Asi každý evropský národ měl v minulosti umělce, kterému se podařilo dotknout se nějakého citlivého místa na jeho duši. Dotknout se ho nikoli bolestivě a drásavě, ale naopak vlídně a hojivě, a přitom nikoli lacině a podbízivě. V českém malířství byl a je takovým léčitelem Jakub Schikaneder. Včera od jeho smrti uplynulo sto let.

Schikaneder byl umělcem ticha, stmívání, podzimu, západu slunce, stáří a odchodu ze světa. Tedy poloh melancholických, meditativních a duchovně ztišených. Snad žádný jeho obraz není veselý, lehkovážný, natož frivolní. Byla mu naprosto cizí nejen banalita a vulgarita, ale nemaloval ani ženské akty, ani utěšené krajiny, příjemné výjevy ze života a společnosti.

Schikaneder byl mistr jemného šerosvitu, optického čarování se světlem ve tmě, rozplývavých barevných tónů a mlžnatých par halících večerní ulice a nároží do tajemných závěsů a oparů. Jeho obrazy navozují pocity blízké halucinaci či snění s otevřenýma očima, stavů na přechodu mezi spánkem a bděním, mezi snem a usínáním. Jsou něžné, jemné, ale nikoli hřejivé a konejšivé či snad povzbudivé. Většinou je v nich obsažena tragika, skutečnost, že život nutně vede k zániku a konci, že sama existence je truchlivá a neúprosná. Ale je v nich přece jen nějaká když ne naděje, pak aspoň smíření, nějaká útěcha, k níž se tak hodí útěšná lázeň tichého šera a vyvanutí.

Schikaneder byl malíř konce evropského malířství, které kladlo důraz právě na tyto spirituální hodnoty umění: to znamená na duchovní souzvuk díla s jeho vnímatelem, tedy divákem. Ještě za jeho života se představa, k čemu malířství je a o co bude usilovat, radikálně proměnila. Moderna, která se drala vpřed, jednoduše škrtla ze svého seznamu všechno, co malíři jako Schikaneder představovali a co uměli. Jeho psychologické, symbolistní a ve výrazu úzkostně předmětné umění během dvaceti třiceti let odsunul nástup divokých tvarů, forem, barev a destrukcí.

Schikaneder ještě zažil nástup expresionismu a kubismu a umíral do časů, kdy, obrazně řečeno, se místo plynových luceren začaly rozsvěcovat neonové reklamy. Od začátku dvacátého století žil i on s pocitem, že jeho svět odchází – a po světová válce pak odešel zcela. Schikaneder umíral nikoli snad zcela zapomenut, ale jako relikt starého světa, který jednou provždy skončil, protože už nerozumí nové době a nemá jí co nabídnout.

Po více než sto letech je to jeden z nejoblíbenějších českých malířů a jeho výstavy zaručeně táhnou davy. Na tu zatím poslední, ve Valdštejnské jízdárně v Praze, přišlo v roce 2012 přes tři sta tisíc návštěvníků. Člověk by mohl mít pocit, že to s tímhle lidem nemusí být tak marné, když ho tak těší ten nesmírně smutný Schikaneder.

Mimochodem, na iVysílání ČT je ke zhlédnutí podařený dokument režiséra Jana Vejnara Schikaneder.