Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Oslnivý žvanil ChatGPT

Možná jste i vy v posledních týdnech podvědomě zaznamenali zvýšení zájmu o umělou inteligenci, i když se o ni jinak vůbec nezajímáte. Způsobil ho ChatGPT. Je to internetový chatovací program, v němž si můžete povídat s umělou inteligencí. Umělá inteligence zaměstnává již dlouho určitý typ lidí, v posledních letech i profesionálně – do tohoto oboru se lijí velké peníze a přičítá se mu strategický význam. Ovšem pro laickou veřejnost to zůstávalo dost vzdálené. Slýchávali jsme o strojovém učení, dovídali jsme se o specifických aplikacích, třeba o strojovém rozpoznávání obličejů, o samořídicích autech nebo o šachových programech.

Nejsou bradavky jako bradavky

Před několika lety se tomuto časopisu přihodila drobná nepříjemnost. Facebook suspendoval jeho účet. Příčinou byla fotografie rakouské zpěvačky Conchity Wurst, na níž byly vidět bradavky této nebinární umělkyně. Což bylo v rozporu s uživatelskými podmínkami Facebooku. A zároveň trochu bizarní, že se to přihodí právě u textu informujícího o progresivistické ikoně. Nyní se nezávislá dozorčí rada společnosti Meta, mateřské firmy Facebooku, rozhodla vnést do problému jasno. Doporučila, aby na Facebooku a Instagramu bylo možné zobrazovat bradavky – ale jen u někoho.

Babiš a Okamura se nikdy neměli rádi

Předem medializovaný pokus o návštěvu kostela, Jezulátko v kapse, slabost pro astrologii – tyto dřív nepříliš viditelné akcenty Babišovy kampaně napovídají snahu zasáhnout jeden specifický segment voličů. K výčtu můžeme přiřadit i Babišův pokus o zorganizování předvolební akce v náchodské kavárně Al Capone. Asi nepochybíme, když odhadneme, že jde o lidi, kteří moc pravidelně k volbám nechodí, ale zato jsou příležitostně docela manipulovatelní. Právě na ně může mířit Babišův vyjadřovací styl v debatách, jenž byl výstižně přirovnán k zesnulé populární televizní věštkyni Jolandě.

Based Visegrád

Na sociální síti Twitter si mezi lidmi sledujícími válku na Ukrajině získal značnou popularitu účet @visegrad24. Má 325 tisíc sledovatelů a retweetují ho občas i komentátoři a analytici „ze struktur“. Občas bývá označován za nedůvěryhodný, ale podle dojmu autora tohoto textu nepravdivé informace šíří jen vzácně, ne výrazně častěji než mnoho jiných v mlze války. To označení může být zabarveno spíš tím, že ten účet o sobě neříká, kdo to je. Žádná jména. Sledovatel ovšem snadno usoudí, že válku prezentuje z polského pohledu (rozhodně ne z pohledu zemí visegrádské čtyřky, takový společný pohled není a maďarské pohledy účet pomíjí).

Babiš zkouší vyvolat strach z uniformy

V měsících před volbami někteří lidé v tzv. demobloku, třeba prezidentský kandidát Pavel Fischer a další, hleděli vyvolat nedůvěru vůči Petru Pavlovi tvrzením, že by prezidentem neměl být voják. Teď na jimi nakypřenou půdu zkouší sít Andrej Babiš, když hned na první várku billboardů po prvním kole umístil slova: „Nezavleču Česko do války. Jsem diplomat. Ne voják.“

Sošný Pavel, akční Babiš

Warren Harding býval redaktorem místních novin v Ohiu, když na něj narazil jeden tamní politický machr, dnes bychom řekli lobbista, Harry Daugherty. Zaujalo ho, jak nesmírně pohledně a důstojně Harding vypadá – ladně, mužně, vyrovnaně, „římsky“ – to byly přívlastky, jež lidi při pohledu na něj napadaly. Prý by si mohl obléci tógu a vstoupit na jeviště při produkci Julia Caesara. Daugherty ho nasměroval na politickou kariéru a pod jeho vedením se Harding stal senátorem. „Od té doby, co se potkali, neopustil Daugherty myšlenku, že by z Hardinga byl ,skvělý prezident‘.

JWST

Před třemi měsíci jsme zde upozorňovali na zašifrované poselství v New York Times. Ethan Watters tam připomněl, jak v 80. letech americká psychiatrie podlehla bludu známému jako „obnovené vzpomínky“ – šarlatánské teorii o tom, že terapií lze obnovit zasuté zážitky z dětství, zejména zážitky sexuálního zneužívání a satanistických rituálů. Autor poukázal na to, jak se nyní na sociálních sítích šíří bludy o rozštěpení osobnosti, ale je nemyslitelné, že by si nevšiml analogie s mnohem rozšířenější sociální nákazou transgenderismu.V jiném textu se nyní klade paralela mezi touto mánií a vlnou lidí trpících bludem, že jsou ze skla. Doslova.

Nástup institucionalizovaného spinu

K demokratické politice patří už dlouhá léta to, pro co existuje anglické slůvko „spin“ a jeho odvozeniny („spin doctor“ atd.). Pojem pocházející tuším z tenisu znamená, že prezentujete nějakou zprávu či soubor faktů takovým způsobem, s takovými akcenty a kontextem, aby to vyznělo dobře pro vás. Není to, přísně vzato, hezké. Cílem tu rozhodně není nezaujatě informovat veřejnost. Ale přiměřeně inteligentní a zkušený člověk chápe, že je to nevyhnutelné a nelze to zakázat ani vykořenit. Důkazem toho, že to tak lidé chápou, je třeba trvalá popularita britského seriálu Jistě, pane ministře.

Všechna osobní data budou jednou zneužita

Vzpomínáte na aplikaci Tečka? Nebo dokonce eRouška? Naštěstí asi ne moc často. Byla ovšem doba, kdy někteří u nás a v Evropě žehrali na to, že nedokážeme digitálních technologií k boji proti pandemii využívat, to v Asii že jsou ráznější. Jiní se naopak báli nebezpečí zneužití. Agentura AP teď přinesla investigaci, která na příkladech z několika zemí ukazuje, že to riziko zneužití hypotetické nebylo.

Prezidentské volby – vizitka průměrnosti

Spousta slavných a úspěšných lidí dnešního světa pochází ze zemí, které moc nefungují. Pokud tam přímo nezuří občanská válka, spojujeme si je s korupcí a útlakem, přičemž to není nějaká naše nafrněnost – mnozí obyvatelé těch zemí to důrazně dosvědčují. A přece tu jsou íránští filmoví režiséři, ruští IT podnikatelé, maročtí šéfové farmaceutických firem.

Elvis žije

Možná si vzpomenete, jak se před minulými prezidentskými volbami šířily na sociálních sítích vtipy na způsob: Pokud chcete volit Miloše Zemana, tak k prvnímu kolu chodit nemusíte, stávající prezident podle ústavy postupuje do druhého kola automaticky. Snad každý chápal, že je to vtip, a ne vážně míněný pokus ovlivnit výsledek voleb. Na to by asi člověk šel jinak, než že by se snažil zmást své přátele, kteří beztak Zemana volit nebudou. Ne tak v USA, kde FBI prosívala internet a podobné vtipy, často ze zcela bezvýznamných účtů, posílala Twitteru k řešení. Twitter je řešil tak, že je většinou mazal.

Když jsme ještě věřili ve svobodu projevu

Kdyby vám někdo před patnácti lety řekl, že se ve vládních útrobách rodí myšlenka podporovat stem milionů ročně soukromá média, řekli byste mu, že se zbláznil. Na něco takového se tehdy u nás ani v Evropě nehrálo. Byly tu veřejnoprávní televize a rozhlasy jako historicky vzniklý případ sui generis a pak tu byla nezávislá média. Každý chápal, že mezi nimi má být důstojná vzdálenost. Když se počátkem devadesátých let rozšířila spekulace, že má být nějaká frekvence a studiový objekt využit ke zřízení „vládní vlnky“, každý to samozřejmě chápal jako nepřijatelné.

Týden vlastních gólů

Uplynulý týden byl v naší prezidentské kampani štědrý na vlastní góly. Zapomeňte na nějaké programové body či na pojetí výkonu pravomocí prezidenta a podobně. Nešlo o události, kde bychom hledali komentáře ústavních právníků, ani by nám nepomohla žádná volební kalkulačka. Byly to projevy či kroky, kdy kandidáti bezděky vyjevili svou povahu. A skutečně dodávají váhu bonmotu „začínám se obávat, že prezidentské volby asi vyhraje někdo z trojice Babiš, Nerudová, Pavel“.

Bůh vidí všechno, i Lydii Tár

Od filmového průmyslu se dnes často žádá, aby produkoval víc „relevantních“ děl. Přesto se opakovaně proderou k úspěchu filmy elitářské, i z tak exkluzivního a se západní tradicí spjatého prostředí, jako je svět špičkové vážné hudby. I toho, kdo říká, že chce vidět příběhy obyčejných lidí, ve skutečnosti tak jako odjakživa přitahují příběhy lidí výjimečných.

Císař střídá teology

Došlo na výměnu vězňů mezi USA a Ruskem, k níž se už dlouho schylovalo. Obchodníka se zbraněmi Viktora Bouta za basketbalistku Brittney Grinerovou. Rusové prý chtěli vyměnit ještě Vadima Krasikova, agenta FSB, který v roce 2019 zastřelil v Berlíně gruzínského Čečence, přičemž ho označili jeho skutečným jménem, a ne falešnou identitou, na níž do té doby trvali.

Příběh pro Danuši Nerudovou

Z favoritů prezidentských voleb má silný příběh jen Petr Pavel. Pokud byste měli dělat zajímavý nepolitický rozhovor a poslechnout si zážitky, k nimž se dostane jen málo smrtelníků, určitě budete chtít na prvním místě jeho. Andrej Babiš příběh má, jen co je pravda, ale potřebuje o něm pokud možno mlčet. Proto nechce chodit do debat. Jenže kdykoli generál zabrousí od příběhu do politiky, začnou jeho odpovědi být fádní, generické, naučené. Mohl by je psát GPT chat. A Danuše Nerudová?

Ale co tomu řekne stroj?

Z Karla Janečka se dělá dobře legrace, ale jeho vyřazení z voleb – a ještě dalšího beznadějného kandidáta Karla Diviše – k smíchu není. Dnes už víme o dvou osobách, které existují, kandidátům se podepsaly na petici způsobem, jenž se těm, kdo se s nimi setkali, zdál přesvědčivý, a přesto jejich podpisy nebyly uznány. Jestliže o Divišově vyřazení rozhodlo 116 podpisů, je namístě se zajímat o to, jakým způsobem se vlastně petice prověřují.

Zvláštní přitažlivost nadávání na Američany

Komunisti sem tam museli snést i satiru, jak napsal kolega Jiří Peňás v souvislosti s pozdvižením nad nejnovějším protestsongem Jarka Nohavici. Na druhou stranu ovšem ten názor, který dodává Nohavicovi v očích jeho věrných tu atraktivní vzdorovitost – že v Evropě o všem rozhodují válkychtiví Američané –, komunisté snášet nemuseli, ten šířili. Má pozoruhodně vytrvalý kořínek. A zřejmě nějakou speciální kulturní přitažlivost. Protože pokud mu někdo zcela vážně věří, tak pro oči nevidí. Čemu tu Američané vládnou?

Kam chodí umírat realita

Světový pohár v kopané je událostí, jíž neunikne ani divák, který zabezpečuje svou mediální dietu proti sportu. Sportovní komentátor vyhodnotil vstup divačky na telefonu k jakémusi utkání tak, že to je „na ženu velmi kvalitní hodnocení“. Deník N si k tomu pozval na rozhovor šéfkomentátora sportovních pořadů ČT Roberta Zárubu. Rozhovor začal zvláštně: „Co říkáte na včerejší vyjádření Pavla Čapka ve studiu České televize? Vy jste se za něj na Twitteru omluvil.“ Zdálo by se, že položit otázku i s odpovědí nemůže být produktivní novinářská technika. Ale tak to právě není. Subjekt dostane šanci si sám uvědomit, že neřekl dost. Opravdu jedna omluva stačí? A co sexismus v redakci?

Elon Musk – příběh radikalizace

Pro část amerického publika nyní není nejnebezpečnější člověk na světě Donald Trump, ale Elon Musk. Morální panika, kterou jeho převzetí Twitteru vybudilo, je podívaná k pohledání. Označování Muska za fašistu a podobně se z povážlivého obvinění stalo div ne vstupenkou do diskurzu. Slova o posledních okamžicích demokracie nejsou výjimečná. Jakýkoli jen trochu střízlivý pohled musí vést k závěru, že tato panika je nepřiměřená.

Předávkování dobrem

Uplynulý týden nebyl vůbec špatný pro ty z nás, kteří máme podezření, že celý humbuk kolem kryptoměn je omyl a podvod. Krach kryptoburzy FTX a spřízněného obchodníka Alameda Research nám přinesl vše, co jsme si mohli přát. Jejich majitel Sam Bankman-Fried byl donedávna vyhlašován za nového Warrena Buffetta a obdivován za to, že v osmadvaceti má devětatřicet miliard dolarů. Dnes nemá nic a značnou částku, snad devět miliard, postrádají i klienti jeho firem.

Jak se usnáší svět

Česká veřejnost je odkojena investigativními texty o tom, kdo z veřejných činitelů neoprávněně jezdí autem s majáčkem – na tom se v 90. letech budovaly novinářské kariéry. Takže není překvapivé, že vzbudila jistou pozornost celkem nedůležitá věc, že aktivista Kryštof Stupka cestuje vládním letadlem na klimasummit v Káhiře, jak se pochlubil na svém Twitteru. Vozí se zadarmo vládním speciálem? Anebo je členem vládní delegace? Úřad vlády mlčí! Epizoda byla nakonec užitečná a vůbec ne malicherná. Ukázalo se, že Stupka se protekčně nevozí jen tak – kategorii modrý majáček můžeme odložit. Není ani vládním delegátem.

Krásný nový svět tří velmocí

„Strana říkala, že Oceánie nikdy nebyla v alianci s Eurasií. On, Winston Smith, věděl, že Oceánie byla v alianci s Eurasií před pouhými čtyřmi roky.“ S koncem studené války se zdálo, že této fantazii George Orwella jsme unikli, že svět směřuje ke globalizaci. Jenže v posledních letech se již zcela otevřeně mluví o konci globalizace. V dokumentech vlád se mluví o geopolitickém soupeření, v odborných kruzích o ekonomickém „decouplingu“. Zdá se, že vize budoucnosti, jaké šíří frekventanti Světového ekonomického fóra v Davosujsou slepým ramenem vývoje.

Naši rychlopalní válečníci

Ještě že již nežijeme v éře tištěných deníků. Například čtenáři MF DNES se ve středu ráno dočetli, že „ruské rakety dopadly do Polska a zabíjely“, podobně jako věrní předplatitelé Daily Telegraph, britských Timesů a jistě i dalších publikací. Naštěstí je to dnes již jen relikt, jehož dopady přežívají v otravném zvyku jistých zahraničních zpravodajů ČT ukazovat divákům titulní stránky novin jako dokumentaci toho, co se v zemi děje. Jenže éra instantních informací má zase svá rizika.

Trumpovská horečka může začít opadat

Americké kongresové volby uprostřed prezidentova volebního období jsou zvláštní jev. Politici i komentátoři do nich jdou s vášněmi a nadějemi, jež vzbuzují jakékoli volby. Jenže historie americké demokracie ukazuje, že tyto volby podléhají zákonitosti blížící se přírodnímu zákonu jako máloco jiného v politice: prezidentova strana ztrácí. Od občanské války se jí vymkli jen dva prezidenti: F. D. Roosevelt v roce 1934 za velké krize a George W. Bush v roce 2002, ve stínu 11. září.

Management kariérního rizika

Pravda vítězí, měli jsem si příležitost minulý týden opakovat, a v americkém mediálním světě vyšel článek, který k tomu připojuje, dalo by se říct, několik postřehů. Byla z toho událost toliko ve světě lidí žijících médii, ale zajímavá. Velká americká média mívají kritiky specializované na svět médií. Erik Wemple, který tuto práci dělá ve Washington Post, se minulý týden vrátil do doby vrcholících protestů a rabování Black Lives Matter v roce 2020. Redakce New York Times se tehdy dohodla s republikánským senátorem Tomem Cottonem, že jim napíše komentář, že by proti násilníkům měla být nasazena armáda. Krok jistě povážlivý, ale ani bezprecedentní, ani protiprávní.

Mrtvého Putina na vnitru nepotřebujeme

Instalace s Putinem ve vaku na mrtvoly rozhodně na fasádu ministerstva vnitra nepatří. A pokud by měla vyvolat diskusi, čímž se snažil obhájit její zavěšení ministr Rakušan, tak diskusi o zcela jiných věcech. Vystoupení v ČT, kde Rakušan svou iniciativu vysvětloval, bylo velmi neohrabané. „Já se ve své dráze snažím politické příkopy zahlazovat, ale jeden jsem si dovolil úmyslně a možná i trochu provokativně do toho prostoru vykopat,“ pronesl. To je tedy hned na úvod dost zoufalé používání metafory, jež je sama už dávno politickým klišé.

Starší články