Dva kluci, kteří přijeli z Česka, vylezli na vagon vídeňského metra, na jeho střeše projeli několik stanic, zvláště vzrušující to určitě bylo, když projížděli v tunelu, to byli úplně přitisknuti a museli mít pocit, že jsou v akčním filmu. Pak se vítězoslavně zvedli, otočili se proti směru jízdy, takže neviděli, že vlak bude projíždět pod ještě jedním pilířem. Ten je vzápětí srazil. Všechno to na mobil natáčel za nimi jedoucí kamarád. Zachytil i ta už bezvládná těla, se kterými vlak ve stanici zastavil. Dva dny nato zemřel první kluk, včera agentury přinesly zprávu, že zranění podlehl i ten druhý. Také se psalo, že „bojují o život“. Ne, o jejich životy bojovali zdravotníci. Oni ty své životy zahodili. Na jeho začátku.

Nevím, jestli to lze zobecnit, ale jak člověk stárne, je mu život čím dál dražší. Ne jeho vlastní život, tam dochází k závěru, že jednou skončí a pomalu je čas na to být nějak nachystán. Ale dražší je mu život jako takový, tedy život jako výsledek strašné nahodilosti, jíž skutečnost, že někdo žije, nepochybně je.

A pak ten život někdo zahodí. Třeba jízdou na střeše metra. Paradoxní je, že to je samozřejmě také projev života. V něm jsou přítomny nějaké protikladné síly, které s tím životem nakládají, jako by jim nestačil, jako by se ho chtěly zbavit. Vybuchují a explodují touhou –možná potřebou – ho ještě nějak zvětšit, zesílit, udělat výraznějším a více vzrušujícím. Jít na hranu, riskovat, zažít ten pocit, že se člověk dotkne nějaké hranice, že smrt sviští těsně kolem. Lidé dělají nejrůznější věci, které mohou ohrozit život. Život bez nebezpečí nemůže asi existovat nebo by za moc nestál. Každodenní chvění o život může vést k tomu, že by člověk nevyšel na ulici. Dětství bez nějakého rizika, třeba že se naučíte lézt na stromy nebo se pustíte do hluboké vody, je ochuzené o radost z překonání strachu, protože každá taková zdolaná překážka vede k sebedůvěře a jistotě se sebou samým. Bez toho to také nejde.

Vždycky to v nějaké podobě existovalo a věk hormonálního rozpuku si o to nejspíš přímo říká. Příšerností naší doby je, že tohle puzení se nesmírně snadno technologicky reprodukuje jako produkt nespoutaného narcismu. Zážitek nemůže zůstat skrytý, musí se o něm dát vědět, musí být zaznamenán, aby se multiplikoval, umístil na sociálních sítích jako předmět obdivu. Je vlastně otázka, co je větší slast, zda to bláznivé riziko, kdy se vyplavuje adrenalin, nebo stát se předmětem obdivu, nechat se zasypat lajky a prožívat ten blažený pocit, který se projevuje kdesi v centru fyziologické rozkoše. Pro ni je možné udělat cokoli. Třeba se i nechat zabít ve vídeňském metru…
Tím vše ale končí. A s tím i nekonečná řada možností, kterou ten život, jenž byl teprve na začátku, mohl přinést. Nikdy už nepřinese. Je to strašné.