Dobrovolná smrt známého, úspěšného, respektovaného a oblíbeného psychologa R. P. otřásla zajisté nejen těmi, kdo ho znali a měli rádi. Neskutečná tragédie je to především pro jeho nejbližší. Každý by měl být maximálně ohleduplný, zdrženlivý, nesoudit, nejlépe mlčet – což je v čase sociálních sítí již bohužel čistou utopií: každá věc s takovým potenciálem stává se veřejnou potravou se všemi možnými následky. Během toho požívání se každý ptá: Jak je možné, že právě takový člověk se rozhodl pro takový čin? Proč to udělal, co ho k tomu přivedlo? A dalo se tomu předejít? Vždy to ale budou jen spekulace konané bez kompetence a pozvání. Sama tragédie si ze všeho nejvíc vymiňuje právo na neprohlubování bolesti těch, jichž se opravdu týká.

Steinera obdivuje bulvární novinář Marcello, hlavní postava Sladkého života; toho, jak každý ví, hraje Marcello Mastroianni. Steiner pro něj představuje všechno, po čem i on touží. Je to „dolce vita“, ten „sladký život“, ale v jeho lepší podobě: kultura, kultivovanost, vysoký standard duševní zdatnosti, která jako by si se vším věděla rady. Všichni by chtěli být jako on, ten zářící přeborník života, kterému se vše povedlo a který všemu rozumí. Jen Steiner ale ví, že je to fasáda. To i říká Marcellovi, jenž na něj přitom užasle hledí: „Příteli, je to fasáda, a za to fasádou se skrývá peklo…“ Steiner nežije autentický život, a ví to jen on. Žije život jakoby v iluzi, kterou hraje pro druhé. Jeho okolí i veřejnost si idealizují jeho perfekci, jeho zdatnost si se vším poradit, na vše mít duchaplnou odpověď, být vždy v reprezentativní podobě dobře zvládnutého života.

Ve skutečnosti je to maska, kterou si takový člověk ráno nasazuje na svou zmučenou tvář – a večer ji zase odkládá. Autentický je jen v noci, ve spánku, který se vlastně podobá smrti. K té se rozhodne nedlouho po hovoru s Marcellem: vezme s sebou přitom i své malé děti, manželka zůstane naživu. Absurdní, šílený čin, který má vysvětlení jen v radikálně pojatém existencialismu, v jehož duchu byl Sladký život natočen. Marcello se o Steinerově vraždě a sebevraždě dozví z telefonátu, při němž sedí na posteli se svou milenkou, kterou nemiluje. Jede do Steinerova domu, kde se setkává s jeho manželkou, která ještě o ničem neví. Jde na pobřeží, kde rybáři právě vylovili nestvůru hledící jedním otevřeným mrtvým okem.

Samozřejmě že umělecké dílo je vždy maximálně jen podobenstvím, tvůrčím obrazem skutečnosti. To Felliniho podobenství ale nejspíš říká, že život, aby byl snesitelný, nesnese masky. Život se musí brát takový, jaký je, neexistuje na něj žádný návod, který nepochází z vlastní zkušenosti. A hledat „dobrý život“ prostřednictvím idealizovaných vzorů může být nebezpečné i pro ně samotné. Neunesou to oni – a ve zmatcích a úžasu zůstanou pak ti, kdo po nich zbyli.

Ale to jen na okraj jednoho klasického starého filmu.