Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Ulice pro ukrajinského antisemitu?

Vedle primitivů a skutečně lidí zlostných existují také lidé, kteří kritizují Ukrajinu jaksi informovaně a do jisté míry právem. Jeden z nich, člověk vzdělaný a obeznámený, jehož příspěvky na „socsíti“ právě proto sleduji, před pár dny napsal: „Ulas Samčuk byl za války kolaborantem německých okupantů a šéfredaktorem antisemitských tiskovin. Za okupace napsal před 300 článků, kde vyzýval k zabíjení židů ve volyňském městě Rovno. Vedle primitivů a skutečně lidí zlostných existují také lidé, kteří kritizují Ukrajinu jaksi informovaně a do jisté míry právem. Jeden z nich, člověk vzdělaný a obeznámený, jehož příspěvky na „socsíti“ právě proto sleduji, před pár dny napsal: „Ulas Samčuk byl za války kolaborantem německých okupantů a šéfredaktorem antisemitských tiskovin. Za okupace napsal před 300 článků, kde vyzýval k zabíjení židů ve volyňském městě Rovno. Užíval přitom výrazy typu „židovští šimpanzi“.

Kde uniknout nudě? Třeba v Nowé Rudě

Do Nowé Rudy jsem přijel na dvě hodiny a zůstal tam do druhého dne. Původně jsem chtěl jen krátce strčit nos do města, do kterého jezdí na úřad nebo možná do banky, prostě když potřebuje něco zařídit, spisovatelka Olga Tokarczuková, která tam sice ještě nemá ulici, ale poté, co v roce 2018 dostala Nobelovu cenu, lze předpokládat, že jednou mít bude. Jenže já ji vlastně moc načtenou nemám, její imaginativně-halucinační styl mi blízký není, ale spíš je pravda, že jsem na její knihy neměl trpělivost

Vyhlížení nového člověka na konci dějin

Člověk nemá být vztahovačný, tím spíš, když přece jen tuší, že se ho věc týká. Třeba v generačních sporech. Zhruba tak od padesáti let věku se každý nutně stává pro ty mladší přežitkem, jenž dříve či později zmizí ze světa a bude se připomínat maximálně jako soubor omylů a pošetilostí. Ty čím důkladněji budou odklizeny, tím lépe. Odcházející element se tomu může bránit, pokoušet se přizpůsobovat novým poměrům, možná i nadbíhat mladším a dávat najevo, jak vlastně ani on nikdy nepřestal být „in“. Ale až na pár výjimek jurodivých starců a stařen jsou takové pokusy odsouzeny k ztroskotání.

Poleno, koleno, manželství. Všechno se to natahuje

Na to, co to manželství je, se dříve nahlíželo docela srozumitelně a jednoduše: církevně či úředně potvrzený svazek muže a ženy, kteří se dají dohromady, z čehož mohou (ale nemusejí) vzejít děti. Jsou lidé, kteří věří, že všechno záleží na dohodě. Třeba když se dohodneme, že něčemu budeme říkat „kolínko“, není důvod, abychom tak neříkali všemu, což se kolínku podobá. Třeba „polínku“. Koleno a poleno se liší jen jedním písmenem, tudíž by v tom byl čert, aby to nebylo vlastně totéž: čert a žert je ostatně taky dost blízko. Jde jenom o věc dohody.

Nic většího o české duši než Smetana není

Když se malý Fritz Smetana narodil, nechal jeho otec František (Franz) Smetana, litomyšlský pivovarský správce, prý radostí vyvalit sudy piva pro chasu, neboť přestože to bylo jeho dítko v pořadí již jedenácté (manželka byla třetí), jednalo se poprvé o chlapce. Od té radostné události uplyne druhého března, tedy za pár dní, dvě stě let…

U hradu mrtvých ve Waldenburgu

Co je tady u vás, prosím, nejzajímavější, najbardziej ciekawe, zeptal jsem se v infocentru na Rynku ve Valbřichu. A slečna mi řekla, že samozřejmě hlavně zámek Książ čili Kněz. To jsem kývl, že samozřejmě, Fürstenstein, ten je nejen zajímavý, ale bardzo piekny, ale myslel jsem tutaj, přímo ve městě… Tak slečna řekla, že zajímavá je radnice a kostel a pak muzeum porcelánu a Stara Kopalnia čili šachta, ze které je taky muzeum, ale ta je taky kousek za městem. A já to všechno už znal.

Praha třikrát ztracená

„Zmizely po válce, snad s rozvojem města, snad na základě nějakého nařízení, dnes po nich není ani památky.“ Co? Tady konkrétně pouliční pumpy, vlastně stojan veřejného vodovodního řádu v podobě malé pumpičky. Používali je metaři a domovníci při čištění chodníků, zelináři tím myli zeleninu. V zimě zamrzaly a při mrazech se na nich tvořily krápníky. „Ty jsme ulamovali a jedli (spíš cucali – pozn. JP) bez výčitek svědomí, protože jsme byli poučeni, že z pumpiček teče pitná voda.“

Selský stav je základ státu a zdroj prosperity

Nedaleko obce Ždánice na Kolínsku je takový zvláštní pomník složený z pylonů, k němuž vedou dlouhé schody. Pomalu se to rozpadá, ale kdysi to mohlo působit monumentálním dojmem. Kdyby něco mělo symbolizovat, co se stalo se selským stavem v téhle zemi, mohlo by to být tohle. Pomník, který měl do daleka hlásat jeho nevykořenitelnost a nezničitelnost, se rozpadá a nikdo už dávno neví, proč ho tam postavili a k čemu měl sloužit.

„Vaše Jasnosti, knížka je hotová. Snad se Vám nepřitíží“

Loni na podzim jsem chodil za Karlem Schwarzenbergem do nemocnice na Karlově náměstí. Sil mu evidentně ubývalo, ale pořád se zajímal o věci, četl noviny, telefonoval, pořád to byl ten pozoruhodný muž se zvláštním espritem a vtipem. Já jsem mu kupoval po cestě vždycky švestkový kompot, kníže pokaždé velmi zdvořile a nelíčeně poděkoval: „Inu, děkuji pěkně, ano, švestkový kompot mi velmi prospívá.“ Chvíli jsme vždy klábosili, já mu vypravoval, co mě tak napadlo, kníže byl zvědavý na naše společné známé, možná jsem si trochu něco přibarvoval, ale snad mi bude odpuštěno.

Hotel kněžny Daisy v lázních Szczawno

Ščauno ščauno ščauno ščauno zdrúj ščauno zdrúj… Šišlal jsem si, když jsem vcházel do lázeňského městečka nesoucí jméno, které napsané vypadalo jako spřežková past: Szczawno-Zdrój. Což se vyslovuje ščaunozdrúj. Zdrój jsou lázně a szcaw je šťovík, ale když jsem se tam ptal, jestli má kyselá bylina něco společného s těmi lázněmi, tak paní v cukrárně, pokrčila rameny a řekla, že nie wie, to tylko imię, prostě jméno. Do roku 1945 se ty lázně jmenovaly poněkud banálně, ale srozumitelně Bad Salzbrunn, slaná kašna či slaná studna.

Nepředstavitelný zjev František Vláčil

Je ještě hodně pamětníků Františka Vláčila, ale jako by už opravdu patřil do úplně jiné epochy. Včera se jeho jméno zařadilo mezi ty, kdo už mají sto let za sebou, což je samozřejmě jen takové symbolické rozhraní, ale vždycky to něco znamená. U osobností, jako je on, zvlášť. Vláčil zemřel na konci ledna 1999, bylo mu necelých pětasedmdesát. Bylo ho možné v osmdesátých a devadesátých letech potkávat na cestě mezi filozofickou fakultou a Klementinem, kam chodil do knihovny, taky se stavoval v hospodách na Starém Městě,

Pavel Reisenauer, nejlepší polistopadový komentátor

Se slovem génius by se mělo velmi šetřit, ale když teď Pavel Reisenauer umřel, což je zpráva, se kterou se jen těžko člověk smiřuje, je to to nejpřirozenější pojmenování pro jeho jedinečnost. Génius je někdo, v němž se spojila ve vrcholné formě originalita s dokonalostí, přičemž to ještě navíc působí lehce, hravě a samozřejmě. Géniové tvoří jako by dýchali, bez viditelné námahy, výkyvů a urputnosti. Jsou přirození a člověk si na ně zvykne. Jako na Reisenauerovy ilustrace. Samozřejmost to ovšem vůbec není, což se projeví nyní, když jeho kresby, ano, geniální kresby, nebudou už dále provázet naši přítomnost.

Dobře prožitá hodina v Meziměstí

Bylo to koncem roku, v pokročilém podzimu, listí již zcela servané ze stromů, krátkým dnům vládla melancholie mlhy a vlhkých kamenů, a já zatoužil po nějakém velmi vzdáleném a opuštěném místě, nejlépe na kraji světa. A tak jsem se ocitl v nádražní budově v Meziměstí. To je jedna z největších nádražních budov ve střední Evropě, velká tak, že by se tam mohlo ustájit třeba pět slonů, a vysoká, že by se tam mohla provozovat akrobacie na provaze, zkrátka je tam obrovské nádraží, které tam zbylo z časů, kdy se taková nádraží stavěla a kdy k tomu byly důvody.

Anko, bubnuj, přijel cirkus NOVA!

Abych parafrázoval klasika: NOVA oponou trhla a změněn český svět. NOVA rozmetala představu, pěstovanou v intelektuálních kruzích, o české kulturní výlučnosti: vedení NOVY velmi rychle zjistilo, co její divák chce, a bez nejmenších rozpaků mu to nabídlo. A ono to fungovalo! O televizi NOVA diskutovali Kristina Žantovská, divadelní dramaturgyně a publicistka, Johana Fundová, autorka knih o 90. letech, Milan Kruml, televizní expert a teoretik, a Jan Vávra tehdejší šéf zpravodajství, nyní publicista a spisovatel.

Kdyby byl Bavorov kousek od Prahy

Čechy odděluje od Bavorska hráz pohraničních hor a lesů, jež byly v dějinách různě průchozí, někdy tam vládl čilý ruch (solná stezka z Pasova do Prachatic), jindy byly téměř nepropustné: v letech 1948 až 1989 dokonce ostnatým drátem a psovody s ostrými náboji střežené. Jsou to dvě země však nepochybně historicky provázené a spřízněné, existuje i teorie o společném původu slova Baiowaria a Boioihaemum, tedy Bavorsko a Bohemie, země kmene Bójů. Značná podobnost napadne ale i pouhého pozorovatele

Poslední cesta na Dřevíč

Tři měsíce po smrti Karla Schwarzenberga žijí na Dřevíči dva koníci. Stará se o ně paní Naďa, která se podobně jako o ně starala o knížete. To znamená laskavě, vlídně a pozorně. Říkala mi, že jsou to její oblíbenci, jen je na nich vidět, že jsou od podzimu jacísi smutní. Když jsem tam byl na jaře, procházeli se po louce a dotvářeli bukolický charakter celkového dojmu. Nejdřív předstírali úplný nezájem o nějakého návštěvníka, ze kterého toho moc nekouká, ale když viděli, že se před návštěvou objevila bábovka s kávou, začali se pomalým krokem přibližovat.

Co je A a co je B v hrůze v Gaze

Lze si těžko představit aspoň trochu soudného a citlivého člověka, který by bez ustrnutí nesledoval hrůzné záběry a zprávy, které přicházejí z Gazy. A přestože by ten člověk zároveň měl vědět, že první obětí každého válečného konfliktu je pravda, tak si nelze představit, že by nechtěl, aby ta hrůza co nejrychleji skončila, ba aby pokud možno nikdy vůbec nevypukla. Jenomže ona vypukla a mělo to nějaké příčiny. Vypukla dřív, než do Gazy vkročil první izraelský voják a explodoval první cíl.

Cesty obchůzkáře Bohdana Holomíčka

Na černobílé fotografii pózují tři muži v montérkách v jakési kotelně s mnoha ovládacími přístroji. Trochu to připomíná skupinový portrét holandských měšťanů, jak je maloval v 17. století Frans Hals. Lehce se usmívají, vyzařuje z nich klid a sebedůvěra, nejsou to žádní rozedranci, spíš slušná dělnická třída, chlápci, kteří jsou si svou věcí jisti. Dva sedí, jeden na židli, druhý na stole, třetí se frajersky opírá o tu přístrojovou stěnu.

Ruské monstrum na Baltu

Od nás je to do Ruska nejblíž do Kaliningradu. Rusko tím městem a enklávou kolem něj sahá už docela hluboko do Evropy, třeba do Gdaňska to jsou dvě hodiny cesty autem (nebo tankem). Přesto je Kaliningrad a Kaliningradská oblast asi nejuzavřenější a nejpodivnější velké město a kout Evropy, jakési nahlédnutí do možností, co by se mohlo stát, kdyby ruský posun na západ pokračoval.

Jáchym Topol o indiánech střední Ameriky v novém podcastu Výpravy Jiřího Peňáse

Jáchym Topol vypráví o Mexiku, o zemi, která ho učarovala: „Dostal jsem se na největší hispánský knižní festival, měl jsem i to štěstí, že mi španělsky vyšly tři romány", říká a pak zasvěceně mluví i o staré civilizaci Mayů a Aztéků. Jak se chovali Španělé, když přišli do říše Aztéků? Kdo byl Hernán Cortés a čím je fascinující? A proč se král Montezuma tak snadno poddal dobyvatelům? Lze mít pochopení pro lidské oběti?

Ne naším jménem: alibi pro antisemitismus

Už pár dní po palestinském pogromu na Židy 7. října se v Praze začaly konat demonstrace iniciativy Ne naším jménem. Izrael tehdy ještě ani nezačal se svou odvetnou operací, a již byl předem vinen. Masakr na civilistech byl sice i jimi odsouzen, ale okamžitě byl interpretován jako důsledek izraelské politiky okupace, byť v případě Gazy šlo po celá léta o okupaci bez jediného přítomného izraelského vojáka. Ta je natolik nesnesitelná, že přímo vybízí k bestiálnímu vraždění. Ne útočník, ale oběť je vinna.

Zbyhněvovo místečko v Úněticích

Někdy na začátku 12. století zdědil Zbyhněv, kněz a kanovník pražského kostela Panny Marie, po svém otci, velmoži Bohuňovi, a matce Boženě ves Únětice. Z Prahy to neměl daleko, ale autobus (355 z Dejvické) tam ještě nejezdil ani známý pivovar tam nestál a vůbec to tam bylo dost jiné než dnes. Ale možná ne úplně špatné, vždyť sám Zbyhněv tu vesničku nazval v listině, zvané v české historiografii „únětická“, jako locellum meum, „mé místečko“, což zní skoro intimně, takže se mu tam nejspíš opravdu líbilo.

Kdo je v Německu extremista

Německo prožívá dosti nervózní časy. Poté, co náměstí německých měst zabraly traktory protestujících zemědělců, se přes ně o minulém víkendu převalila vlna demonstrací proti tzv. pravicovému extremismu. Touto těžko snímatelnou nálepkou se v Německu obvykle označuje ta část společnosti, jíž se nelíbí vývoj a proměna její země v posledním desetiletí. A kteří dokonce volají po jakémsi návratu do stavu před tím, než k oné proměně došlo. V prvé řadě je to ta proměna, která byla způsobena masovým přistěhovalectvím v důsledku politiky otevřených hranic. Nesouhlas s ní je v Německu okamžitě a lehce cejchován jako nahnědlé pravičáctví a vykazován mimo slušnou společnost, ba kriminalizován.

Zapomenutý adamita od Příběnic

Lednový vítr se proháněl po vymrzlé pláni. V šedi toho dne bylo něco velmi dávného až prastarého. Cesta vedla po návrší, ze kterého byl výhled na mírnou pahorkatinu, jež pokrývá většinu vnitřních Čech. Čechy jsou vlastně zemí zmuchlanin, hrbolatin, oblin a krabatin. V zimě, když je zem holá a zbavená barev, vystupuje tato její danost silněji a působivěji, takže se víc propojuje s minulostí a ději, jež ta nerovná půda plodila. Mocně si to člověk uvědomuje v okolí Tábora. To je opravdu kraj, který nasákl dějinami a jejich křečemi a záchvaty, z nichž někdy naskakuje husí kůže.

Sto let mrtvý Lenin byl největší dadaista

Uplynulo sto let od smrti Vladimira Iljiče Lenina. Což tak si tohoto démona dějin připomenout v lidském tónu? Podle rozšířeného a asi i oprávněného názoru neměl Lenin smysl pro humor. Ono také předpokládat něco takového u zakladatele nejtyranštějšího režimu moderní éry je jaksi nevhodné. Ale pouze tehdy, považujeme-li humor za pozitivní hodnotu, za něco zlidšťujícího. Existuje však i humor černý, ba démonický a právě z jistého pohledu lze říci, že Lenin byl jeho velmistrem, neřkuli géniem.

Šťastná trefa na závěr

Zásah štěstím, první francouzský film Woodyho Allena (88), může být i jeho filmem posledním, jakkoli neúprosně to zní. Ta „francouzskost“ je sice poněkud vynucena neblahými okolnostmi Allenovy situace, ale není v rozporu s jeho založením. Navzdory newyorskému domicilu (ale New York je celý svět) to vždycky byl poněkud „evropský“ režisér, kulturně mu byla Evropa vlastní a Evropa ho přijímala jako svého. Francie v tom měla zvláštní význam, protože s ní, tedy s představou o ní, byť již asi upadající, se spojuje jedna významná komponenta Allenova světa, již bychom mohli nazvat „savoir vivre“.

O jednom odsouzeném domě ve městě v pohraničí

Když někteří architekti mluví o „památkářské diktatuře“, která nedovoluje našim městům svobodný rozvoj, pomyslím vždy na své Kraslice. Své, protože jsem tam několik důležitých let žil, takže to krušnohorské město znám, myslím, docela dobře. Během třiceti let „svobodného rozvoje“ se totiž Kraslice téměř ztrácejí před očima. Z kdysi kompaktního středu města s náměstím s budovami z přelomu 19. a 20. století se postupně vykrajoval dům za domem. Centrum nyní připomíná ústa po razantním dentistickém zákroku.

Žít pořád jako dítě

Ivan Mládek provází životy Čechů už víc než půl století. Kouzlu jeho rafinovaně infantilních písní, textů, scének a obrazů podlehly miliony lidí, ač se tomu třeba i bránili. Jeho Banjo Band je naučil mít rád tak „staromódní“ muziku jako dixieland a jeho humor povýšil absurditu a dada na lidovou zábavu. Navzdory snobům a elitářům lze říci, že málokdo se postaral o kulturní povznesení národa tak jako tento originální člověk, který kdysi oblékl sako a nebál se vypadat jako pako. (Rozhovor probíhal na Mistrovu žádost písemně.)

Bozi a bohyně na Žítkové

Hotel Kopanice vítal silvestrovské hosty, kteří se tam sjížděli na pravidelnou oslavu konce roku, již pojímají folklorním způsobem. Zpívají po večerech písně moravsko-slovenského pomezí, vyměňují si drobné darčeky a povídají si o tom, kdo před padesáti i více lety na Brízgalkách, což jsou takové seníky na Kysuci, udělal lepší brynzové halušky. Zasvěcenci tedy vědí, že jde o zasloužilé slovenské intelektuály zbojnického typu, kdysi vedené krásným Jánem Langošem, doplňované pražsko-brněnskou bohémou.

Schwarzenberská centrála v dobyté Vídni

Světla bylo dva dny před koncem roku jen na několik hodin a na Vídeň padal už ve čtyři soumrak, takže Schwarzenberský palác byl neviditelnější ještě víc než obvykle. Vlastně je to už léta nejschovanější velký palác ve Vídni, aspoň mně se tak jeví: jako něco, k čemu není moc možné se přiblížit, ale ani ho pořádně vidět, ani pak do něj vniknout. To poslední by možná šlo nějak zařídit, ale tak daleko mé úmysly při krátké cestě do Vídně nešly. Chtěl jsem provést individuální rituální procházku Vídní.

Novější články Starší články