Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Porážka amerických demokratů aneb antropologie The Groups

Na americké levici začalo hledání viníků volební porážky. Nepřekvapí, že v prvních chvílích zaznělo hodně emocionálních prohlášení, jež se vzpírají zdravému rozumu. Biden by byl Trumpa porazil, kdyby ho nebyli dotlačili k odstoupení, tvrdili někteří. Můžou za to ženy / Hispánci / bílé ženy / hispánští muži či jakákoli jiná demografická skupina, která se buď posunula směrem k Trumpovi, anebo se i posunula směrem k Harrisové, ale málo (a autor výroku na ni měl nejspíš spadeno už před volbami).

O lidech odiplomovaných

Určitý typ lidí u nás vždy rád uváděl své akademické tituly i ve společenském (ne tedy čistě profesním) kontextu. Je to možná vliv německé a rakouské kultury a ovšem specificky české obrozenské tradice, národa, pro nějž mělo zásadní význam vytvořit si své elity. Tato posedlost, zdá se, povoluje s tím, jak studuje víc lidí. Ještě v roce 2001 mělo vysokoškolské vzdělání jen dvanáct procent mužů a žen ve věku 25–54 let, dnes je to třetina. Takže spíš jen ve starší generaci vidíte to, co u zapálených zemanovců – když to pro ně není „Miloš“, tak obvykle „ing. Miloš Zeman“. A jediný europoslanec za SPD vystupuje na Facebooku jako „MUDr. Ivan David“. V USA, kde má nějakou formu vysokoškolského vzdělání 54 procent lidí, kupodivu tato starost nepolevuje, naopak.

Svoboda projevu jako kladivo na každý hřebík

Asi bychom měli být rádi, že lidé v dalších společenských bublinách začínají objevovat hodnotu svobody projevu. Jenže se taky potvrzuje, že tak jako se každému, kdo má kladivo, jeví každý problém jako hřebík, ani svoboda projevu není tím správným ani jediným analytickým nástrojem pro všechny situace. Vedení České televize chystá Chartu pracovníka ČT, jež mimo jiné zavádí pravidla pro vystupování zaměstnanců na sociálních sítích. A vzbudila excitované reakce.

Jak hluboký je deep state?

Na zpravodajském webu Novinky, kde se jinak rychle střídají titulky, čtenáře několik dní vítal titulek slibující vyvrátit konspirační teorii jménem Deep state, jež je prý oblíbená mezi Trumpovými voliči. Je to dobrá ukázka, jak žurnalistika bojující proti dezinformacím ve skutečnosti čtenáře ochuzuje. Snaží se natlačit realitu do binárních kategorií pravda–výmysl, jenže realita často nemá potřebné vlastnosti.

Která forma postdemokracie je ta vaše?

Kdekdo rád poslouchá, že právě tyto volby jsou přelomové. Lze snést dost důvodů pro to, že tyto volby samy o sobě velký zlom nepřinesou. Fenoménem, který se tyčí nad americkou politikou posledních let, je Donald Trump. Trumpovy svérázné vlastnosti se nějakým zvláštním způsobem „našly“ se současnou dobou, ten fenomén má prostě svůj poločas rozpadu a mechanickými zásahy zvenčí, třeba volbami, ho lze ovlivnit jen omezeně.

Trump vyhrál. Mohlo to vůbec dopadnout jinak?

Jsou dva způsoby, jak se dívat na Trumpovo volební vítězství. Ten první: Trump radikálně přestavěl americkou politickou scénu, daří se mu to, čemu se v americké hantýrce říká „realignment“. Buduje koalici založenou na pracujících a drobných podnikatelích, která maže rasové rozdíly a devalvuje příslušnost k elitám, definovaným vzdělanostními či kariérními milníky. Buduje takzvanou populistickou koalici či koalici dělnické třídy – to jsou technické termíny, jež mají v Americe svou tradici a nelze je chápat v doslovném významu.

Těšíte se na AI průzkumy?

Nikdy není nadbytečné doporučovat čtenářům britský seriál The Thick of It. Je to dílo, jež zachytilo soudobý způsob nejen britského vládnutí způsobem vpravdě přízračným. Již jsme, tuším, upozornili, že jedna z politik kabinetu Borise Johnsona na pozvednutí periferních oblastí, rozmisťování šachových stolků v parcích, zazněla do slova a do písmene v tomto seriálu s patnáctiletým předstihem (ovšem jen proto, aby byla odmítnuta jako naprosto pitomá).

Trapné retro s účastí ministra Rakušana

Skončil průzkum bojem jednoho nového způsobu omezování svobody projevu. Prostějovský magistrát odložil případ ženy, která kritizovala vládu na Facebooku. Navzdory konstatování, že se přestupek nestal, je to výsledek neslavný mimo jiné pro ministra vnitra Rakušana. Potenciální pachatelka Marie Šabinská se musela dostavit na úřad k podání vysvětlení. Takže trestem byl v tomto případě samotný byrokratický proces. Muset se dostavit na úřad někomu může připadat, že to není nic moc, ale v případě, který vůbec neměl vzniknout, je to až až. Tím přestupkem mělo být, že Šabinská na Facebooku nadávala na vládu.

Co takhle Násir nebo Perón?

Vyspělé demokracie se poznají podle toho, že před každými volbami se najde aspoň někdo, kdo je prohlásí za nejdůležitější volby v dějinách země, za nejdůležitější volby v poválečné historii, anebo aspoň za nejdůležitější volby, jaké jsme zažili (V USA se „nejdůležitější volby, jaké kdo zažil“ konaly poprvé ve státě Pensylvánie již v roce 1805 a formulace „nejdůležitější volby našich životů“ se objevuje v doslovném znění pravidelně od roku 1936).

Za Trumpa mluví jedině Trump

V amerických médiích jsou hodně slyšet příznivci Donalda Trumpa, kteří si nepřejí, aby USA dál pomáhaly Ukrajině, a líbí se jim Trumpovy výhrůžky NATO. Někteří pomýšlejí na funkce v případné Trumpově administrativě. V září navštívila Prahu na pozvání Centra transatlantických studií CEVRO Institutu skupina méně halasných, avšak také Trumpovi blízkých republikánů, v jejichž podání není Trump takový radikál. Byl mezi nimi James Carafano, viceprezident washingtonského think-tanku Heritage Foundation.

Velký úklid

Minulý týden měli čtenáři deníku Guardian příležitost přečíst si doporučení na jeden z nejlepších válečných filmů, britský film Zulu z roku 1964. Zachycuje dvanáctihodinovou bitvu britské posádky 135 mužů hájících v Jižní Africe osamělou základnu proti čtyřtisícové armádě kmene Zulu. Odehrává se v roce 1879, kdy pušky Britům ještě neposkytovaly takovou technologickou převahu jako později kulomety. Tísnivé drama střetu, jemuž se nelze vyhnout, a nemilosrdné boje muže proti muži jsou zde ztvárněny s nebývalou intenzitou, jakož i společenské vzorce umožňující britské posádce vytrvat.

Veřejnoprávní média jako sněhová koule

Nevím, zda existuje nějaká statistika, jaký je výskyt duševních poruch mezi lidmi, kteří se začali intenzivně zabývat veřejnoprávními médii, ale nebylo by překvapivé, kdyby byl vysoce nadprůměrný. Jsou jako sněhová koule, u níž se na jádro, občas produkující nějakou smysluplnou, nebo aspoň srozumitelnou práci, nabalují vrstvy a vrstvy nejrůznějších aktivit a pohybů, jež vyplývají z byrokratického sebezájmu. Penetrují mnohé další sféry a instituce, jejich prosazovatelé v zásadě nevidí žádné přirozené meze.

Kdo zreguluje Mars

Internetoví podvodníci se podle bezpečnostní firmy Eset nově zaměřili na rezervační systémy pro ubytování, jako je Booking.com a Airbnb, které jsou populární i v Česku. Zneužívají legitimní účty hotelů a pronajímatelů ubytování a snaží se přimět oběti, aby zadaly údaje z platebních karet do formulářů na falešných webových stránkách. Útočníci byli nejvíce aktivní během letní sezony, kdy počet těchto podvodů více než dvojnásobně překročil počet podvodů na on-line tržištích, uvedl Eset

Chtějí demokracii, nebo ne?

V kampani Kamaly Harrisové se stalo pravidlem, že její zásadní stanoviska oznamují anonymní mluvčí. „Není pravda, že Harrisová chce zrušit soukromé zdravotní pojištění“ (nebo že chce některé další šílené věci, které chtěla v primárkách v roce 2019), poučují influenceři, a když si dohledáte mediální zdroj, na který odkazují, čteme tam často, že to redakci sdělila prostě kampaň Harrisové (anebo nejmenovaný „mluvčí kampaně“, v angličtině „a campaign spokesperson“, s neurčitým členem). Kandidáti samotní mezitím vyslovují jen obecnosti nebo vágně formulované cíle bez podrobností, jak jich dosáhnout.

Kognitivní hrdinství

Nemají dostatek informací. To je už dlouho klišé, jímž se zdůvodňuje, že někteří lidé mají jiné názory, než bychom si přáli. Je to omyl, různí lidé mohou kupodivu na základě jedněch a týchž informací dospět k různým názorům. Lidé, kteří to odmítají pochopit, se hodí pro veřejný život o to méně, o co víc se bohužel do něj často cpou. Nicméně jsou situace, kdy se různost názorů začíná překlápět v něco jiného – neochotu vidět to, co máme přímo před nosem. Po šesti letech by mělo být jasné, že Marek Hilšer nepředstavuje odpověď na žádný veřejný problém nebo užitečnou otázku.

Debata jak za starých časů

Pokud chcete vypadat chytře, když se vyjadřujete k debatě kandidátů na amerického viceprezidenta, neopomeňte zmínit, že tyto debaty zpravidla nejsou důležité. Je to banální pravdivý poznatek. Dívá se na ně méně lidí než na prezidentské debaty, protože Američané se podle viceprezidentských kandidátů nerozhodují, a pokud nejsou zvoleni, bývají často zapomenuti (Pamatujete si, kdo byl viceprezidentským kandidátem Hillary Clintonové v roce 2016? Ani řada Američanů už ne.). Zároveň se občas stává, že viceprezidentské debaty mohou být, pokud jde čistě o „umělecký dojem“, kvalitnější než debaty prezidentské.

Být neviditelný

Mario Draghi, superhvězda evropské technokracie, prezentoval svou zprávu o budoucnosti evropské konkurenceschopnosti, kterou vypracoval na žádost předsedkyně Evropské komise. Sestavil ji tak, aby tam bylo pro každého něco. Kritika evropské posedlosti regulací, jež podváže nové obory, ještě než vůbec mají možnost se rozvinout, si získala i podporu Elona Muska.

Rekviem za Piráty

Čtenářům, kteří si snad nepřečetli komentář Jiřího Peňáse o tom, že Politika už v téhle zemi neexistuje, to doporučujeme neprodleně učinit. Najdou tam to, co mají právo od Echa očekávat, v tomto případě nejvýstižnější charakteristiku piráta jako lidského typu, jakou si lze u nás přečíst.

Film pro naši dobu

Jen málokdy se stane, aby nějaký film vstoupil do mimofilmového kontextu tak nápadně jako Vlny, jež nyní vedou žebříček návštěvnosti kin. Není to vlastně dokonalý „režimní film“? V roli producentů figurují sponzoři prezidentské kampaně generála Pavla. Protagonisty jsou novináři, profese, jež je nyní ostřelována populisty. Film je zachycuje při tom, když sehráli historickou roli docela tak, jak to předestírají dnešní experti na strategickou komunikaci a boj proti dezinformacím: předávali veřejnosti důvěryhodné informace, a zamezili tak tomu, aby se ujala okupanty přichystaná dezinformace.

Vůle k moci

V tradičním časopise amerických socialistů The Nation vyšel text, který byl mnohými na internetu označen za zatím nejhloupější příspěvek do předvolební diskuse. Pamatujete, jak v květnu vyšel na webu Seznam Zprávy komentář o tom, že bychom měli přestat jásat nad naším triumfem v hokejovém mistrovství světa a radši myslet na uhlíkovou stopu hokeje? Ten článek v The Nation udělal něco podobného s americkým fotbalem, jen o hodně političtěji.

Takhle si to Trump nepředstavoval

Stojí za to se po úterní americké prezidentské debatě ohlédnout za tím, jak k ní vlastně došlo. Jen málokdy se totiž v politice odehraje příběh, který má, zcela bez ohledu na politický obsah, kvality filmového scénáře, či ještě spíš televizního seriálu. V květnu byla už nějaký ten měsíc čísla průzkumů stabilizovaná. Sice vítězství Joea Bidena nevylučovala, ale dávala mu menší pravděpodobnost než Trumpovi a čísla, jak celostátní, tak v klíčových státech, se už nějaký čas nehnula. Nebo aspoň ne v Bidenův prospěch.

Konsent lže

Strategická komunikace je zřejmě ta činnost, o níž současná vládní garnitura usoudila, že se jí má nyní nejvíc věnovat. Vedle úsilí plukovníka Foltýna na celostátní úrovni se rozjela další kampaň v Praze. Náměstek primátora pro dopravu Zdeněk Hřib zaštítil kampaň Dopravního podniku proti sexuálnímu obtěžování ve veřejné dopravě. Snesla se na ni vlna kritiky, což Hřib považuje za doklad toho, že kampaň je dobrá a potřebná. Tvrdíme, že nemá pravdu. Nejde o peníze. Vizuály jsou prezentovány v reklamních vitrínách na zastávkách, jež patří městu. A kampaň pro město zpracovala nezisková organizace Konsent za 65 tisíc korun.

Žijme zdravě, žijme pro stát

Na lockdowny málokdo vzpomíná rád, takže si asi málokdo pamatuje na jeden konkrétní argument, který se ani tehdy v záplavě jiných příliš neujal. Ale zazněl. Občané by prý měli převzít odpovědnost za své zdraví, zněl ten argument. Jako že si mají sami rozhodnout, jestli zůstat doma, nebo se případně nakazit. Ty lockdowny nejspíš k ničemu moc nebyly, takže můžeme říct, že ti lidé ve jménu požadavku, jenž se ukázal jako správný, sáhli po argumentu, který je poněkud bizarní a těžko nad ním přemýšleli déle než deset sekund. Že má každý převzít odpovědnost sám za sebe a za své zdraví, to jsme naposledy slýchali leda z úst politiků ODS model cca 1995

James Scott a jeho kronika lidské nečitelnosti

Mezi čtenáři Echa jsou jistě lidé, kteří s gustem naslouchají příběhům o selhání centrálního plánování. Je to pochopitelná a zdravá záliba vlastní i antikomunistům i libertariánům. Vynikajícím zásobníkem těchto příběhů je kniha Vidět jako stát (1998), což napovídá její podtitul: Jak selhaly určité plány na zlepšení lidského údělu. Její autor, americký antropolog James C. Scott, zemřel v červenci ve věku 87 let.

Těžký úděl bělochů

Pokud jste sledovali olympijské hry čočkou, jak zní módní výraz soudobých humanitních věd, pozornosti ke společensko-politickému spektáklu spíš než ke sportu, pak vedle úvodní drag show ve vašem zorném poli možná přistálo vystoupení australské breakdancerky Raygun. Ač vyřazena hned v prvním kole, stala se virální. Z důvodů, jež ona sama a její příznivci označovali jako „hate“, a dokonce dezinformace. Ten blábol byl ovšem jen marnou snahou přebít ten skutečný důvod – Australanka byla zoufale, komicky špatná.

S rebely v kině

Elon Musk, který má velmi nenasytný a impulzivní vztah k informacím, které potkává, minulý týden sdílel na Twitteru kus textu, který zřejmě někde našel. „Dívali jste se na Hunger Games a byli jste na straně rebelů,“ začínal a tato věta se pak opakovala s filmy Hvězdné války, Matrix, Divergence a V jako Vendeta. „Když je to fikce, tak to chápete. Ale když je to realita, v níž žijete, tak to odmítáte vidět,“ pokračuje autor. Text končí slovíčkem „Wild“, které by se zde dalo převést třeba jako „Hustý“. Text, zjevně předkládaný k souhlasení, je pro některé z nás dost iritující. V první rovině už tím, že je to typ výroku, který se vás sugestivně snaží zařadit mezi jakési všechny.

Dávat si pozor na ústa je opět v módě

České umění – především literatura a film – je zahleděné do minulosti, místo aby se dívalo kolem sebe a vypořádávalo se s problémy dneška. Podobný názor často zaznívá především od mladších kritiků a publicistů, v posledních dnech v souvislosti s úspěchem filmu Vlny režiséra a herce Jiřího Mádla, který vypráví o reportérech Československého rozhlasu v době pražského jara a sovětské invaze. A z jaksi kvantitativního hlediska mají pravdu. Kritik Martin Šrajer na sociálních sítích publikoval seznam porevolučních filmů, v nichž téma vpádu vojsk Varšavské smlouvy hraje nějakou roli. Je jich vskutku hodně.

Místo kultury oběti chci kulturu odolnosti

Tento rozhovor se odehrál v Londýně ještě před vraždami v Southportu 29. července. Vlna násilných protestů, již vyprovokovaly, pozornost upřená na původ vraha, na to, jak oficiální Británie reaguje na tyto protesty ve srovnání s protesty jinými – o tom všem se lépe uvažuje ve světle myšlenek kanadského, v Británii působícího politologa Erica Kaufmanna.

Starší články