Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Z kouzelníkova rukávu

Název nové povídkové knihy klasika české nepopisné a netriviální literatury Jiřího Kratochvila Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky je ironický a výstižný: Kratochvil vstupuje stále do téže řeky, jenom vždy na trochu jiném místě, někdy hlubším, jindy mělčím, a pak v ní mění styly a tempa. Celé jeho rozsáhlé dílo (od roku 1990 mu vyšlo na třicet knih) je jednotné i rozmanité, je to kratochvilný labyrint, kde jeden text skončí, druhý začíná, navazuje na sebe, větví se a prorůstá skrz sebe.

Oidipův Švejk se zastavil v Heřmani

V jednom prosincovém díle filmového Týdeníku, který ČT 2 vysílá po padesáti letech, byl k vidění šot z pohřbu „zasloužilého umělce Václava Kršky, básníka filmového plátna“. Režisér filmů jako Stříbrný vítr nebo Měsíc nad řekou zemřel 17. listopadu 1969, v Praze se konalo rozloučení v Domě umělců, tedy v Rudolfinu, a vidíme tam ty velké herce, jejichž talentu dal Krška tak vyniknout, Karla Högera, Danu Medřickou, Eduarda Kohouta, Eduarda Cupáka… Místem posledního rozloučení však byla vesnice Heřmaň u Písku, tehdy v prosinci před padesáti lety celá zasypaná sněhem, z něhož jen vyčuhuje kostelíček, k němu se blíží pohřební vůz tažený koňmi s chocholy, za nimi jde vesnický průvod, jestli je mezi nimi nějaký slavný herec, to už ve filmu vidět není. Ještě vidíme heřmanického pana faráře, kropícího rakev, která se v tom sněhovém přívalu za chvíli ponoří do čerstvě vykopaného hrobu.

Snad se Francouzi odnaučí líbat

Od Španělska přes Lyon a Brusel po Berlín a Vídeň jsme vedli hovor na téma, jež spojilo Evropany víc než jakékoli směrnice Evropské unie. Tedy koronavirus. Prostřednictvím aplikace Skype se šest lidí na pěti místech bavilo o tom, co mají za sebou – a také o tom, co mají před sebou.

Utopil se v metru Cvetajev?

Pionýři vyrůstající v 70. letech už nemohli být obšťastněni velkolepým zážitkem z Pádu Berlína režiséra Michaila Čiaureliho z roku 1949, toho „největšího filmu všech dob“, neboť byl o „největším člověku všech dob“, generalissimu Stalinovi. Film, který končí mnohaminutovým záběrem na hlavu velkého vůdce, jež září víc než zlaté slunce, byl po XX. sjezdu a tzv. „kritice kultu osobnosti“ odklizen do archivů a prakticky nedostupný. A to právě i v 70. letech, kdy se kritika Stalina už zase neprovozovala, ale doba přece jen postoupila a některé nejkřiklavější projevy stalinismu, včetně těch estetických, se raději nepřipomínaly, prostě se o nich mlčelo.

Zavejcování na Budči

Cesta na Budeč, to byl dlouho připravovaný záměr, který jsme chystali s filozofem Janem Vítem pro Petra Pitharta, který se ho měl zúčastnit, čímž by potvrdil jeho význam pro českou státnost. Budče, pochopitelně, ale trochu i Pitharta, který na ni, tedy na tu českou státnost, celý život myslel a psal o ní. To byl jeden důvod. Ten druhý je, že je to kraj, který je Pithartovi důvěrně znám a jejž považuje za svůj.

V normálním světě by se Fajtovi omluvili

Jestli si to ještě někdo trochu pamatuje, loni 18. dubna zrovna začínaly Velikonoce a ministr kultury Antonín Staněk, který vstoupil do dějin (do dějin hodně malých) právě tímto jediným aktem, jedním výstřelem odvolal dva ředitele docela významných kulturních institucí. V jednom případě šlo evidentně o osobní regionální mstu, jejíž obětí se stal ředitel Muzea umění v Olomouci – pan ministr byl z Olomouce. V druhém šlo o odstřel docela těžké váhy, o ředitele Národní galerie Jiří Fajta.

Miluju tebe a Lenina

Prvního dubna 1970 vyšlo v Rudém právu na první straně oznámení, že hl. město Praha vypisuje soutěž na reprezentativní Leninův pomník, který by měl stát na náměstí Říjnové revoluce, tedy na Kulaťáku, v Dejvicích. Nikoho už nejspíš nenapadlo, že by šlo o apríl – a také o něj ani náhodou nešlo. Majestát Lenina nebyl ani za pražského jara dotčen, ostatně jedno z hesel po 21. srpnu znělo: „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.“ Jako by Lenin byl nevinný, nějaká lepší alternativa mordoru z Východu, která by Brežněva pokárala a nechala Dubčeka dělat jeho „dělo“. Lze proto předpokládat, že na blížící se jubileum vůdce světového proletariátu by se dobře připravili i reformátoři, aby dokázali, že právě oni Leninův odkaz tvůrčím způsobem rozvíjejí a v žádném případě nezrazují. Ostatně k Leninovi se potom oddaně hlásil i Gorbačov, byť Lenin by ho zřejmě, vstav z mauzolea, proklel.

Rozstříhané jablko v Protivíně

Do Protivína vede železniční trať z Písku přes Putim a Heřmaň podél klikatící se říčky Blanice a něžných tůní, ve kterých žije pár zbývajících žab, které však nebyly z vlaku vidět. Je to takhle v dubnu, když jsou luka ještě chvíli zelená, pampelišky žluté a mokřady mokré, nádherná cesta, při níž si člověk může z toho vlaku představovat, jak to má správně na zemi české vypadat. Vlhká vůně drnu, remízky pro koroptve a zajíce, selská stavení a klapající vodní mlýny, každou chvíli rybník, u toho rybníku na vrbě hastrman a v lese na kůrovci hejkal. A pochopitelně kostelíky jako vymalované, bíle natřené a křesťanskými kostmi na krchově obklopené.

V Petrkově přežila kultura u kamen a mezi kočičinci

Ano, je fakt, že jsou jistě důležitější věci. Třeba to sucho, které když se rozjede, tak je proti tomu ten současný nouzový stav jen takovou legrací. Ale o tom se ještě asi bude psát v příštích měsících dost a dost, to si ještě užijeme, i když už teď to člověk nechce číst a nechce o tom raději vědět. Třeba však začne příští týden pršet, třeba…

S Chaplinem a Princem nás spojuje výška

Se začátkem nouzového stavu začal zpěvák skupiny Monkey Business Matěj Ruppert nahrávat na sociální sítě krátká videa, denně jedno, jejich prostřednictvím dával v různých jazycích rady, jak bojovat s koronavirem. Člověk nemusel umět německy, italsky, španělsky, francouzsky a tak dále, aby pochopil, že v Ruppertově jazykovém projevu něco nehraje a že rodilý mluvčí by byl udiven, že své mateřštině nerozumí. Jsou to totiž perzifláže, ovšem předvedené s takovou bravurou, že si záhy získaly mraky obdivovatelů, kteří se každý den těšili a dosud těší, u čeho se budou zase prohýbat smíchy. Zatím jich vzniklo dvacet a prý to není konečná.

Vařený netopýr se chutí zajíci podobá

Kaloňům přezdívá se někdy také létající psi, neboť jejich hlava nápadně se jim podobá. Ve dnech bývají často celá hejna spících kaloňů zadníma nohama zavěšena na větvích stromů. Jakmile nastane večer, kaloni odlétnou jeden za druhým v dlouhé řadě následujíce svého náčelníka, zvířete to obzvláště silného, a běda zahradě, do níž vpadnou!

Nedokrvený Cejl

Před čtyřmi lety vydala Kateřina Šedá „akčního průvodce“ brněnskou lokalitou, které se nyní říká Bronx, dříve Cejl. Jde o specifickou část města, kdysi průmyslovou či dělnickou čtvrť, nyní (ve značné části) vyloučenou lokalitu či ghetto, ve které jsou naštosovány různé sociální a kulturní jevy, jež se obvykle označují jako problematické, nebo dokonce patologické. Vzhledem ke své rozlehlosti a faktu, „že Brno“, stal se Bronx (Cejl) do určité míry kultovním prostorem, i když samozřejmě jen pro určitou vrstvu, řekněme městské intelektuály. Projevem této trendizace byl právě „průvodce“ Kateřiny Šedé Brnox. A je jím také jeho beletristický pandán, kniha Krvavý Bronx, zahrnující šestnáct povídek současných českých (a moravských, několika přímo brněnských) autorek (7) a autorů (9).

Kouzelné uši za potokem

Obec Zákolany severně od Prahy, okres Kladno, je přitažlivá dvěma rozdílnými atrakcemi. Zaprvé se přímo nad ní tyčí vrch zvaný odpradávna Budeč s románským kostelíkem a dávno bohužel zaniklým přemyslovským hradištěm. My, snivě založení vlastenci, tam spatřujeme první radiační bod české magie a vzdělanosti.

Ježíšovi na prsou

Toto je spíš laická zpráva o knize, která přišla pisateli do ruky ve velikonočním čase, k němuž se text hlásí, ale číst se samozřejmě může kdykoli. Jmenuje se Miláček Páně a napsal ji katolický kněz, salezián a překladatel z němčiny Zdeněk Jančařík. Je to vlídné, ale rozhodně nikoli podbízivé pozvání do příběhu, který je ten nejznámější (tedy v naší kultuře ještě nedávno byl) a zároveň nejzáhadnější. Tedy do pašijového příběhu Ježíše Krista.

Česká společnost se lekla

Je to příležitost pro sebereflexi, příležitost, která se jen tak nezopakuje, říká o koronavirovém jaru 2020 Petr Pithart, pro kterého je uvažování o společnosti vlastně celoživotním tématem. Dělal to jako mladý právník, jako středněvěký disident a jeden z mozků Charty 77 a Občanského fóra, jako předseda první polistopadové české vlády, jako politik i jako intelektuál a soukromá osoba.

Zapadlé hvězdy nad Větrníkem

Když se v Praze vyjede tramvají nahoru na Petřiny, ovane člověka dech čehosi, řekl bych, mořského. Jako by byl najednou někde v Rumunsku na černomořském pobřeží, někde mezi hotelovými stavbami ze 60. a 70. let, které svou mohutností zakrývají linii moře, jež se náhle zjeví úplně blízko. Aspoň já jsem se takovou představou nechával unášet, když jsem chodíval kolem nejvyššího petřinského věžáku, který opravdu vypadal jak nějaká ceauşescovská moderna – a tak vypadá i dnes, po pětatřiceti letech, když se tam občas vracím.

Praha bez turistů je nonsens, ale vypadat jinak by mohla

Nemá pravdu, když teď někdo říká, že prázdná koronavirová Praha se vrátila o třicet nebo spíš čtyřicet let zpět do časů komunistické idyly: klid, prázdné ulice, docela ticho, žádné davy, jiný jazyk než čeština jen výjimečně, prostě nádhera. Pro introvertní xenofoby, dodal by extrovertní trouba, který nesnese, když do něj chvíli někdo nestrká.

Jak Páral válčil s mnohozvířetem

V roce 1983 už ani komunistický režim nemohl tajit, že se něco špatného děje s tzv. životním prostředím. Jeho čím dál mizernější stav ještě nebyl spojený s představou globálních dějů a katastrof a spíš než oteplování se obyvatelé střední Evropy obávali kyselých dešťů a smogu, který v podobě hustých mlh ležel v průmyslových oblastech celé měsíce a proměňoval ovzduší v dusivou kaši. V Československu patřily ke zvlášť zasaženým oblastem severní Čechy, které si svou polohou a industriálním charakterem o zamoření exhaláty přímo říkaly. Především Ústecko bylo synonymem pro představu plic rozleptávaných chemickými zplodinami, jež chrlily komíny zdejších průmyslových závodů nebo přinášely větry z blízkých tepelných elektráren a hnědouhelných revírů. Byl to v zemi asi nejtoxičtější region, kde žili lidé jakoby za trest nebo proto, že jinde už pro ně nezbylo místo.

Dobré vztahy, držák v krizi

I když někteří z nás věříme, že ta věc snad už pomalu končí nebo snad jsme aspoň na začátku jejího konce, lze vsadit na to, že to vůbec nebude v příštích měsících, možná několika letech snadné. Už teď krachují restaurace, hotely, obchody a podniky závislé na rychlém obratu, třeba na turistech, kteří ještě nějakou dobu nebudou

Před koncem světa v Zákupech

Bylo to na začátku března, takže když se člověk nacházel mimo své bydliště, ještě neměl pocit viny. Třeba v Zákupech u České Lípy. Psal jsem tady před třemi týdny o tom historií obdařeném městečku a končil jsem tím, že se tam vrátím, neboť to na jeden článek nestačí. Než se tam dopravím opět tělesně, v což doufám, neboť ten kraj za to stojí, vrátím se tam spirituálně. Půjde ostatně spíš o lekci historicko-místopisnou než o nějaké extra osobní zážitky.

Trapné lásky muka

Mohlo to být takhle. Je jaro 1920, tedy před sto lety, večer po představení ve Švandově divadle na Smíchově, a mladá, velmi mladá herečka vychází z divadla na ulici. Vtom k ní přistupuje muž, smeká klobouk (buřinku?) a odhodlaně praví: „Dobrý večer, nebudete se zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem na vás.“

Medicína je dnes nebývale radikální

Profesor neurologie Martin Bojar, ministr zdravotnictví v letech 1990 až 1991, říká, že koronaviry tady s námi jsou dlouho a u nemoci COVID-19 je důležité, že je sexistická a ageistická, to znamená, že jde hlavně po starých mužích. Tam, kde jich žije hodně, jich také může hodně zemřít. Různé společnosti a kultury na to budou reagovat různě a různorodě se jich to dotkne. I u nás můžeme vidět, že to má svá specifika.

Nejjasnější psí hvězda nad Voltuší

Možná to začalo, když před Vánocemi umřel Sam. Byl to maďarský ohař čili vyžle, skořicový elegán mezi loveckými plemeny, postavou psí aristokrat a povahou dobrák od kosti, který naprostou většinu života prožil v Praze na Letné, aniž tušil, že jeho pravým domovem jsou bažiny kolem Dunaje a Tisy, kde jeho předkové dávili vodní ptactvo. Bylo mu už čtrnáct, takže veterán, ale pořád veselý a skotačivý a jinošsky bezelstný. Na začátku listopadu se ale začal motat, podlamovaly se mu nohy, potom se začal počurávat, i chůze mu dělala potíž a vůbec bylo patrno, že jeho života knot rychle dohořívá. Chvíli jsme ještě doufali, že je nějaká naděje, anebo že to snad ještě nějakou dobu půjde, ale pak tloukl hlavou do zdi a tiše kňučel a díval se přitom tak smutně a oddaně, že to člověku drtilo srdce. Když ho veterinář „uspával“, tak jsme ho jemně drželi a hladili a on se díval, jako že tomu rozumí a souhlasí s tím, jen se tak lehce chvěl a bylo to opravdu, jako když se loučíte s někým, kdo není ani o trochu nižším tvorem, spíš naopak. Když pak jeho srdce přestalo tlouct, zabalili jsme ho do deky a naložili do auta. A odvezli do Voltuše.

Novější články Starší články