Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Loni 4. prosince došlo v New Yorku k ojedinělé politické vraždě. Mladík z dobré rodiny zastřelil ředitele zdravotní pojišťovny, neboť ho považoval za představitele utlačovatelských struktur. Podle jednoho průzkumu považuje 41 procent Američanů ve věku do 29 let tu vraždu za přijatelnou. Jistá tradice podobných revolučních hnutí mysli, na kterou mohou tito mladí lidé navazovat, tu je.
Nerozhodli náhodou Britové v referendu v roce 2016, že chtějí být zemí, jejíž demokratická suverenita není omezována z ciziny? Pak je tedy dost zvláštní podívaná, jak Nigel Farage, který v tom rozhodnutí měl výraznou roli, dnes vítá, když Britům nějaký cizinec říká, jak si mají doma vládnout. Tím cizincem je Elon Musk, a dokonce konkrétně určuje, který člen britského kabinetu by měl jít do vězení, kdo by měl být z vězení propuštěn a že by měl král rozpustit parlament (ačkoli parlamentní volby proběhly v Británii před necelým půlrokem). Takhle konkrétní požadavky Brusel na Británii nikdy nevznášel.
Loňského 20. prosince, po vražedném útoku na vánočním trhu v Magdeburku, si Česká televize do pořadu Události, komentáře pozvala jako jednoho z hostů Otakara Foltýna. Nechceme hodnotit volbu hosta příliš přísně, zpráva přišla až večer a redakce musela shánět hosty pod velkým časovým tlakem. Pozoruhodné ale bylo, že vládní koordinátor strategické komunikace byl představen, opakovaně, pouze jako „bezpečnostní analytik Otakar Foltýn“. Koordinátor a média, která mu dávají prostor, si musí vybrat. Nemůže být zároveň vládním činitelem a jakoby nezávislým analytikem poskytujícím toliko své profesní soudy.
V minulých týdnech mělo na evropské scéně slušný ohlas vystoupení švédské ministryně energetiky Ebby Buschové po Evropské radě. Reagovala na vystřelení cen elektřiny, jež postihlo půlku Evropy následkem Dunkelflaute. Na rozdíl od Zeitenweide, předchozího výrazu, kterým němčina obohatila mezinárodní slovník, tu Dunkelflaute podle klimatologů zřejmě nějaký čas s námi zůstane. Buschová ve zjevné narážce na eurokomisaře Jørgensena poznamenala, že podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny se dá opticky zvýšit i vypnutím jaderných elektráren, ale toto „manipulování statistik“ nám bezpečné dodávky nezajistí. Ale pak už nebyla slušná a řekla jména.
Poslední týden loňského roku přinesl první velkou hádku v trumpovské koalici, hádku o imigraci. Dalo by se o ní napsat mnohé, protože je to důležitá substantivní debata, důležitý test politického managementu, jaký se musí naučit každá politická koalice, a zároveň taky dobrá epizoda lidské komedie, jíž se my, kteří sledujeme na dálku americkou politiku, bavíme.
Mezi výrazy typickými pro americké konzervativní subkultury vyhlížející na internetu nový dynamismus se ujalo „RETVRN“ (psáno s V, jak psali U staří Římané) a „We are so back“ – jako triumfální přivítání návratu starého. Ne ve smyslu staromilství, ale návratu staré síly porážející překonaný modernismus – jakožto stvrzení životodárné síly tradice („Reject Modernity, Embrace Tradition“ je další memetický formát, který může nést podobný význam). S vítězstvím Donalda Trumpa je to samozřejmě celé hned vážnější.
Útok na vánoční trh v Magdeburku sám o sobě nepředstavoval nic nového, už jsme si bohužel zvykli. Ale profil pachatele nový byl. Takže se řada lidí, kteří neodolali potřebě ihned vykřiknout svůj názor, pěkně blamovala a zadostiučinění došla rada expertů, aby se lidé zdrželi rychlých soudů a vyčkali vývoje. To bylo ale to jediné, v čem na slova expertů došlo. Ulevit se jim nemohlo. Ten případ souvisí s migrací sice jinak, než je obvyklé, ale neméně.
Pět britských poslanců, kteří byli v posledních parlamentních volbách zvoleni jako nezávislí, chystá registraci nové politické strany. Těžko se vyhnout myšlence, že pětice působí jak z nějakého skeče od Monty Python – tvoří ji čtyři muslimové a Jeremy Corbyn. Svedla je dohromady Gaza, a dalo by se tedy soudit, že jde o pokračování „antiimperialistické“ politiky.
Ne tak dávno bylo zvykem ustaraně, anebo ne tak ustaraně, pochybovat, jakou podobu bude mít Trumpova prezidentská knihovna. Počínaje Herbertem Hooverem schraňují písemnosti všech amerických prezidentů jejich knihovny, vybudované v jejich rodišti či působišti, zpravidla spojené s muzeem. Hlavní břemeno jejich financování spočívá na soukromých dárcích. Shánění sponzorských darů je pro amerického prezidenta práce, která nikdy nekončí. Neosvobodí ho od ní ani druhé volební vítězství; i když už nebude kandidovat, musí shánět peníze například na slavnostní inauguraci a na prezidentskou knihovnu.
Náhoda tomu chtěla, že pád syrského režimu Bašára Asada zastínil docela významnou politickou událost pro Evropu, jíž bylo anulování prvního kola rumunských prezidentských voleb. Balkánským zemím je ještě víc než nám souzeno druhořadé postavení v očích evropské veřejnosti. Nicméně jakožto členové Evropské unie jsou podřízeny stejnému právnímu řádu, jejich státní struktury jsou aspoň rámcově podobné a i tam se, byť třeba jen teoreticky, vytvářejí precedenty pro to, co je evropské. A anulování voleb poté, co první kolo nedopadne dobře, je povážlivý precedent. Existuje vůbec nějaký předobraz pro to, co rumunský ústavní soud udělal?
Prožívání vraždy šéfa největší americké zdravotní pojišťovny Briana Thompsona se odehrávalo ve dvou dějstvích. Obě jsou zajímavější než vražda samotná. Ne že by to, že někdo chladnokrevně na ulici zastřelí šéfa velké firmy, již nenávidí, nebyla otřesná událost. Nicméně z toho, co zatím víme – a je třeba zdůraznit, že jde o poznatky velmi provizorní –, vrah nereprezentoval nějaký politický proud ani nebyl v kontaktu s nějakou organizací podobně naladěných radikálů. Jako nejpravděpodobnější se zatím jeví, že to byl normální člověk, kterému se zatemnil mozek poté, co absolvoval operaci zad, jež nedopadla dobře.
Současný marketingový relaunch Petra Fialy, motivovaný jeho dojmem „zdá se mi, že lidé o mně chtějí vědět víc“ (což by tedy chtělo factcheck), si vysloužil přirovnání k Milouši Jakešovi na Červeném Hrádku. Ale všimli jste si něčeho jiného? Nejdříve řekl v Otázkách Václava Moravce, že bychom si zasloužili mzdy jako „v Německu nebo v Rakousku“ a že potřebuje další mandát na to, aby lidé dostávali mzdy, „jako mají v Bavorsku“. Na tiskovce 27. listopadu se pochlubil, že „digitalizujeme rychleji než Německo“. A o pár dnů později v rozhovoru na Novinkách odvedl řeč k tématu, o němž mluvil už u Moravce.
Před třemi týdny jsme zde psali o tom, jak snaha vedení České televize vymezit pravidla pro vystupování zaměstnanců na veřejnosti souvisí se svobodou projevu. Nyní se dozvídáme, že Česká televize ukončila spolupráci s režisérem Martinem Markem právě kvůli jeho vystupování na sociálních sítích. To nám jednak připomíná, že ČT už nějaká pravidla má a že i ta, striktně vzato, nějakým způsobem omezují svobodu projevu. A jednak je dobrá zpráva, že se ČT rozloučila s Markem. Nejen kvůli jeho agresivnímu vystupování na sítích, ale hlavně kvůli jeho televizní tvorbě.
Jadwiga Emilewiczová byla osm let ve státních službách, od roku 2019 jako členka vlády a měla na starosti kroky, které vedly k polskému hospodářskému úspěchu. Kroky, s nimiž u nás zápolíme, jako reforma veřejných zakázek nebo digitalizace stavebního řízení. Ve volbách v roce 2023 se už nedostala do Sejmu, říká, že si potřebuje od politiky odpočinout, a tak má čas i na to, aby přijela do Česka setkat se s analytiky a komentátory. Je aktivní v nadaci Sobieského, říká, že příští pravicová vláda musí mít plné kapsy nápadů.
Lehkomyslné šermování fašismem a nacismem patří k nejotravnějším projevům naší současné postliberální politické éry. Má tak magickou přitažlivost, že různí příslušníci verbálního „odboje“ se uchylují k těm nejkomičtějším intelektuálním zkratům. Například nositeli Nobelovy ceny za ekonomii Paulu Krugmanovi bylo jasné, že Trump je fašista, nad fotografií Trumpa na balkoně Bílého domu, protože i Mussolini mluvil z balkonu. Pěkný text o tom teď napsal David Polansky, Američan žijící v Torontu, kde přednáší, konzultuje, filozofuje a píše, což dělal různě po světě, třeba v Římě nebo v Šanghaji.
Mnozí čtenáři jistě znají pojem „Streisand effect“. Je to jeden z výrazů pojmenovávajících jevy typické pro internetovou éru. V roce 2003 chtěla známá zpěvačka a herečka Barbra Streisandová žalobou dosáhnout toho, aby z veřejně dostupné databáze fotografií kalifornského pobřeží byla stažena fotografie její vily v Malibu. Nejenže prohrála a musela žalovaným zaplatit 117 tisíc dolarů za soudní výdaje, to by byla maličkost. Ale hlavně se zpráva o soudním procesu rozkřikla, díky čemuž se to, že Streisandová má vilu v Malibu a jak vypadá, dozvědělo řádově víc lidí, než by to vědělo, kdyby se tomu Streisandová nesnažila zabránit.
Tomu, kdo sledoval americké předvolební dění, nemohl uniknout osud Peanut. Tak se jmenovala ochočená veverka, jejíž skon zarmoutil a rozlítil davy. Davy ji znaly proto, že její chovatel byl internetový influencer. A rozlícené byly proto, že orgány státu New York veverku usmrtily, přestože nikomu neškodila a vedlo se jí dobře – jen proto, aby dostály zákonu, který chov veverek zakazuje. Čtyři dny před volbami tu byl případ, který dával za pravdu přesvědčení, že státní úředníci, jednající údajně pro naše dobro, ve skutečnosti jen škodí. Přesvědčení, jež v Americe zastává mnoho lidí a zpravidla volí republikány.
Na americké levici začalo hledání viníků volební porážky. Nepřekvapí, že v prvních chvílích zaznělo hodně emocionálních prohlášení, jež se vzpírají zdravému rozumu. Biden by byl Trumpa porazil, kdyby ho nebyli dotlačili k odstoupení, tvrdili někteří. Můžou za to ženy / Hispánci / bílé ženy / hispánští muži či jakákoli jiná demografická skupina, která se buď posunula směrem k Trumpovi, anebo se i posunula směrem k Harrisové, ale málo (a autor výroku na ni měl nejspíš spadeno už před volbami).
Určitý typ lidí u nás vždy rád uváděl své akademické tituly i ve společenském (ne tedy čistě profesním) kontextu. Je to možná vliv německé a rakouské kultury a ovšem specificky české obrozenské tradice, národa, pro nějž mělo zásadní význam vytvořit si své elity. Tato posedlost, zdá se, povoluje s tím, jak studuje víc lidí. Ještě v roce 2001 mělo vysokoškolské vzdělání jen dvanáct procent mužů a žen ve věku 25–54 let, dnes je to třetina. Takže spíš jen ve starší generaci vidíte to, co u zapálených zemanovců – když to pro ně není „Miloš“, tak obvykle „ing. Miloš Zeman“. A jediný europoslanec za SPD vystupuje na Facebooku jako „MUDr. Ivan David“.
Asi bychom měli být rádi, že lidé v dalších společenských bublinách začínají objevovat hodnotu svobody projevu. Jenže se taky potvrzuje, že tak jako se každému, kdo má kladivo, jeví každý problém jako hřebík, ani svoboda projevu není tím správným ani jediným analytickým nástrojem pro všechny situace. Vedení České televize chystá Chartu pracovníka ČT, jež mimo jiné zavádí pravidla pro vystupování zaměstnanců na sociálních sítích. A vzbudila excitované reakce.
Na zpravodajském webu Novinky, kde se jinak rychle střídají titulky, čtenáře několik dní vítal titulek slibující vyvrátit konspirační teorii jménem Deep state, jež je prý oblíbená mezi Trumpovými voliči. Je to dobrá ukázka, jak žurnalistika bojující proti dezinformacím ve skutečnosti čtenáře ochuzuje. Snaží se natlačit realitu do binárních kategorií pravda–výmysl, jenže realita často nemá potřebné vlastnosti.
Kdekdo rád poslouchá, že právě tyto volby jsou přelomové. Lze snést dost důvodů pro to, že tyto volby samy o sobě velký zlom nepřinesou. Fenoménem, který se tyčí nad americkou politikou posledních let, je Donald Trump. Trumpovy svérázné vlastnosti se nějakým zvláštním způsobem „našly“ se současnou dobou, ten fenomén má prostě svůj poločas rozpadu a mechanickými zásahy zvenčí, třeba volbami, ho lze ovlivnit jen omezeně.
Jsou dva způsoby, jak se dívat na Trumpovo volební vítězství. Ten první: Trump radikálně přestavěl americkou politickou scénu, daří se mu to, čemu se v americké hantýrce říká „realignment“. Buduje koalici založenou na pracujících a drobných podnikatelích, která maže rasové rozdíly a devalvuje příslušnost k elitám, definovaným vzdělanostními či kariérními milníky. Buduje takzvanou populistickou koalici či koalici dělnické třídy – to jsou technické termíny, jež mají v Americe svou tradici a nelze je chápat v doslovném významu.
Nikdy není nadbytečné doporučovat čtenářům britský seriál The Thick of It. Je to dílo, jež zachytilo soudobý způsob nejen britského vládnutí způsobem vpravdě přízračným. Již jsme, tuším, upozornili, že jedna z politik kabinetu Borise Johnsona na pozvednutí periferních oblastí, rozmisťování šachových stolků v parcích, zazněla do slova a do písmene v tomto seriálu s patnáctiletým předstihem (ovšem jen proto, aby byla odmítnuta jako naprosto pitomá).
Skončil průzkum bojem jednoho nového způsobu omezování svobody projevu. Prostějovský magistrát odložil případ ženy, která kritizovala vládu na Facebooku. Navzdory konstatování, že se přestupek nestal, je to výsledek neslavný mimo jiné pro ministra vnitra Rakušana. Potenciální pachatelka Marie Šabinská se musela dostavit na úřad k podání vysvětlení. Takže trestem byl v tomto případě samotný byrokratický proces. Muset se dostavit na úřad někomu může připadat, že to není nic moc, ale v případě, který vůbec neměl vzniknout, je to až až. Tím přestupkem mělo být, že Šabinská na Facebooku nadávala na vládu.
Vyspělé demokracie se poznají podle toho, že před každými volbami se najde aspoň někdo, kdo je prohlásí za nejdůležitější volby v dějinách země, za nejdůležitější volby v poválečné historii, anebo aspoň za nejdůležitější volby, jaké jsme zažili (V USA se „nejdůležitější volby, jaké kdo zažil“ konaly poprvé ve státě Pensylvánie již v roce 1805 a formulace „nejdůležitější volby našich životů“ se objevuje v doslovném znění pravidelně od roku 1936).
V amerických médiích jsou hodně slyšet příznivci Donalda Trumpa, kteří si nepřejí, aby USA dál pomáhaly Ukrajině, a líbí se jim Trumpovy výhrůžky NATO. Někteří pomýšlejí na funkce v případné Trumpově administrativě. V září navštívila Prahu na pozvání Centra transatlantických studií CEVRO Institutu skupina méně halasných, avšak také Trumpovi blízkých republikánů, v jejichž podání není Trump takový radikál. Byl mezi nimi James Carafano, viceprezident washingtonského think-tanku Heritage Foundation.
Zachovávat analytickou objektivitu a nestrannost může být těžší, než se zdá. Nestačí prostě jen popřát sluchu všem argumentům, vyhledávat informace bez ohledu na to, které straně prospívají. To všechno není dost na to, abyste pochopili stav ducha druhé strany.
Minulý týden měli čtenáři deníku Guardian příležitost přečíst si doporučení na jeden z nejlepších válečných filmů, britský film Zulu z roku 1964. Zachycuje dvanáctihodinovou bitvu britské posádky 135 mužů hájících v Jižní Africe osamělou základnu proti čtyřtisícové armádě kmene Zulu. Odehrává se v roce 1879, kdy pušky Britům ještě neposkytovaly takovou technologickou převahu jako později kulomety. Tísnivé drama střetu, jemuž se nelze vyhnout, a nemilosrdné boje muže proti muži jsou zde ztvárněny s nebývalou intenzitou, jakož i společenské vzorce umožňující britské posádce vytrvat.
Nevím, zda existuje nějaká statistika, jaký je výskyt duševních poruch mezi lidmi, kteří se začali intenzivně zabývat veřejnoprávními médii, ale nebylo by překvapivé, kdyby byl vysoce nadprůměrný. Jsou jako sněhová koule, u níž se na jádro, občas produkující nějakou smysluplnou, nebo aspoň srozumitelnou práci, nabalují vrstvy a vrstvy nejrůznějších aktivit a pohybů, jež vyplývají z byrokratického sebezájmu. Penetrují mnohé další sféry a instituce, jejich prosazovatelé v zásadě nevidí žádné přirozené meze.
