Americká gotika Granta Wooda je jeden z nejznámějších obrazů dvacátého století, přitom je, jak jen může být, „nemoderní“. Jsou na něm s dokonalou precizností zobrazeni dva američtí venkované, farmář s dcerou (není to manželka, jak se mnoho lidí domnívá), on drží vidle, ona se dívá přísně, za nimi je arkýř s „gotickým“ oknem, celé je to velmi puritánské, zároveň jaksi mystické a také trochu groteskní. Obraz je z roku 1930, v té době v Evropě vládne v umění avantgarda, Picasso, Dalí, surrealisté, abstrakce a za dvacet let se „nejameričtějším“ obrazem stanou cákanice Jacksona Pollocka. Američan Clement Greenberg, asi nejvlivnější výtvarný kritik 20. století, pak v podstatě prohlásí realismus v umění za kýč a cokoli, co směřuje k zobrazivému vyjádření, za podezřelé a zpátečnické. Tento kánon v podstatě ovládne na půl století výklad moderního umění, realismus byl u slušných kunsthistoriků „out“ i za železnou oponou, i když k tomu měli trochu jiné důvody: především politické, neboť totalitám vyhovoval „realismus“, ten jejich. S nadsázkou by se snad dalo říci, že nikdo tak nepomohl avantgardnímu umění jako nacismus a komunismus. Otázka je, co by se stalo, kdyby Hitler měl rád abstraktní umění a nesnášel realismus. Jenže ono to bylo, jak známo, právě naopak.

Jenomže co tedy s obrazy, jako je Americká gotika? Samozřejmě že taková díla do umění patří, tím spíš, že jsou tak úžasná! Divák se na ně nemůže vynadívat, vzrušují ho i baví, těší jej tím víc, čím jsou právě „realističtější“, popisnější, vymalovanější – a tím právě hlubší a tajemnější. Dotýkají se něčeho podstatného v lidské psychice, nejspíš touhy po zrcadlení sebe sama v obraze. Proto přece člověka tak fascinují malířské portréty, pohledy na tváře lidí, na jejich postavy, na prostředí, ve kterém jsou, na předměty, které je obklopují. O Grantu Woodovi je známo, že své farmáře z Iowy namaloval po návratu z Evropy, kde se seznámil s modernou, ale jak pak říkal, při dojení krávy ho napadlo, že bude malovat tak, jak svůj svět vidí on. A maloval farmáře, jaro na venkově, ženu, která jde na trh se slepicí. Jsou to pravé americké obrazy, substance americké duše, která je na venkově, spojená s půdou, prací a odhodláním vést život mravně a přísně. Tehdy to tak bylo.

V té době žije v Opavě (a v Sosnové) „náš“ Grant Wood, malíř Paul Gebauer. Je jen o tři roky starší (narodil se roku 1888) a je slavnému Američanovi až zarážejícím způsobem podobný – poctivá selská tvář s brýlemi, trochu zavalité tělo. Maluje obrazy formou i tematicky naprosto „woodovské“, přičemž je velmi pravděpodobné, že o jeho existenci nevěděl: možná viděl jednu reprodukci v německém výtvarném časopise, ale to už dávno svůj styl měl. Na jeho obrazech jsou vesničané a sedláci, pole a vesnická krajina, lidé, které zná a ke kterým se hlásí. Na několika obrazech se zachytil u malířského stojanu obklopen svými blízkými, pro něž tvoří: tentýž motiv je u Wooda, u pastelu Návrat z bohémy. Ti vesničané by se asi divili, kdyby jejich malíř maloval abstrakci…

Paul Gebauer byl německý malíř z českého (rakouského) Slezska, ze selského rodu, několik let i hospodařil na statku v Sosnové (Zossen), pak se věnoval malířství na velmi vysoké úrovni. Byl to opravdu mistr, jeho obrazy jsou perfektně zvládnuté, propracované, hluboce působivé. A absolutně odlišné od představy, jakými cestami se ve 20. a 30. letech ubíralo moderní malířství. Gebauer byl Němec a sledoval přirozeně německé aktuální umění. To bylo od počátků moderny vždy jiné než francouzské, linie impresionismus–kubismus–surrealismus v německém případě zněla expresionismus–dadaismus – nová věcnost.

Neue Sachlichkeit („nová věcnost“) je pojem jak německý, tak univerzální: jeho autorem byl v roce 1925 kritik Gustav Friedrich Hartlaub, který tím chtěl pojmenovat „nový“ zájem o realismus, o umění, které bude srozumitelné, ale nebude popisné, které se bude zajímat o svět a o člověka v podobě, která je všední, ale nepostrádá tajemství, hloubku a „novou“ spiritualitu. Byla to reakce na válečnou katastrofu a na poválečný rozvrat, ale přece jen i už na pomalu zlepšující se poměry výmarské republiky. Vedle drtivě sociálněkritických obrazů Georga Grosze a drastických grafik Otty Dixe se objevují také civilnější nebo „lidštější“ pojetí malířů, jako byl Alexander Kanoldt, Georg Scholz nebo vynikající rakouský malíř Franz Sedlacek, kterého obzvlášť doporučuji vaší pozornosti. Osudy těchto umělců, jejichž styl se vyznačuje propracovaností, zachycením detailů, významovými přesahy a jakousi civilní melancholií, byly rozličné. Někteří skončili na seznamu „zvrhlého umění“, ale jiní se po roce 1933 adaptovali, někteří dokonce nástup nacionálního socialismu uvítali. V něčem jim totiž důraz „pravého německého umění“ na sociálno, domov, půdu a „poctivého německého dělníka a rolníka“ mohl být blízký a nebyl v rozporu s tím, jak to sami cítili, aspoň zpočátku, někteří ale až do konce.

Byl mezi nimi i slezský Němec a (asi ne úplně nadšený) československý občan Paul Gebauer, který koncem 30. let podporoval sudetoněmeckou stranu, údajně byl i její člen, i když aktivně v ní nepůsobil. Po válce šel bez milosti do odsunu, zemřel roku 1951 v Bavorsku. Jeho dílo bylo zapomenuto, mnoho obrazů zničeno, mnoho ztraceno. Zkáze spíš zázrakem unikly nástěnné obrazy v Opavě, v kostele sv. Hedviky a ve spořitelně, hlavně díky tomu, že nebyly veřejně přístupné. Ještě teď v někom mohou vyvolávat dojem, že jsou jaksi příliš německé.

Několik vynikajících obrazů Paula Gebauera dominuje výstavě Nové realismy / Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945 v Městské knihovně v Praze. Jsou zařazeny mezi stovkami dalších děl desítek jiných výtvarníků a také fotografů. Gebauer je tam vřazen do množiny jiných občanů ČSR. Neexistovalo samozřejmě žádné oficiální československé umění, i když v případě státních zakázek by se o něm dalo mluvit, ale podstatnější bylo, že český kulturní provoz měl tendenci „menšiny“ ignorovat, přehlížet a po jejich odsunu, de facto likvidaci, na ně zapomenout, vlastně dělat, že nikdy neexistovaly. Tím i u nerežimních kunsthistoriků vznikl český moderní kánon, do kterého samozřejmě náleží poetismus, surrealismus, konstruktivismus atd., ale už ne „mladí lvi v kleci“, jak před několika lety na přelomové výstavě v Liberci nazvala německé výtvarníky z periferie Čech jedna z autorek současné výstavy Nové realismy Anna Habánová.

Na výstavě se setkávají (zhruba osmdesát až devadesát let po vzniku) díla různých umělců, ať už byl jejich vztah k první republice jakýkoli. Etnický původ není kritérium, ale leccos naznačuje – a objasňuje. Třeba jinou podobu moderny na Slovensku a v oblastech tehdy obývaných Maďary, třeba v Košicích, kde byl v roce 1919 do čela Východoslovenského muzea dosazen Čech Josef Polák, jenž kolem muzea soustředil výtvarníky, kteří možná měli ideově blíž k Praze než ke starému městu Kassa. Z českého pohledu šlo o civilizační misi, z pohledu místních se to mohlo jevit jinak. Obrazy maďarských výtvarníků, občanů ČSR, nebo veskrze levicově orientovaných slovenských realistů posouvají svými tématy a jejich zpracováním představu o centru a periferii: předválečné Košice jí nemusely tehdy být, jen to Čech má problém připustit.

Záměr byl tedy představit alternativní větve „moderny“, tedy ty její představitele, kteří neodvrhli předmětné zobrazení, nepřestali tvořit „realisticky“ a věcně, a přitom se zájmem o současný svět, společnost, techniku a nové fenomény, jako je motorismus, průmysl, dělnictvo nebo třeba kaktusy, které jsou takovým leitmotivem výstavy. Kaktus, to byla moderní rostlina, exotická, nepoddajná a praktická, neboť nevyžaduje moc péče. Kaktusy pěstoval i na výstavě přítomný Karel Čapek, jehož literární civilismus mohl být slovesnou obdobou „nové věcnosti“: nebyl to popisný realismus, ale bylo to silné zaujetí životem, jeho praktickými stránkami, které přitom nepostrádaly tajemství.

Zátiší s kaktusy z roku 1930 vytvořila tehdy pětadvacetiletá Ilona Singer, pozoruhodná malířka židovského původu, narozená v Budapešti, vyrostlá v Praze, provdaná do Hodonína a zavražděná v květnu 1944 v Osvětimi. Po válce jako umělkyně zapomenutá. Podobně jako Erika Streit, ta se narodila švýcarskému inženýrovi v Bílině, v Drážďanech studovala u Otty Dixe až do jeho vyhození nacisty v roce 1934, pak žila ve Švýcarsku, kde zemřela v roce 2011 ve sto a jednom roce. Na výstavě jsou její autoportréty ze severočeského mládí: oduševnělá mladá žena, jednou v červené blůze, podruhé s industriální krajinou s kopcem Bořeň v pozadí: vskutku pozoruhodný obraz přechovává Kunstsammlung v Geře, takže se vyplatí si za ním do Městské knihovny zajít.

Nové realismy / Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945. Připravili Ivo Habán, Anna Habánová, Helena Musilová. GHMP v Městské knihovně v Praze, 27. 3. – 25. 8. 2024.