Joe Biden, prezident dekadence
Joe Biden není v žádném směru jakkoli výrazný, natož přelomový politik. Jeho volební vítězství nebylo podle historických měřítek nijak drtivé.
Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Joe Biden není v žádném směru jakkoli výrazný, natož přelomový politik. Jeho volební vítězství nebylo podle historických měřítek nijak drtivé.
Evropská komise buď ostudně zbabrala nákup vakcín proti koronaviru, anebo je vakcín dost, a pokud není, je to vina Andreje Babiše a řady ostatních členských zemí Unie.
Pokud ještě nevěříte, že kognitivní zkreslení existuje, pak reakce od středu doleva na suspendování twitterového účtu Donalda Trumpa by měla pro vás být povinným školením. Jde o reakce, jež lze heslovitě shrnout slovy „Donald Trump porušil podmínky používání sítě. Twitter je soukromá firma, nikdo jí nemůže nakazovat, jaké chování má u svých uživatelů tolerovat. A když se vám chování Twitteru nelíbí, vytvořte si vlastní sociální síť. Tak funguje svobodný trh“.
Středeční povstání ve Washingtonu je z těch událostí, jež poskytují příležitost k ukázání pokrytectví či dvojích měřítek amerických médií a liberálních elit.
Volnost státní moci dělat si, co chce, zůstává nenarušena. Může selhávat v provedení, ale rozhodně není omezena ve své vůli. Když si usmyslí, že odstraní svého oponenta, přikročí k tomu.
Každoročně se koncem roku vyhlašují slova roku – nové nebo nově použité výrazy, které dění uplynulých měsíců uvedlo v život. Možná by stálo za to zkusit to z opačného konce a vyhlašovat výrazy, jež by bylo na čase definitivně stáhnout z oběhu. Ne ty, které upadají v zapomnění, ale ty, které jsou živé až až, jen je dění v posledním roce usvědčilo z nepatřičnosti a z nepoužitelnosti. Kandidátem, pro něhož čas opravdu nazrál, je „jednadvacáté století“.
Když byla zvolena nová Rada České televize, někteří komentátoři správně odhadli, že největší emoce sice budí Hana Lipovská a Luboš Xaver Veselý, ale bude to méně nápadný Pavel Matocha, kdo nakonec vezme Radu do ruky.
Co má být prvním cílem očkování? Bránit co největšímu počtu úmrtí? Zabránit takovým úmrtím, aby bylo zachováno v součtu co nejvíce let lidského života? Umožnit návrat co nejvíce lidských aktivit k normálním podmínkám?
Ve sněmovně by se v průběhu této schůze měl konečně po letech dostat na stůl pirátský návrh legalizující domácí pěstování marihuany.
A protože zřejmě těch restartů nebylo dost, od Milionu chvilek se odštěpila jedna z jeho zakladatelských osobností, která si vedle občanského hnutí chce vyzkoušet i politickou stranu.
Kdo je nejsvobodnější veřejný činitel v České republice? Jsou dva, guvernér centrální banky a předseda Ústavního soudu. Oba stojí v čele samostatných větví státní moci (ČNB tak nebývá označována, ale ústava jí fakticky toto postavení dává). Oba jsou ze svých vysokých funkcí prakticky neodvolatelní; zároveň je jejich funkční období omezeno, takže si případným taktizováním mohou vysloužit maximálně dvě, ale ne víc.
Číst si o přežívajícím primitivismu a předsudcích v zaostalých oblastech světa patří k drobným neřestem, jež nám nikdy nezevšední.
Barack Obama dal perfektně načasovaný rozhovor – není lepšího kontrastu než minulý prezident vyrovnaně, poučeně a rozvážně komentující svět, zatímco se jeho nástupce zmítá v hysterických rétorických křečích a utíká před porážkou do fantazie. Rozhovor, který vyšel v časopise The Atlantic, je možná nejzajímavější svými pasážemi o kultuře.
Nyní progresivisté s velkým nadšením zaznamenali, že Biden prý chystá odpuštění části studentských půjček. Vedle zdravotnictví jen málo témat tolik vzrušuje aktivistickou levici jako toto
V závěru americké volební kampaně začaly sociální sítě s čím dál větší frekvencí opatřovat posty prezidenta Trumpa a jemu blízkých lidí varovnými cedulkami ve smyslu, že tento post obsahuje neověřené nebo nepravdivé informace. V televizích se tato sdělení začala objevovat v „chyronech“ (takových těch páskách na dolní straně obrazovky, kde běží text). Nejvíc však veřejnost zaujalo, když některé zpravodajské stanice krátce po začátku prezidentovy čtvrteční tiskové konference ustřihly její přímý přenos s tím, že prezident šíří lži.
V průběhu Trumpova úřadování se více než kdy jindy stalo z Ameriky projekční plátno, na něž si Evropané promítali své fantastické obrazy, a to nejen Ameriky, ale i sebe samých.
V době uzávěrky je docela dobře možné, že se příštím americkým prezidentem stane Joe Biden, stejně jako Donald Trump. Ale to se podle předpovědí většiny těch, kteří se tím autoritativně zabývají, vůbec nemělo stát.
Třídílný seriál České televize Herec, který skončil minulou neděli, je myslím neobvyklý v české produkci tím, že se nesnaží být morálně úhledný.
Podle všech ukazatelů platných ve starých dobrých časech se novým americkým prezidentem stane Joe Biden. Jenže v minulých volbách v roce 2016 Donald Trump všechny konvenční zásady popřel. A tak analytici letos počítají s „faktorem X“ – s tím, že v jejich analytických nástrojích může být něco špatně, i když nevědí co.
Vládní tým působil na včerejší tiskové konferenci, jako by představitelé nějaké kolaborantské vlády vykonávali příkazy okupační moci a vypadli z rolí.
Soudkyně Amy Coney Barrettová byla mezi těmi, z nichž prezident Trump vybíral, když navrhoval soudce Nejvyššího soudu minule, v roce 2018.
Ministr Prymula se svými opatřeními naráží, a to s každým jinak. Když omezil muzikály a hudební výchovu, snad milion lidí si sborově vzpomněl na verše Karla Kryla o zemi, „kde zakázali zpívat“. Někdy zřejmě Prymula vyhrožuje – třeba když nadhodí opatření, která „umožní, aby ti lidé se nenakazili v domácích podmínkách. Pokud toho budou chtít využít“. A někdy vypustí pokusný balonek. Třeba když minulý týden ve sněmovně přišel s tím, že by se lidé mohli zapisovat v restauracích. Proti tomu se zvedla okamžitá vlna opozičního odporu, premiér to označil za nesmysl a Prymula rychle ustoupil.
Včerejší debata měla babišovskou úroveň. Nebo spíš horší – Babiš přece jen zpravidla nechá novináře doříct otázku a často i předřečníka domluvit.
V posledních dnech můžete v USA zaznamenat několik kroků státních úřadů, které lze charakterizovat jako trolling.
Když dnes chcete říct, že Donald Trump je pro demokracii nebezpečný, ale netroufáte si přímo říct, že je diktátor nebo fašista, tak řeknete, že ruší institucionální normy. Popisuje to jeho chování, když třeba otevřeně kritizuje nezávislou centrální banku, odmítá zveřejnit svá daňová přiznání, obklopuje se v úřadě členy rodiny a dělá jiné věci, které žádný zákon přímo nezakazuje, ale dosud se považovaly za nepatřičné. Tak zní časté obvinění.
O co šlo? Woodward to umístil hned do prologu knihy. Odhalení – obvinění – zní, že Trump toho o nebezpečí čínské chřipky věděl víc a dřív, než jak dával veřejně najevo. Sekundárně se pak disputovalo o etice samotného Woodwarda.
V dnešní debatě o naší moderní historii vzniká dojem, že socialismus, až na represe, vlastně velké části obyvatelstva aspoň částečně padl. Diktaturu samozřejmě nikdo nehájí, ale že český národ je převážně levicový, to vyčíst lze, občas to i někdo tak výslovně řekne, aniž narazí na odpor. A je pravda, že pro to můžeme nalézt doklady i mimo oficiální komunistické nebo revizionistické podání, ve sféře disentu, kde i ti, kteří se přímo nerekrutovali z reformněkomunistických kruhů, přirozeně tíhli k levicovému světu ve svém uvažování i ve svých kontaktech. Platí to třeba pro profesora Patočku, pro první podpisové akce na podporu Plastic People nebo pro šíření dokumentů Charty 77.
Už na jaře, když rozjela první záchranné programy v pandemii a přes noc naučila sebe a nás žít se schodkem pět set miliard, říkala ministryně Schillerová, že teď není doba na hledání kompenzujících škrtů ve vládních výdajích.
Ale k čemu nám to bude, tedy kromě dobrého pocitu? Přiznám se, že k tomu všemu mám trochu skeptický postoj. Celá věc je do značné míry ztracená.
New York je nejmytologizovanější velkoměsto moderního světa. Je jeho éra u konce? Zasadila mu koronavirová epidemie a s ní spojená uzávěra ránu, ze které se nevzpamatuje? Anebo je to jen další v řadě mnoha předpovědí konce, jež se ukázaly předčasné?