Kádrové problémy s venuší ve Welsu
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Už v Bad Ischlu měl vlak Rakouských spolkových drah snad kvůli následkům záplav na Solnohradsku slušné zpoždění, takže když jsem přijel do Lince, byla tma a vlak do Prahy už odjel. A protože jsem měl lístek jen do Lince, nemohl jsem žádat po Rakušanech hotel, ten jsem si musel najít a zaplatit sám. Jenže v Linci, věřte tomu nebo ne, mají asi jenom dva hotely, a ty byly plné, prostě žádný normální pokoj pro pána z Čech nebyl volný, tak jsem se pozdě večer ocitl ve městě Wels, kam jsem musel ještě vlakem dojet. Tam pokoj měli.
Ale to město, asi třicet kilometrů na jihozápad od Lince, mě zajímalo, i když H. G. Wells, spolu s Vernem, Dumasem a Karlem Mayem nejoblíbenější spisovatel mého mládí, tady asi nikdy nebyl, a to jedno l navíc naznačuje, že by k tomu ani neviděl důvod. Zato tady byl častokrát císař Maxmilián I., možná nejzajímavější Habsburk v dějinách vůbec, renesanční horolezec, de facto zakladatel alpinismu (jednou zůstal na skalním srázu tři noci, než ho tajemný mladík zachránil), milovník a znalec umění, podporovatel a dalo by se říct přítel Albrechta Dürera, jenž ho několikrát portrétoval, mimo jiné i na „naší“ Růžencové slavnosti, literát a taky impresário a manažer, který kam přijel, tam se konaly turnaje, festivaly, reje, takže byl často bez peněz… Tak ten tady ve Welsu také umřel: v lednu 1519. Mimochodem, před smrtí vydal instrukce, co s jeho tělem udělat, měli mu oholit hlavu, vytrhat zuby a nahé tělo dodatečně zmrskat. Srdce vyjmout a poslat do Brugg (ty byly součástí burgundského vévodství, o něž tak usiloval), kde je dosud, zbytek zabalit do brokátu a uložit do rakve, kterou pořád vozil s sebou, říkal jí pokladnice, kterou měl jinak tedy pořád prázdnou, a v ní jeho ostatky pohřbít ve Vídeňském Novém Městě, kde se narodil a kde dlí rovněž dosud. Takže když jsem v tom Welsu usínal, byl jsem rád, že jsem v takovém významném městě, a těšil se na ráno, že si ho prohlédnu.
A opravdu, je to hezké město středního typu, tedy spíš pro pozorovatele a výzkumníky středoevropského prostoru než pro turisty, jimiž není zaplaveno jako místa v Solné komoře, ba řekl bych, že jsem tam byl na to dopoledne jediný. Městem protéká řeka Traun, na břehu je hrad, ale takový městský a nijak nápadný, navzdory tomu, že tam umřel ten Maxmilián. Nejnápadnější je nekonečně dlouhé náměstí, které prochází středem jako taková štěrbina, tedy spíš jde o rozšířenou ulici s řadou pěkně zachovalých domů měšťanského typu, svědčících o spořádanosti a přičinlivosti obyvatel: trochu, vlastně dost, připomíná Litomyšl. Domy jsou podobně jako všude u nás barokní, rokokové a klasicistní, jemně žluté, světle modré, narůžovělé, ve většině jsou dosud obchody, čímž se od těch našich domů liší. Na jedné straně končí náměstí jedinou zachovalou městskou věží, jmenuje Ledererturm, tedy asi Koželužská, působí solidně hranolovitě. Z druhé strany je farní kostel s vysokou barokní cibulí a na rakouské poměry strohou fasádou. Větší část náměstí je bez aut, takže se po něm příjemně chodí, případně jezdí plouživě na kole.
Nejstarší obytný dům na náměstí je naproti kostelu, jmenuje Haus der Salome Alt, dům Salome Altové. Kdo zná trochu Salcburk, ví o krásném městském zámečku Mirabell s nádhernou zahradou a možná slyšel, že to byl dar významného solnohradského arcibiskupa Wolfa Dietricha z Raitenau (1559–1617) jeho tajné (ale každý o ní věděl) manželce (ano, zřejmě se tajně vzali) a matce jeho patnácti dětí – a ta se jmenovala Salome Altová a byla to prý nejkrásnější žena v Salcburku, snad i po těch porodech. Ale po pádu jejího manžela, jeho sesazení, jehož důvodem ale nebyl osobní život, víceméně akceptovaný, odešla Salome, která byla mezitím povýšena Rudolfem II. na hraběnku von Altenau, v roce 1622 do Welsu a koupila tento dům, v němž žila až do své smrti. Uznejte, že to je docela zajímavá epizoda z dějin mravů.
Ještě několikrát jsem projel tam a zpátky náměstím čili obkroužil Stadtplatz a hledal, co by tam bylo zajímavé – a skutečně něco našel. Na začátku pěší zóny stojí v takové smyslné pozici asi metrová bronzová soška antického vzezření. Je nahá, má rozpuštěné vlasy, v jedné ruce drží něco jako mýdlo, prostě socha, jakou si bohatší Římané dávali do koupelen a lázní. V roce 1917 ji na předměstí Welsu vyoral na poli nějaký sedlák, což se tady občas stane, neboť celá tahle oblast Horních Rakous byla římská, od prvního až do čtvrtého století se tu rozkládala provincie Noricum s hlavním městem Lentií (Lentium) čili Linec a se silnými posádkami, které měly chránit jižní stranu Dunaje, za nímž začínalo Barbaricum. Tím se ostatně Rakousko liší od Čech, že tady začala civilizace o hezkých pár století dřív, což se pořád nějak projevuje. Na území Welsu byl vojenský tábor Ovilava, po kterém tady zůstaly nějaké vykopané zdi a také otisk římského sandálu v dlažbě v Kovářské ulici (Schmidtgasse) 23, který vypadá trochu jak otisky Armstrongovy (nebo Aldrinovy?) boty na Měsíci. Tady nějaký legionář šlápl do malty ještě neztvrdlé, čemuž nemusíme věřit, ale to už pak ničemu. Prostě mají tam otisk caliguly, tedy ne botičky, ale pořádného škrpálu.
Ta venuše z Ovilavy, jak si ji poněkud banálně pojmenovali, je zajímavá tím, že když ji asi před deseti lety na pěší zónu postavili, tak kolem toho byly protesty, neboť se ozvaly hlasy, že tato socha je ideově závadná. Ne snad ona sama, ale její použití v třetí říši, neboť když se po anšlusu ujali moci nacisté, kdosi přišel s tím, že ta žena zobrazuje nordický ideál a že bude pěkné, když se udělají její kopie, které dostanou zasloužilí členové hnutí jako takový pěkný árijský dar. První, kdo malou Ovilavu dostal, byl Hermann Göring, který měl nedaleko v Linci celou obrovskou fabriku, pověstné Hermann Göring Reichswerke AG, takže nějaká soška z Welsu byla jen drobnost. Kolem toho se vedly ostré spory, nakonec tam ta soška stojí, jen má vedle nohy vysvětlující cedulku, že ji zneužívali za nacismu.
Když jsem si v jednom pekařství v té Kovářské ulici u kávy o této welské aférce se sochou četl, myslel jsem na to, v jak ožehavém kraji vlastně jsem. Kraj mezi Braunau, Welsem a Lincem, to je přece kraj mládí, no, toho… Adolfa Hitlera. Narodil se v Braunau, pak chodil do školy ve Fischlhamu u Lambachu, to je asi patnáct kilometrů od Welsu, pak se v roce 1898 rodina přestěhovala do Leondingu u Lince, otec Alois tam koupil malý domek u hřbitova. Tam vlastně Adolf vyrostl z kluka do chlapce či jinocha, tyranský otec, vlídná matka, jeho milovaná a asi i opravdu hodná Klára, která bohužel umřela, když mu bylo osmnáct, třeba by se to vyvíjelo jinak. Teprve pak odešel do Vídně, kterou nesnášel.
Tady to ale měl rád, sem se chtěl na stará kolena vrátit, to byl jeho kraj, jeho inkubátor, který ho zastihl ještě jako nevinného: jako chlapce sice prchlivého, upjatého, ale snivého, oddaného matce, tu hluboce miloval, jak na to vzpomínal její osobní lékař, židovský lidumil Eduard Bloch, který ji léčil v poslední fázi rakoviny prsu: zemřela 21. prosince 1907. Když na to v roce 1941 už v americkém exilu vzpomínal, řekl v jednom rozhovoru: „Ve své profesionální praxi jsem zažil hodně takových scén, ale žádná na mě neudělala tak hluboký dojem. Za svou kariéru jsem neviděl nikoho, kdo by byl tak zdrcen smutkem jako Adolf Hitler.“ A pak ještě ve vzpomínkách napsal: „Ani jediný člověk na světě by tehdy ani v nejmenším nebyl tušil, že jednou bude ztělesněním vší špatnosti.“ Rakouská historička Brigitte Hamannová v knize Hitlerův ušlechtilý Žid (česky 2008) píše, že dr. Bloch do konce života nesl vzpomínku na mladého Hitlera jako na citlivého, zdvořilého mladého muže, který bezmezně miloval svou matku. Naposledy ho ovšem viděl v roce 1907. V Leondingu. Poslední zastávce na trati před Lincem. Že bych se tam jel nenápadně podívat?