Člověk si občas položí otázku, jestli se v naší době dá ještě trochu důstojně žít. Tedy člověk třeba jako já. Jestli už pomalu není čas to nějak nenápadně zabalit, odebrat se kamsi do savany, jako starý slon pomalu složit kosti, posloužit jako biologický materiál pro jiné tvory nebo spíš pro kedlubny, což by byla konečně užitečná recyklace, kterou by si nemusel vyčítat. Nebo jako Seneca si sednout do vany, samozřejmě v takové té tóze, jak do senátu, a chvíli se tam šplouchat a pak jako ten Seneca vzít kudličku a šmik šmik…

Ale stejně to na člověka občas přijde. Lze třeba s důvěrou žít v časech, kdy kam sáhne, na co pohlédne, hned by to radši nechtěl vidět? Třeba nový interiér bývalého obchodního domu Máj, což tedy viděl jen na fotografiích, ale stačí, aby si zase uvědomil, že jeho představy, jak asi vypadá peklo, jsou pro mnoho, asi by asi dalo říct většinu, jeho spoluobčanů naopak zhmotněním ráje. On samozřejmě ví, že to zábavné inferno není vůbec pro lidi, jako je on, ale skutečnost, že se uprostřed města, o kterém má pořád určité iluze, že je to město v nějakém smyslu výjimečné, ba vznešené, vyskytne něco takového, ho sráží do stavu blízkého zoufalství.

Nebo z jiného soudku. Po všech turbulencích na české umělecké scéně je čím dál patrnější, že jako vítězný reprezentant současné estetiky z nich vzejde umělecká striptérka Káča, proti níž osobně člověk nic nemá, ba mu je svým způsobem sympatická (můj body index taky vysílá varovné signály), ale jako představitelka ducha doby válcuje všechno, co mu je v umění blízké, srozumitelné a, pateticky řečeno, drahé. Ale taková je doba, vkus a idea a nic s tím nenadělá.

Nebo přece. Bude to ignorovat, smíří se s tím, že jeho svět je jinde. Vy starší a pokročilí si jistě pamatujete na poslední scénu z Allenova filmu Manhattan, mého asi nejmilejšího filmu vůbec. Umím ho nazpaměť. Woody si tam lehne gauč a začne si rekapitulovat, proč má smysl žít… A začne: Groucho Marx… hm, a Willie Mays (to byl slavný basebolista) a druhá věta symfonie Jupiter… a nahrávka Potaohead Blus od Louise Armstronga… švédské filmy, Citová výchova od Flauberta… Marlon Brando, Frank Sinatra… ta neuvěřitelná jablka od Cézanna… krabi v restauraci Sam Wo… Tracyina tvář…

Ne, život je blažený a sladké je žít.