Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Do Vídně za Chagallem!

Ideálním místem ke čtení tohoto víkendového doporučení je vlak na cestě do Vídně. Pokud v něm právě sedíte, uschovejte si jízdenku, neboť se vám bude hodit v Albertině, kam zajisté směřujete na výstavu Marka Chagalla. Na tu jízdenku dostanete dvacetiprocentní slevu na vstupném, o což je možné požádat při placení. Toto praktické sdělení berte jako nezištnou radu, která se vám možná bude hodit i při dalších cestách na vídeňské výstavy, neboť rakouské platy s těmi našimi jen tak srovnatelné nebudou. Ale cesta za Chagallem se nepochybně vyplatí tak jako tak. Chagall, to je samozřejmě jistota jistot, miláček všech, hojivá koupel očí.

Železná opona v Karlovaci

Vlak z Rijeky směrem na Záhřeb rychle za městem vystoupá do závratných výšin. Náhle se otevře impozantní pohled na Kvarnerský záliv, z něhož se vynořují ostrovy Cres a Krk, ty vzdalující se objekty neukojené touhy. Nebylo nám přáno na nich stanout, kola neokusila jejich půdu, odvaha ke zdolání hrozivého mostu Krckého či snad Krkovského, jenž kdysi nesl maršálské jméno Titov most a nějakou dobu byl nejdelší v Evropě, nebyla v našich myslích nalezena. Nyní jsem ho sledoval z dálky několika kilometrů a loučil se s mořskou vidinou.

Vítězství budeme sledovat z bunkru

Právě začala třetí světová válka, pánové. Naše letouny směřují na Rusko a nelze je odvolat. Za čtvrt hodiny začnou bombardovat vybrané cíle. Ruská reakce se dá očekávat brzy poté. Když bude Bůh stát při nás, můžeme tu válku vyhrát. Za předpokladu, že Rusové nepoužijí zbraň posledního soudu. To se pak stane život na planetě zcela nemožný. Vidím to tak padesát na padesát. Nevím, jestli to cituju přesně, ale tak nějak to říká v klasickém filmu Stanleyho Kubricka Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu americký generál, který má skvěle posazený doutník v amerických ústech.

Černá víčka ve slunci moderny

Bez ohledu na to, v jakém stavu se potácí ideové vedení Národní galerie, existuje tam jedna jistota: výstavy připravované historičkou umění Annou Pravdovou. Jejím oborem je Francie, respektive jak se v meziválečné Francii vedlo českým umělcům, kteří si ji zvolili za svou druhou vlast – a ona, tedy ona sladká Francie, tuto volbu víceméně přijala. Po vzorném splnění povinností vůči velkým jménům moderny, Františku Kupkovi, Josefu Šímovi a Toyen (výstavy v letech 2017–2022), přišla nyní řada na jména možná ne tak zvučná a známá.

Pandořina skříňka otevřena

Pražské Divadlo Na Zábradlí uvedlo premiéru inscenace Ej Áj. Nejde asi mluvit o „divadelní hře“ nebo prostě jakémkoli žánru starého typu, neboť text byl, jak autoři, dramaturg Petr Erbes a režisér Jan Mikulášek, přiznávají, či lépe řečeno oznamují: „kompletně vygenerován pomocí jazykového modelu ChatGPT“. Nic nepřidávali, nic dodatečně nevpisovali, prostě zadali úkol a „umělá inteligence“ jim text vyplivla. Oni pak ho „jen“ editovali, tedy nějak upravovali, možná vylepšovali, ostatně každý, kdo si to s chatem již zkusil, zjistil, že se s tou věcí dá podniknout leccos.

Churchill v Norimberku

Na Winstona Churchilla, britského premiéra a šéfa válečného kabinetu, byl na jaře 1944 vydán zatykač Mezinárodního soudního tribunálu v Ženevě za válečné zločiny, kterých se dopouští bombardováním civilních cílů v Německu. Letadla RAF totiž nerozlišují mezi vojenskými a civilními cíli, bomby dopadají na centra německých měst, nešetří kostely, katedrály, historické domy, univerzity, školy a tak dále. Pod troskami již zahynuly desetitisíce žen a dětí.

Smutné mušle na zámku Frankopanů

Na stole v zámecké krčmě trůnil hrnec s mušlemi, z něhož se jemně kouřilo. Vedle byl hrnec prázdný, do něhož se měly prázdné skořápky po vydlabání obsahu přemístit. Naproti visel na zdi naivní portrét vlasatého muže s velkým nosem a povislým knírem, takže vypadal jako člen nějaké hardrockové skupiny ze sedmdesátých let. Byl to poslední potomek chorvatského šlechtického rodu Frankopanů, básník a národní hrdina Fran Krsto Frankopan. Své hrdinství potvrdil popravou stětím 18. dubna 1671 ve Vídeňském Novém Městě.

Nejsme trochu Ema Bovary?

Znáte Emu Bovaryovou? Nemyslím osobně, i když by to bylo jistě zajímavé, ale postavu slavného románu Gustava Flauberta. Je to žena velkých tužeb a velkých nadějí, velkých vášní a velkých iluzí, které ji přivedou do záhuby. Shodou okolností v Národním divadle v Praze právě uvedli divadelní adaptaci té nesmrtelné knihy. Jestli se to povedlo, nebudeme tu řešit, použijeme to jako záminku k jiné věci. V klasické psychologii existuje totiž pojem bovarismus, samozřejmě inspirovaný paní Bovaryovou. Popsal ho už v roce 1892 filozof Jules de Gaultier a lze ho zjednodušeně vystihnout tak, že osoba trpící bovarismem se nevnímá v podobě, v jaké reálně existuje

Český léčitel Jakub Schikaneder – 100 let od úmrtí

Asi každý evropský národ měl v minulosti umělce, kterému se podařilo dotknout se nějakého citlivého místa na jeho duši. Dotknout se ho nikoli bolestivě a drásavě, ale naopak vlídně a hojivě, a přitom nikoli lacině a podbízivě. V českém malířství byl a je takovým léčitelem Jakub Schikaneder. Včera od jeho smrti uplynulo sto let. Schikaneder byl umělcem ticha, stmívání, podzimu, západu slunce, stáří a odchodu ze světa. Tedy poloh melancholických, meditativních a duchovně ztišených. Snad žádný jeho obraz není veselý, lehkovážný, natož frivolní. Byla mu naprosto cizí nejen banalita a vulgarita, ale nemaloval ani ženské akty, ani utěšené krajiny, příjemné výjevy ze života a společnosti.

Od Pluháčka k Reinerovi

Skoro pětisetstránkový rozhovor, v němž je hlavním, vlastně jediným tématem sám zpovídaný, může vést k předčasnému závěru, že se tu setkáváme s megalomanem, jenž navíc trpí slovním diaré. Takový dojem potvrzuje i název knihy, jímž je příjmení dotyčného, takže kniha by se rovnou mohla jmenovat jen Já nebo Ego… Ale jmenuje se skromněji Reiner, a přestože platí vše, co bylo řečeno v prvním odstavci, jde o knihu v jistém smyslu adekvátní rozměru osobnosti, jíž se týká.

Proč jsou umělci často tak mimo

Jak známo, až na výjimky podporoval Hollywood Kamalu Harrisovou a možná i upřímně se děsil Donalda Trumpa. Nejspíš tyto sympatie a antipatie nekončily u herců a hereček, spíš by se dalo předpokládat, že kdo má v Americe blízko k umění nebo se umělcem být cítí, tomu bušilo srdce pro Kamalu. Podle letmých pohledů na sociální sítě to u nás bude podobné, však mi jeden známý režisér, jehož si opravdu vážím, uštěpačně popřál, ať toho Trumpa pěkně v Echu oslavíme.

Zakutálená pivní lahev na Jadranu

Noční pohled z výšky asi dvou set metrů na zářící městečko Bakar, jehož světla se odrážela v temnotě mořské hladiny, vypadal romantičtěji, než byla denní skutečnost. Ale pořád to byl pohled hrozivý, přitom krásný. Na mapě jaderského pobřeží vypadá Bakarski zaljev jako takový hluboce vykousnutý oblouček do pevniny, takže trochu připomíná fjord nebo prostě nějakou skrytou zátoku, ne-li přímo zátočinu. Geolog by vysvětlil, že tam kdysi bylo krasové údolí, kterému se nějak provalilo hrdlo, takže ho zalilo moře.

Smrt ve Vídni

Dva kluci, kteří přijeli z Česka, vylezli na vagon vídeňského metra, na jeho střeše projeli několik stanic, zvláště vzrušující to určitě bylo, když projížděli v tunelu, to byli úplně přitisknuti a museli mít pocit, že jsou v akčním filmu. Pak se vítězoslavně zvedli, otočili se proti směru jízdy, takže neviděli, že vlak bude projíždět pod ještě jedním pilířem. Ten je vzápětí srazil. Všechno to na mobil natáčel za nimi jedoucí kamarád. Zachytil i ta už bezvládná těla, se kterými vlak ve stanici zastavil. Dva dny nato zemřel první kluk, včera agentury přinesly zprávu, že zranění podlehl i ten druhý. Také se psalo, že „bojují o život“. Ne, o jejich životy bojovali zdravotníci. Oni ty své životy zahodili. Na jeho začátku.

Racek chechtavý na Jadranu

Plán to byl dokonalý. Dopravit se do Rijeky, tam se i s bicykly nalodit na trajekt, přeplout na ostrov Cres a pak na těch elkolech dojet na ostrov Lošinj, kde nás čekala kuča zapůjčená od laskavých přátel. Ach, jaký to báječný plán: samozřejmě, kola s sebou, na ostrově se výborně jezdí na kolech, nanejvýš vrazíte do zmatené ovce, provoz minimální, výhledy mořské, prostě úžasné, dobro došli!

Pohřbívá se ještě v Čechách?

Hřbitovy a pohřby byly vždy odrazem a projevem stavu společnosti. Promítal se v nich stav kultury, mravů, samozřejmě náboženství. Pohřeb byl nejen poslední ceremonií připravenou pro odchod člověka, ale byl jedním ze základních tzv. přechodových rituálů, dovršující život člověka na této zemi. Vypadá to přitom, že tato jistota se z naší společnosti ztrácí. Nikdy nebylo tolik pohřbů bez obřadu, nikdy se tolik nebožtíků neprovázelo na poslední cestu bez jediného příbuzného nebo blízkého. Je to trend, který už nelze popřít, přitom se nezdá, že by ho mohlo něco zastavit. Co to ale znamená? Je to znepokojující, nebo prostě jde o přirozený vývoj?

Reformy perestrojkového prezidenta

Projev prezidenta republiky Petra Pavla k 28. říjnu netřeba podrobovat nějaké zvláštní kritice. Úkol byl splněn, projev před nastoupenou jednotkou proveden, ústrojová kázeň vzorná, obsahová stránka vyhovující. Prezident není standupový komik ani kazatel, nečekají se od něj nějaké myšlenkové piruety ani že rozesměje nebo rozpláče sál. Sterilita obsahu a prkennost formy je sice nesporná, ale účelu nevadí a většině zúčastněných vyhovuje.

Kádrové problémy s venuší ve Welsu

Už v Bad Ischlu měl vlak Rakouských spolkových drah snad kvůli následkům záplav na Solnohradsku slušné zpoždění, takže když jsem přijel do Lince, byla tma a vlak do Prahy už odjel. A protože jsem měl lístek jen do Lince, nemohl jsem žádat po Rakušanech hotel, ten jsem si musel najít a zaplatit sám. Jenže v Linci, věřte tomu nebo ne, mají asi jenom dva hotely, a ty byly plné, prostě žádný normální pokoj pro pána z Čech nebyl volný, tak jsem se pozdě večer ocitl ve městě Wels, kam jsem musel ještě vlakem dojet. Tam pokoj měli.

O Horákové. Té, co milovala Juráčka

Včera měl v České televizi premiéru filmový portrét spisovatelky, novinářky, disidentky Dani Horákové. Film režisérky Olgy Sommerové dostal název Juráček je můj osud, což je poněkud zvláštní volba, které ale rozumí lidé obeznámení se životem Horákové – a Pavla Juráčka, filmového režiséra, hvězdy nové vlny, kterého zničil režim i jeho vlastní vlohy.

Objevte naivního malíře Kotrbu!

Říjen by mohl být prohlášen za měsíc naivních malířů, neboť používá stejně pestrou paletu barev jako oni. Oba, říjen i ti malíři, si malují pro radost, bezelstně, pudově, bez zbytečných komplikací vybarvují listí, oblohu, trávu, hladinu rybníků, řek a tak dále. Ví, že zanedlouho všechno skončí, nastane šeď a temnota, a až na jaře se začnou barvy vracet. Vyvrcholí to zase v říjnu. Toť úvod k sobotnímu doporučení pro výstavu, kterou tu občas provádíme. Lze na ní spojit barevnost podzimu s barevností obrazů. Vede do galerie Arthouse Hejtmánek v Praze Bubenči (Goetheho 17), kde vystavuje (či lépe: je vystavován) naivní malíř par excellence Josef Kotrba.

Právo na azyl narazilo na hranice

Loni běžel v tuto dobu i v českých kinech film slavné polské režisérky Agnieszky Hollandové Hranice. Opravdu sugestivním způsobem v něm režisérka vylíčila drastické poměry, které už několik let existovaly (a stále existují) na polsko-běloruské hranici, kde se tisícovky lidí původem především z Blízkého východu snaží dostat z jedné strany na druhou, tedy do vysněné Evropy. Polská cesta je mimořádná tím, že jde přímo o diverzní a nepřátelskou akci třetího státu, tedy Běloruska (a Ruska), jehož režim našel velmi vychytralý způsob, jak destabilizovat, či aspoň velmi potrápit k němu kritickou zemi.

Císařský rozsudek nad sebou v Bad Ischlu

Na lesní cestě od Halštatského jezera do Bad Ischlu se před městem objeví pozoruhodné sousoší, kvůli kterému jsem slezl z kola, abych si ho dobře prohlédl. Starší pán s dlouhou holí balancuje na velkém kameni, pod nímž leží zdatný jelen, jehož má onen pán zřejmě na svědomí. Je to samozřejmě císař František Josef se svým úlovkem, oba v nadživotní velikosti. Sochu mu u příležitosti jeho osmdesátin v roce 1910 věnovala městská rada v Ischlu, v jehož okolí se dotyčný výjev pravděpodobně mohl odehrát.

Dantovo peklo s diskotékou

Film Amerikánka režiséra Viktora Tauše není jednoduché nějak definovat. Normální divák k tomu také nemá důvod. Ale kdybychom se o to tady přece jen pokusili, tak je to sociálněkritický snímek z prostředí dětského domova za socialismu, do kterého někdo, tedy tvůrci, nakapali odvar z námelu, prostě nějaký derivát kyseliny lysergové, tuzemské verze LSD. Zasazení do období asi osmdesátých let a do totalitního Československa je vágní a neurčité, i když nutné, aby nějak „fungovalo“ v příběhu.

Malované lebky u Halštatského jezera

Takové ty vyhlídkové plošiny čili platformy trčící nad hlubokou propastí, to je zvláštní sadistická vymoženost současného turismu. Člověk samozřejmě ví, že ho to nejspíš udrží a že se nemůže nic stát, ale mě třeba v tu chvíli napadne, že nad sebou ztratím kontrolu a v nějakém horském záchvatu šílenství přelezu zábradlí váben hlubinami. Nebo mi třeba upadne z třesoucích se rukou mobil a ztratí se v hlubinách – to by nebylo tak špatné. Ale třeba brýle mi tam spadnou, což bych nerad. Nebo zubní protéza.

Smutná coura Gabriel García Márquez

Gabriel García Márquez zemřel v 17. dubna 2014 v pozici velkého globálního spisovatele, jenž své nejlepší dílo, Sto roků samoty, napsal před čtyřiceti lety. Hned po vydání (1967) se z něj stal román století, který už nešlo překonat. García Márquez samozřejmě psal dál, ale na všechno, co napsal, padal stín toho gigantu. Novela Uvidíme se v srpnu je posledním textem, který kolumbijský spisovatel napsal, v předmluvě líčí její zrod spisovatelovi synové Rodrigo a Gonzalo.

Tentokrát o krysách. Tedy o potkanech

Toto bude článek na poněkud nechutné téma. Bude o krysách. Nikoli metaforických, ale o těch skutečných, tedy spíš o potkanech. Neboť ta stará dobrá česká krysa (Rattus rattus) byla u nás i jinde po Evropě už téměř zcela vytlačena agresivnějším a adaptabilnějším potkanem čili pontskou myší. Tedy když se teď mluví o krysí horečce čili leptospiróze, která se objevila v několika případech a způsobila ji nejspíš nakažená voda po povodních, asi by se spíš mělo mluvit o horečce potkaní – ale to je jedno. Mně jde o to, že jsem nabyl přesvědčení, že potkanů je v Praze více než dříve

Docela dobře nasolený Hallstatt

Lodní přívoz pod železniční stanicí Hallstatt se rychle zaplnil Asiaty, ti okamžitě vytáhli mobily a začali všechno natáčet. Já jsem ho vytáhl taky a natáčel jsem je. Ale jen chvíli, neboť jsem se brzy otočil ve směru plavby a sledoval tu blížící se nádheru. Protože sice můžeme s Babičkou, tou od Němcové, opakovat, že celý svět Páně je krásný, tedy skoro, ale tenhle pohled přes Halštatské jezero na Hallstatt, na ten jezerní klenot, zasazený jako podivný krystal do lůna Solné komory, ten je opravdu krásný mimořádně.

Raketové nebe nad Tel Avivem

Bylo to v březnu 2015, byl jsem poprvé (a zatím naposled) v Izraeli a noční obloha nad Tel Avivem byla v ty dny krásná a klidná. Pozoroval jsem ji z balkonu kamaráda Lukáše, který tam žil a pracoval už několik let. Bylo už teplo, takže se dalo stát venku, upíjet víno z Golan a hledět na světla telavivského skylinu, dokud se do těla přece nepustila zima. Loni v létě tu byl dobrý výhled na rakety, které sem dolétaly z Gazy, říkal Lukáš svým klidným způsobem, s kterým o tom prý mluví většina obyvatel toho města. V červnu 2014 konflikt s Gazou (operace Ochranné ostří) začal únosem a vraždou tří židovských mladíků, které zabili a umučili teroristé z Hamásu.

Novější články Starší články