U zpráv o tom, jak v nějaké západoevropské zemi migrant nebo potomek migrantů zaútočil na lidi, už pomalu nevíte, jestli se ještě mluví o té z minulého týdne, nebo o nějaké nové. Tak pravidelně teď přicházejí. Jsou strašné, a přesto jako by k nim nebylo co říct. Tedy co nového říct. Podobně fungují třeba pravidelné zprávy z Ruska o tom, že člověk s nějakou funkcí či postavením náhodou vypadl z okna. Víme, co znamenají, i bez komentářů.

Samozřejmě že komentáře přicházejí. Obohacení. Wir schaffen das. Sarkastické, kruté a vždy stejné. Což ani náhodou neznamená, že by se snad o těch událostech nemělo referovat. Jsou to podle všech běžných novinářských měřítek události hodné zaznamenání, zvlášť když mohou mít zcela konkrétní dopady, třeba teď před německými volbami.

Nevolnost z těch komentářů pochází z toho, že ty hrozné události se nedějí u nás, ale zároveň dávají za pravdu našemu politickému názoru. Komentáře jsou taky zbytečné v tom smyslu, že víme, že se nic nezmění. Po jedné každé z těch událostí by se chtělo vykřiknout, že to už přestává všechno, až na to, že víme, že nic nepřestává, že to půjde dál, že tohle je nový normál.

Aspoň v Evropě. V USA Donald Trump doslova mění svět, podniká kroky dřív nemyslitelné. Tam vidíte, že Trump má iniciativu, že ve spoustě věcí jedná podle zdravého rozumu, a opozice je navíc dezorientovaná. Zajímavé je, že kdybyste je vnímali jenom prostřednictvím dat z průzkumů, viděli byste jinou dynamiku. Třeba podle únorového průzkumu firmy Echelon Insights Trumpovo vládnutí hodnotí kladně 52 procent Američanů (záporně 46 procent). Jak to vypadá v jednotlivých vládních agendách? Američané spíš podporují, než nepodporují, jeho ekonomickou politiku (49 vs. 45 procent) a zahraniční politiku (také 49 vs. 45 procent). Nepopulární je naopak vládní působení Elona Muska (40 vs. 51 procent) a zavádění cel (44 vs. 49). Tedy stále čísla motající se kolem 50 procent.

Jenže to je hodně. Je to víc, než Trump kdy měl ve svém prvním funkčním období, i víc, než měl Joe Biden kdykoli po prvním půlroce úřadování. USA, ale nejen ony, jsou neuvěřitelně polarizované. Pro Trumpa je podstatné, aby si udržel podporu mezi republikány. A to se mu docela dobře může dařit, pokud svými cly nerozpumpuje inflaci, jež se podle posledních dat nezdá být poražena, anebo pokud nějaký teenager z Muskova DOGE nezastaví výplaty důchodů.

A když jsme jmenovali oblasti, kde je Trumpova podpora pod polovinou, za co tedy vděčí tomu, že celkové skóre je pozitivní? Podle dat jsou to zjevně deportace ilegálních imigrantů, ty podporuje 56 procent. To je ten případ, kdy si Američané řekli, že tohle už přestává všechno, a Trump taky zařídil, že přestane.

Minulý týden vzbudily zděšení Evropanů dva projevy amerických politiků – nejdříve ministra obrany Petea Hegsetha v Bruselu a pak viceprezidenta J. D. Vance na pravidelné Mnichovské bezpečnostní konferenci. Na tento „bezpečnostní Davos“ jezdí Evropané rádi, ale bohužel jako by neradi poslouchali, co se tam říká. S nadsázkou lze říci, že kdyby pořádně poslouchali, co tam říkal v roce 2011 Hegsethův předchůdce Robert Gates, byli by dnes méně zaskočeni. Gates tehdy varoval, že klesající evropské výdaje na obranu, jež vedly k tomu, že podíl USA na obranných výdajích NATO vzrostl z 50 procent na konci studené války už tehdy na 75 procent, jsou neudržitelné. „Skutečnost je taková, že v americkém Kongresu a v americkém politickém životě vůbec bude ubývat chuti a trpělivosti vynakládat stále drahocennější finanční prostředky ve prospěch zemí, které zjevně nejsou ochotny věnovat potřebné zdroje nebo provést nezbytné změny, aby se staly seriózními a schopnými partnery ve své vlastní obraně,“ uvedl. „Pokud se nepodaří zastavit a zvrátit současný trend poklesu evropských obranných schopností, budoucí američtí političtí vůdci – pro které studená válka nebude tak formativní zkušeností jako pro mě – možná usoudí, že výnos z americké investice do NATO za ty náklady nestojí.“

Uplynulo čtrnáct let, trend se zvrátit nepodařilo a ti vůdci jsou tu.