Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Rada nad zlato: Vytvořte si vlastní sociální síť

Pokud ještě nevěříte, že kognitivní zkreslení existuje, pak reakce od středu doleva na suspendování twitterového účtu Donalda Trumpa by měla pro vás být povinným školením. Jde o reakce, jež lze heslovitě shrnout slovy „Donald Trump porušil podmínky používání sítě. Twitter je soukromá firma, nikdo jí nemůže nakazovat, jaké chování má u svých uživatelů tolerovat. A když se vám chování Twitteru nelíbí, vytvořte si vlastní sociální síť. Tak funguje svobodný trh“.

Blbí, ale svobodní

Středeční povstání ve Washingtonu je z těch událostí, jež poskytují příležitost k ukázání pokrytectví či dvojích měřítek amerických médií a liberálních elit.

Jednadvacáté století na smetišti dějin

Každoročně se koncem roku vyhlašují slova roku – nové nebo nově použité výrazy, které dění uplynulých měsíců uvedlo v život. Možná by stálo za to zkusit to z opačného konce a vyhlašovat výrazy, jež by bylo na čase definitivně stáhnout z oběhu. Ne ty, které upadají v zapomnění, ale ty, které jsou živé až až, jen je dění v posledním roce usvědčilo z nepatřičnosti a z nepoužitelnosti. Kandidátem, pro něhož čas opravdu nazrál, je „jednadvacáté století“.

Jak je dobré být Pavlem Rychetským

Kdo je nejsvobodnější veřejný činitel v České republice? Jsou dva, guvernér centrální banky a předseda Ústavního soudu. Oba stojí v čele samostatných větví státní moci (ČNB tak nebývá označována, ale ústava jí fakticky toto postavení dává). Oba jsou ze svých vysokých funkcí prakticky neodvolatelní; zároveň je jejich funkční období omezeno, takže si případným taktizováním mohou vysloužit maximálně dvě, ale ne víc.

Co mají společného Barack Obama a Tony Soprano

Barack Obama dal perfektně načasovaný rozhovor – není lepšího kontrastu než minulý prezident vyrovnaně, poučeně a rozvážně komentující svět, zatímco se jeho nástupce zmítá v hysterických rétorických křečích a utíká před porážkou do fantazie. Rozhovor, který vyšel v časopise The Atlantic, je možná nejzajímavější svými pasážemi o kultuře.

Americká média: svět, jaký by měl být

V závěru americké volební kampaně začaly sociální sítě s čím dál větší frekvencí opatřovat posty prezidenta Trumpa a jemu blízkých lidí varovnými cedulkami ve smyslu, že tento post obsahuje neověřené nebo nepravdivé informace. V televizích se tato sdělení začala objevovat v „chyronech“ (takových těch páskách na dolní straně obrazovky, kde běží text). Nejvíc však veřejnost zaujalo, když některé zpravodajské stanice krátce po začátku prezidentovy čtvrteční tiskové konference ustřihly její přímý přenos s tím, že prezident šíří lži.

Návrat už není možný

Podle všech ukazatelů platných ve starých dobrých časech se novým americkým prezidentem stane Joe Biden. Jenže v minulých volbách v roce 2016 Donald Trump všechny konvenční zásady popřel. A tak analytici letos počítají s „faktorem X“ – s tím, že v jejich analytických nástrojích může být něco špatně, i když nevědí co.

Nedůvěra jako osobní štít

Ministr Prymula se svými opatřeními naráží, a to s každým jinak. Když omezil muzikály a hudební výchovu, snad milion lidí si sborově vzpomněl na verše Karla Kryla o zemi, „kde zakázali zpívat“. Někdy zřejmě Prymula vyhrožuje – třeba když nadhodí opatření, která „umožní, aby ti lidé se nenakazili v domácích podmínkách. Pokud toho budou chtít využít“. A někdy vypustí pokusný balonek. Třeba když minulý týden ve sněmovně přišel s tím, že by se lidé mohli zapisovat v restauracích. Proti tomu se zvedla okamžitá vlna opozičního odporu, premiér to označil za nesmysl a Prymula rychle ustoupil.

Americká únava z demokracie

Když dnes chcete říct, že Donald Trump je pro demokracii nebezpečný, ale netroufáte si přímo říct, že je diktátor nebo fašista, tak řeknete, že ruší institucionální normy. Popisuje to jeho chování, když třeba otevřeně kritizuje nezávislou centrální banku, odmítá zveřejnit svá daňová přiznání, obklopuje se v úřadě členy rodiny a dělá jiné věci, které žádný zákon přímo nezakazuje, ale dosud se považovaly za nepatřičné. Tak zní časté obvinění.

Počátky české cancel culture

V dnešní debatě o naší moderní historii vzniká dojem, že socialismus, až na represe, vlastně velké části obyvatelstva aspoň částečně padl. Diktaturu samozřejmě nikdo nehájí, ale že český národ je převážně levicový, to vyčíst lze, občas to i někdo tak výslovně řekne, aniž narazí na odpor. A je pravda, že pro to můžeme nalézt doklady i mimo oficiální komunistické nebo revizionistické podání, ve sféře disentu, kde i ti, kteří se přímo nerekrutovali z reformněkomunistických kruhů, přirozeně tíhli k levicovému světu ve svém uvažování i ve svých kontaktech. Platí to třeba pro profesora Patočku, pro první podpisové akce na podporu Plastic People nebo pro šíření dokumentů Charty 77.

Kuřáci snesou všechno

Už na jaře, když rozjela první záchranné programy v pandemii a přes noc naučila sebe a nás žít se schodkem pět set miliard, říkala ministryně Schillerová, že teď není doba na hledání kompenzujících škrtů ve vládních výdajích.

Bude ještě New York?

New York je nejmytologizovanější velkoměsto moderního světa. Je jeho éra u konce? Zasadila mu koronavirová epidemie a s ní spojená uzávěra ránu, ze které se nevzpamatuje? Anebo je to jen další v řadě mnoha předpovědí konce, jež se ukázaly předčasné?

Starší články