Kdybych já byl krásný jako… Jeník Zrzavý
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Jan Zrzavý (1890–1977) zaujímá v české obecné představě o tom, jak má Mistr malíř vypadat, pozici přímo vzorovou. Stařec s pěstěným plnovousem, s baretem nebo červenou bohémskou čapkou schází či vystupuje s hůlkou po Nových zámeckých schodech do domku pod Pražským hradem, kde maluje své přeludné výjevy podobné snům a pohádkám. Trochu mysterium a trochu karikatura, ale v každém případě důstojný zjev, zosobněné umělectví v přechodu v pomník sebe sama.
Za touto líbeznou a velmi fotogenickou fasádou se skrýval reálný život člověka z masa a kostí, jenž měl své privátní touhy a vášně, svá tajemství, o kterých neměl potřebu se dělit (od toho to byla tajemství), ale která prosakovala v jeho obrazech. Netřeba chodit kolem horké kaše, Jan Zrzavý byl homosexuál, se vším, co to v té době obnášelo, tedy žijící se svou jinakostí v skrytu, bez stopy okázalosti a předvádivosti, v plachosti soukromého světa, v němž tělesná touha sublimovala do duševních a uměleckých projevů. Ne samozřejmě úplně, takže ani samota Zrzavého nebyla absolutní a jeho lásky jen platonické. V mládí nejspíš už vůbec ne.
Mladý, tělesný a subverzní Zrzavý je přiblížen na výstavě v humpolecké galerii 8smička. Výstava dostala název po verši z básně, již Zrzavý napsal jako osmadvacetiletý (příležitostně psal pohádky, vzpomínky, poezii) Kdybych já byl krásný jako Dionýsos. Báseň pokračuje, že by šel na Václavské náměstí do Alhambry, což byl před sto lety mnohem dráždivější podnik než dnes, celý by se svlékl a zatančil dionýský tanec… Jde o vyjádření tužeb značně nekonvenčních, ale svým způsobem pochopitelných a jaksi přiléhajících k dychtivosti mladého umělce, který je nicméně takto nikdy neprovede. Na to má umění a svůj talent, kde je ukryje. A také stud, takt a kultivovanost, takže do jeho obrazů bude to tělesné vstupovat jen tiše a přes závoj či clonu symbolů a metafor, ale bude tam přítomno vždy a zřetelně, byť ne pro každého a ne každý tomu porozumí. Jako pro člověka, jenž patřil do doby ještě intenzivně žité křesťanské etiky, to nebude snadno řešitelné, takže ho bude provázet vědomí hříšnosti, prostě výčitek, jež nejsou nikdy banální, bez ohledu na tu či onu orientaci. Z tohoto napětí bude vznikat znepokojivé kouzlo jeho melancholických i jaksi dráždivých obrazů. Jenže otázka pak také je, zda je pohlavní klíč k porozumění nutný, zda prostě síla a genialita mluví i bez toho zasvěcení a spikleneckého pomrkávání, co vlastně ty snové obrazy znamenají. Nebo co je za nimi.
Humpolecká výstava si ze Zrzavého vybírá onu část díla, které se dotkla sublimovaná (přepodstatněná, skrytá, zjemnělá) (homo)sexualita, ale dělá to velmi subtilním a nebulvárním způsobem. V kontinuitě předvádění Zrzavého navazuje na výstavu z roku 2018 na pražské Kampě, jež pootevřela tu skrytější část umělcova projevu: jmenovala se Neznámý Zrzavý. Ta humpolecká je komornější, subtilnější, díla jsou vybrána přesným řezem – a jsou doplněna díly jiných autorů, se Zrzavým spřízněných. Objevují se tu dva základní „cizinci“ – a blíženci, krásné kresby Odilona Redona, jenž byl Zrzavému dokonce podobný fyzicky (pěstěný vous, baret či čapka, zasněný pohled), a malby Giorgia de Chirica, souputníka surrealistů, jehož snivé „metafyzické“ krajiny opouštěných měst vyzařují podobnou melancholii jako krajiny sopek, pouští či kamenitých pobřeží Mistra z Vysočiny. Redona (zemřel roku 1916) osobně nepoznal, ale měl o něm informace od jeho přítelkyně Zdenky Braunerové (ta mu zprostředkovala především duchovní vazbu na Julia Zeyera, v jehož odkazu Zrzavý de facto přebýval). Giorgia de Chirica znal z Paříže a provázel ho při jeho návštěvě v Praze v roce 1935. Škoda že výstava nepřipomněla třetího velkého „antimodernistu“, malíře Balthuse (Balthasar Klossowski de Rola), k němuž měl Zrzavý blízko, aniž ho musel znát. Z českých souputníků jsou tu k porovnání a přátelské konfrontaci Josef Čapek a Otakar Mrkvička, samozřejmě Bohumil Kubišta, chorvatský sochař Ivan Meštrović a rakouská sochařka s českými vazbami Mary Durasová. Z následovníků Václav Boštík, Jan Merta, Jiří Bašta a sochařka Zsófia Kerstesová. Zmínit je nutné fotografie Libuše Jarcovjákové z pražského polosvěta 70. let, tedy z prostředí, kam by možná Zrzavý zašel, kdyby byl krásný jako Dionýsos… Což nepochybně svým způsobem byl.
Hlavní je samozřejmě Zrzavý: je tu od svých impresionistických a symbolistických začátků, kdy si mladý syn venkovského učitele z Okrouhlice na Vysočině, šesté dítě z devíti, vyvzdoruje, že bude v Praze studovat malířství: na podzim 1907 odjíždí poprvé do Paříže, již s jasným úmyslem, poznat, jak se věci dělají. Z tohoto období pocházejí na výstavě obrazy, na kterých se klube Zrzavého styl, oleje s výrazně pastelovými barvami, jež svou pohádkovou atmosférou silně připomínají Jana Preislera, přes něhož se dostal k Edvardu Munchovi, základní postavě té doby. Rychle ale jde Zrzavého cesta jiným směrem, stává se členem symbolistické skupiny Sursum, kde se ocitne vedle Josefa Váchala, který ho ale vůbec neměl rád a napsal o něm, že je to „patologický zjev“. Zrzavý vzpomíná, že byl v těch letech „divný a protivný kluk, nedbalý, nenosil (...) límec a měl (...) dlouhé vlasy“. Bydlel po laciných podnájmech hlavně na Starém Městě, maloval a četl Dostojevského a Nietzscheho.
Mentorem Zrzavého je v té době o šest let starší Bohumil Kubišta, s nímž diskutuje (nejen) o umění a který mu dodá jistoty, že jeho cesta je správná: přitom ho netlačí do stylu, který Kubišta bravurně ovládne, tedy do originální verze kubismu, který by Zrzavému vůbec nebyl vlastní. Kubištův skon na španělskou chřipku na podzim 1918 je pro Zrzavého těžkou ztrátou, ale možná také osvobozením, protože těžko říct, co by silně analyticky myslící Kubišta říkal na jeho tíhnutí k sentimentu a jakési sladké nyvosti. Čtenář knihy Jan Zrzavý vzpomíná (1971) si všimne ještě jedné důležité osobnosti, literárního a výtvarného kritika Miloše Martena, ten mladému malíři nad jeho výtvory řekne, že má „umět kreslit jako staří mistři“. „Nechte na čas malby, studujte přírodu a staré mistry.“ V té době se stane pro něj osudným „setkání“ s Leonardem da Vinci, a to jednak ve stálém předmětu studia (opatřil si velkou německou monografii, četl Merežkovského), ale také ve snech, které pak budou svádět analytiky k celkem předvídatelným závěrům. Na výstavě je „Leonardo“ zastoupen krásným androgynním Sv. Janem Křtitelem, kde skrz leonardovskou tvář prosvítá něco, co je typické zcela a jen pro tváře Zrzavého.
Kdyby se měl vybrat základní motiv výstavy, pak to jsou zavřené oči: možná spící, možná úmyslně přivřené, možná naznačující sen nebo i smrt. Na obraze Princ z roku 1907, tedy z úplného mládí, se Zrzavý stylizovaně portrétuje v jakési neurčitě pohádkové podobě, na hlavě má zvláštní klobouk, jeho pleť je růžová, na holém krku korále, přivřené oči, pod nosem knír a pootevřené smyslné rty. Ano, je to velmi genderově „rozkmitané“, dnes okamžitě správní vykladači zajásají, že tohle je queer v čisté podobě, že možná by Zrzavý chodil na Gay Pride s knírem a v růžovém kombiné. Ale důležitější je, že v té době se rodí jeho malířský styl, hledá svou individuální tvář, kterou je ochoten ukázat navenek. Začátek století, první světová válka, jejichž zákopů je díky své tělesné slabosti ušetřen, první cesty do Francie, umělecká i jiná přátelství, to vše formuje jeho senzitivitu, která pak dostává tvář, ale je a zůstane plná tajemství, ať jsou oči zavřené, nebo třeba i dokořán, vždy hledí někam mimo realitu, neboť skutečný zrak zasvěcenců hledí vždy jinam, nejčastěji asi dovnitř sebe sama.
V Humpolci se Zrzavý nevyskytuje náhodou, Vysočina je jeho kraj; pak ještě Bretaň, Benátky a okolí Vodňan. V Humpolci vyrůstala jeho milovaná matka, tam se seznámila s manželem, Janovým přísným, ba despotickým otcem, v humpoleckém kostele svatého Mikuláše měli svatbu. A v tom samém kostele nechal pětaosmdesátiletý Zrzavý v roce 1975 sloužit svým přítelem Vítem Tajovským děkovnou mši svatou s přijímáním. Opat Tajovský, politický vězeň, byl tehdy bez státního souhlasu, šlo vlastně o ilegální konání. Bizarnost doby charakterizuje, že posledním státním dotekem s velkým umělcem je vyloudění jeho podpisu pod Antichartu: 3. února 1977 vyšlo jeho jméno v Rudém právu na seznamu jako první. Byl to skvělý a pro mnoho lidí zarmucující úlovek. Souvisí to nějak?
Zrzavý v Humpolci je jednou z nejlépe připravených a určitě nejzajímavějších výstav sezony, přesně to, co by třeba měla dělat Národní galerie. Humpolecká Galerie 8smička je kulturní klenot na mapě Vysočiny, nezbytný cíl pro každého, kdo se rád dívá jinam a jinde…
Kdybych já byl krásný jako Dionýsos. Setkání s Janem Zrzavým. Galerie 8smička, Humpolec. Kurátoři Miloš Doležal a Martin Herold. 15. 6. – 29. 9. 2024.