V kinech se hraje animovaná Pyšná princezna, dokonce v 3D provedení. Úspěch filmu těžko predikovat, sází na nostalgii rodičů, kteří snad znají hranou verzi z padesátých let (ostatně trailer novinky byl pečlivě poskládán snad jen ze záběrů kopírujících původní film). A sází možná na předpoklad, že černobílý film malého diváka nezaujme, jelikož jako médium ho už nezná. Zároveň mu film starý skoro tři čtvrtě století může připadat pomalý a znalejším zatížený dobovými reáliemi. Stará filmová pohádka se zkrátka může jevit málo srozumitelná.

Ale možná si autoři novinky povšimli, že jde naopak o dílo živé a že několika úpravami by se z něj dalo vytěžit ještě víc. Vždyť snímek Bořivoje Zemana byl restaurován a kolorován, barevná verze se rovněž vysílá a film (který měl být natočen jako barevný, než soudruzi rozhodli, že v době rozkvětu budování je drahý materiál třeba na důležitější počiny než na vyprávění o zpovykané aristokracii) s barvou skutečně získal novou kvalitu – je plnější a hlubší, má nádech dobových kolegů, jako je Obušku, z pytle ven!, i tehdejších animovaných disneyovek. Je poučné všímat si nad dobarvenou verzí proměny vlastního diváckého zážitku a uvědomovat si, že staré vyprávění lze znovu prožít jako při prvním setkání. Vždyť jen kolika nových detailů si v barvě lze všimnout: třeba jaké je počasí, kolik mraků je nad Půlnočním královstvím a kolik nad zemí krále Miroslava.

To všechno je kontext, který před zhlédnutím remaku není nutné brát v potaz, ale neuškodí o něm vědět. Preventivně lze také rozporovat případný šok milovníků tradice, jak je možné, že někdo přetáčí klasiku! Takový nářek je sice pochopitelný v kultuře, která mnoho filmových adaptací téhož námětu nemá – i když se najdou, nabízí se příklad Čapkova Krakatitu, jenž byl dvakrát natočen Otakarem Vávrou: poprvé roku 1948 ve všeobecně známém provedení s Karlem Högerem, podruhé v osmdesátých letech jako pozapomenutý, výpravný, politicky problematický, ale přesto v mnohém fascinující spektákl Temné slunce, kde hlavní roli ztvárnil Radoslav Brzobohatý.

Potíž s Pyšnou princeznou je ale v tom, že nejde o adaptaci textu Boženy Němcové Potrestaná pýcha, nýbrž o zpracování scénáře Bořivoje Zemana, což ale film na plakátech ani v titulcích nepřiznává – u kolonky scénář je uveden pouze Radek Beran. (Jak asi by dopadl autorskoprávní spor?) A tak se znovu setkáme s proradnými rádci a popleteným králem, třebaže u Němcové první nejsou a druhý je rozhodný a jako starostlivý otec využije Miroslavovy návštěvy k tomu, aby zdárně dokončil výchovu dcery. Ve filmu skutečně vidíme mnoho scén pojatých jako kopie scén starých, akorát jsou dynamičtější, takže třeba ve scéně jízdy na svážených kmenech může proradný rádce (svými rysy samozřejmě evokující Miloše Kopeckého; jiné figury se k předobrazům tak okatě nemají) s Miroslavem na kládě bojovat. Akčnější je i bitka v mlýně či pohyb zvířat: přítomnost nutné animované propriety, konkrétně blbého psíka princezny Krasomily a proradné rádcovy fretky, drobotina na zhlédnuté projekci samozřejmě kvitovala.

Oproti Zemanově verzi je rozpracován motiv princeznina napravení i zpychnutí (přibyla postava matky, po jejíž smrti se dcera zatvrdila). Na rozdíl od zabydleného Zemanova světa je nový liduprázdný, ilustrátoři se zjevně nepiplali s postavami na pozadí, takže ve vsích a městech nikdo nežije. Miroslav s Krasomilou na svém útěku také nepotkávají rodiny, nýbrž jednotlivce – jak uhlíře, tak mlynáře. No a slavný motiv písňový je v nové verzi zpíván jaksepatří po našem, tedy uvzdychaně. Není to vyloženě špatný film (i když feministé budou pořád namítat, že muž zde ženou smýká k obrazu svému), ale je pohodlný, protože těží z vyprávění, které detailně promysleli jiní.

Pyšná princezna. Režie: Radek Beran, David Lisý. Scénář: Radek Beran. Kamera: Jan Baset Střítežský, Simon Todorov. Hudba: Ondřej Gregor Brzobohatý, Ondřej Brousek. Hrají: Marek Lambora, Anna Fialová, Aleš Procházka, Vasil Fridrich, Petr Pospíchal, Jaroslava Brousková a další. Délka: 84 minut. V kinech od 7. listopadu.