Byla to taková krásná hospoda, jaká se už pomalu nevidí. Původní fasáda, obyčejné stoly, dokonce za oknem květináče, kousek dál most a řeka. Užasle jsem vešel a dál se rozplýval. Výčep a za ním kuchyně, dokonce vařili hospodská jídla. Bylo něco po poledni, hospoda byla prázdná, sedl jsem si ven na zahrádku, objednal si koprovku a pivo (nealko) a říkal si, zázraky se dějí… Ticho, klid, idyla venkova, jen sem tam zabzučela včela nebo se snesla vosa, lehké šumění splavu, letní zvuky krásy a štěstí.

Viděl jsem, že jsem spor prohrál. „Takové krásné ticho tady bylo…“ řekl jsem jen chabě a šel zaplatit. „Pane, tohle je hospoda, a ne sanatorium. A věřte mi, že osmnácti lidem z dvaceti se to líbí. A chtějí to…“ – „Tak jo,“ pokrčil jsem rameny a odcházel poražen, Nedvědi zpívali, „tak málo je, tak málo je lásky“, což mi pak znělo ještě dva dny v uších. Nic proti Nedvědům...

Ale kromě toho mi tou hlavou táhla otázka: Co když má ten číšník pravdu? Co když se to opravdu osmnácti lidem z dvaceti líbí? Co když lidí, kteří nepotřebují, aby jim stále něco hrálo do uší, něco, co si oni nevyberou a co je většinou akustický smog (nemyslím teď Nedvědy, to jsou vlastně pořád ještě skvosty), menšina? Co když lidé, kteří snesou ticho, ba milují ticho, jsou výjimky. Dva z dvaceti. Osmnácti se to líbí, možná třeba jen patnácti nebo se to líbí dvanácti, šesti je to jedno, ti dva jsou neurotici jako já a chtějí ticho. Nemám na to data, bůhví jestli nějaká existují, ale nejspíš to bude tak, jak říkal ten číšník. Progresivní intelektuál by řekl, že moje touha po tichu je projev neurózy a zpátečnictví. Třeba by mi mohl někdo vysvětlit, že akustický šum je projevem života. Ticho je pak projevem čeho asi? Smrti a totality. Ano, ticho je nekrofilní, možná i xenofobní, třeba i rasistické, neboť v pop music převládly elektrizované rytmy divochů. Hluk je demokracie a pluralita. A tak dál.

Ano, demokracie v tomhle smyslu zvítězila. Akustický smog je všude – v restauracích i obyčejných hospodách, na letištích, v čekárnách, teď v létě na koupalištích (zrovna mě z jednoho vypudili: hráli mnohem horší věci než Nedvědy), je i na ulicích, v tramvajích: když si sednete k někomu se sluchátky na uších, slyšíte duf, duf, duf… Nikdy Mozarta nebo Brahmse. Naprostá většina oné hudby – či jak to nazvat – odpovídá úrovni smogu vizuálního. Je řvavá, kvílivá a kvičivá, připomíná nějakou mutovanou mluvu robotů nebo vysílání marťanů, jako když se zasekne mixér nebo hrací automat. Adekvátní tomu chaosu jsou sprejové čmáranice na zdech a vlastně i tetování na tělech lidu. Proč se vlastně tak rozmohlo tetování? Asi se lidé bojí čisté plochy, asi je v nich nějaká potřeba zaplnit každý prostor včetně své kůže, horror vacui se tomu říká, hrůza z prázdna.

Tak sprejují po zdech, tetují si stehna a končetiny, zaplňují kdejaký dosud prázdný nebo tichý prostor zvuky, kviky, duněním, hekáním… Bratři Nedvědové jsou proti tomu nebeská hudba. Asi bych se tam měl vrátit a omluvit se. Protože jak zpívají Nedvědi, tak málo je, tak málo je lásky…