Skoro každý sériový vrah má už dnes na Netflixu „svou“ minisérii. Je proto až s podivem, že na Charlese Mansona, démonickou postavu, jež v lidech po desetiletí probouzela temnou fascinaci, vyšla řada až teď. A že výsledkem není obvyklý naddimenzovaný upovídaný a formálně konvenční výklad, ale dokumentární film normální stopáže. Je dobře vystavěný, vynalézavě a efektivně se v něm pracuje s archivními materiály, režíroval ho klasik dokumentárního filmu Errol Morris. Co do sdělení je ale jeho film Operace Chaos: Mansonovic vraždy fragmentární, nepřichází s žádnou ucelenou teorií toho, proč a co přesně se v roce 1969 v Los Angeles stalo ani jak se to vůbec stát mohlo. Ta možná až zmateně působící útržkovitost ovšem může být tím hlavním sdělením filmu, jenž také portrétuje určitý způsob uvažování, které se ve snaze nějak uspořádat chaotickou realitu rozbíjí a hroutí, nechává po sobě jen změť sugestivních detailů.

Charles Manson de facto nikoho nezabil. Byl ale mesiášským vůdcem sektářského společenství, jehož členové na Mansonův popud v Hollywoodu zavraždili několik lidí, včetně známé herečky Sharon Tateové a jejích hostů, při masakru v rezidenci ve čtvrti Bel Air. Většina členů gangu byly mladé ženy, často z „dobrých rodin“, kontrola vůdce nad nimi se zdála absolutní: během procesu se Mansonovi stoupenci na lavici obžalovaných i v publiku chovali bizarním a zneklidňujícím způsobem, jejich guru vyzařoval temný magnetismus. Vraždy jako kdyby vyjevily i temnou stránku hnutí květinových dětí, mezi nimiž se guru i jeho stoupenci pohybovali. A zároveň jako kdyby ztělesňovali i odvrácenou tvář Hollywoodu – nejenom proto, že mezi jejich oběťmi byli lidé známí v kruzích filmového průmyslu, v němž měl konexe i Manson (pokoušel se prorazit jako písničkář), symbolickou váhu mělo i to, že jeho krvavá komuna žila na filmovém ranči, kde se dřív natáčely westerny.

Morrisův snímek vychází z knihy Toma O’Neilla Chaos: Charles Manson, CIA a tajná historie šedesátých let, spisovatel ve filmu také vystupuje. Naznačuje spojitost mezi Charlesem Mansonem, nevýznamným kriminálníkem, který v sobě krátce po propuštění objevil ojedinělou schopnost ovládat a kontrolovat lidi, a experimenty, jež americká výzvědná služba měla provádět v rámci akce MK Ultra. Jejich účelem mělo být právě objevení technik ovládání lidí a brainwashingu, často s pomocí halucinogenních drog. O’Neill se svoje teorie velmi snaží doložit, připouští ale, že je není možné dokázat. Režisér Morris film také nestaví tak, aby O’Neillův výklad podporoval, o spisovatelových teoriích se vyjadřuje skepticky. Rekonstruuje obraz vražd, jejichž krutost, nesmyslnost a netečnost provedení je děsivá i po padesáti letech. Ten obraz je nutně neúplný, ani daleko delší film by nevyčerpal všechny teorie, jež kolem Charlese Mansona a jeho zločinů vznikly. A oficiální historie zločinů Mansonova gangu skutečně působí neúplně, jako kdyby v ní chybělo to podstatné – tedy odpověď na otázku: Jak se to mohlo stát? Co to bylo za sílu, kterou Manson ovládal, jež mu svítila z očí? Někdo do té role obsazuje systém a jeho instituce: O’Neill tvrdí, že vraždy Mansonova gangu měly v očích americké veřejnosti diskreditovat dobovou kontrakulturu a především mírové hnutí. Jiný může za těmi zločiny vidět působení doslova démonických sil. Možná nejděsivější alternativu v rozhovoru s Morrisem naznačuje dosud vězněný člen gangu, hudebník Bobby Beausoleil: pravda o těch zločinech je podle něj banálnější, než by koho mohlo napadnout – za krvavou kulisou není tak či onak šokující velká pravda, ale jen prázdno.

Film Operace Chaos tak především zobrazuje… chaos. Zasazuje zločiny do kontextu doby všeobecného znejistění, kdy se starý hodnotový systém rozpadal a nový ještě neustavoval a ledacos dříve nemyslitelného se stávalo možným, nebo dokonce běžným. Což otevřelo cestu všemu možnému – včetně toho nejbizarnějšího i nejtemnějšího. Analogii s dneškem není třeba zdůrazňovat, nabízí se sama.

Operace Chaos: Mansonovic vraždy (USA, 2025), režie: Errol Morris, v nabídce Netflixu