Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Ó Velvary, kde jsou tvé lektvary

Vlastně jsme do Velvar přijeli kvůli malíři Jiřímu Karsovi, jenomže byla neděle a městské muzeum bylo zavřené, nad čímž jsme trochu kroutili hlavami. Logičtější by bylo, kdyby bylo zavřeno na šábes, když už tam mají toho Karpelese, řekl někdo z nás, čímž chtěl dát najevo, že ví, jak se tenhle skvělý malíř Georges Kars jmenoval, když se roku 1880 narodil v blízkých Kralupech, kde má pamětní desku, když už ne dům.

Veris – malířská bytost odjinud

Když se před sto lety umění zmocnili moderní vykladači, rozhodli, že v malířství (sochařství etc.) jsou důležitější jiné věci než schopnost dobře malovat, ba že to může být umění na škodu. To nesmírně pomohlo sice méně malířsky disponovaným, ale o to dravějším a sebevědomějším inovátorům a experimentátorům, z nichž sice každý nebyl Picasso, ale mohl se na něj odvolávat.

Pěvec z vůle bohů, zejména Múz

Karel Gott před týdnem zemřel. Po těžké nemoci, se kterou si lékařská věda neví rady. Nutno říci, že z jeho strany to byl důstojný odchod, stejně jako bylo důstojné jeho několik let trvající odcházení, když mu před čtyřmi lety diagnostikovali zhoubnou nemoc, s níž se ještě úspěšně utkal. I ti, kteří ho jinak celoživotně „nemuseli“, přece jen uznávali, že v jeho tváři se objevilo něco, co tam možná dřív nebylo, nebo to tam předtím neviděli. Tedy něco hlubšího, nějaké sdělení, pro které nejsou nutná slova a nenahradí je ani hlas, který Mistra v posledních letech již občas zrazoval.

Linec z křehkého cukroví

Linec má tady u nás ve střední Evropě tu výhodu, že k němu člověk, tedy dítě, přilne dřív, než se dozví o jeho existenci. Moje prostějovská babička pořád něco pekla, takže každou chvíli jsem slyšel: linecké těsto, linecké cukroví, napekla jsem linecké, snad bude lineckého dost, a často taky: ne abys sežral zase všecko linecké… to říkala vlídně dědovi. Splývalo mi to s Vánocemi a dosud mi to evokuje sladkost drolící se na patře, mandlovou chuť jemného pečiva s marmeládou, nejlépe asi rybízovou.

Dobře zvládnutá procházka

Podobně jako v případě jejích filmů o Věře Čáslavské, Martě Kubišové a Soně Červené je film Olgy Sommerové o Jiřím Suchém Lehce s životem se prát jasný případ. Portrétovaný je osobností natolik nespornou a po mnoha, ne-li po všech stránkách přitažlivou, že film o něm je možné jen zkazit, což ale u Sommerové nelze očekávat, ač by skoro člověk řekl bohužel. Bylo by to aspoň zajímavé ještě nějakým jiným způsobem než tím, jakým to je.

Nějaký důvod k pietě by nebyl?

Lidé, kteří prožívali smrt Václava Havla, si jistě pamatují, jak jim přišly ubohé ty hlasy, které si hned po jeho smrti neodpustily známé řeči o tom, kdo to ten VH vlastně byl, jaký vedl problematický osobní život, jakých se dopustil politických a jiných chyb a jak je jeho význam přeceňován.

Etiopští lvi v Blatné

Ve šťastných dobách české podnikavosti byla Blatná městem růží, takže když vál vítr od plantáží za nádražím, bylo prý celé městečko zahaleno růžovou vůní. Ženy ušetřily na parfémech a muži kouřili silný tabák, aby ty vůně překryli a nepůsobili zženštile.

Praha vizuálním smogem zmaštěná

Na začátku Mostecké ulice, té obzvlášť cenné části Královské cesty, stojí zaparkovaný sytě rudý trabant a za volantem je hastrman. Je to surrealistické a bizarní. Praha magická, nebo spíš psychedelická, v nejlepší formě. Trabant není odkazem na exodus východních Němců ani na blízký posprejovaný Saský dům, kde kupodivu ještě není muzeum trabantů: i když hned vedle je „muzeum“ mučicích nástrojů… Tento naleštěný veterán, v barvách, které se na něm nikdy za jeho éry nevyskytovaly, má upoutat pozornost k thajskému masážnímu salonu, před nímž parkuje.

Monstrum nad Bruselem

Kdyby autor, tedy já, uměl lépe psát a byl ustrojen složitěji a umělečtěji, četli byste texty podobné těm, jaké psal německý spisovatel W. G. Sebald (1944–2001). Jeho knihy, které vyšly česky ve výborných překladech Radovana Charváta, jsou zvláštní útvary na pomezí eseje a beletrie, jsou to trochu cestopisy a trochu vzpomínky, trochu lekce z historie a úvahy nad stavem světa a kultury.

Mučení, které jen tak neskončí

Film Nabarvené ptáče začíná scénou, která odkazuje k ikonickému obrazu české filmové klasiky, Démantům noci Jana Němce. I tady chlapec běží lesem, klopýtá přes kořeny, slyšíme jeho přerývaný dech, cítíme, nebo tedy máme cítit, úzkost pronásledovaného tvora. Pak si všimneme, že utíkající dítě něco drží v náručí. Je to kuna či snad lasice hranostaj… Ano, chlapec běží s hranostajem! Vzápětí je povalen partou vesnických halamů, hranostaj je mu vyrván z náručí a polit nějakou kapalinou a zapálen.

Soukromý výbor lidové kontroly zasahuje

Na Vinohradech zase po dvou letech vyměňují nějaký kabel. Takže se musí rozkopat deset ulic najednou a Jiřák po obvodu k tomu. Začne se v květnu a teď v září to vypadá, že někde už kabel položili. Tam, kde se to stalo, to zalili asfaltem, takže chodník je hezky sešívaný, napůl asfaltový a napůl dlážděný. Když jsem se ptal, jak je to možné, když chodník před pár lety vydláždili kostkami, tak mi ti dobří muži řekli, ať se nebojím, že se ten asfalt vykope a zase vydláždí, ale to že dělá jiná firma, možná už na jaře. Tak jsem se uctivě zeptal, proč to nedělá stejná firma a hned, a oni řekli, že to není jejich věc, v čemž měli pravdu.

Hlavně že se píše

Před dvěma lety jsme tu recenzovali knihu Anny Vovsové Ladič. Nyní se nám dostává do ruky próza Tapetář. Kromě titulu (příště doufáme ve vítězství románu Lakýrník) spojuje obě prózy výhra v prestižní Ceně Knižního klubu, za niž si autor odnese prémii a vydanou knihu.

Vzpomínky na kulturní revoluci v Boru

Významnou událostí v dějinách města Boru u Tachova byl pobyt třídy IV. E jednoho západočeského gymnázia na podzim roku 1983. Šlo o bramborovou brigádu, což byla oblíbená forma nucených prací na pomoc věčně kolabujícímu zemědělství. Něco jako čínská kulturní revoluce na středoevropský způsob. Obvykle se jezdilo na dva týdny a zpravidla nikoli maturitní ročníky, jenže tehdy se urodilo asi hodně brambor, takže se to protáhlo na tři, a jeli jsme i my.

Ministerstvo pro foxteriéry

Ministerstvo kultury sídlí v Nostickém paláci, v jedné z těch krásných malostranských budov, které si po Bílé hoře postavila cizácká šlechta, jež pro nás, i když jsme o to jakoby nestáli, vytvořila barokní atmosféru Prahy. Po roce 1918 aristokrati nejprve většinou zchudli, takže mnohé paláce buď prodali, většinou státu, nebo je pronajímali třeba jako ambasády. Po válce jim ty zbylé sebral stát všechny, čímž se uvolnilo místo pro nějaký úřad.

Labutě a pelikáni v Bruggách

Bylo půl druhé odpoledne, Bruggy byly zalité sluncem, takže se hýřivá nádhera toho města zdála až neúnosná. Na náměstí Burg, kde stál od 10. století hrad flanderských vévodů a od středověku je to centrum města, se řadili lidé do fronty. Nestáli na zmrzlinu nebo vafle, nýbrž na mystický zážitek setkání se Svatou Krví.

Kubisté a fillatelisté v Plzni

Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.

Ty přece musíš bydlet na střeše

Kobza je hudební nástroj, jehož drnčivý zvuk, jak píší byzantští kronikáři, povzbuzoval divoké kmeny Bulharů do bitev. Ondřej Kobza je pražský kavárník a asi nejznámější český oživovač veřejného prostoru. To díky němu se objevila v ulicích piana, z trouby zněly verše, otevíraly se malostranské dvorky, konaly se různé happeningy. Několik let se teď především zaměřuje na fantaskní plán zazelenění pražských střech. Plán začal uskutečňovat na kaskádovitém terénu Lucerny, čímž Praha získala nový horizont. Zároveň je to muž nekonformních názorů, kterými jde občas proti směru i pověstné sociální bubliny.

Vylodění malé slečny Grety

Na slavném Rubensově obraze Vylodění Marie Medicejské v Marseille (zabírá celou stěnu v Louvru) vidíme triumfální scénu. Po květech zasypaném můstku sestupuje na pevninu z korábu žena, kvůli níž se rozestoupilo moře a otevřela nebesa. Andělé, zefýrové, mořské panny a mořští starci, tuleni, chobotnice a všechno vodstvo se shromáždili, aby vzdali panovnici hold. Moře vyslalo ze svých útrob ženu, královnu, jež dosáhla pevniny, nyní všechno jásá!

Novější články Starší články