Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Na Kubě byly do roku 2008 mobilní telefony zakázané. 3G sítě jsou v provozu teprve od roku 2018. Teď na Kubu dorazilo s desetiletým zpožděním arabské jaro – videa z demonstrací proti režimu se stala virálními, což vedlo k ještě větším demonstracím, a tak dále. Jaká byla reakce americké vlády? Nejdřív zareagoval ministr pro vnitřní bezpečnost Alejandro Mayorkas, pod kterého spadá ochrana hranic. A byla to studená sprcha.
Chceme-li se seznámit s tím, jak se k nám dostává woke ideologie, můžeme se podívat na instagramový účet Respektuju. Má přes třiatřicet tisíc sledovatelů, což není žádný superstar rank, ale taky to není úplně málo. Instagram se svým důrazem na vizuální sdělení a upozadění psaného je ideální platformou. A pro digitálně domorodou mládež je to zjevně ideální způsob sdělování informací – Dominik Feri prý uměl takhle přepasírovat informace o koronaviru.
Dělat si legraci z postižených je neslušné. A tak by si člověk neměl dělat legraci z libertariánů, protože typický přívrženec této nauky se zjevně nachází někde na autistickém spektru. Ale tu zásadu je v praxi těžké neporušovat – protože jsou libertariáni většinou dost inteligentní; protože jejich nápady někdy hrozí reálnými dopady; a protože je to neodolatelné. Jedna z myšlenek, kterou se libertariáni zabývají, je „seasteading“ – vybudování komunity někde mimo dosah stávajících zákonů, kterou by mohli její příslušníci zorganizovat podle svých představ.
Pavel Zeman neměl odstupovat z funkce nejvyššího státního zástupce. Jeho řeči o tom, že byl vystaven tlaku, byly nedůstojnou tečkou jeho kariéry. Co přesně se mu mohlo stát? Měl být poslán do gulagu? Že ministryně spravedlnosti vyhrožovala podáním kárných žalob? Ale vždyť řada jiných lidí, státních zástupců a soudců, přežila dokonce to, že na ně kárné žaloby byly fakticky podány. A jsou naživu.
Jak reálné je dnes ohrožení svobody slova? A zneužívají úřady po světě boj s pandemií k omezování občanských svobod? Anebo jsme paranoidní? Zajímavý exemplář do této diskuse se objevil minulý týden. Jde o starší videozáznam, na němž vrchní zdravotník kanadské provincie Nova Scotia Robert Strang obhajoval opětovný lockdown tím, že shromáždění velkého počtu občanů představuje zdravotní riziko. A dodal: „Myslím, že dalším účelem zákazu je zabránit skupinám, které záměrně šíří falešné informace, které vytvářejí riziko...
Podívejte se na instagramový účet The Rich Kids of Instagram. Agreguje fotografie, které postují mladí, bohatí, chlubiví lidé dnešního světa. Brzy zjistíte, že tato globalizovaná kultura je velmi uniformní. Dominuje jí několik luxusních značek, které si z nějakého důvodu právě tento lidský typ oblíbil nápadně víc než jiné – auta Lamborghini a Bentley, oblečení a doplňky Louis Vuitton a Versace, šampaňské Dom Perignon.
Milovníkům diplomatické komunikace či milovníkům tiskových zpráv produkovaných Jiřím Ovčáčkem se včera naskytlo zajímavé rozptýlení. Ovčáček zveřejnil informaci o telefonátu svého šéfa s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Jejím literárním vrcholem je lyrická pasáž o zahradničení. Ze střízlivého zahraničněpolitického obsahu je asi nejdůležitější zpráva, že Miloš Zeman plánuje napřesrok návštěvu Číny.
Znáte výraz „bullshit jobs“? Přišel s ním antropolog David Graeber v eseji z roku 2013, kteý je dostupný pod názvem Práce na hovno na webu A2larm. Popisuje v něm proliferaci zaměstnání, o kterých si i sami jejich vykonavatelé myslí, že jsou nesmyslná a neužitečná. Myslím, že je přeceňovaný. Pracovní svět, o který jde, najdete lépe popsaný v kresleném Dilbertovi; Graeberův názor, že to nějak záměrně zařizuje „vládnoucí třída“, každého nepřesvědčí.
V angličtině se už asi století používá obrat „mít dobrou válku“. Jestliže se o někom řekne, že měl dobrou válku, znamená to, že tento muž, zpravidla z vyšších vrstev, byl nasazen někde, kde se mu ty nejhorší strázně vyhnuly, ale zas to nebyla taková zašívárna, aby se musel stydět. V tomto duchu bychom mohli říct, že pokud měl někdo dobré tornádo, pak to byl Robert Šlachta a jeho Přísaha. 26. června mělo mít toto hnutí ustavující sjezd.
Jeden z nejproslulejších kampaňových spotů v amerických dějinách je spojen se jménem Willie Horton. Vznikl v prezidentské volební kampani v roce 1988, kdy proti sobě stáli úřadující viceprezident George Bush a jeho demokratický vyzývatel, guvernér státu Massachusetts Michael Dukakis. Televizní spot obvinil demokratického guvernéra, že podporoval program víkendových propustek pro vězně včetně vrahů.
Již před schůzkou Joea Bidena s Vladimirem Putinem bylo možné zaznamenat, že americký prezident na ni přichází s určitými vstřícnými kroky. Vyňal šéfa firmy, která staví plynovod Nord Stream 2, ze sankcí a snížil výdaje na evropskou obranu. Vzápětí po summitu přišla americká média se zjištěním o dalším dárečku: Bílý dům zmrazil připravený balíček vojenské pomoci pro Ukrajinu.
V roce 2008 vnikl do zahrady zámku v Lánech, kde dokonce tou dobou pobýval prezident, agresivní zdrogovaný muž. Když ho policie s použitím chvatů pacifikovala, zkolaboval a záhy zemřel. Událost tehdy vzbudila malou pozornost.
Američtí viceprezidenti jsou při normálním běhu událostí tak trochu pátým kolem u vozu. Takže tradičně bývají ad hoc pověřováni nějakými aktuálními úkoly. Joe Biden dal Kamale Harrisové na starost migrační krizi – to slovo už se smí používat – na jižní hranici USA. To je opravdu dárek za všechny peníze, problém, který nemá jasné řešení.
Summity jsou svátky novinářské profese a rusko-americké summity mezi nimi zaujímají zvlášť důležité místo. To je ovšem hlavně přežitek minulosti, dob, kdy sovětsko-americké summity mohly ovlivnit běh světa a některé i ovlivnily. Ty doby jsou dávno pryč, ani USA, natož Rusko, nemají ve světě tu váhu jako tehdy a ani pro obě ty země nehrají vzájemné vztahy takovou roli jako tehdy. Ale novináři a politici se snaží, aby na ně na chvíli dopadl odlesk této zašlé slávy.
Z ODS se stává strana krajního středu. Dokonce prý „eurohujerská strana krajního středu“, a to svou podporou Green New Dealu. Tvrdí to Zuzana Majerová Zahradníková z Trikolóry, respektive cituje Daniela Vávru. Mně připadá, že se z ní stává spíš strana mdlého středu. Její volební kampaň připomíná spíš nějakou službu typu Kam na výlet než politickou stranu.
Pamatujete na rozhovor Mirka Topolánka pro časopis LUI? Stalo se to v roce 2010 a ta událost ukončila Topolánkovo předsednictví ODS. Vydání LUI s rozhovorem s Mikulášem Ferjenčíkem z roku 2017 se, pokud víme, zadarmo nerozdávalo. Rozhovor naopak z webu časopisu nedávno zmizel. Což Piráti zdůvodňují s odkazem na redakci tím, že došlo k normálnímu redesignu stránek.
Jedním z témat minulého týdne byl ochuzený pohled na minulost, jakého jsou současná média schopna. A to nejen u nás. V Británii zemřel ve věku 81 let Max Mosley, jehož jeden novinový nekrolog charakterizoval jako dlouholetého funkcionáře mezinárodní automobilové federace FAI a „zastánce ochrany soukromí“. Mosley zastánce ochrany soukromí byl, vedl o to soudní spory s jedním časopisem a pak ve Štrasburku. A o co vedl spor?
Opatření tak v praxi byla směsí hygienického divadla, vyvolávání strachu, aby lidé pokud možno zůstali uvnitř, a, což je nejhorší, cesty nejmenšího odporu. Tíhu restriktivních opatření od počátku nesly děti – tato politická garnitura dlouho ukazovala, že jí na školství nezáleží.
V první polovině května se produktovod, který zásobuje východní pobřeží USA benzinem, stal terčem kyberútoku, který ho na pět dní vyřadil z provozu a způsobil tak výpadek zásobování benzinem na pumpách. Jak vážný, o tom je těžké si udělat zvenčí představu, protože někteří kritici mají pocit, že americká média se snaží vytvářet dojem, že za prezidenta Joea Bidena se v USA žije lépe, a tudíž zprávy o nedostatku benzinu minimalizovala.
K Dominiku Ferimu kolega Ondřej Štindl včera řekl vše, co bylo třeba a jak to bylo třeba. Hlavně v politickém kontextu. Pojmy jako presumpce neviny jsou tu celkem mimo. Ty by mohly přijít na řadu až v trestněprávním kontextu a tam ještě nejsme a není jisté, jestli tam budeme. Jsme v politice a před volbami. A když někdo v politice dělá něco, co se dostatečnému počtu lidí nelíbí, neexistuje odvolací instance.
Evropská unie je ostrov stability, demokracie a vlády zákona, říkalo se. Jenže místo toho, aby se z něj stávalo gravitační jádro, k němuž se budou jiné země svým uspořádáním přibližovat, děje se opak. Zóny nestability se povážlivě přibližují. Dřív to byl Irák a Sýrie. Loni válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem, což je podle některých definic geograficky v Evropě. Evropské země ji usilovně ignorovaly.
Když se v březnu pirátská poslankyně Olga Richterová u soudu rozbrečela, posunula nás tím mezi vyspělé země. Můžeme to prohlásit na základě studie dvou holandských a jednoho jihoafrického vědce, která vyšla v časopise Cross-Cultural Research. Jmenuje se Kultura a brečení: Výskyt a genderové rozdíly. Autoři porovnávali údaje (založené na samoreportování) z 37 zemí. Pokud byste vyšli z jednoduchého předpokladu, že k pláči mají víc příležitostí lidé v zemích, kde je život těžší, mýlili byste se.
Když narazíte v angloamerickém kulturním prostoru na nějaký zajímavý hlas, můžete se sázet, jak dlouho to bude trvat, než bude takzvaně zrušen. Vůbec není podmínkou, aby působil v nějakém ožehavém sektoru. Nemusí se specializovat na genetiku, gender, antisemitismus, zločinnost, postmoderní filozofii, náboženství ani žádný jiný úsek frontové linie, na níž se dnes střet odehrává.
Dnes, kdy přišlo do módy starat se o Tchaj-wan, se může hodit představit knihu, v níž se vysnívá cosi jako evropský Tchaj-wan. Je to kniha Vasilije Aksjonova (1932–2009) Ostrov Krym z roku 1979. Svět románu je náš svět, někdy za Brežněva v sedmdesátých letech, Krym v něm není poloostrov, ale ostrov oddělený od pevniny několik desítek kilometrů širokou úžinou. A v zimě 1920 tam bělogvardějci neutrpěli definitivní porážku.
CIA vstoupila mezi youtubery. Ze dvou videí z cyklu „Lidé CIA“ vidíme, že Bidenova CIA skutečně není tou zlověstnou institucí levicové imaginace, která organizovala puče ve třetím světě. Dnešní CIA je progresivní. „Jsem barevná žena (woman of color),“ sděluje divákům v jednom videu žena, jak později vyrozumíme, hispánského původu. „Jsem cisgender mileniálka a byla mi diagnostikována generalizovaná úzkostná porucha. Jsem intersekcionální, ale moje existence se nevyčerpává zaškrtáváním kolonek.“
Projekt je dítětem generála Daniela Golda. Když byl v roce 2004 jmenován šéfem výzkumného odboru izraelského ministerstva obrany, od počátku čelil nedůvěře izraelského i amerického vojenského establishmentu. Nevěřili, že systém může fungovat nebo že může být efektivnější než jiné metody.
Destruktivní zahraniční politika Donalda Trumpa „America First“ nebere ohled na mezinárodní společenství, stěžovali si zkušení zahraničněpolitičtí experti a komentátoři. Teď je Trump pryč a mezinárodní společenství je zpět. Jak to vypadá?
Opravdu jsme se museli dožít toho, že se na scéně objevilo slovo vlastizrada? Asi ano, asi je doba, kdy jsou v kurzu hysterická gesta, která dohromady neskládají žádný logický smysl, ale právě jen hysterii. Ministr vnitra je obviněn z vlastizrady ve stejné době, kdy se mezi určitými lidmi stalo módou chlubit se, že ve sčítání lidu vyplnili, že jejich národnost je „evropská“. Vzniká zde otázka, co přesně je vlastí člověka s evropskou národností.
Minulou středu kancléřka Angela Merkelová hovořila na veřejné debatě mimo jiné o otázce bezpečnosti globálních výrobních řetězců a jako příklad uvedla, že nemáme jistotu, že Indie bude v době koronavirové krize plnit dodávky léků. „Samozřejmě jsme vůbec dovolili, aby se Indie stala tak velkým farmaceutickým výrobcem, v očekávání, že toto budou dodržovat. Pokud se to neděje, budeme to muset nanovo zvážit.“ My jsme dovolili? Něco divného tu vystrkuje rohy.
Jakou představu ve vás vyvolají věty „Vítejte v roce 2030. Nic nevlastním, nemám žádné soukromí a nikdy se nežilo tak dobře“? Když vedle nich vidíte obrázek autorky, mladší ženy s mikrofonem v ruce, zjevně jako doma na konferenčních pódiích, elegantně, ale prostě oblečené, jak bývají moderní Západoevropanky? Když si přečtete, že je jí Ida Aukenová, dánská sociálnědemokratická poslankyně a bývalá ministryně?
