Ponořen do šťastné letní ignorance, minula mě odborná disputace, jak je to s alžírskou boxerkou Chalífovou, mediální i reálnou vítězkou olympijských her v Paříži. Na věc lze zajisté hledět z různých perspektiv, medicínských, etických, politických nebo praktických, ale třeba také řekneme mytologických. O to bych se při všech svých limitech zde pokusil.

Dřív, když se na věci nehledělo tak vyhraněně politicky (korektně), by se řeklo, že ona bytost je androgyn. Androgyn je lidský tvor, u nějž není možné rozhodnout, jakého je pohlaví. Na rozdíl od hermafrodita, který měl obojí pohlaví, androgyn byl bezpohlavní, slučoval však obě protikladná pohlaví zároveň, čímž se těšil přízni bohů, byl jejich vyvolencem.

Přitom na začátku časů to tak nebylo: lidské bytosti byly stvořeny dvojitě, každý byl zároveň muž i žena. Ovšem Zeus byl zvláštní patron, a byť to byly jeho „kreatury“, naštval se, neboť nesnesl, že také ony jsou na úrovni bohů. Proto je rozdělil na poloviny, přičemž každá ta polovina pak hledala tu druhou polovinu, ke které původně patřila. Tak to popisuje Platón v Symposiu, přičemž docela elegantně tím vysvětluje lásku, pohlavní touhu a takové věci: člověk, muž či žena, hledají svůj protiklad a zároveň svou ztracenou jednotu. Když ji nemohou nalézt, jsou zoufalí, pobíhají po světě, umírají smutkem a vůbec – takový život za moc nestojí. Proto také Zeus, když to viděl, přidělal lidem pohlavní orgány, umístil je na přední část těla, aby k sobě dobře pasovaly a byly spolu jaksi kompatibilní. Vůbec to celé dobře vymyslel, ovšem zároveň člověka zbavil té kompaktnosti a celistvosti, učinil ho věčně nehotovým a neúplným. A také samozřejmě smrtelným. Nesmrtelné může být jen stvoření nepohlavní.

Myšlenka o původní jednotě nepatřila samozřejmě jen starým Řekům, sdíleli ji i Židé a pak v nějaké formě křesťané. Podle hebrejských mystiků byli Adam a Eva stvořeni původně dohromady, byli spojeni na zádech, tedy jako jakási siamská dvojčata, a Bůh je rozdělil až po čase máchnutím sekery – pak toho litoval. Především gnostici, tedy prvotní křesťané, si posléze velmi vážili nepohlavnosti, měli za to, že jen androgynní bytosti mohou následovat Krista a vytvářet s ním nebeské království, v němž samozřejmě splynou všechny protiklady v jednotu a vyšší, nadpohlavní harmonii. Proto byla také v některých radikálnějších sektách tak populární sebekastrace a hledání homunkula bez sexuálního znečištění, což se objevuje sem tam i dnes, viz nedávný kuřimský případ se stvořením čisté bytosti.

Tato zřejmě archetypální potřeba po nějaké „vyčištěné“ formě nadčlověka se projevuje v dnešní postmoderní snaze vymanit lidstvo z prokletí pohlavnosti a vytvořit novou formu duhového bytí: proto všechny ty LGBT a pochody hrdosti, proti nimž samozřejmě nelze nic namítat, jen je zvláštní, tedy typické, jak nahradily jiná utopická sociální hnutí. A samozřejmě není asi náhoda, že se prototyp takového nadčlověka objevil na pařížské olympiádě – a právě v tak zvláštní disciplíně, jako je ženský box. Protiklady (se) přitahují. A největší paradox, ba víc než paradox, tady legrace, že ten anděl bezpohlavnosti je muslim z Alžírska. Z toho už musí mít radost i sám Zeus na Olympu.