V Americe jsou v podstatě jen dva deníky, které se počítají. Prvním je The New York Times. Druhým je The Washington Post. Společně se považují za etalon nezávislé žurnalistiky, který se nebojí státní moci, jeho redaktoři jsou hlídací psi demokracie a odhalují pochybení těch nejvyšších. Zvláště The Washington Post jako list, který otevřel aféru Watergate, jež nakonec vedla k rezignaci prezidenta Richarda Nixona, z tohoto étosu stále žije. Jím zvolené motto „demokracie umírá ve tmě“ jasně vyjadřuje, jak sám sebe deník vnímá. Jenže přes veškeré zaklínání se apolitičností oba listy jasně straní demokratům.

Je to vidět například na tradici doporučování kandidátů. Několik týdnů před volbami téměř všechny americké noviny a magazíny svým čtenářům řeknou, koho by měli volit. Samo o sobě na tom není nic špatného. Některé tiskoviny se profilují názorově, proto by bylo divné, kdyby nedoporučily jim názorově blízkého kandidáta.

Podobně v Británii noviny taktéž ohlašují svého favorita před volbami. Deník The Daily Telegraph, úzce svázaný s Konzervativní stranou, vždy doporučí pravici. A muselo by zamrznout peklo, aby liberální The Guardian nepodpořil levici. To neznamená, že jejich zpravodajství je bezcenné. Čtenář ale dobře ví, kde vězí předsudky redakce, a jak tedy k článkům přistupovat, kde hledat mezery, kde naopak budou dobře podložené.

Komentátor Robert Kagan na protest rezignoval. Reportér David Maraniss si stěžoval na Facebooku: „Dnešek je nejchmurnějším dnem mé novinářské kariéry. Noviny, které miluji a pro které píši již 47 let, se rozhodly nikoho nepodpořit v prezidentských volbách. V sázce je demokracie.“ Krok je podle něj „opovrženíhodný“. Dvacet jedna komentátorů podepsalo článek, kde rozhodnutí nazvali „strašlivou chybou“ a „opuštěním základních redakčních hodnot novin, které máme rádi a pro které jsme pracovali dohromady 228 let“. Představa, že jedinou překážkou k nástupu tyranie v USA je komentářová rubrika The Washington Post, svědčí hlavně o velikosti eg tamějších pisálků.

Rozhodnutí nikoho nepodpořit přišlo z míst nejvyšších, od majitele Jeffa Bezose. Zakladatel Amazonu, vlastník The Washington Post od roku 2013 a momentálně třetí nejbohatší člověk na světě tak učinil v momentě, kdy článek podporující Kamalu Harrisovou na prezidenta byl již napsaný. Okamžitě se rozšířila fáma, že Bezos si z byznysových důvodů nechce naštvat Donalda Trumpa.

Bezos svým zaměstnancům veřejně odpověděl v komentáři pro Washington Post. V něm vehementně popírá, že by se rozhodnutí řídilo politickými pohnutkami, a dušuje se, že nechce zasahovat do nezávislosti redakce. Upozorňuje ale na každoroční průzkumy důvěry v média, které provádí Gallup. Ta je momentálně na historicky nejnižších hodnotách, konkrétně jim důvěřuje 12 % republikánů, 27 % nezávislých a 54 % demokratů. Celkově Američané novinářům věří méně než politikům, které mají hlídat.

„Musíme být precizní a musí nám věřit, že jsme precizní. Je to hořká pilulka, ale v druhém požadavku selháváme. Většina lidí věří, že média jsou neobjektivní,“ napsal Bezos. „Vyjádření podpory nijak nepřeváží misky vah ve volbách. Žádný nerozhodnutý volič v Pensylvánii si neřekne: „Dám na noviny A. Nikdo. Ve skutečnosti to vytváří dojem zaujatosti a závislosti. Ukončení vyjadřování podpory je principiální a správné rozhodnutí.“

Bezos má v mnohém pravdu. Nikdo nevěří v apolitičnost deníku, který za celou historii nepodpořil jediného republikána. A jančení členů redakce na Twitteru tomu nepomáhá. Všem je jasné, že mají svého favorita.

Řada obhájců vyjadřování podpory upozorňuje, že se jedná pouze o stanovisko komentátorské sekce, která je od té zpravodajské oddělená. Čtenáři to ale tak nevnímají. I pokud by zpravodajská sekce byla etalonem vyváženosti, o čemž lze úspěšně pochybovat, vyjadřování podpory škodí i jí.

Problém je ale hlubší, než si možná Bezos uvědomuje. Po odmítnutí vydat volební doporučení prý zrušilo předplatné na 200 tisíc čtenářů. Média jsou občas vnímána jako všemocné instituce schopné nasměrovat své diváky a čtenáře. Pravda je, že často je to přesně naopak. Média musí vyhovět svým čtenářům, kteří nemají problém přejít ke konkurenci, pokud list přestane informovat tak, jako oni chtějí.

Problém se jen prohloubil s úpadkem inzerce jako hlavního příjmu tisku. Inzerenti nechtěli naštvat žádnou politickou skupinu, proto drželi ty nejhorší excesy novin na uzdě. S růstem významu předplatného si ale deníky musí předcházet své čtenáře ještě více.

Vyměnit aspoň zčásti čtenářstvo, což Bezosova snaha o návrat k apolitičnosti nutně obnáší, je mimořádně složitá operace. K tomu jakékoli kroky snažící se Washington Post nasměrovat do středu se setkají s rebelií v samotné redakci. Například když se letos v lednu stal šéfem deníku britský novinář William Lewis, který měl zkušenosti z The Daily Telegraph a z působení v mediálním impériu Ruperta Murdocha, zaměstnanci to nesli velmi nelibě jako pokus posunout Post doprava, tedy ke středu.

The Washington Post existuje jen díky Bezosovi, který ztrátový podnik dotuje. Po aféře s odmítnutím podpořit kandidáta se může rozhodnout, že mu to za ty peníze nestojí, a celý podnik rovnou zavřít.