Zdravému medvědovi člověk smrdí. Považuje ho za chodící mršinu a raději se mu vyhne. Zaútočí jen zmatený nebo nemocný medvěd, případně rozzuřená medvědice. A to je výjimečné. Není tedy čeho se bát. – Tohle jsem si kdysi přečetl v knihách od Jaromíra Tomečka o divočině v Karpatech, což byly bestsellery mého dětství a mládí.
Po dni v Bratislavě, kdy bylo mým úkolem napravovat v jedné debatě česko-slovenské vztahy, mi spadl do klína jeden volný slovenský den, a tak jsem se rozhodoval, jestli pojedu do Trnavy, nebo do Nitry. Byla to skoro Sophiina volba: do obou měst to je z Blavy kolem hodiny cesty, obě jsou zhruba stejně velká, stejně lákavá, v obou je hodně kostelů a jiných starožitností, no ale když jsem konečně v gigantickém obchodním domě pochopil, že autobusová stanice Mlýnské Nivy (pamatuju si na ni jako normální autobusák) je schovaná v jeho podzemí, zrovna odjížděl jeden autobus do Nitry, kde jsem nikdy nebyl.
Záminkou pro naši debatu je nedávné dvacáté výročí vstupu ČR do Evropské unie. Na to mohou být různé vzpomínky a různé názory, jež pravděpodobně během našeho hovoru vyplynou. Ale zde půjde o širší perspektivu. O to, kam v dějinách Evropy, našeho kontinentu, EU patří. Evropa byla vždy nesmírně rozmanitý kontinent, který zároveň měl tendenci se slučovat, mohutnět, sílit, chřadnout, slábnout a zase se rozpadat: římské impérium, Svatá říše římská, habsburská monarchie, třetí říše… Možná z druhé strany i Sovětský svaz. No a po druhé světové válce EU, původně nepochybně nadějný projekt, z něhož se stal evropský superstát…
Válka, která začala pogromistickým výpadem proti izraelským civilistům a teprve pak se přenesla do Gazy, kde nebyl jediný izraelský voják, má své řešení – tím je porážka Hamásu. Porážka, pokud možno drtivá a rozhodná – taková, která na roky, snad desetiletí zajistí jakousi snesitelnou (oddělenou) existenci Židů a Palestinců, existenci obou národů.
Z okna hotelu Koflík ve Strakonicích jsem se díval na barokní štít s výjevem ze života: dva pohůnci porážejí vola, jeden ho drží za rohy, druhý se rozmachuje sekyrou, kterou má nastavenu tak, aby ubohé zvíře praštil do čela tupou stranou. Chlapům je vidět do tváří, ty se nadouvají námahou a asi i vzrušením. Vůl se naproti tomu jeví klidný. Buď to celé nechápe, nebo ví, že mu nic jiného nezbývá než držet a čekat na ránu. Výjev není metaforický, jde o přímočaré znázornění, že se tady prodávalo maso právě z onoho poraženého dobytka.
Posledního dubna zemřel ve Spojených státech profesor Peter Demetz. Pražský rodák, esejista a spisovatel, profesor germanistiky na nejlepších univerzitách v Americe, kam odešel jako mladý vědec po roce 1948: stihl ještě před únorem doktorát na Karlově univerzitě o přijetí Franze Kafky v Anglii. Tedy, odešel… S jeho příkladně kosmopolitním původem (v jeho rodině se sešly nejrůznější složky staré monarchie včetně exkluzivních genů Ladinů, Rétorománů ze severu Itálie) a s jeho založením humanisty goetheovsko-masarykovského typu mu nezbývalo nic jiného než uprchnout.
Lze předpokládat, že i v Kaliningradu si nějak minulý týden připomínali tří sté výročí narození „svého“ filozofa, Immanuela Kanta. Skutečnost, že se právě Kant narodil v tom podivném (post)sovětském městě, je ironií dějin, kterou i on mohl těžko předpokládat, to možná snad jeho kolega Hegel, ale do toho bych se já nepletl, to je věc kdyžtak kolegyně Matějčkové. Ale fakt je, že „jeho“ Königsberg, kterému jsme my říkali Královec, je mimořádným úkazem zániku a konce, je to město Atlantida, nad kterou sice svítí pořád stejné hvězdy, ale to je asi tak všechno, co tam z Kantových dob zůstalo.
V řadě havlovských filmů patří snímku Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? finální místo. To je sice banální konstatování, ale je důležité, neboť je to opravdu film, v němž Havel pomalu odchází, mizí, ztrácí se. Je to film o blížícím se konci, se kterým se na začátku ještě asi nepočítá, ale on už někde, docela blízko, číhá. Protagonista zatím neví, kdy se k němu opravdu přiblíží, ale cítí, že nemusí být daleko. A protože k jeho vlastnostem patří, jak říká, „mít uklizený stůl“, požádá v roce 2009 filmaře, aby to tušené finále dokumentoval.
Voltairův výrok (údajně údajný) o nutnosti hájení práva na názor, byť bych s tím názorem nesouhlasil, by se dal modifikovat i na právo pozvat si k sobě domů i toho, s kým bych se já nikdy v jedné místnosti ocitnout nechtěl. Lidé mají totiž různé důvody stýkat se s různými lidmi, dokonce i s těmi, se kterými vy byste se rozhodně nestýkali. Posuzovat druhé podle jeho známých je samozřejmě možné a člověk se tomu nevyhne, jen by si měl dát pozor, aby to nedělal někdo potom s ním.
Až dodatečně jsem si uvědomil, že krátká cesta po stopách katarů v jihozápadním koutku Francie (psal jsem o Carcassonne a Toulouse) byla vlastně cestou za jídlem jménem cassoulet; je to prosím takový pokrm z fazolí, do nichž se zapíchne kachní stehýnko, ne ovšem obvykle celé, k tomu kousek klobásy a je tam, myslím, také trochu vepřového masa. Poněkud to připomíná fazolový guláš nebo taky židovský šoulet, ten je ovšem hlavně z hrachu a samozřejmě bez vepřového. Je to typické jídlo této oblasti Languedoku.
Tento rozhovor se uskutečnil dva před tím, než se David Černý rozloučil v přímém televizním přenosu s kurátorkou Marií Foltýnovou nehezkým výrazem, který v tomto rozhovoru také párkrát padne. Není sporu o tom, že David Černý je výrobce malérů a průšvihů a vždy bylo dost lidí, kteří ho měli plné zuby. Ale ani ti nemohli popřít, že jeho provokace mají švih a nápad, nejsou tuctové, a když už nic jiného, tak si jich člověk aspoň všimne.
O Janu Švankmajerovi se často píše jako o nejvýznamnějším současném českém filmaři. Ve světě opravdu dostává ceny, jeho filmy na DVD jsou jako jedny z mála, ne-li jediné z českých, k dostání v cinefilských buticích v Paříži, Londýně, ve Frankfurtu etc., s jeho proslulostí se málokdo ze zdejších filmařů, ale dalo by se říci umělců vůbec, může měřit. Je to ovšem postava z elitní kultury, víc kultovní než jaksi obecně známá, neboť celé jeho dílo je velmi elitní, rozhodně to není tvůrce pro všechny.
Vítězem soutěže World Press Photo se ve čtvrtek stal snímek, který se jmenuje „Palestinská žena objímá tělo své neteře“. Podle pořadatelů ji autor fotografie, Palestinec Mohammad Salem pracující pro agenturu Reuters, pořídil 17. října 2023 v nemocnici ve městě Chán Júnis na jihu Pásma Gazy. Čili deset dní po pogromistickém útoku na území Izraele a pět dní po začátku izraelské operace, která zatím neskončila a která, kromě vojenských cílů či přesněji teroristických cílů, vedla i k mnoha obětem na civilním obyvatelstvu.
Na cestu do Toulouse jsem se připravoval četbou odborné literatury. Tak jsem se dočetl, že „město Toulouse je veskrze prolhané a záludné, od prvopočátku svého založení, jak se tvrdí, bylo zřídka, či snad nikdy nebylo, prosto morové rány kacířství a prokleté nákazy, této kacířské zkaženosti, která přechází z otce na syna a rozlévá jed pověr a zkaženosti“. To znělo jako dobré doporučení, potíž byla snad jen v tom, že pocházelo ze začátku 13. století.
Stavba nové tramvajové trati v horní polovině Václavského náměstí začne letos 29. června a potrvá tři roky. To je nikoli aprílové, nýbrž včerejší sdělení ředitele dopravního podniku (DPP) Jana Šurovského. Tři roky se tedy budou na Václavském náměstí klást koleje. Ty tam střídavě posledních sto dvacet let vždy nějakou dobu byly, pak zase nebyly, potom vedly poněkud jinudy, pak zase zmizely, aby se potom zase přišlo na to, že by tam být mohly. Tak se o tom roky na magistrátě a příslušných místech spekulovalo, vedly se úvahy a vypracovávaly studie a plány, přijímalo se usnesení, vypisovaly se tendry a probíhalo výběrové řízení
„Kdyby mě měl někdo potrestat, zaplatil by mi čtyři týdny v turistickém resortu,“ říká biolog, filosof a spisovatel Stanislav Komárek. V nových Výpravách Jiřího Peňáse hovoří o svém objevování Turecka a Kurdistánu.
Za jasného počasí je prý vidět z hradeb Carcassonne zároveň Pyreneje a v dálce i hladinu Středozemního moře. Potvrdit mohu jen zasněžené Pyreneje, neboť moře se ztrácelo v oparu okcitánské krajiny, jež se v raně jarním vydání chvěla různými odstíny zelené a béžové přecházející do růžové až cihlově načervenalé. Domy jsou prosté a drží elegantní šeď, která v souladu s keramickou rzí střech vytváří jemnou hojivou emulzi pro unavené oči Středoevropana.
Blíže neurčený zaměstnanec mnichovské galerie Pinakothek der Moderne, tedy vskutku významného muzea umění, se dopustil činu, jenž ho okamžitě stál místo, což mu ale asi za to stálo. Pokoutně – čili tajně – zavěsil do expozice svůj obraz, prý s motivací, aby se proslavil.
Na českých školách kupodivu stále existuje předmět, který se jmenuje dějepis. Mnozí s tím jsou nespokojeni a vidí v tom problém a anachronismus. Neměl by to totiž být dějepis, ale něco jako školení k uvědomělosti, občanská nauka nového typu do nové doby pro nové tvory. Podle tzv. odborníků současná výuka dějepisu „opakovaně naráží na to, že normy, které jsme si zvykli vnímat od 19. století jako samozřejmé, se tváří v tvář měnícímu se světu už tak samozřejmé žákům jevit nemusí“. To se má radikálně změnit.
Kniha německého novináře Lutze C. Klevemana o historii západoukrajinského Lvova (Lvov / Zapomenutý střed Evropy) vrcholí ve větě: „Lvov je zamlklé město, a to ve dvojím významu: dnešní Lvov je mlčenlivý, Lvov před rokem 1945 se zamlčuje.“ Zazní v kapitole, která se zabývá zjevně nejtragičtějším obdobím jeho moderní historie, obdobím mezi podzimem 1939 a událostmi v létě 1941 a lety následujícími. Tehdy se během krátké doby vystřídají ve městě tři režimy, dosavadní polský je v září 1939 smeten sovětskou okupací, sotva ta se stačí etablovat, začíná 21. červnu 1941 útok nacistického Německa.
Viktor Ullmann byl hudební skladatel, který několik roků vedl operu v Ústí nad Labem, ve městě, ve kterém po osmdesáti letech od jeho zavraždění v Osvětimi jakési umělecké „studentstvo“ sepsalo podivným jazykem cosi jako dopis, ze kterého lze vyrozumět, že jim vadí socha, která tuto oběť holocaustu připomíná. Autorem té zajímavé sochy, či lépe řečeno objektu, který je od minulého týdne instalován před budovou FUD UJEP (Fakulta umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem), je totiž… Jiří Černický. Mimochodem ústecký rodák…
Jak mi bylo řečeno, minerální voda je v Teplicích radioaktivní, takže se nepije, nýbrž se v ní jen koupe. Nebo namáčí a převaluje. Tryská z Pravřídla, v kterém si kdysi, podle Václava Hájka to bylo v roce 762, spařilo kopýtko prasátko, což vedlo k objevu lázní. Pasáčci přišli na to, že i pro ně je příjemné se v teplé vodě ráchat a že jim to dělá dobře na klouby.
Když se objevila zpráva doplněná hezkou „vizualizací“, že fasádu rekonstruovaného obchodního domu Máj na pražské Národní třídě mají zdobit dva obří motýli, dokonce mají mávat křídly, mohl to člověk zprvu brát tak, že z nějaké redakce ulítl apríl, jenž se pomalu blíží. A takové redakci by jeden záviděl, že tam sedí docela vtipní redaktoři a že se jim to povedlo, jenom tedy o čtrnáct dní dřív.
Na svahu petřínského kopce, po pravé straně ulice Holečkovy, té, kudy nejspíš táhli do strahovských lomů zřízenci na popravu Josefa K., aby ho pak „zařízli jako psa“, tedy po pravé straně ulice, která se předtím, než ji pojmenovali po spisovateli s asi nejdelšími vousy v české literatuře (Josef Holeček bydlel v domku č. 105/6), jmenovala Košířská, neboť vede ze Smíchova do Košíř, tak tedy tam se rozkládá stavba jako z anglického hororu. Klášter svatého Gabriela.
Dnes budeme mluvit o trampování na Kokořínsku. Není divu, že se nás sešlo tolik, a to jsem musel některé zájemce ještě odmítnout. Jde o to, že na Kokořínsku, ale možná je to i jinde, probíhá pomalu již horká fáze zuřivého konfliktu mezi řekněme puristy a liberály, nebo by se dalo říci mezi defenzory čili ochránci přírodního ideálu a přívrženci řekněme tvůrčích zásahů do něj. Konkrétně jde o to, že se zjistilo, že v chráněné krajinné oblasti Kokořínsko je na sto objektů, jež nesou stopy lidské činnosti: různé příbytky, boudičky, skrýše, chatičky, obvykle vybudované pod skalními převisy.
Prý je pryč radost z jara. Nad tím se debatovalo v jedné z tisíců debat naší doby. Znám z toho jen titulek, neboť by člověk musel být velkým masochistou, kdyby se chtěl o těch pocitech něco blíže dozvědět. Ale lze si to představit. Několik intelektuálně založených osob sedí a chmurně rozvíjejí důvody, proč se neradovat z jara. Přišlo v březnu, což je dřív, než prý má přijít, a potrvá jenom do června, kdy má skončit. Pak už bude horko a lidi budou u vody a nadávat, že za chvíli bude zase podzim, a to se ochladí.
Divadlo Archa v Praze na Poříčí bylo třicet let institucí, která sloužila jako domicil pro první ligu evropské i světové divadelní, hudební a taneční tvorby. Opakovaně tady hráli John Cale, Lou Reed, Patti Smithová, Laurie Andersonová. Doma se tu cítil japonský tanečník Min Tanaka a mnozí další. Do Archy se prostě chodilo rozšiřovat obzory, nasávat atmosféru, sledovat, kudy jde vývoj. Byla to do velké míry zásluha jednoho vždy příjemně a jaksi i plaše vystupujícího muže, který měl kdysi svou vizi a tu skutečně uskutečnil. Před dvěma měsíci v Arše skončil. Náš rozhovor je o tom.
Také Janu Nerudovi se v Novém Městě nad Metují dost líbilo. Ve fejetonu Pozdrav z Rezku, jenž vyšel v Národních listech roku 1877, ho popsal jako „malebné, zcela zvláštní hnízdečko, jež se vypíná na skále pitoreskně, jako směle myšlená městečka vánočních jeslí. Profiluje se co nejrozmanitěji svými různými výstupky, věžemi, branami a divoce se kupícími budovami“. Klasik se tady, tedy v blízkých lázničkách Rezek, léčil „klimaticko-hydropaticky“, což znamená, že hodně pobíhal po lesích, hodně jedl a také, jak píše, mnoho pobil škvorů, kteří mu lezli do mládeneckého lože.
Papež František řekl, že prezident Zelenskyj by měl najít odvahu vyvěsit bílou vlajku. Vyvolal tím vlnu údivu, znechucení i odporu, zvláště u těch, kteří tak moc doufají ve vítězství Ukrajiny, že by byli ochotni za ni bojovat ještě léta. U počítačů a zdálky. Papež, který obvykle získává sympatie vstřícnými výroky a gesty vůči slabým, vyloučeným, pokořeným, se tady prý postavil za agresora, začal hrát, jak se říká, podle not Kremlu, stal se pomalu Putinovým agentem.
Vedle primitivů a skutečně lidí zlostných existují také lidé, kteří kritizují Ukrajinu jaksi informovaně a do jisté míry právem. Jeden z nich, člověk vzdělaný a obeznámený, jehož příspěvky na „socsíti“ právě proto sleduji, před pár dny napsal: „Ulas Samčuk byl za války kolaborantem německých okupantů a šéfredaktorem antisemitských tiskovin. Za okupace napsal před 300 článků, kde vyzýval k zabíjení židů ve volyňském městě Rovno. Vedle primitivů a skutečně lidí zlostných existují také lidé, kteří kritizují Ukrajinu jaksi informovaně a do jisté míry právem. Jeden z nich, člověk vzdělaný a obeznámený, jehož příspěvky na „socsíti“ právě proto sleduji, před pár dny napsal: „Ulas Samčuk byl za války kolaborantem německých okupantů a šéfredaktorem antisemitských tiskovin. Za okupace napsal před 300 článků, kde vyzýval k zabíjení židů ve volyňském městě Rovno. Užíval přitom výrazy typu „židovští šimpanzi“.
