David Zábranský napsal za posledních dvacet let skoro tucet románů. Jiné literární žánry neuznával. Měly úspěch? Ani moc ne. Psal je, jako by šlo o maturitní eseje, a podle toho to vypadalo. Ven a za rok reparát, volali pokaždé recenzenti… Mohl by to být začátek dalšího takového románu, ale začíná tím deník onoho dosud prý málo úspěšného (ale tucet románů jen tak někdo nevydá…) romanopisce, takže takhle o sobě píše – v první osobě – sám David Zábranský na začátku rozsáhlého deníkového textu, který nazval Jů a hele.

Po letech psaní románů se rozhoduje, zda není čas změnit žánr:

„Šel by mi lépe deník? Jsem v zoufalém stavu. Možná by mi deník pomohl,“ doufá čtyřiačtyřicetiletý muž, avšak zároveň si uvědomuje, že „každý trouba píše memoáry, autobiografii či autofikci“. A jeho úvahy pokračují v typickém rozporuplném duchu: „Nepotřebujeme další deník, v české ani světové literatuře, v naší atmosféře. (…) Nepotřebujeme další deník, ale pravda je spíše taková, že nepotřebujeme další projevy zahleděnosti do sebe sama, ale ani to neplatí beze zbytku. Na prvního jajánka, který sedne ke klávesnici a vyplivne mistrnou zprávu o sobě a o ničem jiném, čeká zasloužené literární ocenění, Magnesia Litera, e-maily s předmětem No konečně!, kniha roku Lidových novin a překlady do spousty jazyků (?!). Vlastně souhlasím s požadavky naší literární kritiky. Kdysi jsme měli autory, jako byli Hrabal a Kundera, Ota Pavel, Ladislav Fuks. Dnes nemáme nikoho a nic. Po dvaceti letech, kdy v naší literatuře nebylo nic, konečně potřebujeme něco. Román, deník, básnickou sbírku… (…) Potřebujeme něco. Něco, odkudkoli a v jakémkoli žánru, ale nikoli nic nebo cokoli.“

Je to pozoruhodný odstavec a pozoruhodné předsevzetí – a není jisté, jestli mu správně rozumíme. První „jajánek“ napíše „mistrnou zprávu“? Jak se mu to může podařit? Když je mistrná, tak si asi ocenění zaslouží? V čem je problém? Nebo o co jde? Takže ještě jednou. Zábranský psal romány, které neměly moc velký úspěch, ale vycházely. Za ten první, román Slabost pro každou jinou pláž, sice dostal v roce 2008 Literu za debut, ale další jeho prózy neměly nejspíš takový ohlas, jak si představoval, nicméně etablovaly ho v prostředí současné české literatury jako „toho Zábranského“, intelektuálního autora, který má sklony promlouvat k trendy věcem a působí, že je in, takže ho stojí za to sledovat. Prostě se od něho něco očekává. A on to očekává také.

Toto očekávání, které měl nejspíš i on sám, ale narazilo na své limity. Je proto čas zkusit to jinak. Začít psát deník. Dobře, možná opravdu není pravý románový typ, něco jako Kundera, připouští. I v těch románech se cítil jistější v úvahových pasážích (říká jim „hele“) než při vytváření charakterů a příběhů (tomu lze říct „jů“), možná mu deník poskytne víc svobody a příležitosti najít, co v něm skutečně je a co mu opravdu jde. Odhodí zátěž literárnosti a dostane se k tomu, co chce říct.

Ale jako motivace to nejspíš nestačí: bude psát deník, i proto, že ho „potřebujeme“! Kdo? Česká literatura! Ne nutně deník, ale „něco“. Tím „něčím“ by mělo být něco od Zábranského. Zatím se to „něco“ moc neprojevilo v jeho románech, snad se to konečně podaří v deníku.

A snad to poznají i ti recenzenti: Poslouchejte a čtěte, tohle píšu pro vás, abyste mě konečně docenili, myslete na mě. Píšu to se vší otevřeností, bezohledností, sebestředností, píšu to já, David Zábranský bez zábran. Budu psát všechno, jak mě to napadne, a že mě toho napadá hodně. Popíšu podrobně svoji soukromou, rodinnou, uměleckou, zdravotní a sociální situaci, nebudu si brát servítky, popíšu své intelektuální i organické pochody, nebudu šetřit své nejbližší, na ně toho povím tolik, že i oni se možná budou divit, co se všechno o sobě dovědí, ale mám na to právo a je to možná i má povinnost. Psaní deníku je bezohledná, krutá a svým způsobem sebezničující činnost: viz velcí pisatelé deníku, na něž se Zábranský občas odvolává: Kafka, Zábrana (!), Juráček… Ti se také neohlíželi na druhé. Bude to tedy velké a pronikavé (sebe)odhalení: vše, co byste chtěli či ani nechtěli vědět o Zábranském a lidech kolem něho, ale hlavně co si myslí, co ho napadá, nad čím přemýšlí, a že Zábranský pořád přemýšlí... Přemýšlení mu jde nejlépe. Možná dělal chybu s těmi romány. Tentokrát to půjde již bez zbytečných cavyků, žádný vykonstruovaný děj, žádné postavy a popisy, ale jen samo sdělení, samo jádro věci. Takže do toho.

Deník začne psát v květnu 2021, ve druhém covidovém roce. Se svou pozoruhodnou ženou Pavlou („Pavla netuší, jaké tragédie se účastní...“), která je častým objektem jeho záznamů, čeká druhé dítě, z čehož, zdá se, není zprvu příliš nadšený. Žijí v Praze na Letné, ale vlastní i byt v Athénách, který kdysi, v lepších časech, koupili, střídavě ho pronajímají a autor se tam několikrát během zaznamenávaného období přemístí: těhotnou manželku s malým dítětem nechá v Praze. Žijí životem lepšího prekariátu, tedy ve stálých obavách, jak vyjdou, ale svůj standard si drží, zdá se, že především díky prakticky a pozitivně založené Pavle. Vědomí toho, že on věci zvládá daleko hůř a vlastně jeho „psaní“ je projevem egoismu, je důležitým tématem deníku.

Každý den až do září téhož roku autor zapisuje své prožitky, postřehy a především úvahy: týkají se nejrůznějších věcí a vyznačují se občas pronikavými, ale často také ne příliš pronikavými soudy a reflexemi. Dalo by se říct, že není věc, ke které by se David Zábranský nebyl schopen po svém vyjádřit, kterou by nebyl schopen zreflektovat, nad níž by se nedovedl zamyslet svým originálním, někdy bizarním způsobem. Je to glosátor světa na plný úvazek, někdy je vtipný, někdy nesrozumitelný, někdy se trefí, jindy střílí hodně mimo. K současnému světu má mnohé výhrady, ale není ideologicky založený, pozoruje ho podezíravým zrakem, se sklonem vyjadřovat se o něm komplikovaněji, než je často nutno. Je zásadně rozpolcený, což je ale pro něj plus, neví, jestli je konzervativec, nebo liberál, jestli je pro očkování, nebo není (ale nechá se naočkovat), jestli patří do kavárny, nebo je solitér. Tato rozpolcenost mu poskytuje možnost každou chvíli si protiřečit, a přitom nebýt v rozporu, nabízí mu svobodu, kterou bohužel využívá méně, než by si čtenář po několika nadějných úvodních chvílích přál.

Nejdůležitějším a nejčastějším tématem je ovšem on. Stále se zkoumá, duševně i tělesně pozoruje, analyzuje. Stále osciluje mezi propady až do těžké sebenedůvěry („neumím napsat normální dobrou literaturu, jsem k ničemu“) a pocitem výjimečnosti, která by konečně měla být oceněna: „jsem nepřekonatelná osobnost a talent roku“, „jsem vtipný a žádné téma pro mě není tabu“. Jde o jakýsi masochistický narcismus, spočívající v dobře odstupňovaném sebeponižování, jež má účinkovat jako opak. Odhození zábran se ovšem netýká jen sebe sama, ale též společenských dohod a konvencí, k nimž má autisticky přezíravý vztah, což ale vnáší do textu živost a přitažlivost. Pro ty, kdo se trochu orientují v českém literárním prostředí, a nedovedu si moc představit jiné čtenáře takové knihy, to je občas zábavné čtení. Zábranský se v tomto milieu stylizuje jako znalec outsider („jsem specifický, komplikovaný, nekomerční a nemocný“) a je pravda, že jeho soudy a posudky jsou docela výstižné, především ty, které se týkají takzvaného literárního provozu, který těžko může být v Čechách jiný než provinční, takže je, zvlášť když se bere moc vážně, i komický. Zábranský ty věci vážně bere, přitom si uvědomuje jejich komičnost. Popisuje marginalizaci literatury, její postupné, ale dost rychlé vytrácení se ze zorného pole společnosti, čehož je sám součástí – a také projevem. „Pravda je taková, že česká literatura nemá neliterárnímu světu co říct. Česká literatura je synonymem pro cucání slov z prstu, nebo rovnou pro duté silo.“ Ale opět: první věta je výstižná, druhá už nabubřelá a generalizující. Nebo třeba tohle: „Česká literatura je v otřesné kondici, ale zároveň si říkám, jestli zrovna v tomhle případě nejde o problém obecnějšího rázu. Hodně lidí u nás třicet let věří v dialog. Navíc si pletou dialog s interview. Výsledek? Všichni čekáme, až přijdou otázky. Do té doby nemyslíme. Ptát se a myslet! Jde to. Třeba takový Kafka zvládl obojí. Položil si otázku a odpověděl si. Jeho dílo je díky tomu o něco lepší.“ Hm, co tím chtěl autor úplně říct, není moc jasné, ale něco na tom určitě bude.

A na Zabranském také něco bude. Nebyl jsem příznivcem jeho románů a měl těžkosti je dočíst, ale jeho románový deník Jů a hele jsem četl s velkým zaujetím jako zprávu od někoho, kdo se snaží konečně dobrat, k čemu „to“ všechno je. A má s tím velký problém, neboť to, co chce říct, se vlastně moc popsat nedá, ale aspoň se o to tedy pokouší. Je to de facto přiznání porážky, konec spisovatele, ale bez masky a předstírání. Nebo třeba nový začátek?