Jazzový bar, po schodech na velkém tácu snáší černošský číšník nakrájené koláče. A ten černošský číšník zakopne na schodech a ty koláče se roztočí a padají mezi skleničky se šampaňským na kulaté stolky, jež se také roztočí. A celý svět se roztočí a všichni se tomu smějí, i ten černoch se tomu směje, protože všichni zažívají sladkosti žití.

Sladkosti žití se jmenuje obraz Františka Kupky z roku 1929, je to mistrovský Kupka vyzrálého abstraktního období. Do geometrického reje je vpašován příběh. Barevné kruhy mohou být i skleničky na stole z pohledu shora, tác s koláči, ve kterém někdo může vidět kupkovské fraktály, mohou být opravdu ty koláče, které padají do drahých vín. Jeden kruh je z poloviny čokoládově hnědý a z poloviny červený s bílým srpkem. To budou krásné negerské zuby a rty. Může-li být nějaký abstraktní obraz veselý skoro jako němá groteska, pak je to tenhle.

Kupkův olej je nejdražší obraz na výstavě ze sbírky Vladimíra Železného, která by se dala také nazvat „sladkosti žití“. Je to výstava životního štěstí, jež se realizovalo prostřednictvím sbírky, kterou mu kdosi, nejspíš bohyně štěstí Fortuna, umožnil vytvořit. Ta „fortuna“ se jmenovala TV Nova, jejíž příběh patří do českých 90. let se všemi světly i stíny. S odstupem dvou desetiletí a z hlediska vyššího smyslu ironie se existence Novy zapsala významně do české kultury tím, že umožnila jejímu zakladateli vytvořit jedinečnou kolekci výtvarného umění, která je špičková sama o sobě a zároveň je skvělou vizitkou svého tvůrce.

Vladimír Železný nesbírá umění, protože má dost peněz, aby si to mohl dovolit, ale má dost peněz, aby mohl sbírat umění. Lze předpokládat, že umění by sbíral i s poněkud omezenějšími možnostmi, okolnosti mu umožnily je překračovat až do neomezenosti. Ony okolnosti byly jednak subjektivní, související s charakterem a příběhem Vladimíra Železného. A pak objektivní, neboť devadesátá léta, zvláště jejich druhá polovina, v téhle zemi mimořádně přála vzniku kvalitních sbírek. Trh s uměním sice ještě neexistoval, ale především restituce a vůbec „svoboda“ projevující se i touhou po rychlých penězích vrhly do prostoru nebývalé množství umění, které zatím neměl kdo „posbírat“. To přálo odvážným a trochu připraveným, kteří tehdy relativně lacino mohli kupovat obrazy, které za dvacet let dosahovaly mnohonásobku tehdejší ceny. Železný patřil k těm připraveným: věděl, co chce, znal správné lidi. A měl peníze.

Se zájmem o umění se narodil, vyrůstal s ním a léta ho systematizoval, jeho názor a pohled byl vytříbený už dávno předtím, než založil Novu, takže když se sbíráním umění v polovině devadesátých let začal, nemusel si teprve ujasňovat, co vlastně chce a k čemu a kam to hodlá dovést. Nemusel si nechat radit, protože na umění pohlížel s přehledem kunsthistorika, který se z něj ale nepřestal těšit. Víceméně měl jasno. Chtěl vytvořit sbírku na nejvyšší úrovni, sbírku znaleckou a komplexní. Nesbíral umění, aby vlastnil jednotlivé „velké kusy“, ale aby vytvářel ucelenou sbírku, jako kdyby vedl špičkové „muzeum umění“, soukromou „národní galerii“.

Výstava Husa na Kampě se koná k pětadvacátému výročí založení jeho Galerie Zlatá husa, která sídlí v pražské Dlouhé ulici: je přístupná příležitostně a výběrově. Železný není sběratel egoistického typu, který by sbíral jen pro sebe a díla měl někde v sejfu. Součástí jeho „sladkosti“ sběratelství je, že „své“ obrazy a díla rád představuje a rád je komentuje. Výstava na Kampě je jeho osobním výběrem a nese rysy svého „ředitele“. Je efektní a přitom vyvážená, promyšlená v celku i do detailů: je to průřez Železným, ale zároveň stručná historie českého moderního umění, lépe řečeno v českých zemích vzniklého umění od začátku dvacátého století do poloviny šedesátých let, jmenovitě od Maxe Švabinského po Mikuláše Medka. Jejich dvě vrcholná díla výstavu otevírají, Švabinského Splynutí duší (1901) a Medkův obraz Nějaký svatý z let 1966–1967. Mezitím uběhla jedna epocha, umění prošlo totální proměnou formy i obsahu, od Švabinského symbolistního psychologismu, v němž dívčí ruce něžně objímají mladíkovu poněkud vytřeštěnou tvář, po Medkovu spirituální abstrakci, ostnatou „gotiku“ šedesátých let, kdy Železný vyrůstal a kdy se po letech mohlo na chvíli zdát, že se české umění znovu začlení do evropského kontextu. Pak zas spadla klec.

Železný se ve své sbírce zaměřil na dva základní okruhy. První je klasická moderna od začátku (minulého) století, tedy od expresionismu přes kubismus a surrealismus k nové věcnosti třicátých let. Druhý jsou „jeho“ šedesátá léta, kdy se mohl s některými umělci poznat i osobně. Tak se do jeho sbírky dostala díla Aleše Veselého, Bedřicha Dlouhého, Jana Koblasy, Roberta Piesena, Jiřího Načeradského a dalších. Ti tvoří hranici, za kterou už nešel. Na Kampě tyto dva okruhy splývají, respektive do sebe vstupují: klasická moderna a avantgarda v šedesátých letech vrcholí v dílech Mikuláše Medka, ale už je to jiná „moderna“, její „sladkost“ je pryč, atomový věk vnáší do formálních experimentů tíživé existenciální a spirituální tóny. Sladká šedesátá byla v českém umění zároveň dobou poznamenaná křehkostí a obavami, jak ji anticipovaly Medkovy obrazy z poloviny let padesátých, na nichž postavy s ostnatými vlasy drží jemné vlákno vlny (Akce II. Vlna) nebo přelévají obsah vajíčka, jako by držely posvátnost života (Akce I. Vajíčko). Oba fantastické obrazy, považované za nezvěstné, se do sbírky Železného dostaly před několika lety, Vajíčko za senzačních okolností ze zapadlé aukce na Floridě.

Sbírka je česká, ale nikoli ve smyslu etnickém. Významně jsou zastoupeni umělci s „německými jmény“, často, ale ne výlučně (příkladem budiž Maxim Kopf) židovského původu. Takovým byl rodák z Kralup Georg či Georges nebo také Jiří Kars, původně Karpeles, který patřil k prvním uceleným jménům v této sbírce v době, kdy tady o něm věděli jen znalci. Kars je přitom je moderní klasik evropského formátu, jeden z představitelů „pařížské školy“, kamarád Picassův, který od expresionismu a kubismu přešel k originálnímu stylu plnému barev a života, přitom tragická postava. Život ukončil v březnu 1945 skokem z pátého patra hotelu v Ženevě poté, co se dověděl o osudech svých židovských příbuzných.

Nebo Eugen von Kahler, syn židovského velkoprůmyslníka z Čech, který odešel studovat do Mnichova, kde se seznámil se skupinou Der Blaue Reiter, na jejíž úvodní výstavu byl vybrán Kandinským, který mu týden před vernisáží řečnil na pohřbu: zemřel ve třiceti letech v roce 1911.

Jádro ale tvoří velká „česká“ jména jako Bohumil Kubišta, Jan Zrzavý, Václav Špála, Emil Filla, Josef Šíma, samozřejmě František Kupka. Ze surrealistické generace třicátých let Jindřich Štyrský, Josef Šíma, Alois Wachsman, Toyen (je tam jen jedna: pro Železného je příliš „literární“). Každý ten „starý mistr“ je zastoupen několika nádhernými kusy, například Jan Zrzavý enigmatickými obrazy Údolí smutku (1908) a Luna hledající konvalinky (1914), což je jeden z „nejsnovějších“ obrazů české malby dvacátého století. Skvěle je vybrán Emil Filla, základní postava české moderny, importér všech pařížských vlivů, které si osobitě přizpůsoboval pro sebe, až došel k syntéze moderny a klasicismu. Obraz Černá mandolina z roku 1933 je, dalo by se říct, pravzor „bruselského stylu“, který se objeví za pětadvacet let: oblé tvary, pastelové barvy kombinované s černou, výplety a lité sklo, které později přistane na stolcích českých domácností, které se trochu budou snažit jít s dobou.

Zajímavé jsou akcenty erotické, ty možná něco prozrazují o vystavovateli, jenž nebude takový suchar, jak by předsudečné pohledy mohly mást. Suchar nebude s takovou ochotou sbírat skvostně kypré akty Rudolfa Kremličky, po Josefu Mánesovi nejspíš největšího obdivovatele ženské plnoštíhlosti. Pikantní je obraz méně známého malíře Františka Zdeňka Eberla: Akt sedící v červeném křesle zobrazuje dívku tak šestnáctiletou a je na pomezí zájmu mravnostní policie; vymalováno je to bravurně.

Nutné je zmínit se o obraze, který nepatří do modernistické linie, ale je svým způsobem ikonický: jde o slavného Pijáka absintu Viktora Olivy z roku 1901. Tento obraz po léta visící v pražské kavárně Slavia se dostal do sbírky, když se ve zmatcích 90. let skoro ztratil a několik let byl považován za nezvěstný. Pak se našel na půdě, Železný ho dal zrestaurovat a zařídil vyhotovení kopie pro znovuotevřenou Slavii. Není to nejspíš úplně to, co Železný sbírá, je to však jeho pocta kavárenské kultuře, ze které vzešel, byť těžko o něm mluvit jako o představiteli pražské kavárny. S ní je to vždycky poněkud těžké, ale kdyby byla jen trochu spravedlivá, má v ní Vladimír Železný za své kulturní dílo vyhrazené a nezpochybnitelné místo.

Husa na Kampě / Sběratel Vladimír Železný. 15. června – 8. září 2024. Museum Kampa, Praha.