátor II. Jistě je možné klást si otázku, zda je fraškovitost toho filmu záměrná, jak se někteří kritici domnívají, nebo se do něj dostala nepozvána v důsledku některých sporných autorských voleb, nadbytku témat, protichůdně působících záměrů, nejednotné stylizace.

Přichází nejpřekvapivější film roku: narkomuzikál Emilia Pérez. Tady Vary potřetí

Celorepubliková přehlídka Tady Vary pokračuje trans-krimi-kartelovým muzikálem Emilia Pérez, který aspiruje na titul „nejpřekvapivější film roku“ a o němž se říká, že hlasitě promluví do výsledků příštích Oscarů. Snímek si odnesl z Cannes Cenu pro nejlepší herečku, kterou poprvé v historii festivalu získaly všechny tři hlavní představitelky najednou – Selena Gomez, Zoe Saldana i transgender herečka Karla Sofía Gascón. Režisér filmu Jacques Audiard získal v Cannes Cenu poroty a po tamní premiéře se Emilii Perez tleskalo devět minut.

Ďábel se vrací do Moskvy

V dusném jarním podvečeru se vynořili na Patriarších rybnících dva muži. Pro čtenáře mnoha generací ta věta byla na počátku zkušenosti až iniciační – setkání s velkým dílem světové literatury, jež v nich zanechalo stopu, možná ještě jinou, než člověku přináší setkání s mistrovstvím. Je to první věta románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, díla vytvořeného v časech strašných represí v Moskvě konce dvacátých a ve třicátých letech. Jeho autor na něm pracoval, jednu verzi spálil.

Bez touhy není nic

Pokud jste ten film ještě neviděli, určitě jste o něm slyšeli. Amerikánka vtrhla po extatickém premiérovém týdnu do kin a vyráží i na mezinárodní kolbiště. Její protagonistka už zdolala dětský domov, pěstounskou péči i pasťák – to vše v době, kdy proti ní stál i totalitní režim tehdejšího Československa. Vizuálně a obsahově výjimečný, důležitý film Amerikánka o jedné cestě za svobodným dospělým životem přivedl na svět režisér Viktor Tauš. Jeho Amerikánku přímo inspirovala dívka, kterou potkal v 90. letech na ulici.

Kafkova milostná romance, ale i Goebbels. Začíná festival německých filmů

Zahajovacím snímkem festivalu německy mluvených filmů Das Filmfest bude ve středu 16. října v pražském kině Lucerna životopisné drama Nádhera života. Akce se uskuteční do 20. října v pražských kinech Lucerna a Edison Filmhub, od 22. do 26. října v brněnském kině Art a od 1. do 5. listopadu v nově zrekonstruovaném sále Central Městského muzea v Olomouci. Vedle Kafkovy milostné romance Nádhera života nabídne 18. ročník festivalu přes 20 německy mluvených filmů.

Dantovo peklo s diskotékou

Film Amerikánka režiséra Viktora Tauše není jednoduché nějak definovat. Normální divák k tomu také nemá důvod. Ale kdybychom se o to tady přece jen pokusili, tak je to sociálněkritický snímek z prostředí dětského domova za socialismu, do kterého někdo, tedy tvůrci, nakapali odvar z námelu, prostě nějaký derivát kyseliny lysergové, tuzemské verze LSD. Zasazení do období asi osmdesátých let a do totalitního Československa je vágní a neurčité, i když nutné, aby nějak „fungovalo“ v příběhu.

Joker startuje celorepublikový projekt Tady Vary. Zapojí se 70 kin

Znáte princip divadelních abonmá, fungujících od podzimu do léta? Filmové předplatné na stejném principu přinášejí ve druhé sezoně Tady Vary, projekt desítky prestižních filmových premiér, jehož první ročník se loni odehrával v 56 kinech po celé ČR. Letošní ročník bude ještě dostupnější: zúčastní se ho totiž na 70 českých kin. Nově bude program Tady Vary ke zhlédnutí například v Olomouci, Kladně, Opavě či v Českém Brodě. Přidává se také zrekonstruovaný prostor Císařských lázní v Karlových Varech.

Film pro naši dobu

Jen málokdy se stane, aby nějaký film vstoupil do mimofilmového kontextu tak nápadně jako Vlny, jež nyní vedou žebříček návštěvnosti kin. Není to vlastně dokonalý „režimní film“? V roli producentů figurují sponzoři prezidentské kampaně generála Pavla. Protagonisty jsou novináři, profese, jež je nyní ostřelována populisty. Film je zachycuje při tom, když sehráli historickou roli docela tak, jak to předestírají dnešní experti na strategickou komunikaci a boj proti dezinformacím: předávali veřejnosti důvěryhodné informace, a zamezili tak tomu, aby se ujala okupanty přichystaná dezinformace.

Z Vetřelcova rodinného alba

Vhodný čas k návštěvě projekce filmu Vetřelec: Romulus je všední den dopoledne a vhodnou lokací velké pražské multikino. Je pravděpodobné, že v něm člověk bude prakticky sám, bude procházet rozlehlými prostorami, v nichž tenký nátěr prefabrikované vstřícnosti a atraktivity nedokáže zakamuflovat jejich chladné nepřátelství ke všemu lidskému. Bude si připadat jako v útrobách nadlidsky velkého stroje, nebo snad zkamenělého prehistorického dravce, nadlidského cizího organismu, bude bloudit tím zneklidňujícím labyrintem.

Nejkrásnější bad boy

Alain Delon byl krásný muž. Krása byla to první, čeho si na něm člověk všiml, někdy i to jediné. Může se z toho stát přítěž, způsob, jak někoho redukovat na tvář a figuru, vnímat ho jako ne vlastní zásluhou obdarovaného člověka, možná i manekýna, to jediné důležité je na něm vidět a jinak toho v něm moc být nemusí. Ve svých největších rolích Delon svou krásu používal jako šifru, až zneklidňující masku, neproniknutelnou a nečitelnou, krásné projekční plátno, na nějž si divák může promítat hnutí mysli a vášně, jež za tou nehnutou tváří tuší.

Vstoupíš čtyřikrát do stejné řeky?

V éře sázející v hollywoodské kinematografii na nostalgii nynějších výdělečných generací, které chtějí ještě jednou zažít nové dobrodružství s hrdiny svého dětství, patrně muselo po Smrtonosné pasti, Hvězdných válkách, Indianovi Jonesovi, Krotitelích duchů nebo Rockym dojít také na Policajta v Beverly Hills. Třicet let odkládaný čtvrtý díl nakonec vznikl letos pro streamovacího obra Netflix, kde se premiéry dočkal na začátku prázdnin. V názvu nese snímek dodatek Axel F.

Uronit slzu nad dějinami

Po uvedení filmu Vlny v režii Jiřího Mádla následovala v tuzemských médiích vlna (ehm) až manifestačního nadšení. Sledoval jsem ji zdálky a v tom extatickém jednohlasu mi přišla až podezřelá. Konečně se v Česku zas natočil film evropského formátu! Světového formátu! Ve velkém sále Thermalu po premiéře následoval nebývale dlouhý potlesk. Vlastně se tam doteď tleskat nepřestalo. Odpusťte mírnou jízlivost, ten film ani jeho autoři za místy přepjaté reakce jistě nemohou. Do tak velikých výšin vyhnaná očekávání si navíc koledují o to, aby byla zklamána teď, když snímek vstupuje do tuzemských kin.

Když práce potká smutky

Dělání, dělání všechny smutky zahání, zpívá se ve známém výchovném popěvku, dala by se v něm vidět varianta Písně práce určená pro terapeutickou kulturu posledních desetiletí. Popisuje práci nikoli jako „matku pokroku“, příčinu polidštění opice nebo cestu k vybudování lepší, beztřídní společnosti či naplnění snu o zaslouženém osobním blahobytu, ale jako, řekněme, terapeutický proces. Způsob, jak „zahnat smutky“ (jazyk soudobého diskurzu by asi volil odborněji znějící terminologii). Dělání je lék, třeba i účinnější než zoloft.

Zahradník Kaiser na vinici Páně

Hlavní červencová starost zahradníka je zalévání a kropení zahrady. To napsal skoro před sto lety (roku 1929) do své zahradní knihy zahradník Karel Čapek a hlas Oldřicha Kaisera to předčítá v rádiu, zatímco zahradník, kterého hraje tentýž Oldřich Kaiser, u toho sedí u stolu a obědvá spolu se svou ženou Dagmar Vokatou. Ta možná opravdu to jídlo uvařila a teď hraje pravděpodobně sama sebe. Děje se to ve filmu Zahradníkův rok, jenž je nyní uváděn v kinech. Je to čtvrtý celovečerní film režiséra Jiřího Havelky, který ho sestavil velmi duchaplně a důvtipně.