Zanedlouho se bude připomínat stovka Josefa Škvoreckého, tedy sto let od jeho narození. My, jeho čtenáři, na to myslíme, ale ruku na srdce, nejsme si jisti, jestli nás náhodou neubývá a jestli se i Škvoreckému nestalo, že odchází kamsi do zaprášených fošen…

O tom debatují literární teoretička Alena Přibáňová, básnířka, prozaička a překladatelka Sylva Fischerová, literární historik a autor zanedlouho uveřejněné Škvoreckého biografie Michal Přibáň, literární editor a hrabalovský badatel Tomáš Mazal a spisovatel Jaroslav Rudiš.

Stáhnout MP3

Čas rychle pádí a některé jistoty už nejsou tak pevné, jak se zdály ještě před dvaceti třiceti lety. Ne že by Škvorecký přestal být velkým spisovatelem, ale je otázka, jestli se to ještě tak cení. Něco se stalo s jistotou, že literatura je tak moc důležitá a že bez ní by cosi jako národní společenství nemohlo existovat. A k té literatuře patří jednak čtenáři, kteří se v ní poznávají, jednak spisovatelé, kteří se podobají postavou Škvoreckému, tedy muži s mírným výrazem, který celý život zasvětí psaní o tom, jaké to je, žít ve své době, a co ta doba dělá s člověkem. Škvorecký byl zázračný typ, který to dělal přirozeně, stejně jako když se dýchá, psal o životě způsobem, že mu rozuměl úplně obyčejný člověk (v tom měl druha v Hrabalovi), ale také o psaní přemýšlel: byl to tedy umělec a přitom intelektuál, který ovšem věci nechtěl komplikovat, ale projasňovat a vysvětlovat. Škvorecký patřil nepochybně k nejvzdělanějším českým literátům, přitom v jádru to byl prostý člověk, zase jako ten Hrabal, i když na rozdíl od něho byl spíš na whisky. Zjednodušeně by se dalo říci, že Škvorecký byl humanista, který čerpal ze základních zážitků, jež mu přinesla „střední škola“. Přechod z mládí do dospělosti v něm nastavil hladinu citlivosti, na kterou se mohl spolehnout. To u něho vytvořilo vypravěčství nesené na ironické, hořkosladké tónině plynoucího času, který drolí všechny ideologie, neboť skutečných pravd je v životě jen málo a jsou spojeny s pravdou srdce a autoritou jiného než pozemského druhu.

Milí přátelé, moji hosté, nechci, abyste se tu jen vyznávali ze svého vztahu k J. Š., spíš vás chci vyzvat k tomu, abychom se bavili o tom, co z typu spisovatelství Škvoreckého zůstalo a co naopak odešlo. Jestli je posledním typem českého literárního klasika starého typu, nebo jestli jde jen o to, že každá doba má prostě své Škvorecké a my je třeba doceníme až později.

Fischerová: Já tě, Jiří, asi zklamu, ale neuvažuju způsobem, jestli se nějaký spisovatelský typ přežil nebo vytratil, jestli tady je, nebo není. Pro mě je prostě Škvorecký velký spisovatel a jedinečný fenomén, který patří do své doby. Byla to velká osobnost, včetně nějakých problematičtějších stránek, o kterých můžeme mluvit, ale jestli se přežil, nebo nepřežil, o tom já takhle uvažovat neumím. Důležitá je vedle jeho literárního díla také jeho činnost nakladatelská, tedy nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které sehrálo tak velkou roli v historii tohoto národa, že by si to zasloužilo aspoň deset Bílých lvů. A jeho žena Zdena Salivarová samozřejmě taky.

Přibáňová: Když se řekne Škvorecký, tak nám vytane plejáda děl od Zbabělců, Inženýra lidských duší až třeba k Obyčejným životům. Ale kromě toho máme Škvoreckého, který překládal anglosaskou literaturu, Škvoreckého, který psal a propagoval detektivky a podobné žánry, kterých se nikdy neštítil, Škvoreckého, který psal filmové scénáře, který redigoval nejrůznější texty, které připravil do vydání, který se zabýval publicistikou i literární kritikou… Prostě to byla osobnost s obrovským záběrem a výkonem, který byl komplexní a přitom jedinečný.

Tou šíří a rozmanitostí a také tím, jak se neštítil zábavných a populárních žánrů, připomíná Karla Čapka… A těch podobností s ním je ostatně víc: třeba původ ze stejného kraje nebo třeba i to, že ani jeden neměl děti…

Přibáň: Škvorecký byl velký ironik, současně to byl člověk velmi soucitný. Nejen s lidmi, ale i s postavami, které vytvořil. Když se podíváte na jeho dílo, tak těch negativních postav tam moc není, možná nás napadne postava učitele z Legendy Emöke. Vedle toho to byl člověk, který psal s nadhledem, ale s obrovským zájmem o detail. To jsou dva paradoxy, které jsou pro něj, myslím, typické a přitom jedinečné: soucitný ironik a nadhled s citem pro detail, obojí se u spisovatelů vyskytuje vzácně. A pokud jde o tu otázku, jestli odjíždí do dějin, tak tam záleží na úhlu pohledu: jestli spíš my se nedáváme do pohybu, ale on zůstává stát, protože holt má v těch dějinách své pevné místo. Jako předmět masového čtenářství už pravděpodobně nikdy nebude, zároveň ze své kantorské praxe vím, že když ho svým studentům nabídnu, tak se většinou chytí.

Rudiš: Pro mě je Škvorecký pořád někde tady přítomen a nikam do dějin neodplul. Já jsem si ho objevil v sedmnácti, to bylo ještě před listopadem 1989, samozřejmě to byli Zbabělci, tu knížku mi půjčil jeden kamarád z gymnázia a já mu ji dosud nevrátil. Pokaždé, když se někde vidíme, tak na to myslím, no, snad se s tím vyrovnal. Tehdy jsme to četli snad všichni. Prostě, kdo se trošku o něco zajímal, tak Zbabělce četl. Přitom oficiálně neexistovali. Podobně jako Kunderův Žert a Směšné lásky, nějaký Hrabal. Pamatuju si, jak jsem Zbabělce přečetl během dvou večerů v úplném transu, jak jsem jimi byl zasažen. Dodneška ten pocit úžasu v sobě mám a dodnes se k nim vracím. Jenom si je tak otevřu, chvíli si v nich čtu, nasaju, zas zavřu. Vím, že to kdykoli můžu udělat a vždycky z nich ta síla půjde. Já jsem tehdy, když jsem je četl poprvé, vůbec nevěděl, kdy je Škvorecký napsal, kolik mu bylo, co kolem toho vzniklo, ale jen jsem cítil, jak je to živé a jak to ke mně mluví, jako by to napsal můj současník tady a teď. Ty dialogy, jazyk, postavy, atmosféra… Opravdu tu knížku miluju. Doteďka je to asi jedna z nejdůležitějších knih. A jestli se někdy v té době, tedy kolem sedmnácti, rozhodovalo, že jednou budu spisovatelem, tak Zbabělci na tom opravdu mají zásadní podíl.

Tak to jsem rád, že je tady Jaroslav Rudiš… Vztah ke Škvoreckému jsem předpokládal a jsem rád, že se tady veřejně potvrdil. Když jsem tuhle debatu připravoval, tak jsem zkusil pozvat pár spisovatelek, nebudu je jmenovat, a obě se mi omluvily, že je Škvorecký vlastně moc nezajímal a nezajímá. Což jim samozřejmě nelze vyčítat. Jen by mě zajímalo, jestli to bylo náhodné, že je prostě minul, nebo třeba opravdu tím, že je jaksi jiný a nehodí se do jejich, řekněme, názorového a emocionálního světa. Ale to se bohužel tady nedovíme.

Fischerová: To může být různé… Já jsem taky první četla Zbabělce: rodiče to měli v knihovně, kterou jsem postupně přečetla. Ale za sebe mohu říct, že mě víc zasáhly jeho povídky: Hořkej svět, Konec nylonového věku, prostě prózy, které Škvorecký napsal v padesátých letech a pak různě vycházely, nebo také ne, v úplnosti až po roce 1989. Tam ještě žádná nostalgie po ztraceném mládí nebyla a ani být nemohla, protože je psal mladý člověk. A možná i proto mají pro mě ohromnou sílu. A autenticitu. Spolu s povídkami Jana Zábrany patří k tomu nejlepšímu, co se tehdy tady napsalo. A připomněla bych ještě jedno jméno, a sice Jan Křesadlo a jeho Polokatolické povídky a Mrchopěvce, jsou ze stejné doby a mají pro mě podobnou energii. A není náhoda, že Křesadlo, který tehdy žil v Anglii, se obrátí v roce 1980 na Škvoreckého, pošle rukopis a on okamžitě pochopí jeho kvalitu, vydá ho ve svém nakladatelství, přestože tím určitě hodně riskoval, protože Křesadla tehdy nikdo neznal; a také se nedá říct, že by to bylo čtení pro každého. A je to jen doklad Škvoreckého citu a velkorysosti.

Zcela souhlasím. A dodávám k těm píšícím mužům padesátých let Hrabala, jehož prózy z té doby, jež samozřejmě zatím nemohly vyjít, Škvorecký rovněž znal.

Mazal: Já se, jak víte, celý život zabývám Hrabalem, ale Škvoreckým vlastně také, protože mezi nimi je mnoho souvislostí a vztahů, prostě nelze jinak. A je fakt, že Škvorecký je strašně mnohovrstevnatá osobnost, kam se v něm sáhne, tam to kypí. Každý šuplík je plný a každý je jiný. Vždyť kdoví, co by se stalo, kdyby nebyl jako mládenec chabrus na plíce a mohl se věnovat hraní na tenorsaxofon, jak chtěl a jak celý život říkal. Třeba by se jeho život vyvíjel jinak a on by skončil někde v orchestru Glenna Millera, kdoví. Prostě mu šlo všechno. Vždyť si jen vezměme ty Zbabělce: Škvorecký je psal, když mu bylo čtyřiadvacet. Psal je pár let po tom válečném zážitku, který chtěl popsat, a zároveň v plné síle té základní emoce, kdy, jak napsal, na ničem jiném nezáleželo než na holkách na jazzu. Tam už byla ta Irena, kolem které se točí všechno, a já, když jsem to poprvé četl, tak jsem taky byl zamilovaný do nějaké Ireny, takže jsem si říkal, do háje, to je přece můj příběh. A tak to platí dál a myslím, že platit bude ještě za sto let. Kdyby se z něj zapomnělo všechno, tak po Zbabělcích se bude sahat pořád, protože mladí lidé se v tom budou pořád poznávat.

Hm, to je optimistický pohled, do něhož se u mne vkrádá trocha skepse, ne kvůli Zbabělcům, ale kvůli té budoucnosti. Ale doufejme… Kdybych s dovolením mohl uvést knihu, kterou já u Škvoreckého oceňuji nejvíc a také mě nejvíc dojímá, pak je to Příběh inženýra lidských duší, tedy kniha jeho zralosti, neřkuli stáří: právě pro tu souhru soucitu, nadhledu, smutku a ironie.

Mazal: Tys to řekl hezky: že tě to dojímá. Ale proč tě to dojímá? Protože Škvorecký je bezvadný vypravěč, to je to nejdůležitější. A tihle vypravěči dneska chybějí.

Rudiš: Nedávno jsem shodou okolností otevřel Prima sezónu. Měl jsem k tomu ten důvod, že jsem se o ní bavil s jedním berlínským kamarádem, který, představte si, miluje Škvoreckého. Přitom Škvorecký není v Německu moc známý. Kundera samozřejmě, Hrabal taky, ale Škvoreckého zná jen málokdo, i z těch, kdo se o literaturu zajímají. A on ho miluje a jeho nejoblíbenější kniha je Prima sezóna. A tak jsem to začal znovu číst a úplně jsem tomu propadl. Protože tam je mnohem víc smutku a mnohem víc melancholie, kterou já tam tehdy, když jsem to četl jako mladík, ještě nemohl cítit. Teď už ano. A dal jsem tomu svému německému kamarádovi za pravdu, jak je to skvělé.

Fischerová: To je zajímavé, co pan Rudiš říká. Já to mám úplně jinak. Četla jsem ji na začátku devadesátých let, když tady vyšla – myslím, že Škvorecký ty povídky psal první léta své emigrace, že –, a já měla pocit, že je to takové slabší… Ano, Irena je tam furt, možná že to pány na plovárně rajcuje, ale mně už to přišlo jaksi repetitivní, prostě už jsem to někde četla a neviděla moc důvod číst znovu. Ano, lidsky to chápu, ale literárně bych chtěla něco víc.

Škvorecký sám říkal, že píše celý život jednu knihu. Ale v proměnách…

Rudiš: No jo, s tou Irenou… V mých knihách se pořád opakovaně objevuje nějaká Hanka. Asi to tak někdo má. A je fakt, že kdysi dávno jsem s tou jistou Hankou ty Zbabělce dost konzultoval. A konzumoval. Někteří spisovatelé prostě píší jeden nekonečný příběh.

Přibáň: Ano, dalo by se říct, že existuje něco jako Škvoreckého svět, ze kterého jsou jeho příběhy vyskládány. Ale já bych byl s tou repetitivností opatrný. My si sice můžeme z knížek poskládat celý jeho životopis z Dannyho Smiřického, ale musíme si uvědomit, že Dannyho okupačního, Dannyho květnového ze Zbabělců a Dannyho z padesátých let psal pokaždé trochu jiný člověk, jiný Škvorecký. A s Dannym v Inženýrovi je to ještě trochu jiné. A tohle je strašně zajímavé: že na stejných postavách, věkově stejně ukotvených, se nám Škvorecký představuje ve svém osobním, lidském vývoji. V Příběhu inženýra lidských duší je podstatná kostelecká protektorátní linie a na postavě Nadi, tedy nikoli Ireny, je vidět, že ji psal zralý muž. A to je to, co mě na té knize fascinuje: že je to kniha lidské zralosti. Na rozdíl od jedovaté ironie vůči různým těm doktorům Šabatům a Bohadlům tady dospívá k velmi silné toleranci a soucitu. Vzpomínám si, že když jsem to četl poprvé ve dvaceti, tak jsem si říkal, vždyť to je úplně jiný vypravěč než ve Zbabělcích, a přiznám se, že už tehdy mi byl bližší.

Přibáňová: V Inženýrovi je obsažena zkušenost Škvoreckého celá! To je ten důvod, proč i já tu knihu tak miluju. Kdykoli ji čtete znovu, tak se tam zrcadlí ta vaše vždy trochu pokročilejší zkušenost. Když jsem ji četla poprvé v roce 1986, kdy se ke mně dostalo její exilové vydání, tak jsem z ní byla nadšená z jiných důvodů, než když jsem ji četla jako studentka anglistiky, kdy jsem oceňovala jeho mimořádnou erudici a interpretační schopnosti v angloamerické literatuře. Teď když tu knihu znám podrobně a znám zákulisí jejího vzniku a také různé epizody a postavy, tak mě stále nepřestává bavit a zajímat, a hlavně: ona umožňuje poznat to, co je ve vás. A to se dá říct jen o mimořádných knihách.

Inženýr lidských duší je krom toho velmi aktuální kniha právě dnes: Škvorecký přece v těch amerických univerzitních pasážích popsal něco, co si uvědomujeme my trochu starší nyní dodatečně: lidé, kteří už nepoznali nesvobodu, o tu svou svobodu mohou snadno přijít, a to právě svým přičiněním. A že tohle neporozumění je možná zákonité. A Škvorecký to mezi těmi mladými naivními, dobromyslnými a možná i jen blbými americkými studenty viděl. A napsal o tom velký a smutný román.

Fischerová: Ano, pamatuju si na ten geniální výklad Conradova Srdce temnoty, jak tam pořád ten student nechápavě vykřikuje: „Proč je tam ten Rus? Proč je tam ten Rus?“

Škvorecký: Pro Škvoreckého byla nepochybně nejdůležitější hodnotou svoboda, svoboda jednotlivce. To byl také důvod jeho orientace na Ameriku, která byla úplně zásadní. Najdeme to hned na začátku jeho literární tvorby: v roce 1946 napsal básnickou skladbu Nezoufejte! a tam je to přímo explicitně řečeno: Já bych proti vám nic neměl, myšleno proti komunistům a marxistům, kdybyste nám nebrali individuální svobodu. Je to text, který Škvorecký chápal jako svůj program, přičemž v dalších padesáti letech nenajdete nic, co by stálo proti tomu programu, co by se od něj odchýlilo.

Ano, v těch povídkách z raných padesátých let (Divák v únorové noci, Cesta k ateliéru) reflektuje svůj postoj k nastupujícímu režimu a je v něm cosi jako dilema: že ano, byl by pro socialismus, protože je pro sociální spravedlnost, ale zároveň vidí a tuší, že žádnou spravedlnost nepřinese, a ještě lidem sebere svobodu.

Přibáň: Škvorecký by tehdy potřeboval nějakou křesťansko-sociální stranu, to by byla jeho strana. Já jsem četl jeho korespondenci z té doby a tam je ta nejistota zcela jasně znát. Tam čtete něco jako hesla skoro na plakát: třeba píše o nutnosti bezplatného zdravotnictví. To v něm opravdu bylo. Ale současně po nějakém projevu Slánského píše Marii Štichové, té své Lizetce, té své přítelkyni, že se bojí, aby nám nedali zas žluté hvězdy na kabát. Tím nám myslí jinak smýšlející. On chvíli opravdu hledal, co je důležité a jak se věci projeví. Trvalo mu to dva tři roky, možná déle, dokonce jsem našel v jednom dopise, že váhá, jestli dá někomu číst Tankový prapor, který napsal v roce 1954 po příšerné vojně. On si nebyl jist, jestli to není příliš velký výsměch té armádě, která má určitě nějakou svou oprávněnost.

Ta jeho dějinná skepse se pak ještě jednou projeví v románu Mirákl, kde se sarkastickým způsobem distancuje od pražského jara a tzv. reformistů.

Přibáň: On jim vyčítá, že svou naivní politikou mu vzali domov. Když jsem o tom mluvil s paní Emmerovou (Jarmila Emmerová, překladatelka a kolegyně J. Š., nar. 1929 – pozn. red.), tak mi říkala, že on opravdu během jara 1968 opakovaně na schůzkách známých říkal, že tohle špatně dopadne, že sem Rusové vlítnou a že není rozumné na tu káru tlačit příliš rychle a bez rozumu. Zajímavá věc je, že po těch kritických reakcích na Mirákl, které se ho opravdu dost dotkly (Václav Havel řekl v rozhovoru s Jiřím Ledererem, že kniha je „nezdarem“), napsal novelu Neuilly, to je pojmenované podle jednoho předměstí Paříže, kde se v roce 1973 setkal s Věrou Křesadlovou a kde se s mimořádnou otevřeností vyjádřil k tomu, co nakonec vedlo k jeho emigraci. Tam už psal bez servítků, tam už se ani neschovává za Dannyho. A zas typické je, že tu novelu nikdy až do roku 1989, kdy vyšla ve spisech, neuveřejnil.

Novela Neuilly je vlastně proud vědomí, to je, na jeho poměry, radikální text, kondenzace jeho bolesti, naštvanosti, ba zoufalství.

Mazal: Inu, Nezoufejte!… Když jsme u té ironie, tak ironické je, že Škvorecký vlastně přibrzdil vývoj české literatury, neboť když v prosinci 1958 vyšli Zbabělci a v lednu 1959 začaly vycházet první recenze, tak nejenže vyhodili ředitele nakladatelství, ale Hrabalovi zarazili první knížku, Skřivánky na niti, která už měla vyjít, a nakonec vyšla až za pět let. Takže ironicky řečeno, Škvorecký zabrzdil vývoj české literatury o pět let.

Přibáň: Jeden z jeho nejlepších kamarádů, Lubomír Dorůžka, měl v Čs. spisovateli připravenou knihu Svět jazzu, která tím pádem taky nemohla vyjít…

Rudiš: V tom vydání těch mých půjčených Zbabělců z šedesátých let je Škvoreckého předmluva, kde se jakoby omlouvá za to, co ta kniha způsobila. Já jsem tehdy moc nechápal, o co jde, ono to vlastně ani nebylo důležité. Ale podstatné bylo, jako by se to všechno dělo znovu: my jsme místo slova jazz tam viděli rock nebo punk a chápali jsme to úplně aktuálně. Poslouchali jsme The Clash, The Jesus and Mary Chain a The Cure, ale to bylo stejné, jako když se tam mluvilo o orchestru Glenna Millera.

Přibáň: Zbabělci vyšli znovu po té kampani v roce 1964 a nebylo to vůbec jednoduché. Byl silný tlak redakce Československého spisovatele vůči vedení, aby to vyšlo. Tehdy byl náměstkem ředitele spisovatel Jiří Fried, který se o vydání snažil, ale byl to opravdu složitý proces. Tam se probíralo slovo za slovem, třeba známá replika „Ať žije SSSR! – Jen se z toho neposer“ tam zůstala, ale byla doplněná o dodatek „ty pupkoune pupkounoviči“, což tam doplnil Ladislav Fikar, aby tím odvedl pozornost od toho SSSR a udělal tzv. kritiku buržoazie. Ale byla velká meziredakční diskuse, jestli se má psát SSSR, nebo eseseser. Nevím, co rozhodlo, ale pozdrželo to vydání Zbabělců přinejmenším o měsíc.

Mazal: Tehdy to tak bylo. V Hrabalově povídce Smrt pana Baltisbergra omylem bylo vysázeno, že jel na motorce NSU Marx místo Max, což způsobilo, že se musel celý náklad kniha po knize opravovat a ručně začernit to r, aby to nevypadalo, že jede na motorce Karel Marx.

To byla ta krásná představa, že stačí jediné slovo a režim se zhroutí. V tom bylo něco až mystického. Ale Škvorecký taky dělal kompromisy a existují předmluvy amerických knih, kde píše o pokrokových spisovatelích a o tom, jak jsou oblíbení v Sovětském svazu…

Přibáň: Vydání detektivky Krvavá historie Dashiella Hammetta si nechal přímo zaštítit předmluvou nějakého funkcionáře Komunistické strany USA. Účel světil prostředky, ale dělal to vždy tak, aby neutrpěla jeho důstojnost, a vždy to nějak kompenzoval.

Přibáňová: Nehledě na to, že když si nechal zaštítit vydání Dashiella Hammetta komunistickým funkcionářem, tak i v tom byla velká ironie. To není úlitba, to je vtip.

Jaroslav Rudiš se zmínil o tom, že v Německu znají Škvoreckého jen znalci, jinde to, myslím, nebude jiné. A upřímně řečeno, i tady se člověk setká s „kritickým“ názorem, že Škvorecký je vlastně takové lehčí psaní, že zkrátka to není ta velká literatura. On sám o tom někdy s nadsázkou psal, že prostě nárokům radikálních estetiků nevyhovuje. Kánon literatury holt určují radikálové a ti přitom možná rozumějí estetice, ale málo rozumějí životu. A tak se mimo kánon dostává ta literatura, která v sobě obsahuje soucit, porozumění, laskavost… Hned je pasována pomalu na kýč a spotřební čtení. Osobně to považuji za velkou nespravedlnost, ale asi se s tím nedá nic dělat. A vlastně je to jedno…

Přibáň: To je otázka, kterou jsem si také kladl: proč vlastně vznikl obraz Škvoreckého jako takového spisovatele středního proudu. Ono to může být tím, že on opravdu nepůsobil nějak ambiciózně, neprosazoval se, rád dával rozhovory, kde mluvil o sobě zdrženlivě. S každým se bavil a nevybíral si. Když sem přijel, tak působil až tak bohorovně, jako když přijel spokojený pán z Ameriky. Ale to bylo jen zdání! Ve skutečnosti, když jsem ho trochu poznal, a snad mohu i říci, že jsme se spřátelili, tak jsem viděl, jak je plný pochybností a nejistot, jak mu na každé knížce záleží a sleduje, jak se o ní kdo vyjádřil. Vždy tam byl takový ostych z toho, jestli tím třeba někoho nezklamal. Bylo to až dojemné. Přitom já nevím, kdo by měl mít větší jistotu ve svém díle než on.

Myslím, že to tak bývá. Že jistí sami sebou jsou jen omezenci, ale ti se paradoxně mohou lépe prosazovat – zvlášť když jim pomáhají také takoví sebejistí omezenci. Ti opravdu velcí jsou naopak plní pochyb.

Mazal: Já to takhle zažil s Hrabalem. Ten také ve skutečnosti byl ohromně plachý člověk, který s každým textem váhal a nebyl si jist, jestli je to ono.

A pak ještě k tomu přistupuje další věc. Škvorecký byl liberál staré školy, psal tak, jak věci viděl a jak je poznal, a nic mu nebylo tak vzdálené jako ideologické upravování skutečnosti. A s tou se najednou setkal v nečekané podobě znovu v Americe a pak, když o tom v devadesátých letech psal a začalo to vycházet v českých novinách, tak se najednou ocitl na pozici zastánce jakéhosi starého patriarchálního světa. A jeho literatura, která je založena na snění o mládí a touze po Irenách, se najednou stala sexistickou a bůhvíjakou. A člověk žasl. A on možná také.

Přibáň: Když to ale člověk čte, tak vidí, že ty „předměty snění“, tedy ty kostelecké holky, jsou takhle vysoko a ten, kdo o nich píše, si nikdy nedovolí je utrhnout a absolutně na ně nedosáhne.

Mazal: Škvorecký píše: Svým platonickým láskám zůstávám stále věren.

Rudiš: Miluju tuhle trapnou plachost Dannyho Smiřického!

Záznam celé debaty včetně podrobného výkladu Michala Přibáně o tom, jak to bylo s překladem Prezydenta Krokadýlů Warrena Millera, je na www.echoprime.cz.