Bez touhy není nic
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Pokud jste ten film ještě neviděli, určitě jste o něm slyšeli. Amerikánka vtrhla po extatickém premiérovém týdnu do kin a vyráží i na mezinárodní kolbiště. Její protagonistka už zdolala dětský domov, pěstounskou péči i pasťák – to vše v době, kdy proti ní stál i totalitní režim tehdejšího Československa. Vizuálně a obsahově výjimečný, důležitý film Amerikánka o jedné cestě za svobodným dospělým životem přivedl na svět režisér Viktor Tauš. Jeho Amerikánku přímo inspirovala dívka, kterou potkal v 90. letech na ulici.
Do závislosti na heroinu jste před více než dvaceti lety spadl dvakrát. Právě díky Amerikánce jste z ulice odešel?
Zjednodušeně se to tak dá říct. Závislost totiž znemožňuje lidskou interakci, uzavírá člověka do sebe, izoluje jej od vnímání kontextu. A mě vyprávění skutečné Amerikánky tak zasáhlo, že to uzavření zbořilo. Amerikánka ve mně znovu zažehla zájem o druhého člověka. Vzplanula ve mně touha porozumět, co se v ní děje. Od té chvíle jsem věděl, že na ulici nemám co dělat.
Jak dlouho jste byl bezdomovec?
Při recidivě dva roky. S Amerikánkou jsme si na ulici vymýšleli fiktivní příběhy z dětství, které se nám nikdy nestaly. Hráli jsme si na to, že jsme bratr a sestra, to nám dodávalo sílu. Byli jsme součástí první generace obětí svobody – lidé bez domova, to byly v devadesátých letech především tisícovky dětí, které pár let předtím vyrůstaly samy, bez rodičů, v socialistických dětských domovech.
V čem vás Amerikánka, ta reálná, tak fascinovala?
Je skvělá vypravěčka: uměla s neuvěřitelnou přesností pojmenovat detaily, které ji přivedly do situace, v níž se ocitla. Uměla na sebe nahlédnout, ale tehdy se podle toho neuměla chovat a svoji situaci změnit. To jsem vnímal jako zajímavý rozpor. Známe se už pětadvacet let, jeden druhému jsme se během toho čtvrtstoletí ztráceli – tu na dny, tu týdny, měsíce i roky, ale pořád jsme o sobě nějak věděli. Kdykoli jsme se potkali, bylo to, jako bychom se rozešli včera. Teď jsme v kontaktu téměř každodenním: reálná Amerikánka, která je předobrazem hlavní hrdinky, je totiž důležitou součástí filmového týmu, ostatně ve filmu i hraje.
Její příběh, drastický případ zanedbání péče o dítě, se kdysi v 80. letech minulého století dostal až do hlavních zpráv Československé televize…
Je to tak, její příběh byl šokující i na tehdejší dobu: v bytě zůstaly mnoho dní zavřené dvě děti, ona se starala o mladšího brášku, přebalovala jej, krmila zbytky… Její vzpomínka ve filmu, že ho „nemůže unést“, je reálná.
O její cestě jste před šesti lety nazkoušel stejnojmennou divadelní inscenaci, teď natočil film. Jaká ale byla ta vaše cesta z ulice?
Určitě jednodušší. Já jsem se na ulici dostal už jako starší, měl jsem natočený první film, a tedy k čemu se v sobě vracet. Jednoho dne jsem si pod Jiráskovým mostem vypral, umyl se a šel se do reklamky zeptat na práci. Vzali mě na kreslení storyboardů a já pak dva měsíce jezdil každý večer spát na konečnou autobusu 253 v Modřanech, na louku. Každé ráno jsem se umyl v řece a šel pracovat. A za dva měsíce jsem měl bydlení. Ale i moje cesta z ulice trvala dlouho, protože než do poslední koruny zaplatíte dluhy, chvilku to trvá. A to ani nemluvím o těch lidských dluzích: aniž si to uvědomujete, má vás spousta lidí opravdu ráda, a když jim kvůli své závislosti zmizíte ze života, bolí je to. A tyhle dluhy člověk splácí dlouho. V jistém smyslu cítím, že se z té ulice vracím až teď. Tím, že příběh Amerikánky, který mi pomohl odtamtud odejít, konečně předávám dál.
Děti ze současných dětských domovů hrají ve vašem filmu reálné postavy, takže jejich prostřednictvím vyprávějí autenticky i svoje osudy. Jak jste zvládl, aby je to negativně neovlivnilo?
Na celý proces jsem nebyl a naštěstí stále nejsem sám: workshopy vedly mimo jiné herečky Pavla Beretová, Lucie Žáčková a choreografka Kristína Martanovičová. Od začátku jsme nastavili jasná pravidla, začínali jsme i končili kruhem, ve kterém každý ze zúčastněných řekl, co se v něm děje, vnímali jsme se jako souputníci. Prvotní obavy mezi tak rozdílnými osobnostmi, jakými děti jsou, se postupem času transformovaly do přátelství mezi dospělými a dětmi, ale i mezi dětmi vzájemně. Zkoušeli jsme s nimi před začátkem natáčení každý víkend tři čtvrtě roku. Pak jsme rok točili film. A pak jsme půl roku zkoušeli divadlo, které teď už rok hrajeme. Takže máme za sebou celkem čtyři roky.
A teď?
Zatím jezdíme všude společně, jako Rolling Stones. Pokaždé zhruba třicet dětí, na každou regionální premiéru filmu. Snažíme se pořádat většinu akcí o víkendu, aby děti nechyběly ve škole buď vůbec, nebo maximálně jeden den. Když nemají v pořádku věci do školy nebo mají špatné známky, tak s námi jet nemůžou – ale to už je zas jejich odpovědnost, jejich volba.
Podle zmocněnkyně vlády pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové potřebuje Česká republika zákon o ochraně dětí a podpoře rodin. Co přesně změní?
Sjednotí současný roztříštěný systém a zkoordinuje spolupráci všech důležitých profesních skupin napříč sektorem justice, sociálním, školským i zdravotním. Když to zjednoduším, nejzranitelnějším rodinám palčivě chybí včasná a potřebná pomoc, neexistuje metodologie takové pomoci. Takže si jich dlouho nikdo nevšímá a pak, zas když to zjednoduším, přijde OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí, hovorově sociálka – pozn. red.), děti odebere a dá je do dětského domova. Zatímco ze zahraniční praxe víme, že se dá poměrně úspěšně pomoci, například terénními pracovníky. Ti stojí mnohonásobně méně než pak pobyt v děcáku. Pomoc na přechodné období v čase krize zastavuje eskalaci a často rodiny stabilizuje.
Co tyhle zranitelné rodiny nejčastěji potřebují?
Jednoduché věci: psychologa a třeba právě terénní chůvu. Když na dítě zůstane – třeba dočasně – jeden z rodičů sám, potřebuje, aby občas někdo s dětmi udělal úkoly, dal je spát, zatímco on je třeba na noční směně, na úřadech a podobně. Každá rodina by měla mít nárok na tenhle zkušební čas, ve kterém se udělá maximum, aby se všichni dostali zpátky do funkčního modu. Třeba půlroční intervence je mnohem jednodušší a levnější než šest a půl roku ústavní péče, což je průměrná doba, kterou české dítě stráví v děcáku. Transformací péče o ohrožené děti a rodiny se intenzivně zabývá třeba Pardubický kraj, promyšleným konceptem postupně opouští formu současné ústavní péče. Se změnou legislativy to ale bude mnohem jednodušší pro celou republiku.
Co je nejčastější příčinou toho, že dítě skončí v dětském domově?
Ta příčina je banální – chudoba. Rodiče se ocitnou bez práce, jeden z nich spadne do závislosti nebo zemře. A společnost nemůže dělat nic, protože o tom často ani neví. Lékaři ani učitelé nemají nástroje, jak pomoci. OSPOD se o problém začne zajímat až ve chvíli, kdy je rodina v nezastavitelné krizi a často jí není pomoci. Ani OSPOD totiž nemá nástroje, legislativu a metodologii, jak pomoci. Přichází až jako hasiči, kdy je oheň na střeše, zatímco situace by se měla řešit už při nebezpečí požáru.
Co čeká filmovou Amerikánku teď po české premiéře?
V listopadu mezinárodní filmový festival kategorie A v zahraničí, účast v jeho hlavní soutěži. Na konci listopadu letíme hrát divadlo Snowflakes do Los Angeles, čímž se tenhle nás příběh uzavře v podstatě tam, kde začal, totiž v Americe. Budeme hrát na dvou kalifornských univerzitách, v tamním divadle, v baptistickém kostele i ve veřejném prostoru.
Jak k tomu došlo?
Jeden z partnerů divadla Jatka78 byl našimi Snowflakes tak zasažen, že přišel k dětem a řekl jim: „Každý z vás může mít jedno přání. My vám ho splníme.“ No a děti se spolu dohodly a řekly: „Nechceme každý jedno přání, chceme jet společně hrát Snowflakes do Ameriky.“ Byl jsem na ně strašně pyšný, chtěly společné dobrodružství. Už se učí anglicky, protože Snowflakes budeme v USA hrát v angličtině.
Jste teď v euforii?
Na euforii si dávám pozor, přichází po ní propad. Jsem šťastný, že jsem to konečně odvyprávěl, měli jsme osmnáct verzí scénáře psaných s různými scenáristy. Pro dnešní podobu byl nejpodstatnější David Jařab, který jako první řekl, že si Amerikánka musí tu Ameriku, ve kterou věří, že tam na ni čeká táta, v podstatě vymyslet. Když to shrnu, patnáct let mi trvalo přijít na to, že esencí příběhu téhle dívky je naděje. A tak vznikl scénář o naději, na jehož realizaci jsem dlouho nemohl sehnat peníze. Dokonce ani v případě divadelní inscenace nejdřív nikdo nevěřil, že na příběh z děcáku bude někdo chodit.
Premiéra byla v roce 2018 s Terezou Rambou a Eliškou Křenkovou, inscenaci vidělo už víc než 100 000 diváků a pořád se hraje.
Došel jsem do situace, ve které jsem už nechtěl dělat nic jiného než vyprávět příběh Amerikánky. Bylo úplně jedno, co mi přicházelo do cesty. Třeba po půlroce hraní otěhotněla Tereza Ramba. Ale já jsem ji nechtěl přeobsadit. Tak jsme její těhotenství zapojili do hry. Pak porodila, přeinscenovali jsme, aby mohla odbíhat kojit. Pak přišel covid a lidé nemohli do divadla, vyprávěl jsem příběh skrze živou kinematografii. Uvědomil jsem si, jak každý ten svět, do kterého příběh zasadím, proměňuje téma a mění herecký projev, získával jsem odvahu k vyprávění ve větší stylizaci.
Máte vlastní děti?
Zkusili jsme mít s mou první ženou děti, nepovedlo se. Když přijdou, budu mít radost, když ne, mám tady třicet dětí různého věku, od předškolního až do 22 let. A jsem rád, že Amerikánka, dáma, která hraje ve filmu Amerikánka, žije šťastný život. Ani jeden z nás už nepotřebuje ujištění o dobrých koncích. To je něco, co už jí nikdo nevezme. Já sám bych si strašně přál nezrigidnět, vstupovat do věcí, jako bych měl debut. Amerikánka v sobě tuhle odvahu prvního filmu má. Chci věřit, že vrcholu jsem se ještě zdaleka nepřiblížil. Myslím, že my Češi jsme výjimečně konzervativní národ, co rád sedí v hospodě a vzpomíná na staré časy – namísto toho, abychom se zabývali tím, jak být jako země relevantní za deset let.
A jak to děláte vy?
Vystavuju se situacím, které mi nejsou komfortní. Každý den vstávám v pět ráno a chodím boxovat. Letos na jaře jsem měl svůj první profesionální boxerský zápas, prohrál jsem na body s klukem mladším o šestnáct let, ale ustál jsem to. Snažím se kontinuálně přepisovat myšlenkové mapy formované zkušenostmi, skrze které všichni čteme svět kolem sebe. Snad se mi to docela daří.
Co teď čtete ve svých myšlenkových mapách?
Život jde dál. Je to začátek, ne konec. Umělecká tvorba je v podstatě jen o tom, že vás fascinuje zabývat se lidskou povahu – a je důležité hýčkat si v sobě tuhle touhu. Protože bez touhy není nic. Teď bych chtěl natočit první tři romány české básnířky, spisovatelky a nositelky Magnesie Litery Anny Bolavé Do tmy, Ke dnu a Před povodní. A přemýšlím, co dál dělat s dětmi. Mám v nich vlastně poprvé v životě hereckou skupinu, tvůrčí tým, divadelní soubor. A toužím s nimi dál pracovat, tvořit.
Už víte jak?
To ukáže čas. Teď si přeju, aby i filmová Amerikánka našla svůj domov, totiž aby se dostala k co největšímu množství diváků a mohla pro ně být stejně relevantní hrdinkou, jakou se na celé ty roky stala pro mě.