Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Mandát, šmandát

Když Ivan Krastev ve své knize Po Evropě, žalozpěvu na zklamané naděje východní Evropy z demokracie, popisoval nové globalizované východoevropské elity, vypíchl, jak jsou odpoutané od zkušeností svých krajanů. Nezáleží jim na stavu místního školství ani zdravotnictví – využívají soukromé. „Ztratily schopnost sdílet vášně svých spoluobčanů… Meritokratické elity jsou velmi propojené, ale jejich sítě jsou horizontální. Přední ekonom v bulharské Sofii se důvěrně zná se svými kolegy ve Švédsku, ale nemá znalosti o starostech těch svých spoluobčanů, kteří v technokratických zkouškách neuspěli.

U článku 66 platí: Dvakrát měř, jednou řež

Bylo by bývalo lepší se cestou ke zbavení prezidenta pravomocí vůbec nevydávat? Tak, jak to říkali minulý týden třeba Petr Fiala nebo Marek Benda – netlačme na pilu, nechme zatím prezidentovi klid na léčbu, do 8. listopadu ho stejně k ničemu nepotřebujeme? To už je akademická otázka. Po odpovědi, jakou dostal Senát od Ústřední vojenské nemocnice, nelze couvnout.

Nevěřte mladým v politice

Víkend byl ve střední Evropě na převratné politické události štědrý. Přinesl nemilé překvapení nejen Andreji Babišovi, ČSSD, komunistům a Pirátům, ale taky Sebastianu Kurzovi. Rakouský kancléř musel rezignovat po policejní razii přímo v kancléřství. Pád rakouského lídra nezaskočil ty z nás, kteří nadšení z Kurze coby nového vzoru pro budoucnost evropské pravice nikdy nesdíleli. Kurz se zachoval odvážně, když se v roce 2015 jako první západoevropský politik postavil migrační vlně.

Po komunistech

Naši komunisté konečně odcházejí tam, kam předpověděl Marx, že se odebere buržoazie – na smetiště dějin. Poprvé za dobu existence naší republiky se nedostali do parlamentu. A, soudě z pohledu na jejich aktiv, je slušná naděje, že se už do něj nedostanou. Znamená to víc než jen konec těch už značně opotřebených vtipů, jako byl například ten v první větě tohoto textu. Nejdříve je ale namístě ohlédnutí. KSČM byla české specifikum. Přinejmenším v zemích V4 takové komunisty neměli.

Let’s go Brandon

V posledních týdnech se na různých hromadných akcích v USA začal rozmáhat takový nešvar – lidé začali skandovat „Fuck Joe Biden“. Tam, kde se spontánně shromažďují spíš voliči republikánů, takže hlavně na sportovních akcích. Když už se to má stát, nepřekvapí, že se to stalo na závodě automobilů NASCAR v Alabamě. Může se vám to nezamlouvat, ale není tak těžké to pochopit. V posledních čtyřech letech se kdeco stalo vehiklem boje proti Donaldu Trumpovi.

I volby můžou dopadnout dobře

Po dlouhých letech lze povolební komentář začít bez rozpaků větou, že tyto volby dopadly dobře. Jednak jistě tím, které uskupení zvítězilo. Ale taky tím, kolik se dostalo do Poslanecké sněmovny stran a jaké zůstaly za dveřmi, díky čemuž existuje jasná většina. Je všeobecně uznáváno, že nejlepší kampaňový tým má Andrej Babiš. Ale čeho dosáhl? Jako jediný uměl účinně provést negativní kampaň. Iniciativy vyzývající lidi, aby jich co nejvíce přišlo k volbám, přenechme aktivistům a umělcům.

Komerční vs. veřejnoprávní televize 1 : 0

Nadávat na volební debaty je oblíbené, ještě víc než na většinu jiných věcí. Snad proto, že tam jsou z podstaty věci vždy zastoupení lidé, které aktivně nemáme rádi. A tak zkusme jen relativní srovnání: byla debata na veřejnoprávní televizi lepší než na komerční? Třeba ta v neděli na Primě, kterou můžou diváci mít v živé paměti? Těžko odpovědět kladně. Komerční televize klouže po povrchu, hraje na nízké pudy diváků, zní tradiční argumentace.

Ti, kdo viděli americkou krizi s předstihem

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem v roce 2016 mimo jiné znamenalo obžalobu tehdejšího amerického intelektuálního provozu. Otázky, které Trump otevřel a na nichž zvítězil, komentátoři a experti na levici i na pravici neotvírali. Pokud má být jejich rolí zajišťovat oběh myšlenek a zkušeností ve společnosti, tak v tom naprosto selhali. Opakovali staré mantry, a nevšimli si, že už nikoho neoslovují.

To není diplomatický spor, to je umění

V pátek se v Praze odehrála další demonstrace pořádaná iniciativou Fridays for Future a přihlížející si vedle charakteristických hesel mohli všimnout ještě něčeho. Velká část účastníků byla orouškovaná. A to přesto, že nosit ochranu dýchacích cest na ulici dnes žádný předpis nenařizuje a účastníci byli mladí, hlavně středoškoláci.

Co když banány už nebudou?

Zažíváme zkrátka éru nedostatku. To je dost šokující zkušenost, která znamená mnohem víc než jen prostě to nepohodlí spojené s tím, že se něco nedá sehnat nebo je to závratně drahé. Podkopává to i naše uvažování o společenských problémech, tak jak se v posledních desetiletích vyvíjelo.

To není diplomatický spor, to je umění

Diplomatická megaroztržka mezi Francií a anglosférou (Austrálií, USA, Británií) je jednou z těch příležitostí, kdy si člověk s pokorou uvědomí, že na země se staletou tradicí vysoké kultury prostě nemáme. Ta rafinovaná proradnost! Ta šťavnatost urážek! Západní diplomaté kdysi poučovali postkomunistické země, že chtějí-li vstoupit do moderního světa, musí se povznést nad staré křivdy a spory. Ale možná jen neměly tak kvalitní staré křivdy jako Francouzi a Anglosasové

Američtí socialisté v salonech a mimo ně

Je něco protivnějšího než vulgární rappeři měřící svou hodnotu v množství zlata a cashe, které mohou ukázat na kameru? Je. Bohatí lidé tvářící se, že jim na bohatství nezáleží, že oni dokonce proti chudobě a nerovnosti bojují. Ale veřejnost si na to tak zvykla, že na různé akce, kde se spojuje užitečné s příjemným, už ani nereaguje, pokud někdo neprovede něco zvlášť doslova nechutného. Třeba když v roce 2013 francouzský módní návrhář přišel s tričkem s nápisem „Nezaměstnaný“, které nabízel za 285 eur.

Zatykač na volební kampaň

Lidé, kteří řídí kampaň koalice Spolu, by po volbách měli být vyštváni z politiky. Je s podivem, že i tak koalice v průzkumech překonává dvacetiprocentní hranici. Můžeme to opřít i o data (i když to nejsou žádné objektivní údaje, ale spíš taková statistická magie). Odhad volebního potenciálu Kantar a Data Collect z počátku září přisuzoval koalici potenciál až 31,5 procenta hlasů, zatímco ANO 30 procent.

Věk šedých panterů

Spory o městskou cyklistiku v Praze mají už svůj zaběhaný ráz. Ze zastánců představy, že každý si může vystačit s dopravou na kole, se zpravidla vyklubou mladí lidé bez závazků, které starší spoluobčané upozorní na to, že ne vše lze obstarat na kole. To není překvapivé, protože exponenti podobných hnutí bývají pokrytci. Oni sami tomu říkají, že „problém je systemický“.

Jak se Spojené státy nechaly lapit do pasti terorismu

Kdybyste někomu koncem 90. let jako posel z budoucnosti pověděli, jak krátká éra po konci studené války bude, asi by vám nevěřil. Doba, z níž dodnes přežívá řada pojmů – globalizace, demokratizace, neoliberalismus –, trvala jen jednu dlouhou dekádu, do 11. září 2001. Od té doby uplynulo už dvacet let, tedy stejně dlouho, jako trvala třeba československá normalizace.

Cancel culture pro starší a pokročilé

Že by se situace na frontě obracela? Minulý týden přišly se svou kritikou americké tzv. woke revoluce dvě velké, etablované centristické publikace, respektive autoři – britský The Economist a v americkém Atlanticu Anne Applebaumová. Economist má sice články nepodepsané, nicméně v textu zmiňuje interesantní detail, že James Bennet, redaktor, který loni odešel z New York Times po progresivistickém povstání v redakci, nyní pracuje v Economistu. Není nad osobní zkušenost.

Otcové a synové v politice

Andrej Babiš není jediný politik, který má potíže se svým synem. I americkému prezidentovi jeho synové zadělali na problémy. U nás i tam strhávají politiku a média do série problémů a zlozvyků, jež už dávno nejsou jen rodinnou záležitostí. Joe Biden měl dva syny a o tom jednom ne a ne přestat mluvit. Jeho syn Beau měl nakročeno k pěkné kariéře. Vystudoval práva, v Bidenovic domovském státě Delaware byl zvolen nejvyšším státním zástupcem (což je tam volená funkce).

Lži vznešené a jiné

Jak se mohl Západ vedený Spojenými státy dopracovat k takovému debaklu, že po dvaceti letech a bilionech dolarů odchází z Afghánistánu, aniž dokázal pozvednout tamní společnost k obrazu svému? Možná bychom se spíš mohli ptát, jak by nemohl? Na americkém webu Politico vyšla reportáž o ostrovech Tonga. Je hlavně o tom, jak do tohoto nezávislého království v Tichém oceánu, kde dosud hlavní zahraniční vliv vykonávaly Austrálie a Nový Zéland, proniká Čína.

Biden si myje ruce

Úterní projev prezidenta Bidena rozhodně byl z těch, které stojí za to zaznamenat. A které ne snad vejdou do dějin, ale určitě budou pro ty, kdo se zajímají o zahraniční politiku, úhelným kamenem, k němuž se budou vracet po léta. Srovnal či resetoval, abychom použili módní slovo, mezeru, která se po léta rozšiřovala mezi rétorikou a realitou americké zahraniční politiky.

Bidenova sázka na útěk

Prezident Biden zažívá trpké chvíle. Na jeho obhajobu lze říci, že provádí krok – stažení se z Afghánistánu –, který má podporu veřejnosti, ovšem není na něm nic radostného a nikdo si nemohl představovat, že bude probíhat naprosto hladce. K tíži mu jde to, že akce probíhá dost nekompetentně, a to nejen v posledních dnech.

Konec afghánských iluzí

Pokušení tepat prezidenta Bidena za chaotické stažení z Afghánistánu je velké. Ale je otázka, jak si tím pomůžeme. Můžeme zaznamenávat hrozivé momenty zachycené kamerami a čisté lži o situaci v Kábulu z úst prezidenta a jeho podřízených. Můžeme konstatovat, že prezident, jehož devízou v kampani vůči Donaldu Trumpovi měla být lidskost a empatie, se dnes prezentuje spíš jako sociopat. Můžeme zaznamenat neslýchané výroky zaskočených evropských spojenců, s nimiž se administrativa o konci nejdelší mise NATO neobtěžovala komunikovat.

Vysoce etický antisemitismus

V roce 2002 byl v Pákistánu unesen zpravodaj Wall Street Journal Daniel Pearl. Ve videu, které s ním únosci natočili, Pearl na pokyn únosců vypovídá, že je Žid, že jeho matka je ze sionistické rodiny, že navštěvoval Izrael. K jeho vraždě se přiznal Chálid Šajch Muhammad, jeden z předních bojovníků al-Káidy a stratég útoků z 11. září, který padl do rukou Američanů. „Svou požehnanou pravou rukou jsem uřízl hlavu amerického Žida Daniela Pearla ve městě Karáčí v Pákistánu.

Láska amerických demokratů k teroristům

Včera, poslední den svého úřadování, Cuomo udělil milost pěti vrahům. Mezi nimi i šestasedmdesátiletému Davidu Gilbertovi. Ten si odpykává trest za účast na bankovní loupeži v roce 1981, při níž zahynuli dva policisté a strážný. Nešlo ovšem o obyčejnou loupež, ale o teroristickou akci, již uskutečnila radikální levicová bojůvka Weather Underground.

Naočkujeme i těhotné muže

Americká hygienická služba, Centra pro kontrolu a předcházení nemocem (Centers for Disease Control & Prevention, zkráceně CDC), se od počátku epidemie dopustila řady chyb. Přesto se tento úřad nadále používá jako zlatý standard, na nějž se často odvolávají i naši politici a experti. Podívejme se tedy na dva jeho komunikační výstupy z posledních týdnů. Koncem července se Washington Post dostal k připravované slideshow o variantě covidu delta.

Nezamýšlené důsledky – to existuje?

Kolik jste zaznamenali v médiích připomenutí, že minulou sobotu to bylo dvacet šest let, kdy skončila největší vojenská operace v Evropě od konce druhé světové války? Žádné, že? Byla to blesková akce, operace Bouře, v níž Chorvatsko znovunabylo kontrolu nad svým územím. Poraženým nebyla jen takzvaná Republika Srbská Krajina, která se etablovala na téměř třetině chorvatského území. Poraženým nebyl jen Slobodan Milošević, bez něhož by tato entita neexistovala, ale který ji zároveň tehdy nechal napospas osudu.

V Budapešti se bojuje za New York

V centru Budapešti se 7. července shromáždilo až deset tisíc odvážlivců, kteří – navzdory riziku, že je pobije Orbánova soldateska, pokud bychom měli věřit převládajícímu tónu mezinárodního zpravodajství – vyjádřili podporu LGBTQ idejím na pochodu Budapest Pride. Čtenáři, kteří si o tom četli na mnoha zpravodajských webech z celého světa, ovšem netušili jednu věc – že na fotografii z průvodu, která otevírala mnohé z reportáží, se nedívají na žádného maďarského gaye, nýbrž na českého aktivistu Kryštofa Stupku.

Velekněží a uprchlíci

Ústavní soud zrušil rozhodnutí nižších soudů, díky nimž bylo s iráckým uprchlíkem nejasného věku zacházeno jako se zletilým. Je mu něco mezi 16 a 19 lety, postupně uváděl dvě data narození a dvě jména, pak se vynořila (neznámo odkud) i kopie rodného listu, ale špatně čitelná. V nálezu (II. ÚS 482/21) mimo jiné čteme o psychologickém posudku, který na něj nechala vypracovat Organizace pro pomoc uprchlíkům: „Adoptivní matka stěžovatele se mu posmívala kvůli jeho ztížené schopnosti mluvit a učit se."

Malé zázraky

Americká média nám nečiní život snadným. Vždy když shromáždíme dost doličných předmětů k tomu, abychom nad nimi zlomili hůl, objeví se něco takového jako reportáž v časopise New Yorker o Němci, který vyrůstal u pěstouna-pedofila. Reportáž, jež si jistě vyžádala dlouhý čas, je psána jasným, klidným stylem, autorka má dar popsat komplikovaný děj a nekřičet přitom na vás: Tohle je zlo!

Konec dynastie Cuomů

Možná je to tím dlouhým trváním, možná něčím jiným, ale americká demokracie má slabost pro dynastie. A navzdory tomu, že s nimi neudělala velké štěstí, je stále ochotná podléhat jejich kouzlu. Byli tu Kennedyové, tři synové boháče s pochybnou minulostí, který nicméně svými mocenskými ambicemi prorazil cestu Irům a katolíkům, do té doby v nejvyšších kruzích a funkcích nevítaným.

Starší články