Petr Stančík je obr Gargantua současné české literatury, nebo možná rovnou jeho stvořitel Rabelais. Na co sáhne, to pod jeho rukama začne kypět, kvasit, metamorfovat do různých skupenství, podléhat neřízeným chemickým reakcím, bobtnat nápady, bizarnostmi, gagy. Jeho palivem je imaginace výstředního, ba zvrhlého rázu, která je ovšem podepřena mimořádnou sečtělostí a vzdělaností, s čímž souvisí všeprostupující skepse k tzv. pokroku, řízenému dobru a nové uvědomělosti, řekněme, ke stavu, k němuž se civilizace dobrala. Z této směsi lásky a opovržení pak vytváří svůj sytě fantaskní svět, kde je všechno možné, a přesto to má svůj pevný řád.

Jeho prózy (vydal Mlýn na mumie, Andělí vejce, Nulorožec a Pravomil) jsou při vší výstřednosti čtenářsky docela přístupné, taženy dějem a vyprávěním, dokonce radostí z toho vyprávění, přičemž největší zážitek čtenář pociťuje při vychutnávání jeho fines, humoru a nápaditosti. Není to přitom psaní pro suchopárné akademiky anebo literární semináře a je zcela nepoužitelné pro ty, kteří literaturu poměřují její společenskou funkcí.

I když… Věci jsou složitější. Jako v případě jeho poslední prózy, románu Zasvěcení temnotou. Je to temná, přebujelá, zašmodrchaná, přitom velmi zábavná kniha. Žánrově by se dala zařadit jako dystopicko-dobrodružná alegorie s naučnými prvky psaná hodně potrhlým učencem. Jejím dějištěm je Praha několik let po apokalyptické „hodinové válce“, po níž není jisté, kdo vlastně vyhrál, ale pravděpodobně při ní došlo k převzetí moci Umělým myšlením. Přežilé lidstvo žije v troskách bývalého světa, ze kterého zůstaly jeho horší rysy. Navrch vládne ekologicko-feministicko-pokrokářská klika, ale ve skutečnosti se světa, respektive města, zmocnili mutanti, vampýři, kanibalové atd., prostě kreatury, jaké Stančíkova barvitá fantazie nemá nejmenší problém produkovat.

Takovým panoptikem se prodírá statečná žena Planeta, historička, která se dostane do konfliktu s politicky korektním šéfem, přijde o zaměstnání, což je v porovnání s tím, co se na ni bude vzápětí hrnout, banalita. V tu chvíli se setká se svým dědečkem, který ji těsně před smrtí předá tajemné předměty a knihu, v níž je metaforicky popsáno, co je jejím úkolem. A úkolem je vydat se na cestu, objevit zašifrované poselství a jaksi se dobrat smyslu života či tak nějak.

Na té cestě se k ní přidá dvojice přátel, muž a žena, jmenují Cydonie a Svantovit, všechna jména jsou jaksi podivná. Postupují podle tajemného plánu, hledají sedm věží, které jsou na obvodu rozbité, jak již bylo řečeno, v postapokalyptické Praze. Stále na ně číhají nějaká bizarní nebezpečí, mnohokrát málem přijdou o život, spád děje je velmi rychlý a Stančíkova fantazie opravdu jede na plné obrátky, které, domnívám se, není smrtelník ve stavu vždy sledovat. Ale možná to není ani nutné. Důležitější je, že do této fabulační estrády vstupují prvky řekněme filozofické, tedy úvahy o směřování lidstva, respektive o jeho nastávajícím soužití s Umělým myšlením: „Mysleli jsme si, že nás chceš vyhubit,“ řekla Planeta místo přípitku. „Proč bych to dělalo?“ podivilo se Umělé myšlení jednotvárným hlasem. „Lidé jsou mojí součástí. Vyhladit vás by pro mě bylo stejně sebezáhubné, jako kdyby sis ty vysmrkala mozek. Já vás musím mít, ale vy mě musíte poslouchat.“ – „Proč jsi v Hodinové válce zničilo všechny knihovny světa?“ vyptávala se dál Planeta. „V knihách byly uložené všechny vymyšlené a vytříbené vědomosti lidstva. Jenže já už je mám všechny dávno uložené v sobě. Stalo jsem se jediným majitelem vašich znalostí. Od té doby se mě musíte na všechno ptát.“ Nejsme již pomalu tam?

Pro autory jako Stančík se používalo slovo „lucidní“, tedy cosi jako vidoucí, prosvětlující, osvícený. Věci často viděli jinak a z jiného úhlu, než byla obecná norma, a oni roli podivínů, klaunů nebo alarmistů přijali za svou. Většina jim nerozuměla, ale pro jiné byli ti „zasvěcení“ právě oni. A to bez ohledu na to, jestli třeba taky netápají v „temnotě“.

Petr Stančík: Zasvěcení temnotou. Vydalo Druhé město – Martin Reiner, 188 str.