Lze mít za to, že skutečný, tedy duchovní rozměr dvou státem poskytovaných svátků na začátku července se týká jen zlomku jeho obyvatel. V ateizované, postmoderní a posthistorické společnosti, jako je ta naše, nelze opravdu očekávat, že by vzpomínky na příchod dávných věrozvěstů (už s tím slovem je potíž) nebo tedy potupná smrt středověkého teologa vyvolávaly hlubší pohnutí. Samozřejmě, lze si vážit všech křesťanů (té i oné denominace), pro něž to význam má, ale ruku na srdce: nebude jich mnoho.

Je pravda, že na Moravě, která je v něčem odolnější, přece jen cyrilometodějská tradice a úcta v nějaké podobě přežívají, ale také nelze už mluvit o nějaké pevnosti víry, byť by to třeba bylo hezké a někdo, třeba já, by to Moravanům přál. S Janem Husem je to trochu jiné, jeho svátek je vlastně kontra-svátek, původně namířený proti katolické církvi, což mělo před sto lety, dejme tomu, své důvody, které udržovat nyní je rovněž poněkud passé, i když se o to třeba občas někdo ještě snaží. Samozřejmě že památka tohoto mučedníka si respekt zaslouží – ne asi právě přehráváním Vávrových agitek, ale co naplat, jednou je máme, tak se hrají.

Inu, to je jedna stránka, ta, řekněme, praktická. A pak je tu přece jen ještě ta významová. Jsou to vlastně svátky dvou zemí, z nichž se ta jedna země, kterou se pořád ještě dost lidí nestydí nazvat vlastí, skládá. Tedy nikoli Česko, ale Čechy a Moravy, země Koruny české: Slezsko nechť promine, ale můžeme si ho představit jako takovou drahocennou sponu nad tělem obou větších zemí. Jan Hus byl etnický Čech z Husince u Prachatic, patřil celým svým životem a působením do jádra Čech, mluvil zřejmě s jihočeským přízvukem, když pak musel z Prahy, táhlo ho to zase na jih, respektive jihozápad Čech. Na Moravě nikdy nebyl, ani o ni neprojevil zájem, neměl jak. Husitství pak bylo víceméně českou věcí, na Moravě se mu spíš bránili a mnoho příznivců nezískalo. S bratry ze Soluně je to právě naopak: přišli opravdu na Moravu; do Čech, které se tehdy nejevily právě přitažlivě pro nějaké intelektuálně složitější usilování, se nikdy nedostali, jejich kult do Čech nikdy nepronikl hlouběji, nejsilněji v moderní době hrdinným odporem Čechů, Moravanů a Slováka Gabčíka v kryptě kostela Cyrila a Metoděje v pražské Presslovce.

Čechy a Morava jsou, dalo by se říci, v těchto symbolických postavách soběstačné, každá ta země by mohla, pokud by chtěla, ten svátek brát na sebe a zároveň se k sobě díky nim jaksi jedna ke druhé více přivinout. Čechy jsou na mapě bez Moravy podivně skrojeným kusem pecnu, Morava se může jevit jako měkký polštář, který se nabízí unavené hlavě svého druha. Obě země mají své silné i trochu slabší stránky, obě by si zasloužily laskavější a šetrnější zacházení od svých obyvatel, obě země jsou přitom jedinečné ve své mírné, půvabné a vlídné podobě, která je výsledkem laskavé a pilné práce generací, jež v obou zemích kdy žily. Říkali jim různě, část obyvatel také Böhmen a Mähren, na čemž dlouho nebylo nic špatného. My buďme rádi, že patří k sobě, přičemž to, že se trochu od sebe liší, je jedna z věcí, jež by měly zůstat zachovány. Tím spíš, že všechno pracuje proti tomu.