Totožnost, po Pomalosti druhý román, který napsal Milan Kundera francouzsky (pod názvem L’identité vyšel roku 1998, teď, rok po spisovatelově smrti, v překladu Anny Kareninové česky), je asi nejsmutnější autorovo dílo. Smutkem je v něm prostoupena celá atmosféra rozsahem nevelké prózy, smutek je přítomen v ději, v postavách, v úvahách, kterými se prostřednictvím vypravěče projevují. Ty úvahy se týkají mizení přátelství, které už není tím, co bývalo; týkají se zachvacující nudy a lhostejnosti, která se stala „jedinou velkou kolektivní vášní naší doby“ ; týkají se ochoty mužů, aby se proměnili v „taťky“: jedna výrazná antimodernistická a antipokroková pasáž v úvodu knihy definuje „taťky“ jako otce bez autority, hravé nosiče dětí, kteří když mají chvíli času a podaří se jim utéct manželkám, neutíkají za milenkami, ale běží si hrát na pláž s draky…

Jsou to komentáře ke světu, ke kterému tehdy skoro sedmdesátiletý Kundera nalézal stále méně a méně sympatií. Byl to svět, ze kterého mizelo nejen Kunderovo chápání mužství (muži, řečeno s nadsázkou, běží za milenkami, ne hrát si s draky), ale i krása a ticho, ubývalo v něm ušlechtilosti a důvěrnosti a vše zaplavovala vulgarita, infantilita a hluk. V jedné z prvních scén si chce hlavní postava románu Chantal objednat v baru kávu, ale odpudí ji hlasitě puštěná hudba. Když požádá o ztišení, jeden číšník (s tetováním) ji ještě výsměšně zesílí. Chantal odchází, jako by určitě odešel Kundera (pokud by do takového podniku vůbec vešel), jako by nejspíš odešel Kunderův čtenář. Podnik s hlasitě puštěnou hudbou (strašnou hudbou a s tetovanými číšníky) je pravá antiteze Kunderova světa, světa bezmocného zármutku z likvidace krásy a ticha, likvidace o to horší a beznadějnější, že je dobrovolná a děje se se souhlasem většiny. Ale většina už dávno nejsou Kunderovi čtenáři.

Identita je román o stárnutí, konkrétně o stárnutí ženy, o „postupném zániku těla“, o míjení dvou milujících se osob, o jejich nedorozumění, které vzešlo z dobrých úmyslů, o lásce, která je v Kunderově světě vždy jen dočasná, ohrožená, iluzivní – a směšná. Směšná neznamená k smíchu, ale vystavená smíchu nějakého potměšilého božstva. Láska je směšná ne proto, že by byla legrační nebo bezcenná, ale proto, že na ní lpíme jako na ničem na světě, ale nemáme ji ve své moci, protože je spojena s city – a city a pocity jsou mimo dosah našeho chtění: za ně podle Kundery nemůžeme, na ně kontrola rozumu nestačí, ty nelze zcenzurovat. Zároveň ony jsou tím rozkladným elementem, ony člověka zbavují identity a stálosti, nutí dělat člověka věci, za které se pak stydí a které ho činí směšným.

Toto velmi nesentimentální pojetí posvátného citu je chybně a zjednodušeně považováno často za spisovatelův cynismus nebo, protože na něm většinou ztroskotávají ženy, mizogynství, což už je úplný omyl: Kunderovy nejkrásnější postavy jsou ženy, nikdo jim snad nevěnoval tolik něžnosti a porozumění jako on, což ale neznamená, že to dotčené čtenářky a posuzovatelky pochopily a přijaly, neboť ženy jsou stejně náchylné k omezenosti jako muži. Kunderův pesimistický, někdo by řekl (mylně) mizantropický pohled je ve skutečnosti smutkem ironika a skeptika. Jeho antiiluzivní pojetí lásky, a tím i lidského osudu, je u něho zároveň provázeno lítostí, tou vůbec nejsilnější Kunderovou emocí, která zasahuje všechno a všechno omývá hřejivými vlnami pomíjivosti, jež se rozplývají a rozpouštějí ve vláze kosmického smutku.

Název Totožnost neboli Identita čili něco stálého a neměnného je v románu ovšem použit v opačném významu, než je stálost. Lépe by mu odpovídal název Proměna (nebo třeba i Přechod…). Hrdinka Chantal prochází proměnou biologickou: dost zřetelně, ovšemže s citem a decentně, je popsán stav menopauzy, tedy návaly horka, pocity nevolnosti, náhlého zrudnutí. V takové náhlé indispozici zastihuje Chantal v hotelovém pokoji její o pět let mladší partner, Jean-Marc. Žijí spolu několik let, on miluje ji, ona miluje jeho. Je to silný, ale nerovný vztah, ona racionálně cítí, že může být opuštěna, on je poněkud nejistá existence, vlastně si nejsme jisti jeho profesí, zkoušel různé věci, ale neměl tu pravou ctižádost, aby něčeho dosáhl. Žije na „hraně pádu“, jak se sám vyjádřil, možná se nechá Chantal, která pracuje (kolaboruje) v Kunderově „oblíbené“ reklamě, poněkud vydržovat. Vše se děje v komfortní zóně vyšší střední vrstvy, v Paříži devadesátých let, v té lehkosti bytí, víceméně snesitelné. Chantal se v jedné slabé chvíli, jsou právě v hotelu na břehu Normandie, svěří s příčinou svého smutku: „Muži už se za mnou neotáčejí.“ Možná to nemyslí úplně vážně, možná chce jen zastřít fyzickou nevolnost menopauzy, vážně to ale vezme Jean-Marc. Ten má v tu chvíli možná špatné svědomí: krátce předtím si ji spletl na pláži se starou ženou, je to omyl, ale něco možná signalizuje. Rozhodne se své milované Chantal zvláštním způsobem pomoci. Snaží se ji lstí či řekněme vážným žertem přesvědčit, že se mýlí, že se za ní muži nejen otáčejí, ale že jim stojí za to, aby jí věnovali svou posedlost. Vymyslí pro ni hru, kterou chce upevnit jejich lásku, ale stane se opak.

Kunderovi čtenáři a interpreti Totožnosti (i v doslovu Jakuba Češky) si nemohou nepřipomenout povídku Falešný autostop ze Směšných lásek. O co tam šlo: muž, už trochu protřelejší, a dívka dost nevinná jedou na dovolenou. A protože se muž, možná i ta dívka, trochu nudí, začnou si hrát se svou identitou: muž donutí dívku, aby se začala chovat protřele, ona na hru přistoupí, možná se jí v ní začne i líbit, umí to tak dokonale, že do muže vstoupí podezření. Třeba ta nevinná dívka, která ho svou čistotou trochu nudila, je ve skutečnosti někým úplně jiným, třeba je to děvka, když na sebe vzala s takovou bravurou masku děvky. Jejich vztah se hroutí, jeden druhému přestává důvěřovat a spatřovat v něm toho, koho chtěl milovat. Nebo vlastně nechtěl.

V Identitě se jistota milované ženy ztrácí vinou dobře míněné snahy jí jistotu navrátit nebo podpořit. Jean-Marc se rozhodne posílat jí tajné anonymní vzkazy, které ji mají podpořit v naději, že „muži se za ní stále otáčejí“. Žena je zmatena, ale zároveň jaksi poctěna, nějakou dobu netuší, kdo může být ten ctitel, dopisy si schovává (ve skříni pod podprsenkami), zdá se, že se k ní vrací sebedůvěra, koupí si červené spodní prádlo, aby byla svůdnější, samozřejmě pro Jeana-Marca. Jejich vášeň je obnovena, ale je to iluze, která nemůže dlouho přečkat její pochybný základ. Mužova hra na Cyrana (Cyrano psal přece dopisy milované Roxaně v zastoupení za jalového Kristiána) se brzy obrátí nečekanými směrem, který už není vhodné prozrazovat. Čtenář se tam nicméně seznámí se slovem partúz, které se mu může třeba někdy teoreticky hodit.

Totožnost je, ale i není podobná tomu, co Kundera napsal před ní i po ní. Podobná je samozřejmě básnickým pojetím románu, tedy komponováním scén a motivů, které se projeví až v celku a nejlépe, když si čtenář přečte krátký román ještě jednou, takže na povrch vystoupí finesy, pointy a vazby mezi jednotlivými motivy. Fragmentárnost, dějová obnaženost a tezovitost typické pro pozdního „francouzského“ Kunderu jsou kompenzovány stěží napodobitelnou (ale napodobovanou) přesností definic, tou schopností ostrého a elegantního řezu, s níž se s brilancí zmocňuje obtížných a unikavých témat: právě jako je láska, míjení, smrt, stárnutí, samota ve světě, kde být sám sebou znamená být podezřelým.

Ze všech beletristických textů je v něm nejméně českých motivů, vlastně tam je jen jediný a ještě skrytý: při hovoru o banalitě reklamy zazní narážka na „poezii všedního dne“, kterou prý pěstovali ve dvacátých letech v Německu nebo kde. Samozřejmě ji pěstovali v české literatuře, a to koncem let padesátých a Kundera byl její hvězdou. A pak možná ještě jeden vzkaz do vlasti, opět velmi nekonkrétní, ale který se po deseti letech po francouzském vydání ukázal jako řekněme prorocký. Jde o pasáž, v níž Jean-Marc mluví o přátelství a bere si velmi staromódně příklad z Dumasových Tří mušketýrů: „Přátelství bylo pro mě důkazem, že existuje něco silnějšího než ideologie, než náboženství, než národ. V Dumasově románu se čtyři přátelé často ocitají v opačných táborech, nuceni tak bojovat jeden proti druhému. Ale to nenaruší jejich přátelství. Nepřestávají si pomáhat, tajně, lstí, vysmívajíce se pravdě táborů, k nimž náležejí. Přátelství kladli nad pravdu, nad věc, nad vyšší příkazy, nad krále, nad královnu, nad všechno.“ A pak ještě dodává: „Přátelství už nejde prověřit žádnou zkouškou.“ Možná, ale je to jen spekulace, že v roce 2008, když vypukla tzv. Kunderova aféra, si na tu pasáž vzpomněl a byl rád, že ji do svého románu francouzsky napsal. Byl to vzkaz, který v něm zanechal. „Mezi přítelem a pravdou vždy volím přítele.“

Milan Kundera: Totožnost. Přeložila Anna Kareninová, doslov Jakub Češka. Atlantis, Brno 2024, 136 str.